Se svým dvojpaprskem jsem skončila

13. března 2018 v 17:14 | Neri |  Mezilidské vztahy
Pokud nevíte, co se skrývá pod slovem "dvojpaprsek", čtěte třeba tento speciál vílího magazínu, kde se dozvíte vše potřebné. Jestli ale víte, o co jde, sami jste na té cestě nebo sledujete mou, tento článek je právě pro vás.

Ani nevím, jak s tímto začít, ale myslím, že bych přecejen měla něco říct. Všechno se to ve mně urovnalo nějak postupně a teď už se z toho nepotřebuji ani tak vypsat, jako že bych chtěla uvést věci na pravou míru. Po všech těch dávných optimistických článcích typu "nikdy to nevzdávejte" jsem došla do fáze, kdy věci vidím trochu jinak. A o tom chci dnes psát. Chci to celé pro vás nějak uzavřít a dát "prohlášení" o aktuální situaci na mojí "cestě".

Možná by se nejprve slušelo nějak shrnout, jak ta moje cesta doteď vypadala. Cesta, na kterou jsem - já hloupá - asi v nevědomosti nastoupila dobrovolně, ale později toho značně litovala. Nedávno tomu bylo pět let, co jsem poznala svůj dvojpaprsek, lásku svého života a tak dále. Brzy tomu také bude pět let, co jsme se rozešli. To hezké období mezi námi bylo krásné, pak už to bylo spíše jen bolestivé. Co jsme se potkali, tak jsem (ne nutně v tomto pořadí):

  • zažila tak silné pocity lásky, oddanosti a duševního spojení, jaké jsem si ani neuměla představit
  • prožila asi tři roky v těžkých depresích
  • změnila bydliště a školu
  • měla několik nezávazných vztahů, které byly naprosto nenaplňující
  • měla sebevědomí na bodu mrazu a trpěla sebe-nenávistí takovou, až jsem ze sebe zvracela
  • věřila, že se zase jednou dáme zpátky dohromady
  • umírala bolestí, že je s jinou a mě nechce
  • zkoušela náš vztah dát všemožnými způsoby zpátky dohromady
  • zkoušela na něj zapomenout a být s někým jiným
  • zjišťovala, že to nejde a byla z toho ještě víc zoufalá
  • přečetla desítky článků a snažila se na sobě pracovat a "být lepší"
  • byla na něj naštvaná a všechno mu vyčítala
  • byla naštvaná na sebe a vyčítala sobě, že jsem to posrala
  • silou vůle vytáhla svoje sebevědomí zpátky do plusových hodnot
  • dokončila školu, našla něco, co miluji dělat a začala podnikat
  • strávila dva roky sama v občasné marné snaze si někoho najít
  • zcela ztratila víru v lásku... a pak jí zase věřila, i když šance na zlepšení byla nulová
  • byla zklamaná znova a znova, pořád dokola, zranila se tolikrát, že to ani nespočítám
  • utápěla se ve vzpomínkách a sebelítosti
  • posílala ho do prdele a zase se vracela, dávala vinu jemu a pak sobě a doufala, že se něco změní
  • zjistila, že se nic nezmění a totálně zahořkla
  • začala se přijímat taká, jaká jsem a vykašlala se na nějaké "zlepšování se" pro někoho, kdo mě stejně nechce
  • uznala, že mám hromadu issues a jsem na hlavu, ale asi se s tím stejně nedá nic dělat :-)
  • zkoušela si najít vztah, i když jsem na hlavu a nejspíš ho nikdy mít nebudu :-)
  • kompletně to vzdala

Celé roky jsem se opravdu snažila to celé nějak vyřešit, dostat ho zpátky nebo na něj zapomenout, být s někým jiným, jít dál, prostě se dát dohromady, ale nešlo to. Bylo mi hrozně, život byl hrozný a i když pak byl lepší, můj milostný život zůstal na bodu mrazu. Byla jsem na něj stokrát naštvaná a stokrát mu odpustila a stejně jsme se jeden druhému nakonec vzdálili tak moc, že jsem ztratila jakoukoli naději a víru v lásku. Skončilo to. Dnes už ani nevím, jestli bychom si po tom všem měli ještě co říct. Dnes už s ním ani mluvit nechci. A možná jsem nedokonalá, divná, možná mám hromadu psychických problémů, utíkám před lidmi, co mě mají rádi a běhám za těmi, co o mě nestojí, ale i tak - i přesto, že jsem taková - si zasloužím něco víc. A i kdybych to nemohla dostat, vždycky o to budu usilovat. Nechci být sama jen proto, že mě někdo nechtěl. Nechci se trápit kvůli někomu, kdo na mě možná ani nemyslí. Nechci už nic řešit. Nechci už žádné takové sračky, protože to není láska, to je utrpení. Nechci se nikam rozvíjet ani být lepší. Jsem ok taková, jaká jsem. Mám se ráda. Možná ne tak moc, jak bych "měla", ale čert to vem. Je mi už úplně jedno, co bych měla. Je mi jedno, jestli budeme spolu. Už s ním být ani nechci. Nestojí mi to zato.

Nevím, jak ta změna přišla a co na tom vlastně záleží... takže po letech, kdy mi všichni říkali, jak na něj mám zapomenout a jít dál, po letech, kdy jsem se do toho nutila na sílu a nešlo to, se to nakonec vyčerpalo samo. Už nemám sílu se snažit, doufat a věřit. Cokoli ve mně bylo, co v nás ještě věřilo, už je to mrtvé. Už si nevyčítám, že jsem něco před pěti lety zvorala. Čert to vem. Ze svých chyb jsem se poučila, snažila jsem se to napravit, bohové ví, že jsem udělala, co bylo v mých silách, abych všechno zlepšila. Jenomže to by ta snaha musela být oboustranná. Dnes už vím, že chyba nebyla ve mně, že jsem nebyla "nedostatečná", ale že on - i když mě asi miloval - prostě nebyl schopen a ochoten mít skutečný vztah. Chtěl jen zábavu na dobu, kdy má volno, ne ženu, které se musí věnovat. Ne vztah, o který musí pečovat. Chtěl jen to hezké a snadné a nic skutečného a těžkého. Nechtěl nic řešit, já ano. Budiž mi odpuštěno, že jsem skutečná žena, ne jen panenka na hraní. Zlobím se na něj a jsem zklamaná a ztratila jsem veškerou důvěru, kterou jsem v něj kdy měla. Jistě, nějaká část ve mně ho možná pořád miluje, ale už si neumím představit, že by z té lásky někdy byl reálný vztah. Možná mohl být, kdysi, kdybychom se oba snažili, ale sama jej nevybuduji a už se o to nechci ani snažit. Končím a odcházím.

Výsledek obrázku pro lovers sad

A ano, někdy mě to všechno pořád bolí, někdy brečím nad těmi ztracenými iluzemi a vírou, nad tou holkou, kterou jsem kdysi bývala, nad svou vírou v lásku, nad dítětem, které si muselo projít peklem a nikdo tu pro něj nebyl, aby ho držel za ruku... jen já. A jsem to opět jen já, kdo se mnou je, když takhle brečím. Jen sebe jedinou mám až do konce života. Teď jdu dál. To, co mi připadalo naprosto nemožné je najednou to jediné, co můžu udělat. Tak vypadá přirozený vývoj, tak to má být, takže se nesnažte do něčeho nutit na sílu. Nefunguje to. Potřebovala jsem dojít až na dno a něco nechat umřít a oplakat a to chce čas.

Co teď, co dál? Život ukáže. Už nikdy nebudu stejná, jako dřív a už na tom ani nezáleží, protože už se nechci zavděčit stejnému muži, kterému jsem se chtěla zavděčit dřív. Už nechci být zase ta veselá holka, jen, aby mě měl rád. Už chci víc než nějakou hru. Alespoň, díky tomu, po tom všem, vím, co pro mě znamená skutečný vztah a jak chci, aby můj život vypadal. Vím, co chci cítit. Vím, že chci někoho, koho budu milovat a komu budu oddaná a vím, jaké to je, takže to - až jestli jednou a pokud to přijde - poznám. A také vím, jaké zacházení si od muže zasloužím a vím, že svoje srdce nedám znovu do rukou někomu, kdo ho zahodí do bláta, to fakt ne. To už radši budu sama.

Berte to z mé strany jako takové zakončení tématu dvojpaprsků, už tomu prostě nevěřím, už o tuhle "pravou lásku" nestojím, už to nechávám všechno za sebou a uzavírám tuhle kapitolu svého života. Je to něco, co vám opravdu nedoporučuji prožít, i když mi to možná v něčem pomohlo a někam mě posunulo, tohle není to, co si člověk představuje pod láskou. Já chtěla vztah, ne tohle peklo, ne nějaký sebe-rozvoj a nějakou cestu. A pokud je láska to, co chcete, nemodlete se, abyste potkali svůj dvojpaprsek. Rozhodně nepřijde to, co byste (chtěli) čekali. Co se mě týče, ideální vztah s duchovním spojením a tím pravým/pravou je jen takový mýtus, ve který jsem zbytečně dlouho věřila. Nestane se skutečností. Teď už to vím.

Love is evil. It´s a version of perversion that is only for the lucky people. - The Pretty Reckless

P. S. Ne, nezanevřela jsem na lásku kompletně, jen se smiřuji s tím, že pokud v mém životě někdy bude, tak zřejmě jen ta lidská, nedokonalá, neduchovní, s někým, kdo se ke mně nehodí a kdo mi jen zrcadlí moje vnitřní vzorce. Tak, jako to má každý. Prostě krutá realita a žádná vysněná idylka...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vladimíra Vladimíra | E-mail | 13. března 2018 v 18:56 | Reagovat

Neriso,
ano, smutná realita.
Mohu odkaz na Váš článek zkopírovat do Tajemné zahrady? Pokud tak tedy neučiníte Vy sama. Děkuji.

2 Nerisa Nerisa | 14. března 2018 v 12:36 | Reagovat

[1]: Klidně zkopírujte, já už tam beztak nechodím, nemám proč. Nicméně nemyslím, že to nějak extra pomůže ostatním... přecejen kdybych minimálně kdysi neměla tu naději, že věci dopadnou jinak, dneska bych tady nebyla.

3 Vladimíra Vladimíra | E-mail | 14. března 2018 v 19:01 | Reagovat

Napsala jste (nejen) o dvojplamenech krásné články. Naděje umírá poslední. Třeba je to jen fáze. Potřebná. Držím Vám palce.

4 Nerisa Nerisa | 14. března 2018 v 21:16 | Reagovat

Děkuji.

5 Vénya Vénya | 15. března 2018 v 6:59 | Reagovat

[4]: Také si myslím, že je to "jen" fáze. Z toho článku totiž cítím obrovské napětí a tlak, který byl pravděpodobně po celou dobu těch pěti let u tebe přítomný. Vypadá to, že jsi celou dobu žila v energii nedostatku lásky a byla podvědomě tolik zaměřená na jeho nepřítomnost, že jsi prostě musela dostávat více nedostatku a více nepřítomnosti. Taky z toho tak nějak cítím, že tvojí motivací k seberozvoji byl hlavně očekávaný návrat tvého dvojpaprsku. A účelové chování vesmír také nezohledňuje. Pokud bys s radostí a  láskou k sobě na sobě pracovala, protože ty sama se KVŮLI SOBĚ chceš cítit líp, taky by to bylo úplně něco jiného. A tvé poslední věty jako- nechtěla jsem seberozvoj, chtěla jsem jen normální vztah- to je přece v naprostém rozporu s tím, jak moc už snad odmala toužíš po svém dvojpaprsku. Vztah s dvojpaprskem bez seberozvoje, bez nějaké té cesty a ano, i bez toho občasného pekla prostě nastolit nelze, protože tyto věci, kromě dalších, jsou prostě jeho součástí. To je jako bys měla hrozně ráda, já nevím, ruskou zmrzlinu, a nechutnal ti na ní ten její specifický plochý kornoutek z obou stran. Bez něj si tu zmrzlinu prostě nekoupíš a neužiješ si tu skvělou vanilkovou chuť, protože se ta zmrzka bez toho zkrátka neprodává. Místo, abys ocenila, že díky tomu můžeš tu zmrzlinu vůbec držet v rukách, a to dokonce docela dost pohodlně, zamèřuješ se na to, jak tě ten kus těsta děsně irituje a tím víc pociťuješ jeho přítomnost a tím je těžší se s tím vyrovnat. I když ty tomu teď nevěříš, já s jistotou cítím, že jednou nalezneš přesně to, co hledáš, protože nějaký "obyčejný vztah, kde si lidi jen něco zrcadlí" by pro tebe byl mnohem větším utrpením, než to, co jsi doposud zažila, protože by tě zkrátka neuspokojoval. Jednou najdeš,co hledáš, ale nebraň si v tom svým kontraproduktivním chováním, které popisuju výše. Podle mě moc tlačíš na pilu. Nech to být, pracuj na sobě kvůli sobě a věř, že to, co chceš, je už vlastně dávno na cestě.

6 Nerisa Nerisa | 15. března 2018 v 16:12 | Reagovat

[5]: Díky za tvůj náhled na věc. Vím, že to myslíš dobře. Bohužel si my lidé často neuvědomujeme (i já to dělám a v těchto chvílích mi to dochází), že co nám připadá jasné jako facka, je pro toho druhého v jeho aktuální situaci nad jeho síly. Je to trochu jako by tvé pětileté dítě chtělo obejmout a ty jsi mu řekla: „Ne, žádné objímání, spočítej tady tu kvadratickou rovnici, to tě potěší mnohem víc.“ :-) Je to takový ekvivalent toho, co je pro mě „rozvíjet se pro sebe“. Měnit se pro to, abych byla „lásky-hodná“ není sebeláska. Pokud už dost dobrá jsem, tak proč se měnit? Proč řešit seberozvoj (pátá příčka pyramidy potřeb), když nejsou naplněné moje mnohem základnější potřeby někam patřit, mít někoho ráda (třetí příčka)? Proč usilovat o něco jiného, než o to, co OPRAVDU chci? Nedává to smysl. Dítě teď chce obejmout, ne mít jedničku z matiky nebo být matematický génius. Chápeš? A když jsem jako holčička chtěla „toho pravého“ neměla jsem absolutně tušení, že existují nějaké dvojpaprsky nebo seberozvoj. Vědět co to reálně obnáší, asi bych si to přání hodně rychle rozmyslela. Chtěla jsem strávit celý život s někým, kdo mě bude naprosto chápat. Kdo bude stejného druhu, protože jsem si připadala jako jediná, osamělá, ztracená víla na celém světě. Teď už chci jen někoho milovat. Někoho, kdo o moji lásku stojí, přijme ji, bude za ni rád a bude se mnou. Alespoň na čas.

7 Vladimíra Vladimíra | E-mail | 16. března 2018 v 20:24 | Reagovat

Neri, tak začněte u sebe. Sebe milujte, sebe přijímejte, buďte sama sobě nejlepší přítelkyní, milujícím a chápajícím rodičem, láskou. :-) A mezi námi, víly jsou moje "krevní" skupina :-)

8 hana hana | E-mail | 16. března 2018 v 22:18 | Reagovat

..zajímavé..moc jsem se u výčtu všeho nasmála i poplakala. Je to jak přes kopírák, i já to tak měla mám.
Všichni ti "učitelé" a rádci dvojplamenům říkají: zdokonaluj se a až budeš lepší, až se budeš víc milovat, až až, tak pak... Můj názor je takový: člověk je už dokonalý tak jak je. Jen to uvidět. Není co zdokonalovat, není kam chodit, není co vylepšovat. Stačí jen uvidět tu dokonalost, která prostě už je.
I já po sedmi letech hodila DP za hlavu. Nechce tak nechce. Všechna důvěra byla zrazena. A stejně se to děje vše samo, nikdy jsem to pod kontrolou neměla. Půl roku oboustranné mlčení konec.Člověk skutečně sám přichází na svět a sám i odejde. Jediná rada je, nic neřešit a nechat život at si co chce dělá..stejně si to dělá.
Neriso, má-li přijít blízkost, ona přijde. Stačí jen být, není třeba se vylepšovat.
Mějte se hezky, dík za článek
hana

9 Nerisa Nerisa | 17. března 2018 v 22:29 | Reagovat

[7]: O to jsem se snažila posledních pár let. Pokud se nemiluju dost, tak už nevím, jak se mít radši :-) Díky za radu, ale pro jednou, konečně, budu dělat to, co chci, ne to, co bych "měla". Žít, hrát si a bavit se a ne řešit, co je zodpovědné a jak být lepší a mít se radši a jít ostatním příkladem... přecejen jsem víla ne nějaký buddha :-D

[8]: Vidím to podobně :-)

10 Vladimíra Vladimíra | E-mail | 17. března 2018 v 23:16 | Reagovat

tak to mám právě na mysli, žít, hrát a bavit se podle sebe, dělat to, co chci já, co mě těší, být na sebe hodná a sama se sebou v pohodě. Co jiného by ta láska k sobě měla být? :-)

11 Shiro Shiro | 19. března 2018 v 8:09 | Reagovat

Nerisa :-) presne to isté do bodky prežívam aj ja... je to masaker... ale bude dobre... hlavu hore... objímam Ta.J.

12 Vénya Vénya | 19. března 2018 v 19:51 | Reagovat

[6]:
Neodpověděla jsi před tím něco jiného? :)) Ta odpověď před tím mi přišla uvědomělejší :). No nic, já jsem si na to taky musela přijít sama, když jsem přišla o dvojpaprsek, tak jsem ti jen chtěla sdělit svou zkušenost, jak se s tím dá eventuelně vyrovnat a situaci napravit. Toť vše :) Neradila jsem ti, ať se rozvíjíš nebo tak, protože seberozvoj musí pramenit z tužby na sobě pracovat pro sebe a zlepšení svého života. Cokoli, konaného bez těchto dvou aspektů není seberozvoj, ale sebetrýzeň. Neexistuje ani nic jako "snaha o seberozvoj". Buď se rozvíjíš, nebo ne.

13 Vénya Vénya | 19. března 2018 v 19:55 | Reagovat

Navíc, když publikuješ články na web, měla bys asi počítat s tím, že ne každý tě poplácá po rameni a řekne ti: všechno děláš správně. Já chápu tvůj postoj v článku, nemám patent na pravdu, ale to neznamená, že ti neodpovím větu kvadratické rovnici, když si myslím, že ji odpovědět mám :)

14 Nielian Nielian | E-mail | Web | 21. března 2018 v 14:46 | Reagovat

Článek jsem četla už před týdnem a svou reakci jsem odložila na neurčito. Vidím, že to byla dobrá volba, protože jsem v komentářích načerpala mnoho inspirace :)
Z mého pohledu jsi buď na rozcestí, nebo už za. Obávám se, že i kdybychom chtěli, nedokážeme vyhodnotit, jestli cesta toho nechat DP za sebou je pro Tebe správná nebo ne.
Zastávám názor, že kde není otázka, tam není odpověď. Pokud pro Tebe ono jití dál není dobré, věřím, že to sama poznáš.
Hodně štěstí! :-)

15 Nerisa Nerisa | 22. března 2018 v 21:06 | Reagovat

[12]: Pravda, odpověděla. Bylo to psáno pod vlivem takových divočejších emocí, které pak vyprchaly a litovala jsem svého tónu atd. Víc jsem se nad tím zamyslela a reagovala s chladnější hlavou, něčím, pod co jsem ochotná se podepsat. Plácat po rameni mě nemusíš. Napsala jsem, jak to cítím, nikomu tím neradím, od nikoho rady nežádám, ale když už jsem tady na blogu to téma řešila, chtěla jsem k tomu dát aktuální vyjádření. Samozřejmě máš právo vyjádřit svůj názor a já to respektuju.

16 Nerisa Nerisa | 22. března 2018 v 21:13 | Reagovat

Aktuálně nechat DP za sebou vidím jako jedinou možnost, co dělat. Ať už natrvalo nebo na neurčito, momentálně s ním nechci ani mluvit, ani ho vidět a nedokážu si představit, že bychom po tom všem ještě někdy mohli být spolu. Dlouho jsem ho nedokázala "nechtít" a teď bych ho asi nedokázala chtít ani, kdybych ho chtít chtěla :-) A vlastně je to úleva, moci dělat, co chci, ne, co bych měla, abych se správně rozvíjela a napomáhala spojení a nevím čemu. Teď s odstupem mám pocit, že to bylo svým způsobem vězení.

17 Tristy Tristy | 28. dubna 2018 v 10:17 | Reagovat

Zajímalo by mě, jakého osobnostního typu podle MBTI byl tvůj DP?
Já si prožila několik vztahů a upřímně jsem z toho už unavená. Vždy se celý můj svět podřizoval jedné osobě a pokud se její potřeby neztotožňovaly s těmi mými, tak to bylo opravdu velmi omezující a bolestivé.

18 Nerisa Nerisa | 28. dubna 2018 v 21:51 | Reagovat

[17]: Nejspíš INTJ.

19 Tristy Tristy | 29. dubna 2018 v 14:43 | Reagovat

[18]: Aktuálně prožívám jednu zkušenost s INTJ a upřímně jsem ráda, že jsem ho poznala už jako "zkušenější".Po přečtení typologie (mám knihu od Michala Čakrta) a po prodělání několika vztahů.

On má opravdu silné charisma, má v sobě něco, co mě až mysticky přitahuje. Cítila jsem obrovskou blízkost jako s nikým. Měla jsem pocit vyjímečnosti našeho seznamování.
Přitahuje mě jeho zvídavost, to jakým způsobem se dívá na svět, na jak vysoké úrovni se umí vyjadřovat.
Člověk se mu chce alespoň minimálně vyrovnat a je frustrující jak moc je napřed.

Spíše než na lidi se ale zaměřuje na věci a fakta, to je zásadní rozdíl mezi námi. Já se o lidi zajímám do hloubky, rozebírám emoce, vztahy. On se ale takovým záležitostem vyhýbá.
V osobní interakci je velmi uzavřený a vysoce ho stresuje taková konverzace.

Hluboce se mě dotklo jeho odmítnutí, neboť já se vztahu odevzdávám, je to něco v čem se cítím být dobrá. Po citové stránce jsem to vnímala jako svoje selhání,z logického hlediska ale vím, že to tak není. Opravdu se snažím na celou situaci dívat jeho očima a přijímat realitu takovou jaká je.
Snažím se stát nohama pevně na zemi a neutíkat do světa ideálů a fantazií a zbytečně se tak nezraňovat. Chci ho respektovat takového jaký je.

Odhaduji, že chce partnerku, se kterou
bude sdílet své zájmy, která ho obohatí znalostmi a se kterou nebude muset řešit věci všedního dne,
citové záležitosti, která bude intuitivně vědět, že je to jeho slabina a celkové porozumění proběhne automaticky, bez zbytečných řečí.
Jemu nejde o splynutí duší, on vztah bere jako logické rozhodnutí.

Podle typologie se u INTJ může stát, že až pozdě zjistí, že žádná partnerka
nesplňuje jejich tolik přísná kritéria. Potřebu lásky milovat a být milováni pociťují prý až dospějí, (zajímalo by mě v kolika letech vlastně dospějí) ale je to vždy jejich nepreferovaná funkce, proto mohou mít potíže uskutečňovat a projevovat
tu touhu odpovídajícím způsobem. Nedokáží se otevřít vztahu, ani přinášet oběti, nejsou toho schopni.

Oba se zajímáme o stejné věci, jen mám pocit, že jdeme opačnou cestou. Mě primárně zajímá lidská psychika,
seberozvoj a sekundárně věci okolo jako je vesmír, historie atd. a on to má přesně naopak. Tak kdoví, možná se jednou sejdeme někde uprostřed cesty.

PS: Omlouvám se za tu slohovku :D

20 Nerisa Nerisa | 29. dubna 2018 v 17:25 | Reagovat

[19]: No ano, měli jsme to podobně. Jenomže bych za všechno nevinila typologii. Určitě existují INTJ, kteří dokáží být ve vztazích a být v nich oddaní, nicméně musí chtít a být tomu otevření. Pokud chce někdo partnerku, která si s ním bude jen povídat, nebude po něm nic chtít, nebude vyžadovat citové projevy, bude mu číst myšlenky a nebude ho zatěžovat každodenními záležitostmi... tak nechce partnerku a nechce skutečný vztah :-) A pro každého, kdo ano, by bylo utrpení setrvávat s takovým člověkem a doufat, že se to změní. Nezmění. Někdy se ty cesty holt musí rozejít. Osobně by mě také zajímalo, jestli někdy přijde chvíle, kdy i takový typ člověka pochopí, že city jdou důležitou součástí života a je třeba se s nimi tak či onak vyrovnat a nevyhýbat se jim.

21 Tristy Tristy | 1. května 2018 v 1:16 | Reagovat

[20]: Určitě se pár takových najde, jen si myslím, že nebudou mladší, než 35-40 let :D S několika INTJ jsem se bavila a u všech to bylo stejné. Osobní konverzace je pro ně natolik vyčerpávající, že nedokáží doplňovat energii, do toho ten extrémní stres. Museli by mít natolik silnou potřebu lásky, aby uviděli smysl investice takové energie.

22 Julietta Julietta | E-mail | 8. listopadu 2018 v 21:23 | Reagovat

Mam pocit, že podstata tohoto spojení, ať už je nazývané jakkoliv, spočívá právě v uvedomění si vlastní hodnoty, vlastní krásy. V objevení své božské podstaty. Toto spojení nás přivádí k sobě samé, ke skutečnosti, k pravdě. A proto nikdy nemůže být naplněno. Alespoň ne tak, jak po tom od samého počátku toužíme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama