Mé deníkové zápisky

Tradiční zamyšlení nad minulým rokem a co chci od toho dalšího

1. ledna 2017 v 2:07 | Neri
Připadá mi to jako sotva pár měsíců ode dne, kdy jsem psala minulé shrnutí roku 2015. Ještě teď si vybavuji ty pocity a myšlenky, sny, touhy, cíle... tu nejistotu, protože jsem netušila, co bude dál, jak to všechno zvládnu a jaké bude začít s věcmi, které jsem měla před sebou. Čím více let takto píšete, čím více takových zpráv čtete, tím rychleji vám dochází, že vlastně žádný rok není až tak výjimečný. Ano, každý má své milníky, věci, které se v něm stanou a jsou třeba významné - v tu chvíli - ale zjistíte, že sotva jste naplnili jedny plány a zbavili se jedněch obav, objevují se další. A tak jsem loni psala, že mě čeká maturita a nevím, jak ji zvládnu. Že budu začínat s podnikáním a že chci zůstat v Brně. Měla jsem i další, menší plány, třeba jako pokračovat ve španělštině - a to jsem nesplnila, ačkoli se mi doma válí učebnice a letos už se na to vážně musím podívat, abych s ní mohla - pokud udělám prvák - v druháku pokračovat ve škole. Letos jsem si ale nedávala přesné cíle, co chci naplnit a splnit. Letos jsem pojala plány do budoucna trochu jinak.

Vytvořila jsem si seznam toho, jak se chci cítit. Cesty vesmíru jsou někdy nevyzpytatelné a zatímco lpíme na jedné možnosti, jak dostat, co chceme, může dost dobře posloužit i jiná. Nakonec totiž chceme jen určité pocity, které se snažíme prožít skrze konkrétní zážitky a vlastnění nějakých věcí. A tak jsem na to šla letos jinak a napsala si, co chci zažívat na emocionální úrovni a vytvořila jsem si kromě seznamu i nástěnku s obrázky, které tyto pocity vystihují. A tak se chci letos cítit úspěšná, nezávislá, šťastná, doma a v bezpečí, chci být užitečná - třeba skrze tento blog nebo své podnikání - a chci i další věci, jako cítit se schopně a sebejistě, když zpívám před lidmi, protože aktuálně je to skoro úplný opak :-) Můžete jít do toho "pokusu" se mnou a také si letos své cíle napsat jinak. Třeba to pomůže a začnou se dít zázraky a třeba ne, ale letos poprvé po mnoha letech - možná poprvé vůbec, co si pamatuji - můžu říct, že jsem opravdu šťastná. Že ačkoli jsou občas horší chvíle a dny - jsem šťastná. Líbí se mi, jak žiju.

Když se ohlédnu za minulým rokem, za věcmi, které byly předemnou a teď už jsou minulostí... co k tomu tak můžu říct? Na začátku roku jsem na tom ještě nebyla úplně dobře, každodenní chození do školy, učení a stres před maturitou mi dával zabrat. Maturitní práci jsem ale napsala a úspěšně odmaturovala. S pobaveným úsměvem musím přiznat, že za samé jedničky :-) Dostala jsem se na vysokou školu a odjela na prázdniny do Ostravy za rodiči. Začala jsem pracovat na své historicky první kolekci a zažila vícero různých "poprvé". Poprvé jsem šila pro někoho jiného, než pro sebe. Poprvé jsem opravdu musela dát dohromady soubor věcí se stejným tématem, aniž bych studovala jakékoli návrhářské školy nebo si prošla kurzy. Poprvé jsem si hrála na modelku před fotoaparátem, ačkoli jsem vždycky focení nesnášela a měla dojem, že na fotkách vypadám blbě. V červenci jsem oficiálně začala podnikat. Znovu jsem začala psát články na oba blogy a založila k tomu všemu ještě facebook. Pamatuji si na hektické dny, kdy jsem seděla celý den u počítače a měla pocit, že nestíhám. Na dny, kdy jsem nemohla usnout, jak moc jsem myslela na práci a na dny, kdy jsem si naopak vyčítala, že toho dělám málo :-) Každopádně jsem tak tak zvládla dát do prodeje druhou, podzimní kolekci, se kterou jsem byla už o dost spokojenější a ráda kousky z ní nosím. Pak přišla škola a určitý pracovní útlum, kdy jsem nevěděla, co podniknout dál. Až ke konci roku jsem navíc začala nabízet i stylové poradenství.

V září jsem se stěhovala opět do Brna s několika taškami a dvěma šicími stroji. Prvních pár dní jsem z toho všeho - z nové školy a bydlení - byla dost nervózní, ale jakmile jsem si zvykla, opravdu poprvé po letech mě zalil pocit naprosté spokojenosti. Konečně jsem zase měla domov. Miluji Brno, miluji své koleje a svůj pokoj, miluji své podnikání a svůj životní styl. Miluji, že vstávám kolem poledne a učím se nebo pracuji do noci, píšu články, šiju a dělám to, co mám opravdu ráda. Miluji, že nemusím chodit do školy každý den. Ke konci roku mě jen začalo nervovat zkouškové (zatím mám hotové dvě zkoušky, ještě mi chybí tři nejtěžší, angličtina a zápočet, který mi napoprvé nevyšel; tak snad se to zvládne). Nicméně jsem prostě tak šťastná jako nikdy a jediné, co chci, je si svůj životní styl udržet :-) A také svoji nejlepší kamarádku, která je ještě stále se mnou a stále jsme na tom dobře! :D Nicméně... jsem to zvládla. Zvládla jsem své plány a výzvy minulého roku.

Letos jsou předemnou zase nové. Přemýšlím nad projekty, které chci úspěšně rozjet. Přemýšlím nad články, které chci psát, udržet si pravidelnost každé úterý, jako tomu bylo doteď. Musím nějak zvládnout zkouškové období a projít dál, abych si udržela domov; a přežít prázdniny a každoroční hektické stěhování tam a zpátky na koleje. Na to se asi nejméně těším. Tak vidíte, neumím být pozitivní ani když jsem šťastná. Nevím, na co se těšit. Momentálně je pro mě i docela obyčejný den dost krásný na to, abych se ho nemusela děsit a čekat na nějaký lepší den v budoucnu, kdy se "něco" stane. Je mi fajn. Je mi opravdu dobře a nejvíc ze všeho si přeju, aby mi tak dobře bylo i nadále. A přeji i vám, abyste se měli dobře a mohli vstávat s tím, že každý den je dobrý a není se čeho bát. Opravdu ze srdce vám to přeji :-)

Šťastný nový rok 2017!

Vaše Neri

Mí osobní démoni

8. září 2016 v 0:18 | Neri
Také se vám stávají takové ty náhody, kdy o něčem přemýšlíte a ono se to odrazí ve vnějším světě? Dobrá, nejsou to zrovna náhody, ale to by stálejší čtenáři blogu už měli dávno chápat. A někdy mě to děsí, děsí mě, že se moje myšlenky mohou odrážet ve vnějším světě a stávat se skutečností, protože někdy... někdy jsou opravdu příšerné. Dobrá, zhruba tak většinu času, pokud tedy zrovna nemyslím na práci, která mě teď dlouho držela od mých psychických problémů. Proč o tom píšu? Původní myšlenkou bylo, že napíšu krátký článek o tom, že je dneska zase jeden z těch dnů, kdy se bojím, že až se zítra probudím, bude mi pořád stejně nebo ještě hůř. A pak otevřu blog a vidím téma týdne "strach z vlastních myšlenek" a musím se tomu hořce usmát, protože tento strach je jednou z mála věcí, které mi zůstávají věrné již celé roky. Žijeme spolu v mé hlavě odjakživa. Já, můj strach, mé myšlenky, mé deprese a úzkosti.

Když máte spolubydlící, je logické, že se snažíte s nimi seznámit. Poznej svého nepřítele, říká se. Tak jsem jim dala jména a snažím se je chápat, svoje myšlenky, svoje démony, všechny ty problémy. Ano, svoje myšlenky často nazývám démoni.

Don´t look into my eyes, it´s where my demons hide.

Zřejmě s tím nejsem jediná. A jak jinak chcete říkat něčemu, co vám pořád našeptává, že jste špatní, k ničemu, nic se vám nikdy nepodaří a bude nejlepší, když umřete? Jak říkat hlasům, které tvrdí, že vaše budoucnost je ztracená a bude ještě větší peklo než současnost? Myslíš, že nad námi zvítězíš? Byli jsme tu vždycky a vždycky tu budeme. My jsme TY.

I´ve grown familiar with villains that live in my head. They beg me to write them so I´ll never die when I´m dead.


Snažím se rozlišovat mezi svým já a mezi svým depresivním já, ale jakmile se to první začalo ztrácet, začala jsem zapomínat, jaké vlastně je. Když neznáte nic jiného než tu temnou díru a nevidíte žádné východisko, snadno zapomenete, že jste někdy byli jiní. Anebo možná nezapomínám; a o to je to horší. Blog si píši již nějakých sedm let. Za tu dobu jsem napsala dost osobních článků a jelikož mě popadla poněkud nostalgická nálada, četla jsem si pár starých zápisů z doby, kdy mi bylo nějakých 15 let. Chvílemi tam vidím záblesky nadšení a naděje, které zhruba před třemi lety z mého života zcela vymizely a děsí mě, že to šlo všechno tak do kytek. Říkám si, že už se to nikdy nevrátí, že už napořád budu takto "vadná" a možná to bude už jen horší. Ale vy víte, jak se mi žije s depresí nebo ne? Psala jsem o tom už tolikrát... přesto neexistuje způsob jak něco takového vysvětlit člověku, který to nezažil. Ráno se probudíte a najednou je všechno špatně, někdy i bezdůvodně. A najednou jste unavení a všechno vám padá z ruky a z každé hlouposti se vám derou do očí slzy a cítíte se zle a chcete umřít a nemusíte mít ani žádný "vážný" důvod jako je úmrtí v rodině nebo vyhazov z práce. Deprese je rakovina mysli. U rakoviny (zjednodušeně řečeno) vaše buňky mutují a ničí jiné. U deprese stejně tak mutují vaše myšlenky a požírají veškeré příjemné pocity, tak dlouho, až vám nezbude nic a žijete jen v setrvačnosti nebo se zabijete. Deprese je smrtelná nemoc. Tečka. A se mnou se táhne tak dlouho, až se někdy ohédnu zpátky a říkám si: Jak je ku*va možné, že ještě žiju? A proč vlastně?! Nestojí to za to. A možná jsem pořád cynická, dokonce i tehdy, když depresi nemám, ale jak se máte vyjadřovat o životu, který je pro vás většinu času utrpením? Nechápu osoby, které chtějí žít sto let nebo je život vůbec baví. Já tohle neznám, můj život takový není. Můj život je boj o nalézání věcí, které mě udrží naživu, abych si mohla stěžovat, jak to "být naživu" vlastně nesnáším.

Já vím. Letošní rok je objektivně dobrý, oproti předchozím. Od září 2013 jsem byla v takovém pekle, že to všechno předtím byla procházka růžovou zahradou. Měla jsem tak pár týdnů deprese ročně a to jen tehdy, když jsem byla na škole, kde jsem nemohla vydržet nebo měla jiný objektivnější spouštěč. A pak to šlo roku 2013 ještě víc ke dnu. Sebenenávist, nově úzkosti a to všechno, však už jsem o tom psala. Až teprve letos, když jsem odmaturovala a konečně začala dělat co chci (podnikat) se mě přestaly depresivní myšlenky tak držet. Zvládala jsem všechno a pokud mě skolila horší nálada, bylo to pár dní nebo dva týdny, ale dalo se to vydržet. Měla jsem teď tolik práce, že nebyl čas myslet na nic jiného a měla jsem z toho radost. Jedinou skutečnou nefalšovanou radost, co jsem poznala od doby, kdy šlo všechno do kytek. Ano, možná je aktuální nálada důsledkem toho, že jsem jenom pracovala a ignorovala jakékoli hlodání pochybností, protože jsem si nemohla dovolit se rochnit v bahně a odpadnout na měsíc do neschopnosti čehokoli. Ale kdo by se mi divil, když hrabat se v sobě nese riziko návratu do s*aček? Byla jsem tak ráda, že jsem venku z nejhoršího... Stihla jsem téměř vše, co jsem potřebovala. Moc jsem teď nepsala a důvod je jasný - šila jsem. Podzimní kolekci už mám v zásadě došitou až na pár detailů a pracuji akorát na jedněch šatech, které možná v kolekci nebudou a jsou hlavně pro mou osobní potřebu.

A za týden se vracím do Brna, budu zase doma, ale trochu mě děsí... ne, spíše znechucuje, že budu na vysoké a na kolejích. Svou práci mám ráda, studium ne, ale nedá se nic dělat, po dvou měsících podnikání je málokdo takový génius, aby se tím hned uživil. To chce čas. A tak budu zatím student, což je krajně směšné, protože uvažuji o dost jinak o životě než mí budoucí spolužáci. Zatímco si už půlku prázdnin domlouvají večírky, chlastání a chlapci se radují, že mají ve třídě hezké holky, mně je to všechno ukradené. Tohle pro mě není život, užívat si studentské radosti. Jaké radosti? Pro mě není zábava chodit chlastat, pro mě je zábava plnit si sny a budovat svou značku, kariéru v oboru, který mě opravdu baví. A to, že jsem na škole, je pouze praktická nezbytnost. A možná mě tam i naučí něco k podnikání. Možná, školy jsou obecně hrozné v tom, co mají dělat přimárně - učit. Naučila jsem se tam jen hrstku věcí, které mi k něčemu jsou. Ať žije samostudium. A svého "hezkého chlapce" (hahaha, to je teda označení) už jsem našla a můj milostný život tím už tak nějak provždy skončil a o randění nestojím. Nikoho nechci a jsem si tím jistá, jenomže moje tělo má stále svoje potřeby (to jsou asi ti nejhorší démoni, někdy mi přijdou skoro horší než ti co mě ženou do deprese), takže je nepravděpodobné, že vydržím úplně bez nezávazných schůzek. Což by hrozilo dalším návratem k sebenenávisti a ještě větší nechuti k životu a... tak dále, je to jasné. Nechme to už radši být.


Aktuální problém je, že dneska to zase začalo. Démoni se vrátili, vystrčili růžky a mají blbé řeči. Nevím proč a je mi mizerně a nedá se s tím nic dělat. Jen si přeji, doufám, že to zase přejde, že je to jen dočasná špatná nálada a ne počínající deprese. Depresi říkám, krom pojmu rakovina mysli, prostě "ta fáze". Ta fáze totiž přichází opakovaně a někdy se táhne půl roku a někdy "jen" měsíc nebo dva, ale zatím si nepamatuji rok, kdy by mě alespoň na chvíli nenavštívila. Je to rekurentní (opakující se) onemocnění a zdá se, že ani radost z mé nové práce ji nedokáže natrvalo zahnat. Nevím, bojím se. Je to jako... nejhorší je, že jakmile se to u vás jednou rozjede, každá špatná nálada a špatný den je potenciálně nebezpečný spouštěč. Nikdy nevíte. Nevíte, jestli je to jen blbý den a zase to přejde nebo začala fáze, která potrvá měsíce. Měsíce, kdy nebudete moci pořádně pracovat, spát, jíst a kdy vás budou vaše pocity a myšlenky mučit k zešílení. Tak tak si žiju, neustále ve válce se svou hlavou, která se občas rozhodne, že nestojím za nic a můj život je strašný a nic nemá smysl. A nezabírá na ni žádné pozitivní myšlení, žádné knihy, žádné "vypovídání se" ani snaha o sebelásku. Celé roky na sobě pracuji, abych se z toho vyhrabala, ale jediné, čeho jsem dosáhla, je smíření. Protože když máte něco, co nejde vyléčit, musíte se s tím jenom smířit. A obávám se, že moje povaha vyléčitelná není...

První kolekce a jak mě vůbec napadlo tvořit oblečení

10. července 2016 v 12:30 | Neri
V přdminulém článku jsem psala o tom, jak se můj život opět posunul za posledních pár měsíců, že jsem odmaturovala, zapsala se na vysokou a začala podnikat jakožto "švadlenka", ač já dávám přednost termínu návrhářka, neboť nešiju na míru dle přání zákaznic, ale spíše tvořím kolekce. Máma mi pomáhá s focením, daňovou evidencí a někdy radí při šití (narozdíl ode mě má asi 20 let zkušeností, i když není vystudovaná švadlena) a od září, až budu zase s ní v Brně, zaúkoluji ještě kamarádku. Stejně jako já je nadšená pro neobvyklé oblečení, ona tedy spíše pro steampunk a larp věci, zatímco já jsem přes tu romantiku, gothic a fantasy. Je skvělé, že se takto můžeme doplňovat a poradí mi s věcmi, které až tolik nenosím :-)

A ano, ta moje (naše) první kolekce už je nafocená a k zakoupení na Fleru. Eshop ZDE. Samozřejmě po kouscích, nemusíte to brát jako komplet (i když zajisté můžete ;-). Je spíše romantická, vílí, modrá a s tematikou vody ("Jezerní království"). Příští by měla být více larpová a lovecká, pro podzim a zimu, ale pracovat na ní bude muset již brzy, aby se všechno stihlo (ne jako ta letní).


Musím sem vecpat nějakou fotečku, jsem na ně docela hrdá!
I když je divné tak často vídat sebe a svůj ksicht na fotkách, na eshopu a všude,
jsem z toho trochu nervózní...

Kdo zná mě a tento blog, očekával by, že skončím spíše jako spisovatelka, kartářka, duchovní něco, nevím, než návrhářka. Faktem je, že mám hodně zájmů, které se mě drží celé roky a občas se k nim vracím. Není to tak, že bych každý den dělala něco nebo všechno, nejsem expert asi v ničem, ale baví mě různé věci, jsem typ člověka, který je zvědavý a čte o čemkoli, co ho zaujme. Miluji hudbu a zpěv, zpívám roky (akorát mi psychický blok brání v tom zpívat před lidmi, i když mám pár mizerných nahrávek z webky a dynamického mikrofonu), na kytaru jsem se začala učit, ale jsem věčný začátečník. Všichni asi ví, že jsem psala krom článků také umělecké texty a básně (nerisa.blog.cz). To už mě tolik nebaví a aktuálně nepíšu asi vůbec. Ráda tančím (amatérsky, doma), zajímá mě psychologie, duchovno, umím trochu kreslit (možná v galerii tady něco mám?) a další věci. Prostě mě to baví, nikdo mě k tomu nevedl, nikdo to nepodporoval, všechno jsem si našla sama.

Rok, kdy (skoro) začnu žít, jak chci?

6. července 2016 v 8:15 | Neri
Vím, že od posledního magazínu už uběhlo hodně vody a články, které píšu, jsou zase poněkud osobnější. Jako tento :-) Momentálně mám v životě úplně jiné priority než psát články o vílách, i když se vůbec nic nezměnilo na tom, že jsou to moje sestřičky a pořád spolu mluvíme. Pouze to nepotřebuji ventilovat, většinou. Možná by se slušelo trochu vysvětlit, jaké že se to dějí věci, které odpoutávají mou pozornost od blogu. Magazíny jsem psala v době, kdy jsem byla na střední škole a měla odpoledne (hlavně v zimě) nechutné množství volného času. Minulé září jsem ale nastoupila do čtvrťáku a první rok v životě se docela i učila, navíc jsem byla hodně ve stresu (jestli stihnu odevzdat maturitní práci a vůbec udělám zkoušky), takže chuť a síla o něčem psát šla kamsi do kytek. Krom toho jsem začala plánovat co budu dělat, až školu dokončím a proto jsem zavedla druhý blog, kde píšu o oblečení, hledání osobního stylu, jak to souvisí s tím být šťastný a sám sebou atd. Zkrátka, to je teď moje téma více než duchovno. Ačkoli si pořád dokážu udělat čas na nějaké zajímavé články (čtení, nikoli psaní, rozumějte) večer, po práci, nic to nemění na faktu, že to není moje priorita. Když už něco píšu, obvykle tedy píšu na druhý blog, abych trochu budovala vztah s lidmi, co se zajímají nejen o to, co mají v hlavě, ale i na hlavě :-)

A teď zpátky k té maturitě. Moc jsem se tím nechtěla chlubit, protože jsem typ, který neustále přikládá obrovský význam svým chybám, neúspěchům, negativním vlastnostem... a opomíjí úspěchy. Faktem je, že pololetí jsem uzavřela s vyznamenáním (dokonce jednička z matematiky, JÁ, a obě pololetí, nechápu a nepochopím, nikdy mi nešla...) a odmaturovala za samé jedničky. Ano, ano, štěstí na otázky. U odborných jsem si vytáhla velkoobchod a maloobchod, což byla docela sranda. Ekonomika, management, marketing a tak mi problémy nedělá. Docela mě to i baví. Jinak, vystudovala jsem knihkupecké činnosti, ale už rok nebo dva jsem rozhodnutá se stejně věnovat podnikání v navrhování a prodeji oblečení. A to bych nebyla zatraceně tvrdohlavá kozorožka, kdybych si za tím nešla, že? A já jsem, zaručeně jsem!

Je těžké být šťastný a ve škole se to neučí

23. června 2016 v 1:35 | Neri
Upřímně, nikdy jsem neuměla být šťastná. Snažím se si vzpomenout, jestli jsem někdy byla - tím myslím trvaleji než pár hodin nebo dní - a mám pocit, že mám v hlavě vakuum, které odmítá najít jakoukoli stopu mé "veselé" povahy". Ach ano, vzpomínám si, že takové okamžiky byly. Jednou snad i měsíc nebo dva, ale to nebylo mojí rukou. Přišlo to náhle a odešlo samo od sebe. Neumím být šťastná "by choice" - vybrat si, že budu; a být. Nejde to. Duchovní články a kecy mohou být strašně chytré a říkat, že své štěstí máme ve svých rukou a že nás nikdo a nic neudělá šťastné, když neuděláme šťastnými sami sebe, ale to je mi jedno. Prostě to neumím, nikdo mě to nikdy nenaučil a ve školách se to neučí už vůbec. Chtělo by to předmět pro naše děti, jak být šťastný. Šťastný člověk by se líp učil, všechno by mu šlo líp. Neštěstí zamořuje mysl, otupuje tělo a celkově člověka obírá o energii. Věřte mi. Myslím, že na bolest, neštěstí, smutek, osamělost, zoufalství a podobné emoce jsem odborník. A už jsem se s tím tak nějak smířila. Smířila jsem se s tím, že neexistuje způsob, jak změnit svoje vnitřní nastavení a být prostě šťastná. Že nikdy nebudu jako normální lidé, kteří jsou schopní být víceméně spokojení, ale stěžovat si, jací jsou chudáci a jak jsou nespokojení, ačkoli neví, co to skutečná bolest je. A možná nevím, jak se vlastně cítí, nevím to. Nikdy jsem nebyla normální člověk a nikdy nebudu. Jsem zatracený idealista, který chce vždycky víc, než může dostat, než je vůbec možné a pak je zklamaný a trpí svým zklamáním a ztracenými ideály. Ano, moje neštěstí je můj problém, žel neumím přestat být kým jsem. A tak se s tím smiřuji.

Nečekám změnu, nečekám řešení,
čekám, že démoni zuby zas vycení
a čekám bolest a čekám všechno
to svoje trápení, smutek a temno.

A jsou dny, kdy si říkám, že je to takhle vlastně skvělé. Nemusím se snažit být jiná než jsem, můžu přestat bojovat sama se sebou. Je mi lépe samotné, bez lásky, vlastní rodiny, bez domova, bez lidí, které bych mohla trápit a zklamat a trestat je za své nesplněné ideály. Že je ostatním lépe beze mě. Že jsem samotář a neumím tu být pro nikoho dalšího. Protože jsem četla o takových, jako jsem já, o idealistických snílcích. Andílci na potkání a pro trvalejší svazek peklo. Protože nám nikdy nic nestačí. Protože vždy chceme od druhého víc. Chceme aby naši partneři byli hrdinové jako my, aby dokázali pohlédnout sami sobě do očí a přiznat si pravdu, aby nemuseli lhát sobě ani jiným, aby neutíkali před problémy, aby byli dospělí. Ale lidé jsou zbabělci a muži většinou obzvlášť. Nechtějí výzvy, nechtějí ženy, které je postrkují za hranice jejich možností a nutí je být lepšími. Chtějí klid, pohodlí a faleš. Lépe falešné lichotky a obdiv než skutečně vidět, jací jsou. Nedokonalí, s chybami, ale také s dobrými stránkami, pro které je jejich ženy milují. Skutečně milují, i ty, co nemažou med kolem pusy a dokáží říct svým mužům, že něco nedělají správně. Nelžou. Jenomže většinou lidé lžou a chtějí být obelháváni. A já jsem z toho unavená. Neumím být taková.


Ne, není v mé povaze se vzdávat, když mi na něčem nebo někom skutečně záleží. Jsou věci, které ze svého života nemůžu vyškrtnout, lidé, kteří v něm musí být, bez ohledu na to, jak moc si myslím, že by jim beze mě bylo líp. A tak se snažím. Snažím se přežívat, snažím se dát dohromady, snažím se vzpomínat na časy, kdy jsem nebyla časovaná bomba a zdeptaná troska. Snažím se zjistit kdy a proč je mi lépe a držet se toho. Snažím se nevzdat. Překonávat překážky. Vybrečet se, vstát a jít dál. A není to lehké. Není lehké být zdeptaný přecitlivělý idealista, který snad nedokáže být v žádné situaci aniž by trpěl. Když miluji, vyčítám si, že bych neměla, že ten druhý toho není hoden, protože mi ublížil. Ale pak si vyčítám, že chyba je ve mně, že očekávám víc, než je v lidské moci a nikdo mé požadavky nesplní. Že si ubližuji sama. Ale nemůžu si pomoct. A pak zase, pořád dokola. Když se o něco snažím, vytvořím si plán a když věci nejdou dle mého očekávání, zhroutím se. Většinou to vzdám. Nevzdávám se jen tehdy, kdy je příliš v sázce. Není to až tak často, jak by se mohlo zdát. A tak se učím, učím se tou těžší cestou. Učím se nevzdávat. Učím se hledat dobré věci, učím se vracet do přítomnosti, učím se držet na uzdě své výkyvy nahoru a dolů a učím se znovu věci, které jsem už dávno zapomněla. Pořád někam spěchám a už ani nevím, jak si užít prchavé každodenní momenty. Je pro mě důležitější výkon, kolik toho zvládnu, než jak se cítím. A když se cítím špatně, snažím se to zaspat, snažím se hledat útěchu a bezpečí ve fyzických záležitostech, protože tak jsem se to naučila za poslední tři roky nejhorších depresí a to i přesto, že vím, že to NEFUNGUJE. Marně hledám útěchu v drobných fyzických radostech, protože už nevím, co je to radost psychická a duševní. Snažím se ji najít a je to jako učit se chodit. Znovu. Od naprostého začátku. Tohle s vámi udělají roky depresí.

A někdy zapomínám, že chodit dokážu, že jsem to vůbc kdy uměla. Vím, že byly časy, kdy jsem se radovala z věcí kolem sebe. Časy, kdy jsem nepotřebovala ty fyzické věci, kdy jsem neměla berličky. Nemusela jsem se zabalit do hrubého svetru v třicetistupňových vedrech, protože jsem neměla psychosomatické zimnice. Jenomže od jisté doby se teplo a měkkost staly jediným bezpečím, které znám. Postel, do které se můžu schoulit, když už je svět příliš studený a krutý. Měkká teplá látka, která mě obejme, když jsem na celém světě sama. Když mě přepadne záchvat paniky a nevím, co s ním. Stává se to. Někdy slabounké, jindy horší, ale je to teď součástí mého života, o kterou jsem se neprosila, ale je tu. A já už nevím jak hledat útěchu a bezpečí v čemkoli jiném. Nevím, co funguje, co mi pomůže. Nevím nic a děsí mě to.

Slýchám, že jsem hubená, anorektička, že nejím, že jsem štíhlá z vegetariánství a nevím, co všechno. Faktem je, že jsem byla štíhlá vždycky a vždycky budu, bez ohledu na to, kolik toho sním. Druhým faktem je, že jsem nervový NE-jedlík. Trpím téměř chronickýcm nechutenstvím, jídlo je pro mě otrava a ztráta času, který bych mohla využít jinak. Nečím praktičtějším, jako je dělat svoji práci nebo něčím příjemnějším. Ne, že bych měla tolik času jako dřív na příjemné věci, ale vlastně mi ani nechybí. Mám ráda svou práci. Měla jsem až moc volného času, na škole. Stejně jsem ho využívala jen k těm drobným fyzickým potěšením a ke hraní her a válení se v posteli, což na moji psychiku působilo kupodivu hůř, než mít něco opravdového na práci. Ironií je, že se snažím odměňovat právě jídlem, koupelí a podobnými věcmi. Nikdy jsem si až tak nezakládala na fyzickém potěšení, měla jsem radost ze spousty jiných věcí. To bylo kdysi. Aktuálním faktem je, že už ji nemám. Tělo je ještě schopné se cítit dobře, ale moje hlava nějak ne. Protože snažit se potěšit hlavu ztratilo smysl, zkoušela jsem utěšit alespoň tělo. Oblíbené jídlo, měkká postel, sexuální známosti. Ale bylo to jen prchavé a krátké uspokojení. K ničemu. Můj psychický stav to nijak nelepšilo. Nejspíš mi dělá problém si užívat i tyhle věci. Jak jsem již řekla, nenacházím v jídle skoro žádné potěšení. Nějaká dobrá věc, zmrzlina, meloun, jahody, něco, co mám ráda, na okamžik je to potěšující. Ale normálně jíst? Hm, špatné. Nejsem schopná se postarat ani sama o sebe a pořádně se najíst, odkládám jídlo, protože budu radši pracovat než se vystavovat své hrozné frustraci z toho, že na nic nemám chuť, nevím, co si nachystat a netěší mě jíst. Dříve by to byl nicotný problém, ale teď, když se ty ostatní v zásadě vypařily je docela blbé, že si neumím zajistit ani základní lidské potřeby. Seberealizace prioritou nad jídlem. Maslowova pyramida jak vyšitá. Ironie. Jaké štěstí, že nemám děti, ještě bych je nedokázala ani nakrmit a selhávala v té nejzákladnější mateřské úloze.


Ano, v zásadě nemám problémy. Ale pořád se cítím prázdná, protože nemám ani žádné potěšení. Čím víc vzpomínám na své dětství a mládí, na holku, kterou jsem byla, tím víc si uvědomuji, kolik jsem toho v životě ztratila. Kolik radosti. Dřív jsem si i to jídlo docela užívala, měla jsem hodně oblíbených jídel, teď mi připadají všechna skoro stejná. Ráda jsem jen tak mlsala ovoce a zeleninu, teď si ani nevšimnu, že nějaké doma máme. V břiše kručí, ať zmlkne, už mě nebaví ho pořád něčím krmit. Tady máš dva rohlíky a ticho, za chvíli půjdeme spát. Musíš pořád otravovat? Ale dneska jsem se přemohla, vyhradila jsem si na jídlo čas. Opravdový čas. K těm dvěma rohlíkům jsem si nakrájela několik rajčat, papriku a půlku okurky. Zní to banálně, ale pro mě je to něco nezvyklého. Už ani nepamatuju, kdy jsem jen tak jedla okurku, že bych si ji nachystala. Do mého života se vkradla účelnost, která řídí všechno mé chování. A účelem je zahnat hlad a k tomu okurka nestačí, takže jíst ji jen tak je ztrátou času, nutné je břicho něčím zacpat. Strašný přístup? Ano, je, ale to jsem prostě já. Velmi emocionální citlivý snílek a odporně racionální a bezcitná mrcha. Zároveň. Tak jsem vzpomínala na to, jak jsem jako dítě milovala salátové okurky, jak je otec krájel na kolečka a já mu je kradla a hrála si na dinosaura. Jak jsem krmila několika kolečky svoje králíčky a morčata, jen abych viděla, jak jim chutná. Teď mám už jen jednoho králíka a zeleninu mu vždycky hodím a rychle utíkám dělat něco dalšího, třeba oběd. Vařím i pro matku, takže ten udělat musím, i když mě vaření k smrti nebaví. Alespoň si u něj můžu zazpívat.

Ale dobrá, vzpomínala jsem. Na dívku, která uměla mít radost z drobných věcí, jako je spokojený králíček. A pořád ho miluji, pořád ho mám ráda a chci pro něj to nejlepší. Jenom se neumím zastavit a vychutnat si ten pocit, že pro něj něco dobrého dělám. Všechno je tak prchavé a prázdné, jako by mi něco nedovolovalo to štěstí prožít naplno. A tak jsem se dneska zastavila, dala králíčkovi plátek okurky z ruky a čekala, než ho celý sní, protože od zvířat se vždycky můžeme hodně učit. On nikam nespěchá, on nic na práci nemá, jemu o nic nejde. On si ji v klidu schroupe svými malými zoubky a nemá, kam by utíkal potom, jen si leží a vůbec necítí výčitky, že plýtvá svým časem. Skoro se mi chtělo utéct, přišlo mi, že chroupě moc pomalu, ale já se rozhodla se dívat. Je tak roztomilý. Chci si užívat jeho přítomnost, dokud žije, protože zítra už tu být nemusí. Nic tu zítra být nemusí. A čas pádí, život utíká kolem a my neumíme být šťastní. Já to neumím. Ale chci. Chci alespoň na chvíli zastavit a vidět, že svět se nezblázní. Zblázním se jen já, protože chci pokrok. Protože neumím stát na místě. Neumím si vychutnat, kde zrovna jsem. Kdysi jsem to uměla, ale vyrostla jsem a nezbylo mi nic než smutné, prázdné a prchavé pocity. Možná, že to tak všichni dospělí mají. Já mám jen ten dar a prokletí, že i když dělám stejné chyby jako ostatní lidé, i když plýtvám časem a životem a přitom pádím tak rychle, že nestíhám nic vidět... alespoň vím, že to dělám a že je to špatně. Neumím být slepá a hluchá vůči svým chybám. A občas se proberu a snažím se žít. Vážně se snažím. Jen mě to nikdo nenaučil.




Proč je těžké být v mém životě

22. května 2016 v 1:06 | Neri
Dnes se výjimečně potřebuji jen tak vypsat z věcí, které mě poslední dobou trápí nebo mi spíše jen tak probíhají hlavou. Pokud čekáte něco užitečného, možná se ničeho nedočkáte. Naopak pokud si rádi čtete o cizích problémech či osobní zpovědi, tak to si asi počtete. Případně je možné, že získáte náhled do hlavy člověka s depresemi, úzkostmi a strachem z blízkosti. Třeba se vám to bude hodit, pokud máte v okolí někoho, kdo trpí podobnými věcmi, ale nedokáže nebo nechce o nich mluvit. Mimochodem, článek věnuji všem lidem, kteří v mém životě opravdu byli a přes všechny mé chyby v něm nějakou dobu vydrželi a pokud mě navíc chápali nebo se o to alespoň snažili, tímto chci vyjádřit, že jsem jim za to vděčná. Takové jedince bych mohla spočítat na prstech jedné, maximálně dvou rukou. Takže moje drahá Annie, moje maminko (ač ty o mém blogu nevíš a je to tak lepší), můj drahý a další lidé, kteří jste byli blíž... které jsem pustila do svého soukromí nebo jste kdy museli snášet mé špatné stránky... díky, že jste tu pro mě byli, že jste se snažili, že se někteří pořád snažíte. Vím, že je to těžké a jsem za to vděčná.


Tak a teď už k tomu, proč je tak zlé být s někým jako já, kdo dokáže být v mnoha ohledech úžasný (ano, tady navenek na blogu chápu, že mě vidíte jinak než ti, kteří musí mé já snášet každý den).

Nikdy jsem nechtěla být "duchovní"

5. března 2016 v 23:15 | Neri
Aktualizace: Později jsem nad tím více přemýšlela a došlo mi, že jsem se možná nevyjádřila úplně jasně. Problém není v tom, že by "duchovno" bylo až tak špatné. Hlavní zádrhel je v tom, že jsem udělala věc, kterou jsem si myslela, že nikdy neudělám. Zapomněla jsem se řídit svým vlastním kompasem. Trpěla jsem, hledala odpovědi a můj rozum je převzal. Přestala jsem naslouchat sobě, místo toho jsem svou hodnotu a chování řídila hodnotami jiných. Uvěřila jsem tomu, že bych měla být nějaká, aby se můj život zlepšil. A zapomněla, že ty skutečné odpovědi mám jen sama v sobě. Takže si teď dávám "duchovní dietu". Zádné články, karty, videa, nic. Budu žít podle SEBE a své intuice a morálky. Pakliže tedy ode mě čekáte něco moudrého nebo chytrého, jediné, co můžu říct, je: Nikdy nezapomínejte, že to pro vás pravé znáte jen vy, nikdo jiný. Že vaše hodnota se neodvíjí od toho, co nebo jak děláte a proč to děláte. Ne, svou hodnotu nejlépe uvidíte, když se na ni začnete dívat SVÝMA očima, ne očima jiných. A pokud se vám už z duchovna točí hlava, dejte si od něj minimálně pauzu.

Aby bylo jasno... tím, že píši tento blog a některé věci na něm, se nesnažím stát nějakým duchovním učitelem. Možná tak na někoho můžu působit, možná je to jen můj dojem, každopádně... když vidím témata, kterými se posledních pár let zabývám - a jsou to témata, která nebyla jen na mém blogu, ale celkově v mém životě, neboť píšu o tom, čím žiju - až se sama divím, jak jsem se dostala tam, kde jsem teď. Nikdy mě nezajímalo náboženství v tom smyslu, že bych směřovala k Bohu nebo osvícení, nezajímala jsem se o východní filozofie. NIKDY jsem nechtěla být duchovní. NIKDY jsem nechtěla být spirituální, skvělá, dokonalá a povznesená někam až na 5D. Ani to není v mé moci, i když jsem na krátko zažila, co to je, nemyslet jako normální člověk ale vyšší já. Bylo to krásné, to nepopírám, ale zmizelo to jako pára nad hrncem a já si uvědomila, kolik jsem toho neviděla a nechápala. Smířila jsem se se světem a se sebou, ale byla jsem moc vysoko na to, abych chápala starosti běžných lidí, jejich smutky, vztek, nevraživost navzájem. Připadalo mi to divné. A proto mi ten stav až tolik nechybí. Být odstřihnutá od okolí - jistě, tak, že se stejně cítíte perfektně a nikdy sami - byl nejspíš stav, ze kterého se není kam dál vyvíjet a proč tu být. Fuj, vyvíjet, vidíte, stále jsem prožraná tím duchovnem jako nějakou nemocí. A to se jen tak nezmění.

Takže ne, nechtěla jsem být duchovní. Vůbec netuším, jak jsem se dostala na tuhle cestu spirituality a seberozvoje. Netuším, kde po té cestě jsem získala pocit, že musím být dokonalá a vyřešit všechny své problémy. Asi ve chvíli, kdy jsem se někde dočetla, že to je jediný způsob jak být šťastná. Postupně, když jsem o tom četla stále dokola. Co jsem chtěla, když ne být duchovní? Chtěla jsem být šťastná. Chtěla jsem ty věci, které mi byly odpírány, chtěla jsem si plnit sny. Tajemství bylo tím, co slibovala naplnění snů a kdo by se nesnažil toho dosáhnout, když může? Najednou máte život ve svých rukou a než se nadějete, ta zodpovědnost vám místo nasazení křídel sváže ruce i nohy a připevní k závaží, abyste už nikdy nelétali. Ukazuji škaredou část toho všeho? Ano, ukazuji. Nebudu se tajit ani tím, co jiní zamlčují. Jsem upřímná, což je vlastně důsledek toho seberozvoje, ale tenhle bych neměnila. Přišel sám, dřív, než mi to mohl kdokoli nakázat.


Má cesta k andělům, vílám a magii byla velmi přirozená. Zajímalo mě to, bylo to fajn, žádné svazování, nákazy, problémy. Všechno v pořádku. Pak postupem času jsem se přes tohle dostala k jiným věcem. První bylo Tajemství. Pak další knihy. Články. Videa. Řečníci. Než jsem se nadála, byla jsem, jako jiní, v pauvičně různých protichůdných názorů na to, co je správné, co bych měla, neměla, atd. Dvojpaprsky (a co dělat, aby to vyšlo), zákon přitažlivosti, sebeláska, seberozvoj. Něco z toho má přirozený základ, který s články neměl nic společného, ale můj vlastní zmatek mě nutil hledat odpovědi a ty mě v konečném důsledku ještě víc zmátly a zavedly do neštěstí.

Chtěla jsem milujícího partnera, svůj dvojpaprsek. Chtěla jsem žít v krásném domě v přírodě. Chtěla jsem dost peněz, abych se nemusela bát a mohla si dopřávat věci, po kterých zatoužím. Chtěla jsem práci, která bude skvělá, kde budu šťastná. Nikdy jsem nechtěla být duchovní, to se stalo pouze prostředkem k dosažení materiálních věcí, vlastně, které jsou ale ták neduchovní. A tady máte ten paradox. Děláte to vše jen pro to, že chcete dosáhnout svého, splnit si sny, ale jádrem duchovna je v mnoha ohledech nechat být, nepřát si, netrápit se nedostatkem. Je to možná šlechetné, ale psychicky nemožné. Jak můžete opustit všechny své sny, když ony jsou jediným důvodem, proč jste nastoupili tuhle cestu? Proč na ní potom zůstávat? A to je to. Nezůstanu.

Netvrdím, že lze všechno jen tak odstřihnout. Jsou věci, které zapomenout nejde, zakořeněné zvyky, věci, které jsou přílišnou součástí mé existence. Můj původ, názory, mnoho z toho vychází. Nezanevřu nikdy na víly a anděly, nejspíš občas vytáhnu tarot nebo nějakou příjemnou meditaci, ale to je vše. Nechám si to, co bylo vždy dobré, co ke mně patřilo. Nemůžu přestat poslouchat svou intuici - a ani nechci. Nemůžu přestat milovat svůj dvojpaprsek. Nejde to. Nemůžu se stát ze dne na den obyčejným člověkem - a nestanu se jím. Jen už odmítám žít podle cizích pravidel, snažit se pitvat každou částečku své osobnosti a hledat, jak ji napravit. Pak se rozčilovat nad tím, že to vlastně dělat nemůžu, že se dost nemiluju. A milovat se musím, aby se vrátil ten, na kom mi záleží. Krom toho bych měla být vždy milá, přející, odpouštět, nemstít se, pozitivně myslet, být vděčná, ... Netvrdím, že je vše špatně, ale ten tlak, co na člověka vyvíjí všechna jeho očekávání, je nevydržitelný. Nesnesitelný. Dříve nebo později se pod ním každý zhroutí. Vina, sebenenávist, pocity selhání, ... Nepopírám věci, které jsem psala. Myšlenky, které jsem sdílela, byly dobré. Mnoho duchovních myšlenek je dobrých. Ale nedá se podle nich neustále žít a rozhodně ne podle tolika MOC. Nestydím se ani za poslední číslo magazínu, opravdu mi pomohlo z nejhoršího přepnout myšlení a rozhodnout se, že se nebudu udržovat v bolesti jen proto, že se bojím lepších věcí.

Jen už si nechci vyčítat, že nejsem dokonalá. Že nezvládám žít podle svých požadavků. Že si seru život a odháním toho, koho nejvíc potřebuji (ale vlastně potřebovat nesmím)- Bolí mě hlava z vnitřních rozporů, kterým se nemůžu vyhnout. Stejně vím, že nikdy dokonalá nebudu. A vzdávám to. Vzdávám snahy mít se ráda, věřit ve své sny, duchovně růst, abych si zasloužila jeho nebo cokoli, co jsem myslela, že mě není hodno. Tohle je cesta do pekel, ne k sebelásce. Jestli něco potřebuji, tak zbavit se potřeby být lepší. Nepřiznávala jsem to, ale byla ve mně a mučila mě. Teď se s ní musím vypořádat... a zase znova, seberozvojové automatické myšlenky, že musím něco napravit. Houby. Můžu být nedokonalá, neduchovní a můžu se třeba stavět na hlavu ze svých přízemních lidských vášní, pocitů, potřeb a chtění. Mám na to plné právo. Stejně jako všichni ostatní.


Rok 2016

1. ledna 2016 v 0:03 | Neri
Ještě stále jsem naživu. I když nepíšu a jaksi nemám důvod psát. Tak proč teď, proč se po tolika měsících ozývám? Sama nevím. Asi chci navázat na svou někdejší tradici. Loni jsem ji myslím kvůli magazínu vynechala, ale dříve, když zde byl ještě můj osobní deníček, jsem pokaždé na počátku nového roku psala článek o tom, co bylo a co snad bude. Takové malé shrnutí a zamyšlení. Tak letos tady opět článek najete. Pokud to vůbec ještě někdo čte. Ale to nevadí, když ne, také staré blogy nesleduji. Tohle píši pro sebe. Tak tomu ostatně bylo vždy, v dobách, kdy jsem ještě psala. Potřebovala jsem někde vybít svou duchovní stránku, své zážitky, které jsem nesměla nikomu říct, své úvahy, které mě potrápily nebo nadchly, dle toho, co bylo jejich obsahem. Teď už psát nepotřebuji. A většinou ani nepíšu.

Dnes to nebude příliš veselé, jssem v melancholické náladě. Myšlenky mi víří myslí podobně, jako každý den posledního roku, rok za rokem, jak pomalu stárnu. Duševně jsem stejně starší než fyzicky. Ale kdo by to mohl chápat? Takže šestnáctý rok tohoto tisíciletí a jednadvacátý rok mého života. Ještě stále žiju, díky vytrvalosti vlastní lednovým zrozencům - a z dalších důvodů, které pořádně nechápu, protože co si pamatuji, žít jsem nechtěla. Nikdy. Možná jako hodně malé dítě, ale to už si nepamatuji. Doufala jsem, že 2012 přijde konec, ale nepřišel. Místo toho jsem poznala svůj důvod žít. A moje naděje, že mi vydrží? Nevím, už tři roky se nějak drží, ačkoli nemají logické důvody. Nemám proč věřit, ale věřím. Jak je to hloupé, tak je to pravdivé. Takže ta největší naděje se zatím nenaplnila, jen o něco posílila.

Sluší se zrekapitulovat, co mě potkalo v roce minulém (neboť ve chvíli, kdy toto budete číst, už minulým zcela jistě bude). Nejprve jsem přestala psát, jak jste si jistě všimli při absenci magazínu, který hezky začal a neslavně skončil. Nebyla chuť psát, prostě mě spisovatelské nadání zcela opustilo. No, nadání možná ne, ale chuť zcela a pak už je nadání k ničemu. Tak nepíšu. Nenapsala jsem žádnou novou knihu, ač jednu mám již dlouho rozepsanou. Jinak jsem psala pouze školní slohovky, možná báseň či povídku na druhý blog, ale ty ani nestojí za řeč. Takže psaní pro mě definitivně skončilo. Konečně jsem se dobrala do čtvrťáku, který snad letos zdárně zakončím maturitou a má školní léta budou definitivně fuč. Díky bohům za to. Ale přecejen jsem něco napsala, pár článků, které se zabývají tématikou, jež tady nikdy neměla příliš místa. Najít je můžete na autencia.blog.cz

Minulý rok, hlavně jeho počátek, byl velmi depresivní. Před prázdninami jsem byla ve stavu, kdy jsem jela na autopilota a jen doufala, že se nějak dožiju příštího dne (dožít se, to bylo snadné, těžké je na tomto světě umřít, ještě těžší žít, snad umím jen přežívat...). Měla jsem plány na minulý rok, ne že ne. Chtěla jsem si najít blízkou kamarádku, někoho, kdo mě bude chápat a bude na tom podobně, co se týče víry v duchovno apod. Někoho, komu budu moci říct vše a bude mi věřit, ne, bude věřit v to, co říkám, protože věty jako "já ti věřím, ale prostě nevěřím na víly" už mě omrzely. A kamarádku proto, že s mým nejlepším kamarádem jsme měli hodně komplikovaný vztah, který díky jednostranné lásce a sebezničujícím tendencím na straně druhé byl utrpením pro oba (i když si to on možná pořád ještě neuvědomuje, teď, když se naše cesty definitivně rozešly... a mně se, přiznávám, velmi ulevilo). Chci jen říct, že tato touha se mi splnila a moje nejlepší kamarádka je vše, co jsem si mohla přát. Rozumíme si, jsme si tak podobné... obě zvláštní, obě s problémy důvěřovat a přesto touhou po blízkosti a opravdových vztazích, přátelství. Zkrátka, v tomto byl pro mě minulý rok pozitivní.

Samozřejmě jsem měla i další přání, krom konečného naplnění mé mnohaleté lásky také jednodušší, jako zkusit pokračovat v samostudiu španělštiny, navštívit pár míst a konečně si udělat pořádek v tom, jaká jsem a jak to odrazit v oblékání (což je teď pro mě velmi důležité, jakkoli to může někomu připadat neduchovní - když se vám to nelíbí, můžete si víte co... já chci být autentická ve všech oblastech svého života a oblečení pro mě bylo vždy důležité sebevyjádření). Díky této touze jsem naplnila i jednu další a to zjistit, co chci dále ve svém životě dělat. Čeká mě podnikatelská dráha a souvisí to s oblečením a také fantasy tematikou. Kdo si to spojí, má bludišťáka. Každopádně mám konečně plán, kterým jsem nadšená, něco, co chci skutečně dělat, ne jen "plán pro plán", abych něco měla, protože nějak fungovat a jít dál musím. Tohle opravdu chci.

Prázdniny jsem strávila šitím a zlepšováním se v něm (dokonce i tyto, vánoční, jsem něco dala dohromady, na intru bohůmžel šít nemůžu...). Jinak mě moc věcí nebaví. Nepíšu, nečtu, občas si zahraju nějakou hru, většinu dne jsem na internetu neb spím. Nebudu tvrdit, že trávím čas nějak efektivně, protože to tak není. Po škole jsem unavená a nic už se mi nechce. O víkendu nakupuji, dělám úkoly a co je potřeba. Plus rozhovory s kamarádkou. A to je teď celý můj život.

Určitě v něm plánuji nějaké změny. A také mám své cíle, tak, jako každý rok. Tak zaprvé chci dokončit školu. Momentálně je to můj hlavní zájem, přípravy na maturitu jsou prioritou před vším ostatním (vyjma odpočinku, ovšemže, ale když už mám sílu něco dělat, jsou to věci do školy). Pak mě čeká podnikání. Chci se dále zlepšovat v šití. Chci víc psát na ten jiný blog, na nějž byl odkaz výše, a chci víc chodit ven, což chci každý rok, ale nikdy to nesplním. Chci se přestěhovat. Pryč z internátu, ale i pryč od rodičů. Chci zůstat v Brně a mít konečně svobodu. A chci si splnit svůj největší životní sen s mužským jménem. Samozřejmě, to nemohu vynechat. Ale už brzy budu vědět, jak to dopadlo. A co se zbytkem roku? Asi ze mě bude workoholik. Když tak nad tím přemýšlím, chci konečně psa. Až budu bydlet ve vlastním, konečně si to budu moci dovolit. Tak tohle připíšu na svůj seznam cílů. A dál? Navštívit pár míst, znovu po letech alespoň na chvíli usendout na koně a to by asi tak stačilo. Stejně mě potká ještě spousta jiných věcí, nač je plánovat.

Vám přeju všechno nejlepší do toho nového roku, hodně úspěchů, štěstí, lásky, zdraví, radosti a takových těch věcí, co se vždycky přejí. Taky přeji sílu ustát všechny životní změny a sílu je dělat. Spravit, co je rozbité, opustit, co vám neslouží. Přeji pevné vedení shora, abyste vždy věděli, jaké kroky podniknout k naplnění svých snů (i když to někdy může vypadat, že nevedou nikam - cesty bohů jsou nevyzpytatelné a já sama nejlépe vím, kolikrát jsem ani nedoufala a přesto moje intuice věděla, co dělat - minulý rok víc než kdy dřív jsem se musela učit spoléhat na sebe a tak vám přeji, abyste se to naučili také). A přeji hromadu víry, lásky a SEBE-lásky, abyste si byli vždy oporou. A víc snad ani člověku k životu není třeba.

To jen my víly jsme nějak náročné.

Tak šťastný Nový rok :-)


Velmi křehké osobnosti

17. ledna 2015 v 11:10 | Neri
Už se vám někdy stalo, že jste měli vztah s osobou, který zrovna dvakrát nefungoval, vysával vás, ale přesto jste se jí nedokázali zbavit? Rozešli jste se, ale když se pak vrátila, stejně jste ji nedokázali odmítnout a tak to šlo pořád dál, dokud jste z toho nebyli úplně na dně? Mně se takový krásný vztah poštěstil a moje milá se nazývá deprese.

Dost jsem na to téma v minulosti četla. Prošla si čímsi jako internetovým programem proti depresi. Ale ona se vracela. Nejčastěji přicházela, když se můj život dostal do bodu, kde jsem nechtěla být a trávila čas věcmi, které mi nedávaly smysl a dostala mě od ní až změna prostředí, školy a tak podobně. Teď je zpátky bez jakékoli logické příčiny. Můj život by mohl být lepší, ale už to není tak, že bych školu nenáviděla a nechtěla do ní chodit nebo mi nedávala smysl. Nic mi sice nedává smysl, ale to je spíš důsledek než příčina tohoto stavu.

Myslíte, že existují lidé, kteří jsou prostě přirozeně nešťastní celé roky svého života? Ano, existují a trpí poruchou nálady, která se nazývá dystymie. Dys-mají všemožné problémy, věci, které jim nejdou a válčí s nimi celý život. Dystymikovi nejde být šťastný a válčí celý život se samotným životem, vše si moc bere, vše je moc těžké a složité. Řekla bych, že mnoho umělců a sebevrahů tímto trpělo, jen na to neměli žádný papír. Ale teď k veselejší části článku, vím, že nikdo nemá rád depresivní témata, ha.

Povíme si, jaké výhody má taková deprese! (Protože když je Čechům nejhůř, dělají si z toho srandu…)

1. Nemusíte vůbec nic dělat.
Faktem je, že vlastně vůbec nic dělat nemůžete. Záleží na síle deprese, ale není deprese, která by život neomezovala alespoň trochu. Jste příliš unavení, abyste pracovali, ale pracovat stejně musíte, takže tam chodíte. Všechno děláte pomalu, všechno je namáhavé, věci vám padají z rukou, nemůžete se soustředit, stačí 8 hodin práce a jste vysátí na celý den a už neuděláte nic. Chce se vám brečet z představy, že ještě musíte na nákup nebo udělat nějaký úkol. Koníčky?! Co to je? Nemáte sílu na žádné mimopracovní aktivity, žádné tvoření, žádné psaní, žádné ježdění na kole. Někdy ani nezvládáte vyjít schody. Únava, námaha, zoufalství, nekonečný kolotoč.


2. Vidíte, jak je všechno zbytečné a ušetříte si mnoho zklamání a námahy.
Sice obvykle nemáte sílu pracovat, ale… když už vás neomezuje energie, tak nic neděláte prostě proto, že to nemá smysl. K čemu je něco psát, stejně to nikdo nebude číst. K čemu je hrát na kytaru, stejně se to nikdy dost dobře nenaučím. K čemu zpívat, zpěvačka ze mě nebude. K čemu… proč… nemá to smysl, nic nemá smysl, všechno je zbytečné. Život sám o sobě se stává zbytečným a nesnesitelným a myšlenky na sebevraždu jsou jedinou nadějí do budoucna. Nepouštíte se do nových věcí, protože je vám předem jasné, že je nezvládnete. Tímpádem ušetříte spoustu času, peněz, energie a nervů, protože kdo nic nezkusí, nic nezkazí! A máte víc času ležet, koukat do stěny a litovat se. Životní ráj… ne?


3. Nemusíte se zabývat vztahy s lidmi.
S nikým se vám nechce mluvit, nikdo vám nemůže pomoci, nikdo vám nerozumí, nikdo vás nemá rád. Je jasné, že se všem ve svém okolí vyhýbáte, a když už jim řeknete, jak je vám hrozně a že to tu chcete zabalit, akorát se zděsí a přemlouvají vás, ať neblbnete. Což vyústí v onen pocit, že vás nechápou a že je zbytečně jen obtěžujete a bude lepší, když je zbavíte své přítomnosti jednou pro vždy. A to je přece skvělé! Proč smutnit nad tím, že vás nechce láska vašeho života, když jste stejně přesvědčeni, že jí bez vás bude líp? Už pro její dobro se o ni ani nebudete snažit. Jednak to (bod 2) nemá smysl a pak, co by dělala s tak depresivním člověkem, budižkničemu, který skoro (nebo úplně) není schopný pracovat, postarat se o sebe a ještě komunikovat s ostatními o čemkoli jiném, než je jeho hrozný duševní stav? Odpadají schůzky s lidmi, společenské konverzace a vůbec jakékoli kontakty. Pokud máte tu smůlu a musíte s někým žít v jedné domácnosti, budete tak hákliví na každý detail, neustále tak vystresovaní a protivní, že po nich budete akorát řvát, oni vás začnou nesnášet a přestanou otravovat s tím, že s vámi stejně není řeč a jste nesnesitelní. Sen každého asociála!


4. Vaše rodina a známí si ušetří mnoho peněz a starostí.
Pravděpodobně se brzy zabijete, takže všem ubyde práce se starostí o vás a množství peněz, které ušetří, je úměrné vašemu věku a každopádně velmi vysoké! Pokud jste ještě závislí na rodičích, jen si spočítejte, kolik je stojí ročně energie a jídlo, které spotřebujete, nemluvě už o elektronice, oblečení, nákladech na školu, výlety, apod. A když vás nebudou muset živit dalších X let, ušetří velké peníze! Ano, rakev a pohřeb také něco stojí, ale to je vlastně minimální investice, když to srovnáte s tím, co by za vás ještě utratili. Pokud pracujete, uvolníte místo novému nadějnému pracovníkovi, vždyť pracovní situace je hrozná. Uvolníte někomu byt, třeba mladé šťastné rodině, jakou vy mít nikdy nebudete. Vaše manželka si najde lepšího muže, manžel lepší ženu, děti dostanou lepší matku nebo otce, který se o ně postará a nebude celé dny jen ležet a nadávat na život. Lepší vzor, takový, který je naučí být šťastnými. A pokud jste důchodce, státu se velmi uleví, že nemusí platit váš důchod a když vezmete v potaz, jak cpete lékárníkům za léky a jak dlouhé jsou čekací fronty na domov důchodců… a kolik mládež stojí dojíždění za vámi… ano, všem vaše deprese ušetří mnoho starostí. Však lidé, kteří vás milují, to časem pochopí. A když ne, je to jejich problém, že nevidí rozumné výhody a utápí se v sentimentalitě. Vždyť vy přece víte, že jako člověk nestojíte za nic, tak proč by jim na vás mělo záležet? Troubové.


No dobrá, uznávám, není to tak vtipné, jak by mohlo být, ale hej! I tohle je výkon na někoho v depresi. Je těžké být vtipný v takovém stavu (a takové ty kecy, doplňte si dle libosti…).

PS: Tím se snažím nenápadně naznačit, že únorové číslo nejspíš nebude. Aktuálně je 17. ledna a já ještě ani nesestavila celý seznam plánovaných článků. Už je skoro hotový. Ale zatím články prostě nejsou a vypadá to, že do konce ledna ani nebudou.

Podivný případ mého milostného života

14. srpna 2014 v 16:16 | Tammy
Uběhlo už víc než pár týdnů ode dne, kdy jsem odpověděla na výzvu správkyň webu a projektu Ženy ženám a poslala jim první díl svého příběhu. Jelikož byl dlouhý, následoval i díl druhý a vlastně i třetí. Abyste věděli, jsem velmi hrdá na to, že jsem mohla přispět na tak krásný a přínosný web pro ženy. Cením si toho, že mé články shledaly vhodnými k zveřejnění. Přečíst si je můžete zde a zde a poslední zde. A jak to celé pokračovalo? To si můžete přečíst pod perexem.

Věřím tomu, že některé mé čtenáře překvapí, jaký mám prapodivný milostný život a jak už dávno nejsem ta... svatá Tammy... která psala básničky o lásce a na jakou jste byli "zvyklí". Ostatně, už mi není 15, ale blížím se mílovými kroky k dvacítce a v mém životě se objevují i jiná (praktičtější?) témata. A tak se můj blog musí přizpůsobit.

PS: Důrazně doporučuji neklikat na celý článek před přečtením tří článků předchozích (odkazy výše)!!!

Chci jen jedno

16. června 2014 v 21:01 | Tammy

Prosím, miluj mě…

Miluj mě přesto, že jsem taková, jaká jsem.

Miluj mě přesto, že chci vždycky víc, než si myslím, že můžu mít.

Miluj mě přesto, že jsem nešťastná, zoufalá, nenasytná, nemravná, šílená, divoká, nevyzpytatelná, hysterická, nevrlá, protivná, smutná, hádavá a zlá a vyčítám ti, že mi nedáváš, co chci.

Neber si to osobně, jen se mě snaž pochopit. Nebo se nesnaž. A miluj mě.

Miluj mě, i když si někdy myslím, že si to nezasloužím.

Obejmi mě, když pláču. Pohlaď mě. Polib mě. Dovol mi občas usnout ti v náručí.

Buď tu pro mě, když tě potřebuji.

Miluj mě takhle, to mi stačí. Nepotřebuji květiny ani vyznání. Jen vědět, že ti na mně záleží.

Když říkám, že chci umřít, prostě mi řekni, ať žiju pro tebe. To mi jako důvod stačí.

Miluj mě, i když po tobě toužím a vždycky budu - a ty mě nemůžeš lovit.

Nejsem zvíře. Jsem jen žena.

A ti nejzoufalejší z nás potřebují vždy jen jediné - lásku.

Miluj mě, i když si myslíš, že to nedokážeš.

Miluj mě a já budu žít.

A jestli nechceš, nech mě odejít. Vždyť mrtví už lásku nepotřebují.

Má první kniza k zakoupení online

10. června 2014 v 16:51 | Tammy
Ten dlouho očekávaný den konečně nastal - DOPSALA JSEM KNIHU! A nejen to, že jsem ji konečně dopsala, ale také jsem vytvořila obálku, doplnila pár věcí, zkontrolovala ji a VYDALA JI online, jako e-knihu, k zakoupení. Tímto děkuji známému ze školy, který mě k této možnosti navedl. Dřív jsem si ani nemyslela, že se mi povede knihu nějak vydat :)

Příliš jsem o ní nepsala, nechtěla jsem dělat věrným čtenářům marné naděje, kdyby to nakonec nevyšlo, ale vyšlo a kniha je na světě. Protože je to jen elektronická verze, tedy bez nutnosti platit tisk atd., cena je nízká (nějakých 166 Kč). Po více než roce hraní hry (na základě které kniha vznikla) a roce psaní jsem se svým dílem konečně docela spokojená. Ale dost řečí okolo, určitě vás zajímá, co je to vlastně za knihu. Název knihy zní Paní kostí a její Krvavá spravedlnost. Jedná se o fantasy román a jak už jsem zmínila, celý jeho děj vznikl během hraní Neverwinter Nights na serveru Thalie. Tímto děkuji všem hráčům, kteří se mi připletli do cesty a dali knize její příběh. Věřte mi, že všechny ty šílenosti jsem sama nevymyslela... jen většinu z nich.


Má oficiální obálka a anotace:




Dávejte si pozor na krásné čarodějky. Mohou vás připravit o všechno.

Nerisa je žena, která si bere co chce. Neohlíží se na pravidla ani na morálku a chce toho hodně. Když dostane šanci zbavit se dohledu svého otce, neváhá a vydá se do království za moře spolu se svým bratrem. Věří tomu, že v Karathe na ni čeká vytoužená svoboda, ale brzy zjistí, jak velmi se mýlila. Její bratr, ctnostný rytíř, ani v nejmenším neschvaluje její chování a co víc, chová se jako hlídací pes. Ve městě možností se Nerisa odmítá vzdát své svobody ani zakázané nekromancie, která jí učarovala. Vymyslí ďábelský plán, jak dostat bratra na svou stranu a získat vše, po čem touží. Naneštěstí nějak zapomněla počítat s komplikacemi - třeba v podobě tajemného zlodějíčka Gorana.

Příběh, který se skutečně odehrál v jedné fantasy online hře...



(Pro ukázku rozklikněte celý článek)

Dítě s nosem v knihách

18. dubna 2014 v 16:32 | Tammy
"Ty jsi ale knihomol," pronesla jednou matka se smíchem, když jsem přišla z knihovny. Nejspíš to bylo tím, že jsem si nesla tašku, ve které bylo těch knih skoro deset a už mi z té tašky i vyčuhovaly. Což u mě byla docela běžná praxe když mi bylo tak 14. Od doby, co jsem se stala členkou knihovny, jsem tam chodila docela pravidelně. Nejprve vítězily knihy o přírodě a historii, pak se objevil regál zaměřený na fantasy - a byla jsem ztracená. Od té doby jsem nedočkavě vyhlížela každou novou knihu tohoto žánru a později, když už jich bylo opravdu hodně, jsem si prostě vybírala ty, co mě nejvíc zaujaly. Tak to mám dodnes, i když chodím do jiné knihovny a už vůbec nemám tolik času na čtení. Už s kamarádkami nechodíme do knihovny obden po škole a paní knihovnice nám neschovává nové knihy. Tedy, kamarádkám ještě asi ano, ale mně už ne.

Teď jsem na knihkupecké škole, takže mě knihy provází pořád. Nevadí mi to. Stejně bych si nedokázala život bez nich představit. Trochu mě mrzí, že mé oblíbené žánry ustupují povinné četbě, knihám, na které píšu recenze atd. Esoterickým knihám stejně obvykle neodolám a tak povinná četba na chvíli ustoupí. Krom beletrie studuji knihy o psychologii. Někdy bych si přála, aby měl den více hodin a můj mozek čtení tak neunavovalo. Pár hodin číst vydržím, ale celý den, jako v těch 14, už ne. Tak nějak už nejsem ten správný knihomol. Rozhodně nemám na spolužačku, co nosí do školy každý den 3 knihy.

Každopádně jsem neskutečně ráda za to, že jsou knihy součástí mého života. Díky nim jsem dobrá v gramatice a samozřejmě mi poskytly bezpočet výhod při psaní mých vlastních textů. A miluji příběhy. V každém z nich si najdu něco pro sebe, něco, co se mnou rezonuje, co mě potěší, rozesmutní, někdy znechutí. Knih si vážím, ale jedna mě znechutila natolik, že jsem s ní doslova práskla o zem. Nebudu říkat, která to byla. Některým lidem se nepochybně líbí, ale byly v ní věci, na které jsem vyloženě alergická. Je škoda, že spousta lidí nečte, ale s tím nic nenadělám. Každého baví něco jiného. Já jen doufám, že tady stále budou lidé, kteří budou číst. Co bych potom dělala, kdyby nebylo pro koho psát?

PS: Dne 23. 4. je den prodeje knih bez DPH. Asi to ničemu nepomůže, ale ta myšlenka levnějších knih se mi líbí.

Když se strach dá na ústup

7. dubna 2014 v 20:37 | Tammy
K této menší úvaze, či jak to nazvat, mě navedla kniha, kterou právě čtu. Zaměřuje se na řešení různých problémů pomocí metody EFT a dostala jsem ji k zrecenzování v naší škole. Teď jsem se dostala ke kapitole, která se zabývá fóbiemi a strachy celkově. A je to vtipné. Vlastně je to udivující. A zvláštní. Dívám se na seznam běžných strachů a vzpomínám na to, jak i tyto strachy patřily mezi mé problémy. A zjišťuji, že už to dávno není pravda. Ještě v pubertě jsem se bála děsné spousty věcí. Děsily mě ostré předměty, mluvení na veřejnosti, hluboká voda, výšky, jehly, bolest, krev, oslovování cizích lidí, podivní lidé, chození ven sama, telefonování (ačkoli ho nemám ráda dodnes) atd. atd. Postupně jsem se, ani nevím jak, všech těch strachů zbavila. A to mě právě udivuje.

Víte, já vždycky hrozně chtěla být odvážná. Chtěla jsem patřit mezi ty, kteří se nebojí nic sami zařídit a vyřídit, nerozhodí je očkování u doktorky, trocha bolesti, referát před třídou a tak podobně. Toužila jsem po odvaze a vyčítala si, že jsem zbabělec. Teď se tomu musím usmát. Akutní strach zažívám tak málokdy, že skoro přestal být součástí mého života. Lehká nervozita, to ano, ale jinak vzpomínám, že naposledy jsem byla opravdu hodně nervózní jen jednou, když jsem se chystala oslovit kluka, který se mi líbil. Stejně jsem to udělala, i přes ten strach. A od té doby mě zase nic nerozhodilo. Už to budou tak tři měsíce.

Pravdou je, že mě život zavál do tolika vyhraněných situací, že v těch chvílích na nějakém strachu vůbec nezáleželo. Strach z výšek mě přešel jako první, tak nějak sám od sebe. V pohodě jsem byla v lanovém centru a letěla desítky metrů nad zemí na tenkém laně a vůbec se nebála. S mluvením na veřejnosti mi to vydrželo déle. V 15/16 letech jsem měla tak hrozné obavy, že když jsem měla mluvit před lidmi (a to jsem studovala cestovní ruch, na průvodkyni!) chytila mě děsná nervozita, skoro jsem nevěděla, co říkám, polovinu toho zapomněla a ruce se mi třásly. Drželo se mě to ještě v sedmnácti a posun žádný. Zajímalo mě, kdy to vzniklo. Asi tenkrát u hereckých talentovek, kde jsem úplně vybouchla. Pak jsem se jednoho krásného dne zapojila do projektu hraní amatérů před stovkou lidí po tři dny. A tam jsem se nebála. Postupně se ten strach nějak obrousil a já se úplně přestala bát. Teď si do školy nachystám prezentaci, kdykoli ji odvykládám a nejsem vůbec nervózní. Všechno si pamatuji a klidně reaguji na otázky učitelky. Dokonce mě nerozhodí ani očividný nezájem spolužáků.

Přestala jsem se bát i chodit sama v noci po městě. Hlavně od té doby, co jsem v Brně. Nějak mi to tady připadá bezpečnější, ale jen v tom to není. Zkrátka jsem se dostala do situace, kdy jsem musela jít pěšky kolem jedenácté v noci přes celé město domů. Měla jsem tehdy fůru horších problémů. Neměla jsem peníze ani na dopravu a šla z brigády, kterou jsem nesnášela. Jediné, co jsem chtěla, bylo zapadnout do svého pokoje a jít v klidu spát. A to znamenalo absolvovat tu dlouhou cestu samotná nočním městem. Co k tomu říct, prostě jsem to zvládla. Většinu času jsem si tiše pobrukovala písničky, abych si dodala odvahy. Šla jsem takhle asi třikrát. A byla to chvíle, kdy musel strach prostě ustoupit.

Poslední, co zmíním, je právě ta bolest. Ostré věci. Jehly. Celý život to byla moje největší fóbie (hned po silné averzi vůči krvi, ale to vážně nevím, jestli už je za mnou). Abych to přiblížila... jako dítě jsem nenáviděla očkování. Před tím úkonem jsem dostala strašně silný strach, celá se třásla, odmítala tam jít, prala se s mámou a u doktorky jsem hrůzou tak zatínala svaly, že se bolest z píchnutí stala nesnesitelnou. Což jsem si příště pamatovala a horor začal nanovo. Šlo to tak celý můj život, co si jen pamatuji. V 17 už jsem se neprala, ale strašnou hrůzu a bolest cítila stále. Další rok nebyl o nic lepší. Rozčilovali mě spolužáci, kteří si pohrávali s noži na praxi, protože jsem byla v neustálém stresu a strachu, že mě říznou, trefí nebo mi jinak ublíží a já ucítím bolest a to je přece HROZNÉ! Všechno ve mně ječelo, abych byla co nejdál. A pak, pár měsíců po 18. narozeninách, se to zlomilo. Nejdřív jsem si to ani neuvědomila. Tou dobou jsem prožívala tak intenzivní a neustálou psychickou bolest, že všechno ostatní šlo stranou. Byly to děsné deprese. Pak jsem si našla cíl, na který jsem se mohla upnout, a to mě na čas dostalo trochu nad vodu. Tenkrát jsem se rozhodla, že si nechám udělat tetování. A pro ty, co by to náhodou nevěděli... tetování se dělá jehlou, bolí a krvácí. Byla to tak trochu i moje zkouška odvahy a obstála jsem na výbornou. Šla jsem s kamarádkou, která mě jen doprovázela, ale musela jsem ji utěšovat, protože byla nervóznější než já. Byla jsem v klidu a vtipkovala. Dokonce i během tetování bylo všechno v pohodě. Trochu to řezalo, ale mně to nijak nevadilo. Žádný strach. Žádná fobie. Uběhlo dalšího půl roku a opět jsem se dostala do děsného psychického stavu. Byly to nejhorší chvíle v mém životě a zoufalství tak obrovské, že se ta bolest nedala k ničemu přirovnat. Znovu jsem se z toho nějak dostala, alespoň z nejhoršího, a čekaly mě další nepříjemnosti. Odběry krve. Vrtání zubů. Už mi to nevadilo a nevadí. Zažila jsem tak příšernou psychickou bolest, že se s ní ta fyzická nedá srovnat. Vždyť ani netrvá tak dlouho.

A to je tajemství mojí odvahy. Zažila jsem tak děsné psychické utrpení, že pro mě většina strachů ve srovnání s ním bledne, až jsou úplně směšné, maličké a nedůležité. Ne, nepřeji nikomu, aby si něčím takovým prošel. Možná to pomůže od strachů, ale často se dostaví i zahořklost a jednoho to změní tak, že už není a nebude stejný jako dřív. V životě dostáváme různé zkoušky a pravou odvahu nelze získat jinak než tak, že jimi projdete. Kdo ví... třeba za to budu jednou ráda.

Mám novou kamarádku, jmenuje se úzkost

20. října 2013 v 19:13 | Tammy
V posledních dnech mě napadá spousta věcí, když mám zrovna čas přemýšlet. Příliš toho času není (naštěstí či naneštěstí?), ale každopádně nemám moc veselých myšlenek. Připadám si hrozně osamělá, vystresovaná, nesvobodná a teď k tomu všemu ještě vyděšená. Možná už jsem se konečně zbláznila a nedivila bych se tomu po tom, co všechno mě potkalo za tento rok. Celý říjen se mě drží podrážděnost. Vyšiluju kvůli maličkostem a zhoršuje se to. Teď už to dosáhlo té míry, že se k podráždění přidala nesnesitelná, vracející se úzkost. Časem jsem se dostala do bodu, že jsem neměla skoro z ničeho strach. Tma, lidé, konfliktní situace, vystupování, jakékoli zvuky... nic z toho se mnou ani nehlo. Občas jsem měla obavy jak se nějaká věc vyřeší, ale nebylo to moc silné. Začala jsem být ta odvážná. Cha, ironií je, že teď jsem se najednou stala vyklepanou troskou. Asi za to může ten permanentí stres, bezmoc, strach z toho, jak udělám zkoušky, jak všechno zaplatíme a do toho neustálé konflikty (je tady kupa pravidel, o kterých se obvykle dozvím až po tom, co je poruším, a už mi z těch vyčítavých pohledů a přednášek vychovatelek jde hlava kolem...). A víte co? Celý týden jsem se těšila na volný víkend, až budu po dlouhé době úplně sama a budu si moct zpívat a budu mít klid na svoje věci a dodělám si resty a tak vůbec. Samozřejmě to zase dopadlo zcela jinak.

V sobotu jsem vstala, nasdnídala se a pustila si jednu ze svých oblíbených meditací, abych trochu ulevila svým napjatým nervům. Sotva skončila, usnula jsem, aniž bych věděla jak. Pak jsem se najednou vzbudila. Nic jsem neslyšela, ale když jsem se pak podívala na mobil, byl tam nepřijatý hovor. Divné. Jaktože jsem to neslyšela a přesto se vzbudila? Ale co, řekla jsem si, že to probuzení musí mít důvod a stejně je čas zajít na oběd. Najednou jsem měla silný pocit, že potřebuji jít ven. Tak jsem se oblékla a šla na ten oběd a pak na nákup. Nakonec mě intuice dovedla na jedno hezké místo, které mi připomínalo louku, na jaké by klidně v noci mohly být vílí reje :) Poseděla jsem tam, načerpala energii a hned se cítila líp. Pak jsem zas měla pocit, že je čas jít, tak jsem vyrazila na trolejbus a samozřejmě mi všechno zrovna navazovalo, takže jsem se na internát vrátila vcelku rychle. Do té chvíle to vypadalo jako úspěšný odpočinkový den a měla jsem v plánu se pustit do práce.

Jenomže sotva jsem prošla dveřmi, zase mě odchytla ženská z vrátnice a dotazovala se, co tam dělám a jaktože jsem se v pátek nezapsala, že zůstávám na víkend (a zase mi nikdo neřekl, že se mám zapsat!) a tvářila se, jako bych někoho zabila. Pořád s tím povýšeným výrazem a protivným tónem mi vysvětlila, že příště to mám udělat a konečně jsem mohla jít na pokoj. Normálně bych asi byla naštvaná a teď, když na to vzpomínám, taky jsem, ale ten den jsem byla tak unavená a posmutnělá, že jsem se na pokoji hrozně rozbrečela. Měla jsem z toho všeho strašný pocit. Pořád mě někdo kritizoval, pořád po mně někdo něco chtěl, pořád jsem něco dělala špatně - a já se tak snažila dodržovat pravidla. Nesnáším totiž, když mi pak někdo to porušení vyčítá. No a pak jsem si zas vzpomněla na všechny svoje starosti a zmocnila se mě příšerná úzkost. Zamkla jsem dveře, i když bylo vysoce nepravděpodobné, že by mě zrovna o víkendu tady někdo hledal, ale měla jsem prostě strach z toho, se ještě s někým vidět. A i tak jsem se cítila děsně.

Špatně se mi dýchalo, trochu jsem se třásla, nemohla jsem nic dělat a byla tak nějak celkově mimo. Vzpomněla jsem si na jedno video, kde s mluvilo o zvládání úzkosti, tak jsem si ho pustila. Trochu mi pomohlo až když jsem začala pochodovat po místnosti a snědla pár banánů, ale stejně mi bylo pořád hrozně. Řekla jsem si, že prostě půjdu spát, když jsem stejně tak unavená, že jsem usnula i odpoledne. No a nemohla jsem usnout. Z nepochopitelných důvodů mě znervózňovalo ticho a samota a každý nepatrný zvuk a myšlenky a tak vůbec. Uvažovala jsem nad tím, že zkusím zase nějakou meditaci, ale i pomyšlení na to mě spíš znervózňovalo víc než uklidňovalo. Pomohla mi až hudba a když jsem pak zavolala víly. Až tyhle dvě věci mě z té hrozné úzkosti vytáhly, dokonce jsem se začala cítit dobře a vesele a usnula.

Ráno jsem byla zase docela klidná, ale pak jsem se šla osprchovat, někde se ozvala rána a zcela iracionálně jsem zase začala mít strach. Nenašla jsem nic, co by spadlo, a samozřejmě na patře nikdo krom mě nebyl, ale stačilo to, aby se mi vrátil ten děsný stav z předchozího dne. Otevřela jsem si okno dokořán, aby se mi lépe dýchalo a to trochu pomohlo, ale nijak výrazně. Opět jsem odpoledne usla, ale tentokrát jsem mobil schválně vypla. Zbytek odpoledne jsem strávila hraním. Jakékoli pokusy o záslužnější činnost jsem předem vzdala, protože při pomyšlení na úkoly do školy nebo chystání věcí na zítra se mi sevřel žaludek a začala na mě zase útočit úzkost. Čeká mě hraní v divadelním představení, což by nebylo tak hrozné, ale musím se dostat na místo srazu už ve tři. Takže nezbývá než napsat omluvenku do školy a nahlásit vychovatelce vycházky a možná požádat holky, aby mi vzaly večeři... což by normálně nebyl problém, ale teď mě to všechno vyloženě děsí. Tak se pomyšlení na tohle zbaběle vyhýbám a radši se vypisuju sem, jak vidíte. Děsí mě to. Děsí mě, jak ve mně každá maličkost náhle vyvolává iracionální strach a chuť utéct někam hodně daleko. Jak jsem se stala z dospělé skoro dítětem, vyděšenou troskou. Jen doufám, že to přejde, když si odpočinu nebo tak. A jestli ne, no, lituju předem sebe i své okolí. Jako bych už tak neměla problémy všechno zvládnout. Možná je na čase uznat, že potřebuji pomoc. Ale od koho? Poslední dobou jsem na všechno úplně sama. Nikdo tu není, nikdo mi nepomůže, jen Kazmiel a víly se mnou zůstávají. Nevím, co bych si bez nich počala a jsem strašně vděčná za to, že je mám a že je slyším. Drží mě nad vodou...

Asi jsem prostě depresivní

13. října 2013 v 17:03 | Tammy
Žiju na okraji šílenství, jinak se to asi říct nedá. Jednou jsi nahoře, jednou jsi dole. Já jsem z těch, u kterých se to pořád střídá jako na houpačce, co se nálad týče. Jednou to třeba dotáhnu až na maniodepresivní psychózu. Vzniká kolem dvacítky, mně bude v lednu devatenáct, takže na to mám i věk. Já vím, zní to hrozně depresivně, ale to bude asi tím, že jsem teď právě v té depresivní fázi. Nechápu to. Ať dělám cokoli, snažím se jakkoli být šťastná, vydrží to jen pár týdnů a pak zase následuje propad. Z období, kdy mám pocit, že všechno bude dobré a všechno zvládnu, věnuji se svým koníčkům, vidím svět krásný a budoucnost optimisticky a mám pocit, že je všechno v pořádku a že tohle jsem já, se pak náhle "probouzím" zpátky do deprese a zjišťuji, že nic nemá smysl, všechno je těžké, nikam to nedotáhnu a vše, co jsem v předchozím období udělala, není dost dobré, aby to šlo někde nějak použít. Jsem zničená, nešťastná a mám chuť se zabít. A tak to prostě je.

Dnešní datum nosí štěstí

13. září 2013 v 11:30 | Tammy
Dnes je pátek třináctého roku 2013, což jsou hned dvě třináctky, a mně se jen potvrdilo, že je 13 moje šťastné číslo. Venku sice prší, ale já zažívám ten nejlepší den za celý tento měsíc. Po týdnu chození pěšky jsem konečně dostala peníze na měsíčník a na jídlo, takže jsem si to hned vyřídila. Déšť mě nezastavil, mám krásnný žlutý deštník s motýlky, který mě chytil za srdce už tenkrát v obchodě a každý deštivý den mi rozzáří. Navíc jsem měla k snídani opravdu božský linecký řez s tvarohem a když já říkám, že božský, tak už to je opravdu něco. Mám odjakživa děsně mlsný jazýček.
A krom toho dneska nejdu do práce, přehodila jsem si směnu na pondělí, takže mám před sebou nádherný volný den a ještě lepší víkend. Plánuji se učit, odpočívat a psát. Jednu knihu mám dopsanou, je potřeba ji ještě zeditovat a poupravit a rozhodnout se, co s ní. No a ta druhá mi leží v hlavě už skoro dva roky, pořád mě napadají nové a nové možnosti co tam psát a jak to psát, tak snad tentokrát už s tím konečně pohnu. No a zítra jdu odpoledne do školy (vlastně nejdu, jedu, ano!!), tak jsem hrozně zvědavá, jak to bude v praxi ta výuka s dálkaři vypadat. To se mi ještě nestalo, že bych se někdy dřív těšila do školy. Hned je vzácnější, když je jen jednou týdně. V neděli pak jedu s kamarádem na takový seminář o zdravé výživě, takže se ase můžu těšit na něco nového a zajímavého. Do dalšího týdne plného práce už pokračovat nebudu, hodlám si udržet tu dobrou náladu, co mám teď. Tak vám jen přeju, ať se vám dnešek vydaří stejně, jako mně.


Nikdy nic nedotáhnu do konce

31. srpna 2013 v 10:05 | Tammy
"Nikdy nic nedotáhnu do konce," řekl mi jeden kamarád, když jsme stáli na hradbách a shlíželi na noční město, ozářené umělým osvětlením. Krátce jsem se zamyslela a zavzpomínala na všechny své nedotažené záležitosti. Kolikrát jsem jako mladší něco vzdala jen proto, že se objevily překážky a strach. Vždycky jsem tvrdila ostatním to samé. Jsem kozorožka, ale nejsem vytrvalá. Nikdy nic nedotáhnu do konce. Jenomže ten kamarád to nevěděl. Věděl, že jsem se odstěhovala z města, kde jsem nechtěla žít, postavila se na vlastní nohy a začala být tou zodpovědnou, která prostě musí všechno zařídit a dotáhnout do konce, jinak skončí někde na dlažbě nebo kdovíkde. Vůbec jsem neměla čas uvažovat nad tím, jestli něco vzdám. Nemohla jsem si to dovolit. A tak jsme tam stáli a já začala skoro automaticky mluvit o tom, že ho chápu, ale někdy je prostě třeba se překonat, zahodit strach, mít před sebou jen svůj cíl a nenechat se ničím zastavit. "S tím mám právě problém," řekl.

Ani nevím proč jsem si na to vzpomněla právě dnes a zamyslela se nad tím znovu. Vždy jsem tvrdila, že nic nedotáhnu do konce a rodiče mi to s radostí předhazovali taky. Vzhledem ke svému věku a době ukončení základky jsem teď měla jít do čtvrťáku a brzy i maturovat. Ze všech škol jsem ani jednu nedotáhla do úspěšného konce. Teď jsem skončila s třetí a dělám zkoušky, abych dálkově mohla studovat další. A to teprve od druháku. Pokud to dotáhnu do konce, jsou předemnou ještě tři roky studia. Na prstech jedné ruky bych spočítala všechny, kteří věří, že tu školu dodělám. Roky jsem měla problém dopsat knihu. Skončila jsem po max. 60 stranách a pak se mi nechtělo pokračovat. Nápady došly. Byla to pro mě dostatečná překážka, abych své sny o spisovatelské kariéře odložila. Stejně jako sny o zpívání a dalších věcech. Nikdy nic nedotáhnu do konce. Dobrá, to tvrdím. Ale je to pravda?

Vzpomínám na věci, které jsem dotáhla až do konce za poslední dva roky. Jela jsem na larp, všechno kolem zařídila, byla tam a odjela teprve, až to skončilo. Hrála jsem v divadle a zůstala až do brzkého letního rána na oslavě derniéry. Na konci léta jsem měla brigádu v zahradnictví, která mi lezla krkem, ale chodila jsem tam každý den až do posledního. Pak jsem si za vydělané peníze koupila kytaru (na kterou stále ještě hraju) a zaplatila deset lekcí zpěvu a byla na všech, i když to bylo těžké a pachtila jsem se se svou nervozitou a strachy a někdy z toho měla nervy v kýblu. Na podzim minulého roku jsem rozehrála ve hře postavu zlé čarodějnice a je to postava, u které jsem vydržela historicky nejdéle. Před několika dny jsem její hraní dotáhla do konce, kdy zemřela rukou svého bratra. Minulou zimu jsem o ní navíc začala psát knihu a před týdnem jsem ji dokončila. Samozřejmě chce ještě úpravy a někam ji poslat, což zatím dotažené do konce nemám. A tento blog také ne, ale píšu ho už šestým rokem. To je slušná statistika, ne? A to není všechno. Na začátku letošního roku jsem si změnila jméno. Bylo kolem toho lítání k zbláznění, ale já to skutečně chtěla a měla z toho radost a dotáhla jsem to do konce, včetně změny údajů všude, kde jsem nějakým způsobem zaregistrovaná. Celou první půlku tohoto roku jsem se plánovala přestěhovat se, začít nový život v Brně, změnit školu, najít si brigádu. Nyní jsem přestěhovaná, píšu vám z vlastního nového notebooku, ve staré škole včera dostali žádost o ukončení studia, příští týden mě čekají hned dvě školení na dvě brigády a příští sobotu mám úvodní setkání v té nové škole, kde budu studovat dálkově. Možná jsem nedokončila školu, kterou jsem studovat nechtěla. Možná jsem nedotáhla do konce životní epizodu, kterou pro mě vymysleli rodiče a společnost, ale nedá se říct, že bych věci nedotahovala do konce a vzdávala se na překážkách. Už ne. A nejspíš to tak má být. Není uměním pokračovat v něčem, co nás nebaví a nedělá nám dobře. Odvahu vyžaduje jít za svými sny a tuhle cestu dotáhnout do konce. A tak jsem se, konečně, vyrovnala se svým tvrzením, že nic nedotáhnu do konce. Dotáhnu do konce všechno, co chci. Jen nechci to samé, co po mně chtějí ostatní a v tom je rozdíl.

Tančit po střepech

17. srpna 2013 v 20:16 | Tammy
Ptát se karet na radu v důležitých životních situacích je ošidné. Někdy jejich významy nedávají smysl. Někdy jen říkají věci, které si nepřejeme slyšet. I karty s těmi nejmírumilovnějšími poselstvími v sobě mohou ukrývat bolest, když se ta jejich poselství dotknou bolestivých míst v nás. A já si připadám jako fénix. Narodím se s každou novou nadějí, žiju jí a pak v bolestech umírám spolu s ní. Znovu a znovu. Rodím se z popela jen abych se v něj znovu proměnila a ptám se: Jaký to má smysl? Jak se z toho mám poučit? Jak mám jít dál? Ptám se karet a ty mi tvrdí, že mám důvěřovat. Že se mám poradit se svými anděly. A že mám hledat útěchu v umění, hudbě - a v psaní. Málokdy se blogu svěřuji s osobními věcmi. Většinou si ty nejchmurnější myšlenky nechávám pro svůj deník stejně, jako všechno, co by neměl nikdo jiný číst. Ať už známý nebo neznámý. Přitom si občas říkám, že by bylo jednodušší, kdyby některé věci věděli ti, jechž se týkají. Či spíše ten, jehož se týkají. A možná je ví a nebere na ně ohled, přehlíží je a nestará se.
Já, která si nakonec se vším vždycky nějak poradím, vůbec nevím, co mám dělat. Nápady došly. Zkoušela jsem snad všechno, ale prostě jsem to nezvládla. Nenacházím řešení. Nedokážu zapomenout, nedokážu přerušit kontakty, nedokážu se přestat topit v slzách a stesku kdykoli to zkusím nebo na to jen pomyslím. A mezitím umírám, pomalu a bolestivě. S každou novou nadějí. Je to začarovaný kruh. Tolikrát jsem si říkala, že bych to měla prostě utnout. Vytrvat u toho rozhodnutí, vymazat všechno, co bylo, z hlavy, ale nakonec se zase vrátím na začátek. Možná jen potřebuji mít jistotu. Zabránit těm nadějím, aby znova ožívaly. Rozhodnout se a vyrvat to zlaté světýlko ze svého srdce, i kdyby mě to mělo zabít rychleji, než to pomalé umírání. Zůstat mrtvá a žít tak znovu. V beznaději, ale žít, ne umírat. Možná to jednou dokážu.
Snadno se říká: Poslouchej své srdce. Jenomže moje srdce tvrdohlavě lpí na věcech, které jsou minulostí a už se nevrátí. Je to jako šílenství bez konce. Tančím po střepech a neumím se zastavit. Když se zastavím, projedou mi nohama, ale i bez nohou se dá žít. Jen tomu nerozumím. Vím, že si zasloužím víc než být napořád chromá...
A vy byste zasloužili víc než hádanky a metafory, ale ani já sama odpovědi nemám.

Všude je stejně a domov je v srdci

5. srpna 2013 v 20:22 | Tammy
Před třemi dny jsem si sbalila kufry a vypadla z rodné Ostravy do bytu na druhé straně moravy, tedy do Brna. Po měsíčním shánění vhodného pronájmu, vyřizování, ježdění tam a zpátky a podobným příjemnostem se mi konečně splnilo přání. Odstěhovala jsem se od rodičů, žít si svůj vlastní život. Nejřív to na mě trochu padlo, jako, že jsem teď na všechno sama a nikdo mi s ničím nepomůže, protože tu zatím nemám ani přátele ani nikoho jiného, na koho bych se mohla příležitostně spolehnout. Pak jsem se odhodlala k vybalování, abych trochu přišla na jiné myšlenky, a ten klid se mi začínal pomalu líbit. A můj velký pokoj je krásný. Mám vlastní postel, gauč, skříň, dva stoly, umyvadlo, ledničku, takovou polici s nádobím a koupelnu sdílím s dcerou majitelky rodinného domku. Naštěstí tam ani jedna nebýváme zas tak často. Už se cítím o dost líp. Silnější, vyrovnanější. Vím, že to nějak zvládnu. Holt to chce užívat si svého splněného přání a nemyslet na tu horu dalších věcí, co je třeba zařídit. Teda nemyslet na to moc, protože samo se to stejně neudělá. A tak jsem si včera udělala výlet do obchoďáku, který je tady skoro stejný jako v Ostravě. Hledat na internetu umím, takže bez problémů najdu skoro všechno, co potřebuji a dopravit se tam MHDčkem už je maličkost. Tedy jen co vyřídím měsíčník (šalinkarta, heh). Přitáhla jsem si domů samé drobné nezbytnosti (které kupují všichni, ale málokdy takhle najednou) a měla dobrý pocit i přes celkem dlouhou cestu vedrem s taškama. No co, jsem ráda, že žiju sama. Má to spoustu pozitiv.

Jak se vyrovnat s rozchodem?

21. července 2013 v 17:17 | Tammy
Chcete znát zaručený návod? Chcete vědět, jak vyléčit svoje zlomené srdce a to co nejdříve?

Loučení s minulostí

13. července 2013 v 12:15 | Tammy
Druhý ročník střední školy je za mnou a já vím, že už nebudu pokračovat dál. Chodit každý den do školy, zatímco jsem dospělá a mám spoustu jiných plánů, mě ubíjí. Ne, že bych nechtěla maturitu - ostatním na tom papíru až příliš záleží - ale nehodlám s tím strávit několik let svého života každý den. Nejpozději na konci prázdnin se stěhuji z Ostravy a budu studovat dálkově tam, kde budu bydlet. To znamená nechat všechno za sebou. Rodinu, kterou mám asi svým způsobem ráda, ale svým pesimistickým přístupem ke všemu mě sráží. Město, kde jsem vyrostla a znám ho dost na to, abych tady dokázala všechno nějak najít a vyřídit. Svůj pokoj, který jsem si zařídila podle svého. Svůj strom, na který se pořád ještě dívám z okna. I tenhle počítač.
Už teď vím, že mi nic z toho nebude chybět. Vím, že je čas jít dál. Jdu cestou, kterou pro mě moje duše vybrala.
A také tady musím nechat své přátele. Holky ze základky a střední školy, kde teď končím. Prožily jsme toho spolu spoustu, byly mi oporou, mohla jsem se jim svěřovat, smály jsme se spolu a zpříjemnili otravné školní dny a za to všechno jsem jim vděčná. A tak se s nimi pomalu loučím, protože ani nevím, jestli tady budu ještě týden, dva nebo tři. Kdo ví, jestli se ještě uvidíme. Holkám z veteriny a cesťáku jsem také slibovala, že se uvidíme - a ze všech jsem se znovu setkala jen s jednou. To je život. Minulost mizí v dáli a záleží jen na tom, co je teď.

V poslední červnový pátek jsem si udělala menší rozlučku s Barčou, jednou ze svých spolužaček a možná stejně nelidským šílencem jako jsem já :) Chtěla mi ukázat okolí svého bydliště, kde mají krásné lesy, dokud ještě bydlím poblíž.

Jsem lvice, slyš můj řev

9. června 2013 v 21:14 | Tammy
Občas se pozastavím nad tím, jak prapodivnými cestami se můj život ubírá. Stokrát jsem sešla ze své cesty a stokrát se na ni zase vrátila. Když se ohlédnu, jasně vidím, kolik se toho už změnilo. Ještě je toho pořád mnoho předemnou, ale neděsí mě to. Už se nebojím. Důvěřuji si. Moje sebejistota stále roste, každou chvílí je o něco větší a nezlomnější. Já jsem já. Nikdo už nedokáže ovládat můj život. Nikdo neohrozí mou nezávislost. Mám všechno plně ve svých rukou, snad proto se nemusím bát. A mám odvahu. Mám odvahu čelit všem, kteří se snaží měnit má rozhodnutí. Mám odvahu říct ne, mám odvahu si stát za svým, mám odvahu nést svoji zodpovědnost a čelit všem nařčením, lžím a výčitkám, které na mě sypou ostatní. Nezáleží na tom, jestli po mně matka křičí, že jsem sobecká. Nemusím se jí zpovídat. Vím, že ona vidí svět kolem pouze svým omezeným úhlem pohledu. Vidí tak i mě. Vidí nezávislost jako sobectví a vůbec netuší, co je pod tím. Nemusím se proto cítit provinile. Ona sama je zodpovědná za to, jak mě vnímá. Cizí problémy nejsou mé.
A vím, že dokážu cokoli. stačí, když se budu řídit svým srdcem a nebudu si dělat starosti s tím, co bude potom. Pokaždé, když jsem šla za svým srdcem se všechny podružnosti nějak vyřešily. Když jsem sama sebou, bohové stojí při mně. Tak to je a tak to má být. Jsem královna. Jsem vládkyní svého života a nic už to nezmění.
Jsem lvice. Slyš můj řev.

Pozitivní myšlení

1. června 2013 v 10:57 | Tammy
Cítím se úžasně. Po těch posledních letech snahy o pozitivní myšlení, čtení knih a článků a neustálé práci na sobě jsem to konečně pochopila. Konečně jsem si našla cestu. Nemůžu ani uvěřit tomu, jak to bylo prosté. Četla jsem knihu Moc od Rhondy Byrne. Takové pokračování Tajemství. Znala jsem Tajemství skrz naskrz a stejně to pořád nějak nefungovalo. Nedokázala sjem dost věřit, nedokázala jsem si udržet dobré rozpoložení a být šťastná. Všude jsem narážela na tvrzení, že jeden musí být šťastný bezpodmínečně, teprve potom příjde i všechno ostatní. Nevěděla jsem jak být šťastná. Četla jsem, jak důležitá je láska, ale nedokázala ji cítit dost na to, abych chápala, jak to všichni myslí. Věděla jsem o síle vděčnosti, ale nebyla vděčná.
A pak jsem si v knize přečetla o síle lásky a jednoduchém "cvičení". Stačilo se podívat kolem sebe a hledat věci, které mám ráda. Nezáleželo na tom, jestli je to oblíbené oblečení, nějaký užitečný přístroj, televizní pořad, barva, vlastnost osob nebo cokoli jiného. Prostě se jen podívat kolem a říct si: Miluji tuhle rostlinu. Tuhle barvu. Tohle pití. Miluji tuhle knihu. Prostě najít co nejvíc krásných věcí, věcí, které přinášejí radost. Nebylo třeba to ani procítit, to přišlo samo. Je neuvěřitelné, co s jedním udělá, když se opravdu podívá kolem a zjistí, kolik skvělých věcí má.
A pak už není problém cítit lásku. A není problém cítit vděčnost. Čím déle jsem hledala tyhle úžasné věci kolem sebe, tím víc jsem jich nacházela a uvědomila si, jak doopravdy dobře se mám. A šla jsem do školy a bavila se se svými skvělými přátely. A byla jsem na poště a ta paní na mě byla úžasně milá a já byla milá na ni, protože jsem neměla důvod být protivná. Během toho jediného dne zmizela většina problémů. Místo abych si stěžovala, automaticky jsem hledala to dobré a spousta věcí se mě ani nedotkla.
Neřešila jsem hádky rodičů, protože to nebyla moje věc. Nerozčilovala jsem se ve škole, ačkoli mě nezačala bavit o nic víc než předtím. Najednou jsem se vůbec nemusela snažit, abych se usmívala. Pořád jsem měla dobrou náladu. Ano, občas poklesla a okolí se mě snažilo zatáhnout do stěžování si na všemožné věci a problémy.
Buď jsem změnila téma nebo odešla nebo to prostě ignorovala. Přestala jsem si dělat starosti a začala věřit, že všechno dobře dopadne. Díky té jediné zdánlivé maličkosti se můj náhled na svět změnil o 180°. Už nejsem v nepřátelském světe, ale ve vesmíru přátelském. Změna uvažování dokáže změnit vše.
Teď si ten stav chci prostě udržet. Slyšela jsem, že je třeba asi měsíc, aby si tělo, mozek a vůbec všechno zvyklo na změnu, navíc tak velkou. Nemusím se už celou svou silou vůle držet u pozitivního myšlení, protože mi to jde samo a když nálada začne upadat, prostě se zase podívám kolem na všechno, za co můžu být vděčná a nedokážu se zlobit. Už se nezlobím na přítele. Nezlobím se na rodiče. Pořád chci odsud odejít, ze školy i bytu, ale prostě proto, že taková je moje cesta. A když jdu po své cestě, všechno se zařizuje samo a působí mi to radost. Tak to bylo se změnou mého jména, je to tak i se změnou bydliště. Věřím, že to zvládnu a cítím se výborně. To je skutečná síla lásky, vděčnosti a pozitivního myšlení.

Výlet do vlastního nitra

18. května 2013 v 9:56 | Tammy
Psáno 9.5.

Mám za sebou ten nejlepší výlet ve své historii. Alespoň myslím. Za těch pár hodin jsem načerpala tolik inspirace a psychických sil jako nikdy. Navíc jsem přišla na spoustu věcí, něco si ověřila, něco přiznala. Dalo mi to víc než nějaká meditace. Byla to doslova cesta do hlubin mé duše.
 
 

Reklama