Cesta k dobrému vztahu je pro každého jiná

10. dubna 2017 v 9:27 | Neri |  Mezilidské vztahy
"Zapomínáme, že často jsme šťastni taky nebo dokonce především v důsledku toho, že jsme ve vztazích, které nám štěstí přinášejí. Že jsou to vztahy, které nám pomohou překonat naše problémy. Pokud bychom se byli schopni stát šťastnými a bezproblémovými i bez nich (a pokud by to byla nutná podmínka úspěšného vstupu do nich), jaký by pak vůbec mělo význam následně do takových vztahů vstupovat? Co by nám ještě mohly přinést?"



Že je někdy až přehnaná snaha se vylepšovat jedním z hlavních problémů v "duchovní komunitě" jsem zmiňovala již v úterním článku o sebepřijetí. Mimo jiné byste si z něj měli odnést fakt, že se nemusíte změnit na to, abyste si zasloužili dobré věci, včetně vztahů a že štěstí není vyhrazeno pouze pro ty duchovní, povznesené a dokonalé. Kdyby ano, nejspíš by ho nedosáhl nikdy nikdo. Ano, někteří lidi se snad narodili šťastní a někteří jsou chronicky nešťastní - většinou ti druzí se obrací na seberozvoj a duchovno, protože doufají, že skrze něj dosáhnou štěstí. Že se dozví, co je na nich nebo světě kolem špatně a jak to napravit a budou šťastní. Jenomže to obvykle nefunguje dle jejich představ.

To už jsem ale trošku odbočila. Dnes chci především sdílet jeden článek, který mi promlouvá z duše a doufám, že i vás přiměje minimálně k zamyšlení, nejlépe k pochopení, že opravdu není jedné rady a jedné cesty pro všechny. Obzvláště ti z vás, kteří rádi radí ostatním, by měli zvážit, kdy je rada dobrá; a kdy by pomohla vám, ale druhému spíše uškodí, protože má jiné potřeby a hodnoty. Protože ani šťastný vztah není pro každého stejný a každému k němu vede jiná cesta.


Mimochodem, ve vztahu k sebepřijetí, často máme pocit, že ve vztazích se chováme nějak špatně, jsme nějak "vadní". Jsme vadní, protože nejsme s někým spokojeni a chtěli bychom jiného; jsme vadní, protože si moc vybíráme a jsme sami; jsme vadní, protože chceme volný vztah, chceme hned manželství, chceme... *doplňte si* Řídíme se radami a názory ostatních a jen těžko se smiřujeme s tím, že nejsme jako oni a nemůžeme žít stejně. Jen si to přiznejte, že se cítíte provinile, když kamarád/ka chválí váš protějšek a vy s ním prostě nedokážete být šťastní - a myslíte si, že byste měli být šťastní. A někdy si i nalháváte, že jste. Jenomže tudy cesta k dobrému vztahu nevede.

A teď už nechám "mluvit" autora článku :-) Odkaz na článek máte hned nahoře pod prvním úryvkem, doporučuji vám si jej přečíst celý, ale i tak zde vypíchnu alespoň několik myšlenek, které mě osobně nejvíce zaujaly.

"Lišíme se v míře, se kterou jsme ochotni tolerovat nebo vůbec schopni rozlišovat, co je pro nás nedokonalé, vhodné či perfektní. Tyto preference jsou silně individuální a záleží na osobnosti každého z nás, na míře naší senzitivity, na specifičnosti a vyhraněnosti naší osobnosti, na našem temperamentu i sociální citlivosti.
  • Někdo si vybral partnera skoro náhodou, není s ním příliš kompatibilní, ale příliš tím netrpí. A tento vztah funguje.
  • Jiný by podobnou nekompatibilitou velmi trpěl.
  • A ještě jiný si ji třeba neuvědomuje a související nepříliš radostný pocit ze života přičítá sám sobě a neschopnosti žít život dobře (nebo něčemu zcela jinému).
Někdo je velmi citlivý k tomu, co potřebuje a co mu vyhovuje (i v partnerských vztazích), aby mohl být spokojený. Druhý je vybíravý a nikdy s ničím spokojený nebude. Třetí je se sebou vždy spokojen nadměrně a s druhým člověkem minimálně. Dále zde máme velkou skupinu snílků, jejichž představa o vztazích je formována díly špičkových hollywoodských scénáristů romantických komedií. Tito lidé si neuvědomují, že reálný vztah není perfektní vtip a super romantika každých pět minut za zvuků smyčcového orchestru. Řešení vedoucí k naplněnému vztahu je pro každého z výše uvedené skupiny pochopitelně zcela jiné."

***

"A co dělat, když vztah budujeme jen díky strachu, že už si nikoho lepšího nenajdeme? Z obavy, že jsme perfekcionisté a naše představy jsou nereálné? Z přesvědčení, že máme dost vlastních chyb a že si lepšího partnera vlastně ani nezasloužíme? Neumím odpovědět na tyto otázky jednoduše a ony jednoduché odpovědi nemají. Vím jen jedno. Že totiž přiznat si před sebou upřímně svou pozici je ten nejlepší začátek pro jejich - byť třeba opatrné, neumělé, obtížné nebo nedokonalé - odpovídání."


Nakonec snad jen mohu znovu zdůraznit, že každý má jiný problém se vztahy a každý jej potřebuje také jinak řešit. Dokazují to i mé starší články, třeba o tom, že sebeláska není lékem na všechny problémy. O duchovním alibismu a vztazích (aneb buďme všichni šťastní a nic od partnera nechtějme a on ať je taky v pohodě bez nás) už jsem také psala dříve. Někdy může být snaha vyhýbat se blízkosti ve vztazích - a nesení části zodpovědnosti za štěstí druhého - projevem našeho vlastního strachu z blízkosti, nikoli duchovní vyspělosti, ta je pouze dobrou výmluvou. V zásadě pak nebudujeme "dokonalý duchovní vztah", ale pouze toxický vztah, ze kterého jsme jednou nohou venku. Odpírat druhému pomoc a projevy lásky je dokonce určitým typem manipulace. Pro některé lidi zkrátka žádný vztah a partner není dost dobrý. Někdo sní o nedostupném ideálu, někdo může být s deseti partnery, ale ke každému se chová stejně odmítavě.

Na druhou stranu jsou pak také takoví, co se snaží být šťastní s partnerem, který jim nevyhovuje a diví se tomu, že jsou nešťastní. Někdy je zkrátka důležité dobře vybírat. A že je někdy to vybírání opravdu těžké ví i spousta "duchovních žen". Někteří dokáží být šťastní pouze v partnerství s druhou polovinou - či lépe řečeno s druhým vyjádřením - své duše. Hledají svůj dvojpaprsek a s ničím menším se nedokáží spokojit - a není to nutně špatné, je to prostě jejich volba, jejich potřeba. V každém vztahu je zkrátka nejdůležitější, jestli jsou oba šťastní - s výběrem partnera, typem vztahu, mírou vzájemné blízkosti, apod. A samozřejmě s vyjadřováním lásky, protože každý vidí lásku v jiných věcech. Dokud se oba ve vztahu cítí spokojení a milovaní, kdo má právo soudit, jestli je dle nějakých měřítek správný?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vénya Vénya | E-mail | 12. dubna 2017 v 14:27 | Reagovat

Díky za tip k přečtení rozhovoru :). Vím, že článek je o vztazích partnerských, ale troufám si tvrdit, že tak je to se vším- s výběrem práce, školy... Vždy člověk může zjistit, že daný obor dělat nechce apod., a je to tak naprosto v pořádku. Přijde mi ovšem, že se dnes klade málo důrazu na to, zkoušet nové věci a dopouštět se patřičných chyb, které s tím souvisí a posouvají nás dál. Zdá se, jako by dělat chyby bylo něco nemístného a hodného hloupých narážek a posměchu. Možná mám kolem sebe jen takové okolí, každopádně takhle to vnímám.
P.s: Zašleš mi tedy prosím registrační údaje k tomu chatu? :))

2 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 12. dubna 2017 v 15:02 | Reagovat

[1]: Ono záleží kde. V celé té seberozvojové komunitě, mezi kouči, apod. se právě pořád řeší, jak je třeba vystupovat z komfortní zóny a dělat chyby, přičemž už ve škole se děti učí, že chyby jsou strašná věc a dělat je nesmí. To je takový společenský rozpor. Ono se zdá, že to půjde čím dál víc tím směrem rozvoje, ale než to dožene i školství a zbytek společnosti... asi to potrvá. Nicméně třeba když se někdo zajímá o podnikání, jako já, tak všude čte, že je to o zkoušení a omylech a učení se z chyb. Takže myslím, že okolím to dost bude :-) Moji rodiče jsou tak docela konzervativní :-D

Poslala jsem ti odkaz na mail, co tu uvádíš. Nevěděla jsem, jestli platí ten starší, co na tebe mám. Kdyby ti to nedošlo, tak si stěžuj :D

3 Vénya Vénya | 13. dubna 2017 v 0:26 | Reagovat

Máš pravdu, jak už jsem ostatně i já podotkla, je to okolím. Ale myslím si, že i u těch koučů a v "seberozvojové komunitě" je to často jen takové plácání. Že ve výsledku stejně každý hrozně řeší, co všechno dokázal a co se mu povedlo splnit. Opět to může být okolím,ale nemám ve svém životě nikoho, kdo by opustil ambiciózní honbu za "něčím"  a byl spokojený s tím, co má. Nebo se nestyděl za to, co se mu nepovedlo. Což je na jednu stranu určitě správné. A líbí se mi, že právě zde na blogu upozorňuješ na rozpory v myšlenkách a jednání "seberozvojové komunity", protože dle mě často ani ti neumí prostě "jen tak být a cítit přítomost, nic nechtít a být štastní". Už jen to, že usilují o seberozvoj je s tím v rozporu :). Což už vlastně taky řešíš myslím v Deseti krocích k sebepřijetí.

4 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 13. dubna 2017 v 11:32 | Reagovat

Já si hlavně myslím, že je to pro lidi nepřirozené, možná přímo nemožné - nic nechtít, nikam nesměřovat, být jen tak spokojený. Ano, asi takoví lidé vážně jsou, třeba staří, klidní, co už o nic moc neusilují, jen dobře dožít... To je ale dáno tím, že už mají svoje "odžito" a jen reflektují - anebo si to tak jen namlouvají, protože myslí, že už ve svém věku nic dělat nemůžou. Protože na druhou stranu jsou staří lidé, kteří žijí víc než ti mladí :-D Můžeme být spokojení, ale lidská existence je o vývoji. Takže i v té spokojenosti něco děláme, jdeme dál, Maslow tomu říká seberealizace (po naplnění předchozích potřeb). Rozdíl je jen v tom, jestli to dělám, protože chci něco dělat... nebo si připadám nedostatečný, když to nedělám/dokud to neudělám a nenapravím se. Jo, něco takového v tom článku řeším :D

5 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 13. dubna 2017 v 11:34 | Reagovat

Seberozvojová a duchovní komunita... pokud jen tak jsem, jsem šťastný, tady v přítomnosti, nic nepotřebuji a vše je skvělé, proč zatraceně budu psát nějaké články o tom, jak být či nebýt nějaký? Však já všechno mám, mně už může být všechno jedno :-D

6 Vénya Vénya | 13. dubna 2017 v 14:30 | Reagovat

[5]:
Asi tak. :) Myslím, že už jsi někde podotkla, že tahle seberozvojová a duchovní komunita potřebuje jakousi obrodu :D :)

7 Vénya Vénya | 13. dubna 2017 v 14:33 | Reagovat

A to "dělat něco, protože chci, ne proto, že si přijdu nedostatečný", to je vcelku logická, ale pro mě dost objevná a důležitá myšlenka.

8 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 13. dubna 2017 v 17:27 | Reagovat

Vidíš, jak tě tady obohacuji o nové myšlenky! Seberozvojová komunita funguje teprve pár let a už potřebuje národní obrození, chudák. Ale tak já se toho ráda ujmu, založím hnutí "duchovní naturalismus", ve kterém si přiznáme,že jsme stejně všichni nešťastní, nepřítomní a pořád něco chceme :-D A že je to tak asi ok.

9 Vénya Vénya | 14. dubna 2017 v 23:54 | Reagovat

[8]:
Duchovní naturalismus zní fakt dobře. :D
Myslíš si, že je to třeba u nás způsobeno tím, že žijeme v západní, materialistické společnosti, že kdybychom byli blíže východu, bylo by to u nás realizovatelné? (myslím trvalé štěstí z ničeho, naprostá spokojenost, přítomnost a tyhlety blabla znáš to) ?

10 Vénya Vénya | 14. dubna 2017 v 23:54 | Reagovat

[8]:
Ps: Proč myslíš, že bych sem jinak chodila? :D

11 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 11:35 | Reagovat

[10]: Ze soucitu? :-D Myslím, že ne. Ve východní společnosti je tendence zaměřovat se spíše na celek - štěstí ostatních, kolektivu, nad štěstí jedince. Kdežto tady máme individualismus (každý zodpovídá sám za sebe a stará se hlavně o sebe). Obojí má asi své výhody a nevýhody. Ale nemyslím si, že na východě jsou méně materialističtí. V Japonsku apod. je velmi výkonná ekonomika, jelikož se tam lidé dřou do úmoru, aby tomu tak bylo a jsou na ně odmalička kladeny vysoké požadavky, kterým se snaží dostát (až do sebezničení). Sice je to takový kolektivní materialismus, ale je. Ano, jsou východní učení, mniši, apod. Myslíš, že vážně už po ničem netouží díky svému vývoji, jsou takové povahy nebo prostě veškeré tužby tvrdě potlačují a nepřiznají je ani sobě? Nemůžeme vědět, jak to je doopravdy, proto je asi těžké soudit, čím to je, že žijí, jak žijí. Myslím, že z ničeho štěstí být prostě nemůže. Každý člověk má stejné základní lidské potřeby po bezpečí, lásce, jídle, vodě; také má stejné biologické mechanismy, které slouží k zajišťování dostatku, bezpečí a vyhýbání se bolesti. Takže je spíše otázkou, jaké mají hodnoty. Víš, že my považujeme za štěstí být svobodní (nemuset se omezovat penězi-mít jich hodně) a jiní mohou za štěstí považovat třeba žít pro druhé. Přičemž člověk asi nezmění, jak je nastavený.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama