Duchovno x psychologie - spojenci či rivalové?

6. června 2018 v 20:24 | Neri |  Psychologie
Někdo by mohl říct, že žiju ve dvou odlišných světech. Na jednu stranu mám blog, kde řeším mnoho duchovních, nadpřirozených, logikou neuchopitelných témat; a k tomu studuji psychologii - což, ač se to možná někdy nezdá, je tvrdá věda jako každá jiná. V seminárních praceh nemůžu psát o svých životních zkušenostech, co si myslím a cítím (možná okrajově, na závěr, jako vlastní zamyšlení, ale jen někdy). Vše musí být podloženo výzkumy, čím relevantnějšími, tím lepšími. Učíme se jak se píší vědecké práce, jak poznat, jestli má výzkum nějaké chyby a mohl by být proto málo seriózní. Nic není nikdy pevně dané, vše je předmětem zkoumání, je tam mnoho možná a téměř žádné určitě. To je psychologie. V základu, než se dostanete minimálně na magisterský stupeň či rovnou na nějaký praktický výcvik, se učíte jen tohle - teorie, domněnky, možná fakta. Něktří nadšenci do duchovna, kteří jdou studovat psychologii, jsou pak velmi zklamaní. Umí být značně přízemní. Podle mě je to ale pozitivum.

Jsem ráda, že tzv. "sedím na dvou židlích". Duchovno a psychologie jsou totiž takový jin a jang. Vzájemně se doplňují a někdy také překrývají. Na internetu si přečtete převratnou duchovní myšlenku jen abyste po troše studia zjistili, že vychází z dvacet let staré teorie nějakého psychologa. Někdy se taková teorie může uchytit v duchovní komunitě proto, že je opravdu dobrá. Jindy se tam uchytí, protože nemá důkazy, které by ji potvrzovaly, naopak, vše ji vyvrací a proto se uplatní jen u lidí, kteří věří a neověřují. Důvěřuj, ale prověřuj je někdy opravdu cenná rada.

V praxi pak existují tři způsoby, jak duchovno a psychologie spolu fungují:

1. Doplňují se
- toto je možná to nejlepší, co může být a jak by to mělo být; poznatky z psychologie jsou brány v úvahu a tímpádem máme nějaký ten vědecký základ, zároveň si však uvědomujeme, že jsou věci, které psychologii a vědu přesahují, nedají se (alespoň zatím) vyvrátit či prokázat, jsou to už spíše věci filosofie nebo víry... a to je v pořádku, doplňují se, nejsou pevně dané, ale každý si je může zkusit na vlastní kůži - duchovno je prospěšné, přidává do života hodnotu, nesvádí na zcestí
- např. víra a náboženství je něco vědecky neuchopitelného, nemůžeme prokázat, jestli existuje Bůh nebo bohové a je to každého věc, čemu věří; z pohledu psychologie se však často prokazuje, že nějaká víra a třeba s ní související sounáležitost působí pozitivně na psychiku člověka, drží jej pohromadě v těžkých časech
- v praxi to vlastně ukazuje, že ani tak nezáleží na tom, jestli to, čemu věříme, je pravda - už jen věřit je pro nás dobré, přináší nám to naději, smysl
- na druhou stranu, víra může být i negativní, především tehdy, když si jí ospravedlňujeme amorální chování, používáme ji k tomu, abychom se vyvyšovali nad ostatní, odvozujeme hodnotu lidí od toho, čemu (ne)věří - to se stává, když je víra nad vědou a zcela ignoruje logiku věci - připadá vám snad logické říct, že lidé jednoho vyznání jsou hodnotnější než lidé vyznání jiného? v čem to spočívá? jsou snad jiný druh, mají jiné geny, mají nižší hodnotu proto, že se narodili v jiném prostředí (za což nemohou) nebo se rozhodli na základě jiných zkušeností věřit něčemu jinému (což je jejich právo)?
- kolektivní nevědomí je psychologický pojem C. G. Junga, který není vědecky ověřený (pokud vím), ale zároveň ani vyvratitelný (možná existuje - věřit v něj spadá spíše pod duchovno - možná ne, ale zatím to nelze vyloučit)
- duše a reinkarnace jsou dalšími takovými pojmy, existují v duchovnu a filosofii, ale existenci duše psychologie dodnes nedokázala potvrdit ani vyvrátit a proto se jí nezabývá (znepokojivé je zjištění, že poškození určité části mozku mění osobnost, tímpádem by mohla být ukotvená více v tělu než nehmotné duši, na druhou stranu je mozek pořád tak složitý, neprozkoumaný a nepochopený, že nikdo neví, jak osobnost vzniká nebo co je to vlastně vědomí a odkud se bere)
- intuice je pojem, který se zcela vážně používá i v psychologii, spíše než za produkt duše se však považuje za produkt zkušenosti a rychlého, podvědomého přemýšlení, kdy např. zkušený psycholog intuitivně pozná, že něco klient potřebuje na základě zkušenosti s jinými klienty a už nad tím nemusí vědomě přemýšlet, stejně nejspíš vznikají i nápady, kreativita - podvědomě


2. Navzájem se vylučují
- sem spadají teorie, u kterých lze docela dobře ověřit, že jsou nesprávné a přesto jim lidé věří a omlouvají si a vysvětlují svou víru důvody, které jsou čistě mezi nebem a zemí
- z hlediska psychologie tento jev dobře popisuje kognitivní disonance (najděte si výzkum na sektě, který prováděl Leon Festinger)
- v podstatě to funguje tak, že (z hlediska psychologie) člověk radši najde důkaz nebo vysvětlení, jakkoli absurdní, ve prospěch toho, čemu chce věřit, než aby změnil svou víru
- vědec-psycholog tohle ví, proto je skeptický, někdy až příliš a může duchovno celé odsoudit jako nesmysl, který si někdo vymyslel pro potvrzení své iracionální víry, vnímá to jako obranný mechanismus, apod.
- psycholog nemůže uznat hodnotu neověřené duchovní myšlenky
- duchovní člověk nemůže uznat hodnotu psychologického zjištění, protože by se musel vzdát své víry
- např. iracionální přesvědčení, že se mi nikdy nic špatného nestane, protože jsem dobrý křesťan nebo jakékoli jiné očekávání nereálné věci jen na základě víry (nemusíme ani udělat výzkum na to, abychom věděli, že i dobrým křesťanům se dějí špatné věci, umírají jim příbuzní, mají autonehody, apod.)


3. Potvrzují se, shodují
- psychologie i duchovno mají občas podobnou myšlenku, jen pro ni uvádí jiné důkazy nebo s ní pracují jinými způsoby
- např. důležitost dětství a výchovy je vyzdvihována v obou odvětvích, pracuje se s vnitřním dítětem, attachmentem, vzorci chování a myšlení, které si člověk odnesl z dětství, ...
- meditace je zkoumána i v psychologii, hlavně v té pozitivní, a její příznivé účinky na organismus jsou vědecky ověřovány, stejně tak se řeší vděčnost, láska, pozitivní emoce, ...
- "zákon přitažlivosti" má určité ohlasy i v psychologii, nenazývá se přímo takto a nebere se celkově jako pojem, ale jsou tady různé prvky, jako je např. sebenaplňující se proroctví (co očekáváš, to se stane - duchovní člověk by řekl, že je to věc vibrací, psycholog by řekl, že je to věc přesvědčení, které ovlivňuje chování, které predikuje úspěch či neúspěch); jinak řečeno, pokud si věříme, že něco zvládneme, dáme do toho prostě více snahy, tímpádem je větší šance, že uspějeme; pokud se chováme k ostatním hezky, také se k nám chovají lépe - a nemusí v tom být nic nadpřirozeného, prostě to tak je
- znamení, opět věc, která má v obou oblastech jiné vysvětlení - podle duchovna se prostě objevují, aby něco naznačila, psycholog by spíš řekl, že ty věci jsou kolem pořád, jen si jich spíše všimneme, pokud nad něčím podobným přemýšlíme (opět psychologické vysvětlení zákona přitažlivosti, synchronicity), protože mozek neustále filtruje nedůležité podněty a vpouští do vědomí jen ty důležité, vyhodnocené jako užitečné


Určitě je toho více, to jsou zkrátka věci, na které jsem si hned z patra vzpomněla.

Jak sami vidíte, psychologie i duchovno mají každý svůj náhled na věc, někdy dojdou k podobným výsledkům, někdy jiným, ale podle mě je užitečné nahlížet na věc oběma způsoby a přemýšlet, který mi zrovna teď může být užitečný. Někdy je třeba se nenechat držet při zemi vědou, která není vševědoucí. Někdy je však dobré zkusit "pozemskou" přízemní psychologickou metodu, zvážit platnost jejich vysvětlení a říct si - však na tom nakonec až tolik nezáleží, jestli to je duchovní nebo psychologické (zákon přitažlivosti nebo sebenaplňující se proroctví). Hlavně, že to funguje a dá se to využít. Přecejen, je velmi snadné se nechat zaslepit jednou pravdou a nevnímat další možnosti. Zabývat se duchovnem i psychologií mi pomáhá být neustále napůl nohama na zemi a napůl v oblacích a vzít si z obou světů něco.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama