Vzhůru do 2018

1. ledna 2018 v 1:00 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Někteří z vás možná objevili můj blog teprve nedávno... ale vy, kteří jste tady už několikátým rokem, nejspíš víte, že mám takovou tradici. Každý rok sem (pro sebe) píši zamyšlení nad uplynulým rokem a mých vyhlídkách do roku dalšího. Ke konci roku se ve mně vždy pere několik emocí... hrdost na to, kolik jsem toho zvládla, zklamání, že některé věci nevyšly, obavy, že se to nezlepší ani v budoucnu a s každým rokem jsem déle bez toho, po čem toužím... určitá nostalgie a... reflexe. Posledních několik let bylo dost nabitých změnami - když v tom žijete každý den, ani si to neuvědomíte, ale na konci roku - hlavně když porovnám tento článek s článkem z roku minulého - vidím, kolik se toho událo a změnilo. Možná až na pár věcí, se kterými se mi nedaří pohnout...

Nedávno jsem už psala, co se v mém životě dělo, tak to nebudu zbytečně opakovat. Jen stručně - podnikání se rozjíždí, končím první semestr psychologie (ještě mi chybí dodělat 3 zkoušky, které jsem nedělala na předtermín), stále bydlím v Brně na kolejích, před pár měsíci jsme přerušili kontakt s mou dřívější nejlepší kamarádkou a teď mám spíše známé než přátele, se svým dvojpaprskem víceméně nemluvím a snažím se zlepšit svoje stravovací návyky v tom smyslu, že jsem měla vždy sklon se s jídlem trochu zanedbávat, nevěděla jsem, co jíst... teď mi pomohla jedna slečna, která se jídlem zabývá, takže nějaké zlepšení vidím. Ale mohlo by to být i lepší (pořád jsem na sebe moc náročná :-)).

Nejde ale jen o to, co se v minulém roce dělo... momentálně přemýšlím spíše nad tím, jak se cítím, v co doufám, co bych ráda změnila... Rozhodla jsem se, že tentokrát, dnes, v tomto článku, k vám budu absolutně upřímná a, nejpíš, tak trochu zranitelná. Na jednu stranu asi můžu objektivně říct, že se mi plní moje sny o skvělé práci, protože svou práci (stylové poradenství) mám opravdu ráda, baví mě a naplňuje a i má finanční situace se zlepšuje... takže se cítím spokojenější, svobodnější... a mé bydlení je fajn, moje spolubydlící také a jsem za to opravdu vděčná. Škola mě baví. Není čím se trápit... správně? A já neříkám, že se trápím, obvykle příliš ne. Pořád ještě jsem šťastná. Ale...

S každým takovým novoročním článkem cítím, jak stárnu. Jistě, někomu může připadat směšné, že vnímám stárnutí, když mi za pár dní bude teprve třiadvacet. Nejde ale ani tak o to, že bych snad měla být brzy stará - spíše s každým rokem vnímám, kolik let už uplynulo od doby, kdy jsem začala opravdu chtít některé věci a vidím, že se stále nesplnily. Zatímco v některých oblastech se věci lepší, v jiných stagnují nebo se ještě horší. A to mě občas děsí. Děsí mě, že teď v podstatě nemám žádné blízké přátele a že jsem se za poslední rok, dva, snad i odnaučila se s lidmi sbližovata ty vztahy budovat. Najednou nějak nemám chuť ani sílu. Navíc, začínám být ve věku, kdy má každý druhý vážný vztah a většinu času věnuje jemu, nikoli přátelům - a já žádný partnerský vztah nemám. Obvykle o tom nepíšu, nechci fňukat a stěžovat si, navíc mi to připadá hodně osobní a na jednu stranu jsem ráda sama a neumím si moc představit, že by někdo omezoval mou svobodu. Na druhou však bývám někdy osamělá. A nejde jen o to. Už jako malá holka jsem si přála krásný vztah, lásku a takové ty věci. Spříznění duší. Byla to pro mě životní priorita číslo jedna, dokonce i nad tou milovanou prací (ačkoli bych se jí pro muže nevzdala). Pak jsem tu svou "spřízněnou duši" poznala a vždycky věřila... či spíš doufala, že jednou, brzy, tento rok už snad konečně se vrátíme k sobě. Jenomže se to nikdy nestalo a já už jsem unavená z čekání. Jsem unavená z toho "pracovat na sobě" a "soustředit se na jiné věci". Pět let jsem, až na nezávazné známosti, přehlížela svoji touhu po vztahu, protože zkrátka nebylo jak ji naplnit a zároveň být věrná své pravdě a tomu, co cítím, protože mi připadalo nefér s někým zkoušet chodit, zatímco miluji jiného. Nemluvě o tom, že mě nikdo za celé roky ani nedokázal zaujmout. Občas jsem byla ze všech mužů tak zklamaná a otrávená, mlčky jim vyčítala, že se mu ani vzdáleně nepodobají...

Ale faktem je, že i když jeho stále miluji, tak chci stále vztah. Bez ohledu na to, jestli to považuji za nereálné nebo si toho zkouším nevšímat, nechci být sama. A nevím, jestli to dokážu, ale chci zkusit jít dál, chci někoho potkat, chci se zamilovat, chci zažít všechny ty věci, o kterých jsem vždycky snila a teď mi chybí (nevezmu ale zavděk čímkoli, pokud nepotkám nikoho, s kým mi bude opravdu dobře, tak budu radši i nadále sama). No, první krok je asi si to přiznat a přestat tu touhu zavírat s ostatními kostlivci do skříně :-) Navíc vnímám, že moje snaha být autentická a pravdivá často vede k tomu, že na sobě hledám chyby - protože mi to připadá jako objektivnější a pravdivější pohled na sebe, přiznávat si své chyby - ale místo, aby to pomáhalo, tak se na sebe spíš zlobím, podvědomě se trestám a považuji se za špatného člověka a... celkově se pořád moc analyzuji. Tak letos poprvé, ačkoli to nemám ve zvyku, si dávám i pár předsevzetí. Popravdě jsem na nich začala pracovat už před pár týdny, ale i tak jsou to záležitosti pro nový rok. Takže letos chci: konečně mít vztah a lásku a užít si to; pořádně jíst a hezky se o sebe starat; nadále směřovat k finanční samostatnosti; být na sebe méně tvrdá, méně se analyzovat a více přijímat, co je a více žít; být více ve své ženské energii, místo abych byla pořád mužská a racionální; a také trávit co nejvíc času ve svém vílím já, které bylo hodně odstrčené, zanedbané a přitom... je to ono, kdy se cítím nejvíce sama sebou, nejvíce ve své pravdě a šťastná. Posledních pár let jsem žila ve vězení racionality, sebe-reflexe (či spíše sebe-trýznění) a únavy životem a neuměla si hrát, bavit se a házet starosti za hlavu. Je na čase to otočit a zvolit si, že budu možná zranitelná a dětinská a naivní, přesně tak, jak to nesnáším... ale budu šťastnější. Bude to boj. Snad budu vítězit. Držte mi palce.

A vám přeji, abyste do nového roku vykročili v co nejlepší náladě, aby se vám také splnily vaše plány, cíle a předsevzetí a vůbec, abyste byli šťastní a spokojení jak jen to jde. Nakonec přikládám snovou písničku, kterou jsem nedávno "objevila". Holly Henry má zajímavý styl, líbí se mi, tak třeba se bude líbit i vám.

P. S. Ne, stále ještě nejsem schopná sama zpívat před lidmi, žádný pokrok nevnímám a ani nevím, jestli se ho někdy dočkám. Možná jednou ano. Letos si to přát nebudu, jen by mě pak mrzelo, že zase nic. Má-li se to stát, stane se.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama