Že by konečně...?!

29. července 2018 v 23:22 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Mám přítele.

Zázrak se stal.

Pokud mě (resp. můj blog) znáte a sledujete už delší dobu, pak asi víte, že tohle je pro mě takový malý zázrak, ve který už jsem téměř ani nedoufala. Po všech těch letech - prvním vztahu s klukem, co pro mě byl spíš kamarád, mnoha neopětovaných láskách, ne-oficiálním a velmi krátkém vztahu s dvojpaprskem, několika letech nezávazných vztahů a nedávné nešťastné zamilovanosti do kamaráda to, poprvé v životě, přišlo - mám normální vztah. Jestli je jedna věc, kterou jsem vždycky nejvíc ze všeho chtěla, usilovala o ni a nikdy ji neměla, je to právě tohle, vztah. Dívala jsem se na ty páry kolem sebe, co spolu byly ve škole, na ulici, v mém okolí (přátelé s partnery), apod. a vždycky jim tak trochu záviděla. Jako by žili v jiném světě, kterému já nerozumím a porozumět nemůžu. A fakt strašně jsem to chtěla, vědět, jaké to je.

Takže teď, když to zažívám, vlastně ani nevím, jak to popsat. Je to tak normální, pro ostatní asi zcela nezajímavé, a pro mě je to malý zázrak. Poslední dobou už jsem byla opravdu hodně skeptická. Říkala jsem si, že tam pro mě buď nikdo zajímavý není nebo jsem já nějaká rozbitá a moc vybíravá a nedostatečně zajímavá... říkala jsem si, že možná nejsem "materiál na přítelkyni" a proto mě nikdo, kdo by se ke mně hodil, nechce. Že tohle pro mě možná v kartách není a budu navždy sama, i když si přeji opak.

Najednou ale někoho mám. Někoho, kdo mě má opravdu rád a nedělá mu problém mi to dávat najevo. Někoho, koho mám taky ráda čím dál tím víc. Někoho, s kým můžu být sama sebou a kdo je ke mně také upřímný. Mám někoho, s kým se uvidíme každý den, ne jen jednou za pár týdnů a kdo je hrdý na to, že jsem jeho a plánuje se mnou budoucnost. Váží si mě. Chce mě takovou, jaká jsem. Respektuje mou svobodu. Snaží se řešit problémy a pracovat na tom, co máme. A já se snažím dělat to samé. Mám to všechno - společné plány, výlety, seznamování s přáteli, vodění se za ruce, smích a škádlení a upřímné konverzace a sex... jo, ten taky stojí za to.

Nechci se chlubit ani dělat ukvapené závěry, jsme spolu asi měsíc a kdo ví, co budoucnost chystá - ale nikdy jsem se takhle daleko nedostala a jsem prostě a jen šťastná. A chci to říct, obzvláště po tom posledním článku a oznámení o zlomeném srdci. Myslím, že už je docela v pořádku, když má jiného "majitele", který s ním zachází o mnoho lépe :-)

A jsem opravdu vděčná, že svého přítele mám, i když mi to pořád ještě tak úplně nedochází. Vztahy mi vždycky připadaly tak složité a najednou je to tak jednoduché a přirozené, že ani necítím změnu :-)) Má své chyby a občas mě rozčiluje, ale když se na to podívám s nadhledem, zjišťuji, že mám obrovské štěstí a je v tolika ohledech skvělý, že nevím, co víc bych si mohla přát. Těch pár otravných drobností holt budu muset překonat... stejně jako on snáší zase ty moje.

Nakonec asi jen tolik - neztrácejte víru. Nebo ji ztrácejte, ale to neznamená, že už vás nic nepotká. Já se tím single životem plácala pět let (a to nepočítám ty roky předtím), prošla si hodně věcmi - asi to bylo potřeba - a už jsem ani nevěřila, že jednou tohle zažiju. Věřte mi, když říkám, že to mnohokrát vypadalo naprosto zoufale. Ale nevzdala jsem to, nemohla jsem, protože jsem tu lásku tak moc chtěla... a zdá se, že nakonec se mi ta tvrdohlavost přecejen vyplatila. Zdá se, že nikdy to není dost zoufalé, pokud opravdu chcete.

Hezký zbytek léta!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vladimíra Vladimíra | E-mail | 30. července 2018 v 15:07 | Reagovat

Krásné zprávy, moc Vám to přeju. Hezké léto.

2 Nielian Nielian | Web | 31. července 2018 v 12:28 | Reagovat

Mám radooost!!!!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama