Psychologie

Co dělat, když na vás zase leze deprese?

8. srpna 2017 v 10:59 | Neri
Deprese je označována jako tzv. rekurentní (opakující se) onemocnění, tzn., že většině lidí se v průběhu života vrátí a zažijí více než jednu epizodu. Některé budou delší, některé kratší, záleží na okolnostech a způsobech léčby. Myslím, že první deprese je hodně těžká hlavně proto, že pořádně nevíte, co se s vámi děje, nevíte, jestli to někdy skončí, nevíte, co dělat. Nedokážete se smířit s tím, že jste nemocní. Další deprese už je o něco klidnější. Netvrdím, že méně bolí, deprese vždy bolí a nechci to zlehčovat. Pravdou však je, že podruhé už víte, o co se jedná - a co je důležitější, víte, že jste se už jednou uzdravili. Uzdravíte se zase. Zase vám bude dobře, zase se začnete cítit normálně. Je to jen fáze, která přejde. Nezapomínejte na to. A pokud zrovna trpíte depresí, třeba vám pomůže těchto několik tipů, které jsem nashromáždila během svých depresivních epizod. Dohromady byly asi tři a ta poslední, nejzávažnější, trvala dohromady skoro tři roky. Takže mi věřte, že vím, o čem mluvím. A také vím, že i tahle epizoda skončila. Po třech letech, kdy už jsem ani nemyslela, že přijde den, kdy nemyslím na sebevraždu a nechci umřít - takový den přišel. Přišlo jich mnoho. Už je to asi rok, co jsem relativně zdravá. Říkám relativně, protože já mám tu smůlu, že i když se snažím aktivně zlepšovat svůj život a měnit věci, co mě psychicky vyčerpávají, mám k depresi opravdu silné sklony.

A tak se mi stává, že jsou období, kdy se začnu cítit podstatně hůř a mám strach, že se mi deprese vrátí zase zpátky. Ještě to není tak hrozné, abych začala pomýšlet na sebevraždu, v duchu si nadávat, nemohla vstát z postele... i když jsou dny, kdy mi to vstávání dělá určité problémy a mám pocit, že není proč vůbec vstát. Aktuálně mám takové období, proto mě napadlo o tom napsat. Po měsíci v Ostravě se zase cítím pod psa, jsem vyčerpaná a nemůžu se donutit k žádné užitečné činnosti, navíc se cítím dost osaměle a vyčítám si tu nečinnost, takže to se mnou zase jde trochu z kopce. Ne, nebojte se, nemám depresi a zase to po prázdninách přejde. Co chci však říct je: Jsou dny, kdy máte pocit, že se vám deprese vrací. A jsou to ony dny, kdy musíte začít jednat skoro, jako byste už ji měli.

Co tím myslím? Vaše tělo a mysl vám dává varování: "Už zase děláš něco, co pro tebe není dobré. Měl bys přestat, měl bys udělat pár změn, měl bys více odpočívat a vyrovnat se se svými emocemi. Jinak to zase přeženeš a pak odpadneš..."

A je přirozené se cítit hrozně, když přijdete o práci, partnera, někdo z rodiny zemře, máte finanční problémy, ... a je potřeba se vypořádat se svými emocemi, dovolit si truchlit, odpočívat, polevit - a pak pomalu začít hledat řešení, pokud je to situace, která řešení vyžaduje.

Takže jestli za sebou máte deprese a také zažíváte, jako teď já, ta období, kdy je vám psychicky o dost hůř, jste unavení a bojíte se návratu deprese, nezapomeňte na prevenci. Zvolněte, postavte se svým pocitům, zamyslete se nad tím, co vás trápí, co je špatně, co by bylo potřeba změnit, buďte na sebe hodní a opatrní a hlavně nepanikařte. Zvládli jste to jednou, zvládnete to znovu. A čím dřív se začnete "léčit" a být na sebe hodní, tím větší je šance, že se ta deprese nevrátí, ani když vám začíná být zase hůř.

Už jsem pár takových skoro-depresivních období zažila a dostala jsem se z nich a bylo zase dobře.

P. S. Aktuálně mám tento "horký tip", který jdu vyzkoušet - začnete něco dělat, ale po částech. Třeba 10 min dělejte jednu věc a pak si odpočiňte. Pak začnete jinou... střídejte duševní a fyzickou činnost. Je to ostatně dobrá metoda na všechny typy únavy, nejen z deprese. A pokud jste jako já, asi vám taky neuškodí si najít nějaký koníček, který nemusíte dělat dobře a výkonně a vůbec... To jsou ostatně mé dva věčné problémy. Pracuji nárazově celé hodiny nebo vůbec. A dělám vše jen tak, aby to bylo co nejlepší a mohla bych se tím nejlépe živit. Vážně potřebuji nějaký absolutně neužitečný koníček, ve kterém se nedá soutěžit a excelovat (já jdu totiž za cíli i ve hrách, prostě to chci všude někam dotáhnout - a poučení zní, nebuďte ambiciózní povahy, je to hrozně únavné a depresivní)

A držte se :-)

Chci se mít hrozně, litujte mě

4. července 2017 v 11:16 | Neri
Dnešní článek bude asi poněkud kontroverzní a předem avizuji, že není vhodný pro všechny. Pokud kolem sebe máte lidi, kteří trpí depresemi, osamělostí, pořád si stěžují, apod., tak bude možná lepší, když ho číst nebudete. Nikomu nepomůže, když si najdete "důkaz" pro své teorie, že to ti lidé jenom "hrají". Na druhou stranu, pokud vy sami trpíte a trpíte dlouhé roky a tvrdíte, že se s tím nedá nic dělat, nikdo vás nemá rád, nikdo vám nepomůže a všechno je špatné, myslím, že je tento článek přesně pro vás. Potřebujete totiž tak trochu otevřít oči. Možná, že se vám nebude líbit, co píšu, možná si řeknete, že tomu nerozumím - ale věřte, že já byla (a občas stále jsem) tam, kde vy a trvalo mi léta, než jsem sama došla k tomu, co vám dnes chci sdělit.

Chcete se mít lépe, chcete mít hezčí život, chcete mít přátele a lásku a být normální a dostat se z bolesti?
Já vím, že nechcete. A to je ten důvod, proč se vám to nepodaří.


And we talk a big game like we wanna get well
In our prison made of pain
Only fooling ourselves
- - - - - - - - - - - - - - - - - -

A důležitě mluvíme o tom, jak se chceme mít lépe
- ve svém vězení z bolesti -
ale jen si lžeme do kapsy

Icon for Hire - Get Well II


Vypůjčila jsem si kousek textu od jedné kapely, která píše poněkud kontroverzní písničky, právě s tématikou depresí, bolesti, sebepoškozování - zkrátka píše pro ty, kteří si těmito věcmi prošli a prochází, ale ne jen proto, aby jim ukázala, že v tom nejsou sami. Naopak se je snaží vyburcovat k tomu, aby s tím něco dělali. A já to znám, vím, jak těžké to člověku připadá. Říkáme si, že jsme prostě takoví, že to změnit nejde. Že naše bolest je pochopitelná, svět je strašný a že se strašně moc snažíme mít líp, ale nejde to. Jenomže čím déle jsem se "snažila", tím více jsem docházela ke zjištění, že z té temnoty není žádná dlouhá a vytrvalá cesta. Je to rychlý řez, ke kterému se málokdo dokáže odhodlat. Netrvá dlouho se začít mít líp, dlouho trvá dospět k přesvědčení, že už toho všeho bylo dost a vážně se chcete mít líp. Ne, že to tvrdíte, ale rozhodnete se, tentokrát doopravdy a z celého srdce, že už toho bylo dost. Že cokoli ztratíte tou změnou, stojí to za to. To riziko stojí za to. A proto to uděláte.

Ráda dávám k dobru tuto historku: Jeden muž šel kolem domku, kde na zápraží seděl děda a vedle něj ležel pes. Pes strašně kňučel, ale děda nic. Muži to vrtalo hlavou, tak přišel za starcem a zeptal se: "Proč ten pes tak kňučí?"
"Protože leží na hřebíku," odpověděl děda.
"A proč nevstane?" ptal se muž.
"Bolí ho to dost na to, aby kňučel, ale ne dost na to, aby vstal."

Takže víte co? Možná se vám to nebude líbit (a říkám to hlavně proto, že jsem tím stejně vinna jako vy), ale vy se nechcete mít líp, chcete jen kňučet. Přiznejte si to. Bolí to dost na to, abyste kňučeli, ale ne dost na to, abyste vstali. Pokud máte epizodu deprese poté, co jste se dlouho dřeli a psychika už to nezvládala, ok, je to zlý a potřebujete pomoc. Taky potřebujete udělat změnu - ale pokud ji vážně udělat chcete a uděláte, nejspíš se ta epizoda opakovat nebude. Pokud se vám deprese vrací celé roky, jste v zásadě pořád nešťastní, na sebevraždu, máte dojem, že vás nikdo nemá rád a všichni jsou zlí - můžete si za to sami. Vstaňte už konečně.

Protože já vím, že bolest je návyková. Vím, že je to ponuře romantické, zajímavé a speciální, být pořád v depresi, pořád osamělý, nepochopený zlomený hrdina. Je to jednodušší a bezpečnější brečet osamělostí do polštáře a říkat lidem, že vás nemají rádi, nevěřit jim a odhánět je. Funguje to bezchybně. Jste zvyklí na odmítnutí, děsí vás k smrti, co by se stalo, kdybyste si dovolili jednou si to odmítnutí nevydupat. Začít dávat své sebevědomí a své štěstí za zodpovědnost sobě, přestat si stěžovat, přestat toužit po tom, aby někdo uznal, jací jste chudáci a jak trpíte a napravil vás a poslepoval. Nikdo to neudělá. A pokud budete ležet, fňukat a čekat na záchranu, nikdy nebudete žít žádný život, protože ze země a na jednom místě se žije těžko. Možná toho zatím nemáte dost, možná se potřebujete v tom svém bahně rochnit ještě pár let, aby vám došlo, že můžete kdykoli vstát, jen se vám nechce. Že chcete, aby někdo přišel a zvedl vás, že tvrdohlavě odmítáte pochopit, že všechna ta vaše bolest je jen iluze, kterou si záměrně pěstujete. Bolí to, já vím. Bolí vědět, že nejste speciální, úžasní a nepochopení, jenom jste jako děti, které trucují.

Netvrdím, že ta bolest není skutečná. Jistě, že je velmi skutečná. Když se řiznete do prstu, tak to reálně bolí. Když se schválně mučíte myšlenkami na to, jak jste na tom bídně, nikdo vám nepomůže, nic nemá smysl, atd., bolí to stejně reálně, jako kdybyste se řezali nožem. Problém je, že to děláte vy. Vy se schválně řežete. To si musíte uvědomit. Kdykoli vám začne být lépe, rozhodujete se, že budete na věci nahlížet oním pohledem nepochopeného, trpícího, nemilovaného chudáčka. A pak vše vidíte tak, aby to podpořilo vás obraz o sobě. Váš tragický životní příběh. Jste tak uzavření ve svém světě, že ani nevidíte dveře, kterými můžete vyjít ven. Máte na to moc zavřené oči, pořád obrazy v hlavě, které ale nejsou skutečné, pokud je skutečnými neděláte. Nestačí mluvit o tom, že se chcete mít lépe. Musíte otevřít oči a vyjít ven. I když je to venku děsivé.



Ano, trucujete jako děti. Ležíte na troskách svých představ a srdceryvně je oplakáváte, i když už jste dávno mohli jít dál.

Ale vy nechcete, chcete se mít hrozně a chcete, aby všichni viděli, jací jste chudáci.

Možná se bojíte, že bez vší té bolesti už nebudete nikdo. Nebudete zajímaví. Nebude o vás nikdo stát.

Je to vaše maska, vaše identita, jediná zajímavá věc na vás. Děsí vás být normální a v pořádku. Přijít o svou "hloubku".

Jenomže cesta ven vede jen přes největší strachy, proto nikdo ven nejde.

Chcete být nešťastní a sami, protože je to pevný, jistý hrad, kde jste za všemi svými zámky v bezpečí.

Ale pokud se vám tam líbí a nejste ochotni otevřít dveře, tak alespoň držte hubu a netvrďte, že klíč nemáte a jsou zamčené. Protože to vůbec není pravda a někde v hloubi duše to víte.

Máte strach, že jste se mýlili. Že je ta bolest opravdu vaše chyba. Že nejste výjimeční. Že vás někdo může milovat, ale také zradit, aniž byste to čekali a odehnali ho předem. Strach, že místo stežování si budete muset vyjít ze své ulity a být tady pro ostatní stejně, jako chcete, aby tu byli oni pro vás. Strach, že budete muset investovat, protože vám bude chybět výmluva, že sami nemáte dost lásky, natož abyste ji dávali. A máte strach, že budete muset být dospělí, kteří stojí na svých nohou, které nikdo nebude podpírat a zachraňovat. Jste děti, které chtějí být milované a opečovávané a pořád čekají na to, až to někdo udělá - a do té doby se odmítají pohnout z místa. Jenomže nikdo vaše dětské rány nevyléčí. Nikdo nepřijde. Teprve až přestanete čekat na to, že vás někdo zvedne, teprve až se zvednete a půjdete ven sami, můžete mít normální a hezké vztahy. Ale dospělé vztahy. Pořád toužíte po tom, aby vás někdo miloval jako dítě, ale už nejste dětmi. A dokud nezahodíte tu představu o tom, jak vás mají lidé milovat, nedokážete ocenit to, když vás milují normálně a dospěle a upřímně. Ne jak chcete, ale jak to umí. Jak je to reálně možné. Protože zatím žijete ve snech, které se nemohou stát skutečností. Myslíte si, že potřebujete něco, co nepotřebujete. Potřebujete jen vstát z toho hřebíku. Tak to udělejte.


Ráda bych řekla, že mě mrzí, pokud jsem se vaší vnitřní oběti nějak dotkla a teď fňukáte, že to není pravda, že jste opět nepochopení, že jsem na vás zlá a že se mýlím. Vybrali jste si to sami. Nemrzí mě to. Většinou člověku stačí jen, aby přijal pravdu; a když ji přijme, přestane ho tak bolet. Já vím, že v sobě tu vnitřní ufňukanou oběť mám, tu, co se nechce vyléčit, ale je to ok. Není špatné takový být. Špatné je si to nepřiznat a tvrdit, že to tak není a házet vinu někam ven, na ostatní. Pokud se nechcete mít lépe, netvrďte, že nemůžete. A pokud chcete, tak s tím začněte. Otevřete oči a dveře a běžte ven mezi skutečné lidi a buďte "normální", i kdybyste pak měli být jiní než dřív a ve svých očích "nudní". Vyberte si, jestli chcete být šťastní (a "nudní") nebo nešťastní (a výjimeční). Ta volba je na vás.


PS: Proč vlastně chceme být výjimeční? Aby nás někdo miloval? Abychom ho pak odehnali, protože to nedokážeme přijmout? Není to zatraceně šílené?!

Perličky ze života filozofů (a psychologů)

6. června 2017 v 9:55 | Neri
Na otázku "Jaká je vaše oblíbená kniha?" by asi málokdo odpověděl "dějepisná učebnice". Pro většinu lidí se nejedná o nejoblíbenější četbu pro dlouhé zimní večery. Naneštěstí si my, studenti, nemůžeme vždy vybírat to nejpříjemnější čtivo a tak se některým místo hory detektivek, románů a jiných napínavých příběhů na stole vrší knihy s nápisy "biologie" či "dějiny psychologie". Jeden by myslel, že lze jen stěží najít nudnější knihu, než bude právě taková dějepisná učebnice. Na druhou stranu, pokud si čtete o osobnostech, jakými byli filozofové a psychologové, může vás čekat nejedno překvapení. Možná jste o nich již něco slyšeli v hodinách středoškolských základů společenských věd, možná jen ty nudné popisy teorií a nic nebo jen málo z jejich života (naše učitelka tomu říkala "bulvárek"). Učebnice z mého stolu však zážitky ze života (v ní popisovaných) osobností nešetřila a jelikož byly některé příhody docela humorné, přináším vám přehled absurdních náhod, ironických zvratů a možná i nějaký ten doják. Vítejte v životě osobností, které utvářely dějiny lidského myšlení.

Začneme od začátku, ačkoli začátek se z pohledu dějin psychologie nachází někde v 17. a 18. století, tedy období racionalismu. Asi nejvýznamnějším představitelem tohoto období byl René Descartes. Tento muž se nevyhýbal milostným avantýrám a byl vášnivým hráčem. Než zasvětil život filozofii a "hledání pravdy" strávil mnoho let v armádě. Tenkrát, zdá se, nešlo o až tak nebezpečný podnik, neboť vyvázl docela nezraněn. Zdá se však, že býti učencem bylo to pravé, životu nebezpečné dobrodružství. Nesejmuli jej chladné zbraně, nýbrž rýmička a následný zápal plic, který si uhnal ve švýcarské, špatně vytopené knihovně, když vyučoval královnu Kristinu. Poučení zní - raději jděte do války než do knihovny, přežijete déle.

Francis Bacon, proslavený jako politik, filozof a ctižádostivý intrikán na anglickém dvoře, po dosažení svých politických cílů vedl poměrně divoký život. Nakonec byl usvědčen a zavřen za braní úplatků do slavného Toweru. I když byl nakonec propuštěn, na svou politickou kariéru už nenavázal a místo toho se uchýlil na venkov a psal filozofické spisy. Nakonec jej zabila prachobyčejná zvědavost. V zimě vyrazil s přítelem na vyjížďku a nenapadlo ho nic lepšího, než vyzkoušet, jestli lze sněhem konzervovat maso. Plnil mrtvé kuře ledem, nachladil se a ano... za několik dní zemřel. Odtud patrně pochází také mužská hrůza z rýmičky.

George Berkeley, rodák z Irska, byl profesorem, knězem a samozřejmě také filozofem. V mládí prý byl svědkem popravy, což jej natolik fascinovalo, že přemluvil přátele, aby jej pověsili a nechali ho se chvíli houpat - prý, aby věděl, jaký je to pro škrtícího se prožitek. Při tomto pokusu ztratil vědomí a málem zemřel, přesto se nakonec (bez dalších vylomenin) dožil 68 let. Jako jeden z mála filozofů té doby byl ženatý.

Máte někdy pocit, že je toho na vás v práci nebo škole příliš? David Hume byl studentem práv, ale měl ke svému studiu takový odpor, že s ním skončil a trávil veškerý čas čtením beletrie a filozofických spisů. Že se to s ničím nemá přehánět dokazuje fakt, že se v 18 letech ze všeho toho čtení (a možná i nedostatku slunečního světla) nervově zhroutil. Pak už jeho život ale ubíhal docela poklidně, věnoval se psaním přátelům, dokonce i vaření a zemřel v klidu a míru ve svém domě.

John Stuart Mill si svou intelektuální krizí a depresivní epizodou prošel o něco později, v 21 letech. Narozdíl od výše zmíněného Davida Hume však za přepínání jeho schopností nemohl on sám, ale jeho náročný otec. Tento chlapec se začal učit řecky už ve třech letech, v osmi latinsky, následně se věnoval několika odvětvím tehdejší vědy a v 11 letech napsal svou první odbornou práci (tehdy už plynule četl řecké klasiky v originále). Zkuste si představit, že byste ve druhé třídě dostali místo slabikáře Aristotela. Dříve nikdo neznal pojem "dětství". Ve 24 letech se John zamiloval do krásné a chytré vdané ženy, na kterou si počkal celých 20 let. Poté se s ní oženil a zřejmě na něj měla dobrý vliv, neboť začal lobovat za práva žen a zdůrazňovat, že by měla být manželství rovnocenná.

Julien Offray de la Mettrie doplatil, jako mnoho dalších, na svou zvědavost a oddanost vědě. V tomto případě lékařské. Na jednom večírku snědl lanýžovou paštiku připravenou na zkaženém tuku. Místo, aby vyhledal pomoc, snažil se (jako obvykle) využít svou nemoc k zjišťování jejího vlivu na organismus. O tom, že svůj stav tehdá trochu podcenil, svědčí i fakt, že nakonec zemřel na otravu. Filozofové byli zřejmě specialisty na prazvláštní úmrtí.

Tvůrce ISFP

2. května 2017 v 18:09 | Neri
Tentokrát se budeme zabývat MBTI typem, který je introvertní, svět vnímá svými smysly, řídí se spíše srdcem, než rozumem a nemá rád omezování a striktní řád - ISFP. V populaci je zastoupen zhruba pěti procenty. ISFP jsou velmi citliví, mají bohatou představivost, mohou být skvělými umělci díky svému smyslu pro krásu. Žijí v přítomnosti, nikoli ve svých myšlenkách, jako INFP. Lze je přirovnat k hippies, bohémským lidem, protože si cení svobody (všech, proto neradi vedou, ale také neradi následují, jsou individualisté), lásky, často i přírody, své kreativity a chtějí žít relativně nespoutaný život. Mohou se také angažovat v nějakém mírovém hnutí, objevit v sobě idealismus a touhu pomoci dobré věci, ale spíše náhodnými, občasnými akty, než vytrvalým úsilím. Mají své hodnoty a ty často vehementně brání. Jsou introvertní, proto potřebují trávit čas o samotě, málo se svěřují se svými nejhlubšími pocity a myšlenkami, trvá získat jejich důvěru. Potřebují často odpočívat, mají citlivou psychiku a snadno podléhají stresu, hlavně když na ně někdo "tlačí". Někdy se mohou stát rebely, jít záměrně proti konvencím a provokovat, ať už svým oblékáním, názory nebo uměním.


Většinou jsou si dobře vědomi toho, jací jsou teď a co cítí, spíše, než že by se rochnili v chybách minulosti. Rozhodují se podle toho, co je správné, co cítí jako dobré. Jejich hlavní psychickou funkcí je totiž introvertní cítění - tedy emoce zaměřené dovnitř, zkoumání jejich vlastních pocitů (zatímco třeba INFJ s extrovertním cítěním sami sobě nerozumí, ale všem ostatním ano). Nedá se říct, že by ostatním lidem vůbec nerozuměli, jejich porozumění však nesestává z vcítění se a empatie, ale spíše z jejich velké všímavosti. Dokáží dobře získávat informace ze svého okolí, všimnou si, když je něco nakřivo, něco zajímavé, něco neobvyklé,… mají až detektivní schopnosti (podobně jako ISTP), jediný rozdíl je v tom, že dokáží věci vidět, ale logická analýza je jim cizí. Více je zajímá, jaký mají z věcí dojem, pocit, než co z toho lze rozumem odvodit. Nemají rádi "suché žvásty" nebo dalekosáhlé přemýšlení a filozofii, radši půjdou rovnou do akce a postup nějak vymyslí cestou. Přičemž mohou dojít k originálním řešením. A pokud už jim někdo něco říká, měl by se přesvědčit, že to je praktické a užitečné pro život, ne jen nějaká hezká myšlenka k ničemu. Také rádi pracují rukama a stejně jako jiné P typy si příliš nepotrpí na závazky ani ve vztazích, resp. málokdy s někým vyloženě plánují budoucnost. Dokud je jim oběma dobře, tak je vše v pořádku a co bude dál, se uvidí, ne? Naneštěstí se jim však také stává, že se do lásky vrhnou po hlavě a pak jsou využiti a raněni vypočítavějším, méně citlivým typem. Často se pak zase rychle vzpamatují a milují znovu, jako by je nikdo neranil.

Jejich touha po zážitcích, silných pocitech a ignorace budoucnosti je může dovést ke zkoušení nebezpečných věcí, adrenalinovým zážitkům, mohou vyhledávat dobrodružství a nové prožitky. Neřeší budoucnost, netrápí je, že by měli šetřit na důchod nebo studovat, aby jednou měli dobře placenou práci a mohli být platnými členy společnosti. To je daleko a je to nuda, zrovna teď se určitě děje něco zajímavějšího, co by jim uniklo, kdyby spořili nebo studovali. Plánování jim dělá problém, proto mohou někdy přijít o dobré příležitosti, které by od nich vyžadovaly více trpělivosti a vytrvalosti. Ač navenek mohou vypadat lehkovážně, ve skutečnosti se berou velmi vážně, bývají sebekritičtí a špatně snáší kritiku ostatních.

Silné stránky: citové vnímání, velmi vyvinutý smysl pro krásu, mírumilovný, kreativní, plný inspirace
Slabé stránky: neorganizovaný, nerozhodný, plachý, nemá rád autority, špatně snáší kritiku

Obranné mechanismy - škodí víc než pomáhají

23. března 2017 v 0:04 | Neri
Všichni se setkáváme s věcmi, které jsou pro nás velmi stresující, nežádoucí a nevíme, jak se s nimi vyrovnat. Každý z nás s nimi nakládá různě, ale většinou nevíme, co jiného udělat, než využít některého z obranných mechanismů. Co jsou to obranné mechanismy? Obranné mechanismy slouží k tomu, abychom se vyrovnali s něčím, co nedokážeme unést. Může to být trauma, silný stres, situace, ze které nevidíme východisko, silná psychická bolest... ale také něco, co nás samotné uvádí do špatného světla - ať už je to naše vlastní agrese, neupřímnost, nespravedlnost, cokoli, co vnímáme jako špatné, nechtěné a/nebo amorální. Třeba i sexuální touhy, které nemůžou být uspokojeny.

Vím, že to nezní zrovna příjemně, ale v rámci sebepoznání a sebepřijetí je nutné tyto věci u sebe poznat a odhalit. Pokud je zakryjeme obrannými mechanismy a ignorujeme, nevidíme je, protože je vidět nechceme, projevují se nám jinak, podvědomě (dle zákona zachování energie se potlačené někde musí projevit, nemůže prostě zmizet). Nacházíme je v jiných lidech a kazíme si vztahy, odmítáme cokoli, co nám tyto věci připomíná... nebo se nadále chováme "špatně", ale prostě to omlouváme, neuvědomujeme si to, apod. Z dlouhodobého hlediska většina obranných mechanismů více škodí, než pomáhá. Můžou se projevit jako psychosomatické nemoci, psychické problémy (endogenní deprese prý nemá příčinu, ale není možné, že prostě své negativní emoce záměrně potlačujeme tak dlouho, až si je přestaneme uvědomovat - a pak to přeteče a nechápeme, kde se vzaly?) nebo jako nečekané, spontánní chování, které ublíží nám nebo jiným. Jistě, krátkodobě se cítíme lépe, když se nemusíme potýkat s nepříznivou realitou, ale časem tyto mechanismy začnou mimo naši kontrolu ovlivňovat mnohé oblasti našeho života a my už ani nevnímáme, jak jsme vůči původním příčinám problému slepí.

Existuje množství obranných mechanismů a patří tam věci, jako popírání, závislosti, sebeubližování, ... zde rozeberu jen několik těch nejznámějších, které jsou často zmiňovány v psychologii v souvislosti se Sigmundem a Annou Freud; a nebyl by to tento blog, abych nepřidala i ono "seberozvojové hledisko" - neboť čím více se jeden zabývá psychologií, tím více si uvědomuje, že to všechno souvisí se vším a mnoho věcí skloňovaných v dnešních seberozvojových příručkách již bylo zmíněno a rozebíráno v tomto vědeckém oboru.


Vytěsnění

Pokud je nějaká myšlenka nebo vzpomínka příliš bolestivá, člověk ji jednoduše vytěsní z vědomí. I nadále existuje v podvědomí, ale osoba si jí není vědoma. Nepamatuje si, že tuto vzpomínku vytěsnila, chová se, jako by nikdy neexistovala, protože o její existenci prostě neví. S tímto procesem se setkáváme u obětí násilí, znásilnění, obtěžování ze strany rodičů, traumatické události, ale může se týkat i jiných věcí. Tyto vzpomínky člověk sám jen těžko vrátí zpátky, většinou se na to jde s pomocí hypnózy nebo jiných metod (třeba připomenutí vytěsněné události věcmi, které ji připomínají).

Vytěsnění je nebezpečné tím, že nás ovlivňuje něco, co si vůbec nepamatujeme a proto tento vliv nemůžeme u sebe ani rozpoznat a nijak vyléčit. Může jít o něco tak malého, jako je strach ze psů (protože jsme jako děti vytěsnili vzpomínku, že nás pokousal) anebo neschopnost navázat zdravý vztah.


Potlačení

Narozdíl od vytěsnění jde o vědomé potlačování určitých pocitů nebo myšlenek a člověk si uvědomuje, že je má. Může trvat neustále nebo jen dočasně, např. na veřejnosti a v soukromí se člověk "uvolní" a dovolí si tyto věci opět prožívat. Potlačování je psychicky vyčerpávající. Je to jako neustále držet balónek pod vodou. Časem si na to můžeme zvyknout tak moc, že si už ani neuvědomujeme, že něco potlačujeme, jen nám to tiše krade energii. Podobně jako v natlakovaném hrnci často jen přibývá toho, co musíme potlačovat, na původní problém se nabalují další problémy a pocity, až to jednoho dne může vybuchnout - buď jakožto fyzická či psychická choroba anebo zkrátka jeden velký výbuch vzteku, smutku, výčitek... a někomu tím ublížíme nebo se minimálně ztrapníme (takové to - vždy to byl tak spořádaný člověk, nevím, co to do něj vjelo... ano, být spořádaný má svou cenu, držet vše nevhodné a nespořádané pod pokličkou).


Racionalizace

Když se nám něco nepovede, omlouváme neúspěch tím, že to vlastně až tolik nechceme, protože to není až tak dobré (kyselé hrozny). Podobně můžeme hledat racionální důvody pro různé chování, které nám bez dostatečného důvodu připadá nevhodné, nepřijatelné. Jednoduše hledáme výmluvy a pokud jsou dostatečně dobré a rozumné, třeba jim sami uvěříme. Dostatečně "rozumné" však ještě nutně neznamená pravdivé. Člověk může sám pro sebe obhájit i vraždu tisíců lidí, třeba tím, že je to pro vyšší dobro. Nebýt tohoto obranného mechanismu před našim svědomím, těžko by existovali diktátoři.

Tento obranný mechanismus zakrývá provinilost. Rozumem si obhájíme, proč je něco v pořádku, i když jsme to tak původně nevnímali, ale ta provinilost tam někde uvniř zůstává a tak si musíme svá vysvětlení často obnovovat a možná i přidávat, hledat důkazy a to vše, abychom si udrželi víru, že jednáme správně. Nedokážeme snést, že bychom byli špatní. Takže se dál chováme "špatně" a jdeme proti svému svědomí. Řešení? Přestat dělat "špatné" věci - anebo najít tu původní příčinu, proč je považujeme za špatné, i když jsou třeba docela přirozené (což rozum říká, racionalizuje, ale morálka tomu stejně nevěří...) a tu příčinu vyřešit.


Reaktivní formace

Jedním z velmi zajímavých obranných mechanismů je takový, kdy se záměrně chováme úplně opačně, než by odpovídalo našim skutečným pocitům a povahovým vlastnostem. Např. pokud u sebe nesneseme určitou vlastnost, třeba agresivitu, chováme se zcela opačně - tedy jsme mírumilovní a nekonfliktní - ale to neznamená, že ta skutečná vlastnost zmizí. Stejně jako u jiných obranných mechanismů je skutečnost pouze zakrytá, nikoli překonaná. Třeba agresivita se pak může změnit v pasivně-agresivní chování, kdy uvnitř máme sklony se chovat agresivně, ale považujeme to za nežádoucí, tak se navenek chováme opačně, smířlivě, ale ta skutečná vlastnost vždy nějak vystrkuje růžky. A ostatní to často dokáží vnímat, i když my už si dávno nepřipouštíme, že za tím naším chováním je něco jiného. Lidé, kteří jsou závislí na láce ostatních se chovají velmi nezávisle, často to zdůrazňují, dokazují a považují se za nezávislé. Apod.

Nebezpečná je tím, že si děláme naprosto zkreslenou představu o sobě a navíc tím často ubližujeme i ostatním, kteří ten rozpor mezi realitou a naší hrou vnímají lépe, než my sami. Takže jsme sice "nezávislí", ale ostatní nás stejně považují za závislé a my se z toho můžeme zbláznit, protože takoví přece nejsme a chceme jim to dokázat (takže ještě silněji hrajeme svou roli - a odmítáme všechny, i když zoufale toužíme po jejich společnosti). Popíráme nejen to, jací jsme, ale i to, co doopravdy chceme - a proto nikdy nemůžeme své potřeby naplnit, ani nemůžeme vůbec pocítit nedostatek a zjistit, odkud pramení.


Projekce

Když se nám něco nezamlouvá u sebe, promítneme si to na ostatní, jako na plátno. Vidíme to u nich, ale u sebe ne. Projekce je někdy používaná jako hezká výmluva (ty si to na mě projektuješ, já takový nejsem!), ale používat ji tímto způsobem (obzvláště bez patřičného vzdělání) je skoro samostatná forma projekce. Nechceme vidět svoje nedostatky, tak tvrdíme tomu druhému, že je to jeho vina, že je vidí (a ony tam nejsou). A protivný člověk dál vnímá ostatní jako protivné - takže si jeho protivné chování zaslouží (racionalizace), líný vidí líné, naštvaný naštvané, atd.

Nebezpečná je tím, že ostatním vyčítáme vlastnosti, které nemají (máme je my) a působíme na ně falešně, protože popíráme něco, co je jim očividné a ještě to házíme na ně... není pak divu, že nás mají za pokrytecké, prolhané a radši se nám vyhýbají. Ostatně, i my sami si tím ubližujeme, opět už jen tím, že odmítáme něco vidět a řešit a tímpádem jsme neustále otroky svých nepřiznaných vlastností.


Intelektualizace

Přechodně (nebo i dlouhodobě) odsuneme emoce stranou a pohlížíme na situaci čistě optikou rozumu, logiky. V případě, že je třeba rychle a racionálně reagovat, např. u dopravní nehody, jde o docela žádoucí a zdravou reakci. Je třeba zachránit život, zavolat záchranku, ... není čas se zhroutit, to můžeme až potom. Problém nastává spíše tehdy, kdy se ke svým emocím odmítneme vrátit a prožít je. Někdy můžeme určitou situaci oprostit od emocí na tak dlouhou dobu, až je to škodlivé. Např. si neprojdeme vůbec zármutkem nad úmrtím blízkého člověka, protože v tu chvíli jsme smutek nemohli prožít a oprostili se od emocí, třeba kvůli zařizování pohřbu, utěšování jiného člena rodiny, apod. Ony se pak ty potlačené emoce někde projeví... a pokud potlačujeme hodně dobře, můžeme si zabránit cítit nejen smutek, ale i radost, vzrušení, nadšení - protože nevnímat emoce neznamená selektivně nevnímat jen ty špatné, ale také ty dobré.


Popření

Naprosto odmítáme přijmout skutečnost, tvrdíme, že něco skutečného je lživé. Často takto popíráme fakt, že jsme vážně nemocní, ignorujeme příznaky, chováme se, jako bychom byli dokonale zdraví, problém je, že popírání málokdy vydrží. Můžeme se snažit popírat hodně dlouho, ale čím více je důkazů pro věc, kterou popíráme, tím těžší je si svou iluzi udržet. Nemusí jít vždy ale o popírání nemoci. Někdy popíráme partnerovu nevěru, problémy svého dítěte, ... nechceme být těmi, kterým se rozpadá vztah nebo nedokáží dobře vychovat své dítě a tak se tváříme, že problémy neexistují.

Neexistující problém nemáme potřebu vyřešit. Neléčíme se s nemocí, nesnažíme se napravit nebo opustit vztah, sedíme vlastně na potápějící se lodi a tvrdíme, že je uvnitř sucho, i když už tam dávno natekla voda a brzy se utopíme. Proto je popření někdy velmi nebezpečné, až život ohrožující... ale někdy může krátkodobě i pomoci, protože nám poskytuje více času se s něčím vyrovnat, po částech, když to nezvládneme hned naráz.


Přenos

Ve chvíli, kdy je nemožné naplnit určitou touhu - třeba křičet po nadřízeném nebo navázat sexuální vztah s někým, kdo je zadaný (nebo dokonce nezletilý), může člověk zkusit tuto touhu vyjádřit jiným způsobem, ať už křikem po někom jiném, méně sexuálními kontakty (objetí, přátelství) nebo skrze sport, umění. Tento obranný mechanismus může být v některých případech nejméně škodlivý, hlavně společensky, ale ani tak neposkytuje záruku, že nás původní potřeby napořád zbaví.



Existuje ovšem mnoho dalších podobných mechanismů, třeba distancování se od lidí a situací, idealismus, závislosti, sebe-poškozování, ... Každopádně je dobré umět u sebe rozpoznat minimálně ty výše zmíněné, které nám brání řešit problémy a vyrovnat se s bolestí, zkrátka proto, že ji zakrýváme, házíme na jiné a nedokážeme se srovnat s tím, jací skutečně jsme, co skutečně cítíme a že to někdy bolí. Cesta k lepšímu životu prý vede skrze dveře, které se jmenují vina. Možná bych ještě přidala stud. Můžeme se stydět za některé své vlastnosti, touhy a myšlenky, ale tím, že je schováme, se jich nezbavíme. Jen se vzdáme kontroly nad nimi a necháme je tak, aby hezky ve skrytu páchaly paseku mimo naši zodpovědnost. Ale tu zodpovědnost pořád máme. Vůči ostatním a také vůči sobě.


Čerpáno z: NOLEN-HOEKSEMA, Susan. Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0083-3.

Umění z bolesti

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri
Možná jste si již v hodinách literatury nebo dějin umění všimli, že velké množství slavných umělců se rekrutovalo z tak trochu vyšinutých bláznů s vážnými psychickými problémy, alkoholismem, apod. Je otázkou, jestli je k tomu dovedl jejich život umělce anebo je naopak bolest dovedla k umění. Osobně si myslím, že to bylo to druhé. Také jistě nejsem jediná, kdo si to myslí. Dokonce se dá říct, že někteří lidé se ve svém utrpení schválně vrtají a setrvávají v něm jen proto, aby nepřišli o své umělecké schopnosti. Není tak úplně možné přijít o určité schopnosti jen proto, že už se necítíte zle - ale opravdu můžete ztratit inspiraci. A proto je pochopitelné, že se někdy bojíme, že nám bude lépe a vlastně to ani nechceme. Proč je ale bolest tak inspirující? A proč se mnoho umělců vyskytuje mezi melancholiky?

Melancholik je labilní introvert. Labilní v psychologické hantýrce znamená, že má velké výkyvy emocí nahoru i dolů, což na první pohled nemusí být patrné, ale melancholik sám si to uvědomuje. Zatímco třeba flegmatici jsou stabilní a cítí se relativně pořád stejně s menšími výkyvy, melancholik zažívá snové výšiny a nejhlubší propasti a stačí mu k tomu kolikrát velmi málo. Jedna nepříjemná poznámka, jeden škaredý pohled a má zkažený celý den. Samozřejmě na sobě může pracovat, snažit se nebrat si věci osobně, nenechat se rozhodit, ale faktem je, že své vnitřní přirozené nastavení nezmění. Vždy bude mít sklony k dramatičnosti - ne pro pozornost, té se často spíše vyhýbá - protože jeho emoce budou vždy opravdu silné. A umění vzniká z emocí. Báseň, píseň nebo obraz, který v nás žádné emoce neprobudí a nezanechá, nelze považovat z našeho subjektivního pohledu za kvalitní dílo. Jistě, každému se líbí něco jiného, reaguje na jiné emoce, ale to na věci nic nemění. Umění emoce potřebuje. Takže je přirozené, že někdo se silnými emocemi dokáže svým uměním více zaujmout.


Proč to ale nedělá díky pozitivním emocím? Proč využívá ty negativní? Krom toho, že jsou často hlubší, zatímco pocit štěstí je krátkodobý a povrchní, je na vině fakt, že většina z nás vůbec neumí se svými emocemi zacházet. Dokonce ani já to moc neumím. V dětství nás to rodiče nenaučili, i když nás naučili, co si s emocemi počít. Řekli nám, že velcí kluci nebrečí (takže není v pořádku dávat emoce najevo), že hodné holčičky se nevztekají (opět, drž své emoce v sobě), že přehnané nadšení je hloupé a přehnaný smutek manipulativní. Tak jsme se naučili chodit s neutrální maskou a nahrazovat ji jen občas maskou zdvořilého společenského zájmu a chování. Pořád ale nevíme, co se svými emocemi dělat, když nám pod tou maskou začnou přerůstat přes hlavu.

Většinou nám až tak nevadí, že jsme hodně šťastní. Nepotřebujeme se z toho nějak "dostat", vybrečet, apod. Pokud ale začneme zažívat velkou bolest, smutek, zklamání,… tyto emoce nám mohou připadat neúnosné. Pak se třeba stane, že objevíme umění jako možnost, jak bolest vyjádřit a trochu zmírnit, jak ji přetvořit v něco, co má určitou estetickou hodnotu - a smysl. Začneme malovat, zpívat nebo psát básně a svou neúnosnou existenci dělat trochu únosnější, dokonce možná za svou bolest získat i trochu pozornosti, ocenění, protože i jiní trpící nalézají útěchu v našem umění. Jak se říká, misery needs company, neštěstí chce společnost, a naše emoce ji chtějí taky. Proto nemáme ve smutku chuť poslouchat veselé písničky, ale právě ty smutné. A je to v pořádku. Často také právě smutné hudbě, melancholickým obrazům, apod., přiznáváme větší uměleckou hodnotu - protože negativní emoce jsou hluboké a umění vznikající z nich je hluboké taky. Veselé diskotékové písně si málokdy najdou vážnější posluchače, kteří touží po významu a hloubce textů i melodie. I když se zrovna cítí psychicky dobře (hledání krásy ve smutku a melancholii je ostatně také jedním z rysů melancholiků - a mezi nimi je mnoho nejen silně cítících, ale také hluboce přemýšlejících, filozofických, vážných osobností).


Pokud navíc strávíme většinu života ve smutku, bolesti a melancholii - protože co si budeme povídat, vždy je snazší kolem najít důvody, proč je život a svět strašný, než důvody k radosti - začne nám připadat štěstí a veselí jako cosi surrealistického, vzdáleného, falešného - zatímco naše bolest je nepochybně opravdová. Bolest je skutečná a jsme na ni zvyklí. Najednou se jí jen těžko vzdáváme pro nejistotu štěstí, které jsme téměř nepoznali a považujeme jej za divné a falešné. To je jeden z důvodů, proč je tím těžší se dostat ze zasmušilosti, čím déle si v ní dovolujeme setrvávat. A pokud pak přecejen zmizí, najednou nevíme, jak opět tvořit své umění. Vždy jsme vycházeli z bolesti, která je nyní pryč. Tak kam se obrátit pro inspiraci, k radosti? Proč, když nám nepřipadá dost umělecky hodnotná? Navíc jsme jen sotva ve spojení s radostnými emocemi po těch letech melancholie. Neumíme je plně vnímat, natož využít. A tak umění mizí… anebo ne?

Občas i šťastný melancholik znovu pocítí smutek, nostalgii, hněv nebo jinou emoci, která v něm probudí bývalou inspiraci a znovu chvíli tvoří. Nemusí se nechat emocemi znovu pohltit. Může je využít a zase nechat jít. A někdy může svou melancholii záměrně přivolávat, využívat jako prostředek, nikoli být využíván jí. Protože pokud jste melancholik, vždy ve vás bude, vždy si ji budete částečně užívat i tehdy, kdy je vám relativně dobře. Svou hloubku neztratíte tím, že přestanete trpět. Naopak se možná ještě naučíte ji lépe ovládat a využívat. Jak už jsem psala v jiném článku, není nutno být neustále pozitivní. Nemusíte kreslit srdíčka, duhy a kytičky. Můžete kreslit mlhavé stíny na hřbitově a přitom být šťastní. Vždyť kdo určuje, co je krásné a příjemné a co ne? Vy. Jenom vy a nikdo jiný.

Průzkumník ISTP

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri
Právě jsme se s články o MBTI typech dostali za první čtvrtinu. Rozebrali jsme si typy, které jsou introvertní a intuitivní a teď nás čekají čtyři introvertní a vnímající - ISTP, ISTJ, ISFJ a ISFP. Začínám s ISTP, protože ho znám z těchto čtyř nejlépe. Je to typ mé nejlepší kamarádky. Rozdíl mezi N-typy a S-typy tak lze docela hezky demonstrovat na příkladu nás dvou a MBTI. Zatímco já nemám problém vidět za každým písmenkem určité myšlenky, ideje a vzorce, které mi skrze písmenko sdělují, jaké charakteristiky a způsoby myšlení určitému člověku/typu přísluší a ráda rozebírám abstraktní myšlenky, ona naprosto nechápe, co jednotlivá písmenka znamenají. Neustále si jednotlivé typy plete, protože jakási myšlenka za písmenkem jí nic neříká. Potřebuje věci vidět, osahat si je, potřebuje v nich jasnou logiku a aplikovatelnost na realitu. S-typy jsou prostě zaměřené na realitu a současnost, nikoli myšlenky a budoucnost.


ISTP jsou nazýváni průzkumníky nebo také někdy techniky, protože bývají obvykle velmi manuálně zruční, odvážní, radši věci dělají, než by nad nimi jen přemýšleli a přístroji nejlépe porozumí tak, že ho rozeberou a pak zase složí zpátky. To je pro ostatní typy docela šílená představa. My musíme vědět, jak věc funguje, teoreticky, opravdu dobře, jinak rozebrat ji rovná se zničit ji. Ale ISTP si prostě vezme do ruky kladívko a tvoří. Žádné plány nemá ani nepotřebuje, jakožto P-typ je spontánní, reaguje na aktuální situaci. Mají rádi dobrodružství a změnu, rádi se vydávají na nová místa a zkouší nové věci. Dávají přednost činnostem a práci, která vyžaduje pohyb, možná zahrnuje i trochu rizika. Proto mohou být krom techniků také cestovateli, sportovci nebo kaskadéry (představte si kovboje, drsňáky, pašeráky a podobné filmové postavy). Typický ISTP si klidně sbalí batoh a pojede do Afriky natáčet dokument o krokodýlech, protože to zní jako výzva a nebezpečí a tímpádem zábava. Pokud si k tomu může navíc vzít high-tech kameru, bude úplně spokojený. Své schopnosti čelit výzvám a nebezpečí si velmi cení, proto bude hrdě ukazovat záznamy z takové cesty všem přátelům. Těch opravdových ale bude mít jako introvert jen pár nejbližších. Svým přátelům jsou oddaní a nepouští si do svého osobního prostoru každého. Často se raději budou toulat sami než ve velké skupince lidí.

Neuznávají pravidla a klidně je obejdou, když se jim to hodí. Radši si vymyslí svůj způsob, jak něco dělat, než by lpěli na již zavedených postupech. Většinu věcí se učí metodou pokus-omyl. Cení si své svobody a neradi se nechávají příliš spoutávat. Jsou praktičtí a realističtí, preferují logické argumenty před výbuchy citů, můžou mít někdy suchý, cynický až trochu škodolibý smysl pro humor. Nevyžívají se ve slušnostech a společenské konverzaci, když něco chtějí, řeknou to přímo (cituji: "Jak nevíš, co mu napsat? Vždyť je to jednoduché. Zadáš požadavek a vyjede ti buď ano, nebo ne."). Někdy pak nerozumí tomu, jak mohli ranit něčí city, když byli prostě jen upřímní. Ne každý ISTP je ale upřímný, některý skrývá své nitro natolik, že lže a prozrazuje máloco, aby zabránil tomu, že ho ostatní raní.


Ve vztazích mohou mít problémy se závazky, hlavně na začátku vztahu mají radši věci otevřené, baví se, překvapují partnera a snaží se ho potěšit, a dokud nemají pocit, že se je snaží omezovat nebo kontrolovat, vše je v pořádku. Pokud se cítí moc svázaní, mohou ze vztahu rychle utéct a najít si volnější. Mohou být v dlouhodobém vztahu (nakonec se smíří se závazkem, jen nesmí přijít moc brzy) nebo střídat partnera pokaždé, když je začne nudit. Potřebují vedle sebe někoho, kdo je bude neustále fascinovat a s kým budou zažívat dobrodružství. To ale neznamená, že nejsou ochotni zajít pro své milované hodně daleko - to totiž jsou.

Silné stránky: plní energie, optimističtí, kreativní, praktičtí, racionální, spontánní, příliš si nedělají starosti s budoucností, umí si seřadit věci dle priorit

Slabé stránky: tvrdohlaví, občas necitliví, mají sklony riskovat, jsou uzavření, nemají rádi závazky a snadno se začnou nudit, pokud nedělají něco nového a zajímavého

Odvrácená strana MBTI typů, 1. část - INFJ a INTJ

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri
MBTI typologie je skvělá pro sebepoznání, ale i pochopení ostatních lidí. Funguje tak skvěle, že lze často otipovat i osobnosti smyšlené, např. postavy z filmů či seriálů. Narozdíl od seriálů však máme v realitě jen málokdy sklony vnímat určitou osobu čistě černobíle. Své okolí většinou nedělíme na hrdiny a padouchy, vidíme v nich pouze více či méně příjemné lidské osobnosti. Ano, některé nenávidíme, ale nepřirovnali bychom je ke zloduchům z pohádek. Přesto se může stát, že potkáme někoho, kdo nám připadá zlý. Jak takovou osobu zařadit do MBTI? Skoro se zdá, že jakmile je někdo "zlý", už na něj nesedí charakteristiky žádného typu. Je to proto, že nejsme zvyklí tyto typy vnímat včetně jejich "špatné stránky".

Každý typ se může změnit na svou nejhorší verzi. Ano, každý má svou. Jsou okolnosti, kdy jedná určitý typ tak, že podle jiného je vnímán jako ďábelský. A i v historii máme takové osobnosti. Kam byste zařadili Hitlera? Mnozí tvrdí, že byl INFJ. INFJ! Nejvíce empatický typ, řízen extrovertním cítěním, které má vést k tomu, aby se všichni měli dobře… jak je možné, aby z něj byl diktátor? Když se nad tím hlouběji zamyslíte, smysl to dává. INFJ je zaměřený na jednotlivce - tedy cítí mnohem více s lidmi kolem sebe než anonymním davem - a na vyšší dobro. Přičemž pro něj toto vyšší dobro může vypadat jako zničení jedné skupiny lidí pro dobro větší skupiny. Někdy může být touha INFJ po naplnění nějaké vize a ideálu tak silná, že se uchýlí ke kontrole, manipulaci, ničení životů a dalším obecně špatným věcem pro vytvoření harmonického celku. INFJ totiž směřuje ke tvorbě harmonie a může sklouznout ke snaze odstranit vše, co harmonii (podle něj) narušuje.

Takže v tom emotivním, soucitném typu, co by se pro ostatní rozdal, je takový zárodek diktátora, který se pravděpodobně nikdy neprojeví, pokud nebude vystaven opravdu silnému tlaku okolností, co ho pošlou přes okraj do krajiny jeho temné stránky. Takovou děsivou temnou stránku má ale každý MBTI typ. A dnes začneme dvěma - INTJ a INFJ.

To ONI za to můžou!

25. října 2016 v 13:30 | Neri
Když se daří, tak se daří a když se nedaří, určitě je to něčí vina. Možnosti máme dvě - buď si za to můžeme sami anebo za to může někdo jiný. Pokud jsme se někdy zajímali o psychologii, je tady jeden viník, kterého lze označit téměř vždy. Tím viníkem jsou rodiče. Je jedno, jestli chodili na vaše besídky a divoce fandili (tímpádem z vás udělali rozmazleného narcise) nebo byli v práci a vaše dětské úspěchy jim byly úplně buřt (a tímpádem máte komplex méněcennosti), stejně na ně lze hodit v zásadě cokoliv a ukázat prstem. "Já za to nemůžu, že jsem takový. To ONI mě špatně vychovali!" Z části máte pravdu. A z části ne.

Ano, mnohé průzkumy ukázaly, že rodiče skutečně ovlivnili (až se chce říct, poznamenali) své děti na celý život. Vliv výchovy na osobnost a další život člověka je nepopiratelně velký. O tom žádná. Rodiče jsou nám vzorem, jsou prvním kontaktem se světem lidí a vztahů, učí nás zákony společnosti (takové, jak je oni subjektivně vnímají) a snaží se z nás vychovat "dobrého člověka" a zajistit nám "zářnou budoucnost" a často to pokazí právě tím, že se tolik snaží. Mnoho rodičů používá své děti jako náplast na vlastní komplexy a k naplňování vlastních nesplněných snů a nepovšimnou si, že jejich ratolest je jedinečná osobnost, která má úplně jiné touhy, sny a přání. A pokud si toho všimnou, rozdupou je, protože je nepovažují za správná, oprávněná a splnitelná přání. Většinou nás vychovávají na základě svých negativních zkušeností. Je to pochopitelné. Mozek používá negativní zkušenost k tomu, aby se poučil a pro příště se vyhnul spouštěči negativní zkušenosti. Mozek se tím chrání. A rodiče nás chtějí chránit také. Řeknou nám, že nemáme sahat na horkou plotýnku, jinak se spálíme. Řeknou nám, že nesmíme věřit zástupcům opačného pohlaví, protože jsou všichni zlí. A my jim na to skočíme.

Často lze právě ve výchově hledat důvody, proč trpíme komplexem viny. Proč se stydíme za to, jací jsme a co děláme. Rodiče nám ukázali, jak se má a nemá přistupovat k sexu (tvářit se, že neexistuje, protože je fuj a prostě se o něm nemluví), menstruaci, mezilidským vztahům, víře, jiným národnostem, apod. Samozřejmě po rodičích přichází také vliv vrstevníků, ale vůči tomu býváme obvykle s odstupem času o něco méně slepí. Nevěříme všemu, co nám přátelé říkají, ale někdy nahlas záměrně souhlasíme, aby nás měli rádi. Umíme se přetvařovat, ale ne sami před sebou. A to, co si my sami myslíme je často důsledkem právě názorů našich rodičů.


Právě všechna ta ožehavá témata, kterým se rodiče vyhýbali anebo je rovnou odsuzovali, jsou důvodem, proč máme v dospělosti tolik studu a výčitek a obav, máme-li se o něčem podobném bavit nebo to nedejbohové dělat. Hlas rodiče je pořád vzadu v hlavě a skoro se někdy až zdá, že nás jeho oči také sledují. "Kdyby tohle věděla tvoje maminka, to by jí zlomilo srdce…" řekne postarší sousedka vyčítavým tónem a my se vyděsíme. Nechceme nikomu lámat srdce. Snažíme se omezovat, být "méně gay", méně sexuální, méně zlobiví. Pranýřujeme se a vyčítáme si vše, co by rodiče neschválili. Rozumný dospělý hlásek říká: Co je na tom špatného? A vnitřní rodič: Úplně všechno! A tak jsme neustále mezi dvěma mlýnskými kameny. Vlastní sebeúcta X Co by na to řekli rodiče? Vnitřní rodič v naší hlavě zůstává i tehdy, když už jsou skuteční rodiče po smrti.

Co s tím? Uvědomit si, že rodiče jsou možná původcem myšlenky, ale my jsme ji přijali. A stejně jako jsme ji přijali, můžeme ji také odmítnout, protože teď už nejsme děti. Jsme dospělí. Víme, že to, co si mysleli rodiče, nemuselo být to nejlepší a správné. Proto si můžeme udělat vlastní názor a může být jiný a pro nás správný, i přes to, že by jej rodiče neschválili. Ano, není to snadné a každá velká změna trvá, tím víc, že jde o změnu podvědomého přesvědčení. Často je to však nutné k tomu, abychom měli dobrý život, zdravé vztahy a hlavně zdravý vztah sami k sobě a řídili se svou morálkou, ne morálkou někoho jiného, ještě k tomu starou jednu nebo dvě generace.

Vliv rodičů na děti a jejich budoucí vnímání světa je tak obsáhlé téma, že jej nemůžu ani zdaleka dostatečně rozebrat v tomto jediném článku. Pokud vás hlouběji zajímá, jistě dokážete nalézt velké množství knih, článků či dokonce přednášek o vlivu výchovy a (ne)dostatku rodičovské lásky na dítě. Více vědomostí v této oblasti vám pomůže nejen v řešení starých bolístek, ale také poskytne cenné informace k výchově vašich vlastních dětí. Jen málokdy totiž chceme ve výchově opakovat chyby svých rodičů a jen málokdy se nám podaří se jim vyhnout, protože jsme neměli čas najít si vlastní odpovědi - a ty jejich jsou tak snadno po ruce.

Někdy navíc pomáhá si některé staré rány s rodiči vyříkat. Raději slušně a s pokorou, abychom se dočkali upřímnosti místo obranné reakce, ale někdy to nejde. Někdy se pohádáme, někdy rány bolí a neudržíme si citový odstup. To se stává, jsme zkrátka emoční bytosti. Někdy je však i taková bouře lepší než dlouhodobé dusné ticho… A menší výměna názorů pomůže rozlišit, čí názor je čí a vrátit věty, které jsme slýchali ve své hlavě, do úst zpátky matce nebo otci a tím se od nich distancovat. Mají totiž mnohem větší váhu jako naše automatické myšlenky než když je vyřkne někdo jiný.

Nakonec chci také zdůraznit, že házet na někoho vinu ničemu nepomůže. Teď už za svůj život neseme zodpovědnost sami a je jen na nás, jestli s tím vším něco uděláme anebo se jen budeme vymlouvat na ostatní, kteří to způsobili. Protože pokud ano, pokud výmluvy budou naší jedinou akcí, pak jsme to především my, kdo se rozhodl nadále ten vnitřní hlásek rodiče poslouchat. To my jsme svého štěstí strůjci a my tímpádem můžeme za to, že jsme se z vlivu někdejší výchovy už dávno nezkusili dostat. A s tím se už žije o něco hůř než s ukazováním prstem na věčného viníka v podobě rodičů

Vědátoři INTP

25. října 2016 v 13:08 | Neri
V rámci MBTI typologie jsme si již rozebrali typy INFJ, INTJ, INFP a je jen přirozené, že si tentokrát rozebereme posledního zástupce intuitivních typů, kterým je INTP. Pokud bychom chtěli INTP dát nějakou slovní nálepku, nejlépe by se k němu hodilo přízvisko "vědátor", možná dokonce trochu zmatený vědec. Zatímco INTJ má ve všem pořádek, plánuje a ovládá se, INTP je více nahodilý, spontánní. Pokud má skvělý nápad, hned se vrhne do jeho uskutečňování, aniž by se příliš zamýšlel nad tím jak dosáhnout jeho uskutečnění. Vrhne se na cestu a doufá, že se cíl ukáže. Někteří INTP jsou také věrni svému předobrazu nepraktických vědců a nezřídka se jim stává, že vyrazí na nákup, ale vrátí se za šest hodin bez nákupu, zato s hlavou plnou nových myšlenek.

Dle výzkumů jsou jich asi 3 % v celé populaci a je to zjištění, které se jim bude pravděpodobně líbit, neboť nesnáší představu, že by byli považování za běžné nebo obyčejné. Cení si svého intelektu, vynalézavosti a kreativity a jsou rádi, pokud i ostatní lidé vidí tyto jejich kvality a umí je ocenit. Rádi také hledají řešení problémů, nejasnosti, spojitosti, vzorce a nové způsoby, jak něco udělat. Čím nejasnější, tím lepší. Ponoří se do chaotického problému se zájmem a nadšením, jaké se jen tak nevidí. Jen pak nečekejte, že vám vytvoří přehlednou a strukturovanou zprávu o svých výsledcích. Takovými banalitami se zkrátka nezatěžují. Nemají na to čas. Támhle už je zase něco nového, co je třeba prozkoumat, tak si nějak přeberte tu změť geniálních myšlenek, které vám řekli (a pro ně jsou naprosto uchopitelné a pochopitelné, zatímco vy jste ztraceni v překladu).




Jelikož jsou T typem - upřednostňují rozum před city - je pro ně těžké chápat emocionální výlevy jiných lidských bytostí. Chtějí vše sdělit stručně, jasně a logicky, jinak to není hodno jejich zájmu a tečka. Také nemají rádi, když někdo kritizuje jejich názory a myšlenky. Pokud využije navíc citové důvody, proč je něco špatný nápad, tím spíš se tím nebudou zabývat. Oni sami už své myšlenky rozebrali ze všech možných úhlů, protože se bojí, že něco přehlédnou a jejich představy se nenaplní. Děsí je selhání. Rozčilují je pravidla a autority, které je omezují v jejich intelektuálním rozletu a uskutečňování idejí. Naproti tomu bývají dobří ve vysvětlování složitých principů jednoduchou formou, pro ty "méně nadané". Jsou spíše samotářští, vystačí si bez společnosti, zaměstnají se svými zájmy a myšlenkami a dokážou se do svého vnitřního světa ponořit natolik, že jim unikne fakt, že už tři měsíce nebyli na kávě se svými přáteli (pokud nějaké mají). Své emoce skrývají, nemají potřebu je naplno vyjadřovat a zatěžovat jimi okolí. Pokud jsou dotčeni nebo raněni, reagují obvykle ostrým sarkasmem.

Při seznamování umí docela obstojně flirtovat, slovíčkaří, jsou dokonce hraví, partnerovi obvykle imponují právě svou vášní pro své myšlenky a vnitřní svět, zápalem a inteligencí. Jsou nezávislí, docela plaší a nesnadno navazují společenské kontakty a partnerství, ale jakmile již s někým začnou na vztahu pracovat, jsou obvykle loajální a nechtějí již odvedenou práci jen tak zahodit. Radši se vyhýbají střetům, třeba snahou o naprostou upřímnost a vzájemné porozumění. Konflikty se snaží řešit logickou cestou, což málokdy funguje. Jejich partneři jim mohou vyčítat, že jsou neustále ve své hlavě, věnují se více svým velkým myšlenkám než jim a nejsou romantičtí - a možná by to uměli, kdyby dostali návod, ale nějak je ani nenapadne, že by měli.

Vhodná povolání: vědci, architekti, právníci (umí skvěle hledat kličky nebo díry v argumentech jiných), detektivové, analytici, programátoři, matematici, hodí se pro ně práce na volné noze (nemají rádi omezování), ale pokud by měli třeba sami zakládat firmu, pravděpodobně by se díky nízké organizaci dlouho neudržela, v takové chvíli potřebují spojit síly s méně chaotickým typem (s koncovým J, např. INTJ, ISTJ) a být inovátory s nápady, nikoli tím, kdo firmu přímo řídí


Jak (pře)žít s depresí

12. září 2016 v 16:21 | Neri
Deprese je zde na blogu opakovaným tématem, samozřejmě hlavně proto, že v mém životě se opakuje také. Už jsem psala lehce satirický článek proč je dobré ji mít, také spoustu příspěvků o tom, že si jí zrovna procházím a dokonce i moje maturitní práce byla na téma příčiny a prevence deprese. Myslím ale, že jsem ještě nepsala o tom, jak si s takovou depresí poradit a dnes to chci napravit. Nejsem doktor, nemám psychologické vzdělání ani patent na rozum, ale mám za sebou roky, kdy jsem musela nějak přežít a chci sdílet pár věcí, které mi s tím pomáhají. Třeba to někomu pomůže. Zde je máte:

MBTI idealisté - INFP

2. května 2016 v 11:29 | Neri
Konečně jsem si mezi maturováním vyhradila chvíli času na sepsání dlouho plánovaného článku o tomto typu MBTI. Ano, trvalo mi to, na druhou stranu - můžete být rádi, že jsem INFJ, být INFP tento plán bych nejspíš nedodržela :-D

INFP jsou velcí idealisté. Nadpis článku skutečně není náhodný. Vždy vidí v lidech i situacích to nejlepší, vždy očekávají, že všechno bude dobré, jsou nezlomní optimisté a snílci. Udělají vše proto, aby napravili, co je rozbité a uvnitř mají velkou vášeň, odhodlání, které na první pohled nebývá vidět, neboť jsou introvertní, plaší a někdy působí i odměřeně. Ne, že by nebyli milí az dvořilí, jen si svůj svět nechávají pro sebe.

Někteří lidé mají problém poznat, jestli jsou INFJ nebo INFP, ale dle mého tady existuje mnoho rozdílů. Možná nejsou na první pohled patrné díky záměně jednoho písmenka (J a P), ale MBTI typy jsou komplexní osobnosti. Neskládají se pouze ze čtyř vlastností (písmen), neliší se jen v tom, jestli "soudí nebo prožívají". Kombinace vytváří naprosto specifickou osobnost, odlišnou od všech ostatních. Mimochodem, INFP jsou v populaci zastoupeni asi 4%. Někdy se mohou cítit nepochopeni, ale pokud najdou někoho svého typu, přináší jim to velkou spokojenost, nadšení, inspiraci. Touží po tom, aby mohli své nadoblačné vize a sny sdílet s někým dalším. Velmi důležité jsou pro ně jejich ideály, či zásady, ale ideály je přesnější slovo. Budou stát za tím, co je dobré, krásné, vznešené a ctnostné. Představte si rytíře jako byl Don Quijote nebo optimistického písničkáře a snílka, který se toulá krajem a skládá balady o krásných očích žen, hrdinských skutcích a zabíjení obrů, které ovšem vždy šťastně končí. A někdy i tak, že chudák nepochopený obr se stal přítelem rytíře, protože přece neublíží chudáčkovi obrovi! Co když má doma tři děti?


Abyste chápali, INFP nezáleží na odměnách ani se nebojí trestů. Udělá, co je správné, a na ničem jiném nezáleží. Co na tom, že cesta do pekla bývá dlážděná šlechetnými úmysly. To je jedna z věcí, ve které se liší od INFJ. INFJ je mimojiné velmi racionální. Uvědomuje si následky svých činů, netrpí přehnaným optimismem, někdy bývá i zahořklý. Má své nadoblačné vize, ale nevěří v jejich uskutečnění a to je mu neustálým zdrojem bolesti. INFJ vše naplánuje, zváží všechna pro a proti a teprve pak možná učiní nějaké kroky. INFP jde a vrhne se do všeho po hlavě s těmi nejlepšími úmysly a nezlomným přesvědčením, že to dobře dopadne. I když spadne na držku, zvedne se a jde dál, jako by nic. Pokud znáte tarot, připomeňte si kartu blázna. Klidně půjde až k propasti, pokud zrovna běží za motýlem. A když spadne, tak co, nějak to dopadne. Má v sobě dětskou důvěru a naivitu. "Tancuj, jako by tě nikdo neviděl. Zpívej, jako by tě nikdo neslyšel. Miluj, jako by tě nikdy nikdo nezranil a žij, jako bys žil v ráji." Tak trochu i žije ve své vlastní fantazii.

Jsou ve velkém spojení se svými emocemi, jsou kreativní, mají hodně nápadů a umí je dobře předávat ostatím, ať už slovně nebo písemně. Kde jsou INFJ napřed před svou dobou a neschopní se prosadit, INFP s tím nemají problém. Bývají často spisovatelé, básníci, herci, příp. komici. Vzpomínáte na pohádku o hodném obrovi? Může se stát, že budou pomáhat lidem. Bez rozmyslu se dají k mírovým sborům a budou snášet veškeré nepohodlí se svým pověstným optimismem. Nemají problém se naučit více jazyků, soucítit s lidmi a už bylo řečeno, že je pro ně důležitější žít svými ideály než se mít dobře. Ostatně, často jim k tomu "mít se dobře" stačí málo. Pár přátel a kytara. Jsou dost přizpůsobiví. Vyhýbají se konfliktům, mají rádi harmonii a krásu, ale nesnáší rutinu, pokud trvá příliš dlouho, proto dávají přednost novým myšlenkám, nápadům, zkouší nové věci (jejich perceiving - P vlastnost).

Mají rádi společnost lidí, rádi rozebírají věci zvláštní a neobvyklé, komunikují v metaforách a smybolech, jsou zvědaví a zajímají se o druhé, ale jako introverti kolem sebe nutně potřebují jen pár dobrých přátel. Nevadí jim naslouchat a jsou v tom opravdu dobří, ale svůj vlastní život tak snadno nesdílí. Mají komplexní vnitřní svět a příliš kontaktu s lidmi je vyčerpává. Někdy se potřebují stáhnout do ústranní, do své samoty a jen tak snít nebo přemýšlet. To mají s INFJ společné. Někdy se dokonce ve své samotě natolik uzavřou, že chvíli trvá, než se dokáží vrátit zpátky mezi lidi. Pak ale převáží jejich optimismus, kreativita, nadšení a znovu běží za svými sny, spolu s ostatními snílky, kterým samozřejmě pomohou na nohy pokud náhodou zakopnou.

Silné stránky: snění, kreativita, vymýšlení a zkoušení nových věcí, porozumění druhým, psané a mluvené slovo, diplomacie, schopnost vypadta navenek, jak chtějí, optimismus

Slabé stránky: dělá jim problémy racionalismus, logické myšlení, plánování, rutina, vykonávání jednotvárné práce


Pro anglicky rozumící INFP pár milých obrázků a hlášek: http://personalitygrowth.com/infp-memes-and-funny-pictures/; https://cz.pinterest.com/jacmcneil/infp/

Příčiny a prevence deprese - práce

18. února 2016 v 18:00 | Neri
Vážení a milí čtenáři,

především tedy ti, kteří jste mi pomáhali vyplněním dotazníku :-) Jak jsem slíbila, dávám k dispozici svou maturitní práci na téma Příčiny a prevence deprese. Možná se dozvíte něco nového, možná ne, každopádně v práci najdete tabulku s výsledky dotazníku, takže se můžete alespoň podívat, jak odpovídali ostatní a co jsem z toho vyvodila. Je to první větší práce v odborném stylu, tak jsem se s tím chvílemi trochu prala, ale - je na světě. Už i svázaná ve třech kopiích, které v pondělí musím odevzdat ve škole. Naštěstí to stihnu včas :-) První dva listy s čestným prohlášením a hlavičkou školy jsem odstranila, nejsou pro vás až tak významné a chtěla jsem zachovat alespoň trošku (zdání) té anonymity, když jsme na internetu. Tak snad mi to odpustíte.

Heslo: 789tu

INFJ paradox, vztahy a další zvláštnosti

6. února 2016 v 12:46 | Neri
Posledních pár dní jsem se zase věnovala MBTI typologii a svému typu. Našla jsem spoustu zajímavých, krásných informací a jelikož vím, že u článku o INFJ jsem měla dost komentářů od lidí tohoto typu, rozhodla jsem se o některé ze svých nových poznatků podělit. Pro případ, že by sem ještě někdy zabloudili :-)


INFJ paradox & vztahy

První a asi nejzajímavější věc, o které budu mluvit, se nazývá paradox INFJ (alespoň tedy v zahraničí :-)). Proč paradox? Je to jednoduše proto, že INFJ v sobě jako osobnosti mívají hodně protikladů, které sami nechápou, natož, aby je mohl chápat ještě někdo jiný. Já osobně jsem měla celý život problém s tím, že díky mé zálibě v sebepoznání a přemýšlení jsem se snažila nějak omezit, zaškatulkovat, zkrátka si ze svých protichůdných stránek vybrat jednu, že to jsem já. Problém nastává, když jste obojí a zamítnout jedno znamená zamítnout část sebe. Další problém je vysvětlit lidem, že vy opravdu JSTE protikladní. A kde se tato protikladnost např. projevuje?

INFJ jsou velmi pečující osobnosti. Zajímají se o druhé a chápou je, někdy až příliš. Kolikrát se jim stává, že přebírají jejich emoce a energii a pokud se nenaučí si vůči tomu vybudovat hradby, jsou neustále vyčerpaní z poslouchání problémů ostatních a udílení rad, i když si prostě nemohou pomoct a toho člověka odmítnout. INFJ vidí do lidí. Vidí jejich kladné stránky i ty záporné a i když se mohou některým lidem záměrně vyhýbat, je pro ně těžké někoho nesnášet, protože nedokáží člověka vidět černobíle. Vždy je něco, co vzbuzuje lítost, pochopení, smutek... i když se ten jedinec v jiných věcech chová hrozně a povahově si třeba nesednou. Kolikrát INFJ zůstávají i ve špatných vztazích, protože pořád nechtějí udělat ten poslední krok.

Problém je, že i když INFJ v zásadě nedokáží nesnášet lidi a když chtějí, vyjdou téměř s každým (jejich pochopení lidi přitahuje - kdo by nechtěl být chápán, dostat možnost být sám sebou, aniž by ho někdo soudil?), i když velmi, VELMI touží po blízkých intimních vztazích, mají tendence udržovat si od lidí odstup. Alespoň navenek a někdy i uvnitř. Dělají to proto, že jsou tak zranitelní a jiní, než ostatní. Bojí se, že by je ten druhý v jejich komplexnosti, složitosti a zvláštnosti nikdy nepřijal, že je nikdo nedokáže pochopit, že je zbytečné budovat vztahy, že budou pouze zraněni. Potřebují společnost lidí, ale potřebují také mnoho času o samotě a často se setkávají s tím, že tyto dvě jejich potřeby jsou v rozporu. Když jsou sami, chtějí společnost, a naopak. Dokáží působit jako extroverti, hlavně pro ty, kdo je moc neznají, ale jsou velcí introverti. Kolikrát někoho překvapí, když prostě řeknou, že budou radši doma a číst si knihu, než se jít bavit s ostatními. Žijí ve svém světě, ve své mysli, které nikdo jiný nerozumí. A cítí se tam kolikrát sami.

INFJ se cítí rozervaní i co se týče vztahu k lidstvu, společnosti a planetě jako takové. Cítí velký soucit nejen k lidem, ale také k planetě Zemi a když vidí, čeho jsou lidé schopni, jak ubližují sobě navzájem i světu kolem, často se uzavřou do schránky cynismu, znechucení, jsou sakrkastičtí, až protivní, někdo by si mohl myslet, že ta laskavost a soucit, o kterém píši výše, v nich vůbec není. Opak je pravdou. Je to pouze způsob, jak se bránit. Samotné je někdy rozčiluje, že vidí, jak jsou lidé hrozní a zároveň vidí jejich slabosti a bolesti a nemohou je nenávidět. Někdy je ten protiklad téměř drásá zevnitř. Sami neví, jestli lidstvo milují nebo nenávidí.


"Sundej si masku, předemnou se nemusíš přetvařovat. Já tě budu brát takového, jaký jsi."

MBTI - Architekti INTJ

3. března 2015 v 22:11 | Neri

INTJ jsou jako jedni z nejvzácnějších a nejvíc strategicky schopných typů dobře obeznámeni s osamělostí, jsou jich v populaci asi 2% a u žen je toto číslo ještě menší. Samozřejmě je třeba počítat s tím, že testování jsou jen orientační a nelze vyzkoušet celé lidstvo planety, přesto… vzácnost je vzácnost, ať už jsou procenta dvě nebo tři a půl. Je pro ně často těžké najít někoho, kdo se jim svým intelektem vyrovná. Mají dobrou představivost, jsou rozhodní, ambiciózní, uzavření a zvědaví, ale svou energií neplýtvají. Pokud si určí cíl, tak za ním půjdou přes všechny překážky. Říct, že jsou snílci, by bylo hrubou chybou, ale přesto v nich je cosi takového, něco, co je nutí jít za svou hvězdou, bez ohledu na to, jestli je podle ostatních možné jí dosáhnout. Nehoní se za nemožnými cíli, ne, oni mají přesný cíl a přesný plán, a pokud neuspějí, je to tím, že ten plán nebyl dokonalý a příště dokonalý plán vymyslí a uspějí. Skoro se nabízí myšlenka, že největší vynálezci a myslitelé byli INTJ. A možná to není až tak úplně od věci. Jsou cyničtí, co se týče ostatních lidí (nelibují si v drbech, plytké konverzaci a celkově nesnáší ignoranci a povrchnost), ale svým vizím věří. V jejich písmenech je přece N za intuici a to už o něčem vypovídá.


INTJ milují vzdělání, dá se říct. Ale nemusí ho milovat, stačí, že jsou zvědaví a často považování za geeky a knihomoly a někdy jsou na to ještě hrdí. Zmínila jsem intuici. INTJ jsou dobří ve vymýšlení a prosazování nových myšlenek a vynálezů, které prosadí díky svému sebevědomí, síle vůle a samozřejmě logickým argumentům. Jsou velmi realističtí. Jako introverti se obvykle drží v pozadí, nesnaží se prosadit mezi extroverty, nebudou tancovat na stole, radši budou stranou popíjet svou sklenku a pátrat v davu po lidech, jako jsou oni - podobně inteligentních, hlubokých a stojících stranou. S takovými si rozumí. Samozřejmě nejdříve důkladně promyslí, jestli si budou rozumět, než se s někým seznámí. Pro INTJ je život jako velká šachovnice, plánují každý tah, zvažují každý krok a spoléhají na svůj bystrý úsudek více, než na náhodu. Nejednají na základě emocí, což emocionální typy irituje a možná proto jsou i postavy smyšlených zločinců často situovány jako INTJ.



Emoce jsou jejich achilovkou, ne proto, že by byly jejich projevy pro okolí nepřijatelné, ale spíš proto, že je neumí projevit, neumí si s nimi ani poradit. Mnozí INTJ je dokonce sami považují za neomluvitelnou slabost. Odmítají si přiznat, že jsou také jen lidé a lidé jsou emocionální bytosti. A to přináší problémy. Když někdo své emoce popírá, odmítá je a snaží se je potlačit, neumí je kontrolovat ani vyjádřit, tak se stávají mocným spodním proudem, kostlivcem ve skříni, který může kdykoli vykouknout a svého pána srazit na kolena. Někteří INTJ se svých emocí bojí a popírají je (vlastně většina), jiní se časem naučí je kontrolovat a využít pro své účely, třeba tak, že se jim snaží přijít na kloub a zjistit, co v nich emoce vyvolává, jestli jsou dobré nebo špatné a co s tím lze dělat.


Tohle příliš nesvědčí romantice. Ve vztazích jsou INTJ… chladní. Nejen v nich, ale už při jejich hledání pátrají po partnerovi, který splňuje jejich specifická kritéria, poznávají ho a odškrtávají okénka na pomyslném seznamu žádaných vlastností. Stejně jako ve všem, i pro získání dlouhodobého vztahu mají plán. Problém je, když ten plán nevychází - a on nevychází, protože vztahy nejsou otázkou chladné logiky. A na tom INTJ ztroskotávají a hledání vztahu se tak stává opravdovou výzvou, možná největší v jejich životě. Časem někteří pochopí, že musí i city zahrnout do svých plánů. Jiní zahořknou a usmyslí si, že ostatní jsou prostě příliš nelogičtí a hloupí, aby uznali genialitu jejich způsobu vybírání partnera. Nejvíce atraktivní jsou ironicky ve chvíli, kdy se přestanou snažit a jsou prostě sami sebou. Pak můžou ostatní přijít k nim a INTJ dokáží být dobří partneři, budou řešit všechny problémy, které přijdou a dávat svému protějšku svobodu a důvěru, jakou by od jiného typu dostat nemusel. Ano, nedokáží nikdy pořádně ventilovat své emoce a nebudou plýtvat energií na melodramatické projevy citů, ale dokáží být věrní, upřímní a opravdu je raní, když se rozpadne něco, do čeho investovali tolik času a snahy. Možná vztah berou tak trochu jako projekt, ale partner, který je dobře zná, v tom může vidět výhodu. Nebylo už výše zmíněno, s jakou vytrvalostí a snahou se věnují svým projektům? Ovšem, že ano. Nakonec, nejlépe si rozumí s typy, které jsou jim podobné, především IN__. S intuitivními cítí přirozenou spřízněnost a introverti jsou často stejně hlubocí, sečtělí a nezávislí jako oni. Jen je dobré, aby alespoň jedno písmeno bylo rozdílné pro udržení "náboje" ve vztahu.


Silné stránky: skvělé, rychlé a kreativní myšlení; vysoká sebedůvěra; rozhodnost a nezávislost; odhodlanost a pracovitost; otevřenost myšlení; je schopen vynikat téměř v čemkoli se mu zamane


Slabé stránky: arogantní; kritický; přespříliš analytický; potlačuje emoce (a špatně snáší cizí projevy emocí); odměřený; těžko navazuje vztahy; samotář; nesnáší pevně organizované struktury bez logického základu a opovrhuje těmi, co v nich dobrovolně jsou


Čerpáno z této, na lidech testované, stránky: http://www.16personalities.com/intj-personality

MBTI pro život

2. února 2015 v 19:33 | Neri
Myers-Briggs Type Indicator neboli typologie osobnosti MBTI je jednou z nejzajímavějších a nejspolehlivějších typologií osobnosti dostupných v moderní psychologii a zároveň přístupných i široké veřejnosti. I bez pomoci psychologa si každý jedinec sám dokáže určit, do kterého typu spadá a dle charakteristiky svého typu lépe pochopit své povahové vlastnosti, nadání, slabé stránky, chování ve vztazích, apod. Tato typologie vychází z dalších starších typologií, třeba využívá klasické dělení na introverty a extroverty, ale jde mnohem více do hloubky.

Každý jednotlivý typ se skládá ze čtyř písmen. Každé písmeno určuje jeden (dá se říct) hlavní povahový rys. Spojením všech 4 rysů vzniká kombinace tvořící typ, jak už bylo psáno výše. Zajímavost této metody spočívá v tom, že ze 4 písmen dokázali tvůrci metody vytvořit velmi složitý, dlouhý a komplexní popis osobnosti. Ten je dodnes dále rozvíjen různými "nadšenci" do MBTI typologie, samotnými zástupci všech 16 typů i odborníky, takže si můžete přečíst i na internetu různé charakteristiky, různě podrobné.

Vílí magazín vám postupně přinese podrobné překlady všech typů, ale abyste mohli začít zkoumat, nejprve musíte zjistit, do kterého typu spadáte.

Existují testy na internetu, které mohou a nemusí být spolehlivé, jednak s ohledem na otázky a pak také záleží na tom, jak dokážete být objektivní, když jde o popis vás a vašich vlastností. Nejlepší co můžete do začátku udělat je přečíst si charakteristiku všech 4 dvojic písmen a sami odhadnout, která kombinace by mohla být ta vaše. A pokud si nebudete u jednoho z písmen jistí (např. nevíte, jestli jste INFJ nebo INFP) nejlépe uděláte, když si přečtete charakteristiky obou možných kombinací - a to už sami uvidíte, co jste více vy a co ne. Objektivita je opět nutná, ovšem. Nemá smysl se snažit být "lepšími", přijdete tak nejen o chyby, ale hlavně o dobré vlastnosti svého typu, které jste mohli rozvíjet a využít, kdybyste si nic nenalhávali.

INFJ dle typologie MBTI

16. srpna 2011 v 0:33 | Tammy

MBTI - INFJ

"Spisovatel, empat" (1%)
  • hledají smysl ve vztazích, myšlenkách a událostech s okem obráceným k porozumění sobě i druhým (a vskutku ostatní chápou, nejen že se tak snaží působit)
  • INFJ hledají vizi, "jak by se dalo žít lépe" (všem)
  • tiší, střežící si své soukromí, pohybují se "za scénou"
  • nezávislí, ale zajímající se o blaho a pocity druhých; své emoce však vyjadřují velmi opatrně a jen lidem, kterým důvěřují
  • dávají přednost diskuzi jeden na jednoho, než celé skupině
  • INFJ mají bohatý a pestrý vnitřní život, který nemusejí sdílet s každým
  • blízké vztahy navazují pomalu a dlouhodobě, potřebují získat důvěru, teprve pak vám svůj vnitřní svět pomalu otevřou
  • INFJ jsou snadno zranitelní, své zranění si však spíše v tichosti nechají pro sebe, místo aby jim dali průchod, což ostatní mate
  • senzitivní, klidní vůdcové s hlubokou duší
  • mohou působit tajuplně a složitě; dokonce i před sebou samými
  • kreativní a inspirující; ale daří se jim i ve vědě (skrze intuici)
  • ve vztahu k vnějšímu světu mají, zdá se, pořádek, avšak jejich vnitřní svět je vysoce komplexní a jen oni sami k němu mají (možná) klíč
  • jde o jeden z nejvzácnějších typů v populaci, zvláště pak u mužů (je v něm cosi tajuplně "ženského")
  • Slavní INFJ: J. W. Goethe, Gándhí, Ježíš
  • Fiktivní INFJ: Lisa Simpsonová, Mistr Yoda (Hvězdné války)

 
 

Reklama