Anatomie fantasy bestselleru

13. února 2018 v 10:43 | Neri |  Knihy
Náměty na články jsou jako motýli. Když za nimi běháte, uletí vám, ale když si v klidu sednete a nevšímáte si jich, mohou se vám prostě posadit na ruku. Námět na ten dnešní ke mně přiletěl ráno ještě v rozespalém stavu, kdy jsem si chystala snídani a přemýšlela (jak už to tak bývá) nad filosofickými otázkami, jako: Proč -zrovna tyhle knihy- se staly celosvětově uznávanými bestsellery a prodávají se nejen dva roky, coby nová hvězda, ale celá desetiletí? K této úvaze mě přivedl fakt, že jsem se rozhodla si oživit filmy s Harry Potterem. Není snad většího fantasy bestselleru, konkurovat mu mohou jen Pán prstenů a v současnosti možná Hra o trůny. Jistě, pak tady máme Stmívání, které také zažilo svou slávu nebo Zaklínač, který je oblíbený mezi fantasy fanoušky, ale nedočkal se drahého filmového zpracování. Což je škoda, kvalitní film (či spíš seriál) by si zasloužil.

Otázkou však zůstává - Proč Harry Potter, proč Pán prstenů a proč Hra o trůny? Proč jsou tyto a žádné jiné autorovy milionové byznysy nejen z knih, ale i filmů a seriálu? Někdo by mohl říct, že je to prostě tím, že byli první se svým nápadem nebo psali nejlépe, měli nejlepší postavy a nejlépe promyšlený svět. Jistě, to jsou také důležité faktory. Nicméně - existuje řada hezkých fantasy knih s podobnými motivy, jednak jako odpověď na ty první, jednak byly i takové, co předcházely - a takového uznání nikdy nedosáhly. Např. Upíří deníky dnes možná znáte jako seriál, pravdou však je, že tady byly ještě před Stmíváním a nikdo si jich příliš nevšímal, dokud se díky Stmívání neproslavila upíří tématika. A troufám si tvrdit, že deníky jsou nejméně 10x lepší čtivo. Nemyslím, že napsat bestseller je jen o štěstí. Možná, ano, měli autoři zrovna štěstí, protože trefili správné téma a protože měli talent. Možná ale byli spíše vizionáři a věděli, co doba potřebuje. Možná byli z části i dobrými psychology a pronikli do hlav svých čtenářů. Co tedy mají tyto bestsellery společného?


Harry Potter (1997) a Pán prstenů (1954)

I když je mezi těmito dvěma díly docela výrazný časový rozdíl vydání, mají mnoho společného. Pochází z období, kdy bylo fantasy teprve v plenkách. Tolkien i Rowlingová byli průkopníky, vizionáři žánru, který se později stal budoucností literatury, filmu i seriálu. V současnosti jeho oblíbenost stále stoupá. Jistě, možná se brzy zastaví. Dojdou témata, nepřijde nic nového, nic tak velkého, aby to dokázalo udržet filmaře a vydavatelství u propagace fantasy. Každopádně ale nelze nezmínit, že opravdu byli první. Tolkien byl první, kdo stvořil celistvý fantasy svět mimo naši realitu a Rowlingová zase stvořila fantasy svět vedle ní. Oba začali tím, že cílili na dětské čtenářstvo. Hobit vyšel už roku 1937, skoro dvacet let před obsáhlejším Pánem prstenů, který byl spíše pro dospělé. Stejně tak Harry Potter začínal jako malý kluk a čtenáři rostli s ním. V době, kdy fantasy bylo házeno na jednu kupu s pohádkami, to byl nejrozumnější způsob, jak začít. Dospělí by nějaké "fantastické nesmysly" nečetli, ale děti ještě věřily v kouzla. A tak si své čtenáře tito autoři tak trochu vychovali. Harry Potter byl tak úzce provázán s reálným světem, že děti rády snily o tom, že i jim jednou přiletí sova s pozvánkou do Bradavic a stanou se kouzelníky. Kolejní systém pak dává pocit zařazení ne-kouzelníkům po celém světě. Kdo je ze Zmijozelu a komu učaroval Havraspár? Kniha se přenesla do reálného světa a stala se součástí kultury. Tomu už se říká úspěch. Když jsem však zmínila věci, ve kterých se knihy trochu liší, pojďme na seznam společných rysů:


  • vytvořili celý nový obsáhlý svět a vykreslili jej do značných detailů, oba dva své světy znali mnohem lépe, než je mohli znát čtenáři knih, měli velkou fantazii, u obou je třeba ocenit skvělou promyšlenost, jména a smysl pro detail
  • při tvorbě svých světů vycházeli z mytologie, bytosti v jejich knihách jsou podobné pohádkovým stvořením (domácí skřítek, drak, čaroděj, trpaslík, ...), nicméně se mytologie nedrží přesně, přetváří si ji a tvoří nové věci
  • oba učili angličtinu, proto dobře znali jazyk a uměli jej používat
  • jeden hlavní hrdina - vyvolený, nejprve je vlastně docela "obyčejný nikdo" - ať už hobit ze zapadlé vesničky nebo chlapec, který je u tety a strýce nechtěný a ani nedostává dárky; přesto se i z takových obyčejných lidí stanou odvážní hrdinové - a většinou je to jen starý čaroděj, kdo v nich onen potenciál vidí - čtenář tak může mít pocit, že i on by mohl být hrdinou, i když není na první pohled nijak výjimečný
  • silná přátelství, pomocníci, kteří s hrdinou zůstanou za všech okolností - Sam s Frodem půjde až do Mordoru, Hermiona a Ron Harrymu pomáhají i v nejtěžších situacích; nicméně hlavní test musí hrdina složit sám (postavit se Voldemortovi, hodit prsten do Hory osudu)
  • hrdina je také obklopen různými pomocníky, kteří na čas bojují na straně dobra, ti mohou zdánlivě působit neporazitelně (jako Legolas :-)) nebo až příliš ctnostně a dokonale, mohou v průběhu příběhu obětovat svůj život v úspěch celé mise za "záchranu světa" (mnoho postav v HP), ale mohou také zradit, špiclovat nebo zběhnout na stranu nepřítele
  • mezi postavami se vyskytují silné archetypy - např. moudrý čaroděj, který s hrdiny tak trochu manipuluje ve jménu vyššího dobra, porážky zla a naplnění proroctví, ale drží se zpátky, radí a pomáhá, přímo příliš nezasahuje (jen když je nutno ochránit nezkušeného hrdinu), je také tím, kdo udržuje mezilidské vztahy a spolupráci
  • zlo zpočátku není vidět, je jen naznačené a čtenář si může domýšlet - víme sice, že existuje Voldemort, který zabíjel kouzelníky a pokusil se zabít i hlavní postavu; a víme, že jistý Sauron měl prsten, který vládl všem a byl poražen (všimněte si, že oboje zlo již bylo v minulosti poraženo, tedy to není nemožné); ve vzduchu se vznáší hrozba, že se zlo vrátí, ale nikdo zatím neví jak a odkud, pouze se ví to, že se na něj musí připravit
  • zlo se začne pomalu objevovat, především tedy jeho služebníci, kteří kříží cestu hlavní postavě - docela běžné, dokonce šťastné okamžiky, putování krajinou nebo obyčejné povídání si s kamarády ve škole, jsou střídány hrozbami, krizemi a chvílemi, kdy hrdinové čelí neznámému a silnému nebezpečí (všimněte si, že je to běžný literární postup - dramatické okamžiky jsou střídány "oddechem", autoři prostě věděli, jak psát i z teoretického hlediska)
  • všimnout si můžete i dalších postupů - třeba gradace; jakmile přijde ona krize, často se stupňuje, věci se ještě více zamotávají, co se zdálo být jasné najednou není, přijde zvrat, problém je nutno rychle vyřešit (v HP např. v druhé knize na konci díky baziliškovi hrozí zavření školy, postavy musí rychle jednat a zneškodnit ho)
  • zlo se zdá všudypřítomné a neporazitelné, má mnohem více následovníků a větší armádu než dobro, nelze s ním bojovat přímo a zničit jej v bitvě, naopak se musí hrdinové následovníkům zla (ať už jsou to Smrtijedi, skřeti či nazghúlové) vyhýbat a porazit je až takovou záškodnickou, partyzánskou akcí - zničit určité předměty (viteály, prsten), odhalit jejich slabiny a využít jich ("Žádný muž mě nemůže porazit!") - vítězství díky rozumu a odvaze
  • láska není ve středu dění, jistě, postavy se mohou zamilovat a na konci knihy se vezmou, ale při boji se zlem jinak není na romantiku příliš čas, většinou se o lásce "jen mluví" (Severus miloval Lilly a proto chrání jejího syna, matka milovala Harryho a proto odolal Voldemortovi jako dítě, Éowyn miluje Aragorna, stejně jako Arwen, která se pro něj vzdá nesmrtelnosti)
  • odráží problémy skutečného světa, ať už válku, byrokracii (Ministerstvo kouzel), šikanu nebo celkovou lhostejnost vůči zlu
  • šťastný konec - zlo je poraženo, hrdina přežil a zvítězil a čeká jej zasloužená odměna - poklidný život; nicméně otázkou zůstává, jestli je vůbec možné projít něčím takovým a pak se spokojit s poklidným životem, rodinou a rodnou vsí, zdá se, že minimálně Bilbo s tím měl určité potíže :-)
  • obě díla mají silnou fanouškovskou základu, téměř komunitu, která miluje vytvořené světy, ztotožňuje se s postavami, učí se formule zaklínadel nebo smyšlenou elfštinu, pořádá larpy, ...

Tím hlavním, co podle mě ale zaručilo úspěch těmto dvěma dílům, byla doba a ono prvenství. Oba jsou to příběhy o boji dobra se zlem, mistrovsky podané, ale pořád - téma je poměrně jednoduché a v dnešní době už klišé. Dobro vs. zlo není tak lákavé, výhra dobra se příliš neztotožňuje s naší současnou mentalitou. Ano, máme to rádi, ale není to nic nového, přeborného, překvapivého. V období kolem válek, kdy lidstvo žilo ve strachu a napětí a potřebovalo útěchu a naději, že je možné "zlo" porazit (doba Tolkiena) byly takové příběhy o velkých hrdinech a dokonalých bojovnících za dobro vítaným útěkem od temné skutečnosti. Jistě, musely přijít nějaké oběti, aby byl příběh uvěřitelný, temnota musela být skutečná - ale nakonec vyšlo slunce. Ačkoli Rowlingová už žila v pozdější době, kdy byla společnost v relativním klidu a míru, sama se nacházela v nezáviděníhodné situaci a tak je možné, že psaní i pro ni bylo vítaným únikem před problémy skutečnosti.


Jenomže doba se změnila a stejně tak čtenářstvo, což by mohlo vysvětlit, proč námět dobra proti zlu už není tak lákavý, pravé přátelství se stalo něčím z pohádek a krmit lidstvo nadějí je zbytečné, protože takové kecy nikomu žrát nebudou. Současná generace (mileniálové, poslední děti minulého století - a až dorostou tak i jejich potomci) je zahořklá, cynická, má všechno a zároveň je tak prázdná, neradostná a nešťastná, jako ty předchozí snad ani za války nebyly. Nemají důvod se mít špatně, přesto se nemají dobře. Chybí jim spojení s přírodou, minulostí, nevidí ve své existenci žádný větší smysl. Jsou osamělí, schovaní ve virtuální realitě za svými přístroji, neví však, jak se spojit s lidmi ve skutečném životě. Všechno už viděli a všechno už zažili, nic je nepřekvapí. Mohou jít kamkoli, svět je plný příležitostí, mohou dělat cokoli a možná ani proto neví, co si vybrat. Jsou v zajetí možností, kterých je prostě příliš. Tlačeni do ideálu člověka, který je úspěšný, má hromadu zážitků a přátel, pestrý život k vystavení na sociálních sítích... a na druhé straně v zajetí depresí, rakoviny a syndromu vyhoření, nedostatku sebevědomí a sebeúcty, pocitu životního selhání, když nejsou takoví, jak by ideálně, dle médií, měli být. Jejich neúspěchy je drtí o to víc, že o neúspěchu nikdo nikde nemluví. Jsou vidět všude, na facebooku mají své fotky a profily, a zároveň nikdo neví, jací jsou doopravdy. Kolikrát to neví ani oni sami. Možná to neplatí pro každého a možná jsem i já příliš cynická, ale obraz dnešní doby - na jedné straně honba za štěstím, radostí a seberozvojem, na druhé naprostá nesmyslnost a prázdnota - volá po úplně jiném druhu literatury. Lidé už nepotřebují naději, že zlo bude poraženo. Lidé na zlo kašlou. Jejich hlavním problémem je, co si počít sám se sebou a svým životem, kým být, jak se zbavit té prázdnoty. Baví se tím, že si potvrzují, jak je svět prázdný, temný a beznadějný a všechno dobro je po zásluze potrestáno. A tak se fantasy bestsellerem stala Hra o trůny.


Jak se liší od předchozích dvou jmenovaných děl?
  • jejím motivem není boj dobra proti zlu, ale boj o moc, úspěch - každý si jde za svými cíli (tak jako dnešní generace)
  • hrdina není jeden, ale množství více či méně důležitých lidí, kteří se snaží si zasloužit své místo na slunci
  • nikdo není dokonalý, všichni mají své kladné i záporné vlastnosti, nejsou pevně daní hrdinové a zloduši, každý zloduch má i lidskou tvář a každý hrdina dělá těžká, dokonce zlá rozhodnutí ve jménu toho, co je podle něj vyšší dobro nebo alespoň jeho dobro, navíc se postavy vyvíjí, mění názory a strany - lze se s nimi lépe ztotožnit
  • pevné přátelství je velmi vzácné, většinou je každý sám za sebe, musí být ostražitý, nikomu nevěřit, dobře intrikovat a opatrně našlapovat, jinak brzy umře (toto poučení přináší hned první díl knihy, ve kterém "hrdina" umírá za svou čestnost, šlechetné úmysly, zkrátka - hloupost)
  • rodinná pouta jsou silnější než ta přátelská, rodiny drží při sobě - ale i mezi nimi se objevují potyčky a zrádci
  • smrt je všudypřítomná, nic není jisté, každá postava může kdykoli umřít, není nikdo, kdo by byl v bezpečí, takže se neustále a reálně bojíme o své oblíbené postavy
  • každý fandí tomu svému, koho si vybral, některé postavy mají více fanoušků, ale není jeden "oprávněný výherce" - a i kdyby byl, je dost velká šance, že by už proto nevyhrál
  • nic není tabu, vše se může stát, ať už je to incest, homosexualita, znásilňování, vraždy, kruté mučení, ... realita je drsná, středověka, syrová a surová, žádné kytičky a jednorožci, události mají šokovat - i když dnes je už velmi těžké přijít s něčím, co dokáže člověka "rozhodit", tak se o to autor celkem úspěšně snaží
  • dějová skladba je složitá, různě provázaná, nikoli lineární, nesledujeme jeden hlavní příběh, ale mnoho epizod z úhlu pohledu různých postav, sledujeme dění zároveň v celém Středozemí, všechny žijící rody - konkrétní jedinci jsou pouze figurky na šachovnici
  • nečekané zvraty dělají děj jen těžko předvídatelným, kolo osudu se může kdykoli obrátit
  • dílo dokonale odráží cynismus, odtažitost a nedůvěřivost v dnešní společnosti
A jistě, krom toho i tento svět je dobře promyšlený, má své rody a jejich historii, má fantastické bytosti, různé národy a skupiny lidí, jsou zde bohatí i chudáci, sektáři, vyvrhelové, smyšlené jazyky (valyrijština), ... archetypy fungují i zde, pouze jsou to archetypy složitější a fantasy-specifické, nikoli ty základní (jako moudrý čaroděj, laskavá královna) - máme náboženské proroky, silné drsné válečníky (kteří neumí nic jiného, než se ohánět mečem), prohnané rádce a intrikány, naivní, rozmazlenou "princeznu" z bohatého rodu, dívku, která je spíše jako kluk, ženu-válečnici, která musí bojovat o uznání, čestného muže, který vždy dělá, jak mu radí srdce a svědomí, rozmazleného fracka, ... jsou to vzorce, od kterých víme, co čekat. Jediný bod stability v díle, který se i tak může občas rozpadnout, jak se postavy vyvíjí.

Pokud znáte také Zaklínače a Pratchettovu Zeměplochu, tedy další úspěšné knižní série, jistě si všimnete i podobností mezi nimi. Opět, dobře propracované světy s vlastními reáliemi. Archetypy (prohaný podvodníček, čarodějnice). Pro tyto dva je navíc specifický osobitý autorský styl a humor, kdy si dělají škodolibou, ironickou a cynickou legraci ze života, pohádek a (moderního) světa celkově (např. v Zaklínači situace, kdy elfovi rozmetají celý barák a on má radost - "Nechal jsem si tu barabiznu vysoce pojistit!" anebo v Pratchettovi "Abych mohl krást takový sumy, to bych musel bejt přinejmenším v cechu právníků!"). Asi lze mezi bestsellery zařadit i Eragona, ačkoli jeho filmové zpracování je hrozné, knihy měly úspěch.

A jistě, pak tady máme fantasy literární hvězdy, jako je ono Stmívání, které na chvíli zazáří, ale za deset let už si na ně nejspíš nikdo nevzpomene. Čemu vděčí za úspěch toto dílo? Možná prostě jen čerpá z aktuálního trendu, kdy slečny už nebaví normální, hodní kluci a romantika je pro ně spojena s tím "dokonalým" archetypem nebezpečného, zvláštního, nedostupného, ideálně ještě trochu nadpřirozeného muže, kterého hlavní hrdinka (taková obyčejná Mařenka, jako jsou ony) přiměje k tomu se do ní totálně zamilovat, změnit se v dobrého ochránce (po troše peripetií) a chránit ji před světem, což potřebuje, protože je tak trochu nanicovatá. Anebo taky ne. On ten... jak jen se jmenoval... byl asi takový předstupeň dnešních "bad boys", kteří sice nemají upírské tesáky (většinou), ale zato mají ten temný, nebezpečný, drzý sex-appeal, který nám u skutečných mužů chybí. Nojo, co se dá dělat.

Abych to shrnula, fantasy bestsellery mají (dle mého pozorování) společné především toto:
  • kvalitně zpracovaný svět s vlastní historií, zákonitostmi, rasami, jazyky, zkrátka jsou uvěřitelné
  • hrdiny, se kterými se lze ztotožnit, protože jsou v zásadě obyčejní, nijak dokonalí, postupně se mění, sílí, zmoudří
  • zlo, které není tak jednoduše uchopitelné, je tak trochu ve stínu, alespoň ze začátku - anebo vyloženě nedefinovatelné zlo, kdy není jasné, kdo je hodný a kdo zlý, postavy jsou oboje - jako skuteční lidé
  • dobrá skladba příběhu, dramatické a odpočinkové okamžiky se střídají, sem tam nějaký humor, nečekané zvraty
  • láska a romantika příběh spíš komplikuje a doplňuje, než by byla jeho středobodem, hlavní je boj - se zlem, o moc, ... a dobrodružství
  • archetypální vedlejší postavy, od kterých tak trochu víme, co čekat, plní svou roli
  • vztahy, ať už přátelské, nepřátelské, rodinné, které s dějem dost míchají, posouvají ho vpřed, komplikují (obvykle mají hrdinové i zloduši nějaké pomocníky, nohsledy)
  • odráží problémy skutečné lidské společnosti, poukazují na ně, utahují si z nich, řeší je či kritizují
  • odráží dobu, její charakteristiky, myšlení čtenářů - v současnosti tedy vede cynismus, syrovost, ironie, nepředvídatelnost, nic není tabu, snaha šokovat a překvapit, i když je to obtížné

Myslíte, že jsem to (ne)trefila? Vidíte úspěch těchto knih v něčem jiném, co jsem nezmínila? Pracujete na budoucím bestselleru a berete tyto věci v potaz? Klidně komentujte :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama