Téměř všichni si z dětství neseme nějaké jizvy. Málokdo věděl, jak být "ideálním rodičem" - je-li vůbec možné - a tak máme už několik generací nemilovaných dětí. Ne snad proto, že by rodiče své děti nemilovali... jen jim to zkrátka neumí dát najevo. Neumí přijímat své děti takové, jaké jsou, snaží se je měnit, tišit, přizpůsobit - a to v dětech vyvolává pocit, že jsou "špatné". Jsou jistě případy, kdy je dítě nechtěné, ale mnohem více je případů, kdy je dítě chtěné - jen se tak necítí. Chyba není v dítěti, ale dítě to neví a tento pocit, že je s ním něco špatně, si nese až do dospělosti a často až do hrobu. Strach z odmítnutí, opuštění, strach z lásky, strach z blízkosti, ... s každým takovým strachem se pojí nějaké to více či méně podvědomé chování raněného člověka. Dnes chci mluvit o jednom takovém vzorci, který se z dětství přenáší do dospělosti a trvá (neléčený) po celý život. Nazvala jsem ho "syndrom dítěte na obtíž".
Dětství člověka s tímto "syndromem" může být hodně nepříjemné anebo působit zcela normálně. Může to být dítě nechtěné, kterému rodiče dávají za vinu, že se vůbec narodilo. Může být ale také chtěné, problém je jen v tom, že rodiče na něj "nemají nervy". Mohou mít problémy se o dítě postarat, cítit se neschopní, vyděšení, že dítě nezvládají, mohou mít finanční, psychické, partnerské či jakékoli jiné problémy, náročnou práci, ... matka může mít poporodní depresi. Rodiče mohou mít problémy s emocemi, jejich zvládáním a vyjadřováním. Nebo sami trpí podobným syndromem a neumí se pořádně postarat ani o své základní potřeby, natož dítěte. Tedy navenek se postarají, ale...
Vždycky dítěti dávají na srozuměnou, že je jim na obtíž.
Ne nutně celou svou existencí, ale dítě se tak cítí. Jeho vlastní pocit méněcennosti a "otravnosti" je posilován prohlášeními jako: Neotravuj pořád! Běž si hrát. Nemám na tebe čas. Teď nemám nic k jídlu, neotravuj a vem si něco. Udělej si úkoly sám, nevidíš, že jsem unavený? Děti tvého věku už si dělají úkoly sami. Buď potichu. Nebreč. Je mi jedno, co chceš, bude to jak říkám já. ...
Dítě "na obtíž" má pocit, že aby se na něj maminka či tatínek (či oba) nezlobili, musí být pořád hodné, musí být potichu, nesmí obtěžovat, nesmí nic chtít, musí si všechno udělat samo (proto bývá tento člověk předčasně dospělý a samostatný) a pokud chce společnost, tak musí hezky tiše sedět, jinak bude vykázáno z pokoje. Podobný přístup pak podvědomě aplikuje po celý život - a nejen s rodiči. Nepustí si nahlas hudbu, aby někoho neotravovalo. Nebude si pískat nebo zpívat, pokud mu někdo byť jednou řekne, že je to falešně anebo otravné. Bude mít problémy s jídlem, časté je nechutenství a malý apetit. Nemusí to být vědomé, nemusí jít o anorexii a snahu být hubený a chtěný. Spíše má takový člověk vnitřní pocit, že by měl zmizet, jít z cesty a nejlépe by neměl ani existovat. Jíst znamená udržovat se naživu, "při existenci", znamená to také vyčerpávat zdroje planety nebo svých rodičů - než se postaví na vlastní nohy. Má velký problém přijímat a přitahovat si do života peníze. Cítí se provinile, pokud je na někom finančně závislý nebo pokud za něj někdo platí. Může to krýt maskou nezávislosti - já se přece umím postarat sám/sama, ale hlavní je strach, že když bude lidi obtěžovat, bude moc náročný, bude je stát moc peněz a vůbec bude vyžadovat nějakou snahu a péči ho mít na blízku, lidé ho radši odeženou, zřeknou se ho, protože jim za tu námahu nestojí. Vnitřní nastavení člověka "na obtíž" je: Já za tu námahu nestojím.

Také mívá problémy s vyjadřováním emocí, protože i jeho emoce byly v minulosti lidem (rodičům) na obtíž. Nebude brečet před lidmi ani si stěžovat na to, že ho něco trápí, naopak bude poslouchat ostatní a utěšovat je. On svými pocity nechce nikomu lézt na nervy. Žena se bojí, že když bude moc emocionální, tak to muži neunesou a utečou. Přecejen, všude slýchá, že muže ženské slzy děsí. Muž se bojí, že když bude příliš naléhat sexuálně (vůbec mít sexuální potřeby), ženy jej budou mít za špatného a odejdou. Jestli něco umí perfektně člověk "na obtíž", tak potlačovat své pocity a především všechny své potřeby. Vyloženě se uvnitř stydí za to, že nějaké potřeby má. Vadí mu to. Cítí se provinile za to, že chce jíst, spát, odpočívat, mít sex, peníze, dostávat lásku. Tyto osoby se výborně vidí v řečích typu: Člověk by si měl všechny své potřeby naplnit sám. Oprostit se od všech tužeb, potřeb a chtění je vznešené a duchovní. Střídmost je největší ctností. Sex je hřích.
Prostě pro své vnitřní nastavení (které je ve skutečnosti jen strach) hledají ospravedlnění, důkaz, že je správné.