Duben 2017

Beltaine

30. dubna 2017 v 13:23 | Neri |  Pohanství a druidismus
Všechno nejlepší k dnešnímu svátku, mé milé čarodějnice!

Původně jsem chtěla nové číslo magazínu vydat už v dubnu, ale nenadálý spisovatelský blok vedl k tomu, že jeho vydání bylo poněkud odloženo a vyjde 2. května. Jelikož by tak článek o Beltainu byl poněkud opožděn, rozhodla jsem se jej vydat už dnes. Právě dnes je totiž přelom dubna a května a k tomuto dni patří pohanský svátek/čarodějnický sabat Beltaine. Tak pokud jsou vám pohanské zvyky blízké, zkuste si užít trochu té magické atmosféry jednoho z prastarých svátků. Proč? Protože v dnešní době ztrácíme spojení s přírodou, svými předky a vůbec oním pocitem "posvátnosti", který býval spojený s někdejšími rituály. Někdo tento pocit hledá na křesťanských mších, někdo jej zažívá jednou ročně o Vánocích. Pohané, na druhou stranu, mohou dodržovat oslavy všech svých svátků a užít si přítomnosti kouzla častěji.

Tento svátek býval dobou veselí, oslav, zapalování ohně a také lásky (z toho nejspíše vychází dnešní 1. máj). Vítal se příchod jara a léta, konec období temna. Venku všechno začíná růst, je vhodná doba pro praktikování magie a početí dětí. Kdysi se prý na Beltaine pořádaly oslavy v přírodě, kde si na jeden den všichni symbolicky "sundávali snubní prsteny", nosili masky a milovali se všichni se všemi, resp. s kýmkoli chtěli, a děti narozené v tento den byly děti Beltainu a starala se o ně celá vesnice společně, neboť neměly jasného otce. Takové děti byly považovány za požehnání. Je však otázkou, nakolik jsou tyto zkazky pravdivé a nakolik jen výplodem bujné fantazie moderního člověka :-)

Dnes se zapaluje oheň a pálí se v něm čarodějnice, což trochu zavádí inkvizičními procesy, nicméně dříve spalovaná figura představovala ve slovanských zemích bohyni Morenu, vládkyni zimy, tmy a smrti, a pálena byla symbolicky proto, aby zima definitivně odešla a vládu převzala bohyně léta, např. slovanská Lada nebo keltská Rhiannon.


Pokud si chcete přečíst obsáhlejší článek o tomto svátku, doporučuji třeba tento.

Já se už jen krátce pozastavím nad tím, jak můžete tento svátek slavit i sami doma, pokud po tom toužíte (samozřejmě ideální je, pokud můžete pozvat přátele někam ven, udělat si oheň, skákat přes něj, tancovat a zpívat, pít pivo či medovinu a opékat špekáčky, ale… ne každý má to štěstí, že je obklopen podobně "postiženými" lidmi :-D).

Pokud můžete jít třeba na zahradu a udělat si malý táboráček, určitě to udělejte, pokud ne, zapalte si doma alespoň pár svíček, neb bez ohně by to nebyl pořádný Beltain. Praktikujete-li čarodějnictví, můžete zkusit očistné rituály, příp. magii lásky - ale pozor!, čarováním ovlivňovat něčí vůli je špatné a tento akt většinou nevyjde, pouze se vám vrátí (karma) v něčem třikrát horším. Magie lásky je tedy užitečná pouze tehdy, když si nechcete přitáhnout konkrétní osobu, ale třeba jen partnera, kterého ještě neznáte. Můžete si sepsat třeba seznam vlastností, které si u partnera přejete, představovat si, jaký by byl a jak by vám s ním bylo, srolovat pak seznam do ruličky a třeba zapečetit voskem a uložit na bezpečné místo. Jednou, až potkáte lásku svého života, můžete vosk zlomit a podívat se, jestli je opravdu takový, jak jste si přáli :-) Také můžete popsat nějaký špatný zvyk nebo nepříjemnou situaci, které byste se chtěli zbavit - či naopak přání ke splnění - a tento papírek spálit.

A určitě si udělejte nějaké dobré jídlo, nalijte oblíbený nápoj, pusťte si hudbu (třeba rovnou nějakou pohanskou, skupiny jako je, Faun, Dead Can Dance, v magazínu zmíněná Oonagh, Asonance,…) a zatančete si. Čarodějnickým zvykem je také vyzdobit svůj oltář v barvách svátku (např. zelená) a obléknout si "speciální obřadní oděv". Ale jak se do oslav pustíte je jen na vás. Hlavně si to užijte :-)

Překážky na cestě za snem, aneb proč je nejtemněji před úsvitem

25. dubna 2017 v 9:56 | Neri |  Duchovní cesta
Všichni něco chceme. Někteří toužíme po lásce, někteří po materiálních věcech a někteří po dokonalosti a duchovním povznesení. Člověk vždy někam směřuje, vždy se snaží naplnit své potřeby. Způsobů, jak na to jít, je mnoho. Můžeme se jednoduše vydat cestou činu a začít provádět kroky, které by mohly vést ke splnění našich přání. Chceme se naučit malovat, tak si pořídíme barvy a výkresy a zkoušíme to. Obvykle se objeví první překážky, třeba nám to nejde nebo zjistíme, že nás to vlastně nebaví a nechceme to. To samé se ale může stát, když na to nejdeme nejprve přímou akcí, ale skrze zákon přitažlivosti - "duchovní techniky". Pozitivní myšlení. Tajemství. Vděčnost. Láska. Rozhodnutí.

Zákon přitažlivosti má ovšem onu odvrácenou stránku - musíme věřit, že je to možné, že si to zasloužíme, zkrátka musíme být svou přitažlivostí na úrovni "je to snadné, už jako bych to měl/a", jinak se to jen tak samo od sebe nestane. Představovat si, myslet na to a dokonce ani jednat v tom duchu nestačí. Kdybychom mohli mít ty vysněné věci snadno, už bychom je přece dávno měli. Stačilo by na to pomyslet. Jenomže to nestačí a nefunguje.

Někdy chybí akce, čekáme, že se věci stanou samy, aniž bychom museli vyjít z domu a své komfortní zóny. Jako v tom vtipu, kdy člověk prosí Boha o spásu, zatímco jeho ostrůvek pomalu zaplavuje voda… kolem plují dvě lodě a chtějí, aby nastoupil, ale on řekne, že ne, že věří, že ho zachrání Bůh… po smrti se ptá Boha, proč ho nezachránil - "Jak nezachránil? Poslal jsem ti přece dvě lodě!". Někdy si sami nejsme jisti, že to vysněné vážně chceme. První překážka, kterou dostanete, je otázka: Opravdu tohle chceš? A dokud se nerozhodnete, že ano, nepohnete se z místa. Cesta za snem nebývá procházkou růžovou zahradou a bez dostatečné motivace tu cestu nezvládneme. Obzvlášť, pokud předem víme, že to nebude jednoduché. Pokud nám něco připadá těžké, nepochybně v sobě máme mnoho překážek, které splnění onoho snu brání.

Možná ani nevěříme, že je to možné. Hlavní problém je v tom, že většina našich přesvědčení je podvědomá. Jsou to naučené vzorce, nad kterými nemáme kontrolu. Nestačí si říkat afirmace, nestačí ignorovat pochybnosti a negativní myšlenky a čekat, že zmizí a přebijeme je těmi pozitivními. Nestačí si věci představovat na to, aby se staly. To je pouze první krok. Jak tedy opravdu funguje "cesta za snem"? A jak ji úspěšně zvládnout a dojít do cíle?


1. Vědomé rozhodnutí
První fáze je tou, co známe z Tajemství. Rozhodneme se, že něco chceme. Začneme si představovat, jaké by to bylo. Mozek příliš nerozlišuje mezi živou fantazií a skutečností; jak víme třeba z pokusů, které dokazují, že tělo zapojuje svaly, i když si jen představujeme, že běžíme. V tomto okamžiku se dají věci do pohybu a může po vás být vyžadována určitá akce (formou znamení, nutkání něco udělat, apod.). Když ji nevykonáte, sami se rozhodujete, že splnění svého přání nepřijímáte. Ale když na něj budete myslet dále, dostanete další šance. Opět je na vás, jestli se jich chopíte. Pokud něco zkusíte udělat, stane se jedna z těchto tří věcí:

a) Přání se vám jednoduše splní, protože jste si jím jisti a nestojí mu v cestě žádné překážky. Většinou se to děje, když máme "malá" přání, třeba najít to pravé štěně pro nás, dát si pizzu, vidět známého,… jsou to věci, kterým věříme, protože se mohou stát "náhodou" i bez našeho přičinění. Že náhoda neexistuje, už je věc druhá. Ale těchto věcí je relativně snadné dosáhnout. Neobjeví se překážky, protože jim nic nepřekáží. Stačí provést nějakou akci a přijmout splněné přání.

b) Začnete pochybovat o tom, jestli onu věc opravdu chcete. Třeba jste si zkusili novou dovednost a najednou vás to až tak nebaví. Vidíte jiné možnosti, kterých se musíte pro svůj sen vzdát a vzdát se jich nechcete. Třeba vám dojde, že tohle vám štěstí nepřinese, jen jste si to mysleli. A to je ok, chybami se učíme. Můžete se kdykoli rozmyslet a chtít něco jiného, ale dokud si neujasníte, co opravdu chcete, nemůže to přijít. Musíte totiž opravdu chtít, abyste mohli na této cestě pokračovat. Protože pokud po B nenásleduje A, nakonec se vždycky stane C.

c) Přání se nesplní. Jste si jisti, že to chcete, minimálně vědomě ano. Místo očekáváného splnění přání ale dostáváte další a další překážky, vyplouvá na povrch nejistota, negativní myšlení, jste nervózní, že se vám přání nesplnilo… a věci jsou horší a horší a horší. Nejen, že jste nedostali, co jste chtěli, ale navíc se cítíte špatně, jste smutní, zklamaní. Máte chuť to vzdát a říkáte si, že se vám to přání splnit nemůže. To ale není pravda. Vaše cesta bude pouze delší, než jste si mysleli. V Tajemství už se nepíše o tom, co dělat, když nezafunguje bod první a kvůli tomu se lidé často zacyklí v potlačování negativity a ještě silnější snaze si věci přitáhnout pozitivním myšlením. Proč to nefunguje? Inu, nefunguje to proto, že problém přehlížíte místo, abyste ho řešili. A problémy, jak známo, málokdy mizí samy od sebe. Na neléčenou smrtelnou nemoc prostě umřete. Stejně tak duševní bolest není radno ignorovat.


2. Překážky
Chcete vědět, proč se vám přání nesplnilo? Je to snadné - stojíte tomu v cestě. Nemá smysl si to vyčítat nebo se za to týrat vinou, že si sami ničíte život, jen proto, že nejste dokonale duchovní a pozitivní vědomě i podvědomě. Za své podvědomí nemůžete, to se formovalo zkušenostmi už od raného dětství, v době, kdy jste nemohli nijak ovlivnit, co si do hlavy pustíte a co ne. Všechno, co jste zažívali, jste si nějak vyložili a udělali z toho realitu, ve které teď žijete. Dobrá zpráva je, že není neměnná. Špatná zpráva je, že změna není tak snadná jako prostě "začít myslet pozitivně".

To je nevýhoda, kterou mají lidé znalí Tajemství. Myslí si, že stačí pozitivně myslet a věci se stanou, a když ne, mysleli málo pozitivně. Nevidí, že buď dostanou, co chtěli, nebo dostanou NÁVOD, jak to získat. Ale musí se pak tím návodem řídit stejně, jako všichni, co pozitivně nemysleli a dali se cestou přímé akce. Přičemž samozřejmě museli mít víru, jinak by jim ta akce dlouho nevydržela. Jen nejsou zatíženi poznáním, že si něco záměrně přitahují. A často také nejsou zatížení sebe-nenávistí, sebe-odmítáním a pocitem viny a neschopnosti za to, že nedokáží svou myslí dokonale ovládat celý svůj život. Nedostatek sebe-lásky a sebe-přijetí je ostatně jednou z největších překážek na cestě za splněním každého většího cíle. Když se nemáme rádi, nedokážeme přijmout nic dobrého, co nám život přináší. Nebo jen ty menší věci. Je těžké se mít rádi, když si vyčítáme, že jsme neschopní. Důležité je ale vědět tuto věc: Když se vám vaše přání hned nesplní a místo něj se vynoří překážky, není to špatně. Neděláte to špatně, naopak, děláte to správně. Přitahujete si, co chcete. Dali jste se na cestu.

S každou pochybností, bolestí, psychickou i fyzickou ranou dostáváte ukazatele směru, kudy jít dál, aby se vám vaše přání splnilo. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale je to tak. Kdykoli o sobě pochybujete, znamená to, že se musíte naučit sebedůvěře. Kdykoli vám někdo řekne, že to nezvládnete, potřebujete uvěřit, že ano. Kdykoli se něco nepodaří, je to poučení pro příště. A jestli se teď splnění přání zdá nemožné, je to proto, že znamení vnímáte jako překážky, zatímco jsou návodem. Nemají vás odradit, naopak, mají vám pomoci vašeho snu dosáhnout. Zákon přitažlivosti vám nemohl dát, co jste chtěli, protože podvědomě tomu bráníte. Tak vám alespoň pomohl uvidět, co přesně vám brání, abyste to mohli vyřešit a svého snu dosáhnout. Protože to přece chcete. A to se vám také zákon přitažlivosti snaží dát. Jen možná jinou cestou, než jste očekávali.


3. Nejtemněji je před úsvitem
Čím více po něčem toužíte, čím silněji za tím jdete, tím více to obvykle bolí. Proč? Protože se všechny ty překážky a bloky vynořují rychleji, silněji, aby mohly být také rychleji vyčištěny. Proto mnoho dvojpaprsků trpí, když se snaží spojit. Na povrch vypluje ohromné množství "balastu", které se ohlašuje bolestí. Nebýt bolesti, tak to vše ignorujeme. Bolest nás nutí věci měnit a řešit. Je dobrou motivací a ukazatelem, co je "špatně". A jelikož velký sen má většinou hodně překážek na cestě za svým splněním, jejich překonání vyžaduje také hodně motivace a odhodlání. To je jeden z důvodů, proč některé dvojpaprsky radši utíkají do jiných vztahů a snaží se své překážky nevidět a jít jinudy. Nejsou dostatečně odhodlané projít si bolestí, radši by klid a pohodičku. Většinou stejně zjišťují, že utíkat se nedá věčně. Některé cesty totiž nelze opustit, jakmile jste se pro ně jednou rozhodli. Vždy proto buďte opatrní, co si přejete - a jestli jste ochotni nést i nevýhody své volby.

Nakonec, po všech překážkách, bolesti a dlouhé cestě přichází splnění snu. Teprve tehdy, když už jste překonali svá přesvědčení, drželi se "návodu" a pochopili, že si onu věc zasloužíte a už ji dokážete přijmout. Ať už jde o krásný vztah, dostatek peněz, cestování nebo vysněnou kariéru. Většinou máte těsně předtím pocit, že to nikdy nedokážete, že sotva vyřešíte jednu věc, objeví se další, možná ještě horší, možná ta samá v horší podobě. Máte dojem, že jsme se nikam neposunuli.

Proto je vždy nejtemněji před úsvitem. Všechna temnota vyplouvá na povrch, aby mohla být rozpuštěna a pak mohlo přijít světlo - které bylo celou dobu pod ní, jen ještě nebylo vidět. A proto také Tajemství nefunguje tak přímočaře, jak bychom si přáli. Protože nejprve musíme věci vyčistit, aby mohly zářit. Naše touha po světle nám jen ukáže, jak moc zakryté naše světélko je. Nerozsvítí ho za nás. To už musíme udělat my.

Život na hranici sebezničení

18. dubna 2017 v 9:42 | Neri
Už si zvykám na to, že mě aktuální studium knih o psychologii denně zaplavuje zajímavými poznatky a myšlenkami, ale včera se mě jedna knížka dotkla víc, než je obvyklé. Řekněme, že mě přiměla k uvědomění si něčeho, co bych nejspíš měla už dávno vědět, ale stejně jsem to nevěděla. Jsem na sebe tvrdá. Hodně tvrdá. Moje představa o tom, jaká bych měla a musím být je možná někde za hranicí toho, co je vůbec lidsky možné. Samozřejmě mě nikdy nenapadlo, že to tak je. Myslela jsem si, že na sebe mám docela oprávněné požadavky, ale včera jsem o tom nějak začala pochybovat. Začala jsem si říkat, že ta moje občasná sebe-nenávist a zklamání ze sebe nebudou až tak spravedlivé a zasloužené. Možná to souvisí s tím, že jsem se začala pokoušet o větší sebe-přijetí (jak jsem o tom psala v nedávném článku). Každopádně si myslím, že mnoho čtenářů tohoto blogu má podobný problém. Mnoho lidí ve spirituální/duchovní/seberozvojové komunitě má nejspíš tento problém. A tak o něm budu dnes psát - ze své vlastní zkušenosti a ze života, jak mám ostatně ve zvyku.

Jak už jsem zmínila, k dnešnímu článku mě inspirovala kniha. Konkrétně kapitola, kde se rozebíraly pocity, včetně strachu a také postup, jakým se lidé učí snášet věc, ze které mají panickou hrůzu - fobii. Nebylo to nic nového, nejspíš i vy jste někdy slyšeli o postupném vystavování se něčemu, čeho se bojíte, třeba zvykání si na pavouka. Radikálnější metodou je pak rovnou skočit po hlavě do toho nejhoršího a doufat, že vás to nezabije. U toho radikálního způsobu mě zaujala docela běžná varovná věta: Tohle nezkoušejte.

Napadlo mě: A proč ne? Alespoň je to rychlé, efektivní a- v tu chvíli mi nějak došlo, jak hrozně se sebou musím zacházet. Protože to, co je podle odborníků pro běžného člověka příliš stresující, nebezpečné, psychicky zničující... já považuji za věc, kterou bych prostě měla zvládnout. Očekávám od sebe, že zvládnu cokoli, jakkoli silný stres, že nebudu mít žádné hranice svých možností. Asi to tak nemám ve všem, uvědomuji si, že pracovat každý den několik hodin v callcentru bych nevydržela ani týden, protože jsem tak psychicky slabá, labilní a přecitlivělá. Nikdy dřív mě nenapadlo, že možná nejsem prostě přecitlivělá, ale že na sebe možná kladu větší nároky a břemena než jiní. Možná na sebe jdou ostatní pomalu. Nepříjemné pocty potlačí, s někým si o nich popovídají, vyhledají pomoc, ... když se něčeho bojí, vyhýbají se tomu, nesnaží se zrovna překonávat sami sebe. Udržují se vlastně v určitém (a do určité míry snad i zdravém?) psychickém pohodlí. Ale já ne. Já od sebe očekávám, že všechny ty své slabosti a nesmysly prostě okamžitě překonám, abych dosáhla svých cílů a... ano, byla pak šťastná. Na jednu stranu jsem docela šťastná i teď, na druhou si ale nedovolím jen tak zastavit, musím jít dál, dokázat víc... a musím to zvládnout i přes jakékoli překážky. Hlavně ty moje, vnitřní, psychické, mě nesmějí zastavit, jinak jsem přece slaboch.


A to je možná důvod, proč tak snadno a často "psychicky vyhořím", proč za sebou mám deprese, proč si myslím, že jsem moc slabá. Protože od sebe nejspíš očekávám, že budu "nadlidsky silná". Psycholog řekne: Nezkoušejte se vystavit své nejhorší noční můře (minimálně ne sami, bez odborného dohledu) v plné síle a nějak to přežít. A já si řeknu: Ale to bys přece měla zvládnout. Já si nedovoluji podléhat strachu. I když mě něco děsí, musím to překonat. Je mi jedno, že je to děsivé, stejně to udělám. Musím. Dokud to neudělám, tak se jen těžko ubráním myšlenkám na to, jak jsem neschopný zbabělec. Nemám se svými "slabostmi" zrovna moc trpělivosti a soucitu (i když se na tom snažím pracovat - a opět, stejně jako moje slabosti i ona přílišná tvrdost je "chyba, kterou musím dokázat napravit"). Ano, uvědomuji si, že to není zrovna krásný příklad sebelásky a štěstí. Mluvím o tom, protože věřím, že v tom nejsem sama. Možná je to výchovou, která také slabosti netolerovala, že jsme pak po letech na sebe přehnaně tvrdí. Každopádně je nesmysl si lhát do kapsy a tvrdit, že to jen tak dokážeme zahodit a být šťastní a celí sebeláskoví (a tak dokonalí, jak chceme být, o to přece celou dobu jde...).

Čtu dál, prý má člověk vyhledat odborníka, pokud má pocit, že jeho blízkým bude nejlépe, když umře. Bezodkladně. Jedné mé části to připadalo směšné. Pocit, že bude lepší, když umřu, byl roky mou životní realitou. Bylo to tak běžné jako jídlo. A kvůli tomu mám běžet za psychologem? A co mu řeknu, co na to řekne on mně, že se pletu? Já přece vím, že jsem všem na obtíž. Tedy, věděla jsem to. Ale přežila jsem. Zvládla jsem to sama, jako ostatně všechno. To se ode mě přece očekává... ne? Proč bych měla hledat nějakou pomoc, stejně mi nepomůžou, já to zvládnu sama.

A tak není nic, žádná slabost, co bych své psychice jen tak snadno odpustila. Není obvyklé, že bych na ni byla mírná, měla s ní trpělivost. Vždy od ní čekám - požaduji - víc, než je pohodlné, víc, než zvládá. Možná víc, než je možné a běžné zvládnout. Je těžké nad tím takhle přemýšlet, protože je to zvyk. Jsem zvyklá na to, že po ní chci něco, co je norma. Norma podle mě, ale asi jen podle mě. Tak jsem tak přecitlivělý slaboch anebo jsem na sebe tak tvrdá, že by to někdo jiný možná ani neunesl, nepřežil? Nevím, jen nad tím přemýšlím. Možná poprvé jinak, než jsem zvyklá, za mantinely svého normálního smýšlení o sobě.

Tak co myslíte, je to normální, dokáže každý člověk bez jakékoli psychické újmy...?
  • překonávat každý svůj strach tím, že se po hlavě vrhne do děsivé situace
  • brát si osobní zodpovědnost a vinu za vše, co v jeho životě nefunguje, včetně chování ostatních k němu
  • vždy přemýšlet nad tím, co udělal špatně a mohl by udělat lépe
  • vyrovnávat se sám s každou ranou, ať už je to rozchod, deprese, úzkost, ...
  • vydělávat dost peněz na to, aby se sám uživil, ať už ho práce baví nebo ne (a být k tomu šťastný)
  • neustále se lidsky a duchovně vyvíjet, zlepšovat (např. být méně plachý, mít lepší vztahy, ...)
  • být oporou sám sobě i druhým
  • a to vše samozřejmě s dobrou náladou a přiměřeným sebevědomím

Možná ano, možná jsem opravdu jen přecitlivělá. A možná já a další podobní prostě žijeme na hranici sebezničení, nutíme se zvládat víc, než je zdravé a možné, neustále překonáváme sami sebe a ještě si vyčítáme, že ani tak nejsme dost silní a dobří. A pokud ano, není už na čase ubrat a dovolit si mít slušný život a nervy v pořádku?

Cesta k dobrému vztahu je pro každého jiná

10. dubna 2017 v 9:27 | Neri |  Mezilidské vztahy
"Zapomínáme, že často jsme šťastni taky nebo dokonce především v důsledku toho, že jsme ve vztazích, které nám štěstí přinášejí. Že jsou to vztahy, které nám pomohou překonat naše problémy. Pokud bychom se byli schopni stát šťastnými a bezproblémovými i bez nich (a pokud by to byla nutná podmínka úspěšného vstupu do nich), jaký by pak vůbec mělo význam následně do takových vztahů vstupovat? Co by nám ještě mohly přinést?"



Že je někdy až přehnaná snaha se vylepšovat jedním z hlavních problémů v "duchovní komunitě" jsem zmiňovala již v úterním článku o sebepřijetí. Mimo jiné byste si z něj měli odnést fakt, že se nemusíte změnit na to, abyste si zasloužili dobré věci, včetně vztahů a že štěstí není vyhrazeno pouze pro ty duchovní, povznesené a dokonalé. Kdyby ano, nejspíš by ho nedosáhl nikdy nikdo. Ano, někteří lidi se snad narodili šťastní a někteří jsou chronicky nešťastní - většinou ti druzí se obrací na seberozvoj a duchovno, protože doufají, že skrze něj dosáhnou štěstí. Že se dozví, co je na nich nebo světě kolem špatně a jak to napravit a budou šťastní. Jenomže to obvykle nefunguje dle jejich představ.

To už jsem ale trošku odbočila. Dnes chci především sdílet jeden článek, který mi promlouvá z duše a doufám, že i vás přiměje minimálně k zamyšlení, nejlépe k pochopení, že opravdu není jedné rady a jedné cesty pro všechny. Obzvláště ti z vás, kteří rádi radí ostatním, by měli zvážit, kdy je rada dobrá; a kdy by pomohla vám, ale druhému spíše uškodí, protože má jiné potřeby a hodnoty. Protože ani šťastný vztah není pro každého stejný a každému k němu vede jiná cesta.


Mimochodem, ve vztahu k sebepřijetí, často máme pocit, že ve vztazích se chováme nějak špatně, jsme nějak "vadní". Jsme vadní, protože nejsme s někým spokojeni a chtěli bychom jiného; jsme vadní, protože si moc vybíráme a jsme sami; jsme vadní, protože chceme volný vztah, chceme hned manželství, chceme... *doplňte si* Řídíme se radami a názory ostatních a jen těžko se smiřujeme s tím, že nejsme jako oni a nemůžeme žít stejně. Jen si to přiznejte, že se cítíte provinile, když kamarád/ka chválí váš protějšek a vy s ním prostě nedokážete být šťastní - a myslíte si, že byste měli být šťastní. A někdy si i nalháváte, že jste. Jenomže tudy cesta k dobrému vztahu nevede.

A teď už nechám "mluvit" autora článku :-) Odkaz na článek máte hned nahoře pod prvním úryvkem, doporučuji vám si jej přečíst celý, ale i tak zde vypíchnu alespoň několik myšlenek, které mě osobně nejvíce zaujaly.

"Lišíme se v míře, se kterou jsme ochotni tolerovat nebo vůbec schopni rozlišovat, co je pro nás nedokonalé, vhodné či perfektní. Tyto preference jsou silně individuální a záleží na osobnosti každého z nás, na míře naší senzitivity, na specifičnosti a vyhraněnosti naší osobnosti, na našem temperamentu i sociální citlivosti.
  • Někdo si vybral partnera skoro náhodou, není s ním příliš kompatibilní, ale příliš tím netrpí. A tento vztah funguje.
  • Jiný by podobnou nekompatibilitou velmi trpěl.
  • A ještě jiný si ji třeba neuvědomuje a související nepříliš radostný pocit ze života přičítá sám sobě a neschopnosti žít život dobře (nebo něčemu zcela jinému).
Někdo je velmi citlivý k tomu, co potřebuje a co mu vyhovuje (i v partnerských vztazích), aby mohl být spokojený. Druhý je vybíravý a nikdy s ničím spokojený nebude. Třetí je se sebou vždy spokojen nadměrně a s druhým člověkem minimálně. Dále zde máme velkou skupinu snílků, jejichž představa o vztazích je formována díly špičkových hollywoodských scénáristů romantických komedií. Tito lidé si neuvědomují, že reálný vztah není perfektní vtip a super romantika každých pět minut za zvuků smyčcového orchestru. Řešení vedoucí k naplněnému vztahu je pro každého z výše uvedené skupiny pochopitelně zcela jiné."

***

"A co dělat, když vztah budujeme jen díky strachu, že už si nikoho lepšího nenajdeme? Z obavy, že jsme perfekcionisté a naše představy jsou nereálné? Z přesvědčení, že máme dost vlastních chyb a že si lepšího partnera vlastně ani nezasloužíme? Neumím odpovědět na tyto otázky jednoduše a ony jednoduché odpovědi nemají. Vím jen jedno. Že totiž přiznat si před sebou upřímně svou pozici je ten nejlepší začátek pro jejich - byť třeba opatrné, neumělé, obtížné nebo nedokonalé - odpovídání."


Nakonec snad jen mohu znovu zdůraznit, že každý má jiný problém se vztahy a každý jej potřebuje také jinak řešit. Dokazují to i mé starší články, třeba o tom, že sebeláska není lékem na všechny problémy. O duchovním alibismu a vztazích (aneb buďme všichni šťastní a nic od partnera nechtějme a on ať je taky v pohodě bez nás) už jsem také psala dříve. Někdy může být snaha vyhýbat se blízkosti ve vztazích - a nesení části zodpovědnosti za štěstí druhého - projevem našeho vlastního strachu z blízkosti, nikoli duchovní vyspělosti, ta je pouze dobrou výmluvou. V zásadě pak nebudujeme "dokonalý duchovní vztah", ale pouze toxický vztah, ze kterého jsme jednou nohou venku. Odpírat druhému pomoc a projevy lásky je dokonce určitým typem manipulace. Pro některé lidi zkrátka žádný vztah a partner není dost dobrý. Někdo sní o nedostupném ideálu, někdo může být s deseti partnery, ale ke každému se chová stejně odmítavě.

Na druhou stranu jsou pak také takoví, co se snaží být šťastní s partnerem, který jim nevyhovuje a diví se tomu, že jsou nešťastní. Někdy je zkrátka důležité dobře vybírat. A že je někdy to vybírání opravdu těžké ví i spousta "duchovních žen". Někteří dokáží být šťastní pouze v partnerství s druhou polovinou - či lépe řečeno s druhým vyjádřením - své duše. Hledají svůj dvojpaprsek a s ničím menším se nedokáží spokojit - a není to nutně špatné, je to prostě jejich volba, jejich potřeba. V každém vztahu je zkrátka nejdůležitější, jestli jsou oba šťastní - s výběrem partnera, typem vztahu, mírou vzájemné blízkosti, apod. A samozřejmě s vyjadřováním lásky, protože každý vidí lásku v jiných věcech. Dokud se oba ve vztahu cítí spokojení a milovaní, kdo má právo soudit, jestli je dle nějakých měřítek správný?

Chat pro čtenáře, aneb najdi si spřízněnou duši

6. dubna 2017 v 12:01 | Neri |  Oznámení
V návaznosti na článek Hledejte svou smečku mě (díky Anchor za inspiraci :-D) napadlo vytvořit malý prostor na internetu, kde by se čtenáři spolu mohli bavit, poznat podobně smýšlející lidi, případně si domluvit i nějaký sraz, jak je libo. Nejen já, ale hodně dalších lidí s podobnými zájmy, jako jsou víly, nadpřirozeno, seberozvoj, si stěžuje, že se jim v okolí nedaří najít "spřízněné duše", přátele, se kterými mohou mluvit o těchto svých zájmech, sdílí je, nemají je za blázny. Ano, někdy je těžké na takové lidi narazit, je to "náhoda", kterou se občas daří přitáhnout a jindy ne... tak můžeme náhodě trochu pomoci :-)

Původně jsem zvažovala diskuzní forum, ale pak mi to přišlo zbytečně rozlehlé, komplikované, myslím, že klasický chat s jednoduchým přístupem postačí. Udělala bych FB skupinu, ale ne každý má facebook a je mi jasné, že mnozí si jej zakládat z různých důvodů nechtějí. Takže jsme na Discordu. Je to chat server hlavně pro hráče her, ale nikdo neřeší, jestli něco hrajeme nebo ne, vůbec se tím netrapte :-) A vlastně je ten chat taky dobrá příležitost, jak lépe poznat mě, jinak, než skrze tyto mé monology (články). Pokud má někdo zájem :-D


Sečteno a podtrženo:
  • tento blog má oficiálně chat-seznamku
  • jmenuje se The Others, protože, no, dle většinové společnosti jsme tak trochu "jiní" :-)
  • je hlavně pro lidi, kteří věří v nadpřirozeno, zajímá je seberozvoj, apod.
  • a chtějí se poznat s podobně zameřenými lidmi
  • třeba si jen popovídat, sdílet rady, názory anebo i najít nové přátele do života
  • pokud se nás tam sejde víc, určitě by bylo super do budoucna uspořádat nějaký živý sraz :-)


Jak se tam dostanete?

Pokud máte zájem a říkáte si "to je super, chci poznat lidi jako jsem já", napište komentář se svým mailem a já pak zašlu odkaz na naši místnost. Je to takto lehce komplikované z toho důvodu, že chci, aby se tam dostali jen skuteční zájemci, ne každý, kdo sem náhodně zavítá a chtěl by se třeba jen pobavit čtením obsahu. Víte, jací jsou někteří lidé :-) A pokud sem nechcete dávat svůj mail, můj mail znáte, tak mi třeba o odkaz napište rovnou na něj.

P.S. Anchor, Vénya: s vámi počítám, dámy! :-D Já tam samozřejmě budu taky.

10 kroků k sebepřijetí

4. dubna 2017 v 9:54 | Neri |  Sebeláska
Promlouvám nyní k celé "duchovní a seberozvojové komunitě", když říkám toto: "Rozmohl se nám tady takový nešvar..." Kdyby to byla sprostá mluva nebo kradení podšálků, nebylo by to snad ještě tak hrozné, ale tento "nešvar" zásadně ubližuje každému, kdo mu propadne. Tím nešvarem je nedostatek sebe-přijetí, resp. snaha se neustále vylepšovat a přibližovat ke svému ideálnímu já. Možná si říkáte, že to je přecejen záslužná činnost, snažit se být tou nejlepší verzí sama sebe. A ona by možná i byla, nebýt jedné maličkosti - vylepšujeme se proto, že si aktuálně nepřipadáme dostatečně dobří. Není to poprvé, co o tom píšu, ale opakuji to proto, že je to opravdu rozšířené a opravdu vážné. Sama se do té pasti chytám stále dokola, i když to všechno dobře vím a píšu o tom. Vidíte to :-)

Ano, znám a vídám mnoho perfekcionistů, mnoho lidí, kteří chtějí mít vše dokonalé a nejdokonalejší. Vztahy, zdraví, kariéru a hlavně a především sebe. Pokud jsem moc stydlivý, musím to překonat a naučit se nebýt tak stydlivý. Pokud se neumím ozvat, musím to změnit. Pokud mám nezdravé vztahy, musím to změnit. Resp. musím SEBE změnit. Přecejen, vše si přitahujeme, za vše si můžeme sami, za vše musíme nést zodpovědnost, takže když si ku*víme životy, je to naše chyba, jsme rozbití a musíme se opravit a napravit. Začneme si říkat, že: AŽ na sobě změním tohle a tamto, teprve tehdy bude všechno DOKONALÉ a já budu ŠŤASTNÝ. Zbavím se své nedůvěry v lidi, zvednu si sebevědomí, naučím se líp anglicky, cokoli... a vše se vyřeší. Kéž bych už konečně byl své ideální já, ne tahle horší verze, to nedochůdče, co si akorát šlape po štěstí...

Bohužel cestou ke štěstí není, že na sobě napravíme každou jednotlivou chybu a pak se budeme mít rádi a budeme přitahovat do života jen ty dobré věci. Je to jako byste onemocněli angínou a brali jedny prášky na horečku, druhé na bolesti v krku, třetí vitamíny na energii... ale žádná antibiotika na ty původní bakterie. Za většinou těch věcí, co vnímáme jako chyby, totiž stojí tři věci - nedostatečné sebe-vědomí, sebe-důvěra a sebe-přijetí. Když se nepříjímáme, tak odmítáme, jací jsme, defacto jsme už přesvědčení, že jsme špatní - takže pro naši mysl, podvědomí a přitažlivost jsme příliš špatní na to, abychom měli ty peníze, dobré vztahy a další věci, co chceme. My si to prostě nezasloužíme. Protože nejsme to ideální já, co by si to zasloužilo... Takže tentokrát místo snahy napravovat každou svou chybu, zkuste se přijmout. Přestat se vidět jako rozbité věci, co je třeba opravit, ale mít se rádi takoví, jací jste teď, i kdybyste zůstali už napořád "rozbití". To je totiž nejlepší lék. Žádné opravování, jen přijetí toho, co je.

Sama jsem hledala nějaké tipy, jak prakticky na to, a našla článek, kde je 10 cvičení pro deset dní (tedy každý den jedno), které mají vést k sebepřijetí. Můžete to vyzkoušet a podělit se o své dojmy a názor, jestli to pomohlo, nepomohlo, případně dát další tipy. Mně třeba ještě napadá jít na to přes negativní myšlenky, které bývají snáze dostupné, a vypsat si všechno, co na sobě chcete, "potřebujete" změnit - udělat si hezký seznam - a pak se rozhodnout všechny ty věci jednu po druhé přijmout. Ať už si prostě budete říkat, že to přijímáte, hledat, co je na nich dobrého, hledat je u lidí, které máte rádi a u kterých vám ty věci nevadí, apod. A nyní už k těm hlavním tipům. Nepřekládala jsem větu po větě, držím se pouze jednotlivých bodů, ale přidávám vlastní myšlenky.


Sebepřijetí za 10 dní

Můžete přečíst všechny body naráz nebo se k článku vracet každé ráno a vždy si přečíst jen bod na onen den. Každopádně si nechte na každý úkol celý den, ať se moc nezahltíte a nechcete od sebe všechno hned. Myslím, že 10 dnů není až tak dlouhá doba a dá se to vydržet :-) A ještě moje osobní doporučení, co praktikovat úplně každý den - vědomě se rozhodujte pro přijetí. Pokaždé. Místo hodnocení, jestli je něco dobře nebo špatně, prostě se rozhodněte to přijmout. Je jedno, jestli vás popadne myšlenka, kterou normálně označíte za špatnou a cítíte se pro ni provinile. Vědomě se zastavte a řekněte si: Přijímám to. Přijímám, že si tohle myslím. Přijímám, že jsem tohle pokazila, že dělám chyby. Přijímám, že mi dnes trčí vlasy... cokoli, co byste si normálně vyčetli. Učiňte vědomé rozhodnutí to přijmout, bezpodmínečně, ať už je to "dobré" nebo "špatné". Prostě to přijměte takové, jaké to je. Není to lhaní sobě, protože netvrdíte, že už jste to přijali. Pouze říkáte, že se rozhodujete to přijmout. Klidně si tam dejte to slůvko rozhodovat, pokud to potřebujete. Neřešte, jestli, jak a v čem to pomůže. Udělejte to a uvidíte.



1. den: Zjistěte, KDO vlastně jste

Když se chcete přijmout, musíte nejprve vědět, CO přesně chcete přijmout, resp. koho, kdo jste. Většina z nás stráví celou pubertu snahou ujasnit si, kdo jsou, jaké mají životní cíle, názory, přesvědčení, místo ve světě. Od nás dospělých se očekává, že tohle už máme za sebou, že víme, kdo jsme a kde stojíme, ale ne vždy je to pravda. Někdy jsme prostě přijali roli, která nám přišla jako nejvhodnější, možná žili pro ostatní a ani nezjistili, co opravdu chceme my.

Sebepřijetí nejčastěji schází, když se nám nelíbí kdo opravdu jsme - a proto si hrajeme na někoho jiného; anebo víme kdo jsme, ale naše já (resp. to, co vnímáme za naše já) nám připadá špatné, amorální, slabé, apod. A chceme ho napravit.

Takže si ujasněte, kdo jste. Sepište si to. Autor článku doporučuje zjistit, kdo je naše autentické, "duchovní já", které nesouvisí s egem (tedy ne vzhled, zaměstnání, minulost), ale já osobně myslím, že to většinou zvládáme přijmout docela bez problémů, to nám připadá dokonalé. Problém je právě s tím "egem", tím běžným já, co se projevuje každý den, chybuje, selhává, není takové, jaké by podle nás mělo být - to je podle mě třeba objevit a přijmout. Všechny své kvality, ty dobré věci, co na sobě máme rádi a přijímáme snadno, i ty stíny, to, co si vyčítáme a nechceme (a často zakrýváme obrannými mechanismy). Co u sebe považujete za dobré? Co za špatné? Dejte to vše dohromady, ať víte, na čem si stojíte a co máte přijmout.

Doopravdy nezáleží na tom, jak moc je vás úsudek o sobě objektivní. Proč? Protože pokud si myslíte, že jste zlí a nesnášíte to na sobě, tak na sobě něco nesnášíte. Je úplně jedno, jestli jste zlí nebo ne. Hlavní je, jak se vnímáte, protože to utváří váš pocit ze sebe. Vaše vnímání, ne objektivní realita. Psychologové dokonce zjistili, že v mozku existuje oblast, která se aktivuje vždy, když přemýšlíme o tom, co souhlasí a nesouhlasí s naší představou o sobě (např. se aktivuje, když má člověk rozhodovat o tom, jestli mu náleží určitá vlastnost nebo ne). Takže buďte klidně zcela subjektivní a "suďte se nespravedlivě".

Shrnutí dnešního úkolu: Sepište si co nejvíc věcí o sobě, jak se vnímáte. Kdo jste? Co považujete za své kladné vlastnosti, co za své záporné vlastnosti? Co vám jde a co vám nejde? Jak se běžně popisujete? Považujete se za přátelského nebo stydlivého? Rodinný typ, kariéristu? Možná myslíte, že vás vystihuje určité přesvědčení, koníček, skupina, povolání (zpěvák, rybář, intelektuálka?). Pokud vás nic nenapadá, najděte si nějaký seznam vlastností, přídavných jmen, apod. na internetu nebo nějaké testy osobnosti, cokoli, co vám dá možnost přemýšlet nad tím, jestli určité věci považujete za součást svého já nebo ne. Pokud se ztotožňujete s nějakou diagnózou, třeba vám hodně vadí vaše chronická nemoc nebo psychický stav, připište to. S tím je také potřeba se smířit. Já si například udělala takovýto seznam:
  • Moje stereotypy - demografie, typy osobnosti, zájmové skupiny:
  • Moje kladné vlastnosti:
  • Moje záporné vlastnosti:
  • Moje minulost a jak mě utvářela:
  • Co mi jde:
  • Co mi nejde:
  • Co mám ráda:
  • Jaká jsem ve vztazích:
  • Jaké je mé zdraví (příp. jak vnímám své tělo celkově, vzhled apod.):
  • Jak jsem úspěšná:
  • Co na sobě nemám ráda, čím si kazím život, čím na sobě opovrhuju, co chci opravit:
Klidně připište cokoli dalšího, co vám na sobě potenciálně vadí (já jsem třeba úplně v pohodě s tím, co mám a nemám ráda nebo ráda a nerada dělám, ale někdo by si mohl vyčítat, že by měl mít radši sport, tak si může udělat kolonku). "Co mám ráda" je spíše takové připomenutí věcí, kterými se můžu potěšit a které v životě už mám a jsem za ně ráda :-)