Perličky ze života filozofů (a psychologů)

6. června 2017 v 9:55 | Neri |  Psychologie
Na otázku "Jaká je vaše oblíbená kniha?" by asi málokdo odpověděl "dějepisná učebnice". Pro většinu lidí se nejedná o nejoblíbenější četbu pro dlouhé zimní večery. Naneštěstí si my, studenti, nemůžeme vždy vybírat to nejpříjemnější čtivo a tak se některým místo hory detektivek, románů a jiných napínavých příběhů na stole vrší knihy s nápisy "biologie" či "dějiny psychologie". Jeden by myslel, že lze jen stěží najít nudnější knihu, než bude právě taková dějepisná učebnice. Na druhou stranu, pokud si čtete o osobnostech, jakými byli filozofové a psychologové, může vás čekat nejedno překvapení. Možná jste o nich již něco slyšeli v hodinách středoškolských základů společenských věd, možná jen ty nudné popisy teorií a nic nebo jen málo z jejich života (naše učitelka tomu říkala "bulvárek"). Učebnice z mého stolu však zážitky ze života (v ní popisovaných) osobností nešetřila a jelikož byly některé příhody docela humorné, přináším vám přehled absurdních náhod, ironických zvratů a možná i nějaký ten doják. Vítejte v životě osobností, které utvářely dějiny lidského myšlení.

Začneme od začátku, ačkoli začátek se z pohledu dějin psychologie nachází někde v 17. a 18. století, tedy období racionalismu. Asi nejvýznamnějším představitelem tohoto období byl René Descartes. Tento muž se nevyhýbal milostným avantýrám a byl vášnivým hráčem. Než zasvětil život filozofii a "hledání pravdy" strávil mnoho let v armádě. Tenkrát, zdá se, nešlo o až tak nebezpečný podnik, neboť vyvázl docela nezraněn. Zdá se však, že býti učencem bylo to pravé, životu nebezpečné dobrodružství. Nesejmuli jej chladné zbraně, nýbrž rýmička a následný zápal plic, který si uhnal ve švýcarské, špatně vytopené knihovně, když vyučoval královnu Kristinu. Poučení zní - raději jděte do války než do knihovny, přežijete déle.

Francis Bacon, proslavený jako politik, filozof a ctižádostivý intrikán na anglickém dvoře, po dosažení svých politických cílů vedl poměrně divoký život. Nakonec byl usvědčen a zavřen za braní úplatků do slavného Toweru. I když byl nakonec propuštěn, na svou politickou kariéru už nenavázal a místo toho se uchýlil na venkov a psal filozofické spisy. Nakonec jej zabila prachobyčejná zvědavost. V zimě vyrazil s přítelem na vyjížďku a nenapadlo ho nic lepšího, než vyzkoušet, jestli lze sněhem konzervovat maso. Plnil mrtvé kuře ledem, nachladil se a ano... za několik dní zemřel. Odtud patrně pochází také mužská hrůza z rýmičky.

George Berkeley, rodák z Irska, byl profesorem, knězem a samozřejmě také filozofem. V mládí prý byl svědkem popravy, což jej natolik fascinovalo, že přemluvil přátele, aby jej pověsili a nechali ho se chvíli houpat - prý, aby věděl, jaký je to pro škrtícího se prožitek. Při tomto pokusu ztratil vědomí a málem zemřel, přesto se nakonec (bez dalších vylomenin) dožil 68 let. Jako jeden z mála filozofů té doby byl ženatý.

Máte někdy pocit, že je toho na vás v práci nebo škole příliš? David Hume byl studentem práv, ale měl ke svému studiu takový odpor, že s ním skončil a trávil veškerý čas čtením beletrie a filozofických spisů. Že se to s ničím nemá přehánět dokazuje fakt, že se v 18 letech ze všeho toho čtení (a možná i nedostatku slunečního světla) nervově zhroutil. Pak už jeho život ale ubíhal docela poklidně, věnoval se psaním přátelům, dokonce i vaření a zemřel v klidu a míru ve svém domě.

John Stuart Mill si svou intelektuální krizí a depresivní epizodou prošel o něco později, v 21 letech. Narozdíl od výše zmíněného Davida Hume však za přepínání jeho schopností nemohl on sám, ale jeho náročný otec. Tento chlapec se začal učit řecky už ve třech letech, v osmi latinsky, následně se věnoval několika odvětvím tehdejší vědy a v 11 letech napsal svou první odbornou práci (tehdy už plynule četl řecké klasiky v originále). Zkuste si představit, že byste ve druhé třídě dostali místo slabikáře Aristotela. Dříve nikdo neznal pojem "dětství". Ve 24 letech se John zamiloval do krásné a chytré vdané ženy, na kterou si počkal celých 20 let. Poté se s ní oženil a zřejmě na něj měla dobrý vliv, neboť začal lobovat za práva žen a zdůrazňovat, že by měla být manželství rovnocenná.

Julien Offray de la Mettrie doplatil, jako mnoho dalších, na svou zvědavost a oddanost vědě. V tomto případě lékařské. Na jednom večírku snědl lanýžovou paštiku připravenou na zkaženém tuku. Místo, aby vyhledal pomoc, snažil se (jako obvykle) využít svou nemoc k zjišťování jejího vlivu na organismus. O tom, že svůj stav tehdá trochu podcenil, svědčí i fakt, že nakonec zemřel na otravu. Filozofové byli zřejmě specialisty na prazvláštní úmrtí.



Jean Jacques Rousseau byl proslaven především svými spisy o výchově, kde radil matkám, jak by měly vychovávat své chlapce. Záslužným činem bylo vrátit děti matkám, tedy že mnohé inspiroval, aby o své děti začaly pečovat samy a kojit je samy, místo aby hromadně využívaly služeb chův, jako tomu bylo doposud. Méně pokrokový byl názor, že ženy mají být milé, poslušné a snažit se zalíbit mužům, zatímco muži se ženám vlastně líbit nemusí. Nejvíce skandálním však byl život učence sám, neboť svých vlastních pěti dětí se vzdal, měl mnoho avantýr a ve svých pamětech dokonce popisoval vzrušení, které mu jako chlapci způsobil výprask jeho vychovatelky. Neslýchané.

Sám slavný Charles Darwin působil v mládí jako trochu nepovedený synáček. Místo, aby vystudoval něco pořádného, třeba medicínu (kterou nezvládal, protože se mu z operací dělalo špatně), byl odložen na teologická studia - což byla taková poslední stanice pro ty méně nadané šlechtické chlapce. Celý život trpěl psychosomatickými onemocněními, měl nevolnosti, deprese, závratě. Dnes se předpokládá, že to dělal podvědomě tak trochu schválně, aby se mohl věnovat své vědecké práci a nemusel se vyrovnávat s běžnými životními starostmi. Podobnými problémy jako Darwin trpěl i Gustav Fechner - deprese, úzkosti, poruchy zažívání, dokonce dočasně oslepl a skončil v invalidním důchodě. Dbakrát se zázračně uzdravil, když mu - snad z nějakého rozmaru - pomohlo dobré kořeněné jídlo a trocha světla. Dožil se vysokého věku, ale celkově byl značný podivín. Vyjma vážných vědeckých prací psal z legrace dílazabývající se třeba anatomií andělů. A ne, není to metafora. A pak přemýšlejte... chcete být inteligentním, uznávaným vědcem nebo to mít radši v hlavě v pořádku?

Ivan Petrovič Pavlov byl naprosto typickým vědcem, dokonalou ukázkou člověka, který má své výzkumy nadevše a praktičnost a vedení domácnosti mu naprosto nic neříká. Místo původně zamýšlené životní dráhy kněze se dal (snad i díky Darwinovi) na biologii a pracoval jako asistent v různých laboratořích. Byl ženat, údajně s manželkou Sárou uzavřel dohodu, že jej zbaví starosti o malicherné problémy v domácnosti a on na oplátku nebude pít, hrát karty a s přáteli se bude scházet jen v sobotu a neděli večer. Byli tak chudí, že na něj jeho studenti uspořádali sbírku. Pavlov si však za tyto peníze koupil laboratorní zvířata. Později se stal profesorem a jeho výzkum se setkal s úspěchem, takže si rodina začala žít o něco lépe. Svůj život zasvětil své vědecké práci a prý byl naprosto spokojený a naplněný. Jednou se pustil na tenký led, když napsal Stalinovi dopis, ve kterém kritizoval, že na univerzitách smí učit pouze komunisté. Naštěstí se to obešlo bez následků, protože Stalin i Lenin jeho vědeckou práci plně podporovali.

Prvním psychologem se vším všudy, o němž se zde zmíním, je John Watson. Jako zastánce behaviorismu, psychologie zaměřené pouze na pozorování viditelného chování, měl snad až přehnaně racionální náhled na to, jak by měly být vychovávány děti. Napsal příručku, kde upozorňoval na škodlivost mazlení a jakýchkoli projevů náklonnosti dětem. Jaký vliv měl tento typ výchovy můžete sami posoudit na příběhu jeho dvou synů. Jeden z nich - James - se pokusil o sebevraždu a strávil několik let v psychiatrické péči. Druhý syn William psychiatrii pouze vystudoval - a sebevraždu poté úspěšně dokonal. Sám John Watson zemřel poměrně nešťastný. Nikdy se nevzpamatoval z tragické smrti své druhé ženy, hodně pil a nedbal o sebe.

I když je Sigmund Freud asi nejznámějším představitelem psychologie, jeho život (narozdíl od velmi kontroverzních teorií) byl docela nudný, Potkalo jej několik ran osudu, nebylo to však nic neobvyklého. Stejně tak jeho následovníci, v čele s C. G. Jungem, nebyli až tak "zvláštní". Pokud tedy někomu nepřipadá zvláštní obrovský Jungův zájem o okultní vědy. Když už jsem tady zmínila několik lehce zvláštních úmrtí, Otto Rank, jeden z Freudových žáků, zemřel na alergickou reakci. Byl alergický na běžné léky na nachlazení. To už je prosím nejméně třetí případ úmrtí muže na rýmičku.

Na svou sexuální orientaci doplatil matematik Alan Turing, který se proslavil studiem umělé inteligence. Jeho milenec umožnil vloupání do vědcova bytu a při vyšetřování vyšel najevo jejich vztah. Tehdy (1952) byl označen za nemravného a perverzního a musel podstoupit hormonální léčbu, aby se vyhnul vězení. Taková léčba měla mnoho nepříjemných vedlejších účinků, třeba růst prsou. Nešťastný Turing zemřel na otravu kyanidem, nejspíše šlo o sebevraždu.

Jak je vidno, život myslitelů často nebyl vůbec snadný, dáno to však bylo z velké části dobou a je otázkou, jak by si vedli v současnosti. Nejspíše by se vyhnuli tragikomickým úmrtím na nachlazení, ale deprese a další potíže se nás drží i v dnešní době, což jen dokazuje, nakolik jsou pokroky v psychologii stále ještě potřeba.



Čerpáno z: PLHÁKOVÁ, Alena. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. Psyché. ISBN 80-247-0871-X.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama