Sebepoznání

Domov je tam, kde máš srdce

2. května 2017 v 18:09 | Neri
Co je to vlastně domov? Pro každého toto slovo znamená něco jiného a zdá se, že domov je čistě výsadou lidského druhu. Ačkoli, kdo ví, možná i některá zvířata považují za svůj domov noru, do které se stále znovu vrací. Těžko však říct, jestli se jim po domovu také stýská.

Pro mě je domov místo, kde se člověk cítí bezpečně. Místo, kam se rád vrací, kde se cítí přijímaný, kde může být sám sebou a na nic si nehrát. Je to místo, kde odpočívá a třeba tam má i svou rodinu, lidi, které miluje. Ne každý ale takové místo má. Někdo je od domova stále znovu oddělován, musí se často stěhovat a necítí se z chvíli doma a bezpečně už nikde. Vždy ví, že za chvíli může o své zázemí znovu přijít. Někdo domov možná ani nikdy neměl. Dětem mají domov poskytnout rodiče, ale co když se doma necítí bezpečně? Co když místo oázy odpočinku přichází každý den ze školy do dalších hádek, sporů, kritiky a třeba i násilí? Svůj domov pak může nacházet jinde, třeba v partě přátel, později u milovaného partnera nebo někde mimo známé lidi, třeba na určitém místě v přírodě, v knihovně,…

Někdo domov má, někdo jej hledá a někdo jej vlastně ani nepotřebuje. Lidé jsou různí. Říká se, že domov je tam, kde máš srdce - a jistě, pro někoho jsou domov spíše určití lidé než místo. Pro někoho je domov tam, kde složí klobouk - taková osoba se cítí dostatečně doma sama se sebou a je nezávislá na lidech i místech. Nakonec je to tak možná nejrozumnější, najít domov v sobě, neboť to jediné máme po celý život jisté. Víme, že my budeme pořád my, pořád sami se sebou, bez ohledu na to, jestli lidé přichází nebo odchází a jestli přijdeme o dům, pořád máme sebe, tu nejznámější "věc" na světě. Přecejen, známe se od narození.

Zamyslete se nad tím, co znamená domov pro vás. Kdy jste se cítili nejvíce doma? A cítíte právě teď, že domov někde máte… nebo jste jako strom vyvrácený z kořenů, který bloudí světem a nemá, kde by zakotvil? Lidé, zdá se, pocit domova potřebují. Je to základní lidská potřeba - potřeba bezpečí. Potřeba se někam schovat a doplnit síly, když se zbytek světa a život sám zdá být jedním velkým bojem. Dá se říct, že čím obtížnější nám život připadá, tím víc před ním toužíme někam utéct - domů. Pokud domov nemáte, co přesně vám chybí? Chybí vám lidé, se kterými byste byli doma? Chybí vám nějaké prostředí, možná les, chaloupka nebo městský byt? Po čem opravdu toužíte?

Já sama bych si přála mít alespoň trvalé bydliště, byt nebo dům, kde můžu bydlet celoročně a nemusím jezdit pořád tam a zpátky, stěhovat svoje věci, každý rok bydlet na jiném místě nebo s jinými lidmi. Brno je pro mě domov, ale co jsem na intru/kolejích, nějak mi chybí kotva. Vědomí, že někde můžu být, zůstat, aniž bych musela svůj domov pořád opouštět. Sotva se někde zabydlím, musím zase pryč a rozčiluje mě to. A u rodiny se doma necítím, tam jezdit "musím". Nemluvě už o tom, že lidi, kteří by mi byli domovem, nemám, stejně jako někdy nevnímám celou lidskou existenci jako "správnou". Chtěla bych se vrátit mezi víly, ale jediné, co můžu dělat je, snažit se přiblížit své tehdejší existenci co to jde a být díky tomu více doma. Ostatně, o vtělených a jejich potřebě domova je celý další článek. Ale stejně jako u ostatních je pro ně největší výzvou najít sebe - a svůj domov v sobě. Být opět tím, kým byli vždycky, než je život zde změnil. Být věrní své duši, autentičtí, věřit sobě a získat integritu. Ano, to je asi hlavním úkolem všech, co postrádají pocit domova. Najít svou duši - neboť jen ona ví, co je to být skutečně doma, součástí všech a všeho, v jednotě.

A krom toho je hlavním domovem nás všech planeta Země. Tento domov více než cokoli jiného musíme chránit, protože jakmile ho jednou lidstvo zničí, zničí jediné prostředí, ve kterém jejich fyzické tělo dokáže přežít - a tím i svou rasu.

Proč se tak řeší to "vnitřní dítě"?

17. ledna 2017 v 12:15 | Neri
Možná jste si už všimli, jak často se v "duchovní komunitě" skloňuje pojem "vnitřní dítě". Existují různé meditace a programy na jeho nalezení a práci s ním, řešení traumat z dětství, ... Většina z nás má alespoň tak základní znalosti o psychologii, aby tušila, že spousta našich současných problémů z dětství vychází a že tyto negativní zážitky, co nás jako maličké ovlivňovaly, jsou vytěsněné a lze k nim jen těžko proniknout. Faktem je, že mnohdy prostě netušíme, co se nám mohlo stát a poznamenat nás. Možná by nám pomohlo se do toho více ponořit, ale utrácet tisíce za terapie a doufat, že to k něčemu bude? Proč? Je to pro nás něco potlačeného, neuchopitelného, možná i divného, celý ten koncept s naší dětskou vyděšenou částí. Už jsme přece dospělí. Někteří i s vlastními dětmi. Máme se starat o jedno navíc?

Musím přiznat, že mě samotnou toto téma nechávalo hodně dlouho chladnou. Měla jsem spoustu jasnějších a palčivějších problémů než se snažit utěšovat něco, o čem ani nevím, jestli to tam uvnitř ještě někde je. Jak to tak ale bývá, časem se ukázalo, že některé palčivé problémy mají jiné příčiny, než by jeden myslel. A tak jsem se i já nakonec dostala k zájmu o téma vnitřního dítěte. Vlastně jsem k tomu došla z velké části přes psychologii, která se v mnoha ohledech protíná s "duchovním rozvojem" a v zásadě se lze jen těžko obejít bez alespoň minimální znalosti psychologie, pokud se chcete někam posunout.

Jistě víte, že mě zajímá MBTI a že jsem INFJ, protože o tom docela často píšu a dost i čtu. Důkazem toho, že je vždy co nového objevovat, je tabulka, na kterou jsem náhodně narazila - tabulka hlavních funkcí INFJ a INFP zkombinovaná se základní psychologií. Abych stručně shrnula principy, na kterých byla tato tabulka založená, vysvětlím dvě věci. Zaprvé, v MBTI má každý typ čtyři funkce, podle kterých vnímá svět kolem a rozhoduje se. Například pro mě je to extrovertní cítění (empatie, pochopení ostatních, snaha zajistit dobro všem), introvertní intuice (odhad dalšího vývoje věci na základě vyhodnocování informací a vjemů), introvertní myšlení (vnitřní analýza věcí, hloubání, kategorizování) a extrovertní vnímání (vnímání věcí a dění kolem v aktuálním okmažiku, prožívání světa fyzickými smysly). Přičemž první dvě funkce jsou nejsilněší a nejspolehlivější a druhé dvě nejméně rozvinuté. Tento princip funguje v psychologii a esoterice u mnoha věcí, např. máme všichni nějaký nejsilnější živel nebo dva a pak ty méně rozvinuté, až zcela nevědomé.


Tyto málo rozvinuté nebo nevědomé funkce jsou pak v zásadě temnou stranou osobnosti, tím, co v sobě potlačuje a někdy to přebírá kontrolu, aniž by si to člověk vědomě uvědomil. Ve snaze o seberozvoj a sebepřijetí pak často dochází k tomu, že se učíme pracovat se svými silnými stránkami - silnými funkcemi - a čím více je rozvíjíme, tím blíže se dostáváme i k těm ostatním, méně vědomým, na které později také přijde řada. Zkrátka odhalíme to, co bylo zatím ve stínu a i když z toho nejspíše nebude silná stránka, jako z těch hlavních funkcí, můžeme alespoň tyto slabší funkce dát do určité rovnváhy a uzdravit - tak, aby už nepřebíraly kontrolu a nevyváděly neplechu, protože se cítí opomíjené nebo zavrhované. Když využiju trochu personifikace.

Poznejte své "démony"

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri
Strávili jste už se sebou nějaký ten pátek a jistě víte, co na sobě máte a co naopak vážně nemáte rádi. Určitě máte i nějaký ten morální kompas, ať už je váš nebo převzatý od rodičů či společnosti, který vám říká, co je tedy naprosto špatné, nemyslitelné a jste oškliví už jen proto, že jste na to pomysleli. A já vím, že přesně víte, o čem teď mluvím. Je jedno, co vám ten vnitřní káravý hlásek říká. Ukazuje přesně na ty vaše nejhorší tajemství, nejšpinavější poklesky a všechny odpornosti, za které se stydíte i sami před sebou. Ty věci, na které si nedovolíte ani myslet natož je dělat nebo si alespoň přiznat, že je někde v hloubi své temné dušičky vážně chcete. Hrozné, že vám to vůbec připomínám, co?

Patří tam především:
  • negativní emoce
  • zakázané touhy
  • sexuální fantazie
  • psychické poruchy
  • povahové vlastnosti
  • a hříchy všeho druhu

Snad každý má nějaké své "démony" z těchto oblastí. Křesťané mají sedm hříchů. Ti opravdu zapálení se cítí provinile kdykoli jsou pyšní, lakomí, líní, vzteklí, závidí, pořádně se nacpou nebo zatouží po sexu. Ale nemusíte být zapáleným křesťanem, abyste na sobě tyto věci nesnášeli. Všichni máme seznam povolených a nepovolených emocí a činů a smýšlíme o sobě opravdu hrozně, když začneme byť i jen myšlenkou koketovat s těmi nepovolenými. Dokonce i navenek naprostý světec může mít pocit, že je strašně špatný člověk, jen proto, že občas pomyslí na něco nevhodného. On sice vždy pomůže stařence přes cestu, ale jednou už ho napadlo, že by jí podkopl nohy a utekl. Taková zlá myšlenka. Jak se v něm vůbec mohla objevit? Musí být zlý člověk, když má takové myšlenky.



Každý máme nějaké myšlenky, které nás samotné děsí.

Každý máme chuť dělat věci, které neschvalujeme.

Někdy je i uděláme. A pak si to vyčítáme.

A tohle všechno jsou naši vnitřní démoni.

Je na čase je opravdu dobře poznat a smířit se s nimi.

Jak hluboko můžeme klesnout?

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri
Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Ačkoli nás tato myšlenka může uklidnit a můžeme se jí ve chvílích té největší bolesti opíjet jako rohlíkem, čím horší věci zažíváme, tím víc nás děsí nejen, že neskončí, ale že může být ještě hůř. Existuje vůbec nějaké absolutní dno? Jak poznáme, že tohle už je příliš, že je to prostě příliš zlé a dál se nedá? To by mě také zajímalo. Zatím se mi v životě ona první věta tohoto článku výsměšně ukazovala až příliš často. Je ti blbě? Tak koukej. A teď je ti blbě? Je, že? Hrozné je to? Ale koukej, teď je to ještě horší. Paráda, co?

A tak člověk netuší, co bude dál, co může být ještě horší a jak to vůbec dokáže přežít. Jako by nás utrpení připravovalo na ještě větší utrpení… a kde je to štěstí? Proč si radši nemůžeme zvyknout na něj? Je smutnou realitou, že většina naší transformace probíhá skrz bolest. Proč? Protože dokud to dostatečně nebolí, tak se z hřebíku nezvedneme. A tak pokud se ptáte, jestli může být ještě hůř a jak moc, vždy se ptejte, nakolik snášíte svůj hřebík a kolik si toho dovolíte - kolik se nutíte - snést. Čím déle setrváváte ve špatném vztahu, čím déle se chováte tak, že vám to neslouží, čím více odkládáte své sny a zlepšení své situace… tím více to bude bolet. Pokud nevnímáte slabé signály, tak zesílí.

Jenomže někdy prostě nevíme, jak se z toho hřebíku zvednout. Nevíme, co dělat. Musíme si projít určitým vývojem, musíme na to teprve přijít. A jindy víme, co je potřeba udělat, ale nechceme. Bojíme se. Nelíbí se nám to. A tak klesáme ještě hlouběji.

Ke štěstí JE potřeba mít důvod

22. listopadu 2016 v 9:21 | Neri
Dovedu si představit ty zástupy lidí, kteří se poctivě zabývají seberozvojem, čtou všechny chytré články a říkají: Ne, štěstí není možné získat vnějšími věcmi! Štěstí je uvnitř! Není k němu třeba důvod! Jo, no, dobrá, sluníčkoví lidé. Pokud jste o tom opravdu přesvědčení, radši vůbec nečtěte dál. Protože já si o tom myslím něco jiného.

Vážně nepatřím mezi sluníčkové lidi. Strávila jsem měsíce v depresích. Promyslela jsem si do detailu svoji sebevraždu, protože můj život byl takové utrpení, že se to nedalo vydržet. Teď jsem z toho poprvé po letech venku. A ano, jsem šťastná. Změnila jsem svůj stav mysli, náhled na život, osvítilo mě poznání, jak se mám vlastně dobře? Hm, ne, to se nestalo. Za zlepšením mého psychického stavu stojí z 90% změny vnější. To jste nečekali, že? Spousta lidí vám řekne, jak je třeba začít odpouštět, být vděčný, nepřipouštět si negativní myšlenky a pak se stanete šťastnými, protože jim to vyšlo. Tak půjdu trochu proti proudu. Pokud jste nešťastní, něco s tím udělejte. Začněte u sebe... ne, změňte svět kolem. Protože víte co? Sebe moc nezměníte.


Ale jo, začněte u sebe. Poznejte sebe. Snažit se změnit není moc reálné, ale je třeba vědět, jaký je ten nástroj, se kterým jdete měnit vnější svět - ten nástroj = vy. Podle mě to, jak je člověk šťastný, ovlivňují dvě věci. 1. Jeho vrozená povaha, která se v životě nějak vyvíjela, ale v jádru se nijak nezmění. 2. Jaký žije život a jestli mu vyhovuje.

Víte, proč někteří lidé umí být šťastní i přesto, že bychom jejich život neoznačili za zrovna ideální? Protože oni jsou spokojení s tím, jaký je. Někdo prostě ke štěstí potřebuje málo. Někomu stačí mít co jíst a kde bydlet a je mu jedno všechno ostatní. Nápověda: To, že lidé říkají, že máte být spokojeni s málem a být skromní neznamená, že když se budete nutit takoví být, budete šťastní. Právě naopak. Pokud máte velké nároky, budete je mít pořád, jen je v sobě budete potlačovat a budete nešťastní a ještě nebudete vědět proč (vždyť říkali, že skromnost je štěstí!).

Někdo má všechno, co společnost považuje za důležité věci, tedy rodinu, peníze, zdraví, atd. - a šťastný není. Proč? To má tak nešťastnou povahu? Ano i ne. Pochopte, když někomu ke štěstí stačí málo, většinou nemá to "všechno". Nemá hromadu peněz, protože nemá ambice je vydělávat. Nač? Prostě si žije skromný život a je mu dobře. Na druhou stranu někdo pořád dře, aby měl hromadu peněz a štěstí mu nepřináší. Proč? Protože očividně jeho definicí štěstí nejsou peníze, jen uvěřil, že když je všichni chtějí, tak díky nim bude šťastný. A zapomněl se nejdřív zeptat, co dělá šťastným jeho a co může nebo nemůže obětovat, aby šťastným zůstal.

Proč je tak důležité být sám sebou?

25. října 2016 v 14:40 | Neri
Mluvím o tom pořád. Být sám sebou. Být pravdivý. Být autentický. Považuji to za naprostý základ lidské existence, věc číslo jedna, kterou se musí každý v životě naučit. Resp. ke které se musí opět vrátit, protože jako děti jsme všichni byli sami sebou, jen nás to odnaučili. Ale...

P R O Č ?! Proč mám být sám sebou? Proč je to tak důležité?

Pro nás, kteří snahou o návrat k sobě žijeme je zvláštní, že někdo vůbec pochybuje o významu autenticity. Vždyť je to přirozené. Je to normální. Má to tak přece být.

Ale zkusila jsem se nad tím zamyslet hlouběji, poskytnout odpověď těm, kteří zatím sami před sebou utíkají. Proč to dělají? Třeba si myslí, že jejich pravé já okolí nepřijme a ostatní je nebudou mít rádi. A to je vážná obava, protože podvědomě v sobě máme zakořeněné, že bez ostatních nepřežijeme. Jsme bytosti společenské, potřebujeme kontakt s ostatními a obzvlášť pravda je to pro extroverty. Také možná myslí, že nejsou dostatečně dobří takoví, jací jsou, což souvisí s prvním důvodem. V obou případech musíme nějak naložit s tím odmítnutím sebe. Nemůžeme být nikdo, nějakou osobnost (personu, masku) si osvojit potřebujeme. Dokonce jich máme obvykle několik pro různé příležitosti.


Doma nosíme masku skvělé matky a manželky. V práci masku skvělé kolegyně a podřízené/šéfky. Muži nosí před kamarády masku drsňáka a doma před manželkou jsou radši citliví a starostliví ;-) Zamilovanost a změna osobnosti by vydala na celý článek. Mám k tomu dokonce takovou historku ze života. Vím o jednom muži, rodinném známém, který je docela pohodlný, sobecký, rád se napije a snad se dá označit občas i za šťouravého a nepříjemného. Pokud si ovšem najde přítelkyni, proměňuje se v její přítomnosti v naprostý opak. Je milý, pozorný, plní, co jí na očích vidí, zkrátka naprostý princ. Měl to tak i se svou první manželkou. Vzala si pozorného, milého muže, který se po pár letech manželství změnil, resp., vůbec se nezměnil, ale sundal masku. Velmi se divila, koho si to vlastně vzala, a vztah se za chvíli rozpadl. Proč? Protože byl od začátku založený na lži. Vzala si někoho jiného, než pak doma měla. Znáte ten hořkosladký vtip, který tvrdí, že: Ženy si berou muže a doufají, že je změní - marně. Muži si berou ženy a doufají, že se nezmění - marně. Tak ten v realitě může platit v obou případech i naopak. Někdy si ženy berou muže a oni se pak změní nebo muži chtějí měnit své partnerky.

A teď už ke konkrétním důvodům, proč je lepší být sám sebou. A doufám, že jeden důvod už jste z předchozího příkladu pochopili.

Jste starou duší?

11. října 2016 v 10:30 | Neri
Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik životů už máte za sebou? Jak je vaše duše, takzvaně, stará? Samozřejmě není lehké určit kolik let za sebou máte, neboť čas funguje zcela jinak, než si lidé myslí. V zásadě bych mohlaříct nefunguje, protože co se minulých životů týče, z lidského hlediska řečeno, můžete žít v Americe 20. století, poté mít život v Anglii 18. a poté život v roce 2522. Čas je cyklická, zvláštní, pro lidské chápání nepochopitelná veličina, pokud se jedná o čas jaký zažívá duše. Radši se tím tedy moc nezatěžujte. Stará duše má za sebou mnoho zkušeností. V případě lidských duší mnoho životů a v případě vtělených bytostí závisí jakési "duševní stáří" - tím myšleno moudrost - na tom, co je za bytost a co má tato bytost za sebou v domovské sféře. Zjednodušeně řečeno. Ještě jednodušeji řečeno, většina vtělených jsou staré duše. Např. andělé mají už tak nějak v popisu práce být vyspělí a moudří, ačkoli žít jako člověk a dostat lidské potřeby, emoce a to všechno je velmi, velmi náročné. Ale nemusíte věřit v koncept vtělených duší, pokud věříte v duše, třeba vás uklidní, že nejste divní, jen trochu... ehm... staří :-)

Starou duší můžete být tehdy, když jste jaksi vyspělejší než vaši vrstevníci. Osud planety a vaše životní poslání vá zajímá víc, než jaká párty bude tento víkend. Na párty navíc chodíte neradi, neboť jste introverti a v opíjení se do němoty nevidíte žádnou hodnotu, radši byste šli pomáhat opuštěným kočkám do útulku nebo nalévat polévku bezdomovcům nebo se vydat na pochod eko/ezo/bio veganů za svobodné volby/omezení dětské práce/světový mír a tak podobně. Samozřejmě možná nechodíte po pochodech a raději vymýšlíte, jak můžete sami změnit svět - třeba takovým detailem, že naučíte své děti slušnosti a vděčnosti a sami se budete usmívat na cizí lidi a zlepšovat jim den.

Asi pro vás nebude jednoduché mít děti. Ne, že byste to fyzicky a psychicky nezvládli a nejspíš byste byli i skvělými rodiči, neboť ctíte svobodu volby každého jedince a nechcete nikoho svazovat nebo shazovat sebevědomí. Jste citliví a k ostatním ohleduplní a také empatičtí a tento svět vám často přijde nesnesitelně zlý. Nicméně. Jste tak nějak intuitivní a duchovní a dobře cítíte, když něco není "ono" a tak když pořád nalézáte partnery, kteří nejsou "ono" a vůbec vám nerozumí a radši by šli na tu party a osud světa je jim lhostejní, cítíte se tak nějak... divní, nemístní, nespokojení s takovým člověkem. Vnitřně toužíte po další staré duši. Těch není až tak moc, proto si můžete říkat, že děti a svatba se vás nikdy nedotknou. Ale zase chápete nějak intuitivně zákony vesmíru a díky své intuici víte, kam jít a co dělat a tak je více než pravděpodobné, že pokud po tom opravdu toužíte, jednou vás osud s někým takovým svede dohromady.


Ano, jste vnitřně staří. Můžete s vrstevníky blbout a hrát si, když máte náladu, můžou vás zajímat drby nebo novinky popových zpěváků a máte v sobě i tuto mladou část... no a pak přijdete domů, vydechnete si - konečně sám a sám sebou. A jdete si kopat na zahrádku, lušit křížovky nebo plést. Cítíte se osamělí. Na své vrstevníky jste moc staří, vaše priority leží jinde než ty jejich. A na starší jste zase moc mladí - vzhledově a věkově a oni vás nepovažují za sobě rovné, ačkoli je možné, že duševně je převyšujete. Připadá vám ironické, když se vám někdo starší snaží radit a vy už tak nějak víte, co byste poradili jemu. Myslí si, že prožil 50 let a proto ví vše nejlépe. Vy víte, že ačkoli je vám 18 nebo 23 nebo třeba 36, stále jste toho prožili více než on a víte, k čemu ještě nedospěl a co dál by měl pochopit. Ale říkat mu to je zbytečné, neboť většina lidí prostě nevěří na duše, natož na koncept starých duší. Kdo by vá poslouchal? A tak se rozmrzele bavíte s kočkou. Neboť ta vás neřeší, nesoudí a má vás ráda. Možná. Když máte něco dobrého. Vždy jste si nejlépe rozuměli se zvířaty; a jako děti s dospělými a bolelo vás, když vás nebrali vážně.

Pro shrnutí, je možné, že jste staré duše, když:
  • jste samotáři, neboť si nerozumíte se svými vrstevníky
  • a vaši vrstevníci si myslí, že jste nudní, protože vás nebaví to, co je
  • o víkendu chcete spát, číst si, udělat nějakou práci a párty vás neláká
  • lidí jste ostatně viděli až nad hlavu během týdne
  • nerozumíte si příliš s technikou, máte radši skutečné knihy a rozhovory než elektronické
  • starší lidé vás podceňují kvůli vašemu věku
  • máte sklony randit s významně staršími partnery, ale stejně to není ono
  • zajímá vás pravda, moudrost a získávání znalostí, neboť v nich vidíte hodnotu
  • zajímají vás spirituální věci, seberozvoj, možná máte i nějaké schopnosti
  • víte, že je něco nemorální/špatný nápad/vymstí se nedokážete ignorovat svou intuici
  • a jste pro to pro ostatní "divní"
  • chápete, že vše v životě i život sám je pomíjivý a berete smrt jako součást života
  • hodně přemýšlíte, zpětně hodnotíte své činy i činy ostatních
  • moc vás nezajímá materiální bohatství
  • je pro vás důležitější ve světě něco změnit, zlepšit, než vydělávat peníze
  • máte velký nadhled pro život, překážky vidíte jako dočasné, přijímáte i to negativní, co vás potkává
  • a máte chuť se plácnout do čela, když vidíte, jak ty mladé duše pořád ještě řeší prkotiny
  • umíte si vychutnat přítomný okamžik, ale myslíte spíše do budoucna než na aktuální potěšení
  • jste zodpovědní, za sebe i za ostatní, v pubertě z vás byli ostatní na nervy, že jste "jako jejich matka/otec"
  • a nechápete, jak mohou být ostatní tak nezodpovědní a zahazovat své životy a bezpečí
  • rádi udílíte rady, protože chcete pomoci, a ostatní to považují za buzerování, "všeználek, co?"
  • rádi zkoušíte nové způsoby, jak něco udělat, vyřešit problém, jste kreativní
  • již v dětství jste byli moc vyspělí, chápali jste dospělé lépe než ostatní děti
  • někdy přijdete na určité místo a máte pocit, že jste tam už byli, slyšíte o něčem a jako byste to už věděli, někoho potkáte - a znáte ho, ačkoli jste se v tomto životě nepotkali; a tyto věci se vám dějí tak často, že už je ani neřešíte
  • prostě cítíte, že jste staří - říká vám to vaše intuice a někdy i lidé okolo

Velmi citlivé osoby a empati

19. září 2016 v 21:50 | Neri
Lidé jsou bytosti velmi přemýšlivé, je to tak dáno, aby tím byl zaručen jejich neustálý vývoj. Srovnáváme, porovnáváme, hodnotíme. Pokud je nám něco nepříjemné, chceme se toho zbavit. Pokud je to příjemné, chceme si to udržet. A pokud si připadáme v něčem úplně jiní než ostatní, často nám připadá, že jsme "špatně". Srovnáváme se a nechápeme a chceme chápat. Proto se stále objevují nové teorie a nové nálepky. Jednou z takových nálepek je "velmi citlivá osoba" (highly sensitive person) nebo empat (empath). Proč tyto nálepky vznikly, kdo je má a jak poznáte, že můžete být jednou z těchto osobností také si povíme v tomto článku.


Rozeberme si slovo "přecitlivělost". Za přecitlivělost je považováno všechno, co přesahuje normální citlivost, přičemž co je normální určuje společnost, ale ještě častěji člověk, který slovo přecitlivělost používá. Pochopte, pokud o někom řeknete, že je přecitlivělý, je to proto, že je citlivější než vy. Většinou za normální považujeme sebe a podle sebe soudíme ostatní. Co se ovšem stane, když to tak není? Ano, existují výjimky. Někdy si nálepku "přecitlivělí" dáváme sami. Buď nám již bylo tolikrát řečeno, že jsme moc citliví, až jsme to převzali, anebo jsme se sami srovnali s jinými a došli k názoru, že jsme divní. Přecitlivělí. Jiní než ostatní. Jednoduše řečeno, máme nižší toleranci než lidé kolem nás. Nižší toleranci pro hlasité zvuky, silné pachy, násilné scény, negativní emoce, nepohodlné oblečení nebo cokoli dalšího vás napadne. Lidé trpící touto přecitlivělostí se někdy cítí vydědění, nepochopení, zkrátka divní a jiní. Být divný a jiný a nikam nepatřit je pro lidskou bytost, která je přizpůsobena životu ve společenství, velmi nepříjemné. Podvědomě se bojí, že zůstane sama a nepřežije. Proto hledáme podobnost, hledáme někoho, kdo je jako my. Jakmile najdeme, vznikají komunity. A nálepky. Takže se dá předpokládám, že s pojmem highly sensitive people přišli lidé, kteří zjistili, že nejsou jediní, kdo je přecitlivělý. Sdružili se, začali psát články pro ostatní podobně citlivé a začali navzájem hledat na svém stavu nejen chyby, ale také pozitiva. Vítejte ve světě velmi citlivých osob.

Na čem vám opravdu záleží?

10. května 2016 v 8:14 | Neri
K napsání tohoto článku mě inspirovala Teal Swan a její nejnovější video s názvem The Secret To A Happy Life. Duchovním řečem se teď spíše vyhýbám, ale Teal si stále vážím a ráda sem tam zhlédnu nějaké její video. Už proto, že je raritou mezi kouči, duchovními učiteli a podobnou sebrankou v tom, že se alespoň snaží být upřímná a opravdová, ne prodávat iluze ve sluníčkových obalech naděje. To je vzácná věc. Vždy jsem si vážila lidí, kteří se snaží být sami sebou, bez výjimek, bez hezkého obrázku pro veřejnost. To, co ona říká, kolikrát i odráží něco, na co jsem přišla už dřív. Jen to umí říct líp. Ale dost k Teal, jde se na hlavní téma.

Na čem vám opravdu záleží? Jaké jsou vaše hodnoty?


Netvrdím, že znát svoje hodnoty a žít podle nich stačí k tomu, aby byl člověk šťastný, ale jsem si naprosto jistá, že jít proti nim přinese člověku neštěstí. Mám s tím svou vlastní zkušenost. Kdykoli jdu proti své vlastní pravdě, kdykoli zradím své hodnoty, ideály a dělám něco, co se příčí mé vnitřní morálce nebo dávám přednost věcem, které mi nedávají smysl, ubližuji si tím. Znát své hodnoty a žít podle nich je součástí sebepoznání a sebelásky a vlastně našeho poslání na zemi. Můžete si myslet, že žádné poslání tady nemáte, no vaším posláním je být sami sebou, být tím, kým jste sem přišli být. A to, kdo jste, určují z velké části právě vaše hodnoty. Ty hlavní, které se během života nemění i ty vedlejší, které prochází změnami. Někdy si rodiny začnete vážit až poté, co o ni přijdete.

Jedním z důvodů, proč krachují vztahy, jsou rozdílné hodnoty partnerů. Ne cíle, protože cíle jsou dočasné a mění se, ale to, co je pro oba opravdu důležité. Pokud jeden miluje cestování a dobrodružství a jiný klidné dny doma, jak jim to asi bude fungovat z dlouhodobého hlediska? Lidé v zamilovanosti na toto nemyslí, což chápu, ale je dobré alespoň trochu odložit růžové brýle a zjistit, jestli mají společné alespoň ty základní věci anebo jsou úplně rozdílní a časem z toho budou problémy.


Co patří mezi hodnoty? Všechno, co je pro vás osobně důležité, co vám dává smysl, co dává vašemu životu nálepku "takto je to správně". Myslím, že pokud žijete podle svých hodnot a děláte, co milujete, tak to poznáte. Naopak ucítíte, když uděláte něco, co je pro vás osobně špatně. Už se vám někdy stalo, že jste někoho podvedli, lhali, kryli kamaráda - a i když jste mu chtěli pomoct, vnitřně jste cítili, že děláte špantou věc? Tak to bylo ono. Hodnoty máte ohledně svých vztahů, ohledně toho, jak chcete vychovávat děti, určují váš přístup k okolnímu světu. Můžu dát příklad toho, co lze považovat za moje hodnoty:

Potěšení je nutnost!

2. února 2015 v 19:43 | Neri

Doufám, že každý z vás už ve svém životě narazil na činnosti, které ho těší tak moc, že u nich zapomíná na čas. Ono vlastně stačí to slůvku "těší" samo o sobě. Kdo by nechtěl strávit celý život děláním toho, co má rád, co mu působí potěšení? Já ano a věřím, že vy také. Mě třeba těší psát sem, na tento blog. Některými články sdílím své zkušenosti, názory a myšlenky, jiné slouží spíš k odpočinku a pobavení - a obojího je v životě třeba.

Skoro by se až zdálo, že lidé dělají tak málo věcí, které je těší proto, že mají moc jiné práce, veškerý čas zabírají nutné činnosti a povinnosti a na zábavu a potěšení ho už tolik nezbývá. Smutnou realitou ale je, že často je problém ještě v něčem jiném. Lidé si neudělají čas zjistit, co mají rádi a nedovolí si za tím jít. Lidé si nedovolí dělat to, co je těší. Jak je to prosté. A nejde tu jenom o věci, jako je práce a smysl života, ale i dopřávání si drobných radostí. Život se prý skládá z maličkostí. Většinou dáváme větší důraz na velké a důležité věci a bez takových věcí bychom neměli pořádné cíle, ale dopírat si ty maličkosti pro velké cíle (a tzv. vyšší dobro, ať už to pro vás znamená cokoli) není obvykle cestou ke štěstí.

Je to proto, že všechna ta malá potěšení jsou nutná pro naše "správné fungování". Lze tomu říkat třeba psychohygiena. Na odpočinku a malých radostech načerpávají lidé sílu k plnění svých úkolů. Nejsou to tedy ani tak radosti, jako nutnost. Je nutné si dopřávat věci, které potřebujeme k udržení dobré nálady. Pro každého je to něco jiného. Někdo se potřebuje hýbat, někdo potřebuje tvořit umění, někdo musí číst. Těmito věcmi udržujeme spojení se svou pravou podstatou, což je alfa a omega psychické pohody. Být, kým jste. Dělat, co milujete. Spojovat se s vlastními emocemi. Obklopovat se krásnými věcmi. To vše pomáhá. Jelikož mám velice ráda příklady z vlastní zkušenosti, rozepíšu se trochu o svých maličkostech.

Já jsem svou podstatou víla. Ať si kdo chce, co chce myslí, ale je to tak a vyplývá z toho dost věcí, které si někdy zapomínám uvědomovat, což pak vyústí obvykle v psychické problémy. Marně pak hledám příčinu. Dokud mi nedojde, že jsem zase zapomněla na svou podstatu, nic se nespraví. A tak je pro mě důležité být blízko věcem, které pro mě znamenají domov. Jsou to někteří lidé. Je to využívání mých schopností. Je to mluvení s vílami. Meditace. Hudba. Zpěv. Tanec. Bio potraviny, hodně ovoce a zeleniny. Voda. Samozřejmě chození ven. Společnost zvířat a rostlin. Hlavně v zimě alespoň poslouchání zvuků přírody, oku lahodící umění, atd.

A velmi často zapomínám se jen tak, pro potěšení, věnovat těmto věcem. Mám povinnosti, školu, časopis (který tvořím ráda, ale zabere dost času) a i nějakou zábavu, která se seznamem výše nesouvisí. Pak přijdou deprese, úzkosti, únava, nechuť cokoli dělat a divím se. Přitom je to tak prosté. Když se nespojujete se svou podstatou a neděláte věci, které vás naplňují a dodávají vám energii, tak tu energii nemáte. Někdy tedy v "den blbec" pomůže se zamyslet nad tím, co potřebujete a dlouho jste nedělali a zkusit se tomu alespoň chvíli věnovat.

Smutné je hlavně to, že mnoho věcí lidé nedělají jen proto, že jim to nepřipadá v pořádku, i když by chtěli. Třeba je jim hloupé chodit po lese bosi, zpívat, kreslit… vymlouvají se na to, že jim to nejde, bojí se, že výsledek nebude stát za to a zapomínají na radost z bytí, dělání a tvoření. A já vím, jaké to je, protože to také prožívám. Strach nelze překonat ze dne na den, ale pokud budete tyto věci vidět jako nutnost, možná pro vás bude snazší se odhodlat a dělat je bez ohledu na to, co si druzí myslí. Víly vždycky říkají, že je nutné brát život jako hru, radovat se, bavit se a je to pravda. A já doufám, že jsem vám to opět připomněla - stejně, jako sobě.

Úklid nezbytný pro život

2. února 2015 v 19:40 | Neri
Možná se ptáte: Proč? Proč se zabývat takovou otravnou a nepříjemnou činností, jako je uklízení? Dobrá, jsou lidé, kteří mají uklízení rádi a pak jsou takoví, kteří nemají. Nejen děti nesnáší uklízení. Ale dovolte mi vysvětlit to proč. Proč je dobré a vhodné si alespoň jednou za čas uklidit?

Nebudeme se teď bavit o žádných z důvodů hygienických nebo společenských (však zvířata v lese také neuklízí a člověk je původem zvíře), ale vezmeme to z hlediska více psychologického a duchovního. Doufám se shodneme na tom, že každý konec je nový začátek, co víc, že když chceme něco nového, musíme tomu nejprve uvolnit místo. Chcete-li si koupit nové auto, přece si nenecháte v garáži stát to staré, kterým už jezdit nebudete. Staré auto prodáte, darujete synovci, v nejhorším případě necháte odvézt někam do šrotu, ale nenecháte ho stát v garáži. Dokud tam stojí, nové auto se tam nevejde. A tak je to v životě se vším, dokonce i s méně hmotnými statky.

Všichni máme omezené prostředky a omezený prostor ve svém životě. Můžete namítat, že dle duchovních principů jsme bytosti s neomezenými možnostmi, ale to je jen teorie. V praxi máme mnohá omezení, která se sice mění, posouvají a zmenšují, ale naše mysl omezení zkrátka vytváří a tak existují. Když něco chcete, musíte tomu udělat místo v tom svém omezeném prostoru. Chcete nový dům? Asi nebudete bydlet ve dvou naráz. Ten druhý pronajmete. Chcete jinou přítelkyni nebo přítele? Ano, možná chvíli vydržíte žít dvojí život a pendlovat mezi dvěma partnery, ale postupem času to začne být vyčerpávající a budete si muset vybrat (nemluvě o tom, že na to vaše podvádění mohou přijít). Pokud máte moc práce a nemáte pro partnera místo vůbec, nemůže do vašeho života přijít. A tak dále. A to s úklidem úzce souvisí. Mluvím tady o úklidu ve vašem životě, vašich záležitostech a ano, i ve vašich věcech, protože to, co uvnitř je i venku a naopak. Vaše okolí odráží váš vnitřní stav.

Proto vás vyzývám: Ukliďte si! Zbavte se všeho starého a nepotřebného. Vyházejte všechny věci, které nepoužíváte, nepotřebujete, nechcete a jen vám zbytečně zabírají místo, protože jste mysleli, že je potřebovat budete, protože vám je někdo daroval, atd. Nechte si jen to, co máte opravdu rádi, co má ve vašem životě místo a chcete to v něm mít i nadále. U oblečení se třeba říká, že (snad vyjma společenského) cokoli neoblečete 1 rok, už pravděpodobně neoblečete nikdy. Bez milosti tedy ty staré a nepoužívané věci vyhoďte. Vy sami moc dobře víte, co pro vás má užitnou a citovou hodnotu a co ne. Můžete si schovávat staré milostné dopisy, ale vyhoďte deset let staré zaplacené složenky, které už určitě nikde nebudete ukazovat.

A ukliďte si i v sobě. Přestaňte dělat věci, které nechcete, a jen vás okrádají o čas. Věci, které by se dělat měly, ale nepřináší vám potěšení. Bez zaváhání říkám, ať přestanete chodit do aerobiku s kamarádkou, pokud vás to nebaví a chodíte tam kvůli ní. Přestaňte číst časopisy, kde se píše, jak se máte chovat a oblékat, abyste byla dost dobrá a krásná žena (nebo muž) a radši ten čas věnujte péči o sebe sama, učení se sebelásce, svým koníčkům. Pokud pořád pracujete přesčas a výsledky tomu neodpovídají, hledejte, kde je chyba. Vyhraďte si místo práce pár hodin čas na pouvažování nad tím, jak zlepšit efektivitu té práce (aneb když máš tupou sekeru, nejdřív si ji nabrus a pak běž kácet stromy). Přestaňte se vídat s lidmi, se kterými se necítíte dobře. Naučte se říkat ne všemu, co dělat nechcete a najednou budete mít víc času, víc prostoru na to říkat ano tomu, co dělat CHCETE!
Jelikož je tohle číslo motivační a mnoho lidí si stěžuje, že nemá čas jít za svými sny a cíli, že jsou příliš unavení a zaneprázdnění, tak nemohu doporučit nic lepšího, než si opravdu vyhradit čas na úklid. Když zjistíte, co vás okrádá o čas a dělat vlastně ani nemusíte, posunete se o velký kus k tomu dělat něco jiného a pro vás lepšího. Tak to vyzkoušejte a ukliďte si. Já věřím, že nebudete litovat.


Totemové zvíře

2. listopadu 2014 v 11:48 | Neri

Které zvíře máte ze všech nejradši? Které vás fascinuje? Které v zoo musíte pokaždé vidět? Které zvíře vás pronásleduje, objevuje se na obrázcích, v televizi, přechází vám přes cestu? Zodpovězte si tyto otázky a možná zjistíte, které zvíře je vaše totemové. Ale jsou i jiné způsoby.

Totemové zvíře, jinak také silové zvíře nebo zvířecí duchovní průvodce, je ta vaše část, která má nejblíže k vaší přírodní podstatě. Má podobu a vlastnosti určitého zvířete, hmyzu, ptáka. Učí nás více o nás samých, ukazuje, kde jsou naše silné a slabé stránky a co je třeba v životě zlepšit nebo uvést do rovnováhy. Můžete mít celý život jedno hlavní zvíře anebo se setkávat postupně s různými, podle toho, co zrovna v tu chvíli potřebujete. Ať už tak nebo onak, vaše zvíře je důležitou součástí vašeho osobního rozvoje a sebepoznání. Jakmile své zvíře jednou poznáte, silně doporučuji nastudovat si o něm co nejvíc. Čím se živí? Jak žije? Jak loví? Choďte ho pozorovat do zoo nebo ven, pokud máte tu možnost. Pusťte si dokument o něm. Poznejte ho. Na zahraničních stránkách nebo v knihách je možné najít přímo charakteristiky jednotlivých nejčastějších totemových zvířat. A nakonec máte i intuici. Pokud je vaše zvíře zrovna sup, možná jste příliš bezohlední. Možná se naopak musíte naučit, že koloběh života a smrti tady prostě je, nelze ho přerušit, je zbytečné se ho bát, je třeba ho přijmout. Vaše zvíře je váš velký učitel. Ale jak své zvíře najít?

Existuje vícero metod. Můžete porovnávat, klást si otázky, pozorovat, jaké zvíře se vyskytuje ve vašem okolí. Můžete si přečíst charakteristiky a zjistit, že jedno zvíře na vás naprosto sedí a jiné nikoli. Má to jeden háček. Budete mít sklony považovat své nejoblíbenější zvíře za své totemové, ale nebývá to pravidlem. Můžete si myslet, že jste "lepší" než nějaká myš nebo "horší" než lev a postrádáte jeho kvality a přesto je to vaše totemové zvíře. Má vás učit. Má vás učit tomu, co ještě nemáte nebo jste zapomněli. Dokonce i zvířata, ke kterým máme odpor, o něčem vypovídají. Co na sobě nesnášíte? Neshoduje se to náhodou s vlastnostmi nenáviděného zvířete?

Skvělá metoda, pro ty s představivostí a otevřeností vůči meditacím apod., je vizualizace. Jednoduše si lehnete nebo sednete, zavřete oči a ponoříte se do sebe. Představíte si, že jdete po schodech stále níž a níž, až dojdete do místnosti. Budete si přát spatřit své osobní totemové zvíře pro tuto chvíli svého života. Možná se tedy neobjevíte v místnosti, ale na skále. V savaně. V tundře. Nebo kdekoli jinde. Dovolte si vidět cokoli, co se objeví. Nezasahujte, nesuďte. Vaše mysl je moudrá. Chvíli počkejte. Vaše zvíře přijde. A až přijde, můžete si ho prohlédnout. Možná bude zdravé a čilé, možná unavené, možná bude vypadat nemocně. Možná někam půjde - jděte za ním. Nechte si ukázat, co vám chce ukázat. Promluvte s ním. A až bude čas, zase se vraťte k sobě. Odteď můžete své pouto s daným zvířetem dál zkoumat a rozvíjet a vracet se na to místo v sobě kdykoli, kdy budete mít chuť se zase něco nového dozvědět, požádat o radu nebo se jen potěšit společností své zvířecí stránky.

12 věcí, které byste měli být schopni o sobě říct

30. června 2013 v 15:12 | Tammy
Našla jsem nádherný článěk a prostě se o něj s vámi musím podělit. Jako by bohové chtěli, abych ho našla a předala dál, anglicky nemluvícím čechům. Je v tom hodně pravdy a naštěstí to nebylo na překládání ani nijak těžké, dohromady jsem si musela vyhledat asi 10-15 slovíček., což nezabralo dlouho.


12 věcí, které byste měli být schopni o sobě říct


Pokud dokážeš přečíst každý z nadpisů a myslet to upřímně, víš, že jsi na správné cestě. (A když to nedokážeš, alespoň víš, na čem ještě zapracovat.)

1. Řídím se svým srdcem a intuicí

Nenech se do ničeho tlačit svými problémy. Nech se vést svými sny. Žij život, který chceš žít. Buď osobou, na kterou si vzpomeneš i za pár let. Dělej rozhodnutí a jednej podle nich. Dělej chyby, spadni a vstaň znovu. I kdybys spadl tisíckrát, alespoň nemusíš přemýšlet o tom, co mohlo být. Alespoň budeš ve svém srdci vědět, že jsi pro své sny udělal všechno, co jsi mohl.
Každý z nás má ve svém srdci plamen, který pro něco hoří. Je naší zodpovědností najít ho a udržovat. Je to tvůj život a je krátký. Nedovol ostatním hasit tvůj plamen. Zkus co chceš zkusit. Běž, kam chceš jít. Následuj svou vlastní intuici. Sni s otevřenýma očima, dokud nebudeš zcela přesně vědět, jaký pocit je mít to, co chceš. Pak udělej každý den alespoň jednu věc, abys to uskutečnil.

A když se snažíš dosáhnout svých cílů, můžeš cestou narazit na pár hodně nepříjemných zklamání. Nenech se zastrašit, cesta ke tvým snům nemusí být zrovna snadná. Smýšlej o těchto zklamáních jako o výzvách - testech vytrvalosti a odvahy. Na konci cesty často litujeme mnohem více toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali.


2. Jsem na sebe hrdý.

Jsi svým vlastním nejlepším přítelem a svým největším kritikem. Bez ohledu na názor ostatních, na konci dne ten jediný odraz, který na tebe zíra ze zrcadla, je tvůj. Přijmi na sobě všechno. VŠECHNO. Ty jsi ty a to od začátku až do konce - žádné omluvy, žádná lítost.
Lidé, kteří jsou na sebe hrdí, mají sklony k tomu mít v životě své vášně, cítí se spokojení a jdou ostatním příkladem. Vyžaduje to představit si osobu, kterou se chceš stát a udělat to nejlepší, co dokážeš, aby ses vyvíjel. Být hrdý není vychloubání se tím, jak skvělý jsi, je to spíš tiché přesvědčení, že máš svou velkou cenu. Není to o tom myslet si, že jsi perfektní - protože nikdo není - ale že si zasloužíš být milován a příjimán. Jediné co musíš udělat je být sami sebou a žít příběh, který nikdo jiný žít nemůže - ten tvůj vlastní jedinečný příběh tvého vlastního života. Buď hrdý, buď sebejistý, nikdy nevíš, kdo se na tebe díval a přál si být tebou.

Učební typy

17. června 2013 v 21:18 | Tammy
Tentokrát se zaměřím na téma, které je vysoce praktické, ale s esoterikou nemá nic společného, ačkoli jakéhosi osobního rozvoje se svým způsobem týká. Jsou to učební typy. Každý z nás se nejlépe učí pomocí jedné metody, třeba doplněné ještě některou další. Když víte, jaké jsou vaše silné stránky co se paměti týče, můžete toho využít nejen při učení do školy nebo cizího jazyku, ale také abyste si zapamatovali cokoli jiného bude třeba. Ať už to bude seznam na nákup, jméno nového spolupracovníka nebo text písně či divadelní hry.

Existují tyto typy:

1. Vizuální

Tento typ je zaměřený na svůj zrak. Pamatuje si to, co vidí, tedy obrázky, barvy, tabulky a symboly. Člověk s tímto učebním typem vám pravděpodobně řekne, co má ten den kdo na sobě a co jeho kamarád nakreslil minulý týden. Vybaví si obrázek z knížky, ale bude pramálo vědět, co povídal lektor nebo učitel ve škole. Měl by tedy využívat při učení obrázků, barev a tabulek.

2. Čtení/psaní

Jak už název vypovídá, tento typ si nejlépe pamatuje to, co čte a co si sám napíše. Hledá slovíčka ve slovnících, listuje v seznamech, zná obsahy knih i článků zpaměti a když si na něco nemůže vzpomenout, radši si to napíše a... uvidí. Přepisuje si odbornou látku svými slovy, klidně desetkrát. Často se mu stává, že si napíše tahák, ale už ho vlastně nepotřebuje, protože se látku naučil... psaním taháku. Někteří tento typ řadí pod vizuální.

3. Auditivní

Tento typ je zaměřený na sluch. To jsem já. Ve škole si sice píšu poznámky, ale málokdy se z nich učím, protože si z jejich pročítání nepamatuji obvykle vůbec nic. Čtu knížky, ale jejich obsah si pamatuji jen zběžně, pokud jsem o té určité knize ovšem někomu nevyprávěla. Také pokud znám knihu i film si lépe vybavím obsah podle filmu. Pamatuji si to, co slyším od učitelů, od ostatních, ve filmech, v dokumentech. Anglická slovíčka znám po sluchu a podle toho, jak se čtou i odhaduji, jak se píšou. Proto obvykle nemívám problém s výslovností. Znám ji z písniček nebo filmů nebo jiných poslechových zdrojů a u nových slov ji obvykle odhadnu ze zkušenosti s ostatními slovy. Texty a melodie písniček jsou jedny z věcí, které si zapamatuji nejrychleji. Během jednoho dne se klidně naučím celou písničku, když si ji celý den poslouchám pořád dokola. U táboráku vím po dvou zopakováních skoro celý refrén. Když nějaký úsek textu nemůžu pochopit, automaticky si ho čtu tiše nahlas, aby význam slov vůbec dorazil do mé hlavy. Pokud někomu něco vysvětluji nebo vyprávím, pamatuji si to dlouho.

Netuším, co měla dneska naše učitelka dějepisu na sobě, ale vím, že nám pouštěla nějaký film s děsivou hudbou z koncentráku, na který jsem se radši ani nedívala. Vím, že ke mně mluvila kamarádka, povídala mi zase nějakou historku s jejím přítelem a pak se mě holky ptaly, jestli jsem neusnula. Nevím, co jsem měla k snídani, ale vím, že jsem si k obědu dala rybu s bramborem, protože jsem se matky ptala, jak ty brambory dělá, že se mi pořád nějak nedaří. Což je nádherný příklad toho, jak funguje jeden typ paměti. S ostatními nemám takovou zkušenost, snad až na ten následující, takže jsou popisy víc strohé, ale... tady na tom auditivním alespoň vidíte, jak to funguje a můžete si to už poupravit podle svého typu.

4. Kinestetický

Tento poslední typ využívá všechny smysly, hlavní a nejdůležitější věcí je pro něj vlastní zkušenost. Zná cesty, které sám mnohokrát prošel. Umí věci, které si vyzkoušel a díky tomu je pak dokáže popsat. Nejlepší pro něj je, když si všechno zkouší v laboratořích, využívá slovíčka při psaní i konverzaci, chodí na exkurze, tvoří projekty, ...

Z části využívám i tento typ paměti. Pokud se učím novou stolní nebo karetní hru, nechávám si vše vysvětlit v průběhu, abych to rovnou mohla i vyzkoušet. Pokud něco děláme na praxi, umím to pak popsat do testu i bez toho, že by mi to někdo vyprávěl, ale třeba z projektů jsem si nepamatovala nikdy nic.


A jak poznat, ke kterému typu patříte? Zavzpomínejte. Když se nad tím zamyslíte, určitě na to příjdete i bez dalších testů. Pomyslete na předchozí den a zauvažujte nad tím, co si z něj pamatujete. Obrazy a barvy? Zvuky a slova? Co jste cítili a dělali? Co jste četli nebo psali? Zeptejte se sami sebe v jakém předmětu jste měli nejlepší známky, jak učil ten učitel, zda-li jste se učili nějak sami a jak... Zkuste si přečíst nějaký text a za hodinku si vybavit, co jste četli. Poslechněte si písničku a zkuste si pak vybavit její melodii. Prohlédněte si obrázky a zkuste pak říct, co na nich bylo. Určitě na to příjdete. Snad vám článek alespoň trochu pomohl a dozvěděli jste se něco nového.

Numerologie

13. března 2013 v 19:20 | Tammy
Při rozboru slova numerologie nás musí zákonitě napadnout, že jde o výraz z latiny. Mnoho z nás si pamatuje ze školy poučku, že logos=věda a numero=číslo. Právě z latiny se totiž výraz pro čísla přenesl do jiných jazyků. Přesto to má pramálo společného s vědou a matematikou a jde spíše o "vědu" zařazenou mezi věci, jako je astrologie a esoterika.


Smlouva o vtělení

7. února 2013 v 12:09 | Tammy
Tohle je moc hezké a pravdivé, takže to hodlám s čistým svědomím sdílet.
Smlouva o vtělení aneb podívejte se, co jste vlastně všichni "podepsali".


Indigová aura - články

11. srpna 2012 v 11:14 | přeložila Tammy

Indigoví


Indigová barva aury je ta úplně poslední, která dorazila na planetu. Indigová ohlašuje novou energii, nové vědomí a novou éru míru a harmonie. Kvůli tomu se cítí povolání k pomoci se záchranou planety, vzdělávání mas a zlepšení životní úrovně, indigoví jsou tady jako živoucí důkazy nového vyššího vědomí.

V době psaní tohto článku je většina indigových teprve dětm, ačkoli je tady pár indigových, kteří přišli jako takoví "předskokani" o pár let dřív. Slova používaná k popsání indigáčů zahrnují upřímný, uvědomělý, vysoce intuitivní, duchovní, nezávislý, nebojácný, tvrdohlavý a citlivý.

Indigoví jsou staré duše, které si pamatují kdo jsou a odkud pocházejí. Některým se indigáči zdají podivní. Tito asertivní individuálové se narodili se svými duchovními vzpomínkami. Mnozí rodiče říkají, že jejich indigáčci je zahrnují živými detaily ze svých minulých životů nebo z nedávných setkání s duchovními bytostmi. Rodiče také často uvádějí, že jejcih děti dokážou číst myšlenky a podle všeho mají úžasné spirituální schopnosti. Rodčie jsou také často na rozpacích z toho, že vůbec přišli k takovým úžasným malým bytostem.

Zvláštní charakteristikou indigáčů je, že se často zdají bezpohlavní. Je obvykle těžké urči, jestli je indigový žena nebo muž, homosexuál, bisexuál, heterosexuál nebo asexuál. Je to proto, že indigoví mají yin i yang, vnitřní ženské i mužské kvality. Jejich sexualita nakonec stejně není důležitá, jde o jejich spiritualitu.




Indigová - barva emocionálního spektra


  • Vysoce uvědomělí a intuitivní, mírumilovní, idealističtí, žijí podle příkladů, zvědaví, staré duše
  • Nezávislí, stateční, se silnou vůlí, přesto citliví a plní soucitu
  • Neivnní, čistí, vysoce etničtí a extrémně pravdomluvní
  • Mají tendenci mít mužské i ženské kvality ve stejném měřítku
  • Jsou spokojení když prostě můžou být sami sebou, nelze jim vyhrožovat nebo něco vnutit
  • Těžce se sžívají se svým fyzickým tělem, tím víc čím se soustředí na vsé spirituální já
  • Jsou rádi v přírodě, snadno komunikují se zvířaty a dětmi
  • Extrémně zvědaví, chtějí odpovědi na otázky a vyvracet stará dogmata
  • Těžko si zvykají na chladný, uspěchaný, krutý svět, ve kterém teď žijeme
  • Mají citlivý trávicí systém, jídlo musí být v nejlepší kvalitě a zcela přírodní
  • Nevyrovnaní indigáči mohou být přecitlivělí a snadno se vyděsit nebo dezorientovat
  • Často se mohou cítit izolováni od ostatních a pak se stanou nepochopenými samotáři. Nicméně ví, že vše v životě je propojené
  • Loajalní, oddaní a věrní ve vztazích, potřebují ale hluboké porozumění
  • Stačí jim velmi málo spánku aby obnovili své síly
  • Je pro ně druhou přirozeností rozumět technice a pčoítačům
  • Může u nich být diagnostikováno pár poruch chování z důvodu jejich neobvyklosti
  • Slavné příklady - Michael Jackson, kluk Cole Sear ve filmu Šestý smysl

Smyslem života indigových je podporovat individualitu a žít s integritou a zodpovědností práce z vyšších principů.
Základním strachem pro fialové je cítit se jako izolovaný, osamělý samotář.

Indigoví tíhnou k práci, která jim dovoluje aby byli kreativní, mohli cestovat a stýkat se s lidmi mírumilovnou, milující, soucitnou cestou. Typická povolání vhodná pro indigáče jsou:

  • Pracovník v oboru životního prostředí
  • Sociolog
  • Učitel
  • Pečovatel o zvířata
  • Sociální pracovník
  • Pc programátor
  • Zahradník
  • Spisovatel
  • Umělec
  • Výzkumník
  • Hlídání dětí
  • Léčitel
  • Poradce
  • Psycholog
  • Muzikant
  • Botanik


Modrá aura - články

24. července 2012 v 12:48 | přeložila Tammy

Je ve vaší auře krásná modrá?


Jako je tomu u každé jiné barvy aury, i u modré existují rozličné odstíny a aspekty a s těmito odlišnými aspekty přichází odlišné výklady rysů a vlastností. Zde uvádím některé z nejčastějších atributů, které doprovázejí modrou auru. Modrá v auře má tendenci poukazovat na citlivou duši a obvykle pocit klidu,bezpečí a rovnováhy. Tito lidé se obvykle najdou v pečovatelské profesi - ať už přímo jako léčitelé nebo zdravotní sestry, nebo jako matky, pečovatelky nebo usilují o dobro lidstva ve větším měřítku. Modrá často naznačuje, že člověk řídí svůj život hodně podle toho, jak se cítí, mohou působit jako velmi emotivní a snadno se rozpláčou. Často můžou zjistit, že jsou příliš ponoření do emocí jiných lidí a může se zdát, že se v nich přímo topí.

Fialová barva aury - články

21. července 2012 v 17:55 | Tammy
Všimla jsem si, že v češtině sice lze najít nějaký ten slušný článek o povah lidí podle barvy aury, ale ty nejlepší a nejobsáhlejší jsou většinou v angličtině. Rozhodla jsem se, že tedy budu překládat. Prozatím svou barvu a pak se snad dostanu i k dalším, pokud překonám lenost :D Jinak piště do komentů, kterou barvu chcete jako další. Pokud nevíte, jakou máte auru a nevidíte je nebo neznáte někoho, kdo aury vidí, zkuste třeba tento test. Je docela rozumně udělaný, vyšel mi stejně jako vlastní pozorování, takže v něj mám docela důvěru.
Naneštěstí se mi nedaří najít jeden opravdu dobrý článek, nevím, jestli špatně hledám nebo už je smazaný, ale co se dá dělat.

Psalo se tam, že fialoví musí svoje intuitivní schopnosti používat pro pomoc ostatním. Je to dá se říct "dar od boha" a nefunguje, když ho někdo zkouší využívat pro sobecké cíle - slávu, moc, prachy, znáte to...
A pak ještě něco o tom, že v sebe musí nejdříve uvěřit, aby mohli skutečně vést a lidé za nimi šli.
Zkrátka mě vážně mrzí, že už ten článek nemám.

Zeptej se svého srdce

27. června 2010 v 22:32 | Tammy
Jde o to, že:

Každého někdy čeká důležité rozhodnutí.
Každý někdy neví, jak se rozhodnout.
Každý má někdy strach a někdy předtuchy, ale nerozezná to.
Každý někdy neví, co si má vybrat, co mu k něčemu bude.
Skoro každý pozná, když narazí na něco důležitého.
A často si to nechce přiznat.

Většina lidí nechce věřit. Slyší nějaké hlasy a řekne si: To se mi něco zdá, asi jsem blázen, to si představuji, vymýšlím,... Nechtějí prostě slyšet hlas andělů, víl ani svého srdce.
A nebyla bych to já, abych k tomu konečně něco neřekla, protože já vždycky myslím, že to co bude v tomto článku lidé znají a tak nějak to zapomínám sdělit.

Ale dost už té omáčky, jde se k řízku :-)

Fialová aura

14. listopadu 2009 v 16:08 | http://arnostale.pise.cz
Typologie dle aury, která sedí.



Fialová

- Jsou to vizionáři jejichž životním úkolem je sdělit lidstvu poselství a změnit tak svět - pokud tak učiní dojde k naplnění smyslu jejich života

- Mají svůj vnitřní zrak, kterým vidí budoucnost, nové trendy, výsledky projektů...

- Jsou přirozeně inteligentní a aniž by se něco měli učit, vědí, že to prostě tak je

- Už jako děti se cítili nepochopení a že kvůli svým myšlenkám a nápadům sem ani nepatří

- Mívají mnohem dramatičtější život než jiné barvy, také se často rodí do nefungujících rodin a pak pomáhají lidem s podobným osudem, stejně jako někteří lidé s červeným překrytím

- Tito lidé mají obrovské charisma a rádi jsou středem pozornosti - když přednáší atd. dokáží na sebe upoutat všechny posluchače kolem

- Milují hudbu, dokáže je i dojmout - má na ně velký vliv (hlavně na jejich náladu)

- Rádi si popovídají s lidmi, aby načerpali nové informace, ovšem musí to být hovor na určité intelektuální úrovni a ne tlachání o ničem - to přímo nesnáší

- K většímu poznání je vede i jejich obrovská záliba v cestování

- Dávají přednost jen několika málo ale opravdovým přátelům

- Když zrovna nejsou ve formě stávají se z nich arogantní nesnesitelné osoby převyšující všechny kolem, v tomto období se doslova vyžívají když mohou někoho zkritizovat nebo mu něco vyčíst

- Jako pro děti je pro ně důležité, aby měli pocit, že je alespoň jeden z rodičů podporuje v jejich plánech

- Éra fialových začala už v 60. letech, pak se rozvinula s dobou hippies a Beatles a v dnešní době vrcholí

- Vztahy: - potřebují partnera, který by se ubíral podobnou cestou jako oni
- ve vztahu jsou velice vášniví
- díky své soucitnosti a porozumění vyjdou s každým, potom co ale třeba modrého partnera vyslechnou, stejně si jdou dělat co chtějí
- kvůli své odlišnosti mají problém najít si partnera - manželství tak často zakládají až v pozdějším věku
- stává se, že si nejdříve vezmou spolehlivého partnera, který se postará o děti a domácnost, pak je ale po čase začne nudit, a tak ho opustí a najdou si takového, který by s nimi cestoval a pod.
- jsou to také ti největší nevěrníci v aurickém spektru

- Zaměstnání: - dávají přednost zaměstnání, kde pracují pro sebe a mohu projevit svou tvořivost
- libí se jim oblast médií - tam mohou být středem pozornosti a nebo oslovit spoustu lidí pro sovu myšlenku
- také by rádi učili druhé nebo by je zajímala psychologie nebo filozofie - dokáží porozumět chování člověka, vedly ale spíš skupinová sezení
- také je zajímá politika a práva : herec, zpěvák, hudebník, malíř, fotograf, psycholog, sociální pracovník, politik, právník, soudce, majitel firmy, pracovník cestovní kanceláře, lektor, učitel, duchovní, astronaut, kvantový fyzik

- Zdraví: - typické jsou pro problémy se zrakem
- také mají sklony přibrat na váze - buď tu k potřebují jako ochranný štít nebo je to projev jejich potřeby velikosti
- paradoxní je, že když jsou nešťastní ne zřídka kdy se u nich objevují problémy jako je anorexie nebo bulimie
- k udržení zdraví jsou pro ně velice vhodnou činností meditace

- Osobnosti: - J.F. Kennedy, A. Linkoln, E. Roosevelt, E. Presley, S. Spilberk, Cher, Gándhí

 
 

Reklama