Mezilidské vztahy

Se svým dvojpaprskem jsem skončila

13. března 2018 v 17:14 | Neri
Pokud nevíte, co se skrývá pod slovem "dvojpaprsek", čtěte třeba tento speciál vílího magazínu, kde se dozvíte vše potřebné. Jestli ale víte, o co jde, sami jste na té cestě nebo sledujete mou, tento článek je právě pro vás.

Ani nevím, jak s tímto začít, ale myslím, že bych přecejen měla něco říct. Všechno se to ve mně urovnalo nějak postupně a teď už se z toho nepotřebuji ani tak vypsat, jako že bych chtěla uvést věci na pravou míru. Po všech těch dávných optimistických článcích typu "nikdy to nevzdávejte" jsem došla do fáze, kdy věci vidím trochu jinak. A o tom chci dnes psát. Chci to celé pro vás nějak uzavřít a dát "prohlášení" o aktuální situaci na mojí "cestě".

Možná by se nejprve slušelo nějak shrnout, jak ta moje cesta doteď vypadala. Cesta, na kterou jsem - já hloupá - asi v nevědomosti nastoupila dobrovolně, ale později toho značně litovala. Nedávno tomu bylo pět let, co jsem poznala svůj dvojpaprsek, lásku svého života a tak dále. Brzy tomu také bude pět let, co jsme se rozešli. To hezké období mezi námi bylo krásné, pak už to bylo spíše jen bolestivé. Co jsme se potkali, tak jsem (ne nutně v tomto pořadí):

  • zažila tak silné pocity lásky, oddanosti a duševního spojení, jaké jsem si ani neuměla představit
  • prožila asi tři roky v těžkých depresích
  • změnila bydliště a školu
  • měla několik nezávazných vztahů, které byly naprosto nenaplňující
  • měla sebevědomí na bodu mrazu a trpěla sebe-nenávistí takovou, až jsem ze sebe zvracela
  • věřila, že se zase jednou dáme zpátky dohromady
  • umírala bolestí, že je s jinou a mě nechce
  • zkoušela náš vztah dát všemožnými způsoby zpátky dohromady
  • zkoušela na něj zapomenout a být s někým jiným
  • zjišťovala, že to nejde a byla z toho ještě víc zoufalá
  • přečetla desítky článků a snažila se na sobě pracovat a "být lepší"
  • byla na něj naštvaná a všechno mu vyčítala
  • byla naštvaná na sebe a vyčítala sobě, že jsem to posrala
  • silou vůle vytáhla svoje sebevědomí zpátky do plusových hodnot
  • dokončila školu, našla něco, co miluji dělat a začala podnikat
  • strávila dva roky sama v občasné marné snaze si někoho najít
  • zcela ztratila víru v lásku... a pak jí zase věřila, i když šance na zlepšení byla nulová
  • byla zklamaná znova a znova, pořád dokola, zranila se tolikrát, že to ani nespočítám
  • utápěla se ve vzpomínkách a sebelítosti
  • posílala ho do prdele a zase se vracela, dávala vinu jemu a pak sobě a doufala, že se něco změní
  • zjistila, že se nic nezmění a totálně zahořkla
  • začala se přijímat taká, jaká jsem a vykašlala se na nějaké "zlepšování se" pro někoho, kdo mě stejně nechce
  • uznala, že mám hromadu issues a jsem na hlavu, ale asi se s tím stejně nedá nic dělat :-)
  • zkoušela si najít vztah, i když jsem na hlavu a nejspíš ho nikdy mít nebudu :-)
  • kompletně to vzdala

Celé roky jsem se opravdu snažila to celé nějak vyřešit, dostat ho zpátky nebo na něj zapomenout, být s někým jiným, jít dál, prostě se dát dohromady, ale nešlo to. Bylo mi hrozně, život byl hrozný a i když pak byl lepší, můj milostný život zůstal na bodu mrazu. Byla jsem na něj stokrát naštvaná a stokrát mu odpustila a stejně jsme se jeden druhému nakonec vzdálili tak moc, že jsem ztratila jakoukoli naději a víru v lásku. Skončilo to. Dnes už ani nevím, jestli bychom si po tom všem měli ještě co říct. Dnes už s ním ani mluvit nechci. A možná jsem nedokonalá, divná, možná mám hromadu psychických problémů, utíkám před lidmi, co mě mají rádi a běhám za těmi, co o mě nestojí, ale i tak - i přesto, že jsem taková - si zasloužím něco víc. A i kdybych to nemohla dostat, vždycky o to budu usilovat. Nechci být sama jen proto, že mě někdo nechtěl. Nechci se trápit kvůli někomu, kdo na mě možná ani nemyslí. Nechci už nic řešit. Nechci už žádné takové sračky, protože to není láska, to je utrpení. Nechci se nikam rozvíjet ani být lepší. Jsem ok taková, jaká jsem. Mám se ráda. Možná ne tak moc, jak bych "měla", ale čert to vem. Je mi už úplně jedno, co bych měla. Je mi jedno, jestli budeme spolu. Už s ním být ani nechci. Nestojí mi to zato.

Nevím, jak ta změna přišla a co na tom vlastně záleží... takže po letech, kdy mi všichni říkali, jak na něj mám zapomenout a jít dál, po letech, kdy jsem se do toho nutila na sílu a nešlo to, se to nakonec vyčerpalo samo. Už nemám sílu se snažit, doufat a věřit. Cokoli ve mně bylo, co v nás ještě věřilo, už je to mrtvé. Už si nevyčítám, že jsem něco před pěti lety zvorala. Čert to vem. Ze svých chyb jsem se poučila, snažila jsem se to napravit, bohové ví, že jsem udělala, co bylo v mých silách, abych všechno zlepšila. Jenomže to by ta snaha musela být oboustranná. Dnes už vím, že chyba nebyla ve mně, že jsem nebyla "nedostatečná", ale že on - i když mě asi miloval - prostě nebyl schopen a ochoten mít skutečný vztah. Chtěl jen zábavu na dobu, kdy má volno, ne ženu, které se musí věnovat. Ne vztah, o který musí pečovat. Chtěl jen to hezké a snadné a nic skutečného a těžkého. Nechtěl nic řešit, já ano. Budiž mi odpuštěno, že jsem skutečná žena, ne jen panenka na hraní. Zlobím se na něj a jsem zklamaná a ztratila jsem veškerou důvěru, kterou jsem v něj kdy měla. Jistě, nějaká část ve mně ho možná pořád miluje, ale už si neumím představit, že by z té lásky někdy byl reálný vztah. Možná mohl být, kdysi, kdybychom se oba snažili, ale sama jej nevybuduji a už se o to nechci ani snažit. Končím a odcházím.

Výsledek obrázku pro lovers sad

A ano, někdy mě to všechno pořád bolí, někdy brečím nad těmi ztracenými iluzemi a vírou, nad tou holkou, kterou jsem kdysi bývala, nad svou vírou v lásku, nad dítětem, které si muselo projít peklem a nikdo tu pro něj nebyl, aby ho držel za ruku... jen já. A jsem to opět jen já, kdo se mnou je, když takhle brečím. Jen sebe jedinou mám až do konce života. Teď jdu dál. To, co mi připadalo naprosto nemožné je najednou to jediné, co můžu udělat. Tak vypadá přirozený vývoj, tak to má být, takže se nesnažte do něčeho nutit na sílu. Nefunguje to. Potřebovala jsem dojít až na dno a něco nechat umřít a oplakat a to chce čas.

Co teď, co dál? Život ukáže. Už nikdy nebudu stejná, jako dřív a už na tom ani nezáleží, protože už se nechci zavděčit stejnému muži, kterému jsem se chtěla zavděčit dřív. Už nechci být zase ta veselá holka, jen, aby mě měl rád. Už chci víc než nějakou hru. Alespoň, díky tomu, po tom všem, vím, co pro mě znamená skutečný vztah a jak chci, aby můj život vypadal. Vím, co chci cítit. Vím, že chci někoho, koho budu milovat a komu budu oddaná a vím, jaké to je, takže to - až jestli jednou a pokud to přijde - poznám. A také vím, jaké zacházení si od muže zasloužím a vím, že svoje srdce nedám znovu do rukou někomu, kdo ho zahodí do bláta, to fakt ne. To už radši budu sama.

Berte to z mé strany jako takové zakončení tématu dvojpaprsků, už tomu prostě nevěřím, už o tuhle "pravou lásku" nestojím, už to nechávám všechno za sebou a uzavírám tuhle kapitolu svého života. Je to něco, co vám opravdu nedoporučuji prožít, i když mi to možná v něčem pomohlo a někam mě posunulo, tohle není to, co si člověk představuje pod láskou. Já chtěla vztah, ne tohle peklo, ne nějaký sebe-rozvoj a nějakou cestu. A pokud je láska to, co chcete, nemodlete se, abyste potkali svůj dvojpaprsek. Rozhodně nepřijde to, co byste (chtěli) čekali. Co se mě týče, ideální vztah s duchovním spojením a tím pravým/pravou je jen takový mýtus, ve který jsem zbytečně dlouho věřila. Nestane se skutečností. Teď už to vím.

Love is evil. It´s a version of perversion that is only for the lucky people. - The Pretty Reckless

P. S. Ne, nezanevřela jsem na lásku kompletně, jen se smiřuji s tím, že pokud v mém životě někdy bude, tak zřejmě jen ta lidská, nedokonalá, neduchovní, s někým, kdo se ke mně nehodí a kdo mi jen zrcadlí moje vnitřní vzorce. Tak, jako to má každý. Prostě krutá realita a žádná vysněná idylka...

10 věcí, které miluji na mužích

16. ledna 2018 v 9:19 | Neri
Pořád se tak hezky mluví o tom posvátném ženství a o tom, jak jsou ženy úžasné a duchovně vyspělejší a jak se vrací ke kořenům a svému ženství... a to je skvělé a je to potřeba. Jen o těch "našich" mužích se zase až tak nemluví, jako by kolikrát byli ve stínu žen. A jistě, zřejmě to není jednoduché být mužem v dnešní době, kdy stará pravidla už tak úplně neplatí a nová ještě nevznikla. Ale to neznamená, že bychom muže měly přehlížet :-)

Často to může vypadat, že muže vlastně vůbec nemám ráda. Někdy to slýchám i od lidí v okolí, když jsem naštvaná a zklamaná a mám pak blbé řeči. Jasně, štvou mě. Štvou mě tím, když mě nechtějí, štvou mě, když mě chtějí, někdy mi vadí i když jen dýchají... ale no tak, dělám si legraci :-D Alespoň myslím. Přesto jsem v životě potkala muže, které jsem měla svým způsobem ráda, vážila si na nich různých věcí a neřekla bych, že jedno pohlaví je lepší než druhé. Vždy záleží na jednotlivci.

Uznávám, že muži to se mnou nemají lehké a je těžké se mi zavděčit. Očekávám od nich někdy příliš mnoho. Čekám, že budou silnější a odvážnější než já nebo alespoň přibližně stejně, že budou stát za svou pravdou, budou si jisti sami sebou a i když někdy udělají chyby a budou "slabí", vždy se budou snažit být lepší. Pokud vás to uklidní, stejně tvrdá jsem i sama na sebe.

Ale, jak název článku vypovídá, dnes chci psát hlavně o nich, o mužích, a o tom, co na nich opravdu miluji a proč jsou někdy naprosto skvělí (něco ve mně má chuť sem dodat srdíčko, ale odolám té dětinské touze :-D) a vyvrátit ty fámy, že jsem zlá feministka trpící misandrií. Tak jdeme na to:


1. Jsou sebejistí

To hlavní, co na mužích opravdu obdivuji je, když jsou sebejistí. Není snadné popsat, jak přesně se to projevuje, ale je to prostě poznat. Líbí se mi, když se muži nebojí nějak rozhodnout. Říct si o to, co chtějí a jít si za tím. Když ví, v čem jsou dobří a věnují se tomu. Když zkrátka umí říct, že jsou v něčem dobří, aniž by se tím půl hodiny chvástali (přiměřená skromnost). Nelitují toho, co udělali, protože znají své důvody. A nemusí se před nikým obhajovat ani nic vysvětlovat. Miluji, když se umí omluvit, pokud něco opravdu pokazí, aniž by z toho dělali obří věc a ponižovali se. Miluji, když umí převzít zodpovědnost za svůj život a své životní nezdary a neúspěchy neshazují na nikoho jiného - zkrátka se nevymlouvají. Miluji, když berou věci do svých rukou, nenechají si nic vnutit, ale ani nikomu jinému nic nenutí. Když si váží sami sebe, mají své hodnoty a jsou jim věrní. Když drží slovo. Když jsou odvážní. Zkrátka miluji ty věci, co tak nějak v mých očích dělají muže skutečným mužem :-)



2. Jsou otevřeně inteligentní

Když je žena inteligentní, často žije v pocitu, že by to měla skrývat nebo se za to pomalu omlouvat, protože muže, kteří nesplňují bod 1. její inteligence a případné tituly či vyšší plat ohrožují. Nicméně, když je inteligentní muž, moc se tím trápit nemusí. Když si je tím navíc jistý a nepotřebuje pět titulů a hloupou ženu, aby si to dokázal, tím líp. Každopádně se mi vždy líbili inteligentní muži. A třebas i když rozumí jiným oblastem než já. Mezi muži je spousta techniků, vědců a vynálezců, z části to tak vždy bylo proto, že ženám byla tato odvětví na dlouho uzavřena, z části to pro mnohé ženy možná není až tak lákavé (a nejen díky tomu, že je to pořád trochu nezvyklé, studovat jako žena techniku). Líbí se mi, jak jsou někteří muži inteligentní, vzdělaní, mají přehled, rozumí politice, matematice a nevím čemu všemu, s klidem mi dokáží, že mají pravdu a já ne a pěkně mě to naštve, ale nakonec, přecejen, je dobré vědět, že se mi vyrovnají ba jsou třeba i v některých věcech lepší a můžu jim svěřit složitou a hlubokou myšlenku a oni ji pochopí a ocení. To je hezké :-) Hledá-li muž ženu, může si najít takovou, která je chytrá; takovou, která je dobrá v domácnosti; takovou, která o sebe dbá a je ozdobou společnosti... no když si žena hledá muže, obvykle má na výběr z chytrého a/nebo fyzicky zdatného a šikovného, protože to jsou v 90% případů věci, které se od mužů očekávají a které si rozvíjí. A tak je nejspíš větší šance najít dobrého společníka pro konverzaci mezi muži - ačkoli je nemálo chytrých žen, často se ty opravdu chytré zaměří na rozvoj jiných věcí, než všeobecného rozhledu, protože si správně spočítají, že je to výhodnější...

O upřímnosti a o tom, proč je někdy lepší mlčet

17. října 2017 v 12:17 | Neri
Možná to víte, možná ne, ale jsem za pravdu a upřímnost vždy a ne jinak. Vždy? Kéžby to bylo tak jednoduché. Upřímnost je skvělá a důležitá věc, je nutná pro autenticitu a zjednodušuje život. Když se přijímáte, není důvod lhát. Ale lhát není to samé jako říct všechno, co se vám hned přijde na mysl, kdykoli, ať už se to hodí, nehodí nebo to ty ostatní zajímá či nezajímá.

Proč je tedy někdy lepší mlčet a jindy se minimálně krotit? A kdy to tak je?

1. Když toho druhého neznáte.
Jsou věci, které není vhodné ani dobré rozebírat s cizími lidmi. Nikoho nezajímá, jaké máte zdravotní problémy a co provedlo vaše dítě dnes ve škole... alespoň ne nikoho cizího a už vůbec ne, jestli používáte tyto věci jako výmluvu. Výmluvy nemá nikdo rád. Plus, je dobré si zachovat určité soukromí při komunikaci s cizími lidmi. Nikdy nevíte, s kým máte tu čest a co s těmi informacemi udělá. Sem také spadá, že není vhodné říkat cizím lidem, co si o nich myslíte, hlavně když je to negativní. Je ok pochválit cizí paní halenku, třeba ji to potěší. No rozhodně není dobré křičet na někoho, že je blbec nebo má hrozné oblečení. Neznáte ho, tak co vy víte o jeho inteligenčním kvocientu? :-) A koho zajímá, že se vám nelíbí jeho styl? Někomu jinému se třeba líbí. Je to váš subjektivní názor a ten někdy nic neznamená. Snažte se být ohleduplní a neubližovat zbytečně a nespravedlivě.


2. Když někoho váš názor prostě nezajímá.
Je neslušné svůj názor ostatním lidem bezdůvodně vnucovat. Je to neohleduplné a není to upřímnost, je to prostě bezohlednost. Pokud se vás někdo zeptá, co si myslíte, máte plné právo mu to říct - když nesouhlasíte s jeho, tak co nejslušněji (minimálně do té doby, dokud je ten druhý slušný taky, ale je lepší si to udržet i pak). Naopak přijít k nějaké matce na pískovišti a říct jí, že své dítě vychovává zcela špatně a je hrozná matka a neměla by toto a měla naopak toto... to je její věc a věřte, váš názor ji opravdu nezajímá. Stejně jako sraz vegetariánů nezajímá, že vy milujete maso a oni jsou blázni. Vždy se zamyslete nad tím, co takovým prohlášením získáváte. Jsou chvíle, kdy je dobré říct váš názor, i když se na něj nikdo neptá. Například když jde o něco, co je pro vás osobně důležité z morálního hlediska. Pokud vidíte někoho, jak ubližuje dítěti nebo zvířeti a štve vás to, je v pořádku zakročit. Pokud ale někdo dělá něco neškodného a vám se to "jen" nelíbí, protože byste to udělali jinak a lépe, nemusíte se do toho plést. Stejně je ok promluvit proti nespravedlnosti, vymezit se vůči činům, které odsuzujete, zkrátka demonstrovat, bojovat za to, čemu věříte... ale jen pokud to má vyšší smysl a není za tím jen vaše potřeba všem ukázat, že máte pravdu; a snaha měnit lidi kolem sebe k obrazu svému :-)


3. Když nemáte co hezkého říct, jen urážky.
Skoro stejný případ jako u jedničky. Klidně řekněte někomu cizímu, že vypadá dobře; ale neříkejte, že vypadá strašně. Je to jen váš subjektivní názor a nijak toho dotyčného neobohatí. Složitější už je to v případě, že mluvíte s kamarády, partnerem, rodinou... anebo vás někdo cizí opravdu rozzlobil a je přirozené se bránit. Tehdy přichází na řadu mluvení pravdy, ALE ohleduplné. Pokud něco kamarádce nesluší, je vhodné jí říct, že podle vás jí to nesluší. Není vhodné říct: "Vypadáš v tom jako tlusté prase." Vždy to lze říct třeba: "Podle mě tě to dělá širší." Vnímáte ten rozdíl? A obojí je upřímnost. Stejně tak můžete někomu říct obhleduplně, že s ním nesouhlasíte nebo vám vadí jeho chování. Dusit to v sobě není dobré, pokud jsou to blízcí lidé.

Co dělat v případě hádky, když vám někdo ublížil? Pokud nejste v tu chvíli schopni říct něco konstruktivního, je lepší odejít, uklidnit se, nechat si trochu času a probrat to jindy. No pokud vás naštval někdo cizí, asi to nepůjde. Snažte se omezit nadávky a urážky na minimum a místo toho, abyste mluvili o druhém, mluvit o sobě. Je to jedno ze základních pravidel asertivity. Řekněte, jak se cítíte vy, co se vás dotklo, co vám připadá nespravedlivé a co si vy myslíte o oné situaci. Při hádce s bližními je možné zajít i víc do detailu, obzvlášť pokud se onen problém opakuje, klidně popište, jak moc špatně se z toho cítíte, jak byste rádi, aby se ten druhý choval, omluvte se za cokoli, co víte, že jste naopak špatně udělali vy... pokud myslíte, že nic, hlavně to druhému nepředhazujte ;-) Snažte se hledat řešení a společnou řeč, ne mít za každou cenu pravdu.

Láska spočívá v tom nudném a obyčejném

3. října 2017 v 9:09 | Neri
Občas vím, že bych měla napsat článek, ale žádné téma mě nenapadá. Občas na mě vyskočí čtyři témata za večer, která si někam poznamenám, ale pak se mi o nich nechce ani psát. Možná je to tím, že poslední dobou píšu moc věcí, dva blogy, pak tady byl e-book, ... člověk se i tak nějak mentálně unaví. Takže, náměty na články mám a některé docela pěkné, jen musíte být chvíli trpěliví, než se dostanu k tomu je napsat. Také jsem se stěhovala, asi dva týdny jsem zase na kolejích, chtělo to čas si zvyknout - nové prostředí, nové lidi, nová škola. A do toho mám hlavu jako balón z rodinných záležitostí.

Ale před pár dny večer mě během mého přemítání "o ničem" napadla myšlenka - nijak přetvratná, pro některé, ale často se na ni zapomíná. A to, že to nejkrásnější, ta největší láska, spočívá v tom nudném a obyčejném. Jako je každodenní život.

Proč je to tak trochu převratná myšlenka?

Na jedné straně jsou lidé, kteří mají dlouholeté vztahy, pracují na nich a tohleto (možná) moc dobře ví.

Na druhé straně jsou ti ostatní, co lásku znají hlavně z filmů a knih, kde je to samá romantika za zvuků orchestru :-)

Mluvit o tom ale chci hlavně ve spojitosti s dvojpaprsky, i když u těch filmů je to dost podobné.

My, lidé na duchovní cestě... hlavně ti, kteří máme nebo chceme mít svůj dvojpaprsek... si někdy představujeme, jak to bude všechno výjimečné, jiné a unikátní a pak můžeme být zklamaní, když nám dojde, že... no, není to takové. Ne tak úplně. Všude se řeší, jak je vztah dvou DP výjimečný, jak funguje a existuje hlavně na duchovní rovině, jak se musí oba dva léčit a rozvíjet a řešit si své problémy a stoupat nahoru a málem se duchovně povznést až k nebi... až by jeden myslel, že takový pak bude i jejich vztah, samé duchovno a magie a vůbec nic obyčejného. Jenomže on je to vztah jako každý jiný. A nelze jej vybudovat pouze na jedné rovině - i ta fyzická se počítá.

Mezi duchovním a fyzickým musí mít člověk rovnováhu jak v životě, tak v (DP) vztahu. Nestačí se jen duchovně vyvíjet, nestačí duchovní stránku opomíjet. Je potřeba mít obě. A tak, zatímco se povznášíte a pracujete na sobě a nejradši byste jeden s druhým mluvili jen o významných, život-přesahujících tématech, nakonec, pokud se vztahu dočkáte, zjistíte, že o tom to není. Zjistíte, že i přes svou nadpozemskou lásku se spolu musíte sžívat jako každý jiný pár. Také vás čekají třenice, otravní příbuzní a přátelé, nošení čajíčků v nemoci, utírání zadků vašich dětí a chození na úplně nudné a přízemní nákupy, kdy jeden si koupí salám, druhý salát, a oba žasnou nad tím, jak to ten druhý může jíst. Rozdíl je jen v tom, že... tyhle naprosto běžné a nudné činnosti byste za nic nevyměnili jen proto, že je můžete dělat a sdílet s tím druhým.

Tak prostá totiž láska je.

Je jedno, kolikrát vás ten druhý naštve, zklame, jak moc je někdy lidský a obyčejný, jak moc je někdy rozdílný, jak moc obyčejný váš neobyčejný vztah je. Záleží jen na tom, že on je on a vy jste vy a nikoho jiného vedle sebe nikdy mít nechcete. To je láska. Vážit si takových prostých okamžiků a být za ně vděčný. Ne v prvním roce zamilovanosti, ale po zbytek života. I když ten zbytek bude stejně nudný jako u jiných párů, stejně pro vás bude výjimečný, protože ten druhý je pro vás výjimečný. A neexistuje nic krásnějšího, než s ním jít nakupovat nebo vybírat, co si dáte zítra k obědu.

Láska není v romantice - láska je v těch každodenních chvílích.

Když to pochopíte a začnete cítit, už vám ta romantika a výjimečnost nikdy chybět nebude.

Ve skutečnosti je to jen takové pozlátko, které se skutečné, upřímné a neokázalé lásce nevyrovná.

A tak je to u "normálních" vztahů i u dvojpaprsků. Dvojpaprsky taky sedí doma a koukají spolu na filmy, taky musí něco jíst, taky jsou nemocní, taky mají spory, taky... cokoli, doplňte si. Ale milují se natolik, že žádný spor není dost velký na to, aby je rozdělil; a ušli už takový kus cesty, překonali tolik zkoušek a museli se tolikrát ujistit, že ten druhý je opravdu to, co chtějí... že se jeden druhého prostě nevzdají, jakmile už se jim povede skončit spolu. Je to vztah na celý život. Je to práce jako každý jiný vztah. A tak na to myslete a někdy, pokud třeba spolu ještě nejste, vemte zavděk i normálními, přízemními radami pro obyčejné páry. Třeba jak komunikovat, jak mluvit jazyky lásky nebo jak si získat důvěru partnera. I vztah dvou dvojpaprsků totiž má svou zcela přízemní, fyzickou rovinu, na které musíte fungovat stejně dobře, jako na té duchovní. Nezapomeňte na ni. Kytička potřebuje k životu nejen slunce, ale i zeminu - a vztahy jsou takové kytičky :-)

Cesta k dobrému vztahu je pro každého jiná

10. dubna 2017 v 9:27 | Neri
"Zapomínáme, že často jsme šťastni taky nebo dokonce především v důsledku toho, že jsme ve vztazích, které nám štěstí přinášejí. Že jsou to vztahy, které nám pomohou překonat naše problémy. Pokud bychom se byli schopni stát šťastnými a bezproblémovými i bez nich (a pokud by to byla nutná podmínka úspěšného vstupu do nich), jaký by pak vůbec mělo význam následně do takových vztahů vstupovat? Co by nám ještě mohly přinést?"



Že je někdy až přehnaná snaha se vylepšovat jedním z hlavních problémů v "duchovní komunitě" jsem zmiňovala již v úterním článku o sebepřijetí. Mimo jiné byste si z něj měli odnést fakt, že se nemusíte změnit na to, abyste si zasloužili dobré věci, včetně vztahů a že štěstí není vyhrazeno pouze pro ty duchovní, povznesené a dokonalé. Kdyby ano, nejspíš by ho nedosáhl nikdy nikdo. Ano, někteří lidi se snad narodili šťastní a někteří jsou chronicky nešťastní - většinou ti druzí se obrací na seberozvoj a duchovno, protože doufají, že skrze něj dosáhnou štěstí. Že se dozví, co je na nich nebo světě kolem špatně a jak to napravit a budou šťastní. Jenomže to obvykle nefunguje dle jejich představ.

To už jsem ale trošku odbočila. Dnes chci především sdílet jeden článek, který mi promlouvá z duše a doufám, že i vás přiměje minimálně k zamyšlení, nejlépe k pochopení, že opravdu není jedné rady a jedné cesty pro všechny. Obzvláště ti z vás, kteří rádi radí ostatním, by měli zvážit, kdy je rada dobrá; a kdy by pomohla vám, ale druhému spíše uškodí, protože má jiné potřeby a hodnoty. Protože ani šťastný vztah není pro každého stejný a každému k němu vede jiná cesta.


Mimochodem, ve vztahu k sebepřijetí, často máme pocit, že ve vztazích se chováme nějak špatně, jsme nějak "vadní". Jsme vadní, protože nejsme s někým spokojeni a chtěli bychom jiného; jsme vadní, protože si moc vybíráme a jsme sami; jsme vadní, protože chceme volný vztah, chceme hned manželství, chceme... *doplňte si* Řídíme se radami a názory ostatních a jen těžko se smiřujeme s tím, že nejsme jako oni a nemůžeme žít stejně. Jen si to přiznejte, že se cítíte provinile, když kamarád/ka chválí váš protějšek a vy s ním prostě nedokážete být šťastní - a myslíte si, že byste měli být šťastní. A někdy si i nalháváte, že jste. Jenomže tudy cesta k dobrému vztahu nevede.

A teď už nechám "mluvit" autora článku :-) Odkaz na článek máte hned nahoře pod prvním úryvkem, doporučuji vám si jej přečíst celý, ale i tak zde vypíchnu alespoň několik myšlenek, které mě osobně nejvíce zaujaly.

"Lišíme se v míře, se kterou jsme ochotni tolerovat nebo vůbec schopni rozlišovat, co je pro nás nedokonalé, vhodné či perfektní. Tyto preference jsou silně individuální a záleží na osobnosti každého z nás, na míře naší senzitivity, na specifičnosti a vyhraněnosti naší osobnosti, na našem temperamentu i sociální citlivosti.
  • Někdo si vybral partnera skoro náhodou, není s ním příliš kompatibilní, ale příliš tím netrpí. A tento vztah funguje.
  • Jiný by podobnou nekompatibilitou velmi trpěl.
  • A ještě jiný si ji třeba neuvědomuje a související nepříliš radostný pocit ze života přičítá sám sobě a neschopnosti žít život dobře (nebo něčemu zcela jinému).
Někdo je velmi citlivý k tomu, co potřebuje a co mu vyhovuje (i v partnerských vztazích), aby mohl být spokojený. Druhý je vybíravý a nikdy s ničím spokojený nebude. Třetí je se sebou vždy spokojen nadměrně a s druhým člověkem minimálně. Dále zde máme velkou skupinu snílků, jejichž představa o vztazích je formována díly špičkových hollywoodských scénáristů romantických komedií. Tito lidé si neuvědomují, že reálný vztah není perfektní vtip a super romantika každých pět minut za zvuků smyčcového orchestru. Řešení vedoucí k naplněnému vztahu je pro každého z výše uvedené skupiny pochopitelně zcela jiné."

***

"A co dělat, když vztah budujeme jen díky strachu, že už si nikoho lepšího nenajdeme? Z obavy, že jsme perfekcionisté a naše představy jsou nereálné? Z přesvědčení, že máme dost vlastních chyb a že si lepšího partnera vlastně ani nezasloužíme? Neumím odpovědět na tyto otázky jednoduše a ony jednoduché odpovědi nemají. Vím jen jedno. Že totiž přiznat si před sebou upřímně svou pozici je ten nejlepší začátek pro jejich - byť třeba opatrné, neumělé, obtížné nebo nedokonalé - odpovídání."


Nakonec snad jen mohu znovu zdůraznit, že každý má jiný problém se vztahy a každý jej potřebuje také jinak řešit. Dokazují to i mé starší články, třeba o tom, že sebeláska není lékem na všechny problémy. O duchovním alibismu a vztazích (aneb buďme všichni šťastní a nic od partnera nechtějme a on ať je taky v pohodě bez nás) už jsem také psala dříve. Někdy může být snaha vyhýbat se blízkosti ve vztazích - a nesení části zodpovědnosti za štěstí druhého - projevem našeho vlastního strachu z blízkosti, nikoli duchovní vyspělosti, ta je pouze dobrou výmluvou. V zásadě pak nebudujeme "dokonalý duchovní vztah", ale pouze toxický vztah, ze kterého jsme jednou nohou venku. Odpírat druhému pomoc a projevy lásky je dokonce určitým typem manipulace. Pro některé lidi zkrátka žádný vztah a partner není dost dobrý. Někdo sní o nedostupném ideálu, někdo může být s deseti partnery, ale ke každému se chová stejně odmítavě.

Na druhou stranu jsou pak také takoví, co se snaží být šťastní s partnerem, který jim nevyhovuje a diví se tomu, že jsou nešťastní. Někdy je zkrátka důležité dobře vybírat. A že je někdy to vybírání opravdu těžké ví i spousta "duchovních žen". Někteří dokáží být šťastní pouze v partnerství s druhou polovinou - či lépe řečeno s druhým vyjádřením - své duše. Hledají svůj dvojpaprsek a s ničím menším se nedokáží spokojit - a není to nutně špatné, je to prostě jejich volba, jejich potřeba. V každém vztahu je zkrátka nejdůležitější, jestli jsou oba šťastní - s výběrem partnera, typem vztahu, mírou vzájemné blízkosti, apod. A samozřejmě s vyjadřováním lásky, protože každý vidí lásku v jiných věcech. Dokud se oba ve vztahu cítí spokojení a milovaní, kdo má právo soudit, jestli je dle nějakých měřítek správný?

Obchodní podmínky lásky

28. března 2017 v 11:11 | Neri
Když si kupujeme nějaký výrobek, většinou si můžeme přečíst obchodní podmínky a zjistit, jestli dostaneme taky záruku, jak můžeme zboží vrátit, pokud nám nevyhovuje, apod. Možná by někdy bylo jednodušší, kdyby to takhle šlo udělat i s láskou. Nebo spíše, možná by bylo lepší, kdyby lidé, kteří lásku dávají jen pod určitými podmínkami, tyto podmínky uvedli rovnou a předem, abychom věděli, na čem jsme. Protože zatím je láska bez podmínek hodně ojedinělou záležitostí.

Jenomže říkat "budu tě milovat, pokud..." je neslušné. A to dokonce i tehdy, když je to pravda. Většinou jsou tyhle podmínky prostě nepsané, v něčí hlavě a můžeme jen doufat, že je náhodou nějak dokážeme naplňovat. A když ne, následuje rozchod a "odebrání lásky". Nebo minimálně trest. A není to tak jen v partnerských vztazích.

"Budu tě milovat, když...
  • na mě budeš hodný
  • na tebe budu pyšný
  • nebudeš milovat jiné
  • budeš naplňovat mé potřeby
  • mi zůstaneš nablízku
  • mi dáš pocit, že jsem ten nejlepší
  • mi budeš často lichotit
  • spolu budeme spát
  • si mě vezmeš
  • se neobjeví lepší
  • atd."

Jsme vůbec schopní milovat bez podmínek? Možná ano, ale svým způsobem se to nenosí. Na jednu stranu můžeme s chutí propagovat, že je správné někoho milovat jen proto, jaký je, na druhou stranu všichni dobře poradí, že nesmíš milovat někoho, kdo tě nechce. Že si vlastně musíš ke každé lásce klást podmínku "Budu tě milovat, když mi to budeš opětovat." V opačném případě je to totiž rizikové a rozum a hrdost nemají riziko rádi.


Ale nejen láska je podmínečná. Hlavně její projevy jsou podmínečné. Můžeme někoho milovat a stejně budeme ochotni lásku dávat najevo jen v případě, že z toho něco budeme mít. A je to vůbec láska, když o druhého pečujeme jen proto, aby od nás neutekl? Nemá se to náhodou dělat z čisté touhy mu opravdu pomoci, opravdu ho potěšit? Myslím, že ano. Poznala jsem lidi, kteří mi říkali, jak mě milují a dělali první-poslední, aby mě "potěšili". Ale vždycky jsem to vnímala tak trochu jako falešné. Proč? Dřív jsem to nechápala, ale časem mi došlo, že to všechno nedělají kvůli mně, ale kvůli sobě. A zároveň proti sobě. Tak moc si chtěli mou lásku "zasloužit", splnit nějakou podmínku, až dělali i věci, které opravdu dělat nechtěli. Opravdu chtěli jen tu lásku, kterou jsem ji nemohla dát. A vnímala jsem, že až je ta počáteční zamilovanost přejde, skončí i všechny ty věci, co pro mě dělají. Protože to v prvém případě nikdy nedělali pro mě. Dělali to jen proto, aby něco dostali.

Nakonec byl asi, ironicky, nejupřímnější ten, kdo pro mě dělal nejmíň, ale když už ano, tak to dělal opravdu pro mě. Možná proto, že se nikdy doopravdy nesnažil si mě získat. Možná věděl, že nemusí, možná o to nestál. Chci tím jen říct, že si možná sami kladete podmínky, ale jejich splnění se ještě nerovná štěstí. Je to jen věčný boj nebo snad spíš obchod. Já ti dám, ty mi dáš, když nedáš, taky ti nedám a když dám já moc, ty mi nedáš, protože nemusíš. Takhle ale láska nefunguje. A já myslím, že lidstvo to pomalu začíná chápat a směřovat k jiným formám lásky. Jedni z prvních vlaštovek jsou v tomto dvojpaprsky, ale nejen ony. A nejde jen o lásku partnerskou, ale i mezi rodinou a přáteli.

Možná ještě nejsme schopni cítit čistou bezpodmínečnou lásku, ale už se k tomu blížíme a začíná nám docházet, že ty podmínky nejsou až tak dobrý systém. Možná začínáme chápat, že skutečně někoho milovat můžeme jen tehdy, když je to pro to, jaký je, ne za to, co pro nás dělá. Dokonce, že dělat věci pro ostatní je dobré jen tehdy, když opravdu chceme, ne když si myslíme, že z toho budeme něco mít. Třeba klid a vyhneme se opuštění a odmítnutí z jejich strany. A hlavně, že nejprve je třeba naučit se milovat bezpodmínečně sebe. Ne proto, že vše zvládáme, ale proto, jací jsme. Dvojpaprsky se tohle učí skrze lásku k tomu druhému (ve kterém vidí sebe), ale není jedné cesty pro všechny. Každý se může nějak naučit mít rád sám sebe a každý má cestu jinou. Někdo na to může jít třeba přes onu lásku k ostatním.



Hot ´n´ cold - toxické vztahy lidí se strachem z opuštění

7. února 2017 v 9:43 | Neri
Ráda bych psala jen o tom, jak krásné vztahy jsou a jak je co nejvíce rozvíjet, aby byly zdravé, ale obávám se, že s tím by si mnozí lidé nevystačili a nijak by jim to nepomohlo. Ostatně, na webech jako je pro náladu je takových pozitivních článků o sebelásce a mezilidské lásce spousta. Ve skutečnosti však má jen málokdo předpoklady pro zdravý, krásný a plnohodnotný vztah - a pokud je má, myslím, že mou pomoc a články nepotřebuje. Naopak mám potřebu psát pro lidi, kteří to tak ideální a sluníčkové ve vztahové oblastni nemají. Třeba pro ty, co mají hromadu "issues" (problémů nebo, řekněme, komplexů?), zažívají jeden toxický vztah za druhým nebo naopak nemají žádný a jsou z toho (a ze sebe) zoufalí. Zvedněte ruku vy všichni, kterých se to týká. Ano, držím ji zvednutou také.

Možná už víte, že většina takových předpokladů pro problémy ve vztazích vzniká už v dětství na základě toho, jak se k nám rodiče chovali, kolik jsme dostávali lásky a jaký byl jejich vztah. Nikoho nepřekvapí, že týrané děti nebo děti z rozpadlých rodin mají v životě navazování a udržování vztahů komplikovanější, ale nemusíte zažít ni tak "drastického". Kolikrát stačí, že nejsou respektovány naše pocity, že je nám dáno najevo, že nejsme dost "láskyhodní" takoví, jací jsme a začneme hledat způsoby, jak si tedy lásku zasloužit (láska se pro dítě rovná přežití a automaticky si tak vytváří mechanismy, kterými se snaží si lásku zajistit - je to normální pud sebezáchovy). Takových způsobů může být mnoho. Můžeme se stát lidmi, kteří obsesivně plní přání jiných a snaží se jim zavděčit, můžeme se zhlédnout v roli oběti a toužit po soucitu, můžeme být šašci, kteří chtějí pozornost za každou cenu (ach, některé celebrity), můžeme se snažit změnit své rodiče nebo sebe, hrát si na něco, co nejsme nebo můžeme zcela abdikovat na pocity, vybudovat si hradby a ledovou odtažitost, odmítat ostatní dřív, než odmítnou oni nás. A to jsem vyjmenovala jen několik příkladů. Jak vidíte, vztahové problémy z dětství by vydaly na několik knih. A nejspíš o tom i řada knih vyšla. Dokonce i já jsem už psala článek o tom, proč jsou pro mnoho lidí nejvíce přitažliví lidé, kteří nejsou schopni dávat najevo city a vlastně s partnery jen manipulují.

Ne vždy jde ale o manipulaci, ať už podvědomou nebo promyšlenou. Dnes chci psát o lidech a pro lidi, kteří se vyznačují charakteristikami typickými pro "love addicts" a "love avoidants". Pro vyjasnění těchto anglických pojmů - love znamená láska, addict je závislý a to avoid je vyhýbat se něčemu. V zásadě tedy máme dvě skupiny lidí - ti, kteří lásku pronásledují a jsou na ni závislí a ti, kteří se jí vyhýbají. A já chci psát o tom, jak se projevují, jak vznikají a zdali je možné s tím něco udělat. Píšu jak pro ty, kteří jsou ve vztazích s podobnými lidmi tak pro samotné love addicts a love avoidants. A abych vás nepletla anglickými pojmy, dále budu používat zjednodušená české označení "závislí" a "odtažití".

Mimochodem, velmi často se stává, že závislí a odtažití spolu tvoří vztahy a navzájem se přitahují.


Odtažití se vědomě bojí intimity (blízkosti, upřímnosti, lásky, zranitelnosti, projevování svých pravých emocí a citů, sdělování svých potřeb) a podvědomě opuštění (bojí se, že když si neudrží odstup, budou zraněni a opuštěni). Závislí se vědomě bojí toho, že budou opuštěni (a tak kontrolují, žárlí, pronásledují a dělají vše proto, aby si pojistili partnera) a podvědomě intimity. Dohromady tato dvojice tvoří velmi nezdravý, toxický vztah, kde si navzájem spouštějí své strachy a krmí své nejistoty. Navzájem jeden druhému velmi ubližují, ale často nejsou schopni vztah opustit ani si přiznat, že je někde chyba.


Jak poznat, že jste vy nebo váš partner "odtažití"?

Strach z blízkosti vzniká tehdy, kdy se blízkost stává zbraní proti nám. Většinou mají kořeny těchto obav v dětství, takže běžně strach z blízkosti vzniká tehdy, když se rodiče chovají manipulativně, velmi dominantně, jsou přehnaně ovládající, hrají na city, nahrazjí dítětem partnera, který odešel a mají na něj přehnané požadavky, zkrátka vyvolávají v člověku pocit, že láska je manipulativní, zlá a bere svobodu. Podobný efekt může mít i rozpad vztahu rodičů (ukazuje na nespolehlivost lásky a vztahů, intimita vede jen ke zranění, takže je lepší se jí vyhnout). Odtažitost může vzniknout i tehdy, kdy je dítěti dáváno najevo, že intimita není vítaná. Jeho projevy lásky, emocí a touhy po naplnění některých potřeb jsou zavrhovány, zesměšňovány, odmítány. Chlapcům (ale nejen jim) se často říká, že mají být silní a odvážní a nemají fňukat (nemají projevovat emoce). Rodiče, kteří jsou sami chladní, odmítají lásku, objetí, zájem svých dětí. Děvče chce od matky obejmout nebo jí chce ukázat obrázek, chce podporu, pohlazení - a matka nemá čas, klasifikuje touhu po lásce jako otravování a její zamítavá reakce dítě naučí, že není vhodné projevovat/chtít lásku. Pokud se to opakuje nebo je zážitek velmi silný, problém je na světě.

Dokáží mít tak silný strach z blízkosti, že ve chvílích, kdy blízkost zažívají, se cítí nejen omezováni, ale přímo jakoby přicházeli sami o sebe, ztráceli se v druhém, topili se, "umírali". Jejich hlavním cílem je udržovat partnera co nejdál, aby je nemohl "pohltit" a často se podvědomě bojí také opuštění - že když pustí partnera příliš blízko, zjistí, jací jsou a opustí je - protože jejich pravé já prostě není hodno lásky v jejich očích. Na druhou stranu je jejich podvědomý strach z opuštění nutí vyhledávat partnery, kteří jsou na nich závislí - protože takové partnery mohou svým chladem ovládat a nehrozí, že by odešli. Ve skutečnosti je tedy vnější chování a vnější strach pouze způsob, jak se vyhnout naplnění toho hlubšího, podvědomého strachu.



1. Odtažití lidé se vyhýbají blízkosti
  • mají obrovský strach ze zranitelnosti a skutečného emocionálního spojení
  • a strach, že budou kontrolováni, omezováni a zbaveni své svobody
  • výjimečně mohou ukázat svou pravou tvář, sdělit své pocity, tajemství, mazlit se...
  • většinou se vyhýbají všemu, co je dělá zranitelnými a opravdovými, nosí masku chladu a nezájmu

Pro dvojpaprsky na cestě k sobě

3. ledna 2017 v 11:02 | Neri
Už dlouho jsem neměla vyloženě "nutkání" něco napsat, ale ke konci roku mě nějak popadlo. Dlouho jsem přemýšlela nad titulkem... jak do pár slov shrnout těžkosti, které potkávají některé osoby na jejich (duchovní) cestě? Jak, když oni sami tomu někdy nerozumí? Pokud nevíte, co jsou dvojpaprsky, doporučuji vám přečíst únorový speciál zaměřený na toto téma. Dozvíte se tam vše potřebné :-)

Tento článek je určen především těm, kteří už své duchovní dvojče našli a katapultovalo je to na cestu, která je občas k zešílení... Chci vám pomoci. Chci vám říct věci, na které nejspíš časem sami přijdete, ale přečíst si je teď vám může ubrat několik starostí a předejít spoustě bolesti. Ne, nestačí si přečíst tento článek a vše nebude hned růžové, ale třeba vám to ukáže, co je třeba dál dělat, aby došlo k dalšímu průlomu nebo zkrátka jakémukoli zlepšení vaší současné situace. Vždy je to na vás, jestli si slova jen přečtete a zapomenete nebo s tím i něco uděláte. A pokud se vás téma dvojpaprsků netýká, můžete si článek přečíst také - spoustu věcí, které zde budu zmiňovat, musí časem pochopit každý, i ten, kdo nastoupil "duchovní cestu" dobrovolně. Poznání dvojpaprsku tento proces jen urychluje a tak trochu i vynucuje :-)

Milí čtenáři, hledající, ztracení i nacházející... chci vám, říct, že...

Vaše intuice má pravdu

Je úplně jedno, co vám říká váš rozum, rodina nebo přátelé a jak věci vypadají navenek. Když potkáte svůj dvojpaprsek, vše, na čem záleží, je vaše srdce a vaše intuice. Co je mezi vámi nedokáže lidský rozum nikdy plně pochopit. Poznáte toho druhého spolehlivě, ale rozum může pochybovat. Můžou se objevit těžkosti, rozejdete se, vypadá to, že je vše ztraceno... a uvnitř cítíte, že není, že k sobě patříte. Tak kdo má teď pravdu? Ten pocit? Rozum? Vždy vaše intuice a pokud pochybujete, pokud nevěříte sobě, ani lásce, ani ničemu z těch krásných věcí, co jste zažili, je to pro vás lekce, jak se naučit sebedůvěře. Protože budou chvíle, kdy to budete jen vy a vaše pravda a celý svět proti vám... a tyto chvíle vás mají naučit, že nepotřebujete ničí potvrzení ani souhlas, dokonce ani souhlas vlastního rozumu. Jen vaše intuice má pravdu. Bez ohledu na to, co kdo říká, bez ohledu na váš rozum, ONA má pravdu.

První věc, kterou se musíte naučit, je důvěřovat sobě. Bez výjimek. Naprosto a zcela. Můžete se zmýlit, každý se mýlí, ale nemůžete žít podle čistého vědomí a svědomí někoho jiného. Budete muset pochopit, že váš vztah s tím druhým - to, co k sobě cítíte - je naprosto jedinečný. Není ani z tohoto světa. Budete muset pochopit, že všichni ostatní se mýlí, protože posuzují dle zkušenosti s jinými vztahy - a tyto zkušenosti se na váš vztah s dvojpaprskem nevztahují. Pravidla pro jiné vztahy neplatí. Dokonce ani pravidla pro vztahy dvojpaprsků, o kterých někteří píší, neplatí. Pravidla neexistují. Je to jen mezi vámi dvěma a jediný návod máte v sobě, ve své intuici, ve svém srdci. Zapomeňte na to, že máte zavolat až tři dny po schůzce, nesnažte se dělat lepšími, než jste. Když se rozejdete, zahoďte všechna chytrá přísloví typu "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš". Doslova vyhoďte vše, co víte o vztazích, z hlavy. Dokud si budete vybírat pravdu ostatních před tou vaší, nemůžete svůj vnitřní boj vyhrát. Ta vaše se totiž nikdy nepřestane ozývat - ani když ji budete vytrvale odmítat a zapírat, pořád tady bude a vy budete trpět vnitřní rozervaností tak dlouho, než to konečně pochopíte a začnete jí být věrní.


Nesnáším tebe, celý svět a sebe!

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri
Ne, dneska to nebude o PMS (ačkoli by to sedlo jak prdel na hrnec), ale spíše o tom, jak máme všichni občas sklony si vylívat své vlastní negativní emoce a problémy na lidech, se kterými vůbec nesouvisí. Že vy to neděláte? Já se taky snažím to nedělat. Ale někteří neumí převzít zodpovědnost za své činy a pocity a klidně si je na ostatních ventilují i tehdy, kdy je zrovna ti napadení nezpůsobili. A pak jsou tady ti, co se neumí bránit vůbec a neventilují nic ani, když je někdo opravdu vytočí. Hlavně mi ale jde o to, že někdy jsme všichni nechtěně obětí špatné nálady někoho jiného a někdy je těžké si to nebrat osobně. Jak tedy poznáte, jestli jste někomu opravdu ublížili a máte se do příště zlepšit - anebo vás bezdůvodně napadl jen proto, že má zrovna náladu pod psa?

Pokud nedokážete ani při nejlepší vůli pochopit, proč je na vás někdo nepříjemný, buď něco přehlížíte anebo to prostě není vaše chyba. Někdy na to není třeba křišťálová koule. Rodiče se pohádají a pak si vylijí svůj vztek na partnera křikem na dítě, které nechápe, proč maminku tak naštvalo a čím. Možná si tohle ještě pamatujete z dětství. A pak jsou tady ty chvíle, kdy vůbec netušíme, co výbuchu druhého předcházelo. Nevíme, jestli celou noc nespal, pohádal se s někým nebo mu právě přišla špatná zpráva. Najednou je tady a křičí kvůli nějaké drobnosti a my se cítíme zle. Co s tím?

Já jsem, jakožto melancholik, expert na přehnané analyzování každého společenského konfliktu. Jakmile je na mě někdo naštvaný, dokážu z toho být půl dne skleslá a zkoumat, co jsem řekla nebo udělala špatně. Někdy ani po několika hodinách analýzy nedojdu k dostatečnému důvodu. Tehdy mi nezbývá než uklidnit svou vyděšenou melancholickou část a zkusit do ní vemluvit trochu rozumu s tím, že někdy prostě není moje chyba, že se něco stalo. Ano, možná jsem si to nějak přitáhla, že to postihlo zrovna mě, ale nikomu jsem neublížila. Tedy, myslím, že si to často přitahuju tím, že se nechci hádat a ozývat, když nutně nemusím, takže je na mě někdo protivný, já se nebráním a ten špatný pocit mám pak za to, že jsem se neozvala. Někdy bych ráda, aby mě vesmír konečně přestal zkoušet a nutit se učit takové věci, jako dohadovat se s protivnými lidmi. Vážně to nemám ráda.


Nedávno se mi povedlo v menze narazit na hrozně nepříjemnou ženskou. Resp. nepříjemnou na mě. Byla jsem první ve frontě a místo, aby se mě zeptala, co chci, se nejprve ptala kluků za mnou. Když už obsloužila asi třetího, slušně jsem řekla, co bych chtěla. Dočkala jsem se pořádně jízlivého tónu, protočení očí, celkově otráveného výrazu, zkrátka jako bych byla neskutečné drzé stvoření jen proto, že si dovoluju chtít oběd. Tak nevím, jestli má nějaký problém s holkama a slabost pro kluky, ale vážně jsem nepochopila, co jí tak vadilo. Byla jsem slušná… a to jsem měla právo být naštvaná a ohradit se, že jsem na řadě já; a neudělala jsem to. Příště to asi řeknu. Ať má důvod být protivná. Nicméně…

Prostě za to nemůžete. Nemůžete za to, že se někdo špatně vyspal, má nějaký konflikt nebo má třeba komplex. A tak se stává, že profesorka šikanuje studentky, protože jí manžel utekl s mladší… podnikatel v restauraci křičí na servírku, protože mu krachuje firma… a třídní hajzlík šikanuje šprta, protože má nízké sebevědomí a doma si ho rodiče dost nevšímají. Ano, svět je plný nespravedlnosti, ale co naděláme? Můžeme se jen snažit nebýt stejní a nevylívat si vztek na těch, co si to nezaslouží - a také si nebrat osobně, když se staneme terčem takového útoku. A třeba se i bránit.

Většinou se lze na věc podívat i z pohledu toho druhého a trochu ho i litovat. Pokud se na vás někdo bezdůvodně osopil, asi má chudák sám problémy, se kterými si neví rady nebo si jich ani není vědom, možná problémy v rodině nebo se sebevědomím a možná je na tom ještě hůř než vy. Člověk, který si musí svou nespokojenost vybíjet na ostatních, je často prostě nešťastný a, jak název článku napovídá, nesnáší vás, nesnáší svět, ale nejvíce ze všeho nesnáší sebe… A s tím je mnohem horší žít než s faktem, že na vás byl jednou někdo protivný. Ostatně, když se naučíme soucítit se sebou a svými špatnými stránkami a slabostmi a máme se rádi, dokážeme pak také více soucítit s ostatními… a snažíme se jim tolik neubližovat. Tak si na to vzpomeňte, až vás zase potká něčí špatná nálada :-)

Provinilé slasti...BDSM?

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri
Co by to bylo za temné číslo Vílího magazínu se stíny, démony, bolestí a tabuizovanými tématy, kdybych nezařadila článek čistě o sexu? Ale protože tady nejsme na ženském webu, pojmu to trochu jinak, takže 10 způsobů jak uspokojit svého muže pouze s pírkem a žvýkačkou hledejte jinde. Jaká kolem sexu panují tabu, už jsem nastínila v článku předchozím. V tomto se podíváme krátce na zoubek duchovnímu významu sexu a pak zabrousíme do oblasti BDSM, protože si myslím, že ty věrné fanynky 50 shades si zaslouží trochu toho zklamání. Nemáte zač, dámy a pánové.

Nejprve tedy, abych si ospravedlnila tak sprosté a neduchovní téma, se podíváme na sex trochu z toho duchovního hlediska. Nechci se pouštět do dalekosáhlých výkladů o tantře, proudění energií a podobně - myslím, že na to jsou větší odbornice. Spíše bych ráda zodpověděla takovou malou nepodstatnou otázku: Je sex z duchovního hlediska špatný?

Pokud na věci nazíráme z duchovního hlediska, je vždy dobré vyřešit nejprve, s jakými úmysly/záměrem do toho jdeme. Pokud jsme vděční jen proto, abychom něco dostali (konáme a cítíme z místa nedostatku), tak nám to nic nepřinese. Pokud někomu řekneme něco bolestného s úmyslem mu ublížit, vrátí se nám to. Stejně tak pokud provozujeme sex z nesprávných důvodů, nebudeme se cítit dobře a nepřinese nám to moc benefitů.


Jistě se můžete ptát, jaké důvody jsou potom správné. Snaha zplodit dítě? Láska? Manželská povinnost? Správné je to, co připadá správné nám, kteří do toho jdeme. Nebo lépe řečeno, správné je to tehdy, když to děláme z lásky k sobě, z lásky/úcty k druhému a se záměrem dojít k (ideálně oboustrannému) potěšení. Z toho pak logicky vyplývá, že mít sex z důvodů jako je nízké sebevědomí, snaha někomu ublížit, donutit ho žárlit, pomsta, apod. nám přinese spíše jen další bolest. Z duchovního hlediska je sex takový, jaký si ho uděláme, takový, s jakým záměrem do toho jdeme. Můžeme jednat z místa lásky anebo ne. To záleží na nás. Ale následky jsou pak také jenom naše. Co se benefitů týče, sex je skvělým tvůrcem a katalyzátorem energie a někteří lidé ho proto používají jako silný prostředek zhmotňování a plnění svých přání. A pokud vás to zaujalo, určitě doporučuji zkusit na toto téma najít další informace… anebo prostě experimentovat :-) Jednu věc ale dělat ve spojení se sexem nedoporučuji a to je rituální magie. Rozhodně ne jen tak experimentovat a zkoušet, když tomu nerozumíte, nemáte žádné zkušenosti, apod. Klidně myslete na svá přání, zkoušejte nějaké afirmace, ale nekreslete pentagramy a nevyvolávejte nic. To je hodně nebezpečné. Jak jsem řekla, síla za tím je obrovská a špatně a slepě nasměrovaná by mohla vytvořit i obrovskou škodu.

Teď se dostaneme k té "peprnější" části, kde zjistíte, proč světovým bestsellerem opovrhuje celá komunita lidí, do níž se snažil nahlédnout - či spíše se jen inspirovat - a proč to autorka vzala za špatný konec. Ano, narážím na slavných 50 odstínů šedi a všechny ty pseudo-bdsm-romány, co se po jeho velkém úspěchu vyrojily na pultech knihkupectví. Nemůžu dostatečně dobře celé to dílo strhat, protože jsem ho celé nečetla ani neviděla zfilmované. Prolistovala jsem pár kapitol, abych si udělala obrázek a nějak mi to stačilo. Když to shrnu, je to kniha pro znuděné slečny a paničky, které touží po troše zpestření v podobě milionáře s psychickými problémy a lehkém plácání po zadku a svazování ve spojení s drzostí, jaká by skutečně submisivní ženě nikdy u "pána" neprošla. Román se totiž soustředí pouze na nějaké praktiky do ložnice navíc, nikoli na celou psychologickou stránku věci, a je poměrně směšné, že na to, co v knize předváděli, potřeboval Grey písemnou smlouvu. Vážně? Proto už dost o románu a radši si trochu představíme skutečné BDSM. Porovnat to pak můžete ostatně sami a třeba to pro vás bude zajímavé, i když kniha samotná je vám u zadních partií. Jdeme na to.


Hledejte svou smečku

25. října 2016 v 14:36 | Neri
Tak už jste si ujasnili, že chcete být sami sebou? Výborně. A chcete mít kolem sebe takové lidi, kteří vás budou mít rádi takové, jací jste? Leště lépe! A myslíte, že si takové lidi zasloužíte mít kolem sebe? Pokud tam cítíte ne, bylo by dobré zjistit proč. Byli jste doteď odmítaní? Odmítali jste sami sebe, vyčítali si, že vaše pravé já není dost dobré? Netlačte na sebe, dejte si na čas. Pomalu objevujte, kdo jste a učte se to přijímat a mít rádi. A poznávejte nové lidi a zkoušejte. Když budu říkat, co si myslím, získám si tím něčí sympatie? A možná budete překvapení, když zjistíte, že některým lidem se váš skutečný názor líbí. Pak můžete postupně přitvrzovat. Existují lidé se stejnými koníčky, přesvědčeními, životním stylem, jaký chcete/máte vy? Seznamte se s nimi. Pro začátek možná stačí zkusit pár diskuzních místností k vašemu koníčku. Občas komentovat na nějaké FB stránce nebo webu. Časem zjistíte, že někteří lidé s vámi souhlasí. Některým jste sympatičtí. Někteří věci vidí stejně.

A jakmile si začnete zvykat na to, že vaše pravé já by mohlo být přijímané, začnete potkávat osoby, které vám to budou odrážet. Čím jistější si budete sami sebou, tím vhodnější přátele budete potkávat. Možná to pro vás bude ze začátku novinka, obzvlášť pokud jste byli dlouho sami. Přesto to dříve či později přijde a dokonce se to stane samozřejmostí. Mít kolem sebe spřízněné duše. To snad chce každý, ne? Možná je váš ideální počet přátel jedna, možná třináct. Možná máte rádi hodně známých, možná chcete jen pár nejbližších přátel. To je v pořádku, každému co je jeho. Ale hledejte svou smečku. Hledejte osoby, které vás chápou, které vás vidí, které sdílí váš pohled na svět.


Stejně jako se můžete různými cestami dostat ke svému povolání, různá znamení a náhody vám do života přivedou i ty správné lidi. Anebo "lidi". Možná jste zde na blogu právě proto, že vám většina lidí nerozumí. Možná chcete duchovněji založené přátele. Možná jste milovník přírody a okolí nesdílí vaši všeobjímající lásku k ní. Možná jste naopak nadšení do magie, tajemna a pohanství. Ani tak se nevzdávejte. Blogy jako je tento jsou důkazem toho, že takových "divných" je nás venku víc.

Nemusíte být sami. Nemusíte být napořád opuštění. Jděte a hledejte svou smečku. Věřte a ona si vás najde. Vytvořte si síť lidí, kteří vám rozumí. Nemusíte se smířit s osamělostí. Všichni ji máme. Všichni někde tam venku máme svou smečku, své lidi, a všichni je můžeme najít. Kdo ví, třeba i zde na blogu nebo na facebooku se nevědomky "potkáváte" při čtení článků s podobnými bytostmi jako jste vy. Tak se ozvěte a buďte vidět, aby vás našli.


Teď mě spontánně napadlo, že můžete využít komentáře pod tímto článkem jako seznamku. Pokud se třeba cítíte sami a chcete najít další lidi s podobnými zájmy, další divné, atd., napište komentář pod tento článek. Napište krátce něco o sobě, jaké přátele byste si přáli a nechte na sebe případně kontakt :-) Třeba že: Jmenuji se Neri, jsem přestárlá vílí duše, která píše články zde na blog a pokud sem chodí další vílí duše nebo jiné "divné bytosti", které milují přírodu, zajímá je seberozvoj, neodsuzují magii aaaa nevadí jim osoba, která velmi ráda rozebírá problémy přátel až na dřeň nejhlubších podvědomých schémat, ozvěte se. Moje smečka je aktuálně poměrně malá, jsem v ní jen já a jedna vlčice :-D

Kouzlo odtažitých manipulátorů

25. října 2016 v 14:18 | Neri
Že láska bývá často nelogická, zjišťuje každý člověk zpravidla už ve velmi nízkém věku. Když se poprvé Pepík zamiluje do nějaké Aničky, jen málokdy chápe, proč se tomu tak stalo. Měla nejhezčí úsměv nebo snad (v pozdějším pubertálním věku) nejkratší sukni? Kdyby to bylo takto jednoduché, nejspíš by láska nebyla tak velkou záhadou. Jak ovšem sami víte, vztahy jsou všechno, jen ne jednoduché.

Asi už víte, že ráda používám modelové situace, takže si jednu dáme.

Představte si, že máte kamarádku, která vám neustále básní o svém novém objevu (a jak to tak bývá, možná už vám tím docela i leze na nervy). Přitom nechápete, čím si ji tak získal. Kamarádčin objev se totiž vůbec nechová jako zamilovaný muž, spíše právě naopak. Na její smsky jí málokdy odpoví, nepíše, nevolá, a když už, ozve se jednou za týden, aby se neřeklo. Nelze hovořit o nějakém vztahu, pořád se ještě nevyslovil, jak to mezi nimi tedy je. Kamarádka svého milovaného nechce vázat, on má rád svobodu a utekl by, kdyby na věc příliš tlačila. Na veřejnosti se k ní skoro nehlásí. Přesto je kamarádka až po uši zamilovaná a když jí řeknete, že takový chlap očividně o vztah nestojí a jen s ním marní čas, začne ho bránit. "To není pravda, že mě nemá rád. Náhodou se mi předevčírem ozval sám od sebe. A je na mě milý, když jsme sami. Jednou mi donesl kytku…" Nechce ani slyšet o tom, že by snad s jejím pohádkovým princem nebylo něco v pořádku, zatímco podle vás je to hajzl, co si s ní jen hraje. Ale co s tím? Možná časem pochopí, že nedostává všechno, co chce, přesto se od toho muže nedokáže odpoutat. Bez ohledu na to, jak necitelně se k ní chová, mu vždycky občas "přepne v hlavě" a je milý a úžasný. Na chvíli. Ale ty chvíle stačí k tomu, aby kamarádka nemohla odejít.

Zajímá vás, proč tomu tak je? Proč muži a ženy, kteří jsou navenek citově chladní a neumí dávat najevo svůj zájem o druhou osobu, proč ty osoby se strachem ze závazků a nezájmem o vážný vztah nebo sobečtí, narcističtí lidé, jsou pro druhé tak přitažliví? Jak to dělají, že si jejich "oběť" neuvědomí, že s tímto manipulátorem ji žádná budoucnost nečeká? V psychologii na to existuje zajímavá teorie.

Celistvost vs láska

29. září 2016 v 16:19 | Neri
Již dříve jsem si všimla, že tzv. "duchovní lidé" stále mluví o tom, jak musí být člověk celistvý a spokojený sám, aby si našel vhodného partnera, či téměř, aby měl vůbec právo nějakého partnera mít. Plačící nedovobrovolně-single lidé jsou tak nějak upozaďováni s tím: Co blbneš, musíš být šťastný sám/sama, jinak žádný partner nepřijde! A ano, je asi nezdravé být na někom přehnaně vázán a nemít žádné koníčky, ale naopak přílišná nezávislost ve vztahu vede k citovému oproštění, ochladnutí, kontrole nad tím, kolik lásky dává člověk dál. Nezávislost funguje v nezávazných vztazích, ale v partnerském vztahu musí být partneři pár, tedy dva, tedy "my" a tedy dvojice lidí, kteří na sobě závisí.

Pokud máte monogamní vztah, nemůžete být na partnerovi plně nezávislí, to prostě nejde. Vybrali jste si ho a pokud máte, což většina lidí má, vztah vyžadující věrnost, nejde si některé potřeby naplňovat jinde. Prostě pokud máte partnera, je to on, komu chcete večer usínat v náručí, s kým se chcete a máte líbat, s kým nakupujete, zařizujete domácnost a plánujete budoucnost. Můžete si zajít zahrát squash s kamarády, ale večer se asi ke kamarádům tulit nebudete. Protože s nimi nechodíte, chodíte s partnerem - a to od vás obou vyžaduje určité závazky a zodpovědnost za toho druhého. Ano, ve vztahu jste skutečně zodpovědni do určité míry za štěstí toho druhého. Nejste zodpovědní za jeho dětství, rány z minulosti nebo nízké sebevědomí, ale pokud svého drahého nebo drahou podvedete a víte, že ho to raní, pak je toto zranění na vaši zodpovědnost. Měli jste na výběr mezi svým potěšením (cokoli vás k tomu vedlo) a důvěrou partnera a vybrali jste si to první. Tvrdit, že jeho bolest v důsledku toho je jeho problém, je takový škaredý duchovní alibismus.

Mám pocit, že takový duchovní alibismus dnes roste jako houby po dešti. Pokud někdo něco chce, no prosím, ať si to přitáhne do života nebo zařídí sám. Pokud někomu něco schází, jeho mínus. Je nemocen? Může si za to sám. Ohradil se vůči tomu, že je to jeho chyba? Hlupák, já mám přece pravdu, jen on je nedostatečně duchovně na výši, aby to viděl. Každý jsme zodpovědný jen sám za sebe. A že se seberalizuji a jedu na měsíc do hor? No a? Jemu má stačit jeho vlastní společnost, co ode mě pořád chce? To kdyby byl duchovně na výši jako já... (čti: kdyby se bál lásky natolik, že by si držel odstup a žádnou skutečnou lásku nevydával a skutečný vztah nebudoval...)

Proč si moudré ženy těžko hledají partnera

1. září 2016 v 17:28 | Neri
Všimli jste si, že paradoxem dnešní doby je, že "na ocet" zůstávají ženy, které jsou krásné, inteligentní, samostatné, vzdělané, schopné, zkrátka, všestranně nadané? Ženy složité, moudré, zajímavé, o které by podle (možná jen mojí) logiky měla být rvačka, ale přitom je nikdo nechce? V minulosti zůstávaly samy ženy, které byly chudé nebo škaredé, dnes je to skoro naopak. Netvrdím, že každá zadaná žena není hezká... spíš, že mnohé jsou samy, aniž by chtěly a psychologové, kouči, duchovní i "obyčejní" lidé se snaží přijít na to, proč tomu tak je. Proč všechny ty ženy, které na sobě pracují a umí se o sebe postarat, zůstávají samy?

Samozřejmě existuje několik teorií. Říká se, že muži se nedokáží srovnat se svou rolí. Neví, jak být partnery pro ženy, které už nepotřebují ochránce, průvodce, autoritu či zdroj příjmů. Neumí být rovnocenní, nedokáží se cítit jako pořádní chlapi vedle ženy, které se o sebe postará sama a nepotřebuje. Muži nesnesou, že nejsou potřební.

Duchovnější lidé pak tvrdí, že je to o polaritě jin a jang a taková samostatná žena, co se nenechá opečovávat, nemá dost jinu aby jangového muže přitahovala. To je všechno sice hezké, ale co tedy potom zbývá? Má se přetvařovat? Má se nechat opečovávat, i když ji to třeba až obtěžuje? Má posbírat své sny a dát je do náruče svého muže, aby je splnil za ni, aby nebyla tak mužská a aktivní? A co dominantnější dámy jako já, mají se nutit do podřízenosti, která jim není přirozená? Proč prostě muži nedokáží najít svou hodnotu aniž by si ji dokazovali tím, že ženu řídí a chrání?

A já netvrdím, že mi vadí, když za mě někdo přivrtá poličku, odnese nákup, zaplatí večeři nebo řídí auto. Vůbec ne. Ale nebudu hrát hloupou, neschopnou nebo submisivní, když taková nejsem. Nebudu řešení svých problémů nechávat na jiných. Já své problémy řeším ráda. Ráda mám kontrolu nad svým životem. Ráda rozhoduji. Mám s tím přestat jen proto, abych vyhověla ženské roli? Feministky by zaplakaly. A ani já to neudělám, ostatně, proč také? Aktuálně jsem sama zcela dobrovolně. Píšu teď spíš pro ty, které by někoho chtěly, být trvale single jim nestačí, ale nikoho nemůžou najít a nechápou to. Proč? Proč je pro muže tak těžké být se ženou, která jej nepotřebuje - nebo dokonce nějak převyšuje?

Naštvaná nebo smutná žena - pohádat se nebo být oporou?

8. července 2016 v 13:13 | Neri
Každý máme v podvědomí zakódováno přesvědčení, že muži a ženy se liší, co víc, že jsou jako z jiné planety. Ženy jsou více emocionální, muži zase racionální. Muži lžou a ženy pláčou. Ženy hůře parkují nebo se orientují v prostoru, ale lépe si všímají detailů. Atd. V zásadě víme, že to neplatí pro všechno a všechny, ale jisté genderové stereotypy tady máme. A co je nejčastější problém v pratnerských vztazích z mužského pohledu? Ženiny emoce. Když žena pláče, muž neví, co si s ní má počít. Neví, co ji rozplakalo a proč, neví, jestli to byl on nebo něco jiného a vzlykající žena obvykle nemá náladu nic příliš vysvětlovat anebo se rozjede řetězec obvinění. Pak většinou následuje hádka. A proč? Protože muži neví jak si poradit s ženskými emocemi. Většinou to nevěděli ani jejich otcové, dokonce ani matky nebo jiné ženy, tak kdo by je to naučil? Jako hráčka pc her jsem měla více mužských přátelství než vztahů, ale tam je to podobné. Ať už v partnerských nebo přátelských vztazích, vždy je nutný vzájemný respekt a důvěra. Jenomže muži neumí respektovat ženské emoce a ženy pak mužům neumí věřit, což jen prohlubuje propast mezi dvěma jedinci opačného pohlaví.

Muži na emoce ženy reagují racionálně. Pak si nerozumí a vše se jen zhorší. Proč? Protože žena mluví jazykem emocí. A jazyk emocí a jazyk racionální se diametrálně liší. Proto se ti dva nemůžou domluvit. Žena se cítí nerespektovaná a ztrácí vůči muži důvěru. Což je problém a už jsem to jednou zmiňovala. Bez důvěry není vztah. A tečka.

Nemůžu to už více zdůraznit. Pokud se žena před mužem rozpláče (a obzvlášť když je ten typ, že na veřejnosti nebo před cizími by neplakala nikdy), není to snaha o manipulaci, ale projev obrovské důvěry. Dovoluje si být zranitelná. A když je zranitelná, může být snadno zraněná. Možná to mužům může připadat zvláštní, ale podobnou důvěru žena projevuje i když křičí a říká, co jí vadí nebo co si myslí, že muž dělá špatně. Kdyby mu na něm nezáleželo, neřekne mu, co by měl ZLEPŠIT aby byla šťastnější. Prostě by vztek dusila v sobě (co je mu po tom, proč se zlobím??), odtáhla se, ukončila vztah, apod. V zásadě je vztek a křik lepší než tichá domácnost a vnitřní hněv. Na to první můžete reagovat a ženin pocit zlepšit, ale pokud vám neřekne, co je špatně, nemůžete dělat nic a jste ten idiot i kdybyste se omluvili (aniž víte, co jste provedli). Když žena mlčí, je naštvaná a nedůvěřuje vám natolik, aby myslela, že má smysl něco říct. Buď si myslí, že ji nepochopíte nebo že si nezasloužíte ani šanci věci napravit. Ženy mlčením trestají.

Dobrá a teď to hlavní. Jak se tedy domluvit, když je žena smutná, naštvaná nebo vůči vám (nebo celkově) projevuje jakoukoli negativní emoci?

Bolest, lhaní a odpouštění

26. června 2016 v 0:56 | Neri
Aktuálně mám problém, se kterým si nevím rady. Táhne se se mnou už delší dobu, několik let, ale stále jsem nenašla řešení. Každý z nás má chvíle, kdy dokáže poradit lépe ostatním než sobě. Tím spíš, pokud mu někdo ublíží a do hry se krom logiky dostanou i rozbouřené city. Co pak dělat, aby se vše zase napravilo, kdo ví... A dnes budu psát o lhaní, zatajování pravdy a o tom, jak to bolí příjemce lží a jak dokáže jedna malá lež zruinovat nejen důvěru, ale i celý vztah, ať už přátelský nebo partnerský. A nemusí to být ani něco tak velkého, jako je nevěra, zadlužení se nebo kriminální minulost. Stačí málo a člověk jako já neví, jak takovou věc odpustit. Tomu druhému i sama sobě. Takže ano, můj problém je, že nedokážu odpustit, i když bych chtěla.

Byly časy, kdy jsem lhala také, ale jakmile jsem si uvědomila, že v tom pokračovat nechci, můj celkový náhled na lhaní se dost změnil. Teď, když jsem u navenek sama sebou a nemůžu zakrývat své prohry a bolístky pod pohodlné lhaní... mi připadá smutné a zbabělé, že si někdo myslí, že musí lhát. Vidím, jak je to zbytečné a vidím lhaní jako smutnou ukázku nedůvěry v lásku druhého člověka, jako čisté sobectví, strach a pohodlnost. Proč lidé lžou? Protože se bojí. Bojí se, že za pravdu budou potrestáni, že přijdou o lásku a důvěru, ale je to právě naopak. To lži lásku a důvěru ukrádají tak dlouho, až nezbude nic, jen pocit hořkosti a zrazenosti. A jakmile už jednou dojdete do bodu, kdy nedokážete pomyslet na druhého člověka aniž byste si vzpomněli, jak vám lhal, ublížil a oklamal vás... žádný skutečný vztah není nadále možný. Čím více takových okamžiků bylo, čím více zmařených šancí, čím více jste tomu člověku chtěli věřit, tím víc to bolí. A bolest se neodpouští snadno.

Vím, proč lidé lžou a vím, proč by neměli, už kvůli sobě. Dneska se však chci zaměřit na jinou věc a berte to jako článek pro lháře. Ano, právě pro ty, kteří ničí vztahy a způsobují lidem těžké dilema, jestli odpustit nebo odkopnout. Chci, aby si lháři uvědomili, kolik škody tím pro druhého i pro sebe napáchají, když se snaží utajit pravdu. Aby viděli, jak obelhanému skutečně je. Pak možná pochopí, že lež v konečném důsledku ublíží vždycky více než pravda. Nejen ostatním, ale i tomu, kde lež vypustil z úst nebo si ponechal pravdu pro sebe ve chvíli, kdy by bývalo lepší ji říct.


Z čeho stavíte svůj domeček?

3. června 2016 v 12:01 | Neri
Pokud jste se pozastavili nad názvem článku a přemýšlíte, co tím chtěla autorka říct, vzpomeňte si na své dětství a pohádku o třech prasátkách. Určitě ji znáte. Prasátka si stavěla domeček, aby se schovala před vlkem. První stavělo ze slámy, druhé z větviček a třetí pevný domek z cihel. Já to znala ve verzi, kdy se pak všechna prasátka schovala u toho s kamenným domečkem a nikomu se nic nestalo (krom vlka, chudáka, který zase propadl komínem do vařící vody v hrnci... čím to, že pouze vlky je možné v pohádkách zabíjet bez toho, aby se dětem způsobovalo trauma?). Každopádně... nemám v úmyslu psát o významu tvrdé a poctivé práce, trpělivosti a dalších atributů, které původní pohádka propaguje. Chci psát o mezilidských vztazích a důležitosti správného výběru materiálu, který žádný vlk nerozfouká. Dnes už se sice staví pevné a poctivé domky ze slámy, jakožto nový ekologický trend, ale pro účely článku zůstaňme u pohádkové "reality". Předpokládejme, že pokud si postavíme domek ze slámy, byť bychom s ním strávili roky času, nikdy nebude tak pevný jako dům z cihel.

Dnes žijeme v době, která přeje instantním vztahům - láska z pytlíku. Chodíme po trhu se svobodnými muži a ženami a hledáme rychlé a snadné řešení na naše bolístky, osamělost a nízkou sebedůvěru a hlavně instantní lásku, stačí otevřít (rozuměj, začít s někým chodit) a dostaneme ji. Bez čekání, bez námahy. Samozřejmě taková instantní láska nás na dlouho nezasytí a při delším užívání navíc škodí zdraví. Má v sobě zkrátka samá éčka a žádné živiny. Jenomže nám to nedochází. Říkáme si, že tahle nebyla dobrá a zkusíme zase nějakou jinou, protože polívka z pytlíku se uvaří hned a my nejsme ochotni čekat a snažit se o něco víc. Ano, podobně jako prasátka popadneme prvního potenciálního partnera, který projde kolem, a neřešíme, jak dlouho nám to vydrží a jestli jsme si vybrali správně. Žijeme v době, kdy se věci spotřebují a vyhodí. Rozbijí se, tak se pořídí nové. Nic nemá trvalou hodnotu. Ani vztahy.

Není to ani tak žehrání na dobu, protože kdysi jsme ani neměli na výběr. Domluvené sňatky bych rozhodně nezaváděla. Podobně naprostá absence rozvodů není řešení. Žena, která si vezme násilníka nebo nevěrníka s ním má zůstat celý život, nechat se podvádět a mlátit? Jistě, jsou vztahy, kde se oba snažili, tak to vydrželo. Ale snaha je jen jednou stranou mince. Druhou je právě ten správný výběr a to dnes lidé nechápou a neumí. Proč? Protože hledají rychlé řešení, ne trvalé řešení. Někdy si nalhávají, že hledají trvalé řešení - žena hledá manžela na celý život - ale chtějí ho hned a jsou ochotni zavřít obě oči a otočit se zády, aby jej dostali. A to je právě to, kde chybují.


Ženy a randění a proč internet nepočítá s emancipací

31. března 2016 v 20:14 | Neri
Abych pravdu řekla, jsem dospělá. Nevím, jestli jste si všimli, ale skutečně tomu tak je. Také nejsem dokonalá, duchovní a zcela určitě nejsem svatá. Šance jsou, že kdybyste mě nechali vejít do kostela, shoří buď kostel nebo já. Jsem hříšná duše. Na druhou stranu, toto mohli čtenáři zcela snadno přehlédnout, neboť můj blog primárně slouží jako studnice článků o nadpřirozenu, vílách, jsou zde různá poučení, zamyšlení, moudré myšlenky a... své eskapády si nechávám pro sebe nebo je ventiluji u přátel, nikoli zde. Však víte, příšerně by to narušilo mou autoritu, kdybych přiznala, že jsem v některých věcech "normální" a hlavně zkažená. Velmi. Zkažená. Ale jelikož svá zamyšlení ráda sdílím zde, tentokrát se podíváme na téma naprosto neduchovní a to jest: Proč se od žen očekává, že budou čekat, až je někdo sbalí, zamiluje se do nich a ony budou přemýšlet jen nad tím, jak muže potěšit? Proč je tak nutné, aby všechny články o randění pro ženy připomínaly mějte i jiné koníčky, choďte ven s přáteli, nedělejte z něj střed svého světa. PROČ to my ženy ZATRACENĚ děláme?? Tedy, já to nedělám, ale mnohé ano a tak nějak se s tím počítá. Nutí mě to přemýšlet nad tím, jestli vážně existuje nějaká emancipace a kde tedy je.

Předem avizuji, že nejsem feministka a nemám nic proti tradičnímu rozdělení rolí, pokud oběma partnerům vyhovuje. Líbí se mi být ženou, nechat muže, aby za mě platili, vozili mě autem, chránili mě a nosili moje těžké věci. Oni se cítí užiteční a já se nemusím obtěžovat něčím, co pro mě opravdu je obtížné, neboť jsem malá a slabá a to je takyv pořádku. Proč bych měla být silná a schopná a samostatná do té míry, že si nenechám pomoct? Proč se vláčet s nákupem, když prostě JE těžký? Muži jsou přirozeně silnější. Ale samozřejmě se o sebe umím postarat plně sama, vždy jsem musela. Přesto, jsou věci, ve kterých bych asi byla označena za emancipovanou a divnou.

Na toto zamyšlení mě přivedly vody internetu a tím nemyslím český (kde je o spoustě věcí prd informací), ale zahraniční. Čekala bych, že tam naleznu větší množství článků... a ono ne. Nic. A proč? Protože jsem hledala téma, o které by se asi ženy neměly zajímat nebo nezajímají, jinak by o tom někdo něco napsal. Na druhou stranu, našeptávač tvrdil, že zájem bude. Pouze nejsou články. A já se ptám proč. Abych to upřesnila, byla jsem zvědavá. Zajímalo mě, jestli jsou i pro ženy nějaké tipy k randění, nějaké to "jak zaujmout muže a dostat ho na rande" (... a do postele, to už je pak detail, když šel na to rande, že? ;-) A ano, nejsem zrovna žena pro vztahy, pardon za ničení iluzí.) Problém je, že ač našeptávač tvrdil, že ženy hledají, tak zřejmě nenacházejí. Nejprve mě zaujaly titulky "jak přimět muže, aby se do vás zamiloval". A já si bláhově myslela, že lásku vynutit nejde. Asi na to mám jiný názor než jiné. Také nechápu, proč bych měla chtít hned, aby mě miloval, když ho zatraceně ani neznám. Lámání srdcí není moje oblíbená víkendová zábava, mám v sobě ještě trochu soucitu. A zde právě byly ony rady typu "nebuďte pořád dostupná". Nemám rádah raní her. Vážně ne. Ale víte, můj telefon je často zapomenutý někde v tašce a mám skutečné přátele a skutečnou práci, takže se vymlouvat nemusím. Když si žena chce v klidu sníst své jablko, tak celý svět počká, ne? Přijde mi smutné, že někdo opravdu tyto rady potřebuje. Naučí se ženy někdy dávat na první místo sebe? Snad ano, směřujeme tam. A ne, není to sobecké, je to nezbytné, pokud muž doma nemá mít uhoněnou, nešťastnou puťku, která dělá vše pro ostatní, ale na sebe nedbá a pak je opuštěna (vidíme to dnes a denně, je mi líto, že to musím říct, ale prostě to tak je).

Sebeláska pomáhá, ale nestačí

21. března 2016 v 17:11 | Neri
Již před nějakou dobou, zhruba před měsícem, jsem psala o tom, že sebeláska je v zásadě nutná, pomáhá nám se srovnat sami se sebou a s tím, kým jsme. Je potřebné být spokojený s našim životním partnerem - sami se sebou. Ale nestačí to k tomu, abychom porazili osamělost. Připadá mi, že obraz duchovního člověka, hlavně ten předávaný východními filozofiemi, je určitým způsobem nebezpečný. Věci, které působí na první pohled krásně a duchovně jsou vlastně nedosažitelné a naše snaha jich dosáhnout povede pravděpodobněji k sebevraždě, ne štěstí. Představa, že se můžeme vzdát všech svých emocionálních a většiny fyzických potřeb, že se můžeme od všeho odpoutat, nechtít nic, co chceme, milovat celý svět, aniž bychom některé nenáviděli a bez jiných nemohli být, apod., je jistě krásný ideál. IDEÁLY NEEXISTUJÍ. Ohánějte se Buddhou a jinými osvícenými jak chcete, ale snaha vzdát se všeho a všech je nebezpečná. 99% lidí zničí, místo, aby je povznesla. Dokážete si jistě sami představit, co se stane, když se pokusíte nic nechtít, necítit, od všeho se odpoutat - pokud z toho uděláte střed svého života a cestu k osvícení, takový vnitřní boj s větrnými mlýny nemůže dopadnout dobře.

Sebeláska nestačí. Určité mezilidské vztahy a kontakty totiž všichni potřebujeme. Nemá proto smysl si vyčítat, pokud nedokážeme netoužit po společnosti jiných lidí. Ano, je dobré se obklopovat lidmi, kteří nás berou takové, jací jsme, kteří naši sebelásku a sebeúctu nijak neohrožují, a vyhýbat se těm ostatním, jde-li to. Ale není dobré zůstat sám. Připadá mi, že nikdy to nemůže být zdůrazněno příliš. Tentokrát jsem narazila na článek, který se opírá zase o pohled psychologů, zaujal mě a chci ho s vámi sdílet.


"Chceme někam patřit a k něčemu přispívat


To je jedna ze základních myšlenek individuální psychologie Alfreda Adlera. Podle něj každý člověk potřebuje zažívat úspěch, cítit zájem druhých, být prospěšný ve společnosti a v komunitě. Byla by chyba si myslet, že spokojenost zralého člověka na ostatních lidech nezávisí. Že zdravý člověk nepotřebuje oporu a potvrzení, a že kdo má dost sebelásky, nepotřebuje lásku druhých

Když někomu dovolíme, aby nás doopravdy poznal, když sobě dovolíme mít někoho rádi, vždycky riskujeme.

Stejně tak mohu věřit, že chybami se člověk učí, a taky je to pravda. Pokud ale budu jenom a jenom selhávat, po nějakém kratším či delším čase sebevědomí ztratím, byť bylo na začátku sebezdravější. Žijeme ve vztahovém světě a propojení s dalšími lidmi dává našim životům velký význam. Pokud nemáme schopnost nebo možnost propojení zažívat, obvykle se trápíme.

Johann Hari dokonce mluví o propojení jako o protikladu závislosti, ve smyslu závislosti například na drogách. Podle něj po drogách nesáhne člověk, který má zdravé vztahy s druhými lidmi. Cesta ven z drogové závislosti tedy vede přes znovunavázání blízkosti. Člověk sám to nezvládne bez léčivého prostředí."

Zdroj úryvku a celý článek zde: http://psychologie.cz/potrebujeme-ke-stesti-druhe/


Spojení duší a proč je důležité jej dosáhnout

1. března 2016 v 21:40 | Neri
Pokud jste četli předchozí články, možná jste dospěli k názoru, že pakliže jsou vztahy dvojpaprsků tak složité, je lepší takový vztah vůbec nezažít. A kdo by se takovému názoru mohl divit, když je to samá nejistota, bolest, duchovní růst, zkrátka žádné pohodlí, kafíčko a cigárko. Samozřejmě, v zásadě se o spojení snažit vůbec nemusíte. Tím spíš, pokud jste svůj dvojpaprsek nepotkali. Jen žijte v klidu dál, nic se neděje, možná se ten druhý nikdy neobjeví a možná je to tak dobře. Jenomže co dělat, když ten druhý do našeho života přišel a teď je to složité, dramatické a zdá se, že je to na vás příliš? Proč se vlastně snažit, proč procházet vším tím špatným, když to dobré je v nedohlednu? Obzvlášť ve fázi uprchlík & pronásledovatel můžete mít pocit (a obzvlášť uprchlík jej má), že bude lepší zůstat sám nebo být s někým v "normálním" vztahu. Proč se tedy spojit se svým dvojpaprskem?

Hlavní důvod je veskrze duchovní, přecejen, spojení dvojpaprsků je především duchovní záležitost. Ačkoli nemusí znát důvod, proč na tento svět přišli, pravdou je, že mají své poslání - možná ne jednu konkrétní věc, možná jen mají být sami sebou, inspirovat ostatní, rozdávat radost, ale i takový úkol je nesmírně důležitý - a součástí poslání dvojpaprsků je i jejich vztah, jejich spojení. Každý sám jsou plně schopni plnit svůj úkol, ale dohromady se jejich možnosti násobí. Navzájem se přirozeně tak skvěle doplňují, že zvládnou i věci, které by sami nezvládli, anebo byly alespoň obtížnější. Dokáží se navzájem podporovat a inspirovat, přináší druhému nové pohledy na věc a hlavně spolu zažívají pocity štěstí a domova, které jim dodávají sílu nejen k jejich poslání, ale i každodennímu fungování, které může být pro mnoho duchovních lidí a bytostí na této Zemi obtížné.

Opomineme-li duchovní důvody, pak je nasnadě říci, že dvojpaprsky by spolu měly být už proto, že jakmile se oba rozhodnou být spolu a přestanou před sebou utíkat, dokáží mít ten nejideálnější vztah, jaký si lze jen představit. Jeden druhého natolik znají, chápou a milují, že spolu zůstanou za všech okolností. Jediné překážky, které mohou zabránit spojení dvojpaprsků, jsou ty vnitřní. Ty jsou často nejhorší, a tak i když žádný člověk nechce být sám - a osamocenost z absence dvojpaprsku se jen těžko léčí jinými způsoby - často se stává, že je jejich spojení oddalováno právě neochotou jednoho či druhého postavit se svým obavám, pracovat na sobě a vyjít druhému vstříc. Tím chci říct, že pro každého, kdo touží po celoživotním svazku s osobou, kterou bude za všech okolností milovat a ona jeho, pokud chce být přijímán takový, jaký je a cítit se doma a šťastný, naplněný vztah s dvojpaprskem je nejlepší způsob.

Jakmile se potkají dva, kteří jsou si souzeni, dříve nebo později přijdou na to, že žádný vztah se tomu jejich nemůže rovnat, že v nich neustále bude vnitřní touha po spojení, že kamkoli utečou, jakkoli daleko, utíkají jen sami před sebou, protože ten druhý je jimi. Utíkat před svým dvojpaprskem je jako utíkat sám před sebou a jelikož nikoho jiného než sebe nemáme, nezbývá nám, než pochopit, že musíme být sami sobě nejlepším přítelem, nikoli nepřítelem. A stejně je to s dvojpaprskem. Nechcete mít toho druhého za nepřítele, nechcete být odděleni. Bolí to. Žádný jiný vztah není tak blízký, silný a naplňující. Od chvíle, kdy se poznáte, začínáte pomalu chápat, že spojení není volbou, ale ani nutné, spíše nevyhnutelné. A jakékoli důvody proti jsou víc než cokoli jiného pouze výmluvami, jak se vyhnout něčemu, co se má stát. Pro dobro všech.

(Bez)nadějné vyhlídky

26. února 2016 v 21:36 | Neri
Předchozí článek byl zaměřený hlavně na uprchlíka, co cítí on a jak trvá, než se vyrovná se svými pocity. Jenomže u dvojpaprsků, stejně jako v každém jiném vztahu, tvoří pár DVA. A tím druhým je pronásledovatel.

Na první pohled je on tím, kdo nejvíc trpí, kdo dostal největší ránu a zcela nespravedlivě. Pronásledovatel si uvědomuje, že toho druhého miluje, že jsou spojeni navždy neviditelným poutem a chce zpátky všechny ty krásné pocity, co vedle druhého má. Chce svůj domov, chce svou lásku, chce splnit plán vyšších sil. Správně cítí, že mají být s tím druhým spolu. Jenom neví, jak to má udělat.

Lze jen těžko popsat, jak se pronásledovatel cítí. Snaží se toho druhého pronásledovat, kontaktovat ho, psát mu zprávy, přesvědčit ho, že opravdu patří k sobě. Snaží se pochopit, co udělal špatně, proč vztah nevyšel. Má tuny otázek, na které nezná odpovědi. Chce vědět, co uprchlík cítí, proč utíká, proč řekl to, co řekl a proč neřekl tamto a proč jej kontaktuje, když se pak nechce vídat. Je zmatený a raněný v hloubi duše. Zoufalý. Zdevastovaný. Umírá uvnitř.


Zkusí na uprchlíka zapomenout. Řekne si, že přátelé mají pravdu, když říkají, že se mýlil. Přesvědčí sám sebe, že ho ten druhý nemiluje, že to on je ten hloupý a naivní, co si jen něco nalhává. Vidí, že ten druhý jde dál, tak to zkouší taky. Vrhá se do nových koníčků, dobrodružství, někdy i milostných, ale svého dvojpaprsku se nemůže zbavit. Všude vidí připomínky toho druhého, jejich vztahu. V obchodech hraje jejich oblíbená píseň. Potkává jemu podobné lidi. Všechny knihy, co čte a filmy, co vidí, jakoby určitým způsobem zrcadlili jeho nešťastnou lásku. Má pocit, že se z toho zblázní. A upadá znovu do deprese.

Utíkat jako o život

26. února 2016 v 20:37 | Neri
Asi to nejhorší, co můžete udělat, ale vy to stejně uděláte. Alespoň jeden z vás. Když se setkají dva dvojpaprsky, je to nádherné, silné, plné lásky a nejrůznějších jiných emocí. Problém je v tom, že mezi ty jiné emoce patří také ty negativní. Strach, především. Utíkáme ze strachu, správně? Pokud nás pronásleduje lev, dá se to pochopit. Pokud nás děsí nějaké pocity, utíkáme před nimi také, ale vnitřně. Vyhýbáme se jim. A také tomu, kdo je způsobuje.

Pokud byste četli zahraniční články o dvojpaprscích, brzy byste narazili na fáze vývoje vztahu dvou dvojpaprsků. První fáze je setkání. Po ní často následuje určitý vztah, začnete se vídat, lépe poznávat, jste si blízcí, vše vypadá skvěle. Pak přijde propad. To je fáze v originálu nazývaná "runner and chaser", přeložit by to šlo zhruba jako "uprchlík a pronásledovatel". Jeden ve vztahu (častěji žena) si uvědomuje, že našel toho pravého, chce svůj strach překonat a pracovat na vzájemné lásce, budovat vztah, zkrátka, je si jistý, že o toho druhého stojí. Někdy ne hned, nejprve může také utíkat (to záleží na povaze, zkušenostech, jaké bolístky v člověku zůstaly), ale dříve či později si uvědomí, že bez toho druhého nechce žít. Problém je v tom, že ten druhý (častěji muž) je k smrti vyděšený celým tím vztahem, blízkostí, pocity. Není si jistý, co cítí, nechce se zaplétat, chce zpátky svůj jednoduchý, klidný život, předtím, než přišel ten druhý a obrátil mu ho naruby. A tak začne utíkat.

Jak poznat svůj dvojpaprsek

25. února 2016 v 23:19 | Neri
Pokud jste jej ještě nepoznali, chápu, že se bojíte. Říkáte si: Co když ho přehlédnu? Co když ho nepoznám? Co když jen tak projdu kolem svého štěstí? Můžu na to říct jen jedno: To se nestane. Máte-li se potkat, nepovede se vám jen tak projít kolem. Jakmile se setkáte, pořád vám bude ten druhý připomínán, budou vás potkávat náhody, vše vás bude dávat dohromady (kromě vašich obav). Takže, nebojte se. Nemůžete to zmeškat a na 99% toho druhého bezpečně poznáte. Opravdu, je to tak jedinečné a silné, že si to nelze s ničím splést. Budou časy, kdy budete pochybovat. Těžké fáze. Ale pochybuje mozek, srdce a duše ví. Budou vědět. Věřte mi. Ale dobrá, existuje spousta znaků, věcí, které spolu dvojpaprsky zažívají, potkávají je. Každý to má individuální, přesto vám dám tip. Pokud s tím člověkem zažíváte něco jedinečného, něco, co s nikým jiným nebylo ani MOŽNÉ, tak existuje pravděpodobnost, že jste dvojpaprsky. A teď ty větší, jasnější znaky. Pokud jste toho pravého už poznali, budete se smát nebo plakat (true story). Pokud ne, víte, co čekat a na co se těšit.

Existuje mezi vámi neviditelné (někdy třetím okem viditelné) pouto, které vnímáte, aniž byste si dokázali rozumem vysvětlit, jak to vlastně víte. Cítíte se s druhou osobou spřízněni, jako byste se znali věky. Když jste spolu, mluvíte, píšete si nebo jen sedíte vedle sebe, cítíte v srdci určitý pocit klidu a míru, důvěry, blízkosti. Je to okamžik, kdy je vše prostě v pořádku. Nevíte proč, ale jste náhle doma, už nikam nemusíte, nic nemusíte, vše je pocitově dokonalé. Můžete mít spory, roztržky, ale jakmile vše ztichne, cítíte v srdci pořád ten mír, i když rozum má důvod se zlobit. Můžete mít dokonce pocit, že čas plyne nějak divně, zrychleně nebo zpomaleně, anebo úplně přestal existovat. Jakmile se rozejdete, zjišťujete, že jste v jistém stavu zvýšené pozornosti, vědomí a že čas opravdu nedokážete vnímat, protože vaše pouto místo a čas přesahuje, zastavuje. Hodiny bohužel ne. Platí to ovšem jen pro osobní setkání, třeba při psaní po internetu čas většinou plyne normálně.

Fyzický kontakt je neuvěřitelně přirozený (skoro jako dotýkat se sám sebe, jen možná víc vzrušující ;-)), vzájemná důvěra obrovská. Řeknete tomu druhému věci, které byste nikomu jinému neřekli, jen proto, že vnitřně cítíte, že on to pochopí. Že vás nikdy neodsoudí, že vás přijme se všemi chybami a špatnými vlastnostmi, se vším, co na sobě nesnášíte. A opravdu to tak je.

Setkání na křižovatkách života

25. února 2016 v 23:17 | Neri
Možná, že patříte mezi ty romantické, duchovní a kdovíjaké všemožné duše, které touží po "dokonalém" partnerovi, který k vám bude přesně sedět a udělá vás konečně šťastnými. Odpustím si pro tentokrát své poznámky o tom, že šťastnými vás nikdo jiný neudělá a hledat v tom druhém řešení je k ničemu a půjdu rovnou k věci. Ačkoli i k tomu štěstí se ještě později dostaneme. Ano, dá se říct, že existuje dokonalý partner. Pro některé. A pro jiné ne. A ta dokonalost není v tom, že by neměl žádné chyby, ale že i přes jeho chyby s ním toužíte strávit zbytek života, cítíte se s ním naprosto skvěle a sami sebou a předchozí prázdné vztahy už vám připadají jen jako směšnou pohádkou z dětství. Obrazně řečeno. Ano, někdo, kdo se dokonale hodí k vám, může existovat. Ale jak zjistíte, jestli tam někde opravdu, ale OPRAVDU je a můžete ho potkat? Jak zjistíte, jestli nebudete čekat na něco, co se nikdy nestane? Dám vám dvě rady. Za prvé, pokud po něčem toužíte, vždy existuje možnost, že se vám to splní. Není tak úplně možné toužit po nemožném, nemožnými věci dělá jen naše mysl, strach, atd. Za druhé, čekat není k ničemu, protože tím se ke svému cíli nepřiblížíte ani o krok. Hledat? To také není úplně ideální. Protože…

Svůj dvojpaprsek potkáte jedině na cestě, někde tam venku, zatímco budete žít svůj život, následovat své sny, cíle, ideály a hledat sami sebe. A to je klíčové, protože váš dvojpaprsek je vlastně verze vás a vy jste jeho verzí. Jste zrcadla. V něčem stejná, v něčem odlišná, ale pořád jste duchovní dvojčata. Stejná duše. Jste to VY. A tady se dostáváme k obecným pravidlům těchto vztahů.


Zrcadlení

Nejprve byste měli mít v sobě to, co chcete najít v druhém. Vím, že to není vůbec potěšující zpráva. Vztahy s dvojpaprsky jsou plné paradoxů. Většinou váš příběh začíná nějak takto: Cítím se špatně, svůj život nemám moc v lásce, sebe už vůbec ne a nejhorší je velká osamělost, které se nedokážu zbavit. Chci najít partnera, který mě bude milovat (protože necítím lásku, nemyslím si ani, že si ji zasloužím - proto ji nemám). Někoho, kdo bude dokonalý (protože se nedokážu vyrovnat ani se svými chybami, natož chybami druhých, příp. žiju v iluzi, že opravdu najdu někoho bez chyb - nemožné). Někoho, kdo mě zachrání. Kdo mi ukáže, že mám cenu. Kdo mě vysvobodí z mého hrozného života a osamělosti. No a přesně to se nestane. Tato realita není pohádka, kde budete sedět ve věži, vyšívat a čekat, až někdo přijde, skolí draka a zachrání vás. Nikdy se nedočkáte.

Budete muset zahodit vyšívání (nebo ho sbalit do tašky, pokud vás opravdu baví) a utéct z věže sami. Je jedno, jestli draka zabijete, obejdete nebo osedláte, každopádně musíte pracovat sami na sobě. Jinak se to ani říct nedá. Musíte se vyvíjet, jít za tím, co milujete a hádejte co - ve chvíli, kdy to uděláte a ten druhý to udělá také, někde tam, na křižovatce svých snů, se setkáte. TAK to funguje.



Tři okolnosti setkání

Četla jsem hodně článků a příběhů na téma dvojpaprsků, plus mám ještě ukecanou intuici, takže mohu říci, co všechna tato setkání spojuje. Jsou to obvykle tři hlavní okolnosti.

Jako bychom se znali odjakživa

25. února 2016 v 23:14 | Neri
Nejprve si pojďme udělat stručný úvod do problematiky své druhé poloviny duše, té pravé/toho pravého, jak jen chcete, ale já budu používat pojem dvojpaprsek (v originále tzv. twinsoul nebo twinflame). Proč dvojpaprsek? Proč ne třeba druhá polovička? Tento pojem užívám proto, že pod jinými slovy si lze představit leccos, obvykle spoustu fám a polopravd šířených neznalými romantiky. Snad mi odpustíte tu drsnou pravdu, ale člověk není poloviční entita, která potřebuje najít svůj zbytek. Proto je termín "druhá polovina duše" poněkud zavádějící. Spřízněná duše pak označuje vztah v mnoha věcech odlišný od vztahu dvou dvojpaprsků. Když už tedy víme, co dvojpaprsek není, pojďme si říct, co tedy JE.

Duše je v zásadě celistvá, ale lze jen těžko říct, že by byla z pevného materiálu. Duše se liší od fyzické schránky snad všemi myslitelnými způsoby. Není z fyzického světa. Není pouhým okem viditelná. Nemůže zemřít, nemůže se trvale rozdělit, nemá pevný tvar a podobu. Pro člověka je nesmírně těžké si duši představit, podobně jako Universum (Boha, chcete-li), neboť se s ničím podobným nikde nesetkal. Duše a vesmír jsou jemnohmotné entity a dohromady se podobají oceánu. Oceán je tvořen vodou, která je ohraničena pevninou, a voda je tvořena kapkami. Kapky jsou tvořeny molekulami. Molekuly vody jsou tvořeny chemickými prvky vodíkem a kyslíkem. Tyto prvky jsou tvořeny atomy. A teď si představte, že Universum je oceán a duše je takovou kapkou. Vy jste součást té kapky a zároveň součástí oceánu.


Vtip je v tom, že ten druhý, váš dvojpaprsek (a opravdu bývá jen a pouze jeden, i když vaše duše může mít vícero vyjádření, které třeba budou nejlepšími přáteli anebo je nikdy ani nepotkáte) je také součástí té stejné duše, stejné kapky. Jste jako kyslík a vodík. Spolu jste něco většího, ale i jako každý sám máte svou hodnotu, vlastnosti, jste samostatná jednotka. A můžete jako kyslík vytvořit s někým jiným třeba oxid, ale už to nebude ono, nebudete oceán. Zjednodušeně řečeno. Je pro mě vždy těžké najít nějaké ekvivalenty, připodobnění, vysvětlení vhodná pro omezený lidský rozum, když mluvím o něčem, v čem funguji na bázi intuice. Pardon, rozume čtenáře, ale některé věci jsou nad tvé síly a můj rozum na tom není o moc lépe :-)

Zmínila jsem, že vaše duše nemusí mít jen dvě vyjádření. Přesto, v rámci nekomplikování a díky vesmírné moudrosti, máme takový dvojpaprsek jen jeden. Pokud je "nás" na zemi víc, buď se nepotkáme, nebo nepoznáme, zkrátka, není nám to souzeno. A pořád je to docela vzácné, neboť ne každý má svůj dvojpaprsek. Pokud ho máte, obvykle to víte. Anebo po něm upřímně toužíte. To jsou známky toho, že na vás někde někdo čeká. Či spíše že je vám souzeno někoho potkat, až přijde správný čas, někoho, ke komu přirozeně patříte. Je to jako osud. I když na něj nevěříte a víte, že máte život ve svých rukou, jakmile to přijde, nemůžete si pomoct. Vše je jako předurčené. Stačilo by nějakou maličkost udělat jinak a nic by se nestalo. Celý život by zůstal ve starých kolejích. Dvojpaprsky život toho druhého k nepoznání mění.
Prvním znamením, že jste potkali svůj dvojpaprsek, je pocit nevysvětlitelné blízkosti, důvěry, pocit, že se znáte odjakživa. Cítíte se s tím druhým na jisté úrovni naprosto volně, sami sebou, v hloubi duše víte, že nemá smysl před tím druhým něco skrývat, ale pak přijdou na řadu obavy, stará zranění a rozum, který se v tomto moc rád plete do cesty. Ale k tomu se ještě dostaneme. Předpokládejme, že zatím svůj dvojpaprsek neznáte a chcete se setkat. Další článek bude právě o tomto.
 
 

Reklama