Ti, kteří nás milují, nám neubližují... nebo snad ano?

5. prosince 2017 v 10:04 | Neri |  Moudra ze života
Všechno podléhá vývoji - především pak lidské poznání. A nejen obecné poznání celého lidstva, např. věda (čím více se ostatně vědou zabýváte, tím více zjišťujete, že cokoli je teď "jasné" a potvrzené stejně může být za pár let vyvráceno - ani věda není vševědoucí). Každý jednotlivec se někam vyvíjí. Někdo rychleji, někdo pomaleji. Někdo ujde z bodu A do B za rok, někdo to stihne sotva za celý život. Každý máme jiný plán a jiné lekce ke zvládnutí.

Nejvíce se asi vyvíjejí naše očekávání. S každým zklamáním jsou nižší a zahořklost vyšší, s každým úspěchem vyšší a sebedůvěra také. Za většinu očekávání ale mohou určité naivní představy o životě. S tím, jak tyto iluze postupně mizí, se očekávání mění. Nemá ale smysl si vyčítat, že ty iluze máme. Bez výchozího bodu nikam nedojdete.

Čtenářka Nielian se mnou sdílela myšlenku, která zněla přibližně nějak takto: Naivita je nic nevědět a proto očekávát to nejlepší. Nevinnost je vědět vše a přesto očekávat to nejlepší. A ačkoli asi nikdy nelze říct, že víme vše, přecejen asi půjde vývoj lidského myšlení podobným směrem. Dokud nic nevíme a věříme v to nejlepší, jsme naivní a trošku hloupí. Když už víme a proto očekáváme to nejhorší, jsme zahořklí, ne moc šťastní a život se nám zdá těžký a k nesnesení. Teprve když víme, ale i tak se vědomě rozhodneme, že budeme čekat to dobré, budeme se o to dobré snažit a budeme si život užívat, co nejvíc to jde a budeme schválně trochu jako děti... dostaneme trochu té moudrosti a důvěry v sebe a život :-) Pokud znáte tarotové karty - Velkou arkánu - můžete si všimnout, že karty víceméně zpodobňují duchovní vývoj, různé kroky. Není náhoda, že první kartou je Blázen, který nevědomě, důvěřivě, směřuje k propasti. Tato karta může naznačovat, že máme mít dětsky nevinnou důvěru a vše dobře dopadne... anebo také, že máme být obezřetnější a nehnat se do ničeho po hlavě. Tak jako vše v životě i karty jsou dualistické. A poslední kartou je Svět, který je naprosto celistvý, integroval všechny své části.

A jak tahle moje filozofická úvaha souvisí s nadpisem článku? Jednoduše, chci se trochu pobavit o vývoji jedné své "iluze". Možná ji někteří z vás sdílí se mnou a tímto článkem vám přinesu trochu inspirace, nový náhled na věc a tak vůbec.

Jak být ve vztazích a co od nich očekávat se učíme už od prvních let svého života. Jistě, každý z nás má jiné výchozí podmínky, jiné rodiče - a o vlivu výchovy na vztahy v dospělosti už jsem toho psala v jiné rubrice dost. Podstatné je, že všichni chceme v nějaké podobě vztahy, lásky, pozornost, atd. Jsme společenštví tvorové. A také jsme lidé a náš systém je nastavený na vyhledávání potěšení a vyhýbání se bolesti. To je pochopitelně potřebné pro přežití. Pro vztahy to ale už tak dobré není, protože nás to neustále staví před těžké volby na základě našich protikladných tužeb. Na jednu stranu chceme mít kolem sebe lidi a jsme ochotni pro to udělat mnohé; na druhou stranu takové "obětování se" v zájmu vztahu přináší bolest a té se chceme vyhnout. Jak vyřešit tento základní lidský konflikt? Jak být ve vztazích, které neprodukují žádnou bolest? V zásadě nijak. Takové vztahy neexistují - pakliže nejste naprosto 100% vyspělí a nemáte v sobě vše vyřešené, aby vám vztahy vaši nevyřešenou bolest nemohly zrcadlit. Nakonec tedy, je to takový paradox, pokud chcete vztahy bez bolesti, musíte si tou bolestí ve vztazích projít, abyste ji viděli, mohli s ní pracovat a vyléčit ji.

Taková myšlenka zní sice "hezky" a duchovně, ale taky zní pěkně hnusně, nelidsky a nesnesitelně. A nedokázala bych ji přijmout a ještě nedejbohové propagovat, kdybych si k ní nedošla tou těžkou cestou.

Když jsem byla malé naivní dítě, představovala jsem si lásku jako z románů a romantických filmů, což většina dospělých asi chápe, že je nereálný nesmysl - alespoň na vědomé rovině, mnohdy tomu ideálu "šťastně až do smrti" věříme i tak. Been there done that. Nepřiznali bychom to ani sobě, ale pořád hledáme tu dokonalou lásku a dokonalý vztah a něco, co vydrží napořád. Není manželství samo o sobě takovým ideálem - představa, že někoho potkáme a bude to navždy? A neříkám, že se to nemůže stát, že nemůže být vztah, ve kterém se dva spolu vyvíjí a vydrží spolu celý život. Jenomže to není zrovna norma a je dobré se smířit s tím, že zrovna nám - ano, tobě konkrétně - se to stát nemusí.


Pokud věříte v ideál lásky, budete si říkat, že o lásku je třeba bojovat, že se musíte snažit, přesvědčit toho druhého, jak ho milujete, přimět ho, aby vás chtěl také. Překonat všechny překážky, sami i společně, a padnout si nakonec do náruče, šťastní až na věky. Můžete brát zodpovědnost na sebe, vyčítat si, když to nevychází, dělat vše "ve jménu lásky" a divit se, proč trpíte, proč ten druhý nedělá víc pro vás, proč vám nepomůže, proč vám ubližuje. Jste ale ochotni to pro ideál lásky snášet. Jednou ovšem zákonitě musí přijít vystřízlivění, pocit, že co bylo moc, to bylo příliš. Můžete se ocitnout ve vztahu s domácím násilím, nevěrou, vše táhnout sami - typický scénář, který říká, že je na čase po sobě přestat nechat šlapat. Jednou trpělivost přeteče a začnete se měnit. Sundáte růžové brýle, pochopíte, že takhle to tedy nejde a máte také právo na štěstí. Přichází fáze 2.

Ve druhé fázi se soustředíme na sebe a na své dobro, jsme víceméně sobečtí, ale v mnoha případech zdravě sobečtí. Po letech, kdy jsme byli rohožkou, si řekneme "A už dost!". Už nejsme ochotni tolerovat ubližování, už nebudeme ustupovat, už nebudeme tolerovat tu bolest, co nám druhý způsobuje. Dojdeme k závěru, že bolestivé vztahy jsou nesmysl a nestojí zato a odteď už si do života budeme pouštět jen ty, co se k nám chovají hezky. Začneme si stavět hranice, dávat se na první místo, starat se o sebe a směřovat k sebelásce. Víme, že i když zůstaneme sami, dokážeme se o sebe postarat a nemusíme se ponižovat pro nějakou "lásku" člověka, který nám dává ránu za ranou. Odmítneme být obětmi. Pokud jste v této fázi, asi netušíte, že existuje nějaká další, třetí fáze. Myslíte si, že tohle už je ono, že teď máte tu sebelásku a sebe-úctu a radši budete sami než s lidmi, kteří vám ubližují. Protože skutečné, zdravé vztahy se vzájemným respektem žádnou bolest nezpůsobují. To je druhá fáze. A druhá iluze.



Někdy ve druhé fázi si postupně začnete uvědomovat - anebo možná přijde náhlé, nečekané prozření - že nelze mít vztahy, které vám nezpůsobují bolest. Že dříve či později se v každém vztahu najde nějaký problém, hádka, něco se vás dotkne. Pořád v sobě máte spoustu nevyřešené vnitřní bolesti, které se dobře vyhýbá, když se vyhýbáte lidem, ale jakmile je kolem sebe máte, začnou vám tu bolest tak či onak zrcadlit. Začnou vám zase "ubližovat". Odhalují bolest ve vás, nesnaží se vám ublížit schválně. V první fázi byste si nechali ubližovat ve jménu lásky. Ve druhé fázi od takových lidí radši odejdete, vymezíte se vůči nim, postavíte hranice. Nutně to však vede k tomu, že s nikým nevydržíte, dříve či později každého pošlete pryč, protože mít ho u sebe bolí.

Ve třetí fázi začnete chápat, že i když už nejste ochotni být rohožky nebo oběti, přesto kolem sebe lidi chcete a potřebujete a to i tehdy, když vám ubližují. Nejste ochotni tolerovat využívání a týrání - a takové lidi už ani do života nepřitahujete, na to máte příliš úcty sami k sobě. Přesto jste ochotni tolerovat bolest, protože ji vidíte jako nedílnou součást života, ne nutně špatnou. Nedílnou součást vztahů; a to i těch dobrých. Začínáte se učit s lidmi vydržet, i když vás štvou a ukazují vám vaše bolístky, které byste radši neviděli. Ale teď už nejste slepá, nevědomá oběť. Teď už víte, co to obnáší, co se stane, kolik jste ochotni tolerovat a že kdykoli můžete odejít. Volíte si zůstat. Volíte si vztah i za cenu určité bolesti. To vy jste se rozhodli vědomě a záměrně přetrpět, co je třeba, ve jménu vztahů a také vašeho osobního rozvoje. V tuto chvíli také začínáte postupně odpouštět lidem, kteří vám v minulosti ublížili, protože vidíte, kam jste díky bolesti došli. O kolik jste se stali silnějšími. Kolik jste se toho naučili. Že jste našli sebe a svou sílu. A začnete jim děkovat.



Dokud tam nedojdete, ovšem, zní to jako hloupé ezo-kecy a sci-fi. Rozhodně si nevyčítejte, že tam ještě nejste, že nejste dost "duchovní" - není mým cílem vám říct, že ještě nejste dost dobří :-). Spíše říct, že co se zdá nemožné, nemožné být nemusí. Pokud byste člověku v 13. století vyprávěli o elektřině, měl by vás za blázny. Ale dnes je to pro nás samozřejmost. A tak je to i s lidským vývojem. Co vám dnes připadá šílené nebo nemožné pro vás může být za pár let běžnou součástí života.

Možná existuje i čtvrtá fáze - kdy už vztahy nebolí, protože nás nemá co bolet :-) Do té doby ale asi nezbývá než svou bolest a lekce vědomě přijmout. Nikoli naivně, nevědomě, ale nevinně, vědomě, moudře :-)

P. S. Jeden muž píše o vztazích mezi muži a ženami z poněkud provokativního úhlu pohledu, ale sdílí podobnou úvahu, že žena "rohožka" se musí učit být více "mužská" a najít svou sílu a nenechat si nic líbit, ale když se toto naučí, může se pak naopak odevzdat a nechat se vést, s důvěrou a radostí, aniž by byla zneužívána. Teprve když to dělá, protože chce, nikoli proto, že se bojí, může to skutečně fungovat. A tak je to i s příjimáním bolesti ve vztazích. Rozdíl mezi obětí a tvůrcem je vědomé rozhodnutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama