Mé duchovní zážitky

Nečekaná řešení, kafe a setkání

24. května 2014 v 20:01 | Tammy
Už je tomu pár let, co jsem, jako mnozí jiní, objevila knihu Tajemství. Mám ji tady na stole, někdy si ji čtu, když mám špatnou náladu a potřebuji dodat naději. Ale přečetla i spousty jiných knih na podobná témata a jiná esoterická a tak dále a prošla si hodně dlouhým vývojem, než to opravdu začalo fungovat. Ano, když někdo tvrdí, že věří v zákon přitažlivosti (co si myslíme a cítíme si přitahujeme do života), často se ho lidé ptají: A vám to funguje?
Ano, mně to funguje, ale nebylo to ze dne na den. Trvalo několik let, než jsem se dostala k viditelným výsledkům a pořád ještě jsou to drobnosti. Jako odchovaný pesimista to mám možná těžší, ale tím spíš je skvělé, že to funguje i na mě. A jak to tedy funguje? Zákon přitažlivosti se projevuje jednoduše milými "náhodami". Někdy přímo skvělými! A teď už jsou pevnou součástí mého života. Někdy mě to těší, někdy se tomu směju a někdy bych ten zákon zrušila. To už je život.

Ale teď ke konkrétním případům, abyste si dokázali představit, jak to vypadá. Nečekejte, že hned vyhrajete milióny a pořídíte si auto, vilu a všechno ostatní. To dokáže jen pár lidí, my ostatní potřebujeme čas a víru. Takže se svěřím s pár takovými "náhodami", co mě běžně potkávají.

- Chtěla jsem si koupit černou sukni. Chtěla jsem, aby byla tak po kolena, do áčka, slušela mi a stála 250,- Peníze jsem měla, ale pořád se mi do těch nákupů moc nechtělo, odkládala jsem to. A pak jsme šly ven s kamarádkou a některou napadlo, že tedy zajdeme na nákupy, když každá něco chceme. Obcházely jsme obchody, prohlížela jsem sukně, ale žádná nebyla dle mých představ. Nevadí, tak prostě počkám, až nějaká bude, není kam spěchat, pomyslela jsem si. Ono je hodně důležité brát tyhle věci s klidem, nenervovat se, prostě počkat, co se stane, nechat to být. No ale pak jsme šly do dalšího obchodu a hádejte co - byla tam. Přesně dle mých představ, přesná cena. Zkusila jsem si ji, líbila se mi, koupila jsem. Náhoda?

- Jedna poměrně slavná osobnost měla autogramiádu v knihkupectví, kde jsem byla na praxi. Učitelka češtiny mě vybrala, že s ní mám udělat rozhovor do školního časopisu, ale rozhovor měl být až večer a já potřebovala na večeři na internát, protože jinak bych byla celý den bez jídla, neměla jem na oběd, jen na vlak. Napsala jsem tedy učitelce, že to asi nestihnu. Druhý den mi volal zástupce ředitele ze školy, že mi výjimečně škola proplatí oběd, abych na autogramiádu mohla. Navíc mi ještě kolega řekl, že se v budově prodávají fornetti pro zaměstnance se slevou. Tak jsem se ten den dobře najedla, stálo mě to dohromady 20 korun, autogramiáda se vydařila... problém vyřešen.

- Včerejšek byl vyloženě dnem synchronicity. Chtěla jsem jít večer na ohňostroje a plánovala to už pár měsíců, co jsem se o tom doslechla, ale nějak mi to vypadlo z hlavy. No a včera mě na praxi upozornili, že ty ohňostroje jsou hned ten den a jeden kolega se dokonce nabídl, že mě doprovodí. Všechno tak samo od sebe. Ohňostroje jsem viděla a večer si užila. A to není všechno. Řešila jsem s paní vedoucí prodejny něco kvůli praxi a potřebovala mluvit s ředitelkou školy. Sotva jsem vyšla z budovy a vydala se na tržiště (pořídit si konečně meloun, na který jsem měla chuť...) narazila jsem "náhodou" na paní ředitelku. To jsou mi věci, že?

- Už nějakou dobu mám dopsanou knihu a chtěla jsem ji vydat, ale nelíbila se mi představa doprošování se nakladatelů. Opět jsem se shodou okolností dostala do vydavatelství, kde mi jeden spolužák navrhl web s možností nahrávání a prodeje knih v elektronické podobě. Vzala jsem si odkaz a pustila to na chvíli z hlavy, než dodělám korektury a nakreslím si obálku. Pořád se mi do kreslení nechtělo, nevěděla jsem ani, co tam pořádně dát, ale jednoho dne se mi povedlo ji stvořit (asi nejhezčí věc, co jsem kdy nakreslila). Dodělala jsem korektury a teď je kniha už vlastně vydaná, jen mě čeká sepsat vhodnou anotaci a dát upozornění sem na blog. Bude to brzy :)

- Trik s kafem. Představte si kafe, že ho chcete přitáhnout... zkusila jsem to a narazila na automat s kafem a měla i peníze, ale protože kafe nepiju, nakonec jsem tuhle věc nepřijala a nekoupila si ho. Vždy je třeba přijímat.

- Pak tady jsou takové ty úplné drobnosti, jako že přijdu na zastávku a hned mi něco jede nebo mi někdo řekne, co zrovna potřebuji vědět, aniž bych se musela zeptat. A tak podobně. A je to úžasné :)

Takže pro ty, kteří by stáli o návod a nestačí jim kniha Tajemství...

1. Myslete na to, co chcete. Pomyslete na to, ale nedržte tu myšlenku křečovitě, nepřipomínejte si to pořád a hlavně si neříkejte, že to "přece musí vyjít a kde to je a proč to ještě není". V klidu. Berte to jako hru. Pomyslete na to, představte si to, prociťte vděčnost nebo radost nebo cokoli hezkého a nechte to být. Klidně na to zapomeňte.
2. Během dne, týdne, záleží na tom, jak "velké" přání to je dle vaší mysli (miliony za pár let, pokud vůbec, máte-li "chudé myšlení"... pak už je třeba zapracovat hlouběji na změnách, než jen přitahovat) se to objeví. Pak to musíte přijmout. Máte-li n to jídlo peníze, kupte si ho, nečekejte, že vám ho někdo dá zadarmo. To se může taky stát, ale využijte příležitost, kterou máte. Někdy k cíli vedou zcela nesouvisející možnosti... ale! dělejte jen to, co vás těší. Pokud máte z toho způsobu špatný pocit, nedělejte to tak. Ačkoli, je rozdíl mezi tím nechtít něco zaplatit kvůli tomu, že se cítíte chudí (to pak tu chudobu jen posilujete) a nejít na rande, když z toho máte vážně špatný pocit a nevíte proč. Někdy je těžko rozlišovat mezi intuicí a vnitřními špatnými vzorci. Ale hej, hlavu vzhůru, máte celý život na to, se to naučit.
3. Přijměte, konejte, užijte si, radujte se ze splněného přání, poděkujte! A když vám to naladění vydrží, začnou tyhle věci přicházet samy, bez nejmenší námahy. Je to o cviku, zvyku a víře :)

Nový rozměr emocí?

2. března 2014 v 14:08 | Tammy
V minulých letech jsem zde často psala o tom, co zrovna prožívám na své cestě "duchovního rozvoje". Přicházelo to postupně, různé věci, které jsem najednou dokázala a ani nevěděla jak a proč. Napojení na zdroj vědění. Vědět něco, aniž bych tušila, kde jsem se to dozvěděla. Komunikace s přírodou, živly, anděly, vílami... Vzpomínky na minulé životy. Vize o možné budoucnosti. Pár básní, které ji vystihovaly. Intuice - pocit, že něco má "prostě takhle být" anebo mám něco udělat, někam jít. To už je docela slušná sbírka a abych pravdu řekla, většina z těchto věcí se časem ještě zesiluje. Ta komunikace moc ne, přecejen se poslední dobou se svými průvodci moc nebavím, hlava plná jiných věcí, ale zase mi nezbývá než se nějak poprat s intuicí a emocemi, které na mě útočí neustále. Docela se to hodí při vykládání tarotu. Dost mi to leze na nervy, když jde o mezilidské vztahy.

Tak třeba jeden mladý muž. Na podzim jsme se "náhodou" sešli na stejné škole a od začátku mě k němu něco táhne. Zkusili jsme se bavit, jednou byli venku, a bylo to fajn, je mi sympatický a tak vůbec. Jen je to trochu zamotané, asi i díky tomu, že chodil s mou nejbližší kamarádkou ze stejné školy... a hádám, že ještě před dvěma týdny netušil, že jsme kamarádky. Mám takový dojem, že je na mě kvůli tomu naštvaný. Ok, já se nezblázním, ať si trucuje, stejně to nikam nevedlo, jenže... nemůžu se zbavit toho pocitu, že máme něco společného, že máme a budeme mít něco společného. A tím nemyslím hudební vkus. Je to takový otravný silný pocit, že mě nějakým způsobem potřebuje, a asi i já jeho, ale co s tím mám dělat, to už mi má intuice nesděluje. K naštvání. Skoro zvažuji, že na základě mé brutální upřímnosti k němu nakráčím a tohle mu sdělím. To už snad není možné, aby mě moje vnitřní vedení směřovalo někam do slepé uličky.

A poslední dobou se mi to stává často, že na mě ta moje intuice něco pořád volá. Skrz emoce a určité představy, například. Dokonce se mi nedávno stalo, že jsem zažila takové dva zvláštní stavy vědomí. Šla jsem o polední pauze na oběd, přemýšlela právě nad tímhle peripetiem s oním mladým mužem a intuicí a cítila najednou, jak se svět změnil. Tedy spíš můj náhled na něj. Jako by bylo něco ve vzduchu. Vnímala jsem energii kolem. Bylo to, jako bych kráčela skrz síť, síť nabitou magií nebo nevím čím, bylo to nepopsatelně zvláštní. Vzduch kolem byl prostě jiný, než obvykle. Rozostřila se hranice mezi hmotným a nehmotným. A takové nepopsatelné pocity mívám poslední dobou častěji, jako bych překonala hranici normálních emocí a začal vnímat ještě nějaké další, jemnější, doplňkové. Šílené.

Třeba bezčasí. Vracela jsem se z jedné moc příjemné návštěvy s někým, koho jsem dlouho neviděla, a ve vlaku jsem si uvědomila, že mám už celý den takový divný pocit. Chvíli trvalo, než se mi ho podařilo pojmenovat. Byla to absence času. Nevnímala jsem čas, byla jsem tak nějak nezvykle v přítomnosti, těžko se mi přemýšlelo, všechno bylo skutečnější, živé, zvláštní. Trochu mě to vyděsilo.

Jindy se mi stává, že moje jemnější emoce vyjadřují něco skrz mou fyzickou schránku. Z nezvyklých pocitů se mi až motá hlava nebo je mi trochu špatně, asi z toho, jak si tělo zvyká na přechod na... co já vím, vyšší vibrace? Nebo prostě jen na ty nové schopnosti, posuny ve vědomí. Každopádně občas nastane okamžik, kdy se cítím dobře a šťastná, ale není to všechno. Skoro můžu to štěstí definovat nějakou představou. Zcela nelogicky mi přichází na mysl záplavy květin a podobné nesmysly. Ještě o něco divnější, než moje "čichání" ročních období ve vzduchu. Každý rok cítím ten posun. Už někdy v listopadu cítím zimu ve vzduchu, od února tam cítím jaro. Nedá se to popsat jako přesný fyzický pocit, ale prostě cítím, že se něco změnilo. Stejně je to v pohodě. Připadá mi to přirozené. A proč taky ne, u víly.

Další věc, co je pro mě ještě pořád nová, je emoce lásky. Skutečné, ne ta zamilovanost. Takový ten pocit, jak vás pouhé pomyšlení doslova hřeje u srdce, cítíte se silnější a schopní se porvat s celým světem a nemůžou za to hormony, ale nepochopitelná, neuchopitelná, dříve nevídaná síla srdce, které bylo vždycky rozdrásané a teď je jako ze železa.

PS: Dneska jsem taky v nějakém zvláštním otupělém stavu mysli a jak píšu, všímám si periferním viděním, že mi kolem prstů levé ruky tančí záblesky mé fialové aury. Zvláštní... To už se mi dlouho nestalo. Vidím aury málokdy, neovládám to.

Návštěva království

31. srpna 2013 v 12:01 | Tammy
Včera večer jsem se zase po dlouhé době rozhodla podniknout výlet za svým totemovým zvířetem. Už delší dobu vím, že je to lvice, ale pořád o tom občas pochybuji a říkám si: Zrovna já, a lvice? Tak vznešené, společenské, hrdé zvíře? A tak jsem si řekla, že to zkusím znovu jako od začátku, jako bych nic nevěděla. Uklidnila jsem se a představila si své silové místo, svoji mýtinu s pramenem, který vyvěrá do malé tůňky. Tak jsem tam přišla a říkala si, že chci jít za svým totemovým zvířetem. Objevil se nějaký pták, snad jestřáb. Podíval se na mě a já věděla, že ho mám následovat. Letěl nízko a já šla za ním. Z mýtinky do lesa a pak ke skalám, kde vedla úzká skalní cestička. Vyšla jsem po ní až na takový skalní výčnělek, na kterém stála nádherná lvice. Byla ke mně zády, shlížela dolů na krajinu, ale nebylo tam skoro nic vidět, jen oblaka, jako bychom byly strašně vysoko nad zemí. Jestřáb už byl pryč, když jsem na ni promluvila.
"Vypadá to tady jako ve Lvím králi. To místo, kde ukazoval Mufasa Simbovi jejich království."
Lvice neodpověděla, ale vytočila se hlavou a trupem ke mně, aby na mě viděla. Jako by se ohlédla.
"Takže jsi opravdu lvice. Proč lvice?" zeptala jsem se při vzpomínce na článek o podobné meditaci jiné blogerky.
"Protože lvice je královna."
"Copak já jsem nějaká královna?"
"Pojď sem," řekla a já přistoupila blíž k okraji, postavila se vedle jejích předních tlap a zadívala se na mraky dole.
"Nic tam nevidím."
"Protože se nedíváš."

Ještě blíž ke svému středu

23. června 2013 v 21:00 | Tammy
Poslední dobou je můj život poněkud hektický, všechno se mění a já to nějak kočíruji. Změnila jsem se i já a posunula se ve svém vývoji dál, zas o další kousek. Mezi mnou a mou spřízněnou duší to skončilo. Těžko říct na čí straně je chyba, však také bývá obvykle na obou. Má se to tak, že jsem se asi spletla. Myslela jsem, že jsem našla svou druhou polovičku, svého duchovního partnera, ale to ne. Byla to osudová láska, která mě měla hodně naučit (a také naučila), ale zdá se, že pořád ještě nejsem na konci hledání. Žena prý musí být silná, aby vedle sebe mohla mít hodného muže. Musí najít sama sebe a přestat hledat oporu a pak se objeví ten, kdo je jí souzený. Zajímalo by mě, jestli je to pravda, ale docela tomu věřím. Myslela jsem, že už jsem dost silná, ale teď vidím, že jsem na tom zas tak dobře nebyla. Každopádně se teď cítím o dost silnější. Zase o něco klidnější, sebejistější a nezávislejší. Pochopila jsem, že jsem se pořád ještě spoléhala na ostatní, i když jsem tu skutečnost dovedně skrývala i sama před sebou. Ještě jsem si dost nevěřila.
Rozhodla jsem se spoléhat na sebe a na anděly, víly a své bohy. Udělala jsem si takovou boží schránku, krabičku, kam házím všechny své starosti a protože vím, jak je vděčnost důležitá, rovnou při vhazování děkuji za to, že jsou vyřešené. Na jednom z těch papírků byl napsán ten vztah, co teď skončil, protože jsem se s tím v prvních dnech pořád ještě nemohla srovnat. Vzpomínání na to, co bylo hezké a už se nevrátí je bolestivé a nemá to žádný smysl, ale přesvědčte hlavu, aby to nedělala...
A tak jsem se náhodou dostala k filmu 500 dní se Summer. Asi do poloviny to krásně vystihovalo ten náš vztah-nevztah, místy jsem se smála, místy téměř zahanbeně klopila oči, jak to sedělo. Dokonalé zrcadlo. A pak jsem čekala, jak to skončí. Už mi bylo jasné, že je to odpověď na moje otázky. Po filmu jsem si vzpomněla právě na ukázky z knihy Osudový partner, které jsou k nalezení na internetu. Tím zapadl do skládanky zbytek dílků. Smutek mě ještě tak úplně nepřešel, ale už všechno chápu. Vím, co bylo špatně a vím, že to muselo být. Také vím, že bude líp a že mi to opravdu pomohlo v mé životní cestě. Jako by se to promítlo i do ostatních oblastí mých vztahů. Už nelpím na nikom. Je mi to jedno. Ne, že bych pořád neměla ráda své přátele a tak, pořád jsem milá a přátelská, ale už se neohlížím na cizí názory a už se nestarám o cizí pomoc. Když mi ji někdo nabídne, příjmu, proč ne? Ale nespoléhám na to ani v nejmenším. Něco se ve mně sklidnilo, ztvrdlo či jak to jinak říct. Vím, že už nikoho nepotřebuji. Nakonec jsme všichni sami, ale tak to má být.
Přes víkend jsem byla zase v Nasavrkách pomáhat na keltském skanzenu a byla tam na programu keltská oslava slunovratu. Stručně: Potkala jsem zase jednou spoustu skvělých lidí. Potkala jsem hezkého charismatického kluka, přesně ten typ, do kterých jsem se vždycky zamilovávala. Uznávám, že mě to pokoušelo, ale držela jsem se při zemi. Snažila jsem se omezit svoje automatické vyhlédávání společnosti dotyčného, které obvykle pracovalo v takovém případě. Nedělala jsem si žádné iluze. A tak to bylo, párkrát jsme si popovídali, zahráli nějakou tu hru, rozloučili se a tím vše skončilo. Pak tam byl další kluk, s tím jsme se jen tak špičkovali, což mě teda bavilo. Rozloučil se se mnou pusou na tvář a to bylo vše. I s ostatníma jsem se tak bavila, hrála hry, povídali jsme si, škádlili se, prostě jsem si taky jednou užívala pozornost, na kterou jsem donedávna nebyla zvyklá se svým přesvědčením "jsem sice hezká, ale ne ten typ, co za ním běhají kluci". Zůstala jsem však celou dobu sama sebou, užívala si jen ty chvíle a snažila se nic neřešit. Nepřemýšlet nad tím, co bude dál. Nestarala jsem se, co si kdo myslí. Bylo to fajn, ale super lidi bývají na všech bronťárnách. Nejvíc na tom ale miluju, že všechny starosti z domova zůstaly doma a já na ně mohla zapomenout.
No a pak jsem zažila ještě pár zvláštních věcí, takových náhod co nejsou náhody, aneb náhoda je krycí jméno pro akce bohů, když chtějí zůstat anonymní. Zkrátka jsme měli večer takovou meditaci, měli jsme si sebe představit v domě se zrcadlem, kde se nejprve zjevují chvíle, na které nejsme hrdí a pak ty šťastné. To první mi nevadilo, už jsem tak nějak zvyklá hrabat se ve své špíně a učit se z toho. Dostaly mě ty šťastné, protože... na co asi tak dokáže holka myslet těsně po rozchodu s někým, koho považovala za svou druhou polovičku? Málem mě to rozbrečelo, samozřejmě jsem se držela, ale asi to nebylo zrovna to, co plánovali. Chci říct, mělo to být naopak, ne? Měla mě děsit moje temnota, ne pomíjivost štěstí.
Jak jsem byla po té meditaci v posmutnělé náladě, šli jsme k jezírku, kde jsme pouštěli svíčky na vodu a měli si přitom něco přát. Teď mám v zásadě všechno, co jsem chtěla a co nemám, bohové zařídí, ale napadla mě jedna věc, kterou jsem si chtěla extra přát. A tak jsem vyslala s lodičou přání šťastné lásky.
Mezi lidmi na víkendovce byla jedna moc milá paní, taková ta, ze které vyzařuje moudrost, jako by všechno věděla, byla se sebou už dokonale srovnaná a rozdávala lásku a štěstí ostatním. Opravdu úžasná osoba. Když jsem se loučila s touto paní, objala mě a řekla mi, že jsem úžasná a je ráda, že mě poznala a já zkrátka věděla, že to myslí upřímně. A pak mi ještě řekla: A přeji ti šťastnou lásku. A já se rozesmála a řekla jí, že děkuji, protože to zrovna docela potřebuju. Nevím, jak o mém přání věděla a jestli to věděla nebo ji to jen tak napadlo. Vím ale, že to bylo jedno z mnoha znamení pro mě. Protože náhody neexistují.

Víly osobně

20. července 2012 v 9:17 | Tammy
Jak jsem psala o své "nové" bandě víl, tak tady se trošičku rozepíšu o každé z nich. Hledala jsem na internetu nějaké obrázky, které by je vystihovaly, protože zas tak dobře kreslit neumím. Netroufám si na ně. Tedy...

Banda víl

19. července 2012 v 23:05 | Tammy
Věřte-nevěřte...

Rozmluva

10. dubna 2012 v 20:09 | Tammy
Už dlouho jsem nenapsala žádné zážitky se svými duchovními průvodci, z části proto, že moje paměť není nijak skvělá a taky proto, že jsem se zabávala jinými věcmi a neudělala si na ně moc času. Ale dneska jsem zas chvíli našla tak... pro všechny, kteří s andílky ještě nemluví, alespoň zase trochu nahlédnete "za oponu" :)

"Už zas se to děsně seká."
"Třeba ti chce něco naznačit. Jako že by ses měla víc starat o to, co říkám já."
"Vždyť já se starám."
"Mohla bys víc."
"Dobrá, vyhrál jsi. A vůbec, čím to, že tě dneska vnímám tak... jasně?"
"Jednoduše jsi mě chtěla vnímat. Ale můžeme to také svést na to, že tě najednou osvítilo božské poznání při čtení té knihy."
"Fajn, takže jsem tě chtěla slyšet."

Poraď mi...

1. ledna 2012 v 13:07 | Tammy
Když jsem šla dnes ráno spát, nemohla jsem usnout. Dala jsem si sluchátka do uší, poslouchala hudbu a hodně přemýšlela. Nevěděla jsem jistě, kterým směrem se dát a přepadly mě pochybnosti a tak jsem požádala... universum nebo bohy nebo já vlastně ani nevím koho, aby mi poradil. Měla jsem takový zvláštní pocit, že mám natáhnout jednu ruku - jak jsem ležela na zádech prostě nahoru nad sebe, s vytaženým ukazováčkem a nechat ji tak, jako bych se chtěla dotýkat oblohy. A pořád jsem přemýšlela a prosila a asi jsem vůbec neposlouchala. A pak se moje ruka z ničeho nic pohnula, aniž bych to zařídila já. Opsala kruh a pak začala sama od sebe něco psát. Neovládala jsem ji, jen cítila, jak se hýbe a snažila se odhadnout, co píše. A pak jsem se ptala.
No a jelikož se to blbě četlo, navíc to bylo jaksi zrcadlově, prostě jsem si pomyslela: Takhle to nejde. Odpovídej ano ne. Ano bude kruh a ne čára.
A ptala jsem se tedy dál a po každé otázce jsem si zakázala přemýšlení jestli ano nebo ne a nechala "ruku" odpovídat tak, jak jsme se dohodli. Dozvěděla jsem se pár důležitých věcí a pomohlo mi to, jen vám neřeknu, na co jsem se ptala :)
Tak vidíte, automatické psaní a automatické kreslení asi není jediný způsob. Vyzkoušejte automatické psaní do vzduchu :D
Ale teď vážně, co chci opravdu říct je, že nezáleží na tom, co děláte a jestli jste slepí a úplně natvrdlí :D Když požádáte o pomoc, vždycky ji dostanete a když požádáte o odpovědi, a máte je dostat, příjdou k vám. Znamení vás budou třeba bombardovat stále, dokud si jich nevšimnete. Ale universum, bůh, bohové, andělé, říkejte tomu jak chcete, jsou pořád s námi a dohlížejí na nás a chtějí nám pomoct. Jen musíme sami také pomoc chtít. Nebojte se požádat, i kdyby to byla nějaká maličkost.

Na kopečku (v Africe?)

30. června 2011 v 1:05 | Tammy
Té hodiny zveřejnění si nevšímejte, ehem :D

Jeden večer jsme si tak s Kazmielem povídali, už ani nevím přesně o čem, a pak jsem řekla, že bych si mohla vyjít ven, protože pořád sedím doma a venku je hezky...a navíc teď, když ještě ostatní prázdniny nemají, není ráno nikde nikdo. Samozřejmě se nedá říct, že by v Ostravě bylo nějak hodně přírody, nicméně před domem mám kopec (a o tom jsem se už jistě párkrát zmiňovala) a u něj stojí můj strom. Tak jsem si vzala svou oblíbenou dlouhou sukni, tričko a mikinu a vylezla si na kopeček. Sedla jsem si na kořeny jednoho ze stromů, které trčí nad zem a pozorovala okolí. Bylo tam krásně, moc lidí kolem nechodilo a najednou jsem si tam připadala tak...bezpečně. Napadlo mě, že za to asi můžou bytosti, které tam žijí. Tak jsem se s nimi dala do řeči. Pochopila jsem, že duch jednoho ze stromů na to místo jakoby dohlíží a řekl mi, že se tam můžu vždycky vrátit, že tam pro mě bude bezpečno...prostě že mě tam rádi uvidí a postarají se o mě. A já jim na oplátku slíbila, že se budu starat o to místo. No, tak jsem jeho stromeček rovnou objala, proč ne, že? :) Bylo tam docela dost odpadků, protože tam docela často spí opilci a bezdomovci (achjo), takže jsem slíbila, že je posbírám. No a tak jsem tam v úterý ráno zašla s Beátou (tedy tou malířkou, která má obrázky v sekci cizí tvorba:)) a posbírali jsme odpadky na kopci a trochu kolem něj. Vypadalo to hned o dost líp a mám z toho dobrý pocit. Jen kdyby ti lidi tak nekoukali, hlavně z domova důchodců vedle toho kopce :D
Tak, co ještě říct? Jen snad nové ekologické heslo: Sbírejte odpad, příroda bude mít radost xD

Rozhovor ve vlaku

3. června 2011 v 23:42 | Tammy
Po delší době jsem si zase udělala čas na Severku a ona mi pověděla pár zajímavostí ze světa víl. Samozřejmě si to už nepamatuji slovo od slova tak přesně, jak to bylo, ale něco málo jsem ještě z paměti vydolovala. Jen si nevzpomínám, jak to vlastně celé začalo. Ale probíraly jsme toho dost. A ty osobnější věci tady stejně nedám :)

***
Dokonce jsem viděla knížku, která holčičkám radila, jak se stát vílami.
To je milé.
Myslíš? Připadá mi to trochu divné...holčičky se chtějí podobat vílám, ale většinou na ně nevěří. Chtějí být jenom jako ty "bytosti z pohádek", které nosí krásné šaty, věnečky z lučního kvítí a tančí při měsíčku. Neví, že jsou víly jemnohmotné a že mají radši chránit přírodu.
Ve své podstatě mají trochu pravdu. Můžeme mít šaty jaké chceme, zvolit si jakoukoli podobu i barvu vlasů a všechno ostatní. Samozřejmě, že je pro nás přirozenější nemít podobu a jen tak splynout s přírodou, světem, vesmírem, ale jsme přece jen maličko parádivé, tak míváme podobu. Třeba pro vás, kteří nás vidíte. Většinou si vybereme nějakou nejoblíbenější podobu a tu pak používáme. (Severka má hnědé vlasy asi po pás, modrý věneček ve vlasech a modré šaty.) Mohla bych vypadat i jako ta víla na tvém obrázku (Změnila se v modrou vílu s bílými křídly.)
Líbí se mi víc tvoje normální podoba. (Změnila se zpátky.)
Mě taky.
Stejně si nedovdeu představit, že bych neměla tělo. Už jsem si na něj až moc zvykla.
Vím, že by sis ten pocit zamilovala. Vlastně bys úplně zapoměla, že jsi kdy měla tělo.
Je to možné. Ale momentálně si to nedovedu představit.
Já si nedokážu představit, že bych tělo měla. A ne všechny děti si jen tak hrají. Ty jsi věřila.
Jo, já na víly věřím už douho, ale jim to dospělí vytloukli z hlavy.
Třeba na ně věří. To je na dětech úžasné. Když jsi byla malá, všichni ti říkali, že lidé nemůžou létat, ale ty jsi to stejně zkoušela.
To už je dávno. Když jsem byla malá, taky jsem obdivovala Ariel, ale věděla jsem, že neexistuje.
Chvíli jsi věřila těm návodům, které kolovaly po internetu.
Hmm...myslela jsem si, že by na tom něco mohlo být a bála jsem se. Co kdybych se opravdu stala mořskou pannou? Co bych asi tak dělala?
Potřebovala bys vodu a někoho, kdo by tě k ní dostal. A to rychle, protože bez vody nemůžou vodní bytosti být. Rozplynou se. Zmizí.
Jak můžou zmizet?
Já nevím. Vesmír nikdy nestvoří vílu, která by neměla svou rostlinu, člověka, vodu nebo něco jiného. Asi to ani není možné.
A když to její zanikne?
Nevím. Nestalo se mi to. Nemůžu znát všechno, co vesmír ve své dokonalosti stvořil. Jen mu prostě věřím.
Stejně není možné, aby se z člověka stala mořská panna. A ty to víš.
Vím, ale bylo by hezké, kdybys tomu věřila. Už jsi příliš jako dospělá. Přála bych si, aby ses častěji jen tak zasnila nad nemožnými věcmi. Prospělo by ti to.
Já vím. To ztracené dětství - děsí mě to.
Víš, že jsem tady, abych ti pomohla.
Jo, ale stejně si to musím nějak srovnat sama.
Zvládneš to.
Máš pravdu. Co bych to nezvládla.
Tak se mi líbíš.

Malé moudro od andělů

17. dubna 2011 v 10:44 | Tammy
"Vaše tělo je chrám vaší duše."

Jak tomu máte rozumět?
Přirovnejte si to třeba k bohům star. Řecka. Bohové se zlobili, když někdo ničil jejich chrámy, protože to byly jejich příbytky a zničením chrámu jako by ničili i jejich důstojnost. Čím více chrámu bůh měl, tím váženější byl.
Vidíte to, my máme jen jeden a ničíme si ho ještě sami.

Proč by naše duše měla být v rozbitém chrámu? To si jí tak málo vážíme? Málo si vážíme svého těla?
Ano, tak to je. Je pravda, že tělo nás svým způsobem omezuje, ale naopak nám pomáhá k tomu, abychom ovlivnili fyzický svět. Je to nástroj, takový "dopravní prostředek" pro naši dušičku.

Svoje auto si taky schválně nenaperete do stromu, aby mělo škrábance. Každý by pak viděl, že o něj nedbáte.
Už chápete, co tím chci říct?

Já ta slova od Kazmiela pochopila, ale není tak lehké vysvětlit je ostatním :)

Takže nakonec: Mějte své tělo rádi, ať je jakékoli. A podle toho se k němu také chovejte...jinak vám to vrátí.

Jak jsem šla s Kazmielem k zubaři

29. ledna 2011 v 12:21 | Tammy
  Ano, jednou bohužel příjde ten den, kdy musím poslechnout svoji matinku a jít si vytrhnout zub, kvůli kterému mi ten nad ním roste příliš vysoko, až vypadám jako převrácený upír s dvojchrupem. Vypadat jako upír by mi nevadilo, jenomže upíři mají zuby víc dole, ne víc nahoře.
Nemluvě o té hromadě kazů, kterou jsem si musela nechat vyspravit.

  Jenomže já absolutně nesnáším zubaře a zvlášť když tam musím jít sama. Chudák máma tam semnou šla dvakrát, ale potřetí už to nešlo. Jsem už velká holka, no ni?
A to je jedna z výhod toho, znát svého strážného andílka. Je snadné si sehnat jemnohmotný doprovod, když je s tebou stejně 24 hod denně.

  Ani byste nevěřili, jak umí být andělé vtipní. V čekárně jsem se dusila smíchy, páč Kazmiel si usmyslel, že mi bude zpívat upravenou verzi jedné z mých oblíbených písniček. Ale to byste museli slyšet, popsání těch slov tak legrační vážně není :D Pak jsme si - v mysli, ne nahlas - zazpívali Máš má ovečko dávno spát. Než mě tedy pozvali do ordinace.

   No, skončilo to tak, že jsme skoro cleý den vykecávali. Nejdřív mě utěšoval u vrtání tím, že si pak zajdeme koupit nějaký ten dobrý koláček do nedaleké pekárny a za dvě hodinky si dám do nosu :D Potom jsem si z něho spíš dělala legraci, že je otravnější než komár x).

   No co, my už máme odjakživa takový přátelský vztah a pošťuchujeme se stejně jako s Laren, Severkou nebo lidskými kamarádkami.
Krom toho mi občas zdržuje autobusy abych je stíhala o:-)


Jaké z toho plyne ponaučení?

Andělé jsou přátelé, ne vyšší mocnosti, kterým je třeba se klanět.
Andělé jsou vždy s vámi a jsou s vámi rádi. Vždyť vás bezpodmínečně milují.
Andělé vás nikdy neopustí a vždy, když mohou, vám pomůžou.
Nikdy nejste sami. A andělé nejsou tak vážní, jak se zdá :)

Moje lvice

22. listopadu 2010 v 23:18 | Tammy
Napadlo mě, že k tomu něco málo napíšu, ikdyž to všechno s totemovými zvířaty není žádná věda a všechno podstatné už jsem řekla. Takže jenom doplním svůj zážitek.

Mimochodem, Ochránci chvíli počkají, páč nestíhám napsat a přednastavit další díly, Keta odpustí :D


  Představila jsem si zoo. Prošla jsem kolem výběhů, ale nevšímala jsem si jich. Zamířila jsem přímo do krásného velkého pavilonu. Byl tam stín, jenom slabý paprsek světla ozařoval místnost. Přijď ke mě moje zvíře, pomyslela jsem si. Chvíli jsme počkala a pak se ze stínu vynořila ona. Lvice tiše našlapovala, ztělesnění síly a elegance. Přišla až ke mě a zadívala se na mě svýma kočičíma očima. Moje totemové zvíře. Vždycky jsem si myslela, že je mi lev (popř. nějaká kočkovitá šelma) nejblíže. Chvíli jsme si povídaly. Já a moje zvířecí já.

  Občas ji prostě zavolám. Zavolám na ni v mysli a ona se objeví vedle mě. Líně leží u mých nohou, tiše chodí za mnou a připomíná mi, že se mám uvolnit a být víc jako ona, jako moje zvířecí část.

Severka jako kompas Jacka Sparrowa

28. října 2010 v 19:36 | Tammy
On vůbec neukazuje k severu. Ukazuje k tomu, co si nejvíce přeješ.
Možná, že přímo k tomu co jsem nejvíce chtěla mě nezavedla, ale pomohla mi trochu jinak.
Víte, já mám naprosto mizerný orientační smysl. Nebo jinak, já vůbec nedávám pozor na cestu. Absolutně ne. Když někudy někam s někým jdu, prostě se soustředím na to, o čem mluvíme nebo se zamyslím. A ejhle, za chvíli vůbec nevím kudy jdeme a jak jsme se dostali do cíle. A to je ten problém, protože...

V zajetí démonů

20. října 2010 v 16:44 | Tammy
Vyjímečně nehodlám psát o sobě, ale o mém otci a o tom, jak dokáží démoni otrávit a zničit celý život. Berte to jako varování a zároveň zkušenost, abyste věděli, že takové věci se stávají, že to nejsou jenom povídačky.

Jak jsem málem vycestovala

30. června 2010 v 21:01 | Tammy
Když jsou takové nádherné slunečné dny, mám neodolatelnou chuť se natáhnout na postel a zdřímnout si. Jo, někoho uspává tma, mě hřejivé sluneční paprsky. Člověk se cítí tak uvolněně, jako by pod dohledem a bezstarostnému se dobře spí, že.
Každopádně, řekla jsem si, že spát nebudu, ale prostě jsem si lehla na záda, pustila si hudbu a relaxovala :D

Vzpomínky na minulé životy

4. června 2010 v 20:16 | Tammy
Už před několika lety jsem psala o svých vzpomínkách na minulé životy, ale to bylo ještě na literu v článku: Říkali mi Nerivarne. A jelikož jsem včera měla další "vidění", konečně sem napíšu i to ostatní.

Taneční půlhodinka

1. května 2010 v 21:38 | Tammy
Právě teď se mi nepíše moc dobře, protože jsem stále ještě trochu zpocená a udýchaná po svém tanečním výkonu :D A aby toho nebyo málo, ještě mi tady Severka, Laren a Kazmiel štěbetají do ucha. Ikdyž, štěbetá hlavně Severka, andělé jsou přece jen celkem ticho a mile se usmívají jako obvykle.

Štěbetá?? Tak já štěbetám?Pche! založí si ruce a tváří se uraženě.
Dlouho jí to ale nevydrželo a už zase mele pantem.
Já nemelu pantem!

Aura a já

1. května 2010 v 21:16 | Tammy
Tak výjimečně tady mám zase pár zážitků, aneb jak to vypadá když Tammy vidí auru :)

Co je aura ví většina lidí, kteří se alespoň trochu zajímají o napřirozeno.
Takže jen ve zkratce - aura vypadá jako barevná mlha kolem živých bytostí a dokonce i barev. Nemůžete ji ale vidět když se díváte přímo, pouze periferně když se díváte trochu mimo. Z aury se dá vyčíst zdravotní stav, nálada a povaha. Právě podle barvy aury se ona povaha určuje. Moje barva je fialová a už jsem tady někde dávala odkaz či psala o tom, jaké vlastnosti se k této barvě aury vážou.

Debata a zamyšlení o minulých životech

18. dubna 2010 v 10:51 | Tammy
Včera jsem si chvíli povídala se Severkou na téma minulé životy, pozemští elementálové a tak různě. Jako vždy si nepamatuji jak to začalo. Probíraly jsme nejdříve mě a moje životy, ale pak jsem se dozvěděla i zajímavé věci o Severce a také, co andělé a víly dělají, když jejich člověk zrovna není naživu. A aby toho nebylo málo, museli se zapojit i Laren a Kazmiel. V přesném znění vám to asi nenapíši, ale tak zhruba ať víte.

Moji jemnohmotní průvodci

19. března 2010 v 13:37 | Tammy
Jeden článek tady stále chybí. A to je ten o mých jemnohotných přátelích. A tak ho sem konečně dávám, takže dovolte mi abych vám představila:

Kazmiel

Můj anděl strážný, kterého znám už nějaký ten pátek. Věčně hodný, usměvavý, starostlivý a vůbec prostě anděl jako vyšitý. Co se týče vzhledu, tak je to klasický světlovlasý anděl s milou tváří. Nicméně, nemohla jsem ho nezmínit :)

Laren

Můj druhý anděl. Zatím o ní nic nevím, jen jsem se o ní dozvěděla náhodou při kreslení.

Doporučuji lupu. Originál je krásně světle modrý a je všechno vidět. Scaner mi to úplně vybělil, takže skoro nejsou poznat obrysy. Laren je ta vpravo, vlevo je zdřejmě Kazmiel. Ve skutečnosti nemají ty obvazy přes oči :) A toho krásného profilu si nevšímejte, bez šablony by byl příšerný.


Severka

Můj dnešní "objev". Když jsem tak seděla u matematického klokánku, uslyšela jsem další hlas. Nejdříve jsem si myslela, že je to druhý anděl. Radili mi co a jak zatrhnout. Chvíli jsme se bavili

Nejsi na anděla trochu potměšilá?
Anděla? Vždyť jsem víla.
Víla?!
No jistě, co sis myslela?
Že jsi anděl. A jaktože se mnou mluvíš?
Vybrala jsem si tě.
Vážně? A to proč.
Protože přece vím jaká jsi, že máš ráda přírodu a jsi naše sestra.
Takže teď budeš se mnou?
Ano.
A jak se jmenuješ?
Nijak. Můžeš mi dát jméno jestli chceš.
A jaké jméno by se ti líbilo?
Třeba nějaké...zvláštní.
Chvíli jsem se zamyslela a napadala mě samá otřepaná jména.
A co kdyby ses jmenovala jako hvězda?
Hvězda? Proč ne, to by se mi mohlo líbit.
Co třeba...Severka? Hvězda, která ukazuje námořníkům směr.
Severka? To se mi líbí, dobře. Budu Severka.
A jak vypadáš?
V hlavě se mi objevila představa. Vypadala jako maličká víla, se stříbrnými křídly a modrými šaty. K tomu měla zvláštní špičaté botičky. Její vlasy byly dlouhé a hnědé a ouška měla maličko zašpičatělá.
Nakreslíš mě? zeptala se
Nedokážu to.
Zkus to.
Teď nemůžu.
Proč ne?
Zrovna jsem seděla v narvané třídě a moc se mi nechtělo.
No dobře.
Nakreslila jsem nějaký ten náčrtek, jediné co se mi povedlo byla křídla, ale to Severce vůbec nevadilo. Poletovala kolem, chvíli mi seděla na ruce nebo na pouzdře a usmívala se.
Napíšeš o mě? zeptala se.
Napíšu. slíbila jsem jí a teď ten slib plním.
Severka je prostě malá, věčně veselá víla a čeká nás ještě určitě mnoho společných zážitků.
To se mi líbí. usmála se právě
Máš pravdu, ještě toho určite spoooustu zažijeme.

Co mi řekla voda

6. března 2010 v 18:50 | Tammy
Tak jsem si jednoho dne prostě povídala s vodou. Říkala mi docela zajímavé věci a tak se o ně s vámi chci podělit.

Takže jsem si jednoho dne prostě jako obvykle napustila vanu, vyvalila se do ní a koukala do blba :) A jak to občas dělávám, prostě jsem tak nějak zavolala vodu. Neumím moc vysvětlit, jak na to. Je to něco, co mám v sobě tak nějak automaticky. Prostě jsem se pokusila s tou vodou tak nějak splynout a mluvit. Co říkala jsem prostě slyšela v hlavě, stejně jako můj hlas, ale byl jiný. Hlas vody byl prostě jako šumění řeky, byl vlastně milý a něžný jako matka, byl... prostě osobitý. Vždycky jsem si se všemi povídala jako s přáteli - s živly, andělem, přírodou,... bez nějakých formálností ale s přátelskou úctou.

Ahoj princezno

Nepamatuji si všechny detaily, ale pokládala jsem jí nějaké ty otázky a některé odpovědi byly opravdu zajímavé :)

Jak je možné, že jsi i v téhle upravované vodě?

Já jsem v každé kapce vody, v každém proudu řeky i v obyčejné kaluži. Jsem i v tom proudu, který teče z kohoutku a jsem i v té nejšpinavější vodě, stejně jako v této.

Pochopitelně, že voda nemluví stejně jako my, je to spíše výměna myšlenek, ale já je vnímám a moje podvědomí je formuje do slov. Stačí mysli prostě dovolit aby rozuměla a ona rozumí.

Hodně zajímavé ale bylo to, na co jsem se zeptala po jisté debatě týkající se mých minulých životů apod.

Jak to můžeš vědět?

Já neexistuji zvlášť v přítomnosti, minulosti a budoucnosti. Jsem ve všech časech, ve všech světech najednou. Co vím já teď, vím i v minulosti a momentálně vidím i budoucnost. A znám tě takovou, jakou jsi doma stejně jako v tomto a všech ostatních životech.

Tohle mi hodně vrtalo hlavou a vůbec se mi tomu nechce uvěřit.

Jsi co jsi proto, že si to zasloužíš. Ty si nemusíš vybrat, můžeš mít blízko ke všem. Můžeš věci, které jsou pro ostatní skoro nemožné. A to proto, že si to zasloužíš. Lidé udělují tituly pro původ, pro narození v určité rodině. My ale ne.

A tohle je to druhé, co se mi ani nechtělo psát.
Očekávám totiž pobouřené komentáře s různými slovy typu, že si vymýšlím a nevím co ještě. Ale jen do mě, já už to naprosto ignoruji. Ani si nic nevyčítám, takže nemá smysl se do mě navážet vážení. Jedna ze změn, která se udála spolu s tím, co by se dalo nazvat vývoj je přesvědčení, že vždycky jednáme tak jak si v tu chvíli myslíme, že je to nejlepší a proto nemá smysl si nic vyčítat.

Pár zážitků s "nadpřirozenem"

29. října 2009 v 23:12 | Tammy
Jako dítě jsem si kromě všudypřítomné osamělosti žila celkem bezstarostný život. Kromě toho, že jsem odjakživa věřila na duchy, víly atd. jsem se ničemu "nenormálnímu" nevěnovala. Ikdyž, zajímala jsem se o vše tajemné vždy. Jen jsem neměla zážitky. Ano to je ono - jako menší jsem neměla skoro žádné zážitky s nadpřirozenem. Četla jsem poslední dobou články jiných blogerek. O tom, jak je otravovali démoni, pomáhali jim andělé apod. Já nic takového nemám. Nevím jestli díky Kazmieli nebo mému přirozenému bloku proti stresujícím zážitkům (to možná ještě někdy rozvedu ale nevím...), každopádně se vám tady nebudu ohánět ničím takovým. Ale pár zážitků mám, tak se svěřím :). A myslím, že mi ani nevadí, že jich nebylo více. Člověk se sice vším tímto učí, ale zase naco mít nehezké vzpomínky. No a teď už ty zážitky...
 
 

Reklama