Krize identity

23. ledna 2018 v 20:00 | Neri |  Sebepoznání
Musím říct, že po těch letech a letech už mě to opravdu přestává bavit. Už mi to připadá jako špatný vtip. Už jsem pěkně nas- Čím? No přece těmi neustálými krizemi identity, kterými si už od pubertálních let procházím. Ne, vážně. Čekala jsem, že to třeba přejde, že už jsem přece dávno dospělá... a ono ne. Pořád mě, čas od času, někdy až moc často, přepadá ten podivný, nepříjemný a děsivý pocit, že vůbec nevím, kdo jsem. Často se mi to stává když se podívám do své skříně (a obzvlášť, když jsem v té nejvíc kritické fázi svého cyklu, před kterou se žádná nesrovnalost v autenticitě a žádná životní nespokojenost neschová, ne, vše je bolestně zřejmé).

Nejspíš to víte, ale pro ty nové - zabývám se autentickým oblékáním, zkrátka pomáhám lidem najít oblečení, styl, který vystihuje jejich osobnost a ve kterém se budou cítit sami sebou. Prošla jsem si léty zkoumání různých stylů a charakteristik, které se s nimi pojí. Jeden by řekl, že už musím perfektně vědět, co je to moje... jenomže já to nevím. Někdy myslím, že vím. Jsem blíže než kdy dřív, hodně jsem eliminovala různé přešlapy... ale pořád mám často pocit, že to pořád ještě není ono. Možná proto, že dokonalé oblečení v obchodech stále nenacházím a na šití nemám čas. Anebo je problém v tom, že ačkoli u ostatních to vidím, pořád ještě nedokážu vidět sebe samu a kdo jsem úplně jasně. Pořád své jádro neumím ukázat. Protože tohle autentické oblékání není o tom, co děláme, ale kým jsem hluboko uvnitř - a já asi pořád něco podstatného přehlížím. A kdykoli si to uvědomím, že to pořád ještě není ono, že tam ještě nejsem, ale měla bych být... cítím takovou hroznou frustraci a říkám si, kdo teda, sakra, jsem?! Někdy si říkám, že je to možná proto, že jsem některé podstatné části své osobnosti vytěsnila a nemám k nim přístup a proto se necítím kompletní a sama sebou. Jenomže kdo ví, jak to skutečně je... jak můžu vědět, jestli takové části mám a kolik jich je, když jsou v NE-vědomí a neuvědomuji si je?

Jelikož jsem typický hlavně-se-tomu-pocitu-vyhnout typ (kdo není?), mou obvyklou strategií není si sednout a meditovat nad tím, ale hledat na internetu nějaké řešení, více informací, odpovědi, atd. Vím, že každý extra-duchovní týpek vám poví, že odpovědi máte uvnitř a máte je hledat tam, ale já stejně radši čerpám moudrost strejdy Googla a různých chytrých psychologických i spirituálních webů. To víte, žiju ve své hlavě. Místo, abych věci prožila, tak je analyzuju a hledám pro ně název. Musím přece zjistit, jestli ta krize identity je opravdu krizí identity nebo je to žlučníkový záchvat! Blbej vtip? Dobrá.

Problém je v tom, že podle všeho bych krizí identity vůbect trpět neměla. Udělala jsem si takový hezký dotazník na to, jestli mám podle nějaké psychologické teorie pevnou identitu. Otázky sestávaly z věcí jako: Máte pevně dané náboženské přesvědčení nezávislé na tom vašich rodičů? Víte, co chcete v životě dělat, baví vás vaše povolání? Atd. Takže podle všeho bych měla mít se svou tvrdohlavostí, nezávislostí a vlastním názorem na všechno betonovou identitu, jenže nemám. Zřejmě špatná teorie. Copak asi soudruzi z USA udělali špatně?



Obrátila jsem se tedy na jiné zdroje, kde jsem se dočetla, že: Krizi identity zažíváme, když přijdeme o identitu, kterou jsme krmili své ego. Smyslem většiny našich identit je právě tohle, nakrmit ego... Jakmile svou identitu zakládáme na věcech, které nemají dlouhého trvání, např. na své práci, vztahu, apod., je krize identity nevyhnutelná ve chvíli, kdy tyto věci ztratíme.

Tímpádem se samozřejmě přímo nabízí ta otázka "S čím se mám tedy identifikovat, když ne s pomíjivými věcmi?" na kterou článek také dále odpovídá: I když se vzdáme identifikace s pomíjivými věcmi, pořád se budeme potřebovat s něčím identifikovat, protože tak mysl funguje. Nemůže snést, že je nic/nikdo. Musí si najít zůsob, jak se definovat. A jelikož je naším cílem si udržet sebe-hodnotu a předejít tomu, aby byla příliš křehká, jediným logickým řešením je identifikovat se s trvalými věcmi, jako je naše vědění, schopnosti a osobnost, tato identifikace nám zůstane až do smrti. Tyhle věci nemůžeme ztratit díky ohni, nehodě nebo rozvodu.

A já bych se hádala. Vědění není trvalé - všichni zapomínáme, neustále. Kolik si toho pamatujete ze základní školy? Já jen to málo, co denně používám nebo mi nějak speciálně utkvělo. Co vaše schopnosti, myslíte, že vám je nehoda nevezme? Stačí, když přijdete o nějakou končetinu nebo se vám poškodí oblast v mozku a jste v... A osobnost? Jistě, osobnost má své trvalé části. Jste-li introvert, budete jím celý život. Jenomže ačkoli jsem se vždy snažila poznat svou osobnost a kdo jsem, přesto mám krizi identity. Tak co je špatně tady?


Ta myšlenka, že identifikovat se s trvalými nikoli pomíjivými věcmi má něco do sebe. Jenomže... stále nechápu, v čem je tedy u mě problém. Neidentifikuji se s tím, co dělám nebo studuju - v mém životě se to mění pomalu každý druhý rok. Stejně tak lidé, které kolem sebe mám. Odchází a přichází... A mé zájmy a schopnosti? Také prochází změnami, podobně jako názory, i když ty až tolik ne. Strávila jsem léta snahou poznat a popsat svou osobnost, mám na kontě velké množství "nálepek" ze všech různých testů a kategorií, ale s žádnou z nich se neidentifikuji, protože vím, že nejsem jen to nebo to, jedna věc. Je totiž více takových, v tom nejsem jedinečná. Tak v čem ano?

Po většinu času si připadám jedinečná jen tím, že chudinka moje ego neví, na co se navázat, tak neustále trpí panickým existenciálním strachem, že jsme nikdo, cítím prázdnotu a nevím, co s tím. Ani druhý článek mi moc nepomohl. A jistě, pak je tady ta věc, co jsem ji už párkrát slyšela - identifikujte se s duší, ta jediná je věčná. Jenomže s duší se moc identifikovat nedá. Jaké má duše vlastnosti? Žádné. Duše jen je, je to všechno, je to světlo, je to nepředstavitelné a nepopsatelné... ač je duše jedinečná, zároveň je jen střípkem všeho, co jest. Jak se chcete s něčím takovým identifikovat?

Lidé se často hádají a jsou pohoršeni z nálepek, ale žít bez nálepek - nacházet se v té chvíli, kdy si uvědomíte, že vlastně nic z toho není důležité a nic z toho nedělá vás vámi a vlastně jste nikdo, nic - je docela hrozivý způsob existence. Lidé nejsou stvoření pro to, aby byli nikým. Ego je důležitou, nezbytnou součástí lidského bytí. A tak asi není divu, že jsem z toho nešťastná. A bolí to. Takže bych s tím ráda něco udělala, ale ty chytré články jaksi selhávají. Asi tedy, když není nic, k čemu by se moje já přirozeně přimklo, si budu muset nějaký koncept vytvořit uměle. Zní to sice krásně svobodně, ale má to háček. Jak si vybrat, kým být, když můžete být kýmkoli a možností je tolik? Jak rozhodnout, co je nejlepší? Jak najít, jaká identita vás udělá šťastnými? A co s tím, když ze všeho nejvíc chcete být jen pravdiví, autentičtí, tím, kým jste - to se s tvorbou nějaké jiné identity neslučuje. Ale když nemůžu najít žádnou původní? Těžké břímě existence...

Nakonec jsem narazila na článek, který neměl žádné chytré rady, jen životní příběh. Jmenoval se: Nevím, kdo jsem a je to v pořádku. A tak zatímco se neustále snažím nějak najít a definovat a nedokážu s tou prázdnotou žít... zatímco chci žít za každou cenu autenticky a v integritě a to se dělá blbě, když nevíte kdo jste... možná bych se na to měla na chvíli vykašlat a jen žít. Žít s tím, že nevím, kdo jsem a možná se to nikdy nedozvím. Že možná jsem nikdo. A že je to jedno. Nevím, jestli je to vůbec reálné, hlavně pro někoho jako já, pro koho je vědět kdo jsem a být sám sebou životní prioritou. Ale už tak nějak nevím co jinak dělat a jak se z toho kolotoče vymotat. Zatím žádné metody sebepoznání ke štěstí nevedly.

Tak možná zjistím, tak jako ta slečna, že není třeba vědět, kdo jsem - důležitější je být prostě šťastná.

Aktuálně: Článek jsem psala asi před dvěma týdny a odráží pocity, které jsem měla v té době. Přemýšlela jsem nad tím, že ho tedy nevydám, když krize pominula... ale vydám ho, proč ne. Přecejen, možná také zažíváte něco podobného. Abych pravdu řekla, mně z té krize pomohl návrat ke staré pravdě, kterou občas přehlížím a neberu až tak vážně a to jest, že jsem víla. Že moje duše je vílí a identifikovat se s duší, nikoli něčím pomíjivým, je možné, pokud dám stranou všechny ty nesmysly o tom, že bych se měla 100% cítit jako člověk, jinak jsem blázen atd. Je to jedno. Jsem víla. Možná ne vždycky ukázková, možná mám lidské tělo a lidské starosti, ale nic to nemění na tom, že v jádru jsem pořád stejná. A je to tohle jádro, ke kterému se musím vracet, abych byla doma a ta prázdnota a krize identity zmizela. Kdykoli opustím své pravé já, zapomínám na něj, snažím se být rozumná a zodpovědná (ne proměnlivá, důvěřující, hravá, dětinská, škodolibá, urážlivá, nadšená, divná a potrhlá), spadnu do podivné prázdnoty a pocitu, že nevím, kdo jsem a něco se mnou není v pořádku. Vrátit se k tomu, kdo jsem, je úleva. Tak velká úleva, že od doby, co jsem si to uvědomila, snažím se tam vědomě vracet co nejčastěji. Snažím se přijmout, že se možná "změním" - alespoň okolí si to bude myslet - ale budu konečně autentická, jak jsem to vždycky chtěla. A šťastná, alespoň někdy. Šťastná, jako jsem uměla být, než přišly 4 roky depresí, prázdnoty a otupělosti, kdy moje skutečné já šlo stranou "ve jménu přežití". Takže teď se cítím dobře, nikoli prázdně. Cítím úlevu a krize pominula. A i když vím, že být víla je velmi vzácné a není to řešení pro vás :-D doufám, že pokud těmito krizemi také trpíte, dokážete najít svoje pravé já, ať už ho budete nazývat jakkoli, a naučíte se ho držet.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Svart Sol Svart Sol | Web | 23. ledna 2018 v 20:22 | Reagovat

Přesně tak se cítím každou chvíli O_O

2 Anchor Anchor | E-mail | Web | 27. ledna 2018 v 2:41 | Reagovat

Brilliant! :-) (občas mám ze srandy choutky do řeči přimíchat angličtinu :D)

3 Nerisa Nerisa | 27. ledna 2018 v 23:22 | Reagovat

[2]: V klidu, já to dělám taky, když píšu s kamarády :-D Hlavně, když něco nelze říct česky tak trefně, jako anglicky!

4 Víla Víla | E-mail | 4. února 2018 v 20:05 | Reagovat

Konečně jsem našla vílu, která se veřejně přiznala, tušila jsem, že je nás tu víc :-D

5 Nerisa Nerisa | 5. února 2018 v 14:20 | Reagovat

[4]: Jo, třeba teď nastane vlna coming-out, akorát se místo homosexuality bude přiznávat vílí původ a budeme dělat nikoli duhové, ale listové pochody. To by bylo drsný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama