O upřímnosti a o tom, proč je někdy lepší mlčet

17. října 2017 v 12:17 | Neri |  Mezilidské vztahy
Možná to víte, možná ne, ale jsem za pravdu a upřímnost vždy a ne jinak. Vždy? Kéžby to bylo tak jednoduché. Upřímnost je skvělá a důležitá věc, je nutná pro autenticitu a zjednodušuje život. Když se přijímáte, není důvod lhát. Ale lhát není to samé jako říct všechno, co se vám hned přijde na mysl, kdykoli, ať už se to hodí, nehodí nebo to ty ostatní zajímá či nezajímá.

Proč je tedy někdy lepší mlčet a jindy se minimálně krotit? A kdy to tak je?

1. Když toho druhého neznáte.
Jsou věci, které není vhodné ani dobré rozebírat s cizími lidmi. Nikoho nezajímá, jaké máte zdravotní problémy a co provedlo vaše dítě dnes ve škole... alespoň ne nikoho cizího a už vůbec ne, jestli používáte tyto věci jako výmluvu. Výmluvy nemá nikdo rád. Plus, je dobré si zachovat určité soukromí při komunikaci s cizími lidmi. Nikdy nevíte, s kým máte tu čest a co s těmi informacemi udělá. Sem také spadá, že není vhodné říkat cizím lidem, co si o nich myslíte, hlavně když je to negativní. Je ok pochválit cizí paní halenku, třeba ji to potěší. No rozhodně není dobré křičet na někoho, že je blbec nebo má hrozné oblečení. Neznáte ho, tak co vy víte o jeho inteligenčním kvocientu? :-) A koho zajímá, že se vám nelíbí jeho styl? Někomu jinému se třeba líbí. Je to váš subjektivní názor a ten někdy nic neznamená. Snažte se být ohleduplní a neubližovat zbytečně a nespravedlivě.


2. Když někoho váš názor prostě nezajímá.
Je neslušné svůj názor ostatním lidem bezdůvodně vnucovat. Je to neohleduplné a není to upřímnost, je to prostě bezohlednost. Pokud se vás někdo zeptá, co si myslíte, máte plné právo mu to říct - když nesouhlasíte s jeho, tak co nejslušněji (minimálně do té doby, dokud je ten druhý slušný taky, ale je lepší si to udržet i pak). Naopak přijít k nějaké matce na pískovišti a říct jí, že své dítě vychovává zcela špatně a je hrozná matka a neměla by toto a měla naopak toto... to je její věc a věřte, váš názor ji opravdu nezajímá. Stejně jako sraz vegetariánů nezajímá, že vy milujete maso a oni jsou blázni. Vždy se zamyslete nad tím, co takovým prohlášením získáváte. Jsou chvíle, kdy je dobré říct váš názor, i když se na něj nikdo neptá. Například když jde o něco, co je pro vás osobně důležité z morálního hlediska. Pokud vidíte někoho, jak ubližuje dítěti nebo zvířeti a štve vás to, je v pořádku zakročit. Pokud ale někdo dělá něco neškodného a vám se to "jen" nelíbí, protože byste to udělali jinak a lépe, nemusíte se do toho plést. Stejně je ok promluvit proti nespravedlnosti, vymezit se vůči činům, které odsuzujete, zkrátka demonstrovat, bojovat za to, čemu věříte... ale jen pokud to má vyšší smysl a není za tím jen vaše potřeba všem ukázat, že máte pravdu; a snaha měnit lidi kolem sebe k obrazu svému :-)


3. Když nemáte co hezkého říct, jen urážky.
Skoro stejný případ jako u jedničky. Klidně řekněte někomu cizímu, že vypadá dobře; ale neříkejte, že vypadá strašně. Je to jen váš subjektivní názor a nijak toho dotyčného neobohatí. Složitější už je to v případě, že mluvíte s kamarády, partnerem, rodinou... anebo vás někdo cizí opravdu rozzlobil a je přirozené se bránit. Tehdy přichází na řadu mluvení pravdy, ALE ohleduplné. Pokud něco kamarádce nesluší, je vhodné jí říct, že podle vás jí to nesluší. Není vhodné říct: "Vypadáš v tom jako tlusté prase." Vždy to lze říct třeba: "Podle mě tě to dělá širší." Vnímáte ten rozdíl? A obojí je upřímnost. Stejně tak můžete někomu říct obhleduplně, že s ním nesouhlasíte nebo vám vadí jeho chování. Dusit to v sobě není dobré, pokud jsou to blízcí lidé.

Co dělat v případě hádky, když vám někdo ublížil? Pokud nejste v tu chvíli schopni říct něco konstruktivního, je lepší odejít, uklidnit se, nechat si trochu času a probrat to jindy. No pokud vás naštval někdo cizí, asi to nepůjde. Snažte se omezit nadávky a urážky na minimum a místo toho, abyste mluvili o druhém, mluvit o sobě. Je to jedno ze základních pravidel asertivity. Řekněte, jak se cítíte vy, co se vás dotklo, co vám připadá nespravedlivé a co si vy myslíte o oné situaci. Při hádce s bližními je možné zajít i víc do detailu, obzvlášť pokud se onen problém opakuje, klidně popište, jak moc špatně se z toho cítíte, jak byste rádi, aby se ten druhý choval, omluvte se za cokoli, co víte, že jste naopak špatně udělali vy... pokud myslíte, že nic, hlavně to druhému nepředhazujte ;-) Snažte se hledat řešení a společnou řeč, ne mít za každou cenu pravdu.



4. Když je něco jen mezi vámi dvěma.
Jsou věci, které se nepatří říkat nikomu třetímu. Jsme ženy, já vím, máme ve zvyku rozebírat své vztahy a chyby svých partnerů s kamarádkami místo s těmi, kterých se to nejvíc týká - s partnery. A přiznávám, že tímhle jsem také byla a někdy ještě jsem vinna. ALE čím více se snažím pracovat na své schopnosti mít skutečné vztahy, otevřít se lidem, apod. A neutíkat ze vztahů. Tím více chápu, jak je důležité řešit záležitosti onoho vztahu v onom vztahu. Ne s ostatními mimo. Je to jednodušší, odvádí to pozornost, zbavíte se toho, co máte na srdci, aniž by to druhému ublížilo nebo utekl... nicméně takto dobrý, upřímný vztah nevybudujete. Takže když je něco jen mezi vámi, držte to jen mezi vámi. Nemluvte o tom jinde. Nakonec totiž ta energie, kterou ze vztahu odvádíte ven, bude chybět v něm a vy se jeden druhému vzdálíte.


5. Když do toho nikomu nic není.
Jsou věci, které jsou příliš osobní na to, abyste je sdíleli s lidmi, které neznáte vůbec nebo jen málo. Není nutné být upřímný a transparentní za každou cenu. Vždy zvažte, co chcete a nechcete, aby o vás lidé věděli. A vždy také zvažte proč. Pokud se pouze stydíte, je to něco, na čem byste možná měli zapracovat. Pokud je ale zbytečné to říkat, protože to nijak nepomůže, maximálně z toho budou zbytečné potíže, je lepší si to nechat pro sebe. Občas máte navíc něco, co je vzácné a i když z toho máte radost, nikdo jiný by to nepochopil a jeho nepochopení by vás jen zklamalo. Klidně si nechte pár malých neškodných tajemství. Také se nemluví o záležitostech jiných lidí. Proč? Protože do toho prostě nikomu nic není.


Přesto jsem proti lhaní. Vždy je lepší říct něco - slušně - nebo prostě mlčet, než zalhat. Lhaní může být na pvní pohled lákavější, bezpečnější, méně se vystavujete riziku odmítnutí, odsouzení, atd. Ale opouštíte tím sebe a svou pravdu. Tak nelžete - ale i s tou upřímností zacházejte rozumně. Slova nejsou meče, přesto dokáží někdy zranit hodně hluboko. Do určité míry jsou za svou bolest zodpovědni ti, kterým jsme ji způsobili - nějak si ji obvykle přitahují a něco v nich odkrývá - ale to nás nezbavuje zodpovědnosti za naše činy a slova. Ublížit a omluvit si to tím, že jsme jen upřímní, je snadné. Na druhou stranu říkat "pravdu" ohleduplně už je umění. A mimochodem - možná je to naše pravda, ale to z ní nedělá pravdu obecně. Takže kdykoli mluvíme o někom a něčem jiném než o nás samých, vždy říkáme jen svůj názor. A bylo by chybou jej vnucovat jiným jako pravdu. Vždy se totiž můžeme mýlit - především když mluvíme o tom druhém... a neznáme jej.

Je dobré nezapomínat na čtyři věci:

1. Máte právo mlčet. Kdykoli se vás někdo na něco ptá, kdykoli po vás chce odpověď nebo znát váš názor, vždy můžete odmítnout odpovědět. Možná není nutné tuto možnost využívat až příliš často, ale některé věci jsou opravdu osobní nebo někdy víme, že druhý by naše slova použil jen proti nám, tak proč něco říkat. Není třeba lhát. Stačí říct "Promiň/te, ale nechci a nebudu o tom mluvit."

2. Máte právo nevědět a/nebo se mýlit. Když něco nevíte jistě, řekněte prostě, že nevíte. Není na tom nic špatného ani trapného, všichni máme oblasti v životě a věci, o kterých víme málo nebo vůbec nic. A pokud jste si něčím jisti, řeknete to a pak zjistíte, že to nebyla pravda... inu, to se také stává. Pokud vás někdo nařkne ze lhaní, klidně přiznejte, že jste se spletli. Na tom nic není. Vy přece víte, jak to bylo a to je to hlavní. To nejdůležitější ze všeho je totiž být upřímný sám k sobě. Přiznat si neúspěch, chybu, ... ale když se snažíte žít a mluvit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, není proč si vyčítat.

3. Je více verzí pravdy. Ta vaše je jen jedna. A ani ta vaše není jen jedna. Někdy totiž můžeme stejnou věc říct mnoha způsoby. Vynechat podstatnou část naší pravdy je téměř lhaní, nicméně popsat vše do detailu není vždy potřeba. Jsou chvíle, kdy je lepší být stručný. Třeba když mluvíte o svém názoru na jiného člověka nebo když mluvíte s někým cizím (zmíněno výše). Říct "byl jsem u doktora" je stejná pravda, jako říct "byl jsem u doktora, protože jsem měl tři dny průjmy no a pak mě doktor poslal na gastro, to bylo hrozný vyšetření a pak..." Alespoň tedy když mluvíte se šéfem, je lepší si nechat detaily pro sebe. Pokud mluvíte s partnerem, je naopak lepší být co nejotevřenější (tedy... možná nemusí vědět o každém nechutném detailu vašich zdravotních problémů, ale možná mu to nevadí, tak to pak máte jedno ne? :-))

4. Říkat pravdu znamená budovat důvěru - a důvěra je jedna z nejcennějších věcí, jaké ve vztahu s kýmkoli můžete mít. Kdykoli zalžete, kdykoli něco zatajíte, tuto důvěru ničíte a zabíjíte. Nezáleží na tom, jestli ten druhý o vaši lži ví. S vysokou pravděpodobností ji dříve či později odhalí a až k tomu dojde, váš vztah může jít do kytek už nenávratně. Proto se naučte být vždy pravdiví. Není to lehké, chce to odvahu, ale vyplatí se to. Ano, některé lidi tím v životě ztratíte - a zjistíte tak, že do něj stejně nepatřili. Ale jiné, ty skutečně oddané, upřímné a milující (kteří vás milují, jací jste) naopak přitáhnete a udržíte si mluvením pravdy. Vždy totiž budou vědět, na čem s vámi jsou a to je, věřte tomu nebo ne, velká úleva. Nikdo nechce být za blbce a blázna, nikdo si nechce dělat starosti. A když partnerovi odmítáte říkat, kam a s kým chodíte, působí to podezřele.

Možná to vnímáte jako právo na soukromí... ale soukromí do skutečného vztahu nepatří. Kde jsou tajnosti vzniká mezi dvěma lidmi vždycky propast. Soukromí mějte vůči veřejnosti - ne vůči svým nejbližším. Pokud se máte za co stydět, je lepší se pokusit žít tak, abyste neměli... (stejně vás budou ti praví přátelé milovat i přes to, co je podle vás tak hrozné) a ne to tajit a žít dvojí život. Nakonec to ublíží nejvíc vám. A to přece nechcete. Ostatně, pokud někomu řeknete pravdu - jakkoli nepříjemnou, třeba že ho nemilujete nebo s ním nechcete někam jít (místo výmluv, jak je lidským zvykem), ublíží to, ale krátce a je to "problém" toho dotyčného. Pokud lžete, ubližujete tím dlouhodobě a je to váš problém. To vy jste ti nečestní. Pamatujte na to.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama