Sebeláska

Být více upřímný?

2. května 2018 v 16:34 | Neri
Pokud můj blog sledujete už nějakou dobu, určitě víte, že nesnáším lhaní, přetvářku a neupřímnost. Možná nejdůležitější životní hodnotou je pro mě autenticita (násleovaná svobodou - být sám sebou, dělat, co chci, jít kam chci, být s kým chci - dokud to jinému neškodí, jistěže). Pokud to nevíte, právě jsem to řekla :-) Pomáhám lidem najít styl oblékání, který je autentický a hodí se k jejich povaze, ale autenticitu se u sebe snažím rozvíjet i v mnoha jiných životních oblastech. Vlastně ve všech. Kdekoli to jde. Být sám sebou je to nejlepší, čím člověk může být a za tím si stojím. Ne vždy to však je lehké. Většina z nás byla od dětství učena pravému opaku - a vyžaduje to někdy značné úsilí se vrátit k sobě, překonat ty staré zvyky. Tentokrát proto, že si můžeme zvolit, co je pro nás důležité a jací chceme být, bez ohledu na to, co si myslí rodiče či okolí. Jako děti jsme na výběr příliš neměli.

Čím déle se snažím být upřímná a autentická, tím víc jsem přesvědčená, že je to velmi efektivní cesta seberozvoje. Že to vlastně platí na všechno a projeví se ve všech oblastech. Sebepřijetí, sebejistota, sebeláska... to všechno lze začít tím, že se začnete snažit být upřímní. Žít život, jaký opravdu chcete, být, kým opravdu jste, řídit se svými hodnotami... upřímnost vás k tomu donutí. Jak?


Když chcete být za všech okolností upřímní, pak musíte...
  • zjistit jací jste - pokud to nevíte a tvrdíte, že jste jiní, než jste, v podstatě lžete (sobě i jiným)
  • přijmout, jací jste a být ochotní to přiznat i ostatním a na nic si nehrát
  • dělat jen věci, za kterými si stojíte, za které se nestydíte - nemůžete se vymluvit, nemůžete lhát, musíte si stát za svými činy i slovy, není se kam schovat
  • přestat se stydět za své chyby - jinak nikdy nebudete mít odvahu přiznat, že je děláte - a všichni je děláme
  • být odvážní - protože často není snadné říct pravdu a máte strach z následků, třeba, že vás někdo odmítne
  • být zodpovědní - jakmile něco slíbíte a nesplníte, za jakou výmluvu se chcete schovat, když nemůžete lhát?
  • lépe komunikovat - sdělovat pravdu vždy, ale ohleduplně na místo používání "milosrdných lží"
  • naučit se říkat NE - místo vymýšlení výmluv, místo lhaní, prostě umět říct, že něco udělat nebo říct NEchcete
  • víc přemýšlet nad tím, kdy je a není dobré mlčet - vyjádřit svůj názor, ale nenutit jej, mluvit, když někdo raní vaše city, ale nepřehánět to s nevyžádanou kritikou (pomůže člověku nebo našemu vztahu, když se ozvu?)
  • udělat ve svém životě mnoho změn, např. být jen s lidmi, se kterými vážně chcete být a před kterými se nemusíte přetvařovat, dělat práci, která vás baví (řekli byste upřímně šéfovi, že tam chodíte jen kvůli platu? asi ne), věnovat se koníčkům, které vás vážně naplňují... dělat věci pro sebe, ne kvůli druhým, aby vás brali
  • každý den riskovat - odmítnutí, že někoho urazíte i dobře míněnými slovy, atd.
  • přijmout a komunikovat své emoce a potřeby - i když jsou "iracionální" a máte pocit, že byste je cítit/mít neměli
  • být zranitelní - přiznat, že občas něco nevíte, pokazíte, že nejste dokonalí...

Pravdou je, že čím déle se budete snažit žít v upřímnosti, tím více si začnete všímat toho, že to kromě výzev přináší i mnoho benefitů. Věřte nebo ne, mnoho lidí vás bude mít radši. Budou rádi, že vždycky ví, jak na tom s vámi jsou. Že když požádají o váš názor či radu, tak odpovíte jak nejpravdivěji umíte. Co víc, stanete se tím hlasem, který mluví za všechny, kteří se bojí promluvit. Pokud budete sdílet své pocity a potřeby, často se stane, že nebudete jediní, kdo se tak v oné situaci cítí, kdo má pochybnosti, kdo se bojí, komu něco nejde, kdo udělal pár chyb... a ostatní vám budou vděční, že to někdo řekl za ně, že nejsou divní, nejsou v tom sami - přecejen, tohle už dělám roky na tomto blogu a díky za ty hezké reakce, co jsem dostala :-) Vždy bylo mým cílem být zde upřímná hlavně proto, aby ostatní viděli, že v tom nejsou sami. Že pro ostatní, i když se tak mohou tvářit, není sebeorzvoj žádnou cestou růžovým sadem, nejsou pořád šťastní a odpuštějící a chápaví. Já nejsem. Myslím, že nikdo není. Ale nemusíte si psát blog, abyste byli tím hlasem. Někdy stačí být v kolektivu v práci/třídě/na nějaké akci tím prvním, kdo řekne, že je unavený. A druzí se pak nebudou bát to přiznat taky. Zkrátka být tím vzorem.

Protože když jste autentičtí, pomáháte i ostatním k tomu, aby byli autentičtí a víc sami sebou. Ukazujete, že je to ok, že je to možné, že to nebolí až tolik, jak si dříve mysleli. Osvobozujete ostatní tím, že osvobodíte sebe - a to stojí zato, ne?

Možná, že je pro mě upřímnost a autenticita dost důležitá a je to moje silná stránka (lidé si toho občas všímají a říkají mi to), ale i já mám svoje rezervy a pořád na tom pracuji. Je pro mě obzvlášť těžké být upřímná ve vztazích ohledně toho, co cítím a co chci a potřebuji. Občas ten strach překonám a řeknu to, ale pořád si připadám, jako bych se teprve učila chodit. Pořád se stydím za to, co cítím. Za to, co potřebuji. Pořád se bojím, že moje pocity budou na někoho "příliš", že když dám najevo náklonnost nebo žárlivost nebo strach, tak utečou a ta představa bolí. Jakkoli se snažím být upřímná, tohle pořád často držím v sobě. Hlavní problém je v tom, že často tyhle pocity či potřeby naráží na dvě věci: 1. jsou v rozporu s tím, co si myslím, že bych měla, abych byla "lásky-hodná" bytost; 2. jsou v rozporu s tím, co si o sobě myslím

Mozek má rád bezpečí, stabilitu, nerad mění názory. Obzvlášť nerad mění názor na své . A tak kdykoli narazíme na něco, co je dle nás subjektivně negativní a v rozporu s tím, co si o sobě myslíme (já nejsem majetnický a žárlivý člověk, nemůžu přece cítít žárlivost... já jsem nezávislá, nemůže se mi přece stýskat... já jsem emancipovaná žena, přece nemůžu mít touhu zůstat v domácnosti s dětmi, to kdyby někdo věděl, že chci, co by si o mně pomyslel...). Nemůžeme změnit, co chceme či cítíme, ale můžeme to potlačit, ignorovat. Je to snazší a krátkodobě(!) méně bolestivé, než měnit svůj náhled na sebe a ještě přiznat okolí, že jsme jiní, než jsme tvrdili/mysleli/dávali najevo. Chceme-li být autentičtí, musíme se však naučit smířit s těmi změnami. S tím, že máme právo se mýlit, být jiní, než jsme byli, cítit něco, co jsme mysleli, že necítíme. A to není snadné, vůbec ne. Ale je to důležité, protože si kvůli své hrdosti a tvrdohlavosti jinak odpíráme naplnění potřeb, které máme a tímpádem třeba i své štěstí a život, jaký upřímně chceme. Chceme to tak, ať se nám to líbí nebo ne, ať to popírá, co si o sobě myslíme, je to tak. Je třeba se s tím smířit, ne to ignorovat. Nakonec možná totiž ani tak nezáleží na tom, jestli jsme "stabilní" a stejní, jací jsme dřív byli. Záleží jen na tom, jestli jsme šťastní. K tomu být šťastný však není potřebné se nikdy neměnit - naopak. Změna je občas nutná.

A tak se na tom snažím pracovat. Snažím se to změnit. Snažím se být sama sebou naplno, i když mě projevovat emoce děsí a mám to asociované jako něco, co si prostě nesmím dovolit, na co nikdo není zvědavý a nikdo to nesnese. Možná máte problémy s něčím jiným, možná čelíte stejnému problému. Mnoho žen se ostatně učí svoje potřeby uspokojovat manipulací a svůj vztek "vyjadřovat" pasivní agresí. Není to nic, za co by se měl člověk stydět. Nikdo nás to neučil jinak, neměli jsme obvykle ty správné vzory. Ale můžeme se pokusit to změnit. Může to jít ztuha, ale může se to podařit. A myslím, že zrovna tohle stojí zato. Je to přecejen velký krok k sebepřijetí a sebelásce. Jakmile se naučím své potřeby a pocity přijmout, nestydět se za ně a vyjádřit je, třeba zjistím, že ani ostatní na ně nereagují tak hrozně, jak jsem myslela. Uvidíme. Zatím se jen pokouším.

Ale když se podívám nahoru na ten seznam, věřím, že změna možná je. Spoustu věcí jsem dříve také neuměla, lhala jsem a vymlouvala se jako všichni ostatní a povedlo se mi v tom hodně posunout. Kdo ví, třeba budu za pár let stejně přirozeně sdělovat i svoje potřeby tak, jako dnes umím přebírat zodpovědnost za své činy, chyby a nedostatky :-)

Nemusíte se měnit

17. dubna 2018 v 11:31 | Neri
Dneska jsem narazila na článek na jiném webu, který mě tak trochu inspiroval k sepsání vlastního. Resp., připomněl mi myšlenku, se kterou se tak nějak dlouhodobě srovnávám. Vidíte ji v nadpisu článku. A ještě jedním dechem dodávám: Nemusíte se měnit kvůli nikomu - ani kvůli sobě! A vím, že pro mnoho z nás, co se tak či onak dostali k seberozvoji se to snáze řekne než vezme za své. Pořád máme dojem, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme. Už jen to, že bychom se sebou měli být spokojení, i když nejsme, je tak trochu snaha o změnu, ne? A na psychologii.cz byl také dobrý článek o (ne)měnění sebe sama, když už jsme u toho, klidně si jej přečtěte také :-) Na psychologii mám ráda, že se zabývá duší a její bolístkami (ale v rámci třeba pozitivní psychologie také radostmi), ale zůstává z části vždycky nohama na zemi, v reálné lidské zkušenosti, pokouší se na věc nahlížet logicky a ověřovat ji výzkumem, zatímco duchovno je dobrý dodatečný rozměr, ale někdy až příliš nereálné, sluníčkářské a odtržené od skutečného života. O vztahu psychologie a esoteriky ale dneska mluvit nechci. Možná příště :-)

Možná si to mnoho lidí neuvědomuje, možná je to jen můj názor a mýlím se, ale možná tak 80% lidí, které zajímá duchovno, se k němu dostalo právě proto, že trpí méněcenností apod., dalších 15% si prošlo nějakým traumatem, který nedokázali zpracovat bez víry v něco vyššího a možná tak 5%, pokud vůbec, se zajímá o duchovno jen proto, že se chce rozvíjet, že je to baví, nevychází to z žádného pocitu, že jsou nedostateční a jejich život je nedostatečný a musí se "napravit" a zlepšit. Pravděpodobně jsem v těch prvně zmiňovaných 80%. Všechny ty "nedostatečné děti", které mají odmala pocit, že je nikdo nemiluje proto, že jsou vadní takoví, jací jsou... všichni se snažíme dosáhnout něčeho víc, být něco víc, dokázat ostatním a sobě, že jsme dobří lidé. Snažíme se být dokonalí, nikdy se nechovat dětinsky a nevyspěle, nedržet křivdy a odpouštět, nesoudit lidi a bezpodmínečně milovat... schválně, jestli se v tom poznáváte. A proč? Jen proto, abychom byli dost dobří, dost milovatelní. Psala jsem o tom již stokrát. A kdykoli se snažíme o nějaké to sebe-přijetí, zdá se to jako zbytečná snaha, neb jak přijmout sebe, když už snaha přijmout sebe je snahou se změnit a být lepší, jiní?

Je to trochu neintuitivní, ale vzdát to je asi to nejlepší, co můžou lidé jako my udělat. Vzdát to se sebou, zcela a kompletně. Vzdát snahy být duchovnější a lepší (pokud si něčím máte projít a naučit se to, hádejte co, stejně se to naučíte, i když nechcete, před tím neutečete ani sezením s rukama v klíně). Vzdát to a dělat si, co chci. Klidně i chyby, protože právě chyby jsou ten nejlepší výukový materiál, nikoli snaha jim předcházet a mít vše pod kontrolou. A být dokonalí rovnou.

Ani nespočítám, kolikrát jsem si myslela, že nejsem hodná toho mít vztah, protože se někdy chovám hrozně a dětinsky, urážím se, odháním lidi, moc na nich visím, nejsem spokojená sama, atd., že ještě musím být nezávislejší a schopnější a vyspělejší a zkrátka... bezchybná, než mě někdo bude chtít. A pak jsem nevěřícně zírala na všechny ty holky kolem, co se chovaly často mnohem hůř než já, nezvládaly své emoce, dělaly scény, hádaly se kvůli pitomostem, byly náročné a dětinské a žárlivé a protivné... a měly muže, kteří je milovali. Nechápala jsem, jak je to možné. Já se snažila tyhle věci ovládat a neprojevovat a stejně jsem byla sama. Proč ony můžou být "špatné" a někoho mít a já ne? Jistě, zákon přitažlivosti. Ony se asi dost dobré cítí, vidí chyby na partnerovi. Kdo ví. Já ne. Já vždy hledala chyby u sebe, protože tak to přece vyspělí a hodnotní lidé dělají. Nehážou své problémy na ostatní. Jsou zodpovědní. Ohleduplní. Bezchybní. Znáte to :-)

Jsou ale chvíle - a doufám, že budou čím dál častější - kdy na všechno kašlu. Kdy je mi úplně u prdele, že nejsem dokonalá, že nejdu příkladem, že se někdy zlobím nebo brečím, že si dělám, co chci a možná to není rozumné a možná to není "správné" a možná si nabiju držku, ale čert to vem, já to chci. Chci žít!!! Nechci být pořád rozumná a dokonalá. Chci dělat ty hloupé chyby, protože můžu, protože je to příjemné. Chci to se sebou vzdát a být, kým jsem, místo abych se vylepšovala. Chci být žena, ne "vyrovnaná bezpohlavní duchovní bytost". Chci si tu lidskou existenci užít, když už jsem tady.

A tak znovu opakuji své staré chyby a nebývale si to užívám :-)) Jsem zamilovaná a šťastná, mám konečně pocit že - i když to není dokonalé - mám někoho, na koho se můžu spolehnout, ke komu se můžu přitulit, spát s ním, být "jeho" žena, konečně po tom všem dramatu kolem dvojaprsku si můžu užívat něco klidnějšího, spokojenějšího, něco, co mi neleze na nervy každý den. Něco, co je alespoň z části opětované. Je to na dálku a (zatím?) nezávazné a je mi to vlastně jedno. Chci z toho jen vytěžit maximum, dokud můžu. Už jsem se naučila, že v životě mám, co mám, darovanému koni je lepší nekoukat na zuby a být vděčná za každou trochu štěstí, co si někde zvládnu ulít (ráda bych ale podotkla, že to není "provizorium" jako jsem o tom psala, alespoň to tak necítím, mám pocit, že je to naprosto ok a je mi dobře). Nejprve jsem se tomu bránila, říkala jsi, že jsem pěkně blbá, zase se "takhle" zamilovat do někoho, kdo je daleko a nechce se mnou mít vážný vztah... ale nakonec jsem to vzdala, protože... s tím stejně nedokážu a nechci bojovat. Láska je pro mě něco velmi vzácného, navíc taková, kdy s tím druhým můžu opravdu trávit čas, i když vzácně, kdy vím, že to taky chce a jsme si blízcí psychicky i fyzicky... páni, zázrak :-) Nebudu si stěžovat. Budu si to užívat. Budu prostě ráda, že jsem žena, že mám muže, že to miluju a nic mě netěší jako tohle. Haha, jsem už taková. Jsem jaká jsem. Dělám si, co chci. A je to to nejlepší, co můžu být a dělat.

Zahoďte provizoria a přijměte to, co opravdu chcete!

27. února 2018 v 11:11 | Neri
Jsou v životě chvíle, kdy si něco moc přejeme a znalí Zákona přitažlivosti si to také vizualizujeme, snažíme se to získat, podnikáme vhodné kroky, padáme a zvedáme se a říkáme si... tak ono to pořád nepřichází. Možná to nemá být. Možná si to nezasloužím. Může se stát, že vám do života přijde něco podobného. Není to přesně tak, jak jsme chtěli. Nemá to splněné všechny vlastnosti, ale je to lepší než to (nic), co jsme měli. Tak si říkáme - možná mi tohle stačí, možná bych to měl/a přijmout, alespoň prozatím, než přijde něco lepšího... jenomže ono nic lepšího nepřijde. A víte proč? Protože jste se rozhodli, že si nezasloužíte to "top", ale že vám "stačí" něco méně. Jinými slovy, že si vlastně nezaloužíte to, co opravdu chcete. Nevěříte, že byste to mohli mít v plné verzi, tak se spokojíte s demoverzí. A jelikož dostaneme jen tolik, kolik si myslíme, že si zasloužíme - tak je to všechno a pořád jsme nespokojení. Ale to není chyba nějaké vyšší moci, je to jen naše chyba. To my rozhodli, že tohle je vše, co můžeme dostat - tak to tak je.

Myslím, že je to jeden z kroků - jeden z testů - kterými si musíte projít, jakmile se dostanete na určitou úroveň sebelásky, víry v sebe, apod. Ze začátku, když si ještě nic moc nezasloužíte, do vašeho života ty chtěné věci chodí po málu. V zásadě si ani nedovolíte chtít něco moc velkého, tolik si nevěříte, že opravdu jste šťastní, když si přejete něco malého a ono to opravdu přijde. Postupně, po krůčcích, si dovolujete stále víc a víc. Potká vás jedna životní rána, druhá životní rána, opustí vás ti nejbližší a naučíte se spoléhat jen sami na sebe. Naučíte se stavět sebe na první místo, ostatní až potom. Už jste přišli o všechno a přežili jste to, takže se tolik nebojíte. Už umíte říct "NE" a umíte říct občas i to "ANO" a už víte, co chcete a jste si jisti, že to taky můžete dostat. Minimálně věříte, že tady je ta šance. Opravdu si vysníte, co si přejete. Sen, který máte už roky a připadal vám nedosažitelný, je najednou na dosah. A tak seberete odvahu a jdete za ním. Jenže...

To pravé, stoprocentní, pořád nějak nepřichází. Připadá vám to jako špatný vtip. Třeba hledáte práci, kterou jste si vysnili nebo dům nebo vztah nebo příležitost jet někam do zahraničí či si splnit jiný sen. Hledáte příležitosti toho přání dosáhnout a oproti tomu, jak to bylo kdysi (když jste si nevěřili a nic si nezasloužili), nabídky chodí. A na papíře vypadají skvěle. Kdokoli jiný by po nich skočil a byl by spokojený - nebo si to alespoň říkáte. Jenomže jakkoli skvěle ta nabídka zní a vypadá, vy prostě cítíte, že tomu něco chybí, že to ještě není "ono". A tak pochybujete o sobě a o tom, jestli nejste moc nároční, jestli se vám vůbec může přání splnit do puntíku, jestli se vaše intuice nemýlí a tohle je to, co máte dostat, a víc nedostanete. Je to takový test. Vesmír to na vás zkouší, ptá se: Vystačíš si s tímhle nebo to myslíš vážně? Vážně věříš, že si zasloužíš, co chceš? A to vy, ne vesmír, rozhodujete o tom, co si zasloužíte.

Dejme tomu, že si hledáte práci. Projíždíte nabídky a říkáte si: Tohle je moc daleko. Tohle je moc malý plat. Tohle by mě nebavilo. Tady bych musela dodržovat dress-code, který nechci. Ani jedno není přijatelné... A tak hledáte dál. Najednou se vynoří nabídka, která vypadá prostě skvěle. Dobrá lokalita, dobrý plat, nějaké ty benefity, náplň práce by mohla být lepší, ale třeba by vás to bavilo. Tak si řeknete: Neměl/a bych to vzít, co ještě víc chci? Co víc myslím, že dostanu? Nejsem hlupák, když to odmítám? Ale máte z té práce špatný pocit. Jdete na pohovor a nějak jsou vám lidé nesympatičtí. Kancelář je stísněná a jste tam čtyři a vy chcete soukromí. Jsou to drobnosti, ale jste z nich otrávení. Říkáte si: Tohle má být ono? To nechci...

Nebo hledáte vztah. Jdete na pár schůzek. Najdete někoho, kdo splňuje všechny vaše rozumové představy. Je inteligentní, hezký, máte společné zájmy, společnou představu o skvělém životě, společné názory, vše vypadá dokonale, jenže... nějak tomu chybí jiskra. Netěšíte se na něj/ni, nejste nadšení, nebaví vás to. A tak si říkáte: Co je to se mnou? Proč ho/ji nechci? Vždyť vypadá dokonale... Třeba není ta jiskra až tak důležitá, třeba to přijde časem, třeba... Vždyť nechci být pořád sám/sama, třeba mám moc vysoké nároky, třeba se romantika přeceňuje, třeba to takhle má prostě být.


Věřte, že kdykoli řeknete "ANO" takovému provizoriu, kdykoli se smíříte s tím, že dostanete méně, než chcete, než si zasloužíte, říkáte zároveň "NE" tomu pravému, co na vás někde čeká. Nejspíš je to zrovna za rohem a vynoří se to ve chvíli, kdy opravdu odmítnete všechna ta provizoria, kdy zahodíte své rozumové představy o tom, že tohle by vám mělo správně stačit a čekáte, než narazíte na něco, co vám tak nějak "klikne" a zapadne a pošle pocit "To je ONO!!". Kdykoli jste netrpěliví a spokojíte se s málem hned, místo toho, abyste počkali na víc, říkáte tím, že vlastně vaše úplná spokojenost není důležitá, že vlastně až tolik netrváte na tom se mít dobře a mít vše jak to chcete, rezignujete vlastně na svůj sen a místo, které pro jeho splnění ve svém životě máte, zacpete něčím nedostatečným. A tak pro to skutečné nezbude prostor. Takže pokud chcete opravdu to, co chcete, pokud to chcete dostat na 100% (a já vím, že ano), odmítejte vše, co stoprocentní není. Možná vám to bude připadat nerozumné, nevděčné, možná si řeknete, že víc už nebude... na tom nezáleží. To činy se počítají. A pokdu prokážete, že jste odhodlaní dostat přesně to pravé, co si přejete, úplně a zcela, tak ono to přijde. Nakonec, za odměnu, za složený test vytrvalosti, trpělivosti a hlavně sebe-lásky a sebe-úcty a vědomí, že si zasloužíte vše, co chcete - nakonec to pravé přijde. A možná jinak nebo odjinud, než jste čekali.

Jistě, že budete v průběhu toho procesu hodněkrát zklamaná, otrávení, budete pochybovat a budete se bát a budete mít chuť to vzdát a se vším seknout. Jsou to jen testy. Projděte jimi. Buďte se svými emocemi, dovolte si je cítit. Dejte si pár dní volno, dělejte, co cítíte, že potřebujete a co je správné. A ža se z toho vylížete, jděte dál, zkoušejte to dál. Ukažte, že to myslíte vážně. Stejně jsou ty emoce, strachy a zaklamání hlavně čistěním starých vzorců, které už žít nechcete.

A pokud něco chcete a nemáte pro to v životě místo, třeba chcete lepší vztah a už jeden máte, nezbude vám, než buď ten vztah vylepšit anebo, když to nepůjde, jej opustit. Dokud si nedovolíte zariskovat, že nebudete mít nic, ve víře, že si zasloužíte všechno, ono to všechno nepřijde. Teprve když jste ochotni radši nemít nic než mít něco nedostatečného, teprve tehdy přijde všechno. A vy budete vědět, že tentokrát už není nad čím přemýšlet a rádi tomu řeknete "ANO!!". Možná to nebude "rozumově" dokonalé, ale pocitově si budete jisti, že zrovna toto zrovna teď potřebujete. Věřte sobě a své intuici a nesmiřujte se s něčím nepřijatelným, nedostatečným nebo nedokonalým. Zasloužíte si víc. Myslete na to.



(Jako vždy, tohle je něco, co mě potkalo i v mém životě, lekce, kterou si právě procházím a sama jsem si musela tváří v tvář "skvělým" nabídkám znovu uvědomit, že moje intuice je nejdůležitější, že se nemůžu smiřovat s něčím míň, že je mi vlastně dobře i takto a ničemu by nepomohlo, kdybych do života přijala něco nedostatečného. Nemám to zapotřebí. A radši risknu, že nebude nic, než se spokojit s tím, co mě nenaplňuje. Je to snad poprvé, kdy mě tahle lekce potkala tak otevřeně a kdy jsem si vážně musela říct, že na tohle přece neskočím. Momentálně se ve mně nějak ukotvuje to rozhodnutí říct "NE", i když je to jen na základě pocitů, ne rozumu, říkat, co opravdu cítím a myslím si; a stavět na první místo sebe, bez ohledu na to, jestli to někomu - nechtěně - ublíží. Ale věřím, že je to jen krok na cestě k cíli a že to pravé brzy přijde. Cítím, že jsem na správné cestě a přece už dávno vím, že moje intuice se nemýlí.)

Celistvost

2. ledna 2018 v 11:11 | Neri
Mnoho lidí, kteří jdou spirituální cestou, jdou za nějakým cílem. Chápete, není to procházka, je to cesta. Cesta vede k cíli. Jste-li na cestě k babičce, na konci cesty stojí babiččin dům. Život je vlastně taky cesta, ale její cílem je smrt, něco, za čím moc radostně nejdeme, ale stejně se tomu nevyhneme. Co je cílem duchovní cesty? Někdo by řekl - osvícení. Nirvána. Dokonalost. Povznesení do vyšší (5D) dimenze. Zbavit se všech lidských potřeb a pout k tomuto světu. Ha, ha, ha. Vážně, pokud je vaším cílem se oprostit od lidské existence a povznést se nevím kam, možná bych doporučila spíše sebevraždu než cestu spirituální. Ano, je to poněkud kruté, černý humor a tak, ale... podívejte, pokud myslíte, že cílem je oprostit se od lidské existence a potřeb, stejně do toho svého cíle nedojdete. Protože to cílem není.

"Ah ano, dobrá, když jsi tak chytrá, řekni nám, co tedy je cílem spirituální cesty, ha? Co si myslíš, že to je, to se pobavím, to si poslechnu, jak může někdo tvrdit, že cílem není osvícení a Nirvána..."

Máte to v nadpisu článku. Cílem duchovní cesty je WHOLENESS, tedy česky to lze asi přeložit jako celistvost, ačkoli to slovo není tak krásné a všeobsahující jako jeho anglický protějšek. Cílem je stát se celým, celistvým. Nikoli doplnit si zvnějšku to, co chybí, ale najít v sobě to, co už tam je, jen to bylo ignorováno, nepřijato, odsouváno ve prospěch něčeho jiného. Jedním ze zákonů vesmírů je zákon přitažlivosti. Dalším zákonem je zákon duality. Vše má své nahoře a dole, plus i mínus, uvnitř i vně, ženský a mužský princip, dobro a zlo, ... není nic, co by existovalo samo o sobě. Vše se vymezuje tím, že to má protiklad. Bez světla nepoznáte, co je tma; a naopak.

Vtipné je, že jsem tu celistvost i na čas zažila. Přesně vím, jaký je to pocit. Před několika lety, to bylo tehdy, prosinec 2012, jak se řešilo to převibrování... nevím, jestli to byla náhoda nebo ne, ale na asi měsíc jsem se dostala do změněného stavu vědomí, kdy jsem poprvé v životě měla pocit, že jsem celá a nic mi nechybí, kdy jsem byla neustále bezdůvodně šťastná a věci, co mě dřív štvaly, jako by už nebyly důležité. Jak to přišlo tak to časem i odešlo. Bylo to jako taková "demoverze osvícení", haha. Na čas, když jsem byla v depresích, jsem se tam chtěla vrátit. Nešlo to. A teď... vlastně mi to ani nechybí. Bylo to hezké, to ano, z části to bylo ale i divné, protože jsem přestala chápat lidi kolem sebe a jejich pozemské problémy. Připadaly mi hrozně přízemní :-)

"Jak uvnitř, tak vně; jak nahoře, tak i dole. Pochop to a budeš šťasten." - Thovt, egyptský bůh vědění

(Mimochodem, Thovt je obecně zajímavá postava, je spojován se Smaragdovou deskou a v mytologii je strážcem veškerého vědění. Jeden egyptský princ se mu prý pokusil to vědění ukrást, porozuměl věcem, o kterých se mu ani nesnilo a bylo to víc, než mohl smrtelník unést, protože takové vědění patřilo jen bohům. Možná to bylo tak trochu i o tom, že i kdyby člověk chtěl, nemůže vše vědět hned a porozumět hned všemu, musí si k tomu dojít svým životem a zkušenostmi. Víly mi vždy odmítaly říkat některé věci, na které jsem se ptala, s tím, že mi to nesmí prozradit a musím na to přijít sama. To jen tak mimo záznam.)

Když už jsem u té desky, pobavil mě rozbor textu na jednom webu, kde se spekulovalo nad tím, jestli se v textu pojednává o nějaké prahmotě, částicích, ze kterých je tvořeno všechno, nějakém chemickém něčem... ne.

"Je to síla, síla všech sil, neboť přemůže všechny jemné věci a pronikne všemi věcmi pevnými."

To je láska, žádná částice. A tím myslím tu bezpodmínečnou lásku, světlo, "boží vědomí", jak to kdo chce nazvat. A láska je cestou k osvícenéí. V prvé řadě láska k sobě, ke všemu v sobě, i k tomu, co teď odmítáme, co nechceme, co se nám nelíbí. Láska je to vše přijmout a milovat to, nehodnotit jako dobré a špatné, prostě to je a je to tak v pořádku. Na určité úrovni je stejně všechno jedno, tedy, teoreticky, když dokážete 100% milovat sebe, dokážete úplně stejně milovat vše ostatní. Hrozný ezo-kec, ale něco na tom bude. Tím se teď však netrapte :-)


Pokud chcete jít tou spirituální cestou a dojít na její konec, tedy k celistvosti, tedy k tomu být kompletní, celí, najít v sobě a přijmout všechny své části, své stíny, které jste skrývali i sami před sebou... snažit se o oproštění se od lidské existence a všech potřeb je ironicky to nejhloupější, co můžete dělat. To své tolik chtěné osvícení tím oddalujete, ne naopak. Protože hádejte co, pokud odmítáte svou lidskou část, svoje tělo, svoje potřeby, svoje touhy, nestáváte se celistvými, naopak. Oddělujete - a držíte od sebe oddělené - své části a tím se celistvosti vzdalujete. Odmítnout a přijmout jsou taky opaky. Jenomže odmítání vás nikdy k celistvosti nedovede. Alespoň dokud odmítáte cokoli, co je VY. Můžete odmítnout pracovní nabídku, kterou nechcete. Nebo dar. Nebo cokoli. Ale odmítat sebe? To ke štěstí nepovede. A dokud budete myslet, že štěstí je zbavit se čehokoli z vás a vymazat to z existence, tak hádejte co? Budete bojovat zrovna proti té věci, kterou chcete. Ačkoli, možná ji vlastně nechcete. Pokud to, co chcete, je zbavit se bolesti, zbavit se potřeb, zbavit se čehokoli... spirituální cesta k tomu nevede. Cesta popírání tam vede. Ale ta zas nevede k tomu osvícení.

Zkrátím to.

Co je osvícení? Osvícení je celistvost. Co je celistvost? Přijmout naprosto vše, co v sobě máte. Mít se s tím vším rád.

Celistvost = přijmout


... své fyzické tělo i svou duši - přikládat stejnou hodnotu péči o tělo jako péči o svůj duchovní rozvoj, přikládat stejnou hodnotu svým přízemným fyzickým potřebám, jako svým vyšším potřebám lásky, sebevyjádření apod.

(a speciálně pro vtělené apod. - své lidské já i své "nelidské" - třeba vílí - já)

... svou sexualitu i svou nevinnost - naneštěstí, i když je sex vlastně všude, je to něco, co v sobě my lidé hodně potlačujeme a máme problém si ke své sexualitě - své zvířecí části - vybudovat zdravý vztah; nicméně člověk, který je ze své sexuality zděšený a cítí se špatný může pohrdat čistotou a nevinností úplně stejně, protože na něj působí falešně, naivně a nevyspěle

... své světlo i svou temnotu - svou lidskou, primitivní, temnou, agresivní, sexuální část, která vás teď možná děsí, své pocity lásky, štěstí, sounáležitosti, svou touhu pomáhat druhým, i když ji můžete považovat za slabost a zranitelnost, i když se můžete bát, že když si dovolíte cítit radost, bude vám hůř, když odejde

... svou minulost i svou přítomnost - cokoli jste udělali, je to v pořádku a cokoli se děje teď, je to, jak má být

... své pasivní, ženské kvality i své aktivní, mužské kvality - umět čekat a umět se i rozhodnout, vážit si mužů i žen

... své srdce i svůj rozum - umět využívat oboje, nepovažovat jedno z nich za hodnotnější

... své negativní i pozitivní pocity - přijmout nenávist stejně jako lásku, strach stejně jako odvahu

... svou sílu i svou zranitelnost - umět se za sebe postavit a umět se otevřít a odevzdat

... hojnost majetku i hojnost lásky, zdraví či vědění - odmítat fyzické radosti a materiální věci není cesta k osvícení, pokud něco chcete a nedovolíte si to chtít, je to naopak zase cesta od sebe, do odmítání

... a jak by řekl Jung, přijmout svůj stín i svou personu - stín je to vše, co jsme se naučili, že je špatné a nevhodné, vše, co jsme vytěsnili do nevědomí a odráží se nám to jen skrze zrcadlení nebo si to projektujeme do jiných lidí, jsou to věci, které nechceme - ne vždy jsou špatné, někdo mohl vytěsnit klidně i radost, kreativitu nebo láskyplnost, protože byla v dětství "potrestána"... ale stín je obvykle to, co je především nutné přijmout - a to, co se během spirituální cesty dostává na povrch a stává se z nevědomého vědomým. Člověk, který si je vědom všeho v sobě, pak může být skutečně autentický. A vy víte, jak je pro mě autenticita důležitá. Je to můj "cíl" :-)

Cílem je celistvost. Nemohu vám říct, jak jí dosáhnout, každý z nás v sobě odmítá jiné věci. Většinou na to ale přijdete sami, věci se vynořují jedna po druhé a pokud vám na sobě nebo na jiných něco leze na nervy, pravděpodobně je to něco, co potřebujete přijmout a zpracovat :-) Vzpomeňte si, co vás aktuálně v životě nejvíc štve. Vždycky se něco najde!

A nakonec - celistvost je také přijmout vaši aktuální situaci, aktuální já, aktuální pocity. Nezáleží na tom, že tam ještě nejste. Jste dokonalí takoví, jací jste právě teď. Semínko je stejně důležité a stejně dokonalé, jako květina. Už jen potenciál a co z něj může vyrůst mu dává cenu. Ostatně, hlavně my ženy se často zamilujeme do potenciálu muže spíše, než do něj. Dovolte si milovat i sebe a svůj potenciál, i když se třeba ještě nenaplnil.

Přijměte, že tam ještě nejste; přiznat si, kde jsem, je ostatně jediný možný výchozí bod každé cesty. Bez aktuální pozice "tady stojíte" je vám každá mapa na houby ;-)

My a naše osobnosti

5. září 2017 v 11:05 | Neri
V mém životě se různě střídají témata, na které se zrovna zaměřuji. Ne vyloženě schválně, zkrátka k něčemu dojdu a začne se mi to odrážet a objevovat na mnoha úrovních. Najednou na mě vyskakují články, písničky, povídání jiných lidí o stejných "problémech" - zkrátka zákon přitažlivosti v praxi. Mým nejnovějším tématem jsou osobnosti. Nemyslím tím slavné osobnosti ani psychologii osobnosti (té si ještě užiju ve škole), ale fakt, že snad všichni lidé jsou složeni z více pod-osobností a kolikrát tyto jejich osobnosti mezi sebou vedou války, což je na překážku sebelásce. Zdá se vám to přitažené za vlasy? Dříve jsem myslela, že je to jen můj problém, ale zdá se, že v tom tak úplně sama nebudu.

Už jsem psala o ženách a o tom, že všechny ženy mají 4 tváře díky svému cyklu, ale nejde jen o ženy a nejde jen o týdny. Ve skutečnosti je docela běžné mít několik silných pod-osobností a celou řadu menších. Jsou to takové masky, vzorce chování, ke kterým se uchylujeme v různých situacích zcela instinktivně.

Jako mladší (hlavně v pubertě) jsem se pořád snažila si v sobě udělat pořádek a zjistit, která z těch "osobností" jsem ve skutečnosti já. Pravdou je, že jsem složením všech najednou, i přes to, že v něčem mají naprosto odlišná stanoviska.

Lidská osobnost není jedním celkem, je to sdružení vícero pod-osobností.

Některých jsme si vědomi. Některé vidí jen ostatní, ale my je ignorujeme (vytěsnění, viz obranné mechanismy) a tvrdíme, že takoví "určitě nejsme". Často také záměrně preferujeme jen jednu část své osobnosti, protože se nám zdá přijatelnější, lásky-hodnější... a ty ostatní odsuzujeme a schováváme do soukromí nebo kolikrát i sami před sebou. Je to jeden z důvodů, proč se někdy zdá, že nějaká známá osobnost naprosto změnila své chování, osobnost, chová se jako vyměněná... přičemž je možné, že předtím zkrátka jen používala jednu část své osobnosti na veřejnosti a ten zbytek tajila... a najednou, když vyjde na světlo, když se rozhodne projevit se i z jiné stránky než jak ji známe my (zvnějšku, zcela povrchně), připadá nám, že se zbláznila. "Co se to s tou hodnou, slušnou holkou stalo?" ptáme se.

Hodná, slušná holka je snadná role k nošení. To tu svou zlobivou holku schováváme, zavíráme a lynčujeme, protože nám kdysi řekli, že je špatná - a když je špatná ona, tak my taky, protože je naší součástí, takže ji musíme od sebe "oddělit" a vůbec se nechovat jako ona. Takhle nějak vznikají pod-osobnosti, takhle se nám tříští osobnost. Těžko můžeme být takoví a zároveň opační, to nám nedává smysl, takže někdy jsme takoví a někdy opační, před těmi lidmi jsme slušní a před těmi mluvíme sprostě, atd. atd. Osobnosti se střídají, okolí si časem zvykne a něco si necháváme jen pro sebe. Jediní zmatení jsme nakonec my a zmatku lze nejlépe utéct tím, že si něco nepřipouštíme a začneme to ignorovat. Pak někdo, naprostý pacifista, žije s hluboko zakopaným hněvem, který si nedovolí projevit, který vidí jako něco "mimo sebe" - zatímco to má celou dobu uvnitř.

A proč je důležité to řešit? Protože se můžete snažit být šťastní, sebeláskoví a dokonalí jak chcete, ale dokud je jedna vaše část odstrkovaná, nechtěná a nemilovaná, protože vám není dost dobrá, pořád pro sebe nebudete dost dobří. A stejně jako nemilované, nechtěné a odstrkované dítě bude tato část tím protivnější, tím více se bude cpát na světlo, tím těžší bude s ní bojovat. Bude chtít být vidět, bude chtít pozornost a lásku - tak jako každý člověk.

Je jedno, jaký systém v těch svých osobnostech budete mít. Můžete na to jít psychologicky a mít vnitřní dítě, vnitřního dospělého, vniřního kritika... nebo můžete mít vnitřního muže a vnitřní ženu... nebo ego, duši a stín, jak vám to dává smysl. Netvrdím, že mají být dvě nebo tři. To je na vás, abyste zjistili, co se ve vás odehrává. Já mám vlastní "systém". Jsou prostě čtyři. A kupodivu má každá z nich jiný hudební vkus, jiný styl oblékání, jiný styl řeči, vystupování, jiné priority a jiné reakce na různé události. A trvalo mi, než jsem si v sobě urovnala, že nejsem "magor", jenom normální složitá lidská bytost jako ostatní. A pomohlo mi si na ty čtyři posvítit, poznat je a všímat si, kdy je která u vlády. Jistě bych nějaké příklady našla i ve své literární tvorbě (minimálně na básních je poznat z jakého úhlu pohledu píšu), ale tím vás nebudu zatěžovat. Místo toho se podělím o malé cvičení, které jsem k tomuto tématu pro sebe vymyslela.

Mimochodem, sem píšu většinou z pohledu pouze jedné či dvou z nich, proto asi žádné velké odchylky nevnímáte. Bylo by to zajímavější, kdybyste mě znali v jiných rolích, ale mám své důvody, proč to takto dělám. Tak jako všichni ostatní používám pro určité činnosti určité osobnosti, které zanechávají vhodný dojem. Asi by bylo divné být pisatelka "duchovního blogu" a psát ve stejné náladě jako když s někým flirtuji :-)


Jak se seznámit se svými pod-osobnostmi

- a začít je chápat, milovat a přijímat (a nastolit mezi nimi mír)

Syndrom dítěte "na obtíž"

25. července 2017 v 11:15 | Neri
Téměř všichni si z dětství neseme nějaké jizvy. Málokdo věděl, jak být "ideálním rodičem" - je-li vůbec možné - a tak máme už několik generací nemilovaných dětí. Ne snad proto, že by rodiče své děti nemilovali... jen jim to zkrátka neumí dát najevo. Neumí přijímat své děti takové, jaké jsou, snaží se je měnit, tišit, přizpůsobit - a to v dětech vyvolává pocit, že jsou "špatné". Jsou jistě případy, kdy je dítě nechtěné, ale mnohem více je případů, kdy je dítě chtěné - jen se tak necítí. Chyba není v dítěti, ale dítě to neví a tento pocit, že je s ním něco špatně, si nese až do dospělosti a často až do hrobu. Strach z odmítnutí, opuštění, strach z lásky, strach z blízkosti, ... s každým takovým strachem se pojí nějaké to více či méně podvědomé chování raněného člověka. Dnes chci mluvit o jednom takovém vzorci, který se z dětství přenáší do dospělosti a trvá (neléčený) po celý život. Nazvala jsem ho "syndrom dítěte na obtíž".

Dětství člověka s tímto "syndromem" může být hodně nepříjemné anebo působit zcela normálně. Může to být dítě nechtěné, kterému rodiče dávají za vinu, že se vůbec narodilo. Může být ale také chtěné, problém je jen v tom, že rodiče na něj "nemají nervy". Mohou mít problémy se o dítě postarat, cítit se neschopní, vyděšení, že dítě nezvládají, mohou mít finanční, psychické, partnerské či jakékoli jiné problémy, náročnou práci, ... matka může mít poporodní depresi. Rodiče mohou mít problémy s emocemi, jejich zvládáním a vyjadřováním. Nebo sami trpí podobným syndromem a neumí se pořádně postarat ani o své základní potřeby, natož dítěte. Tedy navenek se postarají, ale...

Vždycky dítěti dávají na srozuměnou, že je jim na obtíž.

Ne nutně celou svou existencí, ale dítě se tak cítí. Jeho vlastní pocit méněcennosti a "otravnosti" je posilován prohlášeními jako: Neotravuj pořád! Běž si hrát. Nemám na tebe čas. Teď nemám nic k jídlu, neotravuj a vem si něco. Udělej si úkoly sám, nevidíš, že jsem unavený? Děti tvého věku už si dělají úkoly sami. Buď potichu. Nebreč. Je mi jedno, co chceš, bude to jak říkám já. ...

Dítě "na obtíž" má pocit, že aby se na něj maminka či tatínek (či oba) nezlobili, musí být pořád hodné, musí být potichu, nesmí obtěžovat, nesmí nic chtít, musí si všechno udělat samo (proto bývá tento člověk předčasně dospělý a samostatný) a pokud chce společnost, tak musí hezky tiše sedět, jinak bude vykázáno z pokoje. Podobný přístup pak podvědomě aplikuje po celý život - a nejen s rodiči. Nepustí si nahlas hudbu, aby někoho neotravovalo. Nebude si pískat nebo zpívat, pokud mu někdo byť jednou řekne, že je to falešně anebo otravné. Bude mít problémy s jídlem, časté je nechutenství a malý apetit. Nemusí to být vědomé, nemusí jít o anorexii a snahu být hubený a chtěný. Spíše má takový člověk vnitřní pocit, že by měl zmizet, jít z cesty a nejlépe by neměl ani existovat. Jíst znamená udržovat se naživu, "při existenci", znamená to také vyčerpávat zdroje planety nebo svých rodičů - než se postaví na vlastní nohy. Má velký problém přijímat a přitahovat si do života peníze. Cítí se provinile, pokud je na někom finančně závislý nebo pokud za něj někdo platí. Může to krýt maskou nezávislosti - já se přece umím postarat sám/sama, ale hlavní je strach, že když bude lidi obtěžovat, bude moc náročný, bude je stát moc peněz a vůbec bude vyžadovat nějakou snahu a péči ho mít na blízku, lidé ho radši odeženou, zřeknou se ho, protože jim za tu námahu nestojí. Vnitřní nastavení člověka "na obtíž" je: Já za tu námahu nestojím.


Také mívá problémy s vyjadřováním emocí, protože i jeho emoce byly v minulosti lidem (rodičům) na obtíž. Nebude brečet před lidmi ani si stěžovat na to, že ho něco trápí, naopak bude poslouchat ostatní a utěšovat je. On svými pocity nechce nikomu lézt na nervy. Žena se bojí, že když bude moc emocionální, tak to muži neunesou a utečou. Přecejen, všude slýchá, že muže ženské slzy děsí. Muž se bojí, že když bude příliš naléhat sexuálně (vůbec mít sexuální potřeby), ženy jej budou mít za špatného a odejdou. Jestli něco umí perfektně člověk "na obtíž", tak potlačovat své pocity a především všechny své potřeby. Vyloženě se uvnitř stydí za to, že nějaké potřeby má. Vadí mu to. Cítí se provinile za to, že chce jíst, spát, odpočívat, mít sex, peníze, dostávat lásku. Tyto osoby se výborně vidí v řečích typu: Člověk by si měl všechny své potřeby naplnit sám. Oprostit se od všech tužeb, potřeb a chtění je vznešené a duchovní. Střídmost je největší ctností. Sex je hřích.

Prostě pro své vnitřní nastavení (které je ve skutečnosti jen strach) hledají ospravedlnění, důkaz, že je správné.

10 kroků k sebepřijetí

4. dubna 2017 v 9:54 | Neri
Promlouvám nyní k celé "duchovní a seberozvojové komunitě", když říkám toto: "Rozmohl se nám tady takový nešvar..." Kdyby to byla sprostá mluva nebo kradení podšálků, nebylo by to snad ještě tak hrozné, ale tento "nešvar" zásadně ubližuje každému, kdo mu propadne. Tím nešvarem je nedostatek sebe-přijetí, resp. snaha se neustále vylepšovat a přibližovat ke svému ideálnímu já. Možná si říkáte, že to je přecejen záslužná činnost, snažit se být tou nejlepší verzí sama sebe. A ona by možná i byla, nebýt jedné maličkosti - vylepšujeme se proto, že si aktuálně nepřipadáme dostatečně dobří. Není to poprvé, co o tom píšu, ale opakuji to proto, že je to opravdu rozšířené a opravdu vážné. Sama se do té pasti chytám stále dokola, i když to všechno dobře vím a píšu o tom. Vidíte to :-)

Ano, znám a vídám mnoho perfekcionistů, mnoho lidí, kteří chtějí mít vše dokonalé a nejdokonalejší. Vztahy, zdraví, kariéru a hlavně a především sebe. Pokud jsem moc stydlivý, musím to překonat a naučit se nebýt tak stydlivý. Pokud se neumím ozvat, musím to změnit. Pokud mám nezdravé vztahy, musím to změnit. Resp. musím SEBE změnit. Přecejen, vše si přitahujeme, za vše si můžeme sami, za vše musíme nést zodpovědnost, takže když si ku*víme životy, je to naše chyba, jsme rozbití a musíme se opravit a napravit. Začneme si říkat, že: AŽ na sobě změním tohle a tamto, teprve tehdy bude všechno DOKONALÉ a já budu ŠŤASTNÝ. Zbavím se své nedůvěry v lidi, zvednu si sebevědomí, naučím se líp anglicky, cokoli... a vše se vyřeší. Kéž bych už konečně byl své ideální já, ne tahle horší verze, to nedochůdče, co si akorát šlape po štěstí...

Bohužel cestou ke štěstí není, že na sobě napravíme každou jednotlivou chybu a pak se budeme mít rádi a budeme přitahovat do života jen ty dobré věci. Je to jako byste onemocněli angínou a brali jedny prášky na horečku, druhé na bolesti v krku, třetí vitamíny na energii... ale žádná antibiotika na ty původní bakterie. Za většinou těch věcí, co vnímáme jako chyby, totiž stojí tři věci - nedostatečné sebe-vědomí, sebe-důvěra a sebe-přijetí. Když se nepříjímáme, tak odmítáme, jací jsme, defacto jsme už přesvědčení, že jsme špatní - takže pro naši mysl, podvědomí a přitažlivost jsme příliš špatní na to, abychom měli ty peníze, dobré vztahy a další věci, co chceme. My si to prostě nezasloužíme. Protože nejsme to ideální já, co by si to zasloužilo... Takže tentokrát místo snahy napravovat každou svou chybu, zkuste se přijmout. Přestat se vidět jako rozbité věci, co je třeba opravit, ale mít se rádi takoví, jací jste teď, i kdybyste zůstali už napořád "rozbití". To je totiž nejlepší lék. Žádné opravování, jen přijetí toho, co je.

Sama jsem hledala nějaké tipy, jak prakticky na to, a našla článek, kde je 10 cvičení pro deset dní (tedy každý den jedno), které mají vést k sebepřijetí. Můžete to vyzkoušet a podělit se o své dojmy a názor, jestli to pomohlo, nepomohlo, případně dát další tipy. Mně třeba ještě napadá jít na to přes negativní myšlenky, které bývají snáze dostupné, a vypsat si všechno, co na sobě chcete, "potřebujete" změnit - udělat si hezký seznam - a pak se rozhodnout všechny ty věci jednu po druhé přijmout. Ať už si prostě budete říkat, že to přijímáte, hledat, co je na nich dobrého, hledat je u lidí, které máte rádi a u kterých vám ty věci nevadí, apod. A nyní už k těm hlavním tipům. Nepřekládala jsem větu po větě, držím se pouze jednotlivých bodů, ale přidávám vlastní myšlenky.


Sebepřijetí za 10 dní

Můžete přečíst všechny body naráz nebo se k článku vracet každé ráno a vždy si přečíst jen bod na onen den. Každopádně si nechte na každý úkol celý den, ať se moc nezahltíte a nechcete od sebe všechno hned. Myslím, že 10 dnů není až tak dlouhá doba a dá se to vydržet :-) A ještě moje osobní doporučení, co praktikovat úplně každý den - vědomě se rozhodujte pro přijetí. Pokaždé. Místo hodnocení, jestli je něco dobře nebo špatně, prostě se rozhodněte to přijmout. Je jedno, jestli vás popadne myšlenka, kterou normálně označíte za špatnou a cítíte se pro ni provinile. Vědomě se zastavte a řekněte si: Přijímám to. Přijímám, že si tohle myslím. Přijímám, že jsem tohle pokazila, že dělám chyby. Přijímám, že mi dnes trčí vlasy... cokoli, co byste si normálně vyčetli. Učiňte vědomé rozhodnutí to přijmout, bezpodmínečně, ať už je to "dobré" nebo "špatné". Prostě to přijměte takové, jaké to je. Není to lhaní sobě, protože netvrdíte, že už jste to přijali. Pouze říkáte, že se rozhodujete to přijmout. Klidně si tam dejte to slůvko rozhodovat, pokud to potřebujete. Neřešte, jestli, jak a v čem to pomůže. Udělejte to a uvidíte.



1. den: Zjistěte, KDO vlastně jste

Když se chcete přijmout, musíte nejprve vědět, CO přesně chcete přijmout, resp. koho, kdo jste. Většina z nás stráví celou pubertu snahou ujasnit si, kdo jsou, jaké mají životní cíle, názory, přesvědčení, místo ve světě. Od nás dospělých se očekává, že tohle už máme za sebou, že víme, kdo jsme a kde stojíme, ale ne vždy je to pravda. Někdy jsme prostě přijali roli, která nám přišla jako nejvhodnější, možná žili pro ostatní a ani nezjistili, co opravdu chceme my.

Sebepřijetí nejčastěji schází, když se nám nelíbí kdo opravdu jsme - a proto si hrajeme na někoho jiného; anebo víme kdo jsme, ale naše já (resp. to, co vnímáme za naše já) nám připadá špatné, amorální, slabé, apod. A chceme ho napravit.

Takže si ujasněte, kdo jste. Sepište si to. Autor článku doporučuje zjistit, kdo je naše autentické, "duchovní já", které nesouvisí s egem (tedy ne vzhled, zaměstnání, minulost), ale já osobně myslím, že to většinou zvládáme přijmout docela bez problémů, to nám připadá dokonalé. Problém je právě s tím "egem", tím běžným já, co se projevuje každý den, chybuje, selhává, není takové, jaké by podle nás mělo být - to je podle mě třeba objevit a přijmout. Všechny své kvality, ty dobré věci, co na sobě máme rádi a přijímáme snadno, i ty stíny, to, co si vyčítáme a nechceme (a často zakrýváme obrannými mechanismy). Co u sebe považujete za dobré? Co za špatné? Dejte to vše dohromady, ať víte, na čem si stojíte a co máte přijmout.

Doopravdy nezáleží na tom, jak moc je vás úsudek o sobě objektivní. Proč? Protože pokud si myslíte, že jste zlí a nesnášíte to na sobě, tak na sobě něco nesnášíte. Je úplně jedno, jestli jste zlí nebo ne. Hlavní je, jak se vnímáte, protože to utváří váš pocit ze sebe. Vaše vnímání, ne objektivní realita. Psychologové dokonce zjistili, že v mozku existuje oblast, která se aktivuje vždy, když přemýšlíme o tom, co souhlasí a nesouhlasí s naší představou o sobě (např. se aktivuje, když má člověk rozhodovat o tom, jestli mu náleží určitá vlastnost nebo ne). Takže buďte klidně zcela subjektivní a "suďte se nespravedlivě".

Shrnutí dnešního úkolu: Sepište si co nejvíc věcí o sobě, jak se vnímáte. Kdo jste? Co považujete za své kladné vlastnosti, co za své záporné vlastnosti? Co vám jde a co vám nejde? Jak se běžně popisujete? Považujete se za přátelského nebo stydlivého? Rodinný typ, kariéristu? Možná myslíte, že vás vystihuje určité přesvědčení, koníček, skupina, povolání (zpěvák, rybář, intelektuálka?). Pokud vás nic nenapadá, najděte si nějaký seznam vlastností, přídavných jmen, apod. na internetu nebo nějaké testy osobnosti, cokoli, co vám dá možnost přemýšlet nad tím, jestli určité věci považujete za součást svého já nebo ne. Pokud se ztotožňujete s nějakou diagnózou, třeba vám hodně vadí vaše chronická nemoc nebo psychický stav, připište to. S tím je také potřeba se smířit. Já si například udělala takovýto seznam:
  • Moje stereotypy - demografie, typy osobnosti, zájmové skupiny:
  • Moje kladné vlastnosti:
  • Moje záporné vlastnosti:
  • Moje minulost a jak mě utvářela:
  • Co mi jde:
  • Co mi nejde:
  • Co mám ráda:
  • Jaká jsem ve vztazích:
  • Jaké je mé zdraví (příp. jak vnímám své tělo celkově, vzhled apod.):
  • Jak jsem úspěšná:
  • Co na sobě nemám ráda, čím si kazím život, čím na sobě opovrhuju, co chci opravit:
Klidně připište cokoli dalšího, co vám na sobě potenciálně vadí (já jsem třeba úplně v pohodě s tím, co mám a nemám ráda nebo ráda a nerada dělám, ale někdo by si mohl vyčítat, že by měl mít radši sport, tak si může udělat kolonku). "Co mám ráda" je spíše takové připomenutí věcí, kterými se můžu potěšit a které v životě už mám a jsem za ně ráda :-)

Populace běžců

2. března 2017 v 14:25 | Neri
Jsme populací běžců. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, všichni umíme jednu věc možná nejlépe ze všech - utíkat. Nemyslím tím fyzické běhání, to by asi padal jeden rekord za druhým, myslím utíkání sama před sebou. Že vy to neděláte? To jsem si také myslela, ale zase jednou jsem musela spolknout hrdost a poznat, jak moc jsem se mýlila.

Utíkat se dá různě, ale výsledkem je pokaždé to samé - zaměřujeme se na něco jiného, než na to, co opravdu potřebuje naši pozornost. Odmítáme vidět něco v sobě, ať už je to určitý pocit, přesvědčení nebo stará a nevyléčená bolístka. Vnějšek, okolí, nám tyhle věci pořád odráží, ale my se je snažíme řešit zase skrze vnějšek a okolí, nikoli se vrátit k sobě a zjistit, co s tím. Nechceme to ani vidět, natož řešit. Nechceme si přiznat, že je to náš problém, ne problém okolí. Možná to není ani vědomé. Někdy, když se zabýváme tím seberozvojem, chceme jít k sobě, chceme přestat utíkat, ale nevíme jak. Místo toho si najdeme jen jiný způsob utíkání, protože sednout si na zadek a být se svou bolestí neumíme. A pak si, tak jako já, hezky říkáme "Však já jsem u sebe, já respektuji svoje emoce, tak proč mi okolí pořád zrcadlí že jako utíkám?" Haha. Své vnitřní vyzařování, které přitahuje věci do našeho života, narozdíl od své mysli nikdy neukecáme k tomu, aby žilo naši lež o sobě samém.

A když pak jednou přestanete utíkat, je to jiný pocit, než byste čekali, možná jste něco takového nikdy nezažili. Stejně jako mnoho dalších věcí na této cestě jde o pocit slovy nepřenosný, to musíte zažít. Dokud to nezažijete, můžete si tak akorát myslet, že už máte vše vyřešeno... i když nemáte. Asi nikdy mít nebudete, ale o to tady nejde. Vůbec uvědomit si sebe, svoji zodpovědnost, své pocity a svou samotu je prvním krokem ke zlepšení. Proč samotu? Protože dokud nedokážete být naplno sami, nedokážete se do sebe podívat. Pořád budete vztahovat ručičky k ostatním a chtít, aby to vyřešili za vás. Budete se dívat na ně, jako do zrcadla, abyste se nemuseli podívat přímo na sebe. Teprve až vám dojde, že to vztahování ručiček je k ničemu, že tím si nijak nepomáháte, jen "otravujete" druhé a opouštíte sebe, teprve potom, až se nebudete mít čeho (koho) chytit zůstanete sami se sebou a konečně se uvidíte. A pochopíte. Jak říkám, je to nepřenosné.


Neznamená to odehnat všechny lidi od sebe, rozejít se s partnerem, přerušit kontakty s rodinou a přáteli a jít někam do hor. Můžete být týden v horách a meditovat tam o tom, jak vám ostatní ublížili a nevidět u sebe vůbec nic. Jde to. Potřebujete si uvědomit, že za vás nikdo vaše problémy nevyřeší. A ne jen uvědomit, jako vědět to, rozumem. To jsem věděla celé roky a vůbec jsem si nepřipouštěla, že pořád na něčí pomoc spoléhám. Ne. Uvědomit si to, prožít a procítit. pustit se všech těch vazeb a vědět... jsem to jen já a já a nic jiného... pak teprve to poznáte. A jak jsem říkala, je to nepřenosné. Můžu o tom mluvit, ale nemůžu vám ten prožitek dát. Ironicky jste mu nejblíže ve chvíli, kdy někoho u sebe nejvíc potřebujete. Když cítíte, že dnes opravdu potřebujete společnost, když vás dnes nejvíc bolí, že nemáte partnera, když nevíte, co sami se sebou a potřebujete se nějak, jakkoli, od sebe dostat. Tehdy, když se pustíte, nebudete se snažit svou mizerii utopit v něčem vnějším a zůstanete s ní... teprve poznáte, že už utíkat nemusíte. Protože to zvládnete. Sami. A pak můžete mít dále vztahy, přátele, partnera, to všechno... ale budou o něco čistší, protože v nich nebudete dítě, které potřebuje, aby se o něj někdo postaral, ale budete dospělý člověk.

Nejčastější způsoby, jak před sebou utíkáme (i když si myslíme, že neutíkáme):

Všichni máte právo na dobrý život

14. února 2017 v 11:03 | Neri
Myslím to vážně. Všichni máte - všichni máme - právo na dobrý život. Máme právo být sami sebou, máme právo se samostatně rozhodovat, máme právo svobodné volby a právo žít svůj život. Máme mnoho práv, které je dobré si uvědomovat a žít s nimi, aniž byste je museli obhajovat. Součástí sebelásky, sebeúcty a zdravých hranic je uvědomovat si, že nemáte povinnosti vůči nikomu jinému, jen vůči sobě. Nemusíte se nikomu zavděčit, nemusíte žít podle nikoho jiného, jen podle sebe. Našla jsem velmi inspirativní seznam "osobních práv" každého člověka, který je mnohem delší ale také mnohem užitečnější než základní dvě pravidla na svobodu a na život. Resp., tato práva jsou samozřejmě obrovsky důležitá, ale málokdo ví, co si pod tím představit a společnost nám neustále ukazuje, jak se máme chovat, což se s osobní svobodou často vylučuje. Takže si dejte závazek. Jen jeden jediný, jedno předsevzetí na tento rok i ty další, Pokud to se sebeláskou a vůbec se šťastným a dobrým životem myslíte vážně, přečtěte si seznam a začněte respektovat svá práva. Zavažte se k jejich respektování. Podívejte se, která stále porušujete a zapracujte na nich. Myslím, že vám to hodně pomůže - prostě vědět, kde začít, co změnit :-)


Český překlad:

Prohlašuji, že...


1. Mám právo prožívat všechny své emoce - nedělají mě ani slabým ani silným, jsou jen přirozenou součástí lidské existence.

2. Mám právo své emoce vyjadřovat a sdílet je s ostatními když se pro to rozhodnu a jestli se pro to rozhodnu. Nemusím se za ně stydět a nemám povinnost je dávat najevo.

3. Mám právo věřit své intuici a následovat ji. (A mám právo - slušně - poslat do p*dele každého, kdo mě považuje za blázna a mou intuici nerespektuje. pozn. překl.)

4. Mám právo NEpřebírat zodpovědnost za chování, pocity a problémy ostatních lidí.

5. Mám právo na zdravý, láskyplný, stabilní, vyživující vztah.

6. Mám právo být ostatními respektován/a a mám právo na soucit - nic míň.

7. Mám právo rozhodovat se sám/sama za sebe.

8. Mám právo se sám/sama starat o svůj fyzický i duševní stav.

9. Mám právo investovat svůj čas a energii do sebe, dělat věci, které jsou pro mě příjemné a chovat se k sobě tak, jak chci, aby se ostatní chovali ke mně. Zasloužím si, aby se ke mně chovali hezky.

10. Mám právo dělat rozdíl mezi tím, kdo jsem a kdo ostatní říkají, že jsem.

Nemusíte být pořád jen pozitivní

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri
Svým způsobem je legrační, že zatímco mezi běžnými občany ČR je převaha škarohlídů, pesimistů a alibistů všeho druhu, "duchovní komunita", lidé, kteří pracují na seberozvoji, apod., ujíždí naopak na pozitivním myšlení a optimismu za každou cenu. Nic proti světlým výjimkám, které nezapadají ani do jednoho z těchto extrémů, nicméně, občas může mít každý dost velký problém s určitým pocitem, že je nějak špatně - buď proto, že si stěžuje málo anebo proto, že naopak není dost pozitivní. Většina čtenářů zde by mohla mít, hádám, ten druhý problém. Chceme svůj život řídit, chceme si přitahovat věci, které se nám líbí a těší nás a víme, že k tomu vede vizualizace, práce na sobě a ano, pozitivní myšlení. Pak jsme naštvaní, že jsme naštvaní nebo smutní a vyčítáme si, že si kazíme život. Jenomže faktem je, že potřebujeme negativní emoce.

Dokonce je ani nemůžeme nemít. Nikdo z nás není natolik vyspělý a duchovní, aby nikdy neměl negativní myšlenku nebo pocit. Pocity jsou náš kompas, ukazují, co je v našem životě špatně, co už nám neslouží, co je třeba prozkoumat, co se naučit - a někdy jsou prostě a jen přirozeným důsledkem situace. Pokud vám zemře někdo z rodiny, asi je v pořádku nad tím pociťovat smutek. A pokud máte radost nebo necítíte nic, tak je to taky v pořádku. Nikdy si nevyčítejte, že necítíte to, co byste "měli". Ve světě emocí totiž není žádné dobré nebo špatné, žádné "tak by to mělo být". To si vymysleli jen lidé, aby mohli porovnat, kdo je jako oni a kdo je prostě "vadnej". A na vadné se pak svedou všechny ty katastrofy, co se kolem dějí. Ať už jsou to Židé nebo čarodějnice. Teď už ale žijeme ve 21. století nebo ne? Chtělo by to převzít zodpovědnost.


Takže, je v pořádku se cítit blbě. Je v pořádku být smutný, naštvaný, zklamaný, raněný, nenávistný nebo v depresi. Je to součást života, které se nevyhnete ani jí neutečete, ačkoli zkusit to můžete - a pak si ponesete následky až ten přetlakovaný hrnec bouchne. Mimochodem, taková poznámka k zákonu přitažlivosti - pokud si svou negativní emoci přiznáte, projdete si jí, prožijete ji, tak se vyčerpá a zmizí. Bude působit na vaše pole přitažlivosti jen chvíli. Naopak pokud ji v sobě budete potlačovat, bude tam pořád a bude se pořád na podvědomé úrovni ve vaší přitažlivosti objevovat. A pak se budete divit, proč jste stále víc a víc naštvaní a potkáváte víc rozčilujících situací a nevíte proč. Teď už to víte.

Je v pořádku mít občas špatný den, blbou náladu nebo chuť někomu jednu vrazit. A hej, někdy je v pořádku to i udělat. Pokud vás někdo obtěžuje, klidně se braňte. Nemusíte být uber-duchovní-mouchy-snězte-si-mě-týpek. Možná chcete být tou nejlepší verzí sebe sama, ale pořád jste jen lidi, tak na to nezapomínejte. A nenechte se pohltit výčitkami jen proto, že cítíte věci, které jsou vrcholně lidské. Máte na ně právo.

Rozmazluji se, tedy jsem

25. října 2016 v 14:26 | Neri
Ve snaze o sebepřijetí a sebelásku můžeme mít někdy pocit, že je to samá práce a žádná zábava. Měnit staré zvyky je nepohodlné a bolí to, tím spíš, že se nám neustále ozývají připomínky původních přesvědčení, kterých už bychom se rádi konečně zbavili a nahradili je lepšími myšlenkami. Po čase však přijdou i ty příjemnější části oné cesty za lepším životním pocitem. Jednou z nich je rozmazlování se.

Když se snažíte mít rádi, učíte se mnoho různých dovedností. Učíte se stát si za svou pravdou a vytyčit si hranice, za které nikoho nepustíte. Učíte se zabavit sami, přijímat své emoce a možná i uklidňovat svoje vnitřní dítě. Učíte se brát vážně svá omezení, nenutit se do něčeho, co se vám nelíbí. Pečujete o sebe. Dovolíte si jít do postele, když je vám špatně, místo abyste dodělali tu zprávu do práce nebo referát do školy. A věříte si, že to zvládnete později, až vám bude lépe. Svět se nezboří, když nebudete výkonní.


Dalším krokem od péče o sebe je sebe-rozmazlování, taková nadstavba. Ze začátku pro nás vypadá jako nepotřebný luxus, ale čím více se máme rádi, tím ochotnější jsme dát i luxusu šanci. Jakmile se dosadíme na onen pomyslný zlatý trůn v království svého života, začne nám docházet, že je na čase, abychom se k sobě chovali jako ke králům a královnám, princům a princeznám. Někteří z nás to umí přirozeně, jiným to naopak dělá obrovské potíže. Jsme přeci skromní (a tímpádem hodní a dobří). Jsme rozumní. Praktičtí. Šetrní. Musíme se uskromnit, protože… (nějaké vyšší cíle, nepříznivá životní situace, živíme rodinu a děti potřebují věci do školy,…). Možná jsme si už zvykli si na sebe občas udělat čas, ale utrácet za sebe peníze? Plýtvat časem na něco zcela "k ničemu"? No tedy! Jak nemyslitelné.

Stejně to zkuste. Dovolte si být (alespoň občas) méně rozumní a skromní, více rozmarní, líní, pohodlní a rozmazlení. Jistě, je dobré pohodlí opouštět pro své dobro, jít za svým snem, apod., ale nezapomeňte se občas zastavit a přivonět ke květinám, jak se říká. A když už se rozhodnete sem tam rozmazlit, udělejte to pořádně, bez kompromisů. Jak? Třeba tak, že…

Na nějakou "sebelásku" je mi moc zle!

25. října 2016 v 14:22 | Neri
Tak jste to zkusili. Řekli jste si, dobrá, všichni pořád mluví o té sebelásce a já ji tedy chci zkusit taky. Vždyť to zní skvěle, cítit se dobře sám se sebou, mít lepší život, být šťastný a autentický, to všichni chceme, ne? A navíc prý všechny vztahové a jiné problémy vychází z nedostatku sebelásky. Tak se jich zbavíme, hurá!

Kéžby to bylo tak snadné.

Obvykle se do něčeho vrhneme po hlavě s nadšením a velkými iluzemi, že jsme našli tu jednu věc, která nám konečně změní život k nepoznání k lepšímu - přes noc. A pak přijdou ty překážky. Nějak to drhne. Nějak to nejde. Nějak jsme se zasekli. Včera jsem se měl rád na stopro, ale dneska… dneska to nějak hapruje, sakra, zvrtal jsem to, nemám se rád, do háje, musím se tam honem vrátit…

STOP!

Už jsem asi někde zmiňovala, že ta slavná sebeláska je tak trochu enigma. Někteří tvrdí, že ví, jak na to. Někteří na tom začali makat. Nikdo ale pořádně neví, jaké to je mít se rád a přijímat stoprocentně. Je to prostě dlouhá cesta a ti malí ďáblíci v hlavě se pořád neodbytně zas a znovu hlásí o slovo. Myslíte si, že už to máte za sebou, ale opět se to objeví. Zase vaše staré téma. Vyřeší se vůbec někdy? Takže si nespílejte, pokud to vypadá, že se nikam neposouváte. Možná řešíte stále ty stejné věci, ale stále jdete hlouběji. Hodně hluboké rány prostě nevyčistíte za den. Jde to po vrstvách. Do hloubky. Postupně.

Dopis pro všechny, kteří se bojí lásky

27. července 2016 v 10:15 | Neri
Milý čtenáři,

jistě už jsi mnohokrát slyšel, že láska je nejmocnější silou na světě a dokáže překonat i největší protivenství. Já si však myslím, že láska může být jen tak silná, jak silný je člověk, který jí vládne. Nezáleží na tom, jestli miluje svou práci, jiného člověka nebo přírodu. Tarotová karta Milenci mě naučila jednu důležitou věc. Aby byla láska dostatečně silná, vyžaduje volbu. A svou volbu musíme učinit každý sám. Není žádná zkratka, není žádná možnost to nějak obejít. Můžeme se zamilovat, ale pokud se rozhodneme pro strach místo lásky, naše láska ničemu dobrému neposlouží. Sami ji oslabujeme. Na druhou stranu, pokud se člověk rozhodně pro lásku a rozhoduje se pro ni každý den, pak ta láska ještě zesiluje a stává se čím dál mocnější. Zesiluje s člověkem a člověk zesiluje s ní. Pak, společně s vůlí a odhodláním, dokáže překonat jakoukoli překážku. Přesně, jak se to píše v pohádkách. Ale ty, čtenáři, na lásku nevěříš. A já tě chápu.

Byl jsi zklamaný, raněný a zmatený. Doufal jsi a zmýlil se. Věřil jsi a zklamal se. Chtěl jsi a nic se ti nesplnilo. Možná ses naučil, že láska pro tebe není, že jí nejsi hoden. Možná prostě nevěříš, že by se ti mohlo stát něco tak dobrého, aby tě někdo miloval. Možná prostě neumíš být šťastný. Ale drahý, pověz mi, KDO dokáže být šťastný? Myslíš, že to umí všichni kolem tebe? Ne, drahý, lidé se často přetvařují. Víš to a jsi podezíravý, nevěříš jim, když říkají, že tě mají rádi. Jednu věc jim však věříš. Věříš, že se mají lépe než ty. Ne proto, že by byli tak důvěryhodní ve svých přetvářkách a lžích. Prostě jen nechceš vidět, že jsi zcela v pořádku, že se od nich v tomto nelišíš. Nemáš se dost rád na to, abys pochopil, že ani ostatní se nemají rádi a nejsou šťastní a že dokonce i ta jejich na první pohled dokonalá láska je jen lež.

Proč bys v ni tedy měl věřit? Proč, když ti sama říkám, že je to lež? Jenomže skutečná láska není lež. Lež je dokonalost, protože dokonalost neexistuje. Každá láska mívá překážky, dokonce i když není k jinému člověku. A když je, jsou ty překážky snad ještě horší. Láska znamená přijímat druhého člověka takového, jaký je. Jenomže my máme svou představu o tom, jaký by náš partner měl být a když není, zdá se nám, že bychom měli dále honit svůj přízrak o dokonalosti. I když neexistuje. Existují tady jen překážky. A každý je musí překonávat. Každý vztah má nedokonalosti. Jediný rozdíl mezi fungujícím a nefungujícím je volba. Rozhodneš se pro lásku nebo bolest a strach? Někdy nelze bolest ani strach přehlížet, ani bys neměl. Je dobré si jich být vědom. Přiznat si je. Přemýšlet, odkud se berou a jak svou ránu vyléčit. Ale vzdát to? Podlehnout jim? Nechat ty dobré věci být? To bys neměl. Jsi tvůrcem svého života, ať už tomu věříš nebo ne, a je jen na tobě, jestli si zasloužíš lásku a jestli jí uvěříš a jestli ji přijmeš. Nikdo jiný za tebe tu volbu neudělá.

Ano, je to tak. TY rozhoduješ, co si zasloužíš a nezasloužíš. Nikdo jiný. Žádný Bůh, žádný Vesmír, žádná církev ani náboženství. Nerozhodují o tom dokonce ani tví rodiče, i když ti mohli dát pocit, že jejich láska pro tebe není. Nerozhodují o tom tví přátelé ani známí ani jiní členové rodiny. Nerozhoduje o tom ani ten muž nebo žena, kteří tě odmítli, nerozhodují o tom kolegové v práci ani náhodní kolemjdoucí, kteří na tebe pohoršeně zírají. Ty, jen ty rozhodneš, čeho jsi a nejsi hoden. Pokud ostatním uvěříš, že si nezasloužíš lásku, není to jejich chyba. Je to tvoje chyba. Nevěř všemu, co slyšíš. Kdyby ti někdo řekl, že je tráva fialová, také bys mu to hned spolkl? Nebo by ses šel podívat na tu trávu, jestli vážně fialová je? Tak proč věříš každému, kdo tvrdí, že nejsi dost dobrý, dost obětavý, dost hezký nebo chytrý nebo dost hodný lásky? A pokud už chceš řešit jaký pohled má na tvou hodnotu Bůh nebo Vesmír, měl bys vědět, že pro něj jsi hodný lásky vždy. Dokonce i když si to nemyslíš. Ta síla, která nás přesahuje, vidí dokonalost v každém, dokonce i v jeho chybách, dokonce i když on sám nevěří, že to tak je.

A možná si myslíš, že si lásku zasloužíš. Možná se neobviňuješ za to špatné, možná se prostě vidíš jako oběť. Možná nevěříš ničemu dobrému, co se ti děje. Možná jsi zažil bolest, deprese, zklamání, odmítnutí, možná se ti všechno dobré rozpadlo pod rukama. Možná teď vidíš v každé dobré věci háček, krátké trvání, možnost ještě větší bolesti - a tak nic dobrého nechceš. Odmítáš to a opouštíš, protože nevěříš, že by to vydrželo. Čekáš bolest a zradu a tak radši sám pošleš to dobré pryč a vzdáš se ho, dříve, než tě zklame a zraní. Možná se děsíš pohledu do očí člověka, který tvrdí, že tě miluje. Možná tě jeho láska děsí, i když ji opětuješ. Možná si podvědomě vybíráš ty, kteří o tebe nestojí, protože je to bezpečnější. Možná nechceš být milován. Možná utečeš a ochladneš při první známce zájmu. Máš strach, že láska není skutečná - a takový strach se jen těžko léčí. Já to znám.

Jediný lék na nevíru je totiž víra. A víra znamená hodně. Znamená, že musíš riskovat. Musíš se dát celý všanc. Musíš počítat s tím, že se můžeš znovu zranit a zklamat a že to bude pekelně bolet. Znamená to být zranitelný, vystavit své srdce šípu a doufat, že tě netrefí. Nebo, že to alespoň nebude tak bolet, uzdravíš se a půjdeš dál. Být sám je bezpečné. Je to dobré. Je to poklidné. Nemusíš snášet cizí chyby, nemusíš riskovat bolest, nemusíš se přizpůsobovat. Je to mnohem pohodlnější než být ve vztahu, obzvlášť, pokud se bojíš zklamání. Možná to prostě nechceš, nechceš riskovat. A nemusíš. Můžeš zůstat sám. Můžeš si vybrat. Volba je vždycky na tobě. Není správná ani špatná možnost, je to jen tvůj život. Je to tvé rozhodnutí. Ujasni si, co doopravdy chceš. Ne, co chce tvé okolí, rodina, přátelé a lidé, kteří tě milují. Ujasni si, co TY doopravdy chceš. Chceš s někým sdílet svůj život? Chceš uvěřit lásce, kterou vidíš v očích někoho jiného? Chceš už nechat svou bolest za sebou, chceš to zkusit, chceš zjistit, jestli tentokrát to dobré vyjde? Chceš to risknout, uvěřit, že si zasloužíš a dostaneš štěstí, o jakém jsi snil? A možná se to nepovede, možná to bude bolet. Bolí tě samota méně nebo víc? Co chceš ty?

Pokud to chceš, zapomeň na to, co říkají ostatní. Uvěř sám sobě. Uvěř své touze s někým být, vyslechni strach, ale nenech se zastavit. Buď odvážný a věř, ale nebuď slepý. Nenech si zbytečně ubližovat a když ti ten druhý jen nadává a ubližuje, poplač si a jdi dál, s někým jiným. Buď sám, jestli chceš. Riskuj, jestli chceš. Ale nikdy si nenech namluvit, že někdo jiný rozhoduje o tvém osudu, o tom, co si zasloužíš a jestli tě potká štěstí. Rozhodni to sám. Dej si na čas, jestli potřebuješ, ale rozhodni se. Protože, jak už jsem ti řekla - nikdo jiný za tebe tu volbu neudělá.

Vražda snílka - tuhle svoji část nechci!

13. května 2016 v 18:09 | Neri
Vždycky jsem byla idealista, snílek, už od malička. Měla jsem velkou fantazii, ráda četla a samozřejmě vymýšlela nejrůznější věci. Každá hra se stala výletem do vlastního nitra, z houpání na koni bylo dobrodružství a jízda na jednorožci a kdykoli se mi v mém životě něco nelíbilo, snila jsem o tom, jak to bude jiné. Všechno jsem promýšlela, stačil detail a představivost se rozjela na plné obrátky. Stárla jsem, ale můj snílek příliš ne. Do někoho jsem se dětsky zamilovala a vybájila si sto a jeden způsob, jak se dáme dohromady, jakou budeme mít schůzku a jakou společnou budoucnost, i když jsem toho člověka neznala. A tak jsem snila vždy a o všem a ne jen to dobré, ale byly to i děsivé scénáře o tom, jak se vše může pokazit a jak to bude vypadat. A krom snílka jsem byla také idealista, měla jsem své ideály, kterým jsem věřila a podle kterých jsem žila. Byla jsem si jistá tím, že jednou potkám svou pravou lásku a že bez lásky s nikým žádné intimnosti mít nemůžu. Věřila jsem, že budu dělat práci, která mě bude bavit, ať už to bude cokoli, že si splním své sny, až vyrostu a budu mít život ve svých rukou. Byla to moje velká součást, součást mé identity, mého já. Jenomže měla své chyby, které jsem nedokázala tolerovat.


Snílek a idealista byla jedna moje část. Faktem je, že svých malých já, svých částí, mám mnohem, mnohem víc. A nad nimi všemi je rozum, který rozhoduje, která část je nakolik hodnotná a povolená a která musí "držet hubu". Moje hlava je takový palác, kde žije panovník a šlechta a poddaní a také má velkou věznici, kam zavírá všechny, co se nějak zprotiví. Rozum všemu vládne. Jeho milovanou královnou je intuice, kterou jedinou nikdo nesmí kritizovat a kterou i on respektuje. Ostatní ovšem nemají takové štěstí. Rozum má mnoho poradců, svou radu jemu podobných. Patří tam zodpovědnost, zkušenost, strach, vážnost. Palác hlídá strážný. Pátrá po ohrožení a kdykoli někdo zaútočí a poškodí palác, řeší, kdo za to může, zatýká a rozum soudí. Ohrožení se nesmí tolerovat, vnější ani vnitřní. A tak tam spolu hospodaří. Tělo si hraje, nerozumné jako malé dítě, ví jen, co chce a co ho bolí a je na ostatních, aby se o něj postarali. Srdce vždycky nadšeně někam vyběhne, jen proto, aby ho musel strážný přivést zpět, aby dostalo vyčiněno od rozumu a někdy si i na čas posedělo ve vězení, odkud stejně vztekle křičí, protože srdce je rebel. Věznice je vůbec přeplněná, rozum spoustu obyvatel považuje za nebezpečné. Svůdkyně si tak dlouho hrála s tělem, až ho zkazila a za to byla zavřená. A v nejhlubší kobce je o hladu a žízni snílek, ten potížista, který všechno kazil tak dlouho, až byl odsouzen k smrti. Dominantní vůdce ho hlídá, dává pozor, aby bylo vše na svém místě. Občas jedná s lidmi mimo palác. Jindy pošlou vyjednavače, pečující matku či jiné, kteří jsou zrovna potřeba. Dokud slouží dobře, rozum je nechává na pokoji. Ale když se znelíbí, tak...

Subjektivní pravda a vztahy

7. května 2016 v 14:13 | Neri
Nedávno jsem psala o subjektivní a objektivní pravdě a o tom, jak je důležité si stát za svojí pravdou, kterou ovšem většina lidí nemůže chápat a sdílet. Což je v pořádku, každý jsme jiný. Nutná je tolerance. Nejlepším příkladem důležitosti subjektivní pravdy jsou právě partnerské vztahy. Nikdo jiný než my netuší, co je pro nás to pravé, ale vždy tady budou lidé, kteří si myslí, že to ví a to ještě lépe, než my. Ve vztazích se rozhodujeme na základě citů. Někdo do toho plete i rozum a intuici, ale v zásadě jsou vztahy citovou záležitostí. A naše city nikdo jiný nemůže chápat, protože je necítí. Pocity a intuice jsou natolik specifické a nepřenosné, že je nikomu nevysvětlíte. Můžete se o to pokoušet, předhazovat logické argumenty, ale vaše srdce nikdy nepřesvědčí rozum jiného člověka. Objektivní pravda neexistuje. Nejsou žádné dobré a špatné odpovědi. Součástí sebelásky je věřit svým odpovědím, ať už jsou jakékoli. Jinak se zrazujete a zradit se není sebeláska.

Ale lidé radí. Rodiče pro vás chtějí to nejlepší. Chtějí, abyste si vybrali vztah s někým, kdo splňuje jejich rozumové požadavky. A ty jsou takové, aby se váš partner zamlouval jim, nikoli vám, protože nejsou vy a neví, co je pro vás dobré. Možná, že by vám déle vydržel vztah, který rodiče vybrali. Možná, že by vám opravdu vybrali lépe, ale vy byste stejně nemohli být šťastní pokud byste žili v něčem, co jste si nevybrali a co neodráželo vaše aktuální potřeby. Duchovní komunita ví, že se na tomto světě pořád učíme. Někdy se zamilujeme do člověka, který nám ubližuje. Někdy je jich víc takových. Proč? Protože se musíme naučit, abychom si nenechali ubližovat. Najít svou hodnotu. Což by se nestalo, kdybychom si tím neprošli. Věc se má tak, že ten skvělý, hodný a milující partner by nás nepřitahoval, protože to zrovna není to, co potřebujeme. Rozum ve vztazích nikdy nefunguje. Intuice je na tom už o něco líp.

Přiznám se, že toto téma řeším proto, že s ním mám bohaté zkušenosti a pořád je to moje aktuální téma. To vás jistě nepřekvapí, protože téměř vše, o čem píši, vychází z mé osobní zkušenosti. A já měla za poslední tři roky příležitost vyslechnout spousty dobře míněných nevyžádaných rad, názorů a doporučení ohledně mého osobního života. Došlo to tak daleko, že mám chuť se stát poustevníkem a už nikdy s nikým nemluvit a především ne na toto téma. Rozmyslete si tedy dobře, co a jak budete komentovat, protože bych mohla být vzteklá a kousat. "Skvělých rad" už jsem vyslechla stovky, tak si je prosím ušetřete :-)


Čím bližší je vám nějaký člověk, tím bolestnější je jeho nepochopení a já mám tu pitomou vlastnost, že mám potřebu pochopení vyhledávat. Je to moje potřeba číslo jedna v tomto světě, takže se stále toužím obklopovat pouze lidmi, kteří mě chápou, ačkoli takoví lidé v zásadě neexistují. Tedy jsem neustále osamělá. Ve vztazích je to nejhorší. Nezáleží na tom, kolikrát nějakou věc řeknu, ostatní ji neustále zpochybňují jen proto, že to nemají stejně. S tím, jak jsem divná je celkem jasné, že NIKDO to nemá stejně, takže nikdo mě nechápe. A tak mi moje pojetí vztahů vymlouvají rodiče a přátelé a dokonce i muž, kterého miluji, což je naprosto skvělé. Se vší ironií. A tak píši články, výkřiky do tmy, které mají říct: Ano, jsem divná, ale tohle jsem prostě já, mám to takhle tak to prosím, PROSÍM, respektujte a přestaňte mi cpát svoje představy o vztazích. Proč? Protože zatímco pro vás je něco dokonalý vztah, pro mě je to noční můra. Proč? Protože jsme každý jiný! JÁ rozhodně nejsem TY.

Prý mám svou pravdu a nedá se se mnou mluvit

6. dubna 2016 v 20:02 | Neri
Dnes chci psát o subjektivní a objektivní pravdě, mezilidských vztazích, soudech a toleranci a jak to všechno souvisí se sebeláskou. Využít chci zážitek ze svého vlastního života, který mě k tomuto zamyšlení inspiroval. Má se to tak:

Zatím ještě studuji, měsíc před maturitou, a jsem na dost malé škole, kde se neudrží žádné tajemství, všechno se roznese a navíc mám kamarádky a známe skrz téměř všechny ročníky. Vzhledem k tomu, že prváci, kde nikoho neznám, mají většinu hodin se druháky, se ke mně stejně dostane i to, co se děje u nich (aneb malá škola a spojování tříd). A tak se v jedné hodině druháků rozpovídal profesor informatiky o mně a o tom, co si o mně myslí a ke mně se to ještě toho dne začerstva doneslo. Ale tento článek není o drbech a jejich úskalích a benefitech. Co říkal a co si o tom myslím je právě to podstatné.

Dozvěděla jsem se, že prý mám svou hlavu a své názory (s tím tedy souhlasím) a že se se mnou nedá mluvit a když není po mém, je zle. Což ve mně evokuje dojem, že jsem žena, se kterou nejsou možné debaty, musí být po jejím (tedy nutí i ostatní, aby skákali, jak píská) a že jsem v zásadě panovačná a nedá se se mnou vyjít. Tohle navíc přišlo od učitele, který mě vůbec nezná, učil mě pouhý jeden rok, dvě hodiny týdně a v jeho hodinách jsem byla asi tak jediná, kdo se snažil být aktivní a dělat, co má - protože mi ho bylo líto, že ostatní jej ignorují a sedí na facebooku. Toliko k vděčnosti. Ne, že bych ji čekala.

Já si z názorů lidí, kteří mě neznají, příliš nedělám. Je mi docela jedno, co o mně kdo říká, protože buď je to pravda a nemám se za co stydět, anebo mě pomlouvá a lže a kdo tomu věří, je hlupák, který se ani nenamáhá mě poznat a soudí lidi, které nezná, jen dle mínění jiných lidí, které taky nezná. Pokud někoho neznám a nepřátelím se s ním, co je mi po tom, co si o mně myslí? Takže ano, i kdyby vykládal pan profesor, že mám druhou hlavu, nemusí mě to trápit a v zásadě netrápí. A co se týče mé aktivity v hodině, dělala jsem to, jak jsem řekla, z lítosti, nikoli, že bych očekávala vděčnost. Naučila jsem se pomáhat a být milá jen když chci a cítím to tak (asi jeden z důvodů, proč mě někteří lidé nemají rádi, já na přetvářku prostě kašlu) a nikdy v očekávání vděčnosti, protože pak je člověk akorát zklamaný.

Spíš mě zarazilo tak nějak celkově, že si o mně tohle může myslet a říkám si, že nejspíš není jediný. Přemýšlela jsem, čím to je, že na lidi působím tak nepřátelsky a nepřístupně, kolik je na tom, co říká, vlastně pravdy. A je to špatná věc? Jistě to tak zní, být panovačná je strašné, ale mít svou hlavu mi připadá v pořádku. Když jste kam vítr tam plášť, těžko uřídíte svůj život, natož pak jako šéfové ve vedoucích podnicích ostatní (a já hodlám podnikat, takže svou hlavu a schopnost prosadit se a vést ostatní opravdu potřebuji). Zřejmě chápu, proč tomu tak je, proč mě tak lidé vidí. A nesouvisí to ani tak s tím, jaká jsem nebo nejsem, jako s mnoha obecnějšími věcmi - subjektivní a objektivní pravdou, mezilidskými vztahy a sebeláskou. Konečně se doufám dostáváme k jádru pudla.

Když už nechceš žít

21. února 2016 v 15:27 | Neri
"O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností." Robert Fulghum

Může se zdát, že největší tragédií je smrt. Dřevěná rakev, kovová urna, prach a ostatky, nic, co by z člověka zůstalo, krom vzpomínek v myslích jeho známých, rodiny a přátel, deska na hrobě a toť vše. Epitaf. Tato civilizace se naučila smrt považovat za tabu. Mluvíme o ní, píšeme o ní, bojíme se jí a litujeme těch, kteří už přešli na druhou stranu, přitom k politování jsme jen my - vyděšení, že jednou zemřeme. Smutní, že naši drazí odcházejí. Žijící s vědomím, že každý den může být posledním. Většinou si to neuvědomujeme a přitom je to jedna z nejdůležitějších životních pravd. Nemá smysl nic odkládat na zítřek.

Znám spoustu lidí, kteří chodí s hlavou v oblacích nebo někde při zemi, ale ignorují konečnost svého bytí. Mají ze smrti takový strach, že si radši nikdy nepřipouští, že by mohli zemřít. "Jiným se to stane, ale mně ne, mně se to stát nemůže." A pak přijde ten okamžik, uvědomění, smrtelná nemoc či úmrtí někoho blízkého a ona je tady, klepe na dveře držíc kosu a přesýpací hodiny. "Příště půjdeš ty." A znám také spoustu lidí, kteří tvrdí, že člověk udělá vše, aby si zachránil svůj život. Že je jako zvíře bez vlastní volby, klidně v extrémních situacích sežere krajana, zůstanou-li spolu na stejné lodi na oceánu bez jídla a vody, bez vidiny záchrany. To je dle mnohých morálně ospravedlnitelné. Podle mě ne. Znám i lidi, kteří nechtějí žít a spousta jiných věcí je pro ně cennější, než vlastní život. Takoví by se pravděpodobně nechali sežrat. Toliko k oné teorii přežití.



Volba, která vše změní

21. února 2016 v 15:26 | Neri
Musím to napsat a vím, že to nebude snadné. Vím, že spousta lidí, kteří zrovna trpí, mě bude chtít za ty "nesmysly", co napíši, zlynčovat nebo mi alespoň vynadat - a já to chápu. Ještě před chvílí bych sama něco podobného odsoudila jako nehorázný blábol. Jenomže jsem zjistila, že je to pravda, ačkoli mě to samotnou děsí, pobuřuje a nutí se bránit. Já, která vždy byla pro pravdu a naprosté si uvědomění všeho, já, která se vždy snažila všemu podívat přímo do očí, jsem naprosto selhala při pohledu na své vlastní problémy a svou bolest. Hledala jsem výmluvy, příčiny a řešení, ale nenacházela. Protože mi pořád to nejdůležitější unikalo. A teď jsem si konečně dovolila to spatřit a ne, nebylo to lehké a nelíbilo se mi to. Objevit něco takového je těžké. Dát to do slov ještě těžší, proto se pořád jen motám v náznacích. Možná chci říci věc, kterou lidstvo ještě nepochopí. Ale jsem ochotná to risknout.

Mezi bolestí a spokojeností nestojí rovnítko, ale rozcestník a ten se nazývá VOLBA. Můžete si zvolit, jestli budete spokojení anebo budete trpět bolestí. Tento princip je ve své podstatě naprosto, zcela, až dětsky jednoduchý. Není na něm zdánlivě co pokazit nebo nechápat. Kdyby existovala dvě tlačítka, věděli byste, které zmáčknout. Ale život takto nefunguje a to je důvod, proč to teď začne být o mnoho složitější.

Proč a jak si vybíráme bolest

21. února 2016 v 15:25 | Neri
Zdá se tedy, že vás předchozí článek neodradil a chcete vědět víc o tom, jak a proč si vybíráte bolest. Pokud nevíte, o čem mluvím, doporučuji vám, abyste si přečetli dva předchozí články, neboť články v tomto čísle na sebe z většiny přímo navazují. Víte-li, o čem mluvím a chcete číst dál, skončíme už s úvodem a půjdeme přímo na věc. Níže najdete cvičení. Nabídnu vám několik otázek, na které si potřebujete najít své vlastní odpovědi. Doporučuji vám, abyste si všechny otázky někam opsali a na každou zvlášť co nejupřímněji odpověděli. Piště, co vás napadá, moc nad tím nepřemýšlejte. Pokud vás nic nenapadá, zkuste tedy přemýšlet, ale necenzurujte se. Nic není špatně. Účelem je zkrátka najít SVÉ vlastní odpovědi - nikdo jiný než vy neví, jaké jsou, a nikdo nemá právo je soudit. Dokonce ani vy nesmíte. Piště, co vás napadá a pak to třeba učesejte do něčeho (pro vás) srozumitelného. Vypíchněte to nejdůležitější. Až skončíte s otázkami, čtěte, prosím, dále.

Cvičení:

Nyní si představte, že žijete život, po jakém toužíte. Že jste šťastní a spokojení, máte vše, nač si jen vzpomenete, vaše zdraví je skvělé, vaše vztahy jsou harmonické, děláte práci, kterou jste vždy chtěli dělat a plníte si všechny své sny. Představte si to do naprostých detailů. Kde žijete? Co děláte? Jakými lidmi jste obklopeni? Dosud to bylo snadné, snít o krásných věcech, ale teď se musíte podívat na temnou stránku toho všeho, na důvod, proč jste se rozhodli tyto věci nemít a být místo toho nešťastní.

  • Co hrozného by se mohlo stát, kdyby se mi tohle všechno splnilo?
  • Čeho se bojím? Co mě nejvíce děsí na životě, jaký chci?
  • Co mě odrazuje od provádění změn?
  • Bojím se nesouhlasu okolí? Bojím se, že budu divný/divná?
  • Myslím si, že přijdu o věci, které mám rád teď? Mám strach, že mě opustí lidé, na kterých mi záleží?
  • Bojím se, že se nenávratně změním, že už nebudu sám sebou a stanu se horším člověkem?
  • Zasloužím si splnění všech svých snů?
  • Zůstanou mi všechny věci a lidé, které k sobě přitáhnu?
  • Bojím se, že když zažiju štěstí, zase mě opustí a pak mi bude hůř, než předtím?
  • Mám strach ze zklamání? Bojím se, že jsem si vše krásně vysnil/a, ale realita bude nedostačující?
  • Bojím se, že když vše dostanu, můj život ztratí smysl, protože nebude kam dál jít?
  • Jaké nevýhody s sebou nese splnění mých snů?
  • Jaká je podle mě cena za spokojenost?
  • Stanu se bezcitným/bezcitnou k utrpení druhých, když už ho sám/sama nebudu zažívat? Bojím se toho?
  • Mám něco proti šťastným lidem? Připadají mi otravní, divní, naivní, že nežijí v kontaktu s realitou?
  • Bojím se, že ztratím inspiraci pro svou uměleckou tvorbu, když budu spokojený/spokojená?
  • Čeho dalšího se bojím? Co mě děsí? Co opravdu nechci zažít a pravděpodobně mě to potká, když začnu žít život, po jakém toužím, když najdu vysněnou spokojenost?

Z těchto otázek už jste nejspíš pochopili, kam celým tím cvičením i předchozími články mířím. I když po něčem toužíme, žije v nás takový malý pesimista (nebo chcete-li realista), který hledá na všem to špatné. Neustále nás podvědomě ovládají strachy, které si mnohdy ani neuvědomujeme a brání nám v dosažení toho, co chceme. Brání nám ve změně, protože změna je děsivá. Teď je vám mizerně, ale už jste si na to zvykli. Rozhodnout se pro změnu znamená vystavit se všem svým obavám. Vynést je z podvědomí na světlo a učinit volbu, že navzdory jim půjdete za svým. Nepomůže si je pouze uvědomit. Musíte si také uvědomit, že jsou oprávněné. Ano, je to tak. Ve vašich očích jsou pravdivé a na ničem jiném nezáleží. Vysvětlím to na příkladu. Chcete být bohatí, ale bojíte se, že se stanete nafoukanými, bezohlednými, přestanete soucítit s chudými, opustí vás vaši blízcí přátelé nebo vás začnou využívat (a vy tak zjistíte, že nebyli moc dobří přátele a přijdete o spoustu iluzí, ve kterých je vám teď docela dobře), lidé vám budou závidět, někteří vás budou chtít okrást a vy budete žít ve strachu, že o svůj majetek přijdete. Krom toho jsou s penězi jisté starosti, věci, nad kterými jste doteď nemuseli přemýšlet. Kam je uložíte? Jak je využijete? Nepromrháte je? Bojíte se, že s penězi neumíte dost dobře zacházet a finanční poradci vás podvedou a vy to ani nepoznáte. To je spousta obav a jsou naprosto oprávněné. Vlastně je zde velké riziko, že všechno toto potkáte, budete-li bohatí. Ale vy to chcete a trápí vás, že jste chudí. Tak co s tím??

Pokud vás jako první napadlo, že se těch obav musíte zbavit, gratuluji, jste mezi většinou lidí, kteří nikdy nebudou bohatí, a pořád je to bude trápit, protože jim nikdy nedojde, že jdou proti svému podvědomí a to zcela podvědomě. Budete si myslet, že bohatství chcete a budete se o něj snažit, ale nepřijde. Nepřijde, protože jste zametli pod kobereček své skutečné a oprávněné obavy a odmítáte je vidět, i když tam pořád jsou. Tak dobrá, tudy cesta nevede. Tak kudy ano?


Dávej si pozor na to, co si přeješ, protože se ti to může splnit. Je to tak. Všechny vaše obavy jsou oprávněné. Jediná otázka, kterou si musíte položit, volba, kterou musíte udělat, zní: Pokud se naplní všechny mé obavy naprosto stejně, jako moje touhy a přání, jsem pořád ochotný/ochotná to, co chci, přijmout do svého života? Dokud své obavy přehlížíte, ukecáváte se, že to třeba nebude až tak hrozné a chcete jen polovinu, jen tu jasnou, krásnou a šťastnou polovinu svého snu, bez všech jeho nevýhod. Jdete proti svému snu. Nesplní se. Pokud něco chcete, musíte být ochotni to přijmout i se všemi riziky, nevýhodami a odvrácenými stránkami. Jistě, že můžete hledat pozitiva na problémech. Je dobré se zbavit falešných přátel a pracovat s penězi se přece naučíte. Ale tato řešení přichází sama teprve tehdy, když se vzdáte potřeby je mít. Pokud by řešení neexistovala a vše zlé se mělo naplnit stejně jako dobré, chcete pořád svůj sen? Pokud ano, pokud se pro to vědomě rozhodnete, zbavíte se odporu proti svému snu. A když už v sobě nemáte odpor, může se splnit. Cesta je volná. Pokud se rozhodnete, že vám to vlastně nestojí za to, opět, cesta je volná. Ale ne cesta k vašemu snu, ale k osvobození se od něj a bolesti z toho, že se neplní. Upřímně se rozhodněte, jestli vám to za to stojí anebo ne. Pokud stojí, věřte mi, přijde to. Teď už ano. Pokud nestojí, věřte mi, přestanete se tím trápit.

Nesplněné sny nám působí tu největší bolest. A jedním z nesplněných snů je i touha být spokojený. Pokud chcete být spokojení, ale někde hluboko uvnitř zároveň nechcete, protože se bojíte, že vás to změní/že to přejde/že vás to zklame/cokoli dalšího, tak nebudete spokojení. Musíte do toho jít se všemi klady i zápory, s příležitostmi i riziky. Jen tak se opravdu vydáte na cestu. A jak jsem již psala, cesta je děsivá. Cesta znamená jít ruku v ruce se všemi vašimi obavami a riskovat jejich naplnění. Co víc, počítat s tím, že se naplní. Cesta znamená zbavit se odporu k tomu, čeho se nejvíc bojíte. Proto je to cesta peklem. A proto na jejím konci čeká světlo. Světlo vedoucí nad zem, pryč ze zoufalství, vstříc další cestě. Cestě vědomého spokojenějšího života.

Nejčastější obavy, které musíme risknout

21. února 2016 v 15:22 | Neri
V minulém článku jsem psala, že je nutné své obavy přijmout a smířit se s tím, že se naplní. Nikdo netvrdí, že se naplnit musí a to vždy a stoprocentně, některé obavy opravdu nejsou racionální, ale jsou spíše důsledkem špatných zkušeností v dětství a špatného výkladu některých událostí. Je možné se pár obav zbavit, to nepopírám. Problém je, že když se zaměříte na boj se svými strachy, zabere vám to tolik času a energie, že na sny už nic nezbude. Dokud budete se svými sny smlouvat a klást jim podmínky (chci tě, ale jen pokud se zároveň nenaplní mé obavy), nesplní se. Je lehčí a rychlejší se strachu postavit tak, že ho přijmete jako součást svého snu. Přesto považuji za nutné popsat pár nejčastějších obav a strachů a ukázat je z více stránek, stejně, jako si musíte z více stránek prohlédnout své sny. Na všem zlém je něco dobrého, a naopak. Někdy se nehnete z místa, dokud na některém strachu trochu nezapracujete. Jen se tím nezdržujte zbytečně dlouho. Pokud to nefunguje, prostě běžte a riskněte to, strach ne-strach.


Strach, že se změním k horšímu

Jedním z nejčastějších důvodů, proč něco nechceme, je strach, že se staneme horším člověkem. Bojíme se, že budeme nafoukaní a bezohlední a nechceme takoví být. Bojíme se, že ztratíme sami sebe, to, kým nyní jsme. Bojíme se, že už to pak nebudeme my. A není divu. Pokud žijete celý život jako nešťastný člověk, jistě, že se budete muset hodně změnit, abyste začal/a žít jinak. Bez toho to nejde. Jaká ta změna bude? Doopravdy to nevíte. Můžete si slíbit, že nebudete bezohlední a nafoukaní, ale doopravdy to nevíte, že? Vždy tam budou ty obavy. Co když… Svěřujete svůj příští život do cizích rukou, do rukou vašeho budoucího já, které ještě neznáte. Je to děsivé a máte plné právo mít strach. Je to naprosto a zcela normální a pochopitelné. Téměř všichni se bojí negativní změny sebe sama. Někteří už mají pocit, že takovou změnu prodělali a nedokáží se s tím smířit. Tím horší je představa, že by mohlo být ještě hůř.

Možná dokonce tvoříte, píšete či malujete, podobně, jako někteří slavní umělci, kteří trpěli a ve své bolesti psali nádherná díla. Představa, že o svůj dar přijdete, že nebudete mít nadále o čem psát a co kreslit, je pochopitelně hrozná. A narovinu vám říkám, že se může naplnit. Můžu vás utěšovat tím, že vaše budoucí já se bez umění obejde, ale to váš strach ze ztráty talentu a identity nezmírní. Jednu věc však pro váš klid uvést můžu. V tomto životě neexistuje trvalé a naprosté štěstí, nekonečná extáze, ne. I když budete svůj život milovat a budete v něm šťastní, občas přijdou špatné dny. Někdy vám bude zle a budete smutní a nebudete tak pozitivní, jako obvykle. A tehdy zase budete moci tvořit. A pokud budete chtít, ten stav jistě dovedete navodit i sami - smutnou hudbou, vzpomínkou,… můžete se záměrně uvést zpátky do svého starého nastavení, na chvíli. Jen nezapomínejte, že je to jen dočasně, a vraťte se zpátky do oblak. Je v pořádku občas cítit negativní emoce. Je zdravé si je prožít a nepotlačovat. Ale není zdravé se v nich rochnit po zbytečně dlouhou dobu.

Jak si vybrat spokojenost

21. února 2016 v 15:19 | Neri
Může se nám zdát, že vybrat si štěstí je snadné. Není. Co tomu brání již bylo vysvětleno v předchozích článcích. Teď je na čase zjistit JAK to udělat. Vtip je v tom, že my většinou víme, jak být spokojenější. Víme, co nás dělá nešťastnými, co nám vadí, co nechceme a jak nemáme přemýšlet. Jenomže mezi vědět a udělat je mezera, kterou neumíme překlenout. Hlavní důvod, proč nám to nejde, jsem již zmiňovala. Nejsme pro to plně rozhodnutí. Bojíme se. Jakmile se přestaneme bát a rozhodneme se, začne to být mnohem jednodušší, než jste si kdy představovali. Přesto, pro jistotu, zmíním pár bodů, které by vám mohly pomoci. A hlavně poukážu na možné jámy a výmoly na cestě ke spokojenosti.


Všímání si pozitiv a vděčnost

Pokud jste se dostali do deprese, zoufalství, sebevražedných myšlenek a podobně nepříznivých duševních a emočních stavů, přesně víte, co je to ignorování pozitiv. Naučili jste se hledat na životě jen to negativní, všímat si jen špatných věcí a nenacházíte už nic, co by vám přinášelo radost. Možná, že objektivně víte, že jste na tom ještě docela dobře (máte kde bydlet, co jíst, máte přátele, rodinu,…), ale nedokážete z toho mít radost. Připadá vám to naprosto bezvýznamné oproti špatným věcem, které zažíváte. Zaměřujete se na nedostatek. Možná vás trápí nedostatek peněz, možná nešťastná láska, možná někdo zemřel - a to jsou samozřejmě závažné problémy a nechci je zlehčovat. Je v pořádku, že se cítíte špatně, je v pořádku, pokud si potřebujete občas poplakat nebo máte chuť křičet, ale pokud jste v těch emocích uvízli natrvalo, okrádáte se o svůj vlastní život. Zeptejte se sami sebe, PROČ máte potřebu pořád truchlit? Máte dojem, že radovat se, když jsou věci špatné, je znevažování situace? Že musíte truchlit, protože je amorální netruchlit? Tímto přístupem si způsobujete mnoho bolesti. Vím, o čem mluvím. Je na čase se zamyslet na svými proč a rozhodnout se, jestli opravdu chcete být napořád nešťastní jen proto, abyste se zavděčili svému svědomí, společnosti nebo vnitřním sklonům k pesimismu, dramatu a tragédii. O vděčnosti pojednává samostatný článek.

Je možné vyléčit osamělost?

12. ledna 2016 v 20:17 | Neri
Opět se vracím k tématu, které jsem již rozebírala v článku Past jménem duchovno, jelikož si myslím, že se jen tak snadno nevyčerpá. V onom článku jsem obecně nastínila, jaké problémy s sebou nesou mnohé duchovní nauky, že na člověka kladou vysoké nároky, kterým mnohdy nemůže dostát - a to samozřejmě zmiňuji pouze jeden problém. Snad ani není třeba zmiňovat, že ne všemu, co "duchovní učitelé" povídají, se dá věřit. Ostatně, ani mně věřit nemusíte (ač nazývat se učitelem mi jaksi nepřísluší). Důvěřuj, ale prověřuj - nikoli ovšem logikou, ta je dobrá tak na luštění sudoku, ale srdcem. Pocity. A zkušeností. Je dobré něco zkusit, než to zavrhnete, je možné, že něco nemáte potřebu ani zkoušet a to je také dobré... a pak se může stát, že něco vyzkoušíte, ale čekáte výsledky moc rychle a moc brzy se vzdáte. Každopádně, v tomto článku se hodlám zaměřit na jeden, dle mého palčivý problém, na který se některá učení (hlavně o sebelásce, proto tato rubrika) snaží poskytnout řešení.

Jsem málo duchovní, když se cítím osamělá?

Sebeláska prý řeší všechny problémy a její nedostatek způsobuje i osamělost. Tak v tom případě jsem asi selhala, jelikož nemám pocit, že jsem na tom (aktuálně) se sebeláskou špatně a přesto cítím osamělost. Tak to se buď mýlím a nesnáším se nebo... nevím. Něco je se mnou asi špatně, když se tak cítím? Jsem málo duchovní? Asi. A tak tedy nejsem duchovní učitel žijící v páté dimenzi, ale léta se zajímám o psychologii a odjakživa se velmi ráda hrabu ve své vlastní psychice a také sleduji a poslouchám lidi kolem sebe. Některé věci prostě nejde přehlížet. Takže osamělost. O S A M Ě L O S T. Děsivé slovo, že? Nebudu se pozastavovat nad léčivou samotou s vlastními myšlenkami a nad tím, že být aktuálně bez člověka po svém boku nutně neznamená cítit se osaměle. Jde mi o tu skutečnou osamělost, která lidem ztrpčuje život a neumí si s ní poradit. Mám skoro chuť najít a ocitovat jakýsi odborný článek z webu o psychologii (deformace z psaní maturitní práce), ale jako obvykle si vystačím s tím, co mám aktuálně ve své hlavě a co jsem již četla, slyšela a zažila. Osamělost je vážný problém současné společnosti. I když máme elektroniku, která nás dokáže spojit na tisíce kilometrů, zapomínáme na to, jak se spojovat duševně a citově. Víme, co se děje v Africe, ale nevíme, co se stalo ve vedlejším domě. Tak se to říká. Já bych řekla, že bych nechtěla, aby celé sídliště vědělo, jak trávím svůj volný čas. Možná je to tím, že jsem odchovaná ve velkém městě, možná je to přirozené pro introverta, který je navíc pro společnost divný a netouží po tom, aby o něm každý vše věděl a využíval to proti němu. Nemyslím si, že vědět o všech všechno a pořád se s někým bavit je záruka toho nebýt osamělý.


Stačí se obklopit lidmi, aby člověk nebyl osamělý? Ovšem, že... ne.

Past jménem duchovno

3. března 2015 v 22:52 | Neri
Pamatuji si, že když jsem byla dítě, život byl v některých věcech o mnoho jednodušší. Ne proto, že bych neměla zodpovědnost a byla šťastná, to jsem nebyla. Věřila jsem, že v dospělosti budu, ale to byla hudba budoucnosti. Mým svatým grálem byla dospělost, možnost plnit si sny, dělat všechno, co jen budu chtít. Dětství skončí, ale touha plnit si sny a být šťastný lidské bytosti neopouští nikdy. Všichni chceme být svobodní, šťastní, milovaní a naplnění, žít život, který má smysl. Už nám nestačí náboženství a vidina nebe někdy po smrti, my chceme být šťastní HNED. A proto se začalo světem šířit tzv. duchovno, všechny ty dobře míněné nauky o štěstí a spokojenosti, dříve buddhismus a nirvána, nyní duchovno a nikdy nekončící štěstí. Ne pouhý klid, ale extáze! A protože po tom všichni toužíme, dříve či později se mnoho z nás chytí do pasti.

Najdeme nějakou duchovní nauku, třeba Tajemství nebo Čtyři dohody a řekneme si: "To je úžasné, vážně můžu mít všechno, co jen chci? Vážně můžu být šťastný?" A ty nauky křičí: "Ano, řiď se mými pravidly a všechno bude skvělé!" Takže naším svatým grálem se stává "být duchovní" což si pojíme s tím "být šťastný a dobrý" a následujeme veškerá pravidla oné nauky stejně, jako by to bylo náboženství. Vlastně jsme duchovno vyměnili za církev, poněkud rozporuplnou a nejasnou a neuvěřitelně obsáhlou, protože každý duchovní učitel tvrdí něco jiného, každá nauka se tváří jako ta správná a úžasná a každá má svá pravidla. Čím víc pátráme, zkoumáme a snažíme se najít další a další způsoby jak být šťastní a dobří (protože ty, co už jsme našli, obvykle nefungují dle našich představ), tím více se zamotáváme do sítí nadměrných očekávání vůči sobě sama. A to je právě ten problém, ten důvod, proč všechna duchovní učení často končí tím, že nejsme šťastní, ale v ještě větších depresích.

Dostaneš tolik, kolik si dovolíš

2. února 2015 v 19:38 | Neri

Kdo četl Tajemství, zajisté ví, že může dostat vše, co si jen dokáže představit. Všichni máme velké sny a plány, toužíme je naplnit a doufáme, že díky zákonu přitažlivosti se nám to podaří. Začneme ho s chutí využívat ve svém životě a ono… se nic neděje. Tak to vzdáme a zahodíme s tím, že to nefunguje. Možná tohle není první článek na téma "co nebylo řečeno v Tajemství", který čtete, možná jste četli i jeden, co už byl v předchozím čísle magazínu, ale tentokrát se snad dovíte zase něco nového. Jedna z hlavních věcí, kterou mě čas naučil je ta, že všichni máme hranice a překonávat je musíme postupně. Jistě, to nezní jako novinka. A přesto, jakmile k tomu dojdete, pochopíte, jak je to myšleno, zažijete to… pak víte, že to vlastně je převratná novinka. Je to něco, o čem čtete a slýcháte, ale jakmile se to promítne do vaší reality, přijde takový ten "aha moment" a vše je náhle jasné.

Pokusím se vám to vysvětlit trochu lépe. Každý z nás už s něčím přišel, v něčem žije, ve své realitě. Pro někoho je realitou vila u moře, pro jiného domek na vesnici nebo dvoupokojový byt v paneláku. Cokoli máte právě teď, situace, ve které jste - ať už je vztahová, finanční, pracovní, zdravotní nebo jakákoli jiná - je váš výchozí bod, startovní čára na cestě k lepšímu životu. To, co vidíte v dáli, tu svou vysněnou a dokonalou realitu mít nemůžete. Teď ještě ne. Proč? Protože si to nedovolíte.

To, co si přejete, je pravděpodobně obrovsky vzdálené tomu, co právě teď máte! Je to tak odlišné a vzdálené, že zkrátka nemůžete pouhou silou svého myšlení onu vzdálenost překlenout. Představte si, že se ze dne na den přestěhujete z garsonky do vily. Nezvládnete to. Vaše mysl to nepřijme a brzy se dostanete zpátky tam, odkud jste přišli. To je proč výherci milionů často končí bez koruny. Ještě nejsou připraveni na tak velký skok. Vše je třeba dělat postupně. Každý z nás totiž má svou realitu a podvědomě žije s tím, že právě tohle si zaslouží. Nedovolí si víc.

A pak to postupně začne měnit a klíčem je právě to postupně. Pokaždé, když se z jednoho bodu posunete dál k něčemu lepšímu, znamená to, že jste si dovolili víc. Souvisí to se sebeláskou. Pokud se nemáte rádi, nemůžete mít víc. Nedovolíte si to, myslíte si, že toho nejste hodni. Můžete se proti tomu vědomě bouřit, ale podvědomě to tak je. A tak se musí změnit něco ve vašem myšlení, co vám umožní si ve svých očích zasloužit víc - a pak to můžete dostat. Můžete chtít úžasnou práci a každý den si představovat, jak ji máte, ale dokud se nepřesvědčíte, že si ji zasloužíte, že jste na ni dost chytří, dobří, atd., tak nepřijde. Nemůže přijít. Vaše podvědomí ji blokuje.

Jistě, že mluvím z vlastní zkušenosti a nejvíce je to viditelné na mém vztahu k mužům. Byla jsem holčička, na kterou rodiče neměli moc času, ta, co se už v raném dětství naučila být sama, hrát si sama, postarat se sama o sebe a hlavně nespoléhat na muže, nevěřit jim, atd. A jako starší jsem byla přesně ta, co nikoho nepotřebuje a o kterou vlastně ani nikdo nestojí. Neuměla jsem od mužů přijímat péči a pomoc, peníze, lásku. Tvrdila jsem, že to nepotřebuji, ale faktem bylo, že jsem nevěřila tomu, že si to zasloužím (co v dětství nedostáváš, máš pocit, že si nezasloužíš…). Nesmírně mi vadilo, když mě muž na něco pozval, něco mi daroval, pečoval o mě, zajímal se. A moc často to ani nedělali, prostě jsem si to "nezasloužila" a tak to do mého života nepatřilo. Ještě dva roky zpátky to tak bylo. Pak jsem i někoho našla, ale podmínky pro mě byly nepohodlné, musela jsem daleko dojíždět, skoro žádné soukromí… a teď nejezdím nikam, někdo jezdí pro mě a bydlí blízko a vyhovuje mi víc, než ten předchozí i v jiných věcech. Prostě je to lepší a lepší.

Teď mám kolem sebe muže, kteří mě klidně někam pozvou, kteří mi píší sami od sebe, lichotí mi, pečují o mě, zajímají se, respektují a dávají mi, o čem jsem snila, jen si to nikdy nedovolila. A není to tím, že bych byla nějaká potvora, co s nimi manipuluje. Jen se změnilo mé myšlení a tak se změnil i typ lidí, kteří se dostávají do mé společnosti. A protože si dovoluji přijímat, jsou tady lidé, kteří dávají. Dřív by mi to vadilo, cítila bych se provinile, že někoho "zneužívám". A to je právě ten stav nedovolení si. Dokud to, po čem vlastně toužíte, považujete za špatné… když mít u sebe pečující osobu je zneužívání, mít peníze je materialistické, mít dům je náročné na údržbu a vaše vysněná práce není pro vás… tak to jsou všechno znamení toho, že si to NEDOVOLÍTE a musíte změnit své myšlení, abyste se mohli mít líp. A teď, když to víte, můžete s tím pracovat a změnit to. Je snazší jít po malých krůčcích. Možná si ještě dle sebe nezasloužíte vydělávat třicet tisíc, ale můžete si zkusit vydělat o tisícovku víc, než máte teď. A když toho dosáhnete, zjistíte, že se vlastně nic strašného nestalo, že si to docela i zasloužíte a můžete chtít ještě víc. A čím víc si dovolíte, tím více dobrých věcí vám do života přichází. Lepší vztahy, více peněz, hezčí životní prostředí, zábavnější práce, lákavější příležitosti, atd.

Umění nicnedělání

2. února 2015 v 19:18 | Neri

V tomto čísle jste se (doufejme) naučili víc o tom, jak jít za svými sny, plnit své plány a vůbec, jak se v životě někam posunout. Teď už zbývá jen jediná věc a tou je naučit se nedělat nic a odpočívat. Je čas práce, je čas zábavy a je čas, kdy práce i zábava musí jít stranou a člověk si potřebuje prostě a jen odpočinout, mít chvíli sám pro sebe, pečovat o své tělo, dopřát si něco dobrého, přečíst si knížku, pustit hudbu, anebo jak ten ležet a přemýšlet. Lehnout si a nedělat nic. Hrozné, že? Někdo má už jen při pomyšlení na něco takového výčitky. Tolik se toho musí udělat a já nemám dělat nic?! Co rodina, o kterou se starám. Co práce? Co domácnost? Co mé koníčky? Co všechny ty cíle a kroky, které musím podniknout pro jejich dosažení? No, ony prostě počkají.

A pokud jste reagovali právě takto, je to jasný důkaz toho, že se musíte naučit odpočívat. Povinně si vyhraďte každý den alespoň 30 min a dělejte něco čistě odpočinkového. Nejlépe nedělejte nic. Žádná kniha ani televize. Jen si lehněte, zavřete oči a nic nedělejte. Můžete přemýšlet. A pokud takto nevydržíte ležet ani 5 minut, nezbývá, než na to jít postupně. Jeden den dvě minuty, další den tři, a tak dále. Dobré je si pro začátek, pokud opravdu nevydržíte odpočívat, najít něco, co vyplní tu dobu odpočinku a bude vám připadat užitečné (Jakožto kozorožka vím, o čem mluvím. Jestli je pro mě něco horšího než dělat neužitečné věci, je to nedělat nic. Ale konečně se těch pár let snahy o zmírnění výčitek začíná vyplácet…). Pusťte si nějakou namluvenou řízenou meditaci nebo meditační hudbu. Třeba na přitahování přání.

Úžasná věc je ASMR. Možná jste o tom nikdy neslyšeli, tak ve zkratce vysvětlím: ASMR je vlastně metoda navození stavu uvolnění na základě zvuků. Na youtube můžete najít mnoho zahraničních nadšenců do této metody, kteří čtou na kameru nebo mikrofon pohádky (velmi tichým hlasem až šepotem), ťukají na různé povrchy, škrábou, probírají se předměty… takto vysvětlené to zní bláznivě, ale určité zvuky vyvolávají v mozku stav uvolnění, navozují pocit bezpečí, skoro jako byste byli malé děti zpátky doma u maminky. Zkrátka je to psychologicky velmi uvolňující a až to sami vyzkoušíte a najdete si ty správné zvuky, které jsou vám příjemné, pochopíte. A pokud ne, nejspíš hledáte špatně nebo jste si nedali na uši sluchátka (blízkost zvuku je důležitá).

ASMR, meditace nebo hudba jsou jedny z nejlepších způsobů relaxace. Také pobyt v přírodě a zvuky přírody působí blahodárně na lidskou psychiku. Duševní odpočinek je ostatně ten nejdůležitější, stres je všudypřítomný a zničující. Takže se naučte odpočívat nejen fyzicky, ale hlavně právě psychicky. To už může zahrnovat i nejrůznější činnosti, každý má své činnosti, které na něj působí odpočinkovým dojmem - a na jiné zase ne. Mělo by to být něco, u čeho se nepřemýšlí. Někoho uklidňuje zahradničení, někoho třeba jen sednout si a hledět z okna. Pak různé druhy terapií - kreslením, tancem,… hlazení zvířat (jistě jste slyšeli o návštěvách psů a koček v nemocnicích, mít kočku na klíně a hladit ji je uklidňující) nebo i fyzický kontakt mezi blízkými lidmi. Objetí, pohlazení…

Takže si dneska napusťte vanu, pusťte si meditaci nebo zvuky přírody, sedněte si k oknu s kočkou na klíně nebo se přitulte k partnerovi a nedělejte vůbec nic. Čas od času to potřebujete a co víc, vy si to zasloužíte. Nedovolte své mysli, aby vám tvrdila opak.
 
 

Reklama