Duchovní cesta

Pár triků pro zákon přitažlivosti

1. srpna 2017 v 14:02 | Neri
Předpokládám, že zákon přitažlivosti (a knihu či dokument Tajemství od Rhondy Byrne) znáte. Také předpokládám, že jste už někdy zkoušeli do svého života přitahovat to dobré a naopak se vyhýbat tomu špatnému. Mnoho článků zde na blogu tak nějak počítá s tím, že to tak je - a také, že vás často potkávají překážky a nefunguje to tak rychle, snadno a kouzelně, jak byste si přáli. Protože pokaždé narážíte na překážky. Pokud je to váš problém, doporučuji tento článek a pokud chcete vědět, jestli vám zákon přitažlivosti alespoň trochu funguje a někam se dostáváte, čtěte zase tento článek :-)

Dnes chci přihodit pár tipů z knih a webů, které mě zaujaly, vyzkoušela jsem je a líbily se mi jakožto docela užitečné a účinné způsoby "ovládání své reality". Dvě knihy, které doporučuji kromě základního Tajemství přečíst, jsou Kouzlo a Moc. Z části z nich budu dneska i vycházet. Další užitečná kniha, hlavně pro ty, co je zajímají mezilidské vztahy, je Tajemství přitažlivosti srdce. Na každou z těchto knih jsem narazila v určitém období svého života a pomohla mi pohnout s některými záležitostmi. Jedna z nich pojednává o síle vděčnosti a druhá o síle lásky (o níž jsem se také zmiňovala zde).

A teď k tomu, co jsem buď vymyslela nebo někde našla a ozkoušela. Ty podle mého nejužitečnější techniky:


1. Když něco chcete, udělejte z toho hru
Zkuste nato jít co nejvíc hravou formou. Pokud něco moc chcete a moc vám na tom záleží, většinou zhmotňování blokuje strach, to už jste nejspíš slyšeli. Naproti tomu pomáhá na to jít hravě - brát to jako zábavu. Zkusím něco přitáhnout. Bude to fungovat? Vlastně to ani tolik nepotřebuji, jen by se mi to líbilo, chci to... ale nepotřebuji to. Když začínáte u věcí, které nepotřebujete, je snazší to nebrat tak vážně. Každopádně ze všeho dělejte hru. Představte si, že jste malé dítě. Něco zkoušíte a jste zvědaví, co to udělá. Něco se vám líbí a rádi byste to měli. Nemusíte se snažit o to, aby vaše přání a představy byly realistické, to kreativitu vašeho vnitřního dítěte omezuje. Naopak si dovolte víc, než byste si troufli. Možná chcete auto. Vážně chcete jen nějaké auto? Nebo máte rádi luxusní auta? Chcete auto na ekologický pohon? Auto, u kterého si můžete vybrat jakoukoli barvu karoserie nebo toužíte po nějaké speciální výbavě? Zjistěte si, jaká auta jsou na trhu. Jen tak pro zábavu se podívejte, co všechno můžete mít. Co všechno venku tam existuje. A neřešte zatím jak byste to mohli mít zrovna vy. Existuje to? Bezva, je to možné mít.



2. Když něco chcete, milujte to a buďte nadšení
Z pozitivních emocí nejlépe přitahují pocity lásky a nadšení. Pokud myslíte, že něco potřebujete, ale nejste z toho úplně nadšení - nebo pokud něco chcete, třeba perfektní dům, ale myslíte si, že se musíte spokojit s něčím menším a horším a to vás trápí, žádné zhmotňování asi nebude. Nejlepší kombinace pocitů je zvědavost, hravost, lehké nadšení, ale žádný tlak. Něco pro své přání dělat, když se naskytne příležitost, ale vědět, že na tom to nestojí ani nepadá. Ale že to pořád opravdu, opravdu chcete. Dobré cvičení je učit se oceňovat věci kolem sebe a trochu to s tím "přehánět". Kdykoli se vám něco líbí, řekněte si v duchu, že to milujete :-) Např. uvidíte, dámy, krásnou sukni, řeknete si: Páni, tuhle sukni miluju! Nebo pánové uvidítí skvělé auto a řeknou si: Páni, miluju to auto! Takhle můžete oceňovat i jiné lidi a třeba i to, jak vypadají nebo se chovají. "Miluju, když si lidé pomáhají." nebo "Obdivuji tu paní, že je tak skvělá matka." Klíčem je se v tom neztratit, nezačít si říkat nějaká ta "ale", jako: Miluju tuhle věc, ALE nemůžu si ji dovolit. Nehodnoťte, neřešte. Je to jen hra a cílem je najít věci, které ve vás budí nadšení, které milujete. Nemyslete na to, že byste ty věci chtěli. Jen hledejte radost a krásu a lásku kolem sebe a ono už se vám to vrátí ;-)

Základní duchovní pravda, které se nakonec nikdo nevyhne

18. července 2017 v 11:11 | Neri
Ráda stojím stále nohama na zemi, bez ohledu na to, jak daleko jsem došla na té své neplánované duchovní cestě. Nemám ve zvyku skočit hned na začátku ke krkolomné snaze žít dle všech duchovních pravidel, být šťastná, pozitivní a dokonalá. Upřímně na to kašlu. To je moje osobní duchovní technika. Když je něco příliš v dáli, příliš pro mě těžké, nepravdivé, nedokážu se k tomu přimět a vím, že tam tedy rozhodně ještě nejsem, prostě se na to vykašlu. Někdo by tomu říkal přízemnost nebo lenost, já tomu říkám sebeláska a sebeúcta. Nenutím se být taková, jaká nejsem, jen proto, že někdo řekl, že bych měla.

Nakonec není žádných duchovních technik a pravd vůbec potřeba. Stačí vědět jen jednu věc. Nakonec všechno stojí a padá jen na jedné věci - a tou je láska. Opravdu, je to tak, to velké klišé "All you need is love" má na určité úrovni naprostou pravdu. Nesmíte to ale brát jako lásku k jedné osobě, jako vztah. Nestačí mít vztah a někoho milovat, ale stačí mít lásku a můžete mít všechno. V zásadě je to takto:

Chcete peníze? Milujte peníze.
Chcete zdraví a krásu? Milujte své tělo.
Chcete dobrou práci? Dělejte, co milujete.
Chcete dobré vztahy? Milujte ty lidi i přes jejich nedokonalosti.
Chcete lásku? Milujte bez zábran.
Chcete být šťastní? Milujte sebe.

A vždycky se ptejte: Co by udělala láska?

Nakonec není nic, než světlo. Tma je nedostatek světla, nenávist je nedostatek lásky. Zápory jsou vlastně jen málo kladů. A kde je málo, vždycky může být víc. Nemusíte se ničeho zbavovat, prázdnotu už máte. Může to znít zvláštně, ale je to tak. Pokud chcete, aby někdo něco přestal dělat, většinou nemá smysl mu to vyčítat. Většinou více pomůže říct, co chcete, aby dělal. Chválit ho, když to dělá. Radovat se z toho. Pozitivní emoce táhnou ke změně vše. Negativní stagnují. Nejde přestat nenávidět sebe tak, že si budete svou nenávist vyčítat. Jde ji jen nahradit láskou k sobě. Přidávat a přidávat tak dlouho, až se ze tmy stane světlo. Stejně tak nedostatek peněz. Jak k sobě můžete přitáhnout peníze, když je máte za kořen všeho zla? Milovat peníze, to zní ale hrozně, co? Jako být lakomý, zlý skrblík, kterého nikdo nemá rád. A bohové, chcete, aby někdo miloval vás? Milujte sebe. Chcete mít hezké vztahy? Milujte druhé - bez nároku na to, aby vám to oplatili.

A tady je právě základní problém. My se bojíme milovat. Hlavně se bojíme milovat, když není jisté, jestli nám ten druhý/ta věc/ lásku oplatí. Bezdpomínečná láska je strašně těžká. Neumíme ji. Děsíme se jí. Nechceme ji. Nechceme milovat peníze, kterých máme málo. Nechceme milovat věci, o které můžeme přijít. Nechceme milovat lidi, kteří nás mohou zradit, odmítnout a ublížit nám. Nechceme otevírat své srdce lásce - a tak k nám "láska" (protože láska je základní energie) neproudí. Zašpuntujte umyvadlo. Teď tam pusťte vodu. Představte si, že ta voda je láska, která jde k vám a vy jste trubka pod tím zašpuntovaným umyvadlem. I kdyby umyvadlo přetékalo, k vám se nedostane ani kapka. Nepustíte ji, protože se bojíte, že místo vody proteče nějaký jed. A já to chápu, je to lidské, ale také je to hlavní věc, co nám brání ve štěstí. Strach. Otevřít se je děsivé. Vůbec chtít to udělat je pro většinu z nás naprosto nadlidský úkol, natož to vážně udělat. A proto většina a z nás žije i nadále ve strachu, nedostatku a bolesti.

Všechno je na určité úrovni vlastně láska. Peníze, pozornost, pomoc, majetek, zdraví, ... kolik lásky k sobě pustíte, tolik toho můžete dostat. Přijímat a dávat je na dvou stranách jedné mince. Jakmile se otevřete jednomu, otevřete se i druhému. Proto se často říká, že kdo dává ze srdce, tomu neubývá. Nedáváme, protože se bojíme nedostatku. Nepřijímáme, protože nevěříme, že by někdo jen tak dával (my bychom to taky neudělali). Je vám to povědomé?

Je to to nejprostší a zároveň nejtěžší. A také možná jediná cesta, jak se pohnout dál. Otevřít své srdce a milovat.

Lidi, věci, peníze, svůj život, sebe, přírodu, cokoli. Hledat to dobré a hezké. Nemusíte zavírat oči před ošklivými věcmi, klidně si můžete i nadále stěžovat (dokud budete mít potřebu to dělat), ale je nutno to vyvažovat. Snahou milovat, i když někdy není co. Je to takový ezo-kec, kterému většina lidí nevěří, protože nechce. Protože je to nejrizikovější věc na světě. Myslím, že 99% lidí se k tomu nikdy neodhodlá. Nikdy se neotevřou. A to je jejich volba a je pochopitelná. Ale pokud to se změnou svého života myslíte vážně, nakonec vám nezbude, než být extrémně odvážní a zkusit to. Nakonec vás všechny ty duchovní techniky stejně dovedou do onoho bodu. Vše je buď láska nebo její nedostatek. Je jen na vás, kolik si oné lásky do života pustíte.

Otevřete své srdce. Nejde si jen říct, že to uděláte, nejde jen zkoušet nějaké techniky. Je to vnitřní rozhodnutí, ke kterému musíte dospět celou svou bytostí, aby to vyšlo. A ono to potrvá, možná celá léta. Nejdéle potrvá to opravdu chtít. Zjistit, že není jiné cesty, že se bez toho nepohnete dál, že jakákoli bolest z citového zranění, jakékoli zklamání, není dost děsivé na to, aby vás odradilo od otevření srdce a získání toho, co chcete.

Otázkou je: Kolik toho budete muset zažít, kolik bolesti, kolik překážek a výzev, než pochopíte, že není jiné cesty? Kolikrát se zaseknete, odmítnete jít dál, protože tam nechcete? Jaká bude vaše cesta? To je na vás. Cíl už znáte.

Jak poznám, že se v životě opravdu někam posouvám a zákon přitažlivosti funguje?

27. června 2017 v 11:02 | Neri
Věčně píši o tom, jak se to nesmí se seberozvojem přehánět a musíme zůstat taky z části nohama na zemi; a pořád si za tím stojím. Přesto si myslím, že většina čtenářů se seberozvojem zabývá - ať už nějak hodně, až obsesivně, nebo jako jedním ze způsobů, jak si obohatit život. Přecejen, platí to oběma směry - není dobré zanedbávat fyzickou a materiální stránku existence, ale také není dobré zanedbávat svou duši a její potřeby. Důvod, proč píši tento článek, je prostý - mnoho z nás občas pochybuje, jestli má jejich seberozvoj nebo duchovní rozvoj vůbec nějaký efekt. Nacházíme spoustu metod, spoustu myšlenek, věcí, které zkoušíme - ale jak poznáme, že fungují? Jak poznáme, že zákon přitažlivosti pracuje pro nás a ne proti nám? Jak poznáme, že jsme se někam posunuli, duchovně rozvinuli, že všechna ta práce na sobě a snaha přinesla své ovoce?

Zas a znovu musím zdůraznit základní pravdu, že nejprve je třeba sám sebe přijmout a mít se rád - se všemi svými chybami, nedokonalostí, "špatností", slabostí, prostě se vším. Přijmout svou situaci, ať je jakkoli špatná a jakkoli ji chceme změnit. Pokaždé, když máme chuť něco transformovat, musíme si nejprve přiznat, kde jsme TEĎ. Chci krásný dům? Dobrá, to je budoucnost. Jaký dům mám teď? Možná nemám žádný. I to je třeba přijmout. Ok, teď jsem tady, nemám dům. Až s tím budete smířeni, můžete přistoupit k dalšímu kroku - chci krásný dům. Vtip je v tom, že dokud nepřijmete, co je, vynakladáte velké množství energie na stežování si, pocit odporu, zoufale toužíte po změně - a vše tohle blokuje příchod něčeho lepšího. Jakmile se uklidníte a jste ok s tím, co je, můžete začít čistě pozitivně snít o tom, co bude. To jsem ale trochu odbočila. Nevadí, navážu na to:

Možná už víte, co jsou vibrace. Mluví se o tom pořád, že všechno vibruje na určité úrovni, včetně nás, a do života si přitahujeme věci, které vibrují na stejné úrovni, jako my. Např., že když jsme na úrovni nedostatku, přitahujeme si nedostatek a lidi, kteří taky mají nedostatek a vše nám ho v životě odráží tak dlouho, dokud se neposuneme vibračně jinam - třeba na energii dostatku. Vibrační posun (nahoru, to je totiž naším záměrem) je však často velmi nenápadný. Dokud nás něco trápí a nechceme to, všímáme si toho hodně, ale jakmile se situace změní, problém vyřeší, ztratí naši pozornost a zabýváme se jiným, novým problémem. Tak se může zdát, že v životě pořád jen řešíme nějaké problémy a nic se vlastně nelepší. To ale nemusí být pravda. Pokud jdete touhle cestou, snažíte se zvednout své vibrace, vybudovat život dle svých představ, duchovně růst, apod., doporučuji si zavést deník a každý měsíc v určitý den provést zápis. Napište si, jak na tom jsou aktuálně všechny důležité oblasti vašeho života. Práce, peníze, zdraví, rodina, láska, bydlení, ... cokoli je pro vás podstatné. Pod to zapište třeba tři hlavní problémy, které vás teď trápí. Pak si napište, jak byste chtěli, aby každá z těch oblastí vypadala. A za měsíc to udělejte znovu. Pak se můžete kdykoli, až vás bude trápit, že neděláte pokroky, podívat na ty zápisy a porovnat, jestli se změna stala nebo ne :-) Myslím, že to bude mít překvapivé výsledky.

Na druhou stranu, pokud žádné takové zápisy nemáte, vždy existují způsoby, jak si ověřit, že se opravdu posouváte, jdete správně, zkrátka, vaše snahy mají nějaký výsledek. Vzpomeňte si, jaký byl váš život úplně na začátku, předtím, než jste se začali zabývat duchovnem, zákonem přitažlivosti, seberozvojem, psychologií, ... cokoli používáte k tomu, abyste měli lepší život. A pak se podívejte na seznam níže. Pokud jsou některé body z něj pravdivé - a dříve, před tím vším, pravdivé nebyly, je jasné, že jste se posunuli a jste na správné cestě. I přesto, že vše ještě není jak chcete, že vás potkávají nové problémy a překážky, i přesto už jste ušli kus cesty a udělali kus práce. Pochvalte se za to :-)



Tady je několik ukazatelů toho, že vaše vibrace jdou nahoru:


  1. Potkávají vás šťastné náhody víc, než kdy dřív. Najednou dojdete na zastávku a hned vám jede tramvaj. Spěcháte na vlak a nestíháte a on má zrovna zpoždění, takže ho stihnete. V obchodě narazíte na něco, co nutně potřebujete - je to už poslední kousek, ale čeká tam na vás. Potkáte nějakého člověka zrovna, když s ním potřebujete mluvit. Atd. V zásadě jsou to maličkosti, ale ukazují, že k sobě podvědomě přitahujete dobré věci, i když se nesnažíte.
  2. Synchronicity jsou vaší každodenní realitou. Šťastné "náhody" ve vašem životě se netýkají jen dopravy a podobných drobností. Pokud něco potřebujete, věci se samy seskládají tak, abyste to dostali - i bez větší snahy a vizualizace. Potřebujete někam jet a zavolá vám kamarád, který tam jede na pracovní cestu a nabídne vám, že vás vezme s sebou. Potkáte člověka, který má zrovna ty správné známosti pro rozvoj vašeho podnikání. Narazíte na skvělou nabídku práce nebo bydlení. Všude vídáte znamení - reklamy na věci či služby, které ale opravdu sháníte a potřebujete, věty, co vám nějak pomohou, poradí do života, ... je toho spoustu. Jednoduše, kdykoli něco chcete (a nic ve vás tomu nebrání), prostě se to nějak objeví.
  3. Posloucháte svou intuici a jste spokojeni se svými rozhodnutími. Většinou víte, jak se nějaká situace vyvine, kdy je čas zůstat, kdy odejít. Když vybíráte z více produktů nebo třeba míst, kam jít, spolehnete se na svou intuici a ona vás zavede někam, kde se budete mít dobře. Vždycky to funguje a víte, že se na svůj vnitřní pocit můžete spolehnout. Už jej rozeznáte od těch ostatních a víte, kdy mluví rozum a kdy vaše vyšší já.
  4. Věci jdou hladce. Když vás čeká nepříjemný rozhovor s šéfem, kolegou, partnerem, dětmi, doktory i úplně cizími lidmi, povede se vám trefit ten správný okamžik, takže se vše nějak vyřeší co nejlépe pro všechny zúčastněné. Zaměstnanec, kterého jste měli vyhodit, odchází sám. Partner je otevřený diskuzi, i když obvykle nebývá. Na úřadě narazíte na ochotnou paní, co vám vše pomůže vyřídit.
  5. Vyděláváte víc peněz, než dřív. Ať už to bylo nebo nebylo vaším cílem, do života vám přichází více peněz, více práce, která vás baví a klienti, kterým upřímně chcete pomoci. Máte pocit, že to, co děláte, má smysl. A také za to dostáváte na oplátku hezké peníze - nebo jiné dary, třeba pomoc na oplátku, nějaké drobnosti, ... to vše je ukazatelem toho, že se dostáváte víc do vibrace hojnosti. Také už se tolik nebojíte peníze dávat, protože věříte, že máte dost a že se vám vrátí. Máte k penězům úctu, nerozhazujete je bez rozmyslu, nezavrhujete je, ani na nich nelpíte jako Strýček skrblík. Více také zvažujete, jestli je dáváte na dobrou věc - nemusí to být nutně charita, ale chcete raději podpořit lokálního zemědělce místo zahraniční firmy nebo je zaplatit člověku, který se opravdu snaží svou práci dělat dobře. Umíte ostatní ocenit.
  6. Chováte se k sobě s větší láskou, než dřív. Mluvíte k sobě jemněji, už si nenadáváte, máte větší trpělivost, odpouštíte si své chyby, pečujete o své tělo, snažíte se dobře jíst a spát a nepřepínat své síly. Zastanete se sami sebe, když je to potřeba. Dáváte přednost asertivnímu jednání před pasivním (nebo agresivním).
  7. Máte pochopení pro ostatní i pro sebe. Už víte, že děláte chyby a nejste dokonalí a máte se i tak rádi. Stejně je to s ostatními. Možná jsou lidé, které ve svém životě nechcete a na tom není nic špatného. Ale také je váš vztah k lidem obecně spíše pozitivní, vidíte na nich to dobré, máte pochopení pro jejich pády a selhání, protože víte, že se vám to stává také a také je to v pořádku. Snažíte se na ostatní být milí, ne proto, aby vás měli rádi, ale protože máte pochopení. Usmějete se na prodavačku, protože víte, že je důležitá a bez ní byste si nemohli koupit své věci - neměl by vám je kdo namarkovat - a také, že to nejspíš není práce jejích snů. Úsměvy vás nic nestojí a nešetříte jimi.
  8. Nemáte potřebu ostatním nutit svůj názor, ale nebojíte se ozvat, když je to potřeba. Uvědomujete si, že každý má právo na svůj vlastní pohled na věc a každý má jinou cestu. Věříte svému úsudku dost na to, abyste si ho nemuseli potvrzovat přesvědčováním jiných. Argumentujete hlavně, když je to potřeba a když to podle vás poslouží "vyššímu dobru".
  9. Umíte odmítnout věci, které nechcete a přijmout věci, které chcete. Pomáháte z lásky k ostatním, ne z nutnosti, ne proto, aby vás nepřestali mít rádi. I když vám pořád může záležet na tom, co si o vás ostatní myslí, na prvním místě máte své dobro - a uděláte to nejlepší pro sebe, i když vás pak mohou ostatní "odsoudit". Většinou vás ale neodsoudí - ne, pokud sami sebe v duchu neodsuzujete vy.
  10. Pořád narážíte na příjemné lidi. Stalo se pro vás téměř samozřejmostí, že když musíte s někým jednat, je milý, příjemný, sympatický, rozumíte si a možná i zjistíte, že máte něco společného, nějak i navzájem pomůžete nebo se stanete přáteli. Jen tak, jako byste toho člověka dostali darem. A co víc, i ten člověk je rád, že se s vámi setkal, sympatie a pomoc jsou vzájemné, jako by se kouzlem setkaly dvě osoby na stejné vlně. Není to kouzlo, je to zákon přitažlivosti - pokud vy vibrujete na úrovni vzájemné pomoci a harmonie, potkáváte lidi, kteří to mají stejně.
  11. Ostatní vám častěji nabízí pomoc. Především pokud jste dříve měli ve zvyku vše zvládat sami a nevěřili lidem, nyní už se tolik nezdráháte přijmout pomoc, finance nebo dar. Dokážete se chytit nabídnuté ruky, nechat si pomoci s těžkou taškou, máte kolem sebe lidi, kteří tady jsou pro vás, vyslechnou vás, pomohou vám. Necítíte se sami. A také jste ochotnější než dřív pomáhat na oplátku ostatním.
  12. Vaše vztahy jsou láskyplné. Lidé kolem vás vám dávají mnoha různými způsoby najevo, že si vás váží, záleží jim na vás, snaží se vás potěšit a cítíte se ve svých vztazích bezpečně. Více lidem důvěřujete, jste si bližší, častěji vytváříte přátelství, která jsou hluboká a smysluplná. Jsou kolem vás lidi s podobným náhledem na život, také duchovněji zaměření, kteří na sobě pracují a snaží se světu něco přinést. Sdílíte své cesty, názory, konflikty nejsou časté a pomáhají vám lépe poznat sami sebe a růst. Cítíte se milovaní a snažíte se lásku sami dávat.
  13. Za mnoha událostmi vidíte skrytý záměr. Všímáte si, že vám okolí odráží něco ve vás. Víte, na co se zaměřit, aby se věci změnily. Už sami poznáte, kdy vám vaše tělo nebo emoce sdělují, co je špatně. Rozumíte jim. Když něco nevyjde, netrápí vás už to tak, jako dřív, protože věříte, že je to pro vaše dobro. A že si dokážete přitáhnout něco stejně dobrého nebo lepšího. Využíváte příležitostí, ale nebojíte se, že nepřijdou další, když nějakou minete. Věříte své schopnosti mít život dle svých představ. Když jste si přitáhli něco jednou, zvládnete to znova.
  14. Spoléháte víc na sebe než na rady ostatních lidí, i když je umíte vyhledat, když je to potřeba. Stejně tak nejdete slepě jen podle toho, co vám říkají andělé nebo karty. Jste zdravě skeptičtí.
  15. Když se podíváte do minulosti na to, jaký byl vás dřívější život, zjišťujete, že se mnohé oblasti vylepšily. Možná jste našli lepší místo k žití, máte více denní režim dle svých představ, máte věci, po kterých jste toužili. Možná jste si ani nevšimli, ale když se zamyslíte, věci opravdu jsou lepší. A možná už i vidíte, že ty vaše snahy měly smysl.


P. S. Pokud se vám stále neplní váš velký sen, jste z toho zoufalí a objevují se nové a nové překážky, místo chtěné věci, a máte dojem, že zákon přitažlivosti nefunguje, silně vám doporučuji si přečíst TENTO článek.

Vaše životní cesta podle čaker

20. června 2017 v 10:34 | Neri

Duchovní komunita někdy trochu připomíná uskupení vědců, akorát bez vědy. Má své "odborné termíny", své kurzy, akce, weby a literaturu. Věci, které zná skoro každý "nováček" a složitější koncepty, které sotva chápou mistři. Astrologie, numerologie, reiki, zákon přitažlivosti, afirmace, vizualizace, meditace, minulé životy, karma, čakry, ... Nechci být tím slepým nadšencem, který se vrhá do každé z těchto oblastí a celé dny žvatlá jen o karmických poutech, harmonizaci čaker a svém aktuálním horoskopu. Preferuji praktičtější využití spirituality než abych ji používala k tomu si "honit ego", třeba pomlouváním lidí, kteří ego mají... stejně jako já :-) Tak mě čakry nechávaly hodně dlouho chladnými, přece se nemusím vrhnout na každý spirituální koncept tam venku, jedno jak rozšířený. Nakonec jsem však byla několika "náhodami" (znameními) vedena k tomu, abych se jimi začala trochu zabývat. Nebudu vám vykládat, jak si je harmonizovat a otevřít a takové ty běžné věci, co se dočtete na spoustě jiných webů a v knihách, rozhodně se v tomto nepovažuji za odborníka. Chci sdílet pouze pár zajímavostí, na které jsem narazila.

Pro neznalé - co jsou vlastně čakry? Jednou ze základních, řekněme, spirituálních teorií je, že vše kolem nás je tvořeno energií. Někdo jí říká prána, v Hvězdných válkách by jí říkali síla :-) Tuto energii každý z nás využívá, nějak s ní nakládá, vydává ji a přijímá. No a 7 čaker jsou, zjednodušeně řečeno, taková ohniska energie v těle, určité uzly, kterými prochází, soustředí se v nich. Lze si to představit třeba jako potrubí, ve kterém jsou otvory, které lze více či méně otevřít nebo uzavřít. Když jsou otvory (čakry) otevřené, energie jimi volně proudí, když jsou zavřené, zasekne se a stagnuje a nemůže se projevit. V praxi jsou s každou čakrou ztotožňovány některé oblasti života, části těla, barvy, zvuky, apod. Např. krční čakra odpovídá za komunikaci, takže někdo s uzavřenou krční čakrou může mít problém se vyjadřovat, ozvat se, sdělit svůj názor, také zpívat, může trpět nemocemi, které souvisí s krkem. Energie čakrou volně neproudí a způsobuje to problémy v oblasti, která s čakrou souvisí.




Zajímavé je, že čakry lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. První tři (odspodu) - kořenová, sakrální a solar plexu - souvisí s materiálním světem, řekněme, pozemskou existencí, zatímco poslední tři (horní) - krční, třetího oka a korunní - zase s duchovním životem. Mnoho lidí v duchovní komunitě má skvěle rozvinuté ty tři horní, ale tři spodní naopak strádají. To se může projevovat jako nedostatek peněz, bezpečí a vůbec spojení se Zemí a lidskou existencí jako takovou. Lidé s horními otevřenými a dolními uzavřenými čakrami se soustředí na své životní poslání, duchovní růst, ale necítí se na Zemi příliš doma, chtějí se povznést, dostat se pryč od tělesných a jiných potřeb, nejsou v souladu se svou aktuální lidskou, přízemní a materialistickou existencí. Často je pro ně důležité, aby toto dorovnali, zaměřili se více na přízemnosti lidské existence a uznali, že i ony jsou důležitou součástí naplněného života. Čaker je však sedm, tak která chybí? Čakra srdce spojuje pozemské a duchovní. Je prostředníkem mezi těmito dvěma skupinami. Má významné postavení a málokdo ji má dostatečně otevřenou. Všichni se bojíme bolesti, zrady, všichni jsme trpěli, měli zlomené srdce, všichni někoho nesnášíme a kritizujeme. Je těžké žít život s otevřeným srdcem, resp. je těžké si to dovolit, protože se pak cítíme zranitelní a to nás děsí možná nejvíc ze všeho. Nic nebolí tak, jako rána do srdce.

Dnes chci ale hlavně probrat jednu věc, která mě zaujala - jak numerologie souvisí s čakrami a životní cestou člověka.

Duchovní naturalismus, aneb vraťme se na zem

13. června 2017 v 10:09 | Neri
Je zajímavé, že po většinu času narážím pouze na dva typy lidí. Jsou to: a) lidé, kteří považují vše nadpřirozené, mezi nebem a zemí, duchovno a podobné věci za vědecky neověřený nesmysl, který je pouze pro divné lidi a blázny; b) lidi, kteří jsou ti divní blázni, kteří žijí jen duchovnem, zcela ztrácí kritické myšlení a zavrhují materialistické věci. Vím, že existují světlé výjimky, ale málokdy je potkávám. Takže v zásadě jsem pro duchovní lidi moc přízemní, materialistická a racionální a pro ty ostatní jsem tak trochu (hodně) magor, když věřím na víly nebo reinkarnaci. Být věřící ve smyslu křesťanského náboženství je ovšem tolerované. Pokud je váš imaginární kamarád Bůh, je to ok, pokud je to anděl, víla nebo vícero bohů, jste blázen. Nutno dodat, že i když je to Bůh, tak s ním nesmíte mluvit. Pro ty, co neslyší, jsou slyšící magoři. Ale to je detail.

Podstatou tohoto článku je, že lidem chybí rovnováha mezi fyzickým a duchovním. Většinou se zaměřují jen na jedno a to druhé opomíjejí a nepřijímají. Buď lidé materialismu nebo lidé ducha, ale obojí se nenosí, protože tyto v zásadě protikladné skupiny nemohou přijmout osobu, co je "tak materialistická" nebo "tak praštěná". Ve skutečnosti jsou obě v něčem stejné. Mají strach. "Duchovní" se bojí svých pocitů, potřeb a lidské přízemnosti. Považují "ego" za špatné, tělo často za nečisté, potřeby za zvířecí a chtějí se nad vše povznést (protože se bojí, že je to ovládne, budou špatnými lidmi anebo jsou jejich emoce bolestivé a potřeby nenaplněné - a dle jejich názoru nenaplnitelné - tak je radši odmítnou, aby před onou bolestí utekli... je to snazší než měnit svůj život a náhled na svět a potřeby si plnit). Na druhou stranu lidé, kteří jsou v kontaktu se svými potřebami (a emocemi nebo myslí a logikou) odsuzují nadpřirozeno, protože mu nerozumí, nelze jej uchopit vědeckými důkazy a zpochybňuje myšlenky, kterými léta žili a se kterými byli vychováni. Bojí se, že budou za blázny, ztratí sami sebe a budou muset obětovat příjemnosti lidské existence, ať už je to nezdravé jídlo nebo přirozený lidský vztek. Abych to zkrátila, důvody mohou být ještě další a je na každém, aby si položil onu otázku: PROČ je pro mě duchovno tak důležité a chci být povznesený duchovní člověk? Proč se chci zbavit ega, potřeb, pocitů, ..., a být vyšší bytostí? Anebo - PROČ se tak bojím pustit do svého života i trochu duchovna, nadpřirozena, proč k tomu mám odpor? Čeho se bojím?

Musím přiznat, že mě obě tyto vyhraněné skupiny dokáží naštvat svým osobitým způsobem. Jedni zpochybňováním všeho, co řeknu, protože za tím nestojí vědecké důkazy a dalekosáhlý průzkum, který by mé intuitivní pocity jaksi podepřel a dal jim razítko (aby byly skutečné, protože to, co zažívám, bez razítka skutečné být nemůže). Druzí přezíravým odsouzením cílů, jako vydělávat peníze, mít hezký dům a pocitů, jako je vztek, žárlivost, smutek, ... které přece povznesené bytosti necítí, protože jsou špatné. Správný člověk totiž nežárlí a není smutný, je šťasten, když mu někdo zlomí srdce a je s někým jiným. Odpouští a nehněvá se a tak vůbec. Ne, vážně ne. Krom toho jsme přišli sem na Zemi, abychom prožívali lidskou existenci se všemi jejími vzlety a pády, s pocity a potřebami, problémy a radostí. Nebylo účelem se nad vše povznést a být stejně čistý a dokonalý jako nevtělená duše - kdyby ano, nebyl by důvod se vůbec vtělit. Ale samozřejmě si může někdo přezíravě myslet, že ze mě mluví mé ubohé ego, které se bojí, že zemře a snaží se uchránit svou existenci zuby nehty. Mít a udržovat si vlastní osobnost je totiž hřích. Říkám to pořád a řeknu to znovu. Musí tady být rovnováha.

Rovnováha mezi vírou a skepsí, mezi idealismem a realismem, mezi sněním a praktickým fungováním, mezi rozumem a srdcem, mezi "vznešenými" pocity, jako je láska a odpuštění a "nízkými" pudy - protože obojí je součástí lidské přirozenosti. Rovnováha mezi tělem a duchem. Není to náhoda, že Maslowova pyramida potřeb stojí na biologických potřebách a seberealizace je až nahoře. Nebo že stejným způsobem stoupají čakry od kořenové, nejnižší, až po korunní, nejvyšší. Dům potřebuje pevné základy a člověk potřebuje uspokojit své materiální potřeby, aby měl klid na jiné věci. Potřebuje spojení se svou lidskou přirozeností, snad až zvířecí, protože je jeho součástí a je nesmysl před tím zavírat oči a odmítat to. Ano, člověk se může ovládat a odpírat si, co potřebuje, ale uvnitř něj se bude hromadit bolest a neštěstí, které může překrývat úsměvem na povrchu, ale to onu bolest nedonutí zmizet. To chce čas a skutečnou pozornost. Jenomže my jsme populace běžců a utíkáme k jídlu, sexu a alkoholu stejně, jako k duchovnu a meditacím.

Výsledek obrázku pro maslowova pyramida
(Ano, existují lidé, kteří si především naplňují vyšší potřeby, aniž by byli plně spokojeni s těmi nižšími. Nejde o to, že nejde si naplnit nejprve ty horní a pak jít dolů - problém je spíš v tom, že bez pevných základů spodních potřeb člověk nebude šťastný ani, když rovnou přeskočí na seberealizaci. Může za sebou zanechat velké věci a pomoci mnoha lidem, ale sám bude mít za sebou život nešťastný a nenaplněný, protože opominul prázdnotu v jiných oblastech.)


A tak by to, jak jsem jednou trochu z legrace navrhla, chtělo takový duchovní naturalismus. Přiblížit se lidské přirozenosti, přírodě, materiálním potřebám, vytvořit rovnováhu mezi přízemním a vyšším, tělem a duchem, atd. A všímat si všeho, včetně toho nejméně pozitivního, krásného a vznešeného - tak jako literární naturalisté až s gustem popisovali stinné stránky života. Mám ráda psychologii, protože zkoumá lidské chování a docela úspěšně a přitom je přístupná i duchovním lidem (nakonec v mnoha ohledech potvrzuje to, co už si myslí) i těm ne-duchovním. Lze se snadno vykašlat na nějaký koncept karmy (který beztak slouží hlavně k tomu, aby člověk hodil zodpovědnost za svůj život na nějaké minulé já) a zamyslet se nad tím, jak jednoho utvořilo dětství a věci, které si vybral prožít v tomto životě. Psychologie vidí člověka jako vyšší bytost a zároveň jako pozemskou bytost, která má někdy stejné problémy a reakce, jako jakýkoli jiný savec. Její hlavní výhodou je, že si je ale může uvědomovat a znát jejich příčinu. Lidská duše je důležitá, ale tělo neméně, protože tělo je naší schránkou a odráží se na něm vše, co už je v duši a hlavě. Je našim úkolem se o tělo starat, ne jej zavrhovat jako něco podružného. Je dobré spojit psychologický, přízemnější pohled s určitou vírou a duchovnem. A pokud jste strávili roky snahou se povznést, zbavit potřeb, nebýt otroky těla a probudit v sobě soucit, odpuštění a nevímjaké vznešené vlastnosti, je na čase se zase vrátit na zem a spojit se přesně s tím, čemu se vyhýbáte. Najít v sobě své nejtemnější, nejpřirozenější pudy a pocity, všechen ten vztek, strach, touhu po majetku, bezpečí, odplatě, ... cokoli se tam skrývá. Tančit, běhat, užívat si, ... Být skeptičtější, více zkoumat. Žít také v těle, ne jen v duchu. A přestat stavět vzdušné zámky bez pořádných základů. Jak nahoře, tak i dole. Ne jen nahoře a dole prázdno. Myslete na to, nebo se vám ten zámeček jednou zhroutí.


(Je krásné využívat intuici a být spojen s duchovním světem, ale trpět přitom úzkostí, osamělostí a depresemi těžko zajistí naplněný život. Potřebujeme jídlo stejně, jako kvalitní mezilidské vztahy a peníze, které zajistí bezpečí. A potřebujeme cítit a přijímat sebe a své emoce, ať už jsou jakékoli. Odmítat to na věci nic nezmění.)

Návrat k sobě

2. května 2017 v 18:09 | Neri
Jestliže si svůj domov nosíme v sobě, ve své duši, ale přesto se necítíme doma a nějak jsme své kořeny ztratili - co se s tím dá dělat? Jak se vrátit domů, jak se vrátit k sobě? Zkuste takový malý trik, který jsem našla kdysi v jedné knize. Zastavte se, utište na moment myšlenky a položte si otázky: "Kdo jsem?" a "Co se tady děje?" Účelem není na tyto otázky odpovídat, jen si je položit a nechat otevřenou mysl. Nesnažte se hledat odpovědi. Snažte se jen cítit - přítomný okamžik, ono tady a teď, které vnímáme tak vzácně. Pravděpodobně ucítíte lehký odstup vůči situaci, jako byste ji viděli jinýma očima, než normálně. Jako byste možná byli někdo jiný, možná vyrovnanější.

Psychologové, kteří dělali pokusy s hypnózou, zjistili, že existuje tzv. vnitřní pozorovatel, část osobnosti nezávislá na vědomí. Možná víte, jak funguje hypnóza. Zhypnotizovaný jedinec dělá, co po něm hypnotizér chce (ale neudělal by něco, co se příčí jeho zásadám - i v takovém stavu vědomí, jako je hypnóza, zdá se existuje vnitřní regulační mechanismus). Může mu být řečeno, aby zapomněl celý průběh hypnózy a vzpomněl si na něj pouze při určitém znamení (slovu, gestu), případně aby při tomto gestu i po "probuzení" z hypnózy udělal předem domluvenou věc (např. otevřel okno). Přičemž člověk si není vědom toho, proč otevírá okno, tak vytvoří racionální vysvětlení, kterým si nutkání onu věc udělat zdůvodní (často to děláme i v běžném životě, když uděláme něco, z čeho nemáme dobrý pocit).

Zajímavé je, že i když je člověk pod vlivem hypnózy a později její průběh zapomene, jedna jeho část vědomí vnímá celou dobu a hypnotizér s ní může komunikovat. Této své části si zhypnotizovaný vůbec nemusí být vědom. Je to jedna ze záhad lidské mysli. A možná, jak by řekl člověk duchovně založený, je touto částí právě duše, která skrze člověka promlouvá, když je vědomí "mimo". Výše zmíněné cvičení může napomoci se s touto svou částí spojit. Vnímat to něco objektivního, nad věcí, co v nás zůstává, ať už nás životní drama vtahuje do svých spárů jakkoli silně.

Víte, jaká je vaše duše? Je lidská? Dokážete s ní komunikovat, třeba různými cvičeními intuice, naslouchání svému srdci? Jak často s ní přicházíte do kontaktu? A jak často naopak zapomínáte, že jste věčnou bytostí, která se dokáže povznést nad všechno lidské utrpení, která i po smrti těla pokračuje dál, zase a znovu? Duší, která je součástí vyššího vědomí a není od něj nikdy oddělená? A dokonce dokáže poznat i podobné duše, své spřízněné duše či dvojpaprsek, se kterými se cítíte doma a v bezpečí. Skrze tyto duše poznáváme sami sebe, protože když vidíme, jací jsou oni - nám podobní, naše duchovní rodina - více vidíme, jací jsme my sami. Jaká je naše duše. Náš domov. Ne vždy je možné se dostat do kontaktu s tak dobrými zrcadly, ale i když je nemáme, dokážeme se svou duší komunikovat a "vrátit se domů". Prvním krokem je třeba naslouchat svému srdci a tomu, co chce a nechce, co ho těší a zlobí - a přijmout to a zařídit se podle toho. Když víte, kdo nejste, víte, kdo jste. Když víte, co nechcete, víte, co chcete. A když víte, co chcete (A třeba i proč to chcete), poznáváte sami sebe. A když se poznáte… možná konečně zjistíte, jak sami se sebou také být, ne jen utíkat před svými chybami.

A vrátíte se domů.

Překážky na cestě za snem, aneb proč je nejtemněji před úsvitem

25. dubna 2017 v 9:56 | Neri
Všichni něco chceme. Někteří toužíme po lásce, někteří po materiálních věcech a někteří po dokonalosti a duchovním povznesení. Člověk vždy někam směřuje, vždy se snaží naplnit své potřeby. Způsobů, jak na to jít, je mnoho. Můžeme se jednoduše vydat cestou činu a začít provádět kroky, které by mohly vést ke splnění našich přání. Chceme se naučit malovat, tak si pořídíme barvy a výkresy a zkoušíme to. Obvykle se objeví první překážky, třeba nám to nejde nebo zjistíme, že nás to vlastně nebaví a nechceme to. To samé se ale může stát, když na to nejdeme nejprve přímou akcí, ale skrze zákon přitažlivosti - "duchovní techniky". Pozitivní myšlení. Tajemství. Vděčnost. Láska. Rozhodnutí.

Zákon přitažlivosti má ovšem onu odvrácenou stránku - musíme věřit, že je to možné, že si to zasloužíme, zkrátka musíme být svou přitažlivostí na úrovni "je to snadné, už jako bych to měl/a", jinak se to jen tak samo od sebe nestane. Představovat si, myslet na to a dokonce ani jednat v tom duchu nestačí. Kdybychom mohli mít ty vysněné věci snadno, už bychom je přece dávno měli. Stačilo by na to pomyslet. Jenomže to nestačí a nefunguje.

Někdy chybí akce, čekáme, že se věci stanou samy, aniž bychom museli vyjít z domu a své komfortní zóny. Jako v tom vtipu, kdy člověk prosí Boha o spásu, zatímco jeho ostrůvek pomalu zaplavuje voda… kolem plují dvě lodě a chtějí, aby nastoupil, ale on řekne, že ne, že věří, že ho zachrání Bůh… po smrti se ptá Boha, proč ho nezachránil - "Jak nezachránil? Poslal jsem ti přece dvě lodě!". Někdy si sami nejsme jisti, že to vysněné vážně chceme. První překážka, kterou dostanete, je otázka: Opravdu tohle chceš? A dokud se nerozhodnete, že ano, nepohnete se z místa. Cesta za snem nebývá procházkou růžovou zahradou a bez dostatečné motivace tu cestu nezvládneme. Obzvlášť, pokud předem víme, že to nebude jednoduché. Pokud nám něco připadá těžké, nepochybně v sobě máme mnoho překážek, které splnění onoho snu brání.

Možná ani nevěříme, že je to možné. Hlavní problém je v tom, že většina našich přesvědčení je podvědomá. Jsou to naučené vzorce, nad kterými nemáme kontrolu. Nestačí si říkat afirmace, nestačí ignorovat pochybnosti a negativní myšlenky a čekat, že zmizí a přebijeme je těmi pozitivními. Nestačí si věci představovat na to, aby se staly. To je pouze první krok. Jak tedy opravdu funguje "cesta za snem"? A jak ji úspěšně zvládnout a dojít do cíle?


1. Vědomé rozhodnutí
První fáze je tou, co známe z Tajemství. Rozhodneme se, že něco chceme. Začneme si představovat, jaké by to bylo. Mozek příliš nerozlišuje mezi živou fantazií a skutečností; jak víme třeba z pokusů, které dokazují, že tělo zapojuje svaly, i když si jen představujeme, že běžíme. V tomto okamžiku se dají věci do pohybu a může po vás být vyžadována určitá akce (formou znamení, nutkání něco udělat, apod.). Když ji nevykonáte, sami se rozhodujete, že splnění svého přání nepřijímáte. Ale když na něj budete myslet dále, dostanete další šance. Opět je na vás, jestli se jich chopíte. Pokud něco zkusíte udělat, stane se jedna z těchto tří věcí:

a) Přání se vám jednoduše splní, protože jste si jím jisti a nestojí mu v cestě žádné překážky. Většinou se to děje, když máme "malá" přání, třeba najít to pravé štěně pro nás, dát si pizzu, vidět známého,… jsou to věci, kterým věříme, protože se mohou stát "náhodou" i bez našeho přičinění. Že náhoda neexistuje, už je věc druhá. Ale těchto věcí je relativně snadné dosáhnout. Neobjeví se překážky, protože jim nic nepřekáží. Stačí provést nějakou akci a přijmout splněné přání.

b) Začnete pochybovat o tom, jestli onu věc opravdu chcete. Třeba jste si zkusili novou dovednost a najednou vás to až tak nebaví. Vidíte jiné možnosti, kterých se musíte pro svůj sen vzdát a vzdát se jich nechcete. Třeba vám dojde, že tohle vám štěstí nepřinese, jen jste si to mysleli. A to je ok, chybami se učíme. Můžete se kdykoli rozmyslet a chtít něco jiného, ale dokud si neujasníte, co opravdu chcete, nemůže to přijít. Musíte totiž opravdu chtít, abyste mohli na této cestě pokračovat. Protože pokud po B nenásleduje A, nakonec se vždycky stane C.

c) Přání se nesplní. Jste si jisti, že to chcete, minimálně vědomě ano. Místo očekáváného splnění přání ale dostáváte další a další překážky, vyplouvá na povrch nejistota, negativní myšlení, jste nervózní, že se vám přání nesplnilo… a věci jsou horší a horší a horší. Nejen, že jste nedostali, co jste chtěli, ale navíc se cítíte špatně, jste smutní, zklamaní. Máte chuť to vzdát a říkáte si, že se vám to přání splnit nemůže. To ale není pravda. Vaše cesta bude pouze delší, než jste si mysleli. V Tajemství už se nepíše o tom, co dělat, když nezafunguje bod první a kvůli tomu se lidé často zacyklí v potlačování negativity a ještě silnější snaze si věci přitáhnout pozitivním myšlením. Proč to nefunguje? Inu, nefunguje to proto, že problém přehlížíte místo, abyste ho řešili. A problémy, jak známo, málokdy mizí samy od sebe. Na neléčenou smrtelnou nemoc prostě umřete. Stejně tak duševní bolest není radno ignorovat.


2. Překážky
Chcete vědět, proč se vám přání nesplnilo? Je to snadné - stojíte tomu v cestě. Nemá smysl si to vyčítat nebo se za to týrat vinou, že si sami ničíte život, jen proto, že nejste dokonale duchovní a pozitivní vědomě i podvědomě. Za své podvědomí nemůžete, to se formovalo zkušenostmi už od raného dětství, v době, kdy jste nemohli nijak ovlivnit, co si do hlavy pustíte a co ne. Všechno, co jste zažívali, jste si nějak vyložili a udělali z toho realitu, ve které teď žijete. Dobrá zpráva je, že není neměnná. Špatná zpráva je, že změna není tak snadná jako prostě "začít myslet pozitivně".

To je nevýhoda, kterou mají lidé znalí Tajemství. Myslí si, že stačí pozitivně myslet a věci se stanou, a když ne, mysleli málo pozitivně. Nevidí, že buď dostanou, co chtěli, nebo dostanou NÁVOD, jak to získat. Ale musí se pak tím návodem řídit stejně, jako všichni, co pozitivně nemysleli a dali se cestou přímé akce. Přičemž samozřejmě museli mít víru, jinak by jim ta akce dlouho nevydržela. Jen nejsou zatíženi poznáním, že si něco záměrně přitahují. A často také nejsou zatížení sebe-nenávistí, sebe-odmítáním a pocitem viny a neschopnosti za to, že nedokáží svou myslí dokonale ovládat celý svůj život. Nedostatek sebe-lásky a sebe-přijetí je ostatně jednou z největších překážek na cestě za splněním každého většího cíle. Když se nemáme rádi, nedokážeme přijmout nic dobrého, co nám život přináší. Nebo jen ty menší věci. Je těžké se mít rádi, když si vyčítáme, že jsme neschopní. Důležité je ale vědět tuto věc: Když se vám vaše přání hned nesplní a místo něj se vynoří překážky, není to špatně. Neděláte to špatně, naopak, děláte to správně. Přitahujete si, co chcete. Dali jste se na cestu.

S každou pochybností, bolestí, psychickou i fyzickou ranou dostáváte ukazatele směru, kudy jít dál, aby se vám vaše přání splnilo. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale je to tak. Kdykoli o sobě pochybujete, znamená to, že se musíte naučit sebedůvěře. Kdykoli vám někdo řekne, že to nezvládnete, potřebujete uvěřit, že ano. Kdykoli se něco nepodaří, je to poučení pro příště. A jestli se teď splnění přání zdá nemožné, je to proto, že znamení vnímáte jako překážky, zatímco jsou návodem. Nemají vás odradit, naopak, mají vám pomoci vašeho snu dosáhnout. Zákon přitažlivosti vám nemohl dát, co jste chtěli, protože podvědomě tomu bráníte. Tak vám alespoň pomohl uvidět, co přesně vám brání, abyste to mohli vyřešit a svého snu dosáhnout. Protože to přece chcete. A to se vám také zákon přitažlivosti snaží dát. Jen možná jinou cestou, než jste očekávali.


3. Nejtemněji je před úsvitem
Čím více po něčem toužíte, čím silněji za tím jdete, tím více to obvykle bolí. Proč? Protože se všechny ty překážky a bloky vynořují rychleji, silněji, aby mohly být také rychleji vyčištěny. Proto mnoho dvojpaprsků trpí, když se snaží spojit. Na povrch vypluje ohromné množství "balastu", které se ohlašuje bolestí. Nebýt bolesti, tak to vše ignorujeme. Bolest nás nutí věci měnit a řešit. Je dobrou motivací a ukazatelem, co je "špatně". A jelikož velký sen má většinou hodně překážek na cestě za svým splněním, jejich překonání vyžaduje také hodně motivace a odhodlání. To je jeden z důvodů, proč některé dvojpaprsky radši utíkají do jiných vztahů a snaží se své překážky nevidět a jít jinudy. Nejsou dostatečně odhodlané projít si bolestí, radši by klid a pohodičku. Většinou stejně zjišťují, že utíkat se nedá věčně. Některé cesty totiž nelze opustit, jakmile jste se pro ně jednou rozhodli. Vždy proto buďte opatrní, co si přejete - a jestli jste ochotni nést i nevýhody své volby.

Nakonec, po všech překážkách, bolesti a dlouhé cestě přichází splnění snu. Teprve tehdy, když už jste překonali svá přesvědčení, drželi se "návodu" a pochopili, že si onu věc zasloužíte a už ji dokážete přijmout. Ať už jde o krásný vztah, dostatek peněz, cestování nebo vysněnou kariéru. Většinou máte těsně předtím pocit, že to nikdy nedokážete, že sotva vyřešíte jednu věc, objeví se další, možná ještě horší, možná ta samá v horší podobě. Máte dojem, že jsme se nikam neposunuli.

Proto je vždy nejtemněji před úsvitem. Všechna temnota vyplouvá na povrch, aby mohla být rozpuštěna a pak mohlo přijít světlo - které bylo celou dobu pod ní, jen ještě nebylo vidět. A proto také Tajemství nefunguje tak přímočaře, jak bychom si přáli. Protože nejprve musíme věci vyčistit, aby mohly zářit. Naše touha po světle nám jen ukáže, jak moc zakryté naše světélko je. Nerozsvítí ho za nás. To už musíme udělat my.

Žijeme v reálném světě, buď realista

7. března 2017 v 11:19 | Neri
K sepsání dnešního článku mě inspiroval tento článek na zahraničním webu o dvojpaprscích. Píše se v něm, že z astrologického hlediska je v tomto týdnu pravděpodobné, že se na povrch dostanou všechny naše pochybnosti a strach z toho, že se naše sny nemohou stát realitou - ať už ty o spojení s milovaným člověkem nebo jiné. Budu psát z pohledu obecnějšího, týkajícího se všech našich snů, neboť tohle je věc, ve které se nejspíš najde 90% lidí (těch deset jsou neuvěřitelně zavilí optimisté).

Tohle se v realitě nestává.


Tato slova jsou v naší mysli jedním z největších strašáků, překážek našim snům, protože ať už sníme o čemkoli a připadá nám to jakkoli nádherné, vždy je tady pojistka, pan rozum, který analyzuje všechny miunlé zkušenosti, vše, co slyšel od ostatních a snaží se nás chránit a ušetřit zklamání. Bez ohledu na to, co chceme, rozum se vždy vytasí s nějakou chytrou větou, aby nás "vrátil do reality". Takové věty mohou být různé, dle toho, co jsme slyšeli nebo četli od jiných. Tohle se stává jen v pohádkách. Nevěřím na pohádky. Takhle to v realitě nefunguje. Sny jsou sny; a nic víc. Tohle se mně stát nemůže. My to tak nemáme. My jsme smolaři. Láska neexistuje. Manželství zabíjí lásku. Štěstí je iluze. Nic není zadarmo. Vše se musí těžce vydřít. Hodní to vždycky odnesou. Nebuď hloupý. Nebuď snílek. Přestaň snít. Vrať se na zem. Na to nemám. Já nemůžu být šťastný. Jsem moc (doplň si). ...


Kolikrát jste o něčem snili, moc to chtěli, ale onen chytrý rozum vám to rozmluvil, protože tohle se prostě v realitě nestává? Reálně se nemůžete živit tím, co milujete, protože tak to prostě v životě nefunguje. Reálně nemůžete potkat svu spřízněnou duši, protože tomu věří jen idealističtí, hloupí a naivní snílci. Rozumný člověk (modla dnešní společnosti) se takhle nechová. Ten jde do práce, vydělává, ožení se, ač nevěří v manželství, pořídí si děti, ač i rodina je pro něj nutné společenské zlo, spoří na důchod, protože tak je to rozumné a sepisuje závěť, aby dětem něco odkázal, protože se to má. Veškeré sny zabalil do krásné krabice "na později", případně "jen se dívat, nesahat", aby nestavěl vzdušné zámky, nehonil se za něčím, co "nemůže mít", nezklamal se a nezranil. Žijeme ve skleníku a dusíme se tam, ale je to tak "lepší "a bezpečnější. Ochotně jsme položili své sny na oltář rozumu, utlumili své pocity a touhy vším, co je po ruce, hlavně necítit a nezranit se. Všichni se bojíme. A proč to všechno? Protože žijeme v reálném světě a musíme být realisté, tedy ti, co nikdy nezkusí změnit sny ve skutečnost, protože to prostě nemá smysl, je to zbytečná námaha a lidé jsou líní dělat i to, co má jasné výsledky, natož se vrhat do nejistého podniku. A tak to je. To je všechno. Jediný důvod pro božský realismus je strach z neúspěchu a bolesti; a lenost.


Zapomněli jsme se ptát PROČ?!! Proč se tohle v realitě nestává? Není to náhodou proto, že to jen ještě nikdo nezkusil? Není to proto, že se vzdal moc brzo, poslechl své pochybnosti a nechal to být? Možná jsme se s tím pouze ještě nesetkali. Možná víme o někom, kdo to dokázal, ale to "není pro nás". Proč? Důvody se najdou vždy. Třeba peníze. Dá se něco dnes ještě dokázat bez peněz? Dá. Jenomže když padne tahle překážka, najdeme si jinou. "Nojo, on procestoval svět bez pěnez, ale on měl odvahu. To já bych se bál/a jet stopem..." Nabízí se říci, kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, důvod. Ale není to tak jednoduché. Někdy chceme, jen je ten strach silnější. A někdy děláme pro svůj sen všechno, co se v tu chvíli dá, krom toho jediného - nevěříme v něj. Doopravdy nevěříme, že to můžeme dokázat. Někdy se přesvědčíme cestou, někdy se zatneme a pokračujeme, i když máme pochybnosti... a někdy si věci kazíme prostě jen proto, abychom vyhověli potřebě rozumu mít pravdu. Jen proto, že se sice můžeme snažit, ale nemůžeme to doopravdy dokázat. A pak se z cesty stává nekonečná cesta, která nikam nevede, protože bez víry nám chybí síla pro cíl udělat vše potřebné. Proto vítězí jen tvrdohlaví snílci a blázni. Protože se pochybnostmi nenechají zastavit. Většina milionářů vypadá jako géniové, ale nebyl to jen jejich nápad, co je vyneslo na vrchol. Bylo to odhodlání, vytrvalost a víra. Někdo jiný mohl mít lepší nápad a vzdal to. To je celé. To je důvod, proč neuspěl. A nemusí jít jen o podnikání. Někdo miloval, ale řekl si, že pro toho druhého není dost dobrý nebo že se jeho sen (jejich vztah) nemůže stát realitou - a vzdal to, přenechal ji/jeho jiné/mu. Ty nejlepší věci někdy nepřichází bez boje. Na druhou stranu, myslet si, že musíme bojovat vždy, nám uškodí také - přehlédneme něco cenného jen proto, že jsme si to nemuseli vybojovat. A tak to zahodíme.

Já vás nesoudím. Dělám to také. Promlouvám tímto článkem k sobě stejně, jako k vám. Také pochybuji, také se vzdávám, také nevidím způsob, jak dosáhnout toho, co chci. Také se bojím a také si myslím, že mé sny se nemohou stát realitou, protože se takové věci dějí jen ve fikci, nikoli ve skutečnosti. Také mě to bolí, snít o něčem, co myslím, že se nikdy nesplní. Protože nemůžeme přestat toužit, nemůžeme své sny zahodit. Můžeme se otupit, snažit se necítit, ale tím jen ublížíme sobě, sny tam pořád budou. A tak je to teď na nás, co uděláme. Bojíme se, že něco nemůže být realitou, protože se to ještě nestalo. Protože to vídáme jen v pohádkách. Tak pojďme udělat pohádky realitou. Možná se to ještě nestalo jen proto, že tomu nikdo neuvěřil. Možná je vlastně všechno možné. Možná mozek opakuje jen věci, co slyšel, ale jaké má doopravdy důkazy? Viděl každý pár na světě, aby mohl říct, že žádný není šťastný? Prozkoumal ty šťastné a zjistit, co jim štěstí zajistilo a co nám tedy chybí, že nám se to stát nemůže? Ví, proč někdo uspěl a zdali můžeme také? Neví nic, jen odhaduje, vymýšlí. A tak pokud chceme uvěřit, pokud chceme, aby uvěřili ostatní, je to na nás. Je naší zodpovědností, možná dokonce povinností, uvěřit a splnit si své sny. Proč? Pro ty všechny ostatní. Pro ty, kteří také nevěří, ale když uvidí, že to někdo dokázal - my - uvidí, že je to možné a zkusí to taky. Realita se nezmění sama, musíme jí pomoci. Musíme být těmi hloupými, naivními, idealistickými snílky, jinak z ideálu realitu neuděláme. Kdysi bylo mnoho věcí jen snem blázna, vynálezy, myšlenky... a dnes jsou naší realitou. Utváříme budoucí realitu. Tak ať stojí za to.


Nikdy neříkej, že něco nejde, protože vždycky se najde nějaký blbec, který neví, že to nejde a udělá to.


Temná noc duše - spirituální propad na dno

13. prosince 2016 v 11:45 | Neri
Každý z nás má nějaké vzpomínky. Na časy, které byly nejlepší a stýská se mu po nich a na časy, které byly nejhorší a diví se, že je přežil. Bohužel je ovšem jen málokdy tak zle, aby nemohlo být hůř. Na duchovní cestě se takové pomyslné dno nazývá Temná noc duše a poprvé jsem o ní slyšela, když mi bylo asi tak dvanáct. Ten pojem se mi opět vybavil až po letech, ale stále ještě si vzpomínám na některé základní charakteristiky.

Temná noc duše je pád, který přichází, když se ocitnete ve výšinách. Pracujete na sobě, začínáte měnit svůj život a myšlení, daří se, nasloucháte intuici, jdete svou cestou a plníte plán svého osudu a vše se zdá být krásné. A najednou, zcela bez varování, do vás někdo strčí a vy spadnete z těch výšin rovnou na zem, na dno, na hubu. A je to tím horší, že jste to nečekali a nechápete, co se stalo. Nic nedává smysl. Najednou je všechno špatně. Už neslyšíte anděly ani intuici a nevíte, co máte dělat. Jste v temnotě, ze které neexistuje východ, tápete, bojíte se a trpíte, pořád, bez přestání, aniž byste věděli proč. Nic nedává smysl. Temná noc duše přichází po období velkého duchovního růstu a je k němu naprostým kontrastem. Nutí vás zpochybnit všechno, čemu jste doteď věřili, včetně sebe. Všechny ty věci, které jste mysleli, že už jsou za vámi, se vrací se zvýšenou intenzitou. Čím více jste se naučili mít rádi, tím více se teď nenávidíte. Čas běží, ale vy stojíte na místě. Všechno je špatně. Všechno.


Mnoho lidí popisuje, jaké pro ně bylo si tímto obdobím projít, ale někdo, kdo to nezažil, stejně nepochopí neúprosnou temnotu a zoufalství takové životní fáze. Je to zkušenost, která je nepředatelná. Každý na duchovní cestě, kdo o ní někdy slyšel a ještě si jí neprošel, může mít strach, že ho teprve čeká a bude to zlé. Proto se o ní někdy raději nemluví, aby neodradila ty nadšené hledající od jejich vývoje. Přecejen, kdo by chtěl dřít a snažit se a všechno jen proto, aby znovu padl? Dobrou zprávou ale je, že každý, kdo o temné noci duše píše a prošel si jí, se z ní také dostal. Už to má za sebou. Většinou tedy díky odevzdanosti, trpělivosti a smíření se se situací. Jizvy však zůstávají. Říká se, že po Temné noci duše už člověk nikdy nebude stejný.

Většinou se o ní také píše z hodně náboženského hlediska, jak je to období, kdy člověk, který začal cítit "boží lásku" o tento pocit přijde, chybí mu, touží po něm a chce ho zpátky. Myslím, že to není zážitek, kterým si nutně projde každý na duchovní cestě. Většinou je určen spíše takovým, kteří vědomě touží být povznesení, soucitní, pomáhat ostatním, šířit světlo a "boží lásku", apod. (tedy nikoli cyniky jako jsem já, že ano…). Temná období jako taková ale zažívá každý z nás. Přijdou po ztrátě, rozchodu, při těžkých okolnostech nebo spolu s depresí. A proměňují nás.


Život je hra - aneb jak funguje duchovní růst z pohledu hráče

29. listopadu 2016 v 13:14 | Neri

Návod na hru The Life od společnosti Universe


Milí hráči,

jsme rádi, že jste se právě rozhodli pustit do hraní naší hry The Life a přinášíme vám stručného průvodce, který vám pomůže se ve hře rychle zorientovat a pochopit její základní zákonitosti. Návod bohužel nemůže obsáhnout všechno, např. způsoby plnění jednotlivých questů, ale ve hře bude k dispozici nápověda, kterou doporučujeme se řídit, jinak hrozí velmi pomalý postup k dalším levlům či dokonce konec hry. Doufáme, že i tento návod vám pomůže se se hrou seznámit a těmto případům zamezit.

Tým The Universe




Start hry

Po spuštění hry zvolte položku "Nová hra". Tímto začíná váš virtuální život. Ve virtuálním světě se budete pohybovat prostřednictvím avatara, jehož podobu a schopnosti si vybíráte právě teď. Nejprve ale musíte zvolit svou cestu, řekněme, hlavní questovou linii, kterou se budete snažit v průběhu hry splnit. Dle výběru vaší questové linie si pak vybíráte již zmíněné vlastnosti svého avatara. Začínajícím hráčům doporučujeme, aby si zvolili jednoduché questové linie na úrovni very easy. Bude pro vás tak jednodušší nastavit vše proto, aby se úkoly podařilo splnit a hru úspěšně dohrát. Pokročilí hráči už samozřejmě vybírají pokročilejší questy a věříme, že si dokáží nastavit po svých předchozích herních zkušenostech svého avatara správně sami. Ještě připomínáme, že jednotlivé questové linie je možné opakovat pouze tak dlouho, dokud je úspěšně s některým avatarem nesplníte, poté se uzamknou. Každý hráč smí mít pouze jeden herní účet, ale někdy je možné hrát najednou s více avatary. Tito avataři by pak měli mít ideálně podobnou questovou linii, aby si v ní mohli navzájem pomoci.

Vzhled vašeho avatara se může v průběhu hry měnit s ohledem na různé přídavky typu barvy na vlasy, kalorické jídlo nebo nehody. Při tvorbě avatara si můžete samozřejmě také nastavit jak velké má sklony podobné proměny podstupovat nebo i detaily jako, jak snadno přibere. Jde o velmi realistickou hru a jsme na to hrdí! Ovlivnit předem můžete také jak zhruba bude postupovat stárnutí avatara. Připomínáme, že mnohé události ve hře mohou negativně působit na psychiku a tímpádem i chování a vzhled avatara. Vlastnosti jeho psychiky ale nastavujete vy, stejně jako jiné věci. Nezapomeňte na to, že každá questová linie má určité nutné povahové a jiné požadavky, které se pro vašeho avatara zatrhnou automaticky při jejím výběru.

Dále si vybíráte prostředí, do kterého se avatar narodí, jeho rodinu a ostatní hráče, se kterými se během života pravděpodobně setká. Toto všechno je klíčové pro úspěch či neúspěch vámi vybrané questové linie.

Hra je časově omezena. Můžete si vybrat kratší nebo delší časový limit s ohledem na vaše preference. Hru je možné předčasně ukončit, ale ztratíte veškerý dosavadní progress a musíte hrát znovu od začátku.



Chci objevit své poslání, zn. ihned!

25. října 2016 v 14:30 | Neri
Chcete návod na to, jak zjistit, co je pro vás to nejlepší povolání?

Ano!

Chcete vědět, jak ještě dnes, okamžitě, do hodiny objevit svou cestu a pro co jste byli stvoření?

ANO!!!

Tak doufám, že už mě znáte a víte, že bych to nebyla já, kdyby to nemělo nějaký háček. Dobrá zpráva je, že vám poradím, jak se dostat ke svému poslání, povolání, tomu, čím se budete zabývat a co je pro vás to pravé. Špatná zpráva je, že to nebude ihned. Možná jste četli spoustu chytrých článků a knížek nebo viděli videa, která to ihned slibovala, někdo možná i chtěl peníze za to svoje ihned, ale pokud to fungovalo, proč jste ještě tady? To jsem si myslela.

Nefungovalo to, protože "poslání" není cíl. Není to věc, kterou objevíte přes noc. Je to cesta. C-E-S-T-A. Se všemi nepříjemnostmi, zákruty, prachem a bolavýma nohama. Nevede přímo a není pohodlná a někdy vás zavede úplně jinam, než kam jste původně zamýšleli jít. K tomuto tématu více než jakoukoli příručku doporučuji Coelhovu knihu Alchymista. Ukáže vám totiž, že někdy jsou překážky spíše dary a nutné věci, kterými si musíme projít, abychom zdárně došli do cíle. Ukáže, že někdy je poklad celou dobu jinde, než kam jsme šli, ale neobjevíme ho, dokud nevyrazíme na onu cestu.

Copak? Že chcete praktické rady, ne nějaké přemoudřelé poučky. Dobrá, řekli jste si o to.

1. Zjistěte, kdo jste a co máte rádi.

"Nejprve poznej sebe." Sebepoznání je sice celoživotní proces, protože se neustále vyvíjíme, ale i tak jej nelze přeskočit. Nejprve se naučte být sami sebou, začněte se zase vracet k sobě a pak se zeptejte sami sebe a upřímně si odpovězte na pár otázek. Měly by mezi nimi být především tyto: Co opravdu miluji? Co dělám nejraději? U čeho zapomínám na čas? Co dělám nebo bych dělal i zadarmo? Co bych dělal, kdybych měl dostatek peněz a nemusel se na ně ohlížet? Co bych dělal, kdyby mě rodina a přátelé plně podporovali v čemkoli, co si vyberu? Jaká povolání závidím ostatním? Co toužím dělat, vyzkoušet? Jaký život chci žít, jaký chci mít životní styl? Co mě naplňuje? Čím mohu přispět ostatním? Co dělám dobře, lépe, než jiní? Co jsem chtěl dělat v dětství? Z jakého oboru mám znalosti a zkušenosti, třeba z knih, ze zkušenosti, mimoškolní?

Toto všechno pro vás nebude nic nového, ale upřímně si výše zmíněné otázky zkuste zodpovědět. Čím déle jste na cestě návratu k sobě, tím upřímnější a pravdivější odpovědi to obvykle budou.


Lekce, které vás potkají na cestě životem 1

4. září 2016 v 9:36 | Neri
Všechny bez rozdílu nás v životě potkávají překážky, problémy a výzvy. Všichni zažíváme bolest, strach, zklamání a ptáme se PROČ. Proč nás potkalo zrovna tohle? Proč nevěra, proč rozvod, proč finanční problémy, proč vyhazov z práce, proč my, proč teď, proč takhle? Lidé mají spoustu otázek, samozřejmě, je to součást našeho vývoje. Někdy se dokonce ptáme, proč se zatraceně musíme pořád někam vyvíjet a nemůžeme zůstat stejní a v klidu. Nemáme rádi vnitřní bolest. Nikdo ji rád nemá a kdo tvrdí, že je skvělá, trochu zakrývá své skutečné pocity pod masku duchovního klidu. Přiznejme si to. Jsme lidé. Trpíme a nechceme trpět. Je to součást naší přirozenosti. Bohužel se všichni musíme učit - já to nevymyslela - a ve škole ze všeho nejméně. Bolest je dobrý učitel. Ale je nepříjemná. Kdyby nebyla, nebyla by učitel. Kdyby se nám bolest líbila, nedělali bychom vše proto, abychom se jí vyhnuli. A právě snaha vyhnout se jí a cítit se dobře vede k tomu tak chtěnému růstu. Někdy mě to štve. Chtěla bych se na všechno vykašlat, nechci nikam postupovat, chci si sednout na zadek a být šťastná. Nebo neštastná. Ale taková, jak teď jsem, bez dalších výzev a překážek. Jsem z toho už unavená. A je to vrcholně lidské. Přesto budou lekce přicházet dál a mě nezbude než se s nimi vyrovnat. Stejně jako vy, protože svému růstu nikdo z nás neuteče. Můžeme to jen bojkotovat, nehledat řešení a rochnit se ve svém utrpení. Prodlužovat ho. Ale stejně ty lekce nezmizí.

Dostala jsem intuici a určité vědění, abych ho mohla předávat lidem. Ani o to jsem se neprosila, ale když už to mám a mám potřebu své myšlenky sdílet, tak dobrá, prosím, udělám to. A dnes zde máte seznam lekcí, které vás mohou ve vašem životě dříve či později potkat. Seznam věcí, které se budete muset naučit, ať už chcete nebo ne. Některé už máte úspěšně splněné, některé vás čekají a některým se možná pro tento život vyhnete a potkají vás až v příštím. Přesto se vám pokusím odpovědět na některé ty vaše otázky "proč já a proč se děje zrovna tohle". Dokonce vám vám i příklady toho, jak se příchod každé lekce může projevovat. Nejspíše nedokážu pokrýt úplně všechny životní situace, ale budiž vám to alespoň malým tahákem, jak zjistit, proč si zrovna procházíte peklem. A také třeba utěší vědomí, že vaše bolest není způsob jak vás potrestat nebo zničit, jen tvrdá škola života. Seznam je dlouhý, doporučuji si tedy odkaz na článek někam uložit a pročítat jej buď postupně anebo pouze hledat, jakou lekcí si procházíte, když jste aktuálně z něčeho zoufalí. A pokud opravdu nevíte, u kterého bodu začít, vyberte si tu lekci, jejíž název je vám nejodpornější, nejvíc vás pobuřuje a už o té věci nechcete nikdy nic slyšet. To bude ta pravá ;-)

PS: Můžete mít pocit, že některé body se vylučují. To proto, že "ideálním stavem" není žádný extrém, nýbrž naprostá rovnováha naprosto ve všem. Samozřejmě taková rovnováha netvoří již žádný prostor pro rozvoj, proto jí duše v životě dosáhnout nemůže anebo po jejím dosažení odchází. Splnění některých lekcí může vést k otevření lekcí nových. Např. se naučíte, že nesete zodpovědnost za svůj život, ale to poškodí vaši sebelásku, protože se obviňujete - tedy musíte najít rovnováhu mezi zodpovědností a sebeláskou. Navíc se u každého tyto lekce projevují jinak. Nemusí na vás sedět celý seznam projevů lekcí, ale obecně platí, že čím víc bodů splňujete, tím déle vám potrvá lekci zvládnout. Musíte toho hodně vyřešit. Pokud splňujete jednu, dvě větičky, znamená to, že tuto věc ještě nemáte plně dořešenou, ale již jste se někam pohnuli.


1. Naslouchání svému srdci a intuici
(souvisí s lekcemi 2, 10, 11, 12, 14, 22, 24, 25)

Cíl: Slyšet svůj vnitřní hlas. Řídit se citem, který vám říká, co máte správně dělat. Přijímat své city a chápat, proč přišly. Využívat rozum v situacích, kdy je to nutné (např. úloha z matematiky), ale rozhodovat se hlavně srdcem a jít tak svou vlastní cestou, tam, kam máte správně jít. Rozumět vedení svých andělů a jiných průvodců a nebát se o něj požádat.

Projevy lekce v životě: Ať děláte co děláte, zdá se, že se vždy rozhodnete špatně. Špatná rozhodnutí vás pronásledují, litujete svých činů. Řídíte se za každou cenu rozumem, neustále propagujete logiku a považujete ji za jedinou a nejlepší cestu. Hádáte se s lidmi, kteří říkají, že se řídí srdcem - vadí vám a nechápete je. Nevíte, co máte v životě dělat, kam směřovat, cítíte se ztracení. Cítíte, že se máte nějak zachovat, ale neuděláte to a vymství se vám to. Máte nápady, náhlá vnuknutí, ale zpochybňujete je a ignorujete. Často trpíte migrénami. Máte problémy se srdcem nebo nervovou soustavou.


2. Sebejistota
(souvisí s lekcemi 1, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11, 12, 13, 14, 17, 22, 25)

Cíl lekce: Uvědomit si, že jen vy sami víte, co je pro vás nejlepší a že si můžete veřit. Vědomí, že ostatní, ačkoli to s vámi mohou myslet dobře, vám do hlavy ani srdce nevidí. Víra ve vlastní cestu, vlastní intuici a vedení. Přesvědčení, že víte, kam jít a jdete správně.

Projevy lekce v životě: Ostatní se vám neustále snaží říkat, co máte dělat. Dávají vám "dobré rady" a vy je poslechnete, ale pak toho litujete, jste nešťastní, ukáže se, že to nebylo nejlepší řešení. Musíte neustále řešit problémy a konflikty, které vznikly v důsledku toho, že jste jednali dle přání někoho jiného. Snažíte se zavděčit rodině, přátelům nebo partnerovi a potlačujete vlastní pocity. Nenasloucháte své intuici a srdci, protože by to ostatní považovali za hloupé, nerozumné nebo vás jinak soudili. Bojíte se soudů ostatních. Máte o sobě nízké mínění, neustále kritizujete svá rozhodnutí, raději dáváte život do cizích rukou, protože si myslíte, že sami nejste dost zodpovědní, schopní a rozumní. Někdy se chováte jako dítě, čekáte, že o vás bude pečovat někdo jiný, nejste samostatní. Jste závislí na rodičích nebo partnerovi, neuděláte nic bez pokynů nebo souhlasu šéfa. Trpíte depresemi, sebelístosti, neustále si vyčítáte minulé chyby. Zpochybňujete vše, co děláte, hledáte na svém konání jen chyby. Chcete vše vědět předem, předvídat, mít kontrolu. Ustavičně plánujete, bojíte se změn a nejistoty, bojíte se, že si nedokážete v nečekané situaci poradit. Nejste vůbec flexibilní. Pokud už se rozhodnete dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, máte potřebu svá rozhodnutí obhajovat, vymlouvat se. Ostatní vás zahrnují ostrou kritikou za to, že jdete svou vlastní cestou. Odráží vaši vlastní nejistotu a vnitřní výčitky. Připadá vám těžké si stát za svým, jako by všichni šli proti vám a vy museli neustále bojovat. Narodili jste se do prostředí, kde na vás měli jasná očekávání, ale nedokázali jste je naplnit nebo jste nechtěli a je vám to vyčítáno. Byla na vás hozena zodpovědnost, se kterou si neumíte poradit. Jste ve vedoucí roli a jste z toho nejistí. Najednou je vše na vás a musíte se rozhodovat, dokonce i za ostatní. Trpíte bolestmi zad nebo hlavy v důsledku pocitu, že je toho na vás moc. Jste často nemocní a ostatní se o vás musí starat, čímž se podvědomě vyhýbáte nutnosti postarat se o sebe sami.

Lekce, které vás potkají na cestě životem 2

4. září 2016 v 9:35 | Neri
Pokračování článku o lekcích, které vás mohou v životě potkat (první část článku zde).


12. Sebeláska, integrita
(souvisí s lekcemi 1, 2, 3, 4, 5, 10, 11, 13, 14, 16, 18, 19, 20, 21)

Cíl lekce: Máte se rádi takoví, jací jste. Vždy konáte tak, abyste se cítili a měli dobře, přičemž ale neubližujete ani ostatním a respektujete zase jejich právo na štěstí. Jste takoví, jací jste a vůbec vám to nevadí. Víte, že za své štěstí jste zodpovědni jen vy sami. Nebudete zůstávat ve vztahu s lidmi, kteří vás zneužívají, ubližují vám nebo nerespektují vaše hranice. Přebíráte zodpovědnost za své pocity, nenecháte si ubližovat ani rodinou nebo přáteli. Sdělíte lidem, když vám jejich chování vadí. Jste asertivní. Jste sami sobě nejlepším přítelem. Své štěstí stavíte nad štěstí ostatních, neboť víte, že vás nemohou udělat šťastnými o nic víc, než dokážete udělat šťastnými vy je. Neztrácíte čas výčitkami, ze svých chyb se poučíte a jdete dál. Každý den si na sebe vyhradíte chvíli času, kdy jste jen tak sami se sebou. Nešetříte na sobě, dopřáváte si, co máte rádi, věnujete se svým koníčkům, plníte si své sny. Odpočíváte, když to potřebujete. Posloucháte své tělo a intuici. Vyhledáváte to, co je pro vás dobré a odmítnete to, co není. Věříte si. V duchu se sebou mluvíte hezky, utěšujete se, když je vám zle. Jste k sobě i jiným upřímní, dovolíte si plakat, volně vyjadřujete své emoce - ale ohleduplně vůči ostatním. Dokážete někomu říct, že vás rozzlobilo jeho chování, aniž byste kritizovali jeho samotného. Stejnou lásku jako k sobě jste schopni cítit i k ostatním. Přijímáte sebe i ostatní takové, jací jsou. Se svým tělem zacházíte hezky, sportujete, zdravě se stravujete. Do sexuálních vztahů vstupujete pouze, pokud je to pro vaše nejvyšší dobro, nikoli ze soucitu vůči druhému nebo abyste si něco dokázali.

Projevy lekce v životě: V zásadě pravý opak předchozího odstavce. Nenávidíte se. Trpíte depresemi, poruchami příjmu potravy, neustále si něco vyčítáte, máte sebevražedné myšlenky, myslíte si, že jste špatný člověk a ostatním by bez vás bylo lépe. Myslíte si, že zpackáte, na co sáhnete. Nesnesete ani pohled na sebe do zrcadla. Věta "Mám se rád/a" zní jako obrovská lež, kterou nedokážete vypustit z úst. Zdravotní problémy jako opary, pohlavní a ženské nemoci, vyrážky, silné lupy a jiné problémy s kůží mohou ukazovat na podvědomé trestání sebe sama. Vše, co bolí nebo svědí. Sebepoškozování, masochismus, touha být ponižován nebo zneužit. Často se litujete, cítíte se neschopní, pláčete, ale vždy jen potají. Za sebe i své pocity se stydíte. Jste velmi tajnůstkářští, odmítáte ukázat, kdo doopravdy jste, žijete neustále pod vhodnou společenskou maskou, aby nikdo neviděl vaše pravé já a "jak jste odporní". Dřete do úmoru, nedopřejete si žádný odpočinek. Neděláte pro sebe nic dobrého, protože se vám zdá, že si to nezasloužíte nebo by to bylo sobecké. Radši zahodíte všechny své touhy, sny a plány aby vás měli ostatní alespoň trochu rádi, ale stejně jim lásku nevěříte. Máte problémy s navázaním partnerského vztahu, protože na sobě nedokážete vidět nic dobrého, neumíte se "prodat" ani na pracovním pohovoru, vaše nízké sebevědomí vám brání dělat mnoho věcí. Zůstáváte ve vztahu s někým, kdo vám ubližuje. Necháváte sebou citově manipulovat. Ostatní vás ponižují, kritizují, odmítají, nemilují, zkrátka okolí odráží vaše vlastní chování k sobě. Ubližujete si také nezdravým životním stylem, nedostatkem spánku a pohybu, nezdravou stravou.

Osobní příběh duše

17. července 2016 v 16:54 | Neri
Když teď podnikám a celé dny trávím prací, plánováním a vším tím, co na e-shopu není vidět (třeba přípravy podzimní kolekce, finanční plány nebo přemýšlení o marketingu), uvědomuji si tím víc, kam jsem se za posledních pár let posunula, čím jsem si prošla a co jsem se musela naučit, abych vůbec dokázala s tímhle vším začít a jít svou cestou. Dílky skládanky do sebe vždycky nejlépe zapadají až po určitém časovém a myšlenkovém odstupu. Při cestě za vašimi sny neexistují zkratky, cesta je proces, je to učení, je to všechno, co potřebujete, abyste do cíle mohli nejen dojít, ale také svůj sen ZVLÁDNOUT! Pokud člověk touží být například slavný, ale stane se slavným přes noc, je pravděpodobné, že svou slávu neunese. Pokud se předtím (i když ne zrovna záměrně) učí, jak se nestarat o názor druhých, být věrný sám sobě a brát pomluvy a podobně spíše jako možnost zařídit, že se o něm mluví, než jako útok na svou osobu a nebrat si věci osobně, je mnohem větší šance, že pak svou slávu zvládne, chápete?

Mám kamarádku, která už od dětství chtěla být návrhářkou, upravovala si a přešívala oblečení, teď vyrábí občas šperky, ale jinak se tomu vůbec nevěnuje. Chtěla jít na školu a zrovna to nešlo, tak se svého snu vzdala. Naproti tomu, já to nikdy nebrala jako svůj sen, až donedávna. Nemám školu, zkušenosti, nemám vůbec nic, ale když teď tu práci v zásadě dělám, uvědomuji si, že by mi to stejně nepomohlo a je lepší, že budu studovat podnikání. Být návrhářem je hezké, ale pokud děláte na sebe, nejste ničími zaměstnanci, třeba si i sami šijete, nakonec je navrhování to poslední, čemu se věnujete. Je to totiž podnikání jako každé jiné. Hlavní je marketing, plánování, kontrola nad financemi a především kontrola nad sebou. Máte spoustu volného času a zároveň žádný. Pokud svůj čas proflákáte, nic nedokážete, nikdy. Musíte na sebe být tvrdí, držet se u práce a zároveň to nepřehánět a občas si i odpočinout. Jste všichni zaměstnanci v jednom, jste svůj šéf i kolega a pokud nemáte společníky, prostě jste v tom sami a nikdo vám nepomůže, co víc, nikdo vám ani nerozumí. Pokud máte (tak jako já) rodinu zaměstnanců a přátele ještě na škole, kteří neřeší nci jiného než známky, tak si nemáte ani s kým promluvit o tom, co děláte. Nechápou to nebo je to nezajímá, smůla. Jste v tom sami. Něco podobného jsem zmiňovala u jednoho z předchozích článků o osamělých cestách. Teď chci říct, že bych to všechno možná nezvládla, kdybych si neprošla tím peklem, co pro mě byly předchozí tři roky (2013 - 2014 - 2015) a že všechno zlé je na něco dobré. Rozdíl mezi mnou a mou kamarádkou je v tom, že já si našla způsob jak za tím jít; a ona ne. Talent má větší než já, mohla být dobrá, ale nedala se za tím. A tohle, ne talent, je nakonec jediným rozdílem mezi úspěchem a neúspěchem (ačkoli ještě nemám důvod tvrdit, že jsem uspěla, alespoň jsem začala).


Na počátku roku 2013 jsem byla už na třetí střední škole. Změny škol mě naučily hodně. Naučily mě měnit prostředí, naučit se v něm orientovat, fungovat, seznámit se s novými lidmi a dělat si přátele a známé, poznávat učitele a vycházet s nimi, zkrátka, byla to neocenitelná škola života pro mezilidské vztahy. Jsem introvert a jako dítě jsem neměla skoro žádné přátele. Na základní škole jsem byla některými považována za namyšlenou (prostě jsem se s nimi neměla o čem bavit, chlastat a kouřit a krást v obchodě mě nebavilo), na střední už to ale bylo lepší, protože jsem se dostala mezi trochu jinou rozumovou kategorii a vždy se v každé třídě našlo pár introvertů, mezi které jsem zapadla. Většinou byli ještě uzavřenější a klidnější než já, takže jsem byla občas neoficiální vůdce a mluvčí. Vždy jsem byla člověk, který prosazoval své názory - resp. nebál se říct, co si myslí, stál za sebou, ale nenutil ostatní, aby přebírali mé názory - jen je brali v potaz. Takže samozřejmě, určité předpoklady jsem měla odjakživa, ale když jste už na třetí škole, nějak se obrníte proti tomu všemu. Lidé jsou všude stejní, učitelé jsou všude stejní, školy jsou všechny stejné. Liší se v detailech, ale jen v těch A tak jsem se svým nadhledem a zkušenostmi ztratila většinu obav ze školy a spolužáků, protože proč si s tím vším dělat hlavu, když je to pořád dokola? Ano, naučila jsem se prosadit a ignorovat, co si myslí ostatní, hlavně ti, na kterých mi nezáleží. A myslím, že to byla jedna z největších věcí, které jsem se musela naučit - a nejen na školách. Možná někdo tvrdí, že je to bezohledné a sobecké. Ano, někomu to tak připadá. A víte co? Jsou to nářky lidí, kteří to nedokážou, kteří jsou příliš závislí na názoru ostatních a proto nedokážou nikdy nic. Nesplní si své sny. Proto pomlouvají a shazují ostatní. Závidí jim, že mají svobodu, kterou oni nezískají.


Tou těžkou cestou jsem se naučila si stát za svým, věřit svému srdci a intuici a vždy jít svou cestou, bez ohledu na to, kolik věcí a lidí po cestě ztratím. Kdybych to neuměla, nikdy podnikat nezačnu. Mám kolem sebe lidi, kteří sami za svými sny nechodí, radši se drží bezpečných cest prošlapaných jinými. Rodiče by mi to vymlouvali a já bych si to rozmluvit nechala. Prostě bych nedokázala věřit něčemu, čemu nikdo jiný nevěří, ale teď už věřím hlavně sobě. Většina z vás už zná můj příběh. V osmnácti jsem si změnila jméno, přes to, že pro to většina spolužáků a učitelů nacházela jen těžko pochopení. Mí skuteční přátelé mě podpořili, moji rodinu to ranilo, ale zvykla si, a na ostatních mi nezáleželo. Možná mě pomlouvali za zády, ale kdo by se staral o řeči takových lidí, co sami nic nedokázali, jen umí házet špínu na druhé? A jak jsem jednou nastoupila na cestu za svým srdcem, už mě nenechalo ho znovu opustit. Počátek roku 2013 byl asi nejhezčím obdobím mého života. Měla jsem přátele, muže, kterého jsem milovala, měla jsem konečně jméno, jaké jsem chtěla, bylo jaro a vše se zdálo krásné. A pak přišel pád.

Skutečná sebejistota

24. března 2016 v 11:10 | Neri
Skutečná sebejistota a sebeláska je taková, kterou neotřesou žádné vnější okolnosti. Věřit svojí intuici znamená, že jí věříte, i když vám to všichni vymlouvají. Věříte si, i když dostanete ránu, která vás srazí k zemi, do prachu, čumákem napřed a málem zabije. Ironie je, že to je důvod, proč tyhle rány dostáváme. Aby nás utvrdily v naší sebejistotě.

Myslíš to vážně?

Ptají se vyšší síly. A vy se zvednete.

ANO

Když je nám špatně, máme sklony se vzdávat. Říkat si, že se mýlíme, že to ostatní mají pravdu a my vlastně nevíme, co je pro nás nejlepší. Ale my to víme. A když to opravdu víme a dostaneme ránu... máme dvě možnosti. Vzít si poučení - a říct já si stejně VĚŘÍM. Nakonec, jak zastavíte někoho, kodo nic nezastaví? No nijak. Anebo můžete říct - já to vzdávám, zmýlil jsem se. Nejde to. Je snadné vás vychýlit z rovnováhy, jedno slovo, jeden neúspěch a... je to pryč. A věřte tomu, že budete padat tak dlouho, dokud se nenaučíte zvednout, jako by nic. Vaše sebedůvěra bude dostávat rány, dokud se nestane nezničitelnou. Tak to chodí. A není to hezké. Ale život vůbec není hezký a jednoduchý.

Modlili jste se? Chtěli jste sílu? Víru? Chtěli jste sebevědomí? Tak tady máte překážky, překonejte je.

Neříkám, že je špatné se zhroutit, když vás vnější okolnosti sráží na kolena. Neříkám, že je špatné brečet, vztekat se, mít chuť všechno vzdát. Je to vrcholně lidské. Je to zatraceně bolestivé. Je to smutné, že skrz bolest člověk nejvíc sílí. Síla není, že nebrečíte. Síla je, že brečíte a máte chuť umřít, ale stejně se zvednete a jdete dál. Máte chuť všechno vzdát, zahodit sebe, svou víru a dát svůj život do rukou ostatním, když vy ho zjevně nezvládáte. Ale neuděláte to, protože...

Protože už v sebe máte víru. Protože víte, co je pro vás nejlepší. A víte, že to víte.

Tak tehdy víte, že máte skutečnou sebejistotu a cokoli se stane, zase se zvednete a půjdete dál.

Výmluva jako zabiják pokroku

21. února 2016 v 15:20 | Neri
Věřte nebo ne, ale existuje otázka, kterou když položíte, vždy dostanete stejnou odpověď. Ta otázka zní: A proč jsi ještě nezačal? A odpověď, kterou na ni dostaneme, je vždycky výmluva. Možná je to určité zjednodušení, uznávám, ale obvykle to takto funguje. Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Pokud tvrdíme, že něco chceme, ale nic pro to neděláme, tak to nechceme. Ne dost. Vše je to o motivaci. Máme-li dostatečnou motivaci, nic nás neodradí od toho začít jít za svými sny. Alespoň se pokusíme. Pokud něco chceme udělat, pokusíme se. Pokud říkáme, že chceme, ale ani jsme to nezkusili, pak se jen a jen vymlouváme. Pokud jsme to zkusili a neuspěli, dobrá, pak máme své důvody. Ale nic nám nebrání to zkusit znovu a jinak!

Spousta věcí se nepovede napoprvé a s tím je třeba počítat, ale nenechat se tím rovnou odradit. Řeknete si, mně se to mluví. Buď jsem přirozeně vytrvalá anebo se tím sama neřídím, kážu vodu a piji víno. A já uznávám, že nejsem neomylná, že také chybuji, padám a zas vstávám a často vůbec, ale vůbec nevyhrávám. Jsou věci, které jsem vzdala. A vytrvalost jsem se musela naučit. Pořád ještě se učím. Jednou z věcí, kterou jsem se naučila, je právě psychologie výmluv. Pokud něco chci udělat a neudělám to, protože… tak se jen vymlouvám. Vím to. Uvědomuji si, že se vymlouvám, všichni to občas děláme, ale narozdíl od mnoha jiných lidí, já si to přiznám. Horší, než se vymlouvat, je nalhávat si, že to neděláme. Čas od času to dělá snad každý. Pak ale nesmí tvrdit, že za jeho neúspěch mohou ostatní. Ne, může si za ně sám, protože hledá výmluvy místo způsobů. A tak je to se vším.


Síla vděčnosti a lásky

21. února 2016 v 15:18 | Neri
Dokážu si představit, s jakou nechutí otevíráte tento článek. Možná mezi vámi je pár vlaštovek, které jsou nadšené, ale nemyslím, že je to většina. Proč? Protože aktuálně jsou články o vděčnosti úplně všude. Je to technika, která je nám duchovními učitele k nesnesení vnucovaná, tak moc, až nám vyloženě leze krkem. Tedy alespoň já to tak cítila (a přiznám se, že ještě pořád někdy cítím :-)). Proč tedy, i když ji tak nemám v oblibě, o vděčnosti píšu? Je to snadné. Je nám tak vnucovaná, že to zkrátka musí mít důvod a tím je - vděčnost je důležitá a (skoro si troufám až říct) nezbytná. Neoblíbené dveře vděčnosti a lásky naneštěstí předchází i těm dveřím viny.

Vděčnost je neoblíbená proto, že je většině z nás vrcholně nepřirozená. Koho tady v České republice, a kdekoli jinde ve škole, učili rodiče vděčnosti? Možná bychom tyto lidi spočítali i na prstech jedné ruky. Přiznejme si to, téměř nikdo z nás neumí být vděčný. Někdy si myslíme, že jsme vděční, když se spokojíme s málem, ale být vděčný a spokojit se s málem není to samé. Schválně, kolikrát jste dneska poděkovali za to, co máte? Kolikrát jste poděkovali za své přátele, střechu nad hlavou, jídlo na stole, pitnou vodu, oblečení, které nosíte,… a tak můžu pokračovat hodiny. Kolikrát jste poděkovali za peníze? Za lásku? A kdy jste naposledy poděkovali SOBĚ, za vše, co jste zvládli? Co vaše tělo? Máte nohy, ruce, žaludek,… dokážete si představit svůj život bez nich? Nejspíš ne. A jste za ně vděční? A dámy, jste vděčné za svou dělohu, možnost mít děti, za svá prsa a zadek… anebo si jen stěžujete, že chcete větší, menší, že vás menstruace bolí a rozčiluje? Chcete vypadat jinak? Pak nejste vděční, ani, co by se za nehet vešlo a vaše tělo vám to pravděpodobně oplácí. Pardon, že to říkám tak otevřeně, ale je to tak. Kolikrát si lidé mohou říkat: Co ona má za důvody být nespokojená, taková hubená? A je pravda, že jsem hubená a že jsem spokojená a že slyším občas i hnusné komentáře na svou postavu (jako, že jsem příliš hubená a beztak nejím) a dříve jsem se trápila tím, že bych měla přibrat a být víc normální, atd. Přešlo mě to. A v momentě, kdy jsem začala své tělo oceňovat takové, jaké je, ubylo komentářů a přibylo pochval a dokonce i moje proporce se trochu (v mých očích) "vylepšily". Samy od sebe.


Ale to jsem psala již v samostatném článku. Radši se vraťme k oné vděčnosti. Už jsem vám ukázala, že vděční nejsme a řekla, že vděčnost je nám obvykle nepřirozená. Co s tím? No, musíme se ji pracně učit, překonat svůj odpor a bez ohledu na něj to zkoušet. Jak? Pro začátek si zkuste najít každý den 10 věcí, za které jste vděční, a upřímně za ně poděkovat. Nevadí, pokud vděčnost hned necítíte. Zkoušejte to, poctivě každý den, dokud vděčnost opravdu cítit nezačnete. Nenuťte se být vděční hned za všechno, hledejte to, co vám dělá OPRAVDOVOU a silnou radost. Kolikrát je snazší být vděčný za nové šaty/elektroniku/dobré jídlo, než za střechu nad hlavou, která už je pro nás samozřejmostí. Naučíte se být vděční i za ni, ale chvíli to potrvá. Je to nové, nezvyklé a nepohodlné. Nebuďte na sebe tvrdí, nevyčítejte si, když to hned nepůjde dle vašich představ, ale snažte se. Časem se naučíte být vděční. Jen to nesmíte vzdát.

K tomuto opravdu mohu doporučit knihu Kouzlo od Rhondy Byrne (ano, autorka Tajemství). Je tam kolem 30 cvičení na vděčnost na každý den a kdysi mi to už pomohlo v těžkém období. Dokonce jsem si přitáhla jednu věc, které jsem ani za bohy do té chvíle nemohla dosáhnout. Za zkoušku to stojí. Doporučuji z vlastní zkušenosti. A dobrá kniha k přečtení je také Moc, od stejné autorky. Ta se spíše než na vděčnost zaměřuje na sílu lásky. Nejen lásky k bližnímu svému, ale hlavně lásky ke všem věcem. Hledejte to, za co jste vděční a také to, co milujete. Myslím, že tam bylo hezké cvičení - všímat si každý den věcí, které milujeme, a jsou kolem nás. Ať už jde o auta, oblečení, přírodní scenérii, hezké slečny nebo pány, zkrátka, cokoli. Vidíte roztomilého pejska? Fajn, řekněte si v duchu: Miluji toho pejska. Všímat si hezkých věcí vede k pozitivnějšímu myšlení. A opět, myslím, že je to hezké cvičení pro všechny, ať už jsou na tom psychicky jakkoli. Každý najde něco, co má rád. Kdo se dívá, najde. Tak hledejte.

Proč si píšu deník

18. února 2016 v 19:00 | Neri
Tentokrát skutečně nemám na mysli deník internetový, rozhodně ne pak tento blog (i když byly časy, kdy jsem občas sdílela i své větší denní starosti), ale pravý, papírový sešitek. U mě je to vyloženě sešit 560, do kterého píšu a občas trochu čmárám, ale hlavně píšu. Nyní už šestý. První jsem založila nějak před třemi lety a pokud se ptáte, co mě k tomu vedlo, už si nejspíš nevzpomenu. Byl to jeden z těch nápadů, které přišly odnikud, snadno se uskutečnily a staly se zvykem. Takže si píšu deník.

Dá se říct, že mám svůj svérázný styl psaní deníku. Nejsou to zápisy typu: Milý deníčku, dnes jsem měla k obědu rýži. Od toho je přece facebook (haha, jistě, že žertuji, proč bych to tam psala? btw ano, mám ho, mainstreeeaaaaam). Aby bylo jasno, je to studnice mých nejtemnějších tajemství, nejzvrhlejších sexuálních dobrodružství, nejdepresivnějších sebevražedných myšlenek a vůbec příjemné počtení pro každého senzacechtivého Čecha. Až jednou umřu a ty deníky někdo najde, to se bude setsakra divit, co všechno o mně nevěděl. Tím někým myslím hlavně rodiče. Ale třeba budu (budou) mít tu smůlu (štěstí) a umřou dřív a nikdy si je nepřečtou. A ruku na srdce, myslím, že nic z toho vědět ani nechtějí. Byli by zdrceni.

Každopádně, abych se vrátila k podstatě článku, která už se mezitím vytratila kamsi na dovolenou do teplých krajin, hlavní důvody, proč si píšu deník, jsou tyto:

  • příhodný sešit pro všechna seberozvojová cvičení, zapisování odpovědí typu 2B u psychotestů, psaní seznamů, co na sobě miluji a co na sobě nesnáším a co oceňuji na předchozím dni (když mám zrovna náladu přesvědčovat se, že život není až tak zlý a zkouším pracovat na svém sebevědomí a optimismu)
  • výborné místo k vypsání se ze všech svých temných myšlenek, které nikdo jiný slyšet nechce, nesmí nebo už stokrát slyšel a má toho tak akorát plné zuby (mám chuť se zabít - po tisíc tři sta padesáté osmé)
  • ujasňování si svých pocitů - a to je opravdu nutné, protože žena nikdy neví, jestli někoho miluje, dokud to neprobere s deníčkem (příp. nejlepší kamarádkou, příp. ji neopustí a pak ji na lásku v zrcadle upozorní zarudlé ubrečené oči s neodolatelným pohledem zhuleného angoráka)
  • je skvělé si po letech přečíst, jak jsem nahlížela na různé věci, co jsem cítila a zažívala, atd. (jeden z důvodů, proč jsem psala také na blog)

Abych pravdu řekla, píší dost nepravidelně, většinou opravdu jen ona různá cvičení, ujasňování si pocitů, rozebírání záležitostí, které už rozebírám s kamarádkou, ale nikam to nevede, atd. V zásadě po deníku sáhnu jen, když je mi psychicky zle anebo se snažím něco dělat s tím, že mi tak zle je. Což je fajn. Závěrem tedy chci říct, že deníky nejsou pouze pro malé holky, které se potřebují vypsat z toho, co kdy dělaly, ale mají v určité formě i své opodstatnění pro dospělé, rozumné a leckdy i duchovní bytosti a jsou cenným nástrojem sebepoznání a seberozvoje.

Proč je tak důležité mluvit pravdu?

23. července 2014 v 10:12 | Tammy
Nemyslete si, že neznám důvody, které lidi ke lhaní vedou. Nemyslete si, že nevím, jaké to má benefity a jaké to je, lhát. Jak je to snadné řešení, bezpečné, omluvitelné... říká se přece, že každý lže. Už jako děti se učíme lhát. A nemyslete si, že já lhát neumím. Šlo mi to výborně. Ano, přímo skvěle. Dokázala jsme lhát bez mrknutí oka, aniž bych nad tím zapřemýšlela. Však to sami znáte, takové ty drobné lži, které říkáte, abyste někomu neublížili.

"Nemyslím si, že jsi kráva..."
"Nikdy jsem ho neviděla s jinou ženou..."
"Miluji tě..."

Nejčastěji lhaním chráníme sebe.

"Já to neudělal..."
"Vůbec jsem tam nebyl..."
"To jsem neřekl..."
"Jasně, že to umím opravit..."

Proč to děláme, proč to děláme i přes riziko, že bude lež dříve či později odhalena? Odpověď zní: Naučili jsme se, že pravda není v pořádku. My nejsme v pořádku. Vy nejste v pořádku. Ono to není v pořádku. A psychologové by řekli, že z vývojového hlediska nebýt v pořádku, tedy nezapadat, vede k opuštění a následně ke smrti. Lidé jsou tvorové společenští a potřebují se navzájem, aby přežili. Bylo to tak kdysi a je to tak teď, ještě víc, než dřív. Jsme závislí na tekoucí vodě, na zbožích v obchodech. Bez všech těch tisíců a milionů lidí, kteří zajišťují vše, co denně spotřebujeme, bychom nepřežili. A tak se bojíme pravdy, bojíme se vyjít na světlo se vším tak, jak to je, protože by to znamenalo ohrožení.


Chtěla jsem sílu a dostala překážky, aby mě posílily

16. července 2013 v 20:43 | Tammy
Kdo z nás by si někdy nepřál být silný, odvážný a sebejistý? Jsou to kvality, které ulehčují život, řeknete si. Nehodlám to nijak vyvracet. To, co bych vyvrátila je, že se s tímhle člověk rodí. Hloupost. Možná někteří, ale nikomu není odepřeno získat odvahu, sebejistotu nebo vnitřní sílu v životě až později. Jenomže s těmito věcmi je to tak, že jsou vlastně takový... vedlejší produkt nízkého sebevědomí, zbabělosti a slabosti. Jak je to možné?

To se má tak. Odvážný není ten, kdo se nebojí, ale ten, kdo strach překoná. Jakmile ho jednou překonáte, příště je to snažší. Čím víc strachů překonáte, čím víc překážek zdoláte, tím odvážnější, silnější a sebejistější jste. Jiná cesta není. Takže nezbývá než skočit do vody a plavat. Můžete začít u menších skutků a vypracovat se postupně nebo když jste odhodlanější, začít rovnou "plavat v hloubce". Když se bojíte oslovit holku, běžte nějakou oslovit. Když se bojíte učit plavat, jděte do vody. Když se bojíte výšek, vylezte na rozhlednu. Když se bojíte říct svůj názor, udělejte to. Žádná jednodušší cesta prostě není. Nejlépe je udělat to ještě předtím, než o tom začnete přemýšlet a děsit se následků. Takto už jsem to musela sama udělat mockrát. Ostatně, málokdy šířím věci, které nemám ověřené. Kdysi jsem se bála seznamovat, bála jsem se lidí, bála jsem se být sama sebou, bála jsem se výšek a selhání a spousty věcí a doteď se některých pořád bojím. Jako jehel a bolesti. Dneska jsem byla na tetování. Kdysi by mě to ani nenapadlo, ze strachu. Teď jsem cítila předem jen lehkou nervozitu a ještě rozptylovala kamarádku, která se trochu bála i za mě. A jakmile to máte jednou za sebou, vždycky nakonec zjistíte, že jste se báli zbytečně. Protože mozek si pamatuje tyhle zkušenosti, časem prostě musí i on pochopit, že se není čeho bát. Jen mu musíte ty zkušenosti dopřát.

Takže jestli si někdy říkáte: Kdybych měl/a víc odvahy/síly/sebedůvěry tak bych...

Zapomeňte na to a zachovejte se tak, jako byste už tu sebedůvěru, sílu nebo odvahu měli. Čím víc strachů překonáte, tím odvážnější budete. Čím více překážek zdoláte, tím silnější budete. Čím víckrát uděláte něco, co jste si mysleli, že nedokážete, tím schopnější si budete připadat. A tak to prostě je. Proto jděte za svými sny, i když k tomu nemáte odvahu. Jen na cestě za svými sny ji totiž získáte. Ona k vám nikdy nepříjde sama. A pak už dokážete cokoli.

Vždycky jsem si v duchu naříkala, že jsem skoro dokonalá kozorožka, jen ta vytrvalost mi chybí. Skoro při první překážce se vzdávám. Pak jsem zjistila, že i tu vytrvalost si musím vybudovat. Teď už bych neřekla, že jsem na tom špatně. Jsem sakra hrdá kozorožka! A možná i proto to tetování... symbolu kozoroha. Až se pro něco příště zase rozhodnu, půjdu za tím stejně vytrvale a trpělivě, jako pro to tetování. Dotáhnu to do konce. Dosáhnu toho. Už jsem silná.

Všechno je individuální

6. července 2013 v 23:12 | Tammy
Tento týden jsem se naučila takovou pěknou věc :) A to, že všechno je individuální. Každý z nás je originál. To není nic nového, že? Ale co to vlastně znamená? Tak především, každému slouží něco jiného. Co je v tuto chvíli dobré a nejlepší pro mě nemusí být a není nejlepší pro všechny ostatní. Neexistuje nic jako jediná pravda, všechno záleží na úhlu pohledu, na tom,o čem je váš životní příběh. A tak jestli já mám zrovna teď potřebu vyjít si ven na procházku a být v přírodě, někdo jiný naopak cítí, že je nejlepší chodit ven míň, zavřít se vklidu doma a třeba na něčem pracovat. Pro někoho je skvělé jíst mrkev, ale někdo ji nemá rád a tak pro něj zdravá zkrátka není. Dělejte, jezte, prožívejte,... to, co vám dělá radost, co ve vás vyvolává pozitivní odezvu. A tak jestli máte chuť na čokoládu, i když je podle všech nezdravá, fajn, dejte si ji. Vykašlete se na to co kdo říká. Já bych si třeba čokoládu nedala a to je taky správné, protože pro mě to nejlepší není.
A tak, chápete, nikdo vám nemůže říct, co je pro vás nejlepší. Čtěte si články ostatních, zkoumejte různá náboženství, styly stravování, oblékání, koníčky, společenská pravidla,... cokoli, ale vždycky si vybírejte jen to, s čím souhlasíte. S čím souhlasíte protože to ve vás vyvolává příjemné pocity. Vždycky si dokážete vybrat to, co je nejlepší. Nepotřebujete nikoho, aby vám to říkal. Věřte tomu :) Když se budete řídit tímhle jednoduchým pravidlem a naučíte se nespoléhat na ostatní a na jejich názory a nenecháte se jimi omezovat, určitě se váš život o hodně zlepší. Je to tak snadné, až je to neuvěřitelné, co? Zvyk je železná košile a tak to nepůjde hned, ale půjde to. Časem.

A další věc - to, co je pro vás zrovna nejlepší, se mění. Dlouho jsem se cítila provinile, když jsem něco změnila. Jako třeba... chodila jsem přes rok jen v černé barvě a máma pořád říkala: To tě přejde. A mně se to nelíbilo, protože to bylo jako by říkala: Je mi jedno, co si myslíš a jak se cítíš, bude po mém. A tak když jsem po čase přestala na černé rezonovat a řekla si: Hele, už se nepotřebuješ schovávat, už to nejsi ty, ta v černém. Byl tu pořád vzdorovitý hlásek, který říkal: Takže uděláš přesně to, co chtěla tvoje matka? Nedokážeš si za tím stát? Co řeknou lidi, že tak měníš názory? Správný člověk se přece drží svých přesvědčení.


(Co myslíte, přemýšlí zrovna nad tím, co by si přála? Co je pro ni dobré? .))


Vtip je v tom, že já se držela cizích přesvědčení. Věděla jsem, že už to pro mě není dobré, ale bála se, že mě budou mít ostatní za neschopnou. Samozřejmě jsem postupem času obměnila šatník a teď v něm mám jen několik černých kousků a černou mám pořád ráda, ale... miluju žlutou. Mám úžasné žluté tričko a mám ho prostě hrozně ráda. A tohle není jen o oblečení, ah, tak přízemní příklad při tak duchovním tématu... (jste pohoršeni, co?)

Třeba s jídlem. Já jako dítě milovala McDonald a čokoládu a horu nezdravých věcí. Prostě jsem každý den snědla celou tabulku čokolády a nedokázala si bez ní představit svůj den. Přišla jsem ze školy zdeptaná a měla pocit, že mi cukr pomáhá. A ano, cítila jsem se po ní líp, v krátkodobém horizontu. Časem, jak jsem se začala hrabat z depresí a nízkého sebevědomí a tak vůbec, jsem zjistila, že nechci jíst věci nadité chemií. Prostě jsem na tom přestala rezonovat. A tak jsem přestala jíst čokoládu, vyloženě ji odmítala a měla jsem skoro měsíc děsné abstinenční příznaky, byla protivná a tak vůbec a rodiče zase říkali: To nevydržíš. No a vydržela. Od října až do ledna jsem nevzala čokoládu do pusy a úplně si na ni odvykla. Připadá mi hrozně sladká. No ale někdy příjde blbá chvilka a my ženské to tak míváme, že mě někdo naštve nebo se zrovna nedaří den a tam mám ten děsně zakořeněný zvyk, že když je mi mizerně, mám si dát čokoládu. Tak jsem si jednou prostě s tímto přesvědčením koupila tabulku čokolády, bio čokolády, takže o žádné porušování mých zásad vlastně nešlo. Zjistila jsem, že mi nepomohla ani trochu a už to není, co to bývalo. Prostě už to ke mně nepatří, změnila jsem se. A změny jsou v pořádku. Není třeba se cítit provinile, změny jsou vždycky super, když je děláte tak, aby všechno souhlasilo s tím, jací jste zrovna v tu chvíli. Abyste se cítili dobře.

Ještě jedna věc. Když něco odmítáte, vytváříte v sobě vzdor, který toho přitahuje víc. A celkově cokoli odmítáte, tvoříte v sobě blok. Je rozdíl mezi tím něco nedělat, protože vám to neslouží, a něco vyloženě odmítat. Jak jsem zmínila, vyhýbám se éčkům. Prostě mi nedělá dobře pocit, že jím potraviny nadité umělými věcmi. A tak říkám, že nejím éčka a lidi to berou tak, že jsem zcela na bio potravě. A to nejsem, protože ke všemu se v bio kvalitě nedostanu, ale vždycky si snažím vybírat věci, co mají co nejméně těhle látek. A stejně jím třeba normální pečivo z obchodu, protože prostě pečivo jíst chci. Ha a o tom to celé je. Jakákoli máte pravidla, nebojte se je porušit. Ostatní řeknou, že je to na houby pravidlo, když ho porušujete, ale hele - jsou to vaše pravidla. Co je komu do toho, jestli je porušujete, když chcete? Vytvořili jste si je kvůli sobě nebo kvůli ostatním? Pokud kvůli ostatním, zahoďte je. Pokud kvůli sobě, můžete je kdykoli bez výčitek kvůli sobě porušit. Takže kdykoli chci, můžu si dát něco nezdravého a cítím se proto líp, protože i sama sobě dopřávám tu svobodu volby. Taky jsem striktní abstinent a všem to říkám a nic alkohlického nepiju, protože nechci. No a tuhle jsem si dala trochu vína s přítelem, protože jsem to prostě chtěla vyzkoušet. Nalila jsem si sklenku griotky, prostě proto, že jsem chtěla. A co je vlastně komu po tom? Dobrovolně abstinuju, můžu to i dobrovolně porušovat. Vždycky mám svobodu volby, dopřejte si ji taky. A to by snad bylo všechno, o co jsem se s vámi chtěla dneska podělit. Mějte se hezky.

Vše, co potřebujete vědět

26. ledna 2013 v 14:36 | Tammy
1. Nikdy nejste sami

Nezáleží na tom, jak moc sami se cítíte. Nezáleží na tom, jestli máte pocit, že se k vám lidé chovají špatně a nespravedlivě. Nezáleží dokonce ani na tom, jak se k lidem chováte vy. A přesto nejste nikdy sami. Vždycky jste milováni. Vždycky na vás někomu záleží. A ten "někdo" je váš stražný anděl. Je s vámi neustále, 24 hod denně. Vy jste tím jediným, kolem čeho se točí jeho svět. Je tady jen a pouze pro vás a bezmezně vás miluje. Ať už vás trápí cokoli, věřte tomu, že on vás vyslechne. Bez předsudků, bez odsuzování. Vyslechne vás se vší láskou a pochopením, se kterým je stvořen. A protože andělé jsou bytosti tvořené láskou, má jí opravdu, ale opravdu mnoho. Nemá žádná omezení ani podmínky. Můžete mít pocit, že jste veskrze zlí a váš anděl stejně bude s vámi. Bude slabý, to ano. Ale neopustí vás. Nezáleží na tom, že v něj nevěříte. Nezáleží na tom, že ho neslyšíte. On se vždy snaží vám pomoci, ze všech svých sil. Posílá vám znamení, pomáhá na vaší cestě a šeptá do ucha slova povzbuzení. A když s ním přecejen začnete komunikovat, bude nezměrně šťastný - že vám může ještě účiněji pomáhat.
 
 

Reklama