Archiv mých úvah a názorů

Pššt, o tom se nemluví!

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri
Dejme si dneska trochu té detabuizace tady na blogu. Já jsem ráda upřímná. Jsem otevřená, pokud můžu. A toto je můj blog, anonymní internetový prostor, takže ano, tady na to mám právo. Kéžby bylo tak snadné říkat, co si myslíme, nejen na internetu, ale i do očí lidí kolem, že ano? Nemyslím tím větičky typu: "Ta sukně ti dělá velký zadek." Myslím na věci, o kterých přece slušní lidé nemluví a to ani, když je dělají, zažívají nebo o nich alespoň ví. Přemýšlela jsem nad tím, jaká jsou v dnešní době ještě tabu. Trochu jsem zapátrala i na internetu, abych se nakopla. Nejprve se mi zdálo, že toho až tak moc není… a pak, když jsem začala sepisovat první body, zjistila jsem, že mě napadá stále více a více věcí a bude to na hodně dlouhý článek. Tak dokonalá ta tabu jsou. Ani si na ně nevzpomenete. A přitom je jich tolik.

Nemusí to být nutně věci, o kterých se nemluví vůbec. Může to být něco, co se automaticky odsuzuje jako špatná věc… anebo se o tom mluví jen potichu mezi přáteli. A kdo vlastně určuje, o čem se nemluví? Společnost? Rodiče? V zásadě samozřejmě společnost je ten, kdo nám ukazuje, co je vhodné a co ne. Na druhou stranu, rodiče jsou těmi, co nás uvádí do společnosti a říkají: "To se neříká! O tom se nemluví nahlas!" Nemohou za to, byli tak vychováni zase svými rodiči. A i když se někteří rebelové snaží tabu bořit, ve většinové společnosti stále přetrvávají. Tak se spolu pojďme podívat na to, o čem se radši mlčí, a můžete třeba i diskutovat, jestli souhlasíte, líbí se vám to mlčení, nelíbí, jak vás doma naučili, atd.



Náboženství a duchovno

Možná vás překvapí, že zrovna na duchovním blogu píši, že duchovno a náboženství je tabu. Když si to ale tak vezmete, je to pravda. Křesťanství je natolik rozšířené, že si někteří ateisté sice poklepou na čelo nebo přijdou se sto plus jedna důvody, proč Bůh neexistuje, ale jinak je tolerováno. Buddhismus rovněž, neboť v něm nejde až tolik o víru v něco (snad kromě reinkarnace), jako o životní filozofii. Problém ale nastává, když máte jaksi neobvyklou víru. To si lidé klepou na čelo anebo, čistě z principu, mlčí. Já sice většinou píšu z pohledu víry v existenci vyššího vědomí, ale také věřím na bohy a bohyně, takže jsem v zásadě verze pohanky/polyteistky a i když si nepotrpím na rituály, beru to naprosto vážně. Ještě se mi ale nestalo (dobrá, možná jednou), že by to kdokoli jakkoli komentoval. Sice o své víře nevykládám na každém kroku, ale mám ten dojem, že pro většinu lidí je neúnosné, že věřím ve více bohů - natolik, že to radši nekomentují, ignorují, mlčí, nikdy se neptají, prostě ten fakt vytěsní. Na jednu stranu mám klid, což je fajn, na druhou mě nepřestává fascinovat, jak neuvěřitelně tabuizované to téma je (přitom jak je neškodné) pokud se nebavíte s někým dalším duchovním nebo jiným pohanem. Obdobně je to s vírou v anděly, víly, různé spirituální věci. O tom se prostě nemluví s lidmi, kteří tuto víru nesdílí. V lepším případě reagují mlčením, v horším začnou zpovídat vaši příčetnost.




Psychické problémy a sebevražda

Smrt je tabu a příliš se o ní nemluví. Záleží samozřejmě na společnosti, ale pokud si budete ze staříka dělat legraci, že už to má taky za pár (hlavně na pohřbu), asi budete za necitlivého idiota. Asi právem. To ale nic nemění na faktu, že smrt lidi děsí, protože neví, co je po ní. Pro některé to řeší víra, jiní se jí prostě jen snaží všelijak vyhnout. Nevíme, jak dětem smrt vysvětlit, jak je naučit se s ní vyrovnat. I pro nás je to těžké. Všechno ale podléhá zkáze. I lidská těla. Ještě větší tabu je ale sebevražda. Napíší v novinách, že se někdo zabil, ale lidé se budou ptát: "Jak mohl udělat něco tak sobeckého a nezodpovědného? Jak mohl všem tak ublížit?" Nutno říct, že pro člověka v depresi je sebevražda málokdy jen sobecká. Mnoho lidí ji vnímá jako způsob, jak ulehčit svým blízkým od starostí, materiálních a jiných, neboť se cítí vinni za všechno neštěstí sebe i svého okolí.

Sebevražda nás také děsí. Jakmile nám začne někdo vykládat, že se chce zabít, máme sklony reagovat panikou, silnými emocemi a odradit ho od toho, aby se ještě kdy komukoli svěřil. Což vede k ještě větším pocitům opuštěnosti a eventuálně větším šanci na skutečné spáchání sebevraždy. To je tedy jeden ze způsobů, jak tabu opravdu škodí lidem. Obdobně se nesluší mluvit o tom, jak jste nešťastní, trpíte, cítíte osamělost a nedostatek smyslu života. Máte se přece jít bavit a zapomenout na to. Je trendem nepříjemné pocity potlačovat. Dalším tabu jsou psychické nemoci. Nemluví se o tom, jaké je mít deprese (dokud je sami nezažíváte a i tak někteří nebudou mít nikdy pochopení), bipolární poruchu nebo dokonce o tom, co zažívají pacienti a rodina se silnějšími nemocemi, jako je schizofrenie, paranoia, apod. To se prostě nazývá souhrnně šílenství a drží se to od "slušných lidí" na délku paže. Jako by to bylo něco, čím se nakazí pouze ti špatní a těm dobrým se to nestává. A pak tady máme závislosti, třeba alkoholismus. Radši jej držíme pod pokličkou, pochopitelně, kdo by chtěl zaměstnávat alkoholika. Přesto se tyto věci dějí a existují a nelze nad nimi pořád zavírat oči.



Varování! Slabé, pohoršlivé a puritánské povahy ať dál vůbec nečtou. Možná by celé tohle číslo magazínu vůbec číst neměly. Já vás varovala.

Ke světlu se chodí tmou

26. července 2014 v 20:54 | Tammy
Zamyšlení na téma naší temnoty a...

... proč lidé musí trpět? Proč ty nejsilnější osobnosti prošly nejhoršími katastrofami, zažily největší bolest, přišly o všechny své sny a iluze a spadly až na dno? Proč je utrpení tak důležité? Kolikrát jsem se na tohle ptala sama sebe, obzvlášť, když mi bylo nejhůř. A tím nejhůř nemyslím jen deprese a podobné, ačkoli... snad ano, ale je to příliš plytké a jednoduché označení. Ne každá svinská nálada je deprese. Chvíle, kdy selhaly mé snahy, rozplynuly se mi sny a především iluze. Iluze o mně. Iluze, které jsem si myslela, že ani nemám. Tentokrát nebudu mluvit o katastrofách války a podobných věcí, jsou i jiné bolesti. Souhlasíte se mnou, že bolest vychází zevnitř? Bolí nás naše vnitřní zranění, ne události, které na ně znovu a znovu upozorňují. Dokud ta vnitřní zranění nevyléčíme. Jenomže... ať už chceme nebo ne, jsme bytosti plné temnoty.

Ha, to je strašné. Po všech řečech o tom, jak je každý člověk bytost světla a lásky, jedinečná a hodna veškeré lásky své i svých bližních a najednou říkám, že je v nás temnota. Už, už jste málem uvěřili tomu, že jste láska a najednou - tohle! A v tom je ten problém. Dokud se bojíme své temnoty, dokud se tak strašlivě snažíme být správní a dobří, takoví, jaké nás chce společnost, jaké chceme my sami sebe mít... nepřijímáme se. Nejsme sami sebou. Nemilujeme se plně. Tečka!

Je to hnusné, je to odporné, je to strašidelné a zvrácené... co je takové? MY. NAŠE TEMNOTA. Dříve nebo později do ní budete muset nahlédnout, projít vším tím svinstvem, zažít si to až do konce a pak s tím žít. Mysleli jste si, že cesta k osvícení je cesta lásky a světla, cesta, kdy zapudíte ego a všechny špatné věci a budete najednou čistí a nevinní. Není to tak. Prostě nemůžete část sebe... potlačit. Ona tam bude. A bude se ukazovat. Bude vám ji promítat okolí, budete si ji přitahovat dál, budete utíkat a zavírat oči, ale PŘED SEBOU NIKDY NEUTEČETE. Není to možné. Takže si přestaňte lhát, přestaňte si hrát na hodné kluky a holky, přestaňte tvrdit, že tohle vy byste nikdy neudělali. Moudří lidé nejsou nevinní. Lidé, kteří se milují, nejsou čistí a nevinní a plní iluzí. Nejde to.

Takže se radši připravte na to, že budete chybovat. Budete závidět. Budete žárlit. Budete nenávidět. Budete obviňovat. Budete ubližovat. Budete podléhat pokušení. Budete agresivní. Budete zvrácení. Budete nemilosrdní. Budete sobečtí. A budete trpět. Vším tím temným si musíte projít, jinak to nezpracujete a neproměníte. Neříkám vám, že máte jít a někoho zavraždit. Možná to pro vás osud nachystal a stane se to. Ne vše lze ovlivnit. Proto je tak důležité nesoudit ostatní. Ale pak, když projdete tím vším, když se setkáte sami se sebou, s tím nejlepším i nejhorším co ve vás je, něco se stane. S vámi. A se světem kolem vás. Věřte mi, že pak přestanete soudit, přestanete obviňovat, přestanete nenávidět, protože začnete chápat. A přijímat. Mým úkolem zde je přijímat a naučit to i ostatní. Já mám také mnoho temnoty a musím se s ní vypořádat. Prošla jsem si věcmi, na které nejsem hrdá. Stala jsem se někým, kým jsem být nechtěla. Chtěla jsem být hodná, chtěla jsem být nevinná, nechtěla jsem ubližovat. Ale nešlo to. A dodnes mám někdy problém to přijmout. Ale musím. Protože... není možné zůstat nevinný a nebýt slepý.

Písnička tak trochu k tématu, kterou momentálně poslouchám :) Halestorm - I´m not an angel

Není jedna láska

21. července 2014 v 8:20 | Tammy

Citace pochází z příběhu o Evě a Lilith, který se mi z nějakého důvodu velmi zalíbil. Připadá mi, že je to skvělý úvod k úvaze, kterou pro vás dnes chystám. A když už mluvím o úvahách, než začnu, chci se zmínit o jednom nápadu. Není to nic nového, mnoho blogerů už to také napadlo a úspěšně svůj nápad i uskutečnili. Řekla bych, že tento fenomém se nazýva vlogy. Já tedy vypadám na videu děsně blbě, ale mluvím vlastně docela ráda a některé věci je jednodušší vysvětlit přímo mluveným slovem, ačkoli vím, že i písemný projev mám víc než dobrý. Každopádně, zajímá mě, jestli byste měli zájem o videa, kde bych přímo mluvila na určitá duchovní či společenská témata. Můžete hlasovat v anketě pod článkem. A teď už k tématu.

Ač je dle tradičního křesťanského pojetí příběh o Lilith příběhem o zlu, zradě a ženské špatnosti, podle mého je to spíš příběh o lásce. Především ta jeho verze, na kterou odkazuji nahoře. A možná, že není jedno poznání, jedna pravda, jedna možnost ani jeden ráj, vlastně je velmi pravděpodobné, že ne, protože každý máme svou pravdu, své možnosti a svůj ráj, ale jedno vím určitě - není jen jedna láska. Ano, slyšela jsem, že existuje jen jedna láska, jen ta, ze které je stvořen vesmír a to všechno kolem, ale kdo ji zažije na tomto světě? Nikdo, protože pak by neměl důvod být naživu. Neměl by už se co učit. A tak v naší pozemské realitě není jen jedna láska a já, která lásku kdysi nesnášela, jsem se o tom mohla mnohokrát přesvědčit.

Animefest

12. května 2014 v 19:20 | Tammy
V pátek Brno ožilo díky Animefestu. Cestou z praxe jsem se musela nacpat do tramvaje s bandou mladých lidí v nejrůznějších oděvech, které okopírovali ze svých oblíbených anime. Jsou okopírované, ok, beru na vědomí, ale i tak - bylo to úžasné!!! Jak je rok dlouhý jsem neviděla pohromadě tolik lidí v úžasných šatech, s takovým tím neotřelým stylem. Prostě jsem si to užívala. Už cestou na šalinu mi padla do oka dívka v šatech jako vystřižených z victorian lolita magazínu, přes ně s kabátkem a vlnkami ve vlasech, prostě chodící panenka. Některé kostýmy návštěvníků byly vyvedené do nejmenších detailů, zkrátka dokonalé. No vážně, proč tak lidé nechodí častěji? Proč se tahleta anime móda více nerozšíří i do běžných šatníků. Alespoň by se mohli inspirovat. Ne, nejsem zastánce růžových paruk a přeplácaných stylů (i když i takové jsou), ale prostě miluji originálnost a tak vůbec. Což mi připomíná, že dneska jsem navštívila svůj oblíbený obchod a přímo se zamilovala do jedné sukně. Byla tak krásná, jedinečná a prostě moje. Ach, kéžby jen ta cena byla nižší. Můžu si alespoň namlouvat, že sukně v mém stylu prostě má stejně vysokou hodnotu, jako já. Otázkou je, kdy mi někdo mou hodnotu vyplatí. Ale to už odbíhám od tématu.
Takže co vám měl dát tento článek, co že to vlastně miluji?

Miluji originalitu v oblékání.
Miluji, když má někdo svůj styl a ten k němu sedí.
Miluji, když mají lidé odvahu vyjít do ulic v šatech z jejich oblíbeného anime.
Miluji tu atmosféru, když spolu cizí lidé vtipkují. Nebo si obdivují šaty :D
A jestli jsem to ještě nezmínila... miluji, když šaty slouží jako sebevyjádření.
Ne jen něco na zakrytí. Ne něco, co vás zařadí do davu. Sebevyjádření.

Na Animefestu jsem nebyla (díky bohům, ta fronta před kasou byla šílená, jela jsem kolem výstaviště...), nejsem ten správný fanoušek, ale i tak se mě dotkl a zase jednou oživil můj malý svět. Malý? Při akcích, jako je tato, mám pocit, že Brno je celý můj svět. Oproti Ostravě to tam zkrátka žije, pořád jsou nějaké akce, pořád se něco děje. A to miluji. Miluji ten svůj malý velký svět, kde to žije, kde se lidé nebojí být originální a kde je co zažít a na co koukat. A miluji Brno.

To jen takové krátké okýnko z mého života, zatímco nálada psát jaksi chybí. Ale myslím, že přístí článek bude na téma: Miluji knihy! Protože s nimi teď trávím až nezdravě mnoho času.

Lidské tělo je vlastně zázrak

17. dubna 2014 v 13:40 | Tammy
Napadá mě spousta věcí, které miluji, a chci o nich psát. Přemýšlela jsem nad tím, čím začít, a nakonec jsem si vybrala lidské tělo. To moje. Jej! Možná se mi budete divit, ale já svoje tělo doopravdy miluji. Každý máme tělo. I vy, kteří to zrovna čtete, jedno máte, protože - jinak byste to číst nemohli, nemít tělo s očima, že? A tělo je už samo o sobě úžasné. Úplně každé! Přemýšleli jste někdy nad tím? Podívali jste se na něj pořádně? Na všechny ty detaily, zbytečné i užitečné věci, pochody, které v těle probíhají. Dokonce ani lidé, kteří těla celý život studují (jako jsou doktoři) o nich ví sotva polovinu, možná ani to ne. Zázrak. Samozřejmě, některé tělesné pochody jsou nepříjemné. Pot, zima, horko, nemoci,... Nikdo to neví lépe než já. Trvalo mi celé dětství, než jsem se nějak srovnala s funkcemi svého těla a dodnes mi občas děsně leze na nervy. Ale mám ho ráda. Navíc odráží stav naší psychiky, naší duše. Když jdete proti své duši, na těle se to projeví. Ale teď nechci psát o nemocech a "poruchách". Jde mi o ty krásné věci.

Třeba takové vlasy. Není žádným tajemstvím, že miluji své dlouhé vlasy a fascinují mě už od dětství. K čemu to vlastně je, taková dlouhá srst na hlavě? Zvířata ji nemají. Mezi lidmi se říká, že vlasy jsou korunou krásy. O každém z nás něco vypovídají. Kdo se o sebe nestará, kdo má rád svobodu, kdo je pevně svázán pravidly, kdo chce vybočovat, kdo se nemůže najít a chce na lidi utvořit určitý dojem. Určitě na vás bude rozdílně působit žena, která má krátké červené vlasy, jiná s dlouhými přírodními, dredařka, punkerka, obarvená, atd. atd. Možná jsme vlasy dostali prostě pro radost, k sebevyjádření. Jiné praktické využití snad nemají. Ty dlouhé občas hřejí. Jindy zavazí. Ale neměnila bych. Miluji své vlasy i přesto, že se lámou a třepí a mají jakousi podivnou nahnědlou barvu, protože jsou moje. Jiné nedostanu. A už ani nechci. Kdysi mi má barva vadila, ale teď už ne. Nenechala bych se obarvit ani ostříhat. Líbí se mi přirozené. Co to o mně vypovídá?

Miluji svoje oči. Mám pocit, že jsem to s těmi zelenými přímo vyhrála v genetické loterii. Lidé mi často říkají, že jsou modré a v různých jiných barvách, ale to dělá jen světlo. Když se já podívám do zrcadla, tak jsou vždycky zelené. Tak je mi jedno, co ostatní říkají. Miluji své zelené oči. Miluji svoje řasy, jsou přirozeně docela dlouhé a nemám potřebu je vylepšovat řasenkou nebo podobnými nesmysly. Nemám ráda make-up. Je s tím práce a pokaždé mám pocit, že je to pro mě prostě moc výrazné. Jsem radši sama sebou. A mám docela ráda i svůj obličej. Je můj, nosím ho už tolik let, proč si stěžovat? Jiný nebude.

A svoji postavu miluji asi ze všeho nejvíc. Je mi jedno, co ostatní nazývají dokonalostí, pro mě už je dokonalá. Přímo pro mě. Jsem malá a hubená. No a co? Všude se vejdu, prolezu, protáhnu se. Nejspíš to má nějaký důvod, proč jsem taková. Čím méně hmoty, tím snazší je pro mě s ní žít. Jsem lehká a slabá, ale moc síly ani nepotřebuji, nechci být sportovkyní. Vidíte, každý dostaneme tělo přesně takové, jaké potřebujeme. Ale ne vždy jsem to tak brala.

A teď se dostáváme k mindrákům. Vždycky mě hrozně mrzí, když potkám někoho, kdo si svého těla neváží... což je tak 98% všech lidí v okolí. Spolubydlící si stěžují neustále. Velký zadek, škaredé nohy, malá prsa, kdovíjaký nos, mohla bych vypočítávat dál... a když se na ně podívám, vidím hezké mladé holky, které s postavou nemají absolutně žádný problém. Každá je jiná, ale svým způsobem krásná. Přece by nechtěly být stejné? Nebo ano? A proč, pro bohy? Jistě, někdo si může říct, že já mám co povídat, když jsem hubená a skoro se blížím modelkovským mírám. Ano, ale nejsem sama. Je spousta skutečných modelek, které nemají své tělo rády a pořád ho kritizují. Já tu úctu ke svému tělu získala, není to něco, co mám jen proto, že jsem třeba štíhlá.

Také jsem se svým tělem nebyla dlouhé roky spokojená a okolí to na mě odráželo. To bylo řečí, jak jsem chodící kostra, malá k zašlápnutí, plochá, mám velký zadek apod. Sama jsem jednu dobu odmítala nosit kraťasy, protože jsem měla pocit, že mám moc velká stehna. Vždycky jsem žehrala nad tím, že nemám co do většího výstřihu a děsně mě to štvalo, protože jsem zkrátka chtěla nosit jiné oblečení a být na svoje tělo hrdá. Časem se to nějak zlomilo. Začala jsem hledat věci, které se mi na sobě líbí a když jsem se hodně snažila, tak jsem je i nacházela. A mám pocit, že se mi za to moje tělo odvděčilo. Loni přes prázdniny jsem hodně zhubla a štvalo mě to, ale pak si to moje tělo všechno dohnalo a jsem na něj hrdá víc, než kdy dřív. Dokonce jsem méně hubená než v dobách, kdy jsem jedla maso a čokoládu! Teď jsem vážně šťastná za svůj "velký" zadek, na kterém se mi tím líp sedí a trička s výstřihem si klidně nosím a ráda :) Taky kraťasy, sukně, plavky, nemám s ničím problém. Vlastně se docela ráda předvádím. A to je vztah, který by měl mít ke svému tělu každý. Lidské tělo je totiž úžasné a zaslouží si lásku - a také se za lásku odvděčuje. Třeba tím, že se nečekaně přiblíží k ideálu. Možná ne tomu, co nosíme v hlavě, ale k tomu, co je pro nás nejlepší. Našemu ideálu... čert vem nějaké retušované časopisy.

Nádherná a nedoceněná

2. dubna 2014 v 16:42 | Tammy
Miluji tmu. Už od dětství k ní mám prazvláštní vztah. Jako mladší jsem se tmy bála, ale tenkrát jsem se bála spousty věcí. Bála jsem se cizích lidí a nikdy bych s nimi nepromluvila. Bála jsem se sdílet své názory se spolužáky. Bála jsem se být sama doma. Bála jsem se výšek a pavouků a hluboké vody a téměř nic mi z těch strachů nezůstalo. Ze všeho jsem vyrostla. Časem i z toho strachu ze tmy. Jenomže on to nebyl vždycky jen strach, byla to i prazvláštní úcta a fascinace. Bála jsem se být sama ve tmě a usínala při plném světle, ale když byli rodiče doma a vzhůru, jen na druhé straně bytu, tak jsem v obýváku schválně zhasla a nechala běžet jen televizi, která slabě osvětlovala místnost. To byla chvíle, kdy pracovala moje představivost. Ve tmě je všechno jiné, tajemnější, rozostřené, na hranici snů a reality. A tak jsem snila. Hrála jsem si, že jsem víla, která tančí při měsíčku nebo prolézala nejtemnější kouty a brala to jako krásné dobrodružství. Dětská fantazie je něco úžasného.

Stejně tak jsem se moc nebála tmy venku. Dokonce jsem se jí bála méně než tmy doma, protože jsem byla přesvědčena, že strašidlo žije u nás ve vodovodním potrubí a nechodí nikam ven. Bála jsem se strašidla víc než cizích lidí. Tmu venku jsem tedy milovala už jako dítě. Nejradši jsem se toulala venku s některou z kamarádek po setmění a pátrala po hvězdách a měsíci a tajemstvích skrytých ve stínech. Stezky odvahy, toulky po nocích, to mě vždycky nesmírně přitahovalo. Vždy jsem byla tvorem pasoucím po magii a tajemstvích. Tma mi byla hřištěm. Později, když jsem se jí přestala bát, se mi stala i útočištěm. Vítala jsem chvíle, kdy jsem se mohla skrýt pod jejím pláštěm. Ve tmě jsem mohla být sama sebou, protože nikdo nemohl číst v mojí tváři. Mohla jsem se usmívat i plakat - hlavně plakat, protože slzy jsem před lidmi vždy skrývala. Tma mě objala a zahalila a já se nebála. Byla jsem chráněná. Byla jsem svobodná. Ve tmě jsem vždycky ráda snila a přemýšlela. Ve tmě jsem se cítila nejblíž sama sobě, bez všech rozptylujících věcí. Navíc, jakožto krátkozraká, jsem ve tmě rovnocenná lidem, kteří vidí normálně. Vidí jen obrysy, stejně jako já. Nepotřebuji ani brýle.

A tak je to dodnes. Tma je mi spojencem a útočištěm, tajemnou družkou, se kterou můžu být sama sebou. Mění svět z ostré reality v mlžnou krajinu snů a já si ani nedokážu představit, že by bylo světlo pořád. Svět by byl o mnoho chudší.

Dej mi ránu, vždyť to chci

18. ledna 2014 v 12:37 | Tammy
Žijeme v době emancipace, ale přesto se pro ženy věci příliš nelepší. Nevěříte? Ano, je sice pravdou, že se mohou uplatnit téměř v jakémkoli zaměstnání, nosit kalhoty a volit, ale co se nezměnilo, je jejich nízké sebevědomí. Ženy se už od mládí učí, že jsou méněcenné. Může za to spousta věcí, ať už je to výchova v rodině nebo mediální masáž v televizi, ale hodně za to mohou i ženy samy. Milé dámy, řekněte mi, stojí vám to zato?

Vidím to kolem sebe každý den a nejsou to jen mindráky z nedokonalého vzhledu. Mám dvě spolubydlící a tak vím, o čem mluvím. Nejstrašnější mi přijde jejich hudební vkus. Patnáctileté slečny poslouchají rapperské idoly, jejichž texty na mě kupodivu nepůsobí povznášejícím dojmem. Někoho možná baví poslouchat, že jediným řešením mezilidského konfliktu je rozbít někomu hubu a všechny ženy jsou, slušně řečeno, prostitutky, ale obecně vzato je to hodně děsivé.

Nevím, jestli si toho všímáte, ale tyto slečny s velkým nadšením opakují po svém idolu věty jako: "Podvedla tě? No tak jí flákni, víš, že si to zaslouží…" Ale jistě, ony jsou v tom nevinně, vždyť to tak prostě chodí. Muž smí mít žen, kolik chce, zatímco ubohá žena je po třetím vztahu ihned pomlouvána coby šlapka. Čtenáři smí milostivě ignorovat fakt, že zmiňované pomluvy šíří v prvé řadě závistivé ženy. A tohle jsou prosím budoucí matky. Jak svým synům předají úctu k ženám, když ji ani ony samy k sobě a ostatním nemají? Divíte se, proč je tolik domácího násilí a znásilnění? Stačí si poslechnout texty, které slečny tak ochotně opakují. Vždyť ony si o to přímo říkají…

Střet se smrtí

28. prosince 2013 v 14:56 | Tammy
Ač to tak podle názvu může vypadat, nehodlám psát o žádném svém sebevražedném pokusu ani vážné nehodě, ale o setkání mnohem méně blízkém. Nevím, jestli jsem to tady už zmiňovala, ale budou to asi dva nebo tři měsíce ode dne, co mi zemřela babička na rakovinu. Měla ji tajně už několik let, nezašla si k doktorovi, nikomu to neřekla a teprve, až se jí objevil obrovský nádor, nechala se odvézt do nemocnice. Já byla tou dobou v Brně, naše vztahy během letošního roku značně ochladly. Dříve mi byla z prarodičů nejbližší, jezdívali jsme k nim alespoň jednou měsíčně, každé Vánoce a jako dítě mě často hlídala. Přesto jsem z její smrti nebyla nijak smutná, spíš jsem si nemohla zvyknout na to, že už tu není a nezvykla jsem si na to doteď.

Moje matka to pochopitelně nesla mnohem hůř a protože jsem hodně empatická, svou bolest přenášela nevědomky i na mě a já měla chvílemi co dělat, abych se udržela na nohou. Doprovodila jsem ji na pohřeb a připadala si tam nemístně. Matka a teta sotva stály a třásly se a mně nedělalo dobře je tak vidět, jinak jsem byla v pořádku. Když nám pak šli vzdálení příbuzní vyjádřit upřímnou soustrast, vypadala jsem dostatečně zničeně na to, aby mě skoro utěšovali. No, jsem dobrá citová herečka. Vyvolám v sobě bez problémů skoro každou emoci na počkání, jen mám problém je na divadle vyjádřit, otevřít se, ale v reálném životě nikdo otevření nečeká. Stačí něco cítit (ačkoli nemám důvod) a nikoho nenapadne, že to hraju. A nebylo by zrovna vhodné se na pohřbu usmívat, to všichni uznáte. Ne, babičky mi není líto. Myslím si, že se teď má líp. Neměla o nic lehčí život než ostatní a někdy si říkám, že bych nejradši odešla za ní.

Přesto je na smrti něco smutného. Nejde o fakt, že lidé zemřou tělesně, ale o tu prázdnotu. Jejich těla už se sice nehýbou, ale se smrtí mizí také lidské sny. Všechny ty nesplněné sliby, neuskutečněné plány, nenaplněné touhy, to všechno po nich zůstává a to je moc smutné. Uvědomuji si to teď s odstupem času, když si na ni občas náhodou vzpomenu. Vzpomínám na to, že jsme ji už několik let chtěly s matkou vzít na náš ostravský hrad, protože vždycky milovala hrady a zámky a ráda je navštěvovala. A tak mě mrzí, že už žádný další hrad neuvidí. Už neoslaví padesátileté výročí s dědou, do kterého zbývaly asi tři roky a pořád nás odbývala s tím, že žádné velké oslavy neplánuje. Roky trpěla cukrovkou a držela se a nikoho z nás ani nenapadlo, že odejde tak brzy. Myslela jsem, že uvidí sestru vyrůstat a pokud se někdy (ač je to nepravěpodobné) vdám a budu mít děti, bude u toho. Ale už nebude. Už nikdy. Tohle je ta prázdnota, co po smrti zůstává. Nedokončené příběhy. Správně by mělo všechno v životě smrtí končit, ale spousta věcí tu prostě zůstane nedokončených v paměti pozůstalých. Jeden z důvodů, proč jsem si tu sebevraždu už párkrát rozmyslela byl fakt, že mě zajímalo, kudy se bude můj život ubírat dál, jak bude ten příběh pokračovat. Vždycky jsem měla ráda příběhy, ale teď vidím, že některé nikdy nemají konce. Jeden život skončí, ale přijde další a pak další a zase další a na ten původní se zapomene. Většinou.

A tak... každá duše je součástí nekonečného příběhu, který ani smrt neukončí. Ani na Zemi, ale ani mimo ni, tam kde teď duše zemřelých jsou a čekají... na další život, na další příběh.



Realita je velmi křehká

1. prosince 2013 v 22:22 | Tammy
Uvědomila jsem si, že nic, co máme, není jisté. To všichni víme, ano, ale... jak velkou moc má doopravdy minulost? Jak velkou stopu v našem životě nechávají někteří lidé? Přemýšlím nad tím, jak moc jiný by byl můj život, kdybych úplnou náhodou nepotkala jednoho člověka. Stačilo by, aby mě jedna věc nenapadla a já se do toho nápadu nepustila a všechno by bylo úplně jiné. Dívám se kolem sebe a vidím všechny ty věci, které jsou teď běžnou součástí mého života a ještě před rokem nebyly. Sedím na židli v pokoji, který bych nikdy nespatřila. Píši na notebooku, který bych neměla, protože bych nedostala odvahu vybrat si ty peníze a odejít. Na krku mám přívěsek z Anglie, kam bych se možná nikdy nepodívala, kdybych nešla do Brna. A do Brna bych nešla, kdybych díky jednomu člověku město nepoznala a nepochopila, že mě sem srdce táhne. Na břiše tetování, které bych si také jinak nepořídila. Mám přátele, které bych nikdy nepoznala. Tarotové karty, které jsem začala vykládat, abych pochopila svou šílenou situaci - do které bych se nikdy nedostala. Jsem úplně jiný člověk, než bych byla, kdybych nikdy nepoznala jeho. Život je zvláštní. Mohli jsme se minout úplně snadno. Mohlo být všechno jinak, ale není a nedovedu si ani představit, že by bylo. Některé věci se asi stát musely. Ne nad vším mám v životě kontrolu. A možná je to dobře...

Pochopila jsem, ale...

22. listopadu 2013 v 22:37 | Tammy
To, že máme s některými lidmi hodně společného, ještě neznamená, že spolu budeme šťastní. Nezáleží na tom, kolik spřízněných duší potkáme - žádný není "ten pravý" nebo "ta pravá". Ano, každý je jedinečný, ale není jediný na světě, s kým nám může být dobře. Každý z nás je originál a proto ani nemůžeme najít svou druhou polovinu někde jinde. Je v nás. Proto je zbytečné lpět na jednom člověku, smutnit a žárlit, když jediný, s kým potřebujeme mít napořád krásný vztah, jsme my sami. A tak... život jde dál...

Tohle všechno vím a uvědomuji si, ale proč se ani přes to necítím líp?
Jedna má spřízněná duše by řekla... protože je to lidské.

PS: Také tak milujete, když po celém dni skládání střípků a sledování znamení pochopíte sdělení,
ale stejně máte pocit, že vám to vůbec nepomohlo? Ano, byla to ironie.

Když něco končí...
něco nového někde začíná.

Čtvrtý měsíc bez masa

20. listopadu 2013 v 17:15 | Tammy
Ač se tomu někteří lidé divili, nebývala jsem vegetariánka. Miluji zvířata a nelíbí se mi, že žijí celý život v klecích jen proto, aby pak byla zabita a snědena rozmazlenými lidmi. Říkala jsem si, že jednou, až budu dospělá a odstěhuji se od rodičů, přestanu maso jíst, protože mi stejně nijak zvlášť nechutná a je mi to i morálně nepříjemné. Jenomže jsem pořád žila s matkou, ta si už tak stěžovala, že skoro nic nejím a nechtělo se mi s ní dohadovat ještě kvůli tomu. V srpnu jsem se od rodičů odstěhovala. Asi měsíc jsem byla čistě na vitariánské stravě, jen ovoce a zelenina, a vyhovovalo mi to. Bylo léto, všude stánky s ovocem a zeleninou, hlad jsem moc neměla a užívala si to. Měla jsem období skvělé nálady a tak mi vařené jídlo ani nechybělo. Cítila jsem se zdravě, zlepšily se mi vlasy a téměř zmizely veškeré tělesné pachy. Naneštěstí šla dolů i váha, což je v prvních měsících normální, pak se zase má zvednout. I tak mě to vyděsilo, začala jsem nad tím moc přemýšlet a jak víme, psychika na tělo velmi působí, takže jsem se zacyklila v té nízké váze.
Pak přišly nějaké špatné zprávy a psychicky jsem se dostala dolů a začaly mi chybět vařené věci, sladké, prostě takové ty "utěšováky", takže jsem zase pomalu zařadila vařené zpátky. Dokud na to nebudu zase psychicky připravená, prostě zůstanu u "normálního jídla". K masu už jsem se nevrátila. Vůbec mi nechybí, netoužím po něm, jsem ráda, že už ho nejím. Matka to prostě přijala a když k ní přijedu, vaří bez masa. V jídelně byli zpočátku zaražení, ale teď už si jen občas povzdechnou: "Nojo, vy vůbec nejíte maso, co?" A já řeknu, že ne, tak se mi snaží podstrčit alespoň dva saláty, abych neumřela hlady.
Nevím, jestli to má nějaké obzvláštní zdravotní výhody. Nevšimla jsem si žádných změn v energii, psychice ani ni čem jiném. Až na jednu věc - maso mi strašně smrdí a mám k němu odpor. Co ho nejím, prostě vidím a cítím mrtvolu a nedokážu si představit, že bych něco takového dala do svého těla. Člověk si vážně zvykne na všechno, jakkoli mu to škodí (viz cigarety apod.), ale jakmile si odvykne, uvědomí si, jak je to nepřirozené. Z tohoto důvodu si myslím, že by člověk neměl jíst maso, že to opravdu není přirozené. Copak lidem smrdí čerstvé jídlo? Ne, jen zkažené, je to přirozená výstraha, aby ho nejedl. Stejně tak by to mohla být výstraha proti masu. A co se týče bílkovin: Víte, že tělo živočišnou bílkovinu rozkládá na aminokyseliny, ze kterých skládá samo bílkoviny znovu? A ten rozklad je prostě akce navíc. Z ovoce a zeleniny všechny potřebné látky dostává i bez rozkladu. Jen je škoda, jak málo jich v moderních přešlechtěných a přehonjených plodinách je. Takže ne, maso mi nechybí. Nevnucuji nikomu vegetariánství, jezte si co chcete, ale já osobně cítím, že pro mě to správné je a to mi stačí :)

Kdy mě začala faleš tak štvát?

20. října 2013 v 20:02 | Tammy
Byly časy, kdy jsem byla dobrá lhářka a lhala v drobných věcech téměř bez přemýšlení. Nechtělo se mi někam jít s kamarádkou? Prostě jsem se na něco vymluvila, abych ji neranila, když jsem byla prostě líná. Styděla jsem se za něco? Proč si komplikovat život tím, že bych to přiznala a pak snášela urážky? Prostě jsem lhala, popírala, skrývala se. A chodit do školy bez lhaní je velmi těžké, protože musíte mít vždycky omluvenku, ať už máte důvod nepřítomnosti jakýkoli. Třeba jsem měla vzít sestru do školky, ale zaspala jsem a musela s ní zůstat doma, protože tak pozdě už děti nebrali. Co říct ve škole? Prostě jsem se vymluvila, že mi bylo špatně. No vážně, kdo v dnešní době nelže?

Já už nelžu, většinou. A ty výjimky jsou jen tam, kde si toho opravdu nevšimnu. Je to legrační, někdo má problém lhát a někdo má problém nelhat tam, kde to dřív dělal automaticky. Každopádně, lhaní mi začalo připadat prostě zbabělé. Např. si vemte fakt, že jsem si nechala změnit jméno. Bylo by úplně nejjednodušší tvrdit, že mi moje nové jméno dali už rodiče a nikdo by se na nic neptal a netvářili by se tak divně, ale bylo by zbabělé to tvrdit. Změnila jsem si jméno. Stojím si za tím a nelituji toho. Měla bych se za to snad stydět? A až by na to někdo přišel, tak co? A tak jsem o tom zalhala jednou a naposledy. Teď už si hodně dobře rozmýšlím, jestli mluvím pravdu, polopravdu nebo mlčím. Ano, pořád jsou chvíle, kdy mi přijde, že si někdo celou pravdu nezaslouží, protože se ani nenamáhá po ní pátrát nebo se neumí správně ptát. Krásným příkladem je třeba otázka: "Kdy jsi měla naposledy kluka?" A já vím, že se dotyčný neptá na vztah, ale je jeho chyba, že to neupřesnil. A tak protože nemám chuť mu sdělovat detaily, prostě odpovím "před pár měsící" (což je pravda, z mého pohledu) a je to. Pak jsem sice lehce otrávená tím, jak mi to prostě sežere, i když si to vykládá špatně... ale to je jeho chyba, mé svědomí mlčí.

Můj problém (anebo štěstí) je, že poznám faleš a neupřímné lichotky a neupřímné úsměvy a neupřímnost celkově. Nejspíš existuje pár výjimek, u kterých to nepoznám (o jedné to vím...), ale většinou si všimnu. Já si sice nechávám pro sebe, že na mě ty řeči neplatí a nevěřím jim, ale to neznamená, že jsem na ně skočila. No, dotyční oblbovači si to každopádně myslí. Teď jsem ve svém znechucení nad falší a hrami narazila na další krásný exemplář. Sedím s ním na angličtinu a po tom, jak bezcenná jsem se cítila poslední dobou, mě jeho zájem celkem potěšil, ALE řekla jsem si, že tomu dám čas a uvidím, jak se vybarví a rozhodně mu nic nedám zadarmo, budu opatrná. Přecejen si sebe pořád ještě vážím a nepůjdu do ničeho, čím si nebudu naprosto jistá. Teprve teď jsem si naprosto jistá, a to tím, že to nikam nepovede. Ačkoli není můj typ, dala jsem mu alespoň tu šanci, že si napíšeme a po propsaném večeru jsem se docela pobavila, jenomže... byl prostě falešný a nemohla jsem si toho nevšimnout. Možná, že na některé holky zabírají plané lichotky, ale na mě ne. Já svou cenu znám a vím, že jsem třeba inteligentní... a nepotřebuji to slýchat. Ano, je milé, když to někdo řekne, pokud to tak myslí upřímně, ale poznám, když mu jen o něco jde. A tohle byl ten případ a nemám to ráda a uráží mě, když si někdo myslí, že na takové oblbování skočím. Chválili mě i kluci, co to mysleli upřímně. Vážně v tom vždycky nehledám záměr, ale musela bych být pitomá, aby mi unikl, když tam je. Takže jsem si začala říkat, jestli to není jen nějaký sukničkář, co tohle zkouší na každou druhou. Nechtěla jsem ho předem soudit, tak jsem to nechala zatím být... druhý den sem se dozvěděla, jakou má ve škole pověst a že můj typ se sukničkářem byl přesný. Teď už bych věřila i tomu, že na mě půlku toho co říkal a psal jen hrál, aby mě dostal, a nemám absolutní chuť ho dál poznávat. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že budu zlá a budu si s ním chvíli hrát a zkoušet, jak moc a jak vytrvale se bude snažit. Mám prostě v sobě tuhle škodolibou pomstychtivost, pro ty, kteří si to podle mého zaslouží. Nakonec jsem si řekla, že se nebudu namáhat a hrát hry. Já nebudu oplácet faleš falší.

No tak chlapi, vážně, to máte tak nízké sebevědomí, že musíte holku oblbovat hezkými neupřímnými řečičkami? To vás ani nenapadne, že kdybyste byli prostě upřímní a takoví, jací jste, mohli byste ty holky taky zajímat? Uznávám, jsou takové holky, které na to skočí a touží po těch řečičkách, ale takové si neváží zase samy sebe. Takové chcete? Chcete si pořád na něco hrát, dokud na to nepřijde a rozčarovaná od vás neodejde? Jo, pokud vám jde zrovna jen o sex, pochopitelně je vám to celkem jedno. Mně tedy není. Když už někoho k sobě pustím tak blízko, chci, aby to byl on a ne jeho maska.
A mezi námi... holka s nízkým sebevědomím se pravděpodobně ani v té posteli moc projevovat nebude ;)

A tak jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby se o mě někdo vážně zajímal, až jsem si přitáhla do života tohohle. Jediné fajn na tom je, že jsem si ujasnila, že doopravdy nechci takovýhle zájem. Což je každopádně dobré vědět.

PS: Přijde mi, že tenhle obrázek téma dokonale vystihuje (film Casanova).

Co všechno musí člověk udělat, aby získal sebeúctu?

15. září 2013 v 21:21 | Tammy
Mám teď své přemýšlecí, kreativní a věštecké období, dalo by se říct. Otázkou je, jestli svým způsobem nemám takové období pořád, ale teď jasně vidím, že je to nejsilnější za celý měsíc. Ještě před pár dny jsem nosila v hlavě jen starosti, myšlenky na práci, placení nájmu a tak podobně, cítila se docela špatně a hodně odpočívala a zase jednou si mírně vyčítala, že skoro nic nedělám. Teď už jsem zase klidná a sebejistá a tyhle myšlenky odháním koštětem. Což mě vede k zamyšlení - kolik toho musí člověk udělat, aby se zavděčil sám sobě? Ptám se, protože si občas všímám, že na sebe mám přehnané nároky. Nejsem v tom sama, lze psát celé knihy o ženách, které se snaží být superženami, matkami, manželkami, podnikatelkami, služkami, vrbami a to tímto vším dohromady a přitom si ještě vyčítají, že pořád nedělají dost. Mužská orientace na výkonnost vládne celé společnosti a tak není divu, že přibývá lidí trpících syndromem vyhoření. Diáře přetékají a den jako by neměl dost hodin. Průměrný dospělý člověk toho od sebe často požaduje víc, než může zvládnout.
Chození do práce, odpovídající finanční ohodnocení, úspěšné ukončení studií, péče o sebe, nákupy, uklízení bytu, praní, starost se o děti, trávení času s přáteli, to jsou běžné každodenní činnosti... a to jsme se ještě nedostali ke koníčkům. Kolik lidí si pořád slibuje, že si přečtou dobrou knihu, zajdou si zaběhat, něco nakreslí,... skutek samozřejmě utek. Vtip je v tom, že mnoho lidí má pocit, že i když zvládají všechno výše psané plus koníčky, pořád nedělají dost a měli by dělat víc. Nejhorší je, když se srovnávají s ostatními anebo ve svém životě nedělají věci, které milují, ale jen ty, které si myslí, že dělat prostě musí. Tohle nevyhnutelně vede k depresi a ztrátě smyslu života. Jakmile máte pocit, že váš život nemá smysl, přestane vám samotná vaše existence připadat hodnotná. Já to vím, strávila jsem celé dětství úvahami na téma: "Kdybych umřela, co tu po mně zbude? Co jsem dokázala? K čemu to bylo? Vždyť trávím každý den zbytečnostma a nikam se neposunuju. Takhle se přece nedá žít." Možná něco bude na těch poznámkách některých lidí o mé předčasné vyspělosti. Kdo ve dvanácti přemýší nad tím, jestli měla jeho existence smysl? Škoda je, že mě tyhle úvahy ani v dospělosti nepustily. Až teď, když konečně bydlím sama, začínám mít pocit, že jsem tam, kde mám být a tím, co zrovna dělám, dělám dost.

Pro představu: Obvykle se každé ráno probouzím ve svém milovaném pokoji (takové 1+kk bez kk) kolem osmé, ačkoli nemám žádný budík a klidně si můžu přispat. Tělo už si tak nějak na tu osmou samo zvyklo. Mám tady docela chladno, takže se chvíli k tomu vstávání přemlouvám a přehrávám si v hlavě, co se mi zrovna zdálo. Každé ráno to bývají tak tři docela jasné sny, hlavně v těhle "věšteckých dnech". Často sáhnu po deníku a rovnou si ten nejzajímavější sen zapíšu. Pak je to taková ta běžná ranní nuda - osprchovat se, nakrmit králíka, posnídat (nebo se obléknout a zajet do obchodu pro něco k snídani). Co se úklidu týče, většinou uklízím tak nějak průběžně. Nádobí myju hned po jídle a pokud si vzpomenu, že bych měla vyprat, hodím věci do pračky (a pak je později pověsím, až si vzpomenu, že jsem prala). Pak zapínám notebook a mobil a dále to záleží na tom, co mám zrovna na ten den domluvené. Krom několikahodinové odpolední/večerní směny v callcentru (přes týden většinou každý den) mívám v sobotu školu a jednou za čas schůzku či spíše školení kvůli práci konzultantky zdravé výživy. To je samozřejmě jenom základ, jsem takový renesanční člověk, takže mezi mé další obvyklé aktivity patří psaní na blog, psaní knihy, básní a povídek, zpěv, skládání písniček, cvičení na kytaru, herecký soubor, kreslení (momentálně si tvořím takovu mapu cílů), čmárání do deníku, čtení (knihy, články o seberozvoji, zákonu přitažlivosti, úspěchu a psychologii), sledování videí a přednášek ke stejným tématům, učení na vyrovnávací zkoušky do knihkupecké školy, meditace, občasné hraní pc her a koukání na seriály k odreagování a samozřejmě odpočívání, které jsem si dříve vyčítala. Jeden by řekl, že ženská, která má tak dlouhý seznam prováděných činností a tak široké zájmy by na sebe měla být hrdá a považovat odpočinek za zasloužený. Je mi 18 a starám se o sebe úplně sama jak nejlépe umím. Je vtipné, že i přesto se mi pořád zdálo, že si nezasloužím odpočívat, protože toho prostě nedělám dost. Představovala jsem si, jak všechny ty činnosti místo v rámci jednoho týdne zvládám během jednoho dne.
Teď se na ten seznam dívám a říkám si: Sakra, ženská, vždyť toho zvládáš víc než dost, tak co si pořád vyčítáš?! Řekla bych, že je to docela hezké prozření a líbilo by se mi, kdyby mi vydrželo už napořád. Což je důvod, proč píšu tento článek. Je tady od toho, aby mi připomínal, že dělám dost a zasloužím si za to uznání místo výčitek. Sebeuznání je totiž důležité a vím to, a přesto, že to vím, se někdy přistihnu při myšlenkách typu "až uděláš to a to a to, tak si teprve můžeš říct, že za něco stojíš a dát si zaslouženou chvíli odpočinku". Nikdo není dokonalý. Pořád ještě nemám tak skvělé sebevědomí, jak bych si přála, ale už jsem ušla slušný kus cesty a když na sobě budu dál pracovat, udržím si sebeúctu i přesto, že každý den nelítám jako s vrtulkou v zadku. Berte to jako vzkaz i pro ostatní kozorohy a workoholiky a podobně náročné jedince. Dovolte si nebýt dokonalí a neustále výkonní a přestane vás štvát i ulejvačství ostatních, čímž si navíc ušetříte hodně nervů. Bude to znít jako otřepaná fráze, ale nejlepší je být spokojený s tím, co je. To znamená být spokojený i sami se sebou, takovými, jací zrovna jsme. Neznamená to, že se nemáme posunovat vpřed. Mít cíle je dobré, jen se sebou musíme mít trpělivost. Ale mně se to kecá, když to sama nedodržuji, co? Upřímně se snažím a od ostatních taky nečekám víc, než snahu. Kdybychom měli všechno hned, za chvíli by nebylo kam dál jít a co pak s vším tím volným časem?

Vaše Tammy :))

Sláva není nedosažitelná, je jen těžko dosažitelná

11. září 2013 v 14:24 | Tammy
K této "úvaze" mě navedla spousta věcí, které poslední dobou čtu a slýchám kolem. Když pořád přemítáte nad tím, jak dosáhnout úspěchu a udržet si ho a jak se dostat k dobře placené, naplňující práci, tématu slávy se nevyhnete. Proslavit se dá v každém odvětví, ale ani v jednom to není snadné. Co se týče slávy, lidé se dělí na několik skupin. Někteří o slávu ani bohatství nestojí, je jim to ukradené. Někteří považují slávu za něco, čeho dosáhnou jen vyvolení géniové a klikaři a jich se nijak netýká, týkat nebude a ani nemůže, pro ty je sláva nedosažitelná. Pak jsou lidé, kteří mají víru, ale nemají žádné odhodlání, takže se slavnými nestanou - vzdají to. Nakonec tu máme ty, kteří věří a snaží se a dosáhnou svého cíle. Ti jediní mají šanci na úspěch. A vlastně i ti, kteří věří, protože když k víře přidají i ten zbytek (snahu), něco se stane.
Nejsou žádní vyvolení. Neobvyklý talent má každý z nás, jenže je třeba spící, nevyužitý anebo mu dotyčný dost nevěří a necvičí. Jsou lidé, kteří jsou skvělí kuchaři, mají vizi a dostali se s ní do televize (Jamie Olivier, Zdeněk Pohlreich). Jsou lidé, kteří milují módu, šití, navrhování a proslavili se tím (za všechny třeba Coco Chanel). Existují výborní podnikatelé a lídři, existují výborní učitelé a proslavení koučovové, existují určitě i velice úspěšní právníci, lékaři, esoterici, spisovatelé, umělci, vynálezci, cestovatelé, milovníci zvířat. Myslíte, že se nejde proslavit láskou k přírodě? Jako dítě jsem sledovala pořad o jednom australském cestovateli a nadšenci do chytání a ukazování zvířat veřejnosti, především miloval krokodýly. Řekla bych, že se svou slávou si nežil vůbec špatně a to svou práci bezpochyby miloval. Otázkou je, jak to tito úspěšní lidé udělali? Byli prostě vyvolení? Ne. Proslavit se není nemožné a jediní vyvolení jsou ti, kteří na sobě dokážou pracovat, dokážou vytrvat a dokážou udělat (téměř) všechno pro svůj cíl. Co je tedy pro dosažení slávy potřeba?

Mezi řádky - H.Ch. Andersen

4. září 2013 v 10:00 | Tammy
Četla jsem po dlouhé době knihu pohádek od Hanse Christiana Andersena a došlo mi, kolik mouder je tam k nalezení. Jako dítě jsem to samozřejmě nevnímala. Nevěděla jsem spoustu věcí, které vím teď. A tak jsem se dívala na internet a hledala, jestli si toho ještě někdo jiný všiml, ale krom krátkého odstavce v angličtině jsem nenašla nic. Žádný rozbor. Možná hledám špatně, mám špatná klíčová slova, ale nenašla jsem, co jsem hledala. Když tedy neexistuje článek, který chci, tak ho napíšu. Povím vám, co nám říkají Andersenovy pohádky, co se nás snaží naučit a co je skryto mezi řádky.

Moc nad životem a smrtí

3. září 2013 v 18:32 | Tammy
Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo patnáct a já vedla blog druhým rokem. Tenkrát jsem měla jako puberťačka velkou potřebu ventilovat svoje názory a psala jsem o všem, s čím jsem se setkala. Za těch šest let existence blogu se tu však téma potratu nevyskytlo ani jednou, když tedy z této statistiky vynechám jednu svou povídku. Otázka potratu je jednou z celosvětově nejpalčivějších otázek a tak je docela zvláštní, že zrovna já, která mám na většinu světových problémů nějaký svůj názor, jsem se k tomuto ještě nevyjádřila. Samotnou mě to překvapilo. A tak přišel čas to změnit.

Víte, já chápu, že to matky nemají jednoduché. V dnešní době médií, informovanosti, nátlaku okolí, zkrátka celé společnosti, se může žena dočkat odsouzení za spoustu věcí. Neexistuje na to žádná norma. Ale jen se podívejte do svého okolí - na kom pomlouvači nechají nitku suchou? Na kom něco nenajdou? Pokud do tramvaje přistoupí mladé děvče s velkým břichem, může se dočkat hned několika reakcí. Záleží na tom, na kolik let vypadá. Pokud vypadá na 15-18, nedejbože míň, lidé ji odsoudí, protože si řeknou, že je nezodpovědná. Dnes je přece normální, aby mladé dívky vystudovaly a teprve pak měly děti. Pokud mají děti dřív, nejspíš selhala antikoncepce nebo byly tak hloupé, že ji nebraly. To si hodně lidí pomyslí. Kdysi zase mladé bezdětné dívky byly brány za staré panny, kterým ujede vlak, když honem svůj nedostatek nenapraví. A tak společnost svými poznámkami vždy tlačí na ty, kteří nezapadají do škatulek. A to byl jen první příklad. Pokud žena vypadá zase "příliš staře", dočká se málem lítosti, protože doktoři hojně straší tím, že s vyššm věkem je u dětí vyšší riziko nemocí a postižení. A to není všechno. Pokud má v dnešní době žena víc než tři děti, tak se na ni dívají skrz prsty, jak že ty děti uživí, a nezřídka je přirovnávána k líné ženské, která nic neumí, a tak si radši pořizuje děcka a žije ze sociálních dávek. Co ženy, které nemají partnera ani manžela a zůstaly na výchovu samy? Někteří je litují, někteří je obdivují, někteří do nich dloubou a doporučují, aby si někoho rychle našly, anebo tvrdí, že s dětmi už si nikoho ani nenajdou.

Jistě si dokážete představit, proč ženy chodí na potrat. Na nejčastějších důvodech se shodneme asi všichni:
1. Ještě se necítí na mateřství připraveny nebo děti vůbec nechtějí
2. Partner od nich odešel, rodina jim nepomůže
3. Nemají zázemí, třeba teprve studují
4. Bojí se ostudy (nízký věk, znásilnění, nejsou vdané)
5. Špatný zdravotní stav

Otázkou je: Je špatné jít na potrat? A odpověď zní: Neexistují dobrá ani špatná rozhodnutí.
Opravdu ne. V každé chvíli jednáte nejlépe, jak dokážete. Rozhodnete se podle dostupných informací, podle svého vnitřního pocitu, logických argumentů, podle čehokoli, co považujete za důležité, ale rozhodnete se nejlépe jak v tu chvíli dokážete. Odsuzovat zoufalou ženu, která jde na potrat, je to samé, jako odsoudit otce hladové rodiny, že šel krást. Činy, které nám nemusí připadat zrovna správné, někdy vypadají jako jediné anebo nejlepší možné řešení. Kdyby ta žena byla v jiné situaci, nejspíš by se nerozhodla své dítě zabít, ale kdyby jsou chyby. Já můžu říct, že bych to nikdy neudělala, ale nikdy neříkej nikdy, protože nevíš, co se může stát.

Co bych udělala, kdybych byla milionářka?

24. června 2013 v 19:56 | Tammy
Dokážu si to představit docela živě a plánů mám spoustu. Když si představím, že mám na účtě pár milionů, můj život pokračuje nějak takto...

Nejprve platím školné do dálkové školy, kde v září začínám studovat. Pak se stěhuji do pronájmu do Brna, kde hodlám zůstat jen pár měsíců, protože další položkou na seznamu je shánění pozemku a firmy k výstavbě vlastního nádherného ekodomku. Úplně ho vidím. Stojí ve velké zahradě, kde mám mimo jiné maličký ovocný sad, jezírko, svatyňku pro bohy a svého koně a psa. Ale k domu. Je celý vystavěný podle zásad ekobydlení, takže převážně z přírodních materiálů. Stěny jsou ze slámy omítnuté bílou vrstvou, okna a dveře ze dřeva, stejně tak nábytek. Střecha je buď ozeleněná nebo rovná, abych na ní mohla v létě spávat (ještě jsem se nerozhodla). U domu je přistavený skleník. Celý působí jako takový vílí domeček, takový můj vzor je tady. Ještě před odstěhováním jdu s kámoškou na tetování, pokud z toho nakonec nevycouvá, ale půjdu klidně i sama, jsem rozhodnutá. Rodičům dávám tak tři tisíce, za jeden dluh i s úroky. Dala bych jim víc, ale bylo by to zbytečné, protože oni si svým myšlením přitáhnou dluhy hned zase zpátky. Nemůžu je zachraňovat, musí to dokázat sami.
A tak si ještě kupuju notebook, platím řidičák a po něm auto. Lekce zpěvu, hraní na kytaru, španělštinu a ježdění na koni. Korespondenční studium na barda. Vzdělání v těch správných oborech není nikdy dost a napadá mě ještě víc skvělých kurzů. Každopádně mě ještě čeká dost cestování, vždycky jsem chtěla poznat svět. Ale nejprve na Bali, zaplavat s delfíny. Slíbila jsem si, že to udělám, jestli budu mít někdy na účtě pár milionů. Krom toho nakupuji výbavu na larp, konečně pořádný luk a kostým, aby to mělo atmosféru a přiznávám, i nějaké další oblečení jen tak pro dobrý pocit.
Po tomhle uspořádání svého života mám nápady na pár podniků. Především něco pro zvířata. Buď vybudovat nebo zafinancovat záchrannou stanici. Krom toho chci podpořit umělce a ráda bych vybudovala něco jako stabilní akrobatický cirkus, bez kočování. Určitě mě toho ještě napadne víc.
A tak... kdo říká, že ženy nevědí, co chtějí? :D

Dospělost stojí zato

19. června 2013 v 14:52 | Tammy
Dospělost je úžasná. Všechna ta poprvé, která jsou někdy trapná, jindy docela jednoduchá a často vyžadující pomoc, ač dospělí o pomoc obvykle nežádají. Ale je dobré se to naučit, mimo jiné.
Od svých osmnácti, které přišly letos v lednu, jsem už takových blbůstek zažila dost. První změna jména, první samostatné vyřizování dokladů na úřadech bez rodičů, první cestování aniž bych potřebovala jejich povolení, první vyzvednutí zásilky na poště, první poslání dopisu, první koupě losu, první sklenka alkoholu, první účet, první platba v obchodě, první zcela samostatná rozhodnutí bez ohledu na přání rodičů a především spousta a spousta podepisování sama za sebe. A zatím si to užívám, všechny ty věci, kterých už mají starší dospělí za celé ty roky plné zuby. Celé dětství jsem se na tu osmnáctku těšila a musím říct, že ani nezklamala. Vzala jsem otěže svého života pevně do svých rukou a nestěžuji si. Nevadí mi to papírování, vyřizování a další a další věci, protože vím, že to konečně dělám ze své vůle a pro sebe a rozhoduji o tom sama. Jsem šťastná a snažím se z toho vytěžit maximum. Mnoho lidí možná v dospělosti nadšení přejde, mně teprve začíná.
Být dospělá vážně stojí zato :D

Tvořit pro ostatní

21. dubna 2013 v 22:11 | Tammy
Když chcete dělat umění, je důležité si uvědomit jednu věc. Všechno co děláte je dobré jen tehdy, když to něco přinese ostatním. Jinak to nemá smysl. Zní to hrozně jednoduše, ale jednoduché to vůbec není. Od začátku jsem všechno dělala čistě pro své potěšení. Když jsem jako malá začala s kreslením, neplánovala jsem své obrázky nikomu ukazovat a když už, tak abych si vysloužila pochvalu pro sebe. U kreslení jsem nezůstala, i když i teď se pořád zlepšuju a občas něco nakreslím. Pořád ještě ale kreslím jen pro sebe. Stejně je to s básněmi. Když se potřebuji vypsat z nějakých emocí, sepíšu obvykle báseň. Někdy píšu básničky s naznačeným příběhem a ty prostě píšu proto, že mě napadly a připadá mi škoda to nesepsat.
Podobně je to s příběhy a knihami, ale ty mají často ještě jiný účel - upozornit na něco, poučit, sem tam i pobavit. A to je to hlavní, pobavit. Nemusí být zrovna vtipné. Stačí, když čtení nějakým způsobem potěší.
Tohle je něco, co si nikdy neuvědomíte, dokud se neocitnete v roli diváka, čtenáře,... zkrátka toho, komu je umění určeno. Poprvé přemýšlím nad tím, proč vlastně čtu. Čtu pořád něco snad odjakživa. Sem tam potřebuji zjistit nějaké informace, ale častěji čtu prostě beletrie pro zábavu. Chci si prožít prostřednictvím knižního hrdiny něco, co sama nezažiju? Možná mám prostě ráda příběhy. Každý má svým způsobem rád příběhy. Od toho jsou filmy, ne?
Mám doma od dětství knížku, na kterou nedám dopustit - Hra na Egypt. Jako malá jsem milovala Egypt a tahle miniaturní knížka o dětech, které si stvořily v dnešní době své vlastní Nilské království jen na dvorku s trochou fantazie, mi učarovala. Knihy tady jsou pro čtenáře. Hudba je pro posluchače. Divadlo je pro diváky.
Na to se v dnešní době často zapomíná. Každý chce dělat to, co ho baví, prostě proto, že to dělá rád. Na tom není nic špatného. Chce na tom také vydělat, takže myslí v prvé řadě na to, aby se kniha prodávala. Stejně je to i s ostatními druhy umění a já si říkám, kolika lidem dochází, že to není tak úplně správné. Teprve když to děláte pro publikum, pro čtenáře, zkrátka pro ostatní, můžete to dělat dobře. Musíte se naučit odložit svou ctižádost a zbytek příjde sám. Já to ještě pořád neumím a dokud se to nenaučím, nejspíš nikdy nebudu doopravdy úspěšná. Ještě na sobě musím hodně pracovat.

Muži a ženy

15. dubna 2013 v 18:55 | Tammy
Říká se, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Není to tak úplně pravda. Nejvíce se podobají Slunci a Měsíci. Jeden na druhého působí, bez sebe se neobejdou. Všichni víme, že kdyby zůstalo jen jedno pohlaví, lidská rasa by nemohla pokračovat. Muži a ženy byli stvořeni pro sebe navzájem, ale začínají to přehlížet. Nejde jen o to, že na dělání dětí musí být dva. Dokonce ani o to, že by měli dva děti také vychovávat. Tím hlavním faktem je, že muži bez žen přestávají být muži a ženy bez mužů ženami. Nevěříte?

Vlastně lásku docela snáším, někdy

2. dubna 2013 v 0:06 | Tammy
Mám takový pocit, že by bylo jen fér, kdybych se svým drahým čtenářům svěřila s menší novinkou. Už nějakou dobu váhám, protože nechci přehánět nebo něco zakřiknout, ale... tohle by mohlo některé "pamětníky" udivit. Stačí vzpomenout na moje zahořklé, negativistické články a básně: http://tajemne.blog.cz/1112/snad-je-to-tak-lepsi, http://tajemne.blog.cz/1111/nesnasim (když teď čtu speciálně tento, musím se smát :D), http://tajemne.blog.cz/1111/par-vet. Asi nepůsobím zrovna dojmem romantičky, i když jsem jí kdysi byla (a možná někde tak hluboko, že už tam ani nevidím, jí pořád ještě jsem).
Přesto jsem před nějakou dobou potkala svou spřízněnou duši a jaksi to... vyšlo, dá-li se to tak říct :D
Sama v tom místy nemám zrovna jasno. Neřekla bych, že je to nějak růžové. Těžko říct, jestli jsem vlastně zamilovaná šťastně nebo nešťastně, ale snažím se. Není to zrovna lehké, když je někdo celý život zvyklý na samotu a najednou se musí vyrovnávat s novými situacemi a přesto mě udivují některá má dřívější slova, když se na ně dívám s odstupem.
Přiznávám, že když jeden zažívá jedno zklamání za druhým, má sklony k přehnanému negativismu. Ano, už si nestojím za tím, co jsem dříve napsala, ale nesmažu to. Je to vcelku zajímavé ohlédnutí za tím, jak jsem přemýšlela tenkrát.

Takže abych to trochu zaktualizovala...
Zamilovanost je chemie, proti tomu není co namítat. Láska... je o něco složitější. Nesobečtější. Vynechme z toho žárlivost, na tu stejně netrpím. Láska znamená chtít pro toho druhého to nejlepší, i kdybychom pro něj to nejlepší nebyli zrovna my. Znamená to vidět chyby toho druhého a přijmout ho i s nimi, vědět, jaký je a přesto mu přát jen to dobré. Můžeme se na něj zlobit, může nám lézt na nervy, můžeme odejít a stejně zůstane v našem srdci. Časem nejspíš zmizí, o něco pomaleji než zamilovanost, ale zmizí. Zato z paměti se jen tak neztratí.
Zamilovanost je krásná v tom, že stačí vlastně maličkost aby svou oběť uvrhla do skvělé, povznesené, šťastné nálady. Vidět toho druhého, slyšet, že mu na nás také záleží... Někdy dokáže chemie zamotat hlavu natolik, že máme pořád plno energie i po tom, co jsme celý týden spali tři hodiny denně.
Láska je klidnější, stabilnější, emoce jí způsobené trvalejší. Místo nadšení se objevuje spíš jen taková spokojenost.
Hlavní rozdíl však vidím v tom, že zamilovanost je slepá, zatímco láska tolerantní.
A také - šílené výkyvy zamilovanosti způsobují, že má člověk chuť si srdce vyrvat z těla (v těch chvílích beznaděje), kdežto s láskou už přichází spíš smíření a rezignace - obzvlášť když (náhle tolerantní) srdce tvrdí, že si ji ten druhý zaslouží i přes to, jak nás někdy neuvěřitelně štve.

Ještě bych se mohla vyjádřit ke svému tehdejšímu nadávání na to, jak vlastně chci nezávislost a zamilovanost mě jen hloupě zaslepuje. Proč mě to dneska tak rozesmálo. Ona je to totiž ironie... nezávislosti mám stále víc než dost. Navíc si čím dál tím víc uvědomuji, jak jsme my "silné ženy" vlastně málo ženami. Snažíme se ve všem vyrovnat mužům a ztrácíme tak své ženské kvality, v dnešní době už sice opomíjené, ale to opomíjení už podporujeme vlastně i my samy! Třeba slzy, původně přirozené, se změnily v tabu, něco, co patří jen do soukromí a k depresím. Bojíme se důvěřovat, bojíme se opřít, bojíme se být slabé a to je chyba. Je pro mě těžké tohle uznat, po všech těch letech, kdy jsem se snažila být co nejsilnější a všechno dokonale zvládat. Úplně jsem přitom přehlédla, že jsem jen herečka. Dokážu hrát, že se mě nic nedotýká, ale dotýká. Moje síla je jen v tom, že i přes to jsem se nikdy nevzdala. A to je možná ono. Možná by to šlo i bez těch divadel.
Každopádně, vrátím-li se k původnímu tématu, už nemám pocit, že by byla moje povinnost se ve vztahu omezovat, šlechtit, tulit, plýtvat svým časem a být otrokem. Vlastně ani nevím, jak mě to tenkrát napadlo. Sebeobranný mechanismus způsobený zoufalstvím mi zatemnil úsudek xD
To, co mě kdysi v mém jediném vážném vztahu bez lásky štvalo a obtěžovalo mi teď nevadí, naopak mám možná té svobody a prostoru víc, než potřebuju. Někdy mě to možná i trochu štve. Není to ironie?
Takže jsem byla nakonec donucena spolknout hrdost, sklonit hlavu a uznat, že jsem se před tím rokem a půl mýlila.
Asi vážně začínám dospívat :D

Za oponou

28. března 2013 v 10:11 | Tammy
Tahle společnost je založená na lžích. Ať už tomu chcete věřit nebo ne, spousta věcí, které bychom odsunuli jen do filmů nebo historických knih není minulostí ani výmyslem - stále existují. Nikdy nevymizely, jen se lépe skryly. Média, hlavní zdroj informací, jsou zmanipulovaná. Vlády celého světa nejsou jen zkorumpované, je to mnohem horší. A ošklivost pravdy dosáhla tak obludných rozměrů, byla tak dlouho a dobře utajována, že jí lidé odmítají věřit. Všichni, kteří doopravdy ví, jak to vypadá za oponou jsou buď umlčováni - to pokud mají příliš velký vliv - nebo prohlašováni za blázny a konspirátory.
Myslíte, že je nemožné utajit vraždy, otrokářství, biologické zbraně, trávení lidstva a jiná zvěrstva?

Představte si, že média řeknou jen to, co si budete přát. Z vraždy udělají sebevraždu. Z biologické zbraně udělají chřipkovou epidemii. A když mizí lidé? Kdo se to dozví, pokud o tom nebude vůbec nic v televizi nebo novinách? Tolik jsme se naučili spoléhat na tyto zdroje, věřit jim. Jsme perfektně zachyceni v sítích vymyšlených lží. A každým dnem se do toho zamotáváme víc a víc. Vzpomeňte si na "fakta", která všichni znají. Opovážil by se někdo zpochybnit to, že je Země kulatá (zploštělá na pólech, ale jinak kulatá), že církev uctívá Boha, atentátníci jsou náboženštví fanatici z arabských států,...
Pravda je příliš hrozná na to, aby jí běžný člověk dokázal uvěřit. Málokdo má tu sílu a odvahu si přiznat, že všechno, v čem vyrostl, co mu ostatní říkají, je lež. Málokdo dokáže unést fakt, že vláda, která nás měla chránit, nás má za pokusná zvířata. A je toho víc. Nečekám, že tomu budete věřit, ne. Většina z vás ž je příliš zamotaná v těch sítích než aby prohlédli. Přesto...

Transformace přichází... a co já?

6. listopadu 2012 v 17:32 | Tammy
Tak už internetem proletěla zpráva, že 21.12.2012 nastane třídenní zatmění. Máme se zabednit doma, nekoukat ven, nechodit ven a nachystat si zásoby na následující dny. Bude úplná tma a nepůjde elektřina. Čas se bude táhnout kdovíjak a co se bude dít? Nikdo neví.
Mám strach? Panikařím? Ne, ani v nejmenším. Tak tedy tomu nevěřím? Ale to víte, že věřím. Čekám na ten den vědomě tři roky, nevědomě celý život. Alea iacta est. Jestli se něco má stát, tak se to stane a já se na to těším. Těším se na to, až příjde to období potom. Jestli to bude jak se říká, konečně se svět změní. Bude to tady ráj. Jistě, bude na tom mnoho práce, ale od toho tady jsem. Ne abych seděla zalezlá u počítače, chodila do práce nebo vychovávala děti. Já vždycky chtěla víc. A údajně to přichází. Co víc si můžu přát?
Nebojím se toho, že bych to nepřežila. Za prvé, mám hlubokou důvěru. Důvěru v to, že se stane přesně to, co se má stát a že to bude správné. Důvěru v´bohy, anděly, víly a především přírodu. Důvěřuji této Zemi. A důvěřuji také sobě. Co si pamatuji tak se znám téměř osmnáct let, ušla jsem dlouhou cestu, hodně poznala a pochopila a stala se člověkem, kterým jsem teď. Připadám si natolik jiná, že už mi nesedí ani vlastní jméno, jako by to byl někdo jiný. A věřím si, vím, že má-li to tak být tak to zvládnu. Zvládnu tak či onak úplně všechno, co bych mohla ztratit? Život, řeknete si. Život v tom světě jaký je teď se dá snést, dá se zařídit docela uspokojivě, ale jsou věci, které budou pořád hlodat a jestliže odsud odejdu, no tak co? Moje duše nezmizí, o tu nikdy nepříjdu. Půjdu dál, vždycky půjdu dál. Není se čeho bát.
Teď je čas věřit, doufat, těšit se a radovat, protože to je to, co Zemi požene vpřed, ne panika a strach a davová psychóza.
Duchovní lidé se nemají proč bát. Dobří lidé, ač trochu zaslepení, to budou mít nejspíš těžší, ale také to zvládnou.
Ti co to nezvládnou se narodí znovu. Ti špatní, kteří tady nemají co dělat, se narodí jinam. A bude tu bez nich líp.
Jestli pochybujete o tom, jestli jste dobří, dost vyspělí nebo si to zasloužíte, povím vám na rovinu - nejde o to, jestli jste dobří, ale pokud nemáte tu jistotu, nejspíš nejste připravení. Pořád je čas. A pořád to neznamená, že s tím bude problém. Věřte. Věřte svým andělům, bohům, bohu, své intuici, vyššímu já, štěstí, čemukoli, ale věřte, že to bude v pořádku. Pak bude naráz všechno jednodušší.

A nakonec taková větička, co mi dneska zní v hlavě celý den: Nad nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj.
Patří tam i zvířata. Svět by vypadal jinak, kdybychom se tím všichni řídili.

Tammy

Ztratili lidé lidskost?

11. září 2012 v 21:57 | Tammy
Ztratili lidé lidskost?
Zrovna dneska mi tak přišla na mysl tahle otázka. To mám z toho, že při práci přemýšlím. Jednotvárná činnost jako pletí a tak podobně je v mém oboru celkem častá a jak se jinak zabavit, než se toulat alespoň myslí, když bych se nejradši zrovna toulala někde úplně jinde i tělem?
Někde, kde nežijí lidé, kde bychom byli jen já, stromy a obloha. Ale kolik je takových míst? Lidé si nárokují všechno. Všechno. Tenhle trávník je můj, tamted kus země zase tvůj. Jeden by čekal, že v době, kdy můžeme mít zdánlivě všechno se nebudeme tolik rvát. Doba nic nemění, život je boj i bez mečů, tanků a pistolí.
A lidskost něco znamenala jen ve světě, kde byl člověk tvor údajně rozumný, laskavý a soucitný a zvěř tou krutou hrozbou skrývající se v lese. Ty časy už minuly. Lidskost zmizela.
Když je někdo hodný, řeknu o něm, že je anděl. Nebo dobrá víla. Dokonce i zvíře je pro mě spíš takové laškovné označení, z legrace, kdepak urážka. Lidskost, lidské, humánní... to si spojuji už jen s popravami.
Humánní poprava, hummání zabití, lidské to nepochybně je, ale proč byla kdysi lidskost synonymem pro soucit?
V dnešní době mi to příjde směšné, absurdní, divné. Když je někdo "lidský", znamená to pro mě, že ničí své okolí. Že je sebestředný a myslí si, že je pánem světa. Nebo-li krutovládcem, který na své poddané - přírodu - zcela kašle a vykořisťuje ji pro své potěšení.

A někdy jen prostě že je, jaký je. Že je stejný jako ostatní, ovečkou ve stádě žijící vzorcem batole-škola-práce-rodina-smrt, aniž by někdy chtěl cokoli jiného. Člověk, který zkrátka neumí být jiný než lidský a je těžké vysvětlit komukoli co přesně pro mě znamená být člověkem. Takové ty maličkosti, ty věci, které nejsou v zásadě špatné, možná tak trochu roztomilé, tak trochu pošetilé a podivné. Lidské.
Ano, pojem lidskost se u mě setkává nejčastěji s povzdechem a odevzdaností, sem tam mírným úsměvem, pokud jde o ten neškodný případ. A když mám zrovna svou občasnou bojovnou náladu, příjde zlost.
A snad jen skutečný anděl se dokáže nikdy nerozzlobit, když je svědkem toho, co se na tomto světě děje.

Nevlastnit a neměnit, jen milovat

2. září 2012 v 19:51 | Tammy
Kam se poděla ta skutečná, bezpodmínečná, nesobecká, nezištná láska? Je to snad právě ta, která je hlavním tématem romantických příběhů, básní a snů? A nebo jsme na pravou lásku dávno zapomněli?

Žárlivost, strach, majetnictví - všechno to spolu souvisí a ikdyž jsme si zvykli, že jdou ruku v ruce s láskou, tak tomu tak není. Pokud ovšem nepovažujete za lásku něco vzniklé na vzorci vlastnictví. Víte, v dnešní době je všechno tak trochu o tom mám/nemám, moje/tvoje. Zvykli jsme si lpět na věcech. Tohle je můj barák, moje konto, moje auto, moje známka, můj úspěch, můj majetek. Tohle je moje žena, moje přítelkyně, můj manžel, můj přítel...
Vidíte v tom rozdíl? Já ne. Pro mě je stejně majetnické říct moje auto a můj manžel. Věc jako věc, nebo ne?
Á ano, správně, lidé nejsou věci. A uvědomujete si to? Nesnažíte se občas ostatní předělat tak, aby se vám více líbili? Nesnažíte se diktovat svému partnerovi jak se má oblékat, česat, s kým se má nebo nemá bavit a dokonce co si má myslet? Nutíte ho souhlasit, zastávat se vás, trávit s vámi veškerý čas? Hádáte se o tom, jestli umyl nádobí, utratil moc peněz, znemožnil vás ve společnosti a tak dále. Ale dochází vám, že ho nezměníte? Popravdě - nemáte na to ani právo. Každý člověk se narodil se svobodnou vůli. A také vám řeknu novinku - může hrát, že jste ho změnil, přetvařovat se a potlačovat svou přirozenost. Ale nebude s vámi šťastný, protože to, po čem snad každý v hloubi touží je aby byl milován zkrátka takový jaký je. A když se vám jeho přirozenost nelíbí, dobrá - nemusíte s ním být. Nikdy nemusíte a je jedno, jestli považujete za dostatečný důvod strach z osamění. To jsou výmluvy. Ono není nikdy dobré se bát osamění. Na tom není nic strašidelného, je to přirozené, možná víc, než takový vztah. Naučte se být sami a nebudete muset být s někým ze strachu.

A když se nebudete bát toho, že vás opustí, nebudete muset být ani žárliví. Žárlivost je jed, ne důkaz lásky, ale důkaz nedostatku sebevědomí. A také důsledek touhy dotyčného vlastnit.

Berte každý den se svou láskou jako dar, nelpěte na ní, prostě užívejte dokud můžete, protože láska není věčná. A i přes to, že budete žárlit a budete k sobě toho druhého poutat, tak to nevydrží, když nemá. Jen se prodlužuje oboustranné utrpení, ať už si to uvědomujete nebo ne. Lidé stejně jako ptáci nepatří do klece. Nemají se okroužkovávat, opatřit cedulkami s majitelem a hlídat jako nějaký drahý šperk. Neschvaluji svatby, příjde mi to opravdu jako chomout. Jistě, když po tom někdo touží, je to jeho věc. Já do toho nikomu mluvit nebudu. Ale nedokázala bych slíbit věčnou lásku a věrnost jedinému člověku po pár letech známosti. Pro mě jsou dobrovolné sliby závazné.

Ale teď k věci - jak si tedy představuji zdravé, správné partnerství?

Partnerství je klíčové slovo. Jde o dva partnery, rovnoprávné bytosti, dvě samostatné jednotky, které se rozhodly trávit čas spolu, protože je jim spolu zkrátka dobře. Milují se, ale nelpí na tom druhém, nepovažují ho za svůj majetek a jsou smíření s tím, že takové partnerství může kdykoli skončit, když pro jednoho přestane být příjemné. Nehádají se kvůli tomu, jaký ten druhý je, protože ví, že ho buď budou respektovat se vším všudy nebo se zkrátka rozejdou. Nechtějí toho druhého omezovat, měnit ani vlastnit. Záleží jim na tom, aby byli oba spokojení. Protože nevlastní, tak ani nežárlí. Pokud jim partner nechce být věrný a nesnesou to, vztah ukončí. Zkrátka jsou spolu oba ze svobodné vůle, bez závazků, a proto se musí ve vztahu snažit ještě víc. Když je pohromadě nedrží strach, smlouva ani nic jiného, tak to musí udělat ta láska, tolerance, podpora a snaha.

A teď se přiznejte: Kdo by byl takového vztahu schopen?

 
 

Reklama