Velký muž a malá žena

19. prosince 2017 v 11:12 | Neri |  Posvátné ženství
K napsání dnešního článku mě inspiroval tento článek na webu o psychologii.

"Jako by samy ženy měly strach opřít se o muže, ztratit kontrolu, mít v muže důvěru. Místo toho si pečlivě hlídají, aby ony samy měly věci pod kontrolou. Mnohé ženy jsou nesmírně výkonné - plánují, jsou zaměřené na cíl, zvládají se postarat o rodinu i mít úspěch ve své práci. Kde se v ženách tyto tendence berou?

... To, co spojuje všechny ženy, které se obávají více se uvolnit do ženské energie, je pocit bezmoci, který kdysi zažily."

Abych pravdu řekla, když víte, tak víte. Zato článek komentovala spousta žen, které na autorku útočily, jako by chtěla návrat do středověku. Spousta vyděšených žen, které si ani nedokáží připustit, že by snad chtěly být ženami. Nemají odvahu. Na jednu stranu to chápu. Na druhou je jen určité množství toho, co žena dokáže snášet. A já už nesnesu vše táhnout na svých bedrech, být věčně unavený, zodpovědný dospělý, který není schopen skutečné rádosti, hravosti, ničeho.

Emancipace a rovnoprávnost jsou skvělé věci a rozhodně bych se nechtěla vrátit do dob, kdy ženy neměly příliš volby a svobody. Přesto se však s tím dobrým poutají i nepříjemnosti… ženy už se na muže nemusí spoléhat; to by nevadilo - horší je, že si nedovolí se na ně spoléhat. Nikdy. Čest výjimkám, no já byla dlouho "sama sobě mužem" a ještě pořád z velké části jsem. Možná, že v jádru jsem citlivá a intuitivní a romantická, ale ta výchova, otcovský "vzor"… to vše mě nutilo se o sebe postarat sama, být výkonná,… dokázala jsem s tím trochu pohnout, protože už nechci vše pořád táhnout sama, začala nosit sukně a šaty místo toho praktického oblečení na běhání za pochůzkami. Ale… vidím, že pořád ještě nedokážu být ženou. Nedokážu se uvolnit. Nedokážu si vytvořit prostor pro muže vedle sebe.

Součástí ženství je přijímat - přijímat věci takové, jaké jsou. I když se nám nelíbí. - tak to neumím

A nemluvím o tom, že bychom jako ženy měly být doma a nechat se živit. Mluvím o tom, jak je pro nás těžké pustit kontrolu. Smířit se s tím, že věci nebudou perfektní a nebudou přesně podle nás. Jestli jste alespoň trochu já, tak vás představa, že něco necháte na jiných, že snad svůj osud vložíte do rukou muže, děsí k smrti. Doslova mám pocit, že když tu kontrolu pustím, tak umřu. Buď umřu hlady, nebo se mi vrátí deprese a zabiju se kvůli té bolesti. Byly doby, kdy jsem neměla věci pod kontrolou. Kdy jsem nevěděla, za co si koupím jídlo. Kdy jsem bydlela s lidmi, kteří mě deptali. Neviděla jsem v budoucnosti žádné východisko. Představa, že budu zase takhle bezmocná, že se o sebe nepostarám, že budu s někým, kdo se nebude starat o moje nejvyšší dobro, mě děsí nepředstavitelným způsobem. Kolikrát se to pak odrazí i v maličkosti, že nenechám chlapa, aby vybral restauraci, protože co když tam přijdu, nebude tam nic bezmasého a já budu mít hlad. Což zní možná směšně, ale zažila jsem doby, kdy jsem neměla na jídlo několik dní. A moje tělo z toho má dodnes hrůzu. Nevím, jestli potrvá dalších pět let nebo víc, než se uklidní. Vím jen, že kdykoli nemám doma nic k jídlu, panikařím.

Ale nechci mít muže, který se o nic nepostará. Nechci vše táhnout za sebe i za něj. Radši budu sama. Proto asi jsem sama. Vždy o mě jevily zájem jen ty typy, co mě nepřitahovaly, ti pánové, co nemají vlastní život, cíle, ambice, jen by se pověsili na mě. A já to nechci táhnout. Ale, popravdě, nevím, jak pustit kontrolu. Nevím, jak se smířit s tím, co se děje a jak to přichází a nesnažit se to měnit. Nevím, jak překonat tak obrovský existenciální strach. Nevím, jak být ženou. Mám pocit, že v sobě mám dospělého, schopného muže a malou holčičku. Ženu, která nikdy nevyrostla, která byla tak slabá a neschopná, že jí ten muž nikdy nesvěřil zodpovědnost, aby si neublížila. Nikdy jí nedovolil mít vlastní zkušenosti. Nedovolil jí vyrůst. A já vím, že to dělal pro její dobro. Protože taková holčička potřebuje ochranu, nemůže vyrazit do světa na vlastní pěst. Jenomže možná je trochu rozdíl mezi tím zpovzdálí dohlížet a tím nic nedovolit, dusit toho druhého. A krom toho, když ten můj vnitřní muž dělá tatínka holčičce, ale nemá žádnou partnerku, která by mu pomohla se uvolnit, taky občas opřít, dala mu trochu té něhy - asi se není čemu divit, že je pořád tak unavený. Má na krku vše a ještě k tomu dítě. A je na to sám.


Myslím, že by ho ta malá mohla přecejen něco naučit, kdyby jí přestal říkat, jak je neschopná a že nic nesmí. Možná by mu ukázala ty hezké věci, které v člověku vyvolají úsměv. Možná by si mohli hrát. Možná by ji mohl učit o světě, pustit ji ven a nabídnout jí náruč, když se někde zraní. Kdyby trochu pustil tu kontrolu, pochopil, že život není jen o práci a cílech a že ta malá jednou musí vyrůst a nemůže vyrůst, když jí to nedovolí. A že mu může být partnerkou. Jednou.

A jistě, jsou dny, kdy v sobě najdu něco ženského. Vždy jsem byla dost emocionální (jen ty city neprojevovala), intuitivní, měla ráda krásné věci... kdysi jsem i věřila na lásku. Ale po těch depresích, kdy to bylo já proti světu, jsem se uzavřela za ještě silnější hradby než dřív a zůstala úplně sama. Sama na vše. A teď je to jako začarovaný kruh, kdy bych se možná i natáhla pro pomoc, ale když se natáhnu, nikdo, kdo by pomohl, tady není, takže si to stejně musím vyřešit sama a opět jsem jen ujištěna v tom, že musím vše zvládat sama, když jsem sama. Nevím, jak nebýt sama. Ale chci to. Jenomže jak se mám naučit nebýt sama, když jsem sama?

Pohrdám "dospělými" holčičkami, co nic samy nezvládnou, nemají ambice, nemají život, jen visí na chlapovi nebo rodičích a neumí se o sebe postarat. Prostě je nesnáším. Nemůžu si pomoct. Možná je to ten můj vnitřní muž, co je naštvaný, že pořád musí dohlížet na malou holku, která nic nezvládne, a okrádá jej to o energii. Ta nespravedlnost, že ony nemusí nic, prostě si zahrají na chudinky a všichni se o ně postarají, zatímco já se musím starat sama. A nikoho nezajímá, jestli mi dojdou síly. I když mi dochází, musím jít dál, jinak skončím špatně. Nikdo mě nechytí, když upadnu. Musím vstát sama. Tak jim asi závidím, možná. Možná i kdybych upadla, nedovolila bych nikomu, aby si všiml. Možná jsem moc hrdá. Ve skutečnosti svou hodnotu jako osoby asi odvíjím od toho výkonu, od té nezávislosti a schopnosti se o sebe postarat. Pokud budu jako žena, malá bezbranná holčička, jako ty holčičky, kterými pohrdám - tak budu pohrdat i sama sebou. Protože někde uvnitř jsem přesvědčená, že pokud nedokážu stát sama za sebe, postarat se o sebe... nemám žádnou hodnotu. Ony pro mě nemají žádnou hodnotu. Já bych ji pro sebe taky neměla, být jako ony. Být ženou je být nikdo. Troska. Hloupý přívěšek. Není divu, že jí být nedokážu. Jak to ale změnit?

Nevím, jestli to takhle bylo vždycky. Vím jen, že sotva jsem začala poznávat a přijímat svou vílí část, život mě hodil do takových sraček, že jsem se musela sebrat a všechno to hravé, veselé a nevinné odsunout stranou, aby to nezavazelo a nepřišlo k úhoně, jelikož tady byly důležitější věci. Přežití. A teď nevím, jak v sobě zase nějakou radost najít. Neovládat se pořád. Neřešit všechno. Nevím. Třeba na to přijdu. A pokud máte podobný problém, no, nejste v tom samy :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nielian Nielian | E-mail | Web | 22. prosince 2017 v 9:15 | Reagovat

Musím říct, že obraz anima s malou animou je pro mě něco naprosto nového a překvapivého. Fascinuje mě to.

2 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 25. prosince 2017 v 0:12 | Reagovat

[1]: No, tak to možná stojí za prokoumání :-D

3 Nielian Nielian | Web | 27. prosince 2017 v 11:19 | Reagovat

K Vánocům jsem dostala knihu o arteterapii a byla tam kapitolka o animovi a animě - o kreslení těch dvou. Byla to dost velká pecka a myslím, že to stojí za vlastní arteterapeutickou seanci. Hledání obrázků je lepší v tom, že si nic nezapatláš :D

4 Nielian Nielian | E-mail | Web | 2. ledna 2018 v 11:21 | Reagovat

A pak je tu ještě tento článek :)
https://personalityjunkie.com/10/judgers-judging-personality-types/
Jiný pohled na podobné téma...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama