Červenec 2017

Základní duchovní pravda, které se nakonec nikdo nevyhne

Úterý v 11:11 | Neri |  Duchovní cesta
Ráda stojím stále nohama na zemi, bez ohledu na to, jak daleko jsem došla na té své neplánované duchovní cestě. Nemám ve zvyku skočit hned na začátku ke krkolomné snaze žít dle všech duchovních pravidel, být šťastná, pozitivní a dokonalá. Upřímně na to kašlu. To je moje osobní duchovní technika. Když je něco příliš v dáli, příliš pro mě těžké, nepravdivé, nedokážu se k tomu přimět a vím, že tam tedy rozhodně ještě nejsem, prostě se na to vykašlu. Někdo by tomu říkal přízemnost nebo lenost, já tomu říkám sebeláska a sebeúcta. Nenutím se být taková, jaká nejsem, jen proto, že někdo řekl, že bych měla.

Nakonec není žádných duchovních technik a pravd vůbec potřeba. Stačí vědět jen jednu věc. Nakonec všechno stojí a padá jen na jedné věci - a tou je láska. Opravdu, je to tak, to velké klišé "All you need is love" má na určité úrovni naprostou pravdu. Nesmíte to ale brát jako lásku k jedné osobě, jako vztah. Nestačí mít vztah a někoho milovat, ale stačí mít lásku a můžete mít všechno. V zásadě je to takto:

Chcete peníze? Milujte peníze.
Chcete zdraví a krásu? Milujte své tělo.
Chcete dobrou práci? Dělejte, co milujete.
Chcete dobré vztahy? Milujte ty lidi i přes jejich nedokonalosti.
Chcete lásku? Milujte bez zábran.
Chcete být šťastní? Milujte sebe.

A vždycky se ptejte: Co by udělala láska?

Nakonec není nic, než světlo. Tma je nedostatek světla, nenávist je nedostatek lásky. Zápory jsou vlastně jen málo kladů. A kde je málo, vždycky může být víc. Nemusíte se ničeho zbavovat, prázdnotu už máte. Může to znít zvláštně, ale je to tak. Pokud chcete, aby někdo něco přestal dělat, většinou nemá smysl mu to vyčítat. Většinou více pomůže říct, co chcete, aby dělal. Chválit ho, když to dělá. Radovat se z toho. Pozitivní emoce táhnou ke změně vše. Negativní stagnují. Nejde přestat nenávidět sebe tak, že si budete svou nenávist vyčítat. Jde ji jen nahradit láskou k sobě. Přidávat a přidávat tak dlouho, až se ze tmy stane světlo. Stejně tak nedostatek peněz. Jak k sobě můžete přitáhnout peníze, když je máte za kořen všeho zla? Milovat peníze, to zní ale hrozně, co? Jako být lakomý, zlý skrblík, kterého nikdo nemá rád. A bohové, chcete, aby někdo miloval vás? Milujte sebe. Chcete mít hezké vztahy? Milujte druhé - bez nároku na to, aby vám to oplatili.

A tady je právě základní problém. My se bojíme milovat. Hlavně se bojíme milovat, když není jisté, jestli nám ten druhý/ta věc/ lásku oplatí. Bezdpomínečná láska je strašně těžká. Neumíme ji. Děsíme se jí. Nechceme ji. Nechceme milovat peníze, kterých máme málo. Nechceme milovat věci, o které můžeme přijít. Nechceme milovat lidi, kteří nás mohou zradit, odmítnout a ublížit nám. Nechceme otevírat své srdce lásce - a tak k nám "láska" (protože láska je základní energie) neproudí. Zašpuntujte umyvadlo. Teď tam pusťte vodu. Představte si, že ta voda je láska, která jde k vám a vy jste trubka pod tím zašpuntovaným umyvadlem. I kdyby umyvadlo přetékalo, k vám se nedostane ani kapka. Nepustíte ji, protože se bojíte, že místo vody proteče nějaký jed. A já to chápu, je to lidské, ale také je to hlavní věc, co nám brání ve štěstí. Strach. Otevřít se je děsivé. Vůbec chtít to udělat je pro většinu z nás naprosto nadlidský úkol, natož to vážně udělat. A proto většina a z nás žije i nadále ve strachu, nedostatku a bolesti.

Všechno je na určité úrovni vlastně láska. Peníze, pozornost, pomoc, majetek, zdraví, ... kolik lásky k sobě pustíte, tolik toho můžete dostat. Přijímat a dávat je na dvou stranách jedné mince. Jakmile se otevřete jednomu, otevřete se i druhému. Proto se často říká, že kdo dává ze srdce, tomu neubývá. Nedáváme, protože se bojíme nedostatku. Nepřijímáme, protože nevěříme, že by někdo jen tak dával (my bychom to taky neudělali). Je vám to povědomé?

Je to to nejprostší a zároveň nejtěžší. A také možná jediná cesta, jak se pohnout dál. Otevřít své srdce a milovat.

Lidi, věci, peníze, svůj život, sebe, přírodu, cokoli. Hledat to dobré a hezké. Nemusíte zavírat oči před ošklivými věcmi, klidně si můžete i nadále stěžovat (dokud budete mít potřebu to dělat), ale je nutno to vyvažovat. Snahou milovat, i když někdy není co. Je to takový ezo-kec, kterému většina lidí nevěří, protože nechce. Protože je to nejrizikovější věc na světě. Myslím, že 99% lidí se k tomu nikdy neodhodlá. Nikdy se neotevřou. A to je jejich volba a je pochopitelná. Ale pokud to se změnou svého života myslíte vážně, nakonec vám nezbude, než být extrémně odvážní a zkusit to. Nakonec vás všechny ty duchovní techniky stejně dovedou do onoho bodu. Vše je buď láska nebo její nedostatek. Je jen na vás, kolik si oné lásky do života pustíte.

Otevřete své srdce. Nejde si jen říct, že to uděláte, nejde jen zkoušet nějaké techniky. Je to vnitřní rozhodnutí, ke kterému musíte dospět celou svou bytostí, aby to vyšlo. A ono to potrvá, možná celá léta. Nejdéle potrvá to opravdu chtít. Zjistit, že není jiné cesty, že se bez toho nepohnete dál, že jakákoli bolest z citového zranění, jakékoli zklamání, není dost děsivé na to, aby vás odradilo od otevření srdce a získání toho, co chcete.

Otázkou je: Kolik toho budete muset zažít, kolik bolesti, kolik překážek a výzev, než pochopíte, že není jiné cesty? Kolikrát se zaseknete, odmítnete jít dál, protože tam nechcete? Jaká bude vaše cesta? To je na vás. Cíl už znáte.


Nesejít z cesty

11. července 2017 v 9:45 | Neri |  Moudra ze života
Může se zdát, že základní pravidlo plnění všech velkých snů a přání je naprosto jasné a už nikoho nepřekvapí. Zní: Jít si stále za svým a nevzdávat se. Nescházet z cesty, ať už vede jakkoli překvapivými místy. V praxi jsou ale ty nejjednodušší věci často nejtěžší. Dobře to znám z vlastní zkušenosti.

Někdy už mám také všeho zuby a říkám si, že už mě nebaví, jak mě "ti nahoře" pořád zkouší. Nebaví mě pořád narážet na překážky, pořád se učit, pořád se snažit vláčet dál těmi prašnými cestami. Ale nakonec stejně vím, že nemám příliš na vybranou. A jedna z největších lekcí, kterou mě tahle cesta učí, lekce, kterou dostávám pořád dokola a pořád jsem ji zřejmě plně nezvládla - je nevzdávat se. Resp. stát si za svým, neměnit názor, nepodléhat pochybnostem. Když chcete něco opravdu velkého, věřte, že vás prověří. Není to jako v příbězích, kde hrdinové plní úkoly dané bohy - ne navenek, protože to nejsou vnější úkoly. Nemusíte ujít stopadesát kilometrů, vyhrát souboj ani vyčistit stáje (pokud tedy netoužíte být žokejem, pak se tomu asi nevyhnete :-)), nejhorší překážky jsou vždycky uvnitř a váš vnitřní boj nebývá navenek vidět. Proto jsou často ti největší bojovníci nejméně nápadní. Nikdo neví, co probíhá uvnitř, ale vnitřní bitvy jsou nejtěžší.

Vždycky svádíte boj mezi tím, co je a mezi svou budoucností. Mezi zvykem a touhou. Pochybami a vírou. Nedá se tomu vyhnout. Pokud chcete, aby věci byly jinak než dřív, musíte přemýšlet jinak, než dřív. Musíte žít jinak. A to je sakra těžké a nikdo vás to nenaučí. Musíte se to naučit sami. A naprosto nejtěžší na tom všem je, že tuhle bitvu nemůžete vyhrát bojem, vztekem, vzdorem ani nenávistí. Se zbraněmi, které tyhle bitvy vyhrávají, většina z nás vůbec neumí zacházet.

Je snadné nenávidět, stěžovat si, vztekat se, být nešťastný a nic nedělat pro změnu. Být šťastný je těžké a ve škole to neučí. Být šťastný je nezvyk. Brání tomu stopadesát věcí, zatímco neštěstí je tak snadné, blízko a tímpádem i jaksi lákavé. Takže jaké zbraně potřebujete pro tuto bitvu? Lásku, vděčnost, odpuštění, soucit. Hlavně tu lásku, od té se vše odvíjí a příští týden o tom napíšu více. Vím, že dokud k tomu nedojdete sami, zní to jako hloupé ezo-kecy o lásce ke všemu živému atd., ale popravdě, nakonec přes všechny ty "duchovní techniky" dojdete k tomu, že tohle je základ a to jediné, co funguje. Jenomže jak je to jednoduché, tak je to složité. Láska je pro nás možná tou nejděsivější věcí a kolikrát radši budeme riskovat celý život v neštěstí radši, než riskovat zlomené srdce. A nemluvím teď jen o lásce partnerské.

Abychom se odhodlali riskovat a překonávat ony překážky v sobě, musíme mít nejprve dost silnou motivaci. Proto vzniká bolest. Snaha zbavit se bolesti je hodně silná motivace, která je často na počátku každé snahy o změnu. Dokud to dost nebolí, zůstaneme ve starých, pohodlných, zajetých kolejích. Ale začít se snažit o změnu ještě neznamená, že už je vyhráno.


Snažím se předat, co mi život stále dokola ukazuje a opakuje... a nějak se mi to, zdá se, nedaří. Možná proto, že je těžké jen slovy sdělit něco, co člověk pochopí až tehdy, když k tomu sám dojde a plně to prožije. Když zažije všechna ta znamení, kterými mu jeho duše (či nějaká vyšší moc) dává najevo, co musí pochopit. Pokud něco chceš, musíš za tím jít. A víc než to. Musíš si tím být jistý. Dělat něco - prakticky, fyzicky - je ta nejjednodušší část. Je mnohem snazší koupit lístek do loterie než přimět svou přitažlivost, aby zajistila výhru. Je mnohem snazší jít na rande s milým člověkem, pokud už věříš, že si zasloužíš lásku. Bez správného vnitřního nastavení se nikdo neobjeví nebo se objeví někdo nevhodný nebo mineš příležitost nebo si to rozmyslíš a vycouváš, jakmile to začne být vážné, protože tě něco uvnitř tebe odradí.

Pokud v sobě máš pochybnosti a překážky - a ty je máš, jinak by stačilo si přát a hned by to tu bylo - cesta za tvým cílem nebude procházka růžovou zahradou. Zjistíš na ní, že nemůžeš věřit ničemu, ani sám sobě a přesto jen sám sobě. Trvalo mi roky, než jsem si dokázala udržet určitý nadhled a stejně mi i dnes vydrží jen pár chvil, možná dní. Nadhled, který říká: Cokoli je kolem mě je jen iluze. Pokud pochybuji, svět kolem mi bude pořád potvrzovat pochybnosti. Ne proto, že by moje pochybnosti měly pravdu - ale jen proto, že jim věřím, že pochybuji. Dokud dovolím okolí, aby mě svádělo z cesty, dokud dovolím svým pochybnostem vítězit, dokud si nebudu jistá, že vážně chci, co chci, že je to možné, že mě to potěší, že si to zasloužím, tak se nehnu z místa a nesplní se to. Tohle je jediná formulka na úspěch. Jít pořád vpřed a věřit, že když budu věřit, okolnosti se změní. Že jsem tvůrce svého života. Vnímat pochybnosti pouze jako jeden pohled na věc, který jsem si kdysi vybrala, ale už si ho vybrat znovu nemusím. Vědět, že nezáleží na ničem kolem, jen na tom, co mám uvnitř.

Není žádná skutečná, všeobecná pravda - jediná pravda je to, čemu věřím.

A když chceš začít věřit něčemu jinému, nejprve se vždy vynoří to, čemu věříš teď. Musí se ti to ukázat, abys o tom věděl. Takže nejprve se vyrojí pochybnosti a strach a staré přesvědčení. Ukazuje se ti, protože ho v sobě už máš, zkouší tě, jestli si ho zase vybereš a zase mu uvěříš. Teprve když odmítneš a hledáš jiné cesty, jiný a nový úhel na věc, postupně se ti ukáže a můžeš to přesvědčení změnit. Jen se nesmíš chytit do staré sítě. A to je lehké si přečíst, ale je těžké to v praxi opravdu uchopit a zažít. Jak říkám, mně trvalo roky, než se ten pocit doopravdy dostavil - a přesto jej nedokážu udržet dlouho. Ale jsem na cestě. A vím, že už jsem mnohokrát sešla z cesty a uhnula, že jsem mnohokrát začala pochybovat o tom, co chci a že jsem už možná dávno mohla to vysněné mít, kdybych se nevzdala těsně před cílem při pohledu na překážky.

Protože to byla jen zkouška, ne realita, a já neprošla. Uvěřila jsem temnotě před úsvitem, že slunce nevyjde, a proto nevyšlo. Byla jsem blízko, lekla se a ustoupila. Je jedno, co mluvilo - strach, hrdost, neochota se otevřít. Poslouchala jsem. A doteď mi to nejde. Když se potkám s pochybností, cítím bolest, protože se vyděsím, že svého cíle nemohu dosáhnout, že moje intuice kecá a já se mýlím. Bojím se, že nebudu mít pravdu. Bojím se, že ji bude mít můj rozum. Bojím se, že se nic nezmění a nemůžu dostat, co chci. Zatím je pořád mé staré přesvědčení často silnější než já.

Jak jsem říkala, tohle je jedna z posledních a nejtěžších zkoušek, které před vás vaše hlava postaví. Budete stát na okraji propasti, dívat se dolů na ty ostré kameny a před sebou jen neviditelný most víry a váš sen na dosah. A pokud v této chvíli uhnete, zkusíte to obejít, pokud nebudete věřit svému mostu, ale řeknete si, že jste blázni a ty kameny jsou zatraceně ostré a umřete - nedosáhnete toho, co chcete. Vždy se můžete snažit znovu a znovu, ale vždy budete narážet na stejnou překážku. Nesmíte sejít z cesty. Nesmíte podlehnout pochybnostem. Nesmíte si rozmyslet, co chcete.

Můžete, ale dokud to budete chtít a pak zase nebudete a pak zase budete (a já tohle moc dobře znám), tak to nepřijde. Je to tak jednoduché. A tak těžké, jako držet se svého záměru bez ohledu na vše. Nerozmyslet si svůj cíl, ať jsou překážky jakékoli. Vnímat důkazy toho, že neuspějete, pouze jako výmysl vašeho starého přesvědčení. Cesta k novému vede jen skrze staré. Teprve až prohlédnete skrze jeho hry, můžete vidět cestu za tím, co nejvíc chcete.

Chápete alespoň trochu? Doufám, že ano, lépe to sdělit nedokážu. A doufám, že to pochopíte a zvládnete a budete se držet cesty. A je jedno, kolikrát selžete - šance splnit si váš sen nikdy nevyprší. Je jedno, kolik uděláte chyb, vždy budete mít další šanci uspět. Je jedno, kolik vám bude let a kolik budete mít jizev. Stačí jen znovu vstoupit na cestu, znovu se pokusit, znovu uvěřit. Možná nedostanete to, co jste si původně mysleli, že je vaše štěstí - možná to bude vypadat trochu jinak - ale nikdy vám to nebude plně nedostupné. Já už selhala tolikrát, že to snad ani nepočítám. A nebudu sobě ani vám slibovat, že to tentokrát vyjde. Prostě jen zkusím napnout veškerou svou tvrdohlavost kozorožky, zapřít se rohy o ohradu a ona nakonec padne :-)

Hodně štěstí - a vnitřní síly!

Chci se mít hrozně, litujte mě

4. července 2017 v 11:16 | Neri |  Psychologie
Dnešní článek bude asi poněkud kontroverzní a předem avizuji, že není vhodný pro všechny. Pokud kolem sebe máte lidi, kteří trpí depresemi, osamělostí, pořád si stěžují, apod., tak bude možná lepší, když ho číst nebudete. Nikomu nepomůže, když si najdete "důkaz" pro své teorie, že to ti lidé jenom "hrají". Na druhou stranu, pokud vy sami trpíte a trpíte dlouhé roky a tvrdíte, že se s tím nedá nic dělat, nikdo vás nemá rád, nikdo vám nepomůže a všechno je špatné, myslím, že je tento článek přesně pro vás. Potřebujete totiž tak trochu otevřít oči. Možná, že se vám nebude líbit, co píšu, možná si řeknete, že tomu nerozumím - ale věřte, že já byla (a občas stále jsem) tam, kde vy a trvalo mi léta, než jsem sama došla k tomu, co vám dnes chci sdělit.

Chcete se mít lépe, chcete mít hezčí život, chcete mít přátele a lásku a být normální a dostat se z bolesti?
Já vím, že nechcete. A to je ten důvod, proč se vám to nepodaří.


And we talk a big game like we wanna get well
In our prison made of pain
Only fooling ourselves
- - - - - - - - - - - - - - - - - -

A důležitě mluvíme o tom, jak se chceme mít lépe
- ve svém vězení z bolesti -
ale jen si lžeme do kapsy

Icon for Hire - Get Well II


Vypůjčila jsem si kousek textu od jedné kapely, která píše poněkud kontroverzní písničky, právě s tématikou depresí, bolesti, sebepoškozování - zkrátka píše pro ty, kteří si těmito věcmi prošli a prochází, ale ne jen proto, aby jim ukázala, že v tom nejsou sami. Naopak se je snaží vyburcovat k tomu, aby s tím něco dělali. A já to znám, vím, jak těžké to člověku připadá. Říkáme si, že jsme prostě takoví, že to změnit nejde. Že naše bolest je pochopitelná, svět je strašný a že se strašně moc snažíme mít líp, ale nejde to. Jenomže čím déle jsem se "snažila", tím více jsem docházela ke zjištění, že z té temnoty není žádná dlouhá a vytrvalá cesta. Je to rychlý řez, ke kterému se málokdo dokáže odhodlat. Netrvá dlouho se začít mít líp, dlouho trvá dospět k přesvědčení, že už toho všeho bylo dost a vážně se chcete mít líp. Ne, že to tvrdíte, ale rozhodnete se, tentokrát doopravdy a z celého srdce, že už toho bylo dost. Že cokoli ztratíte tou změnou, stojí to za to. To riziko stojí za to. A proto to uděláte.

Ráda dávám k dobru tuto historku: Jeden muž šel kolem domku, kde na zápraží seděl děda a vedle něj ležel pes. Pes strašně kňučel, ale děda nic. Muži to vrtalo hlavou, tak přišel za starcem a zeptal se: "Proč ten pes tak kňučí?"
"Protože leží na hřebíku," odpověděl děda.
"A proč nevstane?" ptal se muž.
"Bolí ho to dost na to, aby kňučel, ale ne dost na to, aby vstal."

Takže víte co? Možná se vám to nebude líbit (a říkám to hlavně proto, že jsem tím stejně vinna jako vy), ale vy se nechcete mít líp, chcete jen kňučet. Přiznejte si to. Bolí to dost na to, abyste kňučeli, ale ne dost na to, abyste vstali. Pokud máte epizodu deprese poté, co jste se dlouho dřeli a psychika už to nezvládala, ok, je to zlý a potřebujete pomoc. Taky potřebujete udělat změnu - ale pokud ji vážně udělat chcete a uděláte, nejspíš se ta epizoda opakovat nebude. Pokud se vám deprese vrací celé roky, jste v zásadě pořád nešťastní, na sebevraždu, máte dojem, že vás nikdo nemá rád a všichni jsou zlí - můžete si za to sami. Vstaňte už konečně.

Protože já vím, že bolest je návyková. Vím, že je to ponuře romantické, zajímavé a speciální, být pořád v depresi, pořád osamělý, nepochopený zlomený hrdina. Je to jednodušší a bezpečnější brečet osamělostí do polštáře a říkat lidem, že vás nemají rádi, nevěřit jim a odhánět je. Funguje to bezchybně. Jste zvyklí na odmítnutí, děsí vás k smrti, co by se stalo, kdybyste si dovolili jednou si to odmítnutí nevydupat. Začít dávat své sebevědomí a své štěstí za zodpovědnost sobě, přestat si stěžovat, přestat toužit po tom, aby někdo uznal, jací jste chudáci a jak trpíte a napravil vás a poslepoval. Nikdo to neudělá. A pokud budete ležet, fňukat a čekat na záchranu, nikdy nebudete žít žádný život, protože ze země a na jednom místě se žije těžko. Možná toho zatím nemáte dost, možná se potřebujete v tom svém bahně rochnit ještě pár let, aby vám došlo, že můžete kdykoli vstát, jen se vám nechce. Že chcete, aby někdo přišel a zvedl vás, že tvrdohlavě odmítáte pochopit, že všechna ta vaše bolest je jen iluze, kterou si záměrně pěstujete. Bolí to, já vím. Bolí vědět, že nejste speciální, úžasní a nepochopení, jenom jste jako děti, které trucují.

Netvrdím, že ta bolest není skutečná. Jistě, že je velmi skutečná. Když se řiznete do prstu, tak to reálně bolí. Když se schválně mučíte myšlenkami na to, jak jste na tom bídně, nikdo vám nepomůže, nic nemá smysl, atd., bolí to stejně reálně, jako kdybyste se řezali nožem. Problém je, že to děláte vy. Vy se schválně řežete. To si musíte uvědomit. Kdykoli vám začne být lépe, rozhodujete se, že budete na věci nahlížet oním pohledem nepochopeného, trpícího, nemilovaného chudáčka. A pak vše vidíte tak, aby to podpořilo vás obraz o sobě. Váš tragický životní příběh. Jste tak uzavření ve svém světě, že ani nevidíte dveře, kterými můžete vyjít ven. Máte na to moc zavřené oči, pořád obrazy v hlavě, které ale nejsou skutečné, pokud je skutečnými neděláte. Nestačí mluvit o tom, že se chcete mít lépe. Musíte otevřít oči a vyjít ven. I když je to venku děsivé.



Ano, trucujete jako děti. Ležíte na troskách svých představ a srdceryvně je oplakáváte, i když už jste dávno mohli jít dál.

Ale vy nechcete, chcete se mít hrozně a chcete, aby všichni viděli, jací jste chudáci.

Možná se bojíte, že bez vší té bolesti už nebudete nikdo. Nebudete zajímaví. Nebude o vás nikdo stát.

Je to vaše maska, vaše identita, jediná zajímavá věc na vás. Děsí vás být normální a v pořádku. Přijít o svou "hloubku".

Jenomže cesta ven vede jen přes největší strachy, proto nikdo ven nejde.

Chcete být nešťastní a sami, protože je to pevný, jistý hrad, kde jste za všemi svými zámky v bezpečí.

Ale pokud se vám tam líbí a nejste ochotni otevřít dveře, tak alespoň držte hubu a netvrďte, že klíč nemáte a jsou zamčené. Protože to vůbec není pravda a někde v hloubi duše to víte.

Máte strach, že jste se mýlili. Že je ta bolest opravdu vaše chyba. Že nejste výjimeční. Že vás někdo může milovat, ale také zradit, aniž byste to čekali a odehnali ho předem. Strach, že místo stežování si budete muset vyjít ze své ulity a být tady pro ostatní stejně, jako chcete, aby tu byli oni pro vás. Strach, že budete muset investovat, protože vám bude chybět výmluva, že sami nemáte dost lásky, natož abyste ji dávali. A máte strach, že budete muset být dospělí, kteří stojí na svých nohou, které nikdo nebude podpírat a zachraňovat. Jste děti, které chtějí být milované a opečovávané a pořád čekají na to, až to někdo udělá - a do té doby se odmítají pohnout z místa. Jenomže nikdo vaše dětské rány nevyléčí. Nikdo nepřijde. Teprve až přestanete čekat na to, že vás někdo zvedne, teprve až se zvednete a půjdete ven sami, můžete mít normální a hezké vztahy. Ale dospělé vztahy. Pořád toužíte po tom, aby vás někdo miloval jako dítě, ale už nejste dětmi. A dokud nezahodíte tu představu o tom, jak vás mají lidé milovat, nedokážete ocenit to, když vás milují normálně a dospěle a upřímně. Ne jak chcete, ale jak to umí. Jak je to reálně možné. Protože zatím žijete ve snech, které se nemohou stát skutečností. Myslíte si, že potřebujete něco, co nepotřebujete. Potřebujete jen vstát z toho hřebíku. Tak to udělejte.


Ráda bych řekla, že mě mrzí, pokud jsem se vaší vnitřní oběti nějak dotkla a teď fňukáte, že to není pravda, že jste opět nepochopení, že jsem na vás zlá a že se mýlím. Vybrali jste si to sami. Nemrzí mě to. Většinou člověku stačí jen, aby přijal pravdu; a když ji přijme, přestane ho tak bolet. Já vím, že v sobě tu vnitřní ufňukanou oběť mám, tu, co se nechce vyléčit, ale je to ok. Není špatné takový být. Špatné je si to nepřiznat a tvrdit, že to tak není a házet vinu někam ven, na ostatní. Pokud se nechcete mít lépe, netvrďte, že nemůžete. A pokud chcete, tak s tím začněte. Otevřete oči a dveře a běžte ven mezi skutečné lidi a buďte "normální", i kdybyste pak měli být jiní než dřív a ve svých očích "nudní". Vyberte si, jestli chcete být šťastní (a "nudní") nebo nešťastní (a výjimeční). Ta volba je na vás.


PS: Proč vlastně chceme být výjimeční? Aby nás někdo miloval? Abychom ho pak odehnali, protože to nedokážeme přijmout? Není to zatraceně šílené?!