Populace běžců

2. března 2017 v 14:25 | Neri |  Sebeláska
Jsme populací běžců. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, všichni umíme jednu věc možná nejlépe ze všech - utíkat. Nemyslím tím fyzické běhání, to by asi padal jeden rekord za druhým, myslím utíkání sama před sebou. Že vy to neděláte? To jsem si také myslela, ale zase jednou jsem musela spolknout hrdost a poznat, jak moc jsem se mýlila.

Utíkat se dá různě, ale výsledkem je pokaždé to samé - zaměřujeme se na něco jiného, než na to, co opravdu potřebuje naši pozornost. Odmítáme vidět něco v sobě, ať už je to určitý pocit, přesvědčení nebo stará a nevyléčená bolístka. Vnějšek, okolí, nám tyhle věci pořád odráží, ale my se je snažíme řešit zase skrze vnějšek a okolí, nikoli se vrátit k sobě a zjistit, co s tím. Nechceme to ani vidět, natož řešit. Nechceme si přiznat, že je to náš problém, ne problém okolí. Možná to není ani vědomé. Někdy, když se zabýváme tím seberozvojem, chceme jít k sobě, chceme přestat utíkat, ale nevíme jak. Místo toho si najdeme jen jiný způsob utíkání, protože sednout si na zadek a být se svou bolestí neumíme. A pak si, tak jako já, hezky říkáme "Však já jsem u sebe, já respektuji svoje emoce, tak proč mi okolí pořád zrcadlí že jako utíkám?" Haha. Své vnitřní vyzařování, které přitahuje věci do našeho života, narozdíl od své mysli nikdy neukecáme k tomu, aby žilo naši lež o sobě samém.

A když pak jednou přestanete utíkat, je to jiný pocit, než byste čekali, možná jste něco takového nikdy nezažili. Stejně jako mnoho dalších věcí na této cestě jde o pocit slovy nepřenosný, to musíte zažít. Dokud to nezažijete, můžete si tak akorát myslet, že už máte vše vyřešeno... i když nemáte. Asi nikdy mít nebudete, ale o to tady nejde. Vůbec uvědomit si sebe, svoji zodpovědnost, své pocity a svou samotu je prvním krokem ke zlepšení. Proč samotu? Protože dokud nedokážete být naplno sami, nedokážete se do sebe podívat. Pořád budete vztahovat ručičky k ostatním a chtít, aby to vyřešili za vás. Budete se dívat na ně, jako do zrcadla, abyste se nemuseli podívat přímo na sebe. Teprve až vám dojde, že to vztahování ručiček je k ničemu, že tím si nijak nepomáháte, jen "otravujete" druhé a opouštíte sebe, teprve potom, až se nebudete mít čeho (koho) chytit zůstanete sami se sebou a konečně se uvidíte. A pochopíte. Jak říkám, je to nepřenosné.


Neznamená to odehnat všechny lidi od sebe, rozejít se s partnerem, přerušit kontakty s rodinou a přáteli a jít někam do hor. Můžete být týden v horách a meditovat tam o tom, jak vám ostatní ublížili a nevidět u sebe vůbec nic. Jde to. Potřebujete si uvědomit, že za vás nikdo vaše problémy nevyřeší. A ne jen uvědomit, jako vědět to, rozumem. To jsem věděla celé roky a vůbec jsem si nepřipouštěla, že pořád na něčí pomoc spoléhám. Ne. Uvědomit si to, prožít a procítit. pustit se všech těch vazeb a vědět... jsem to jen já a já a nic jiného... pak teprve to poznáte. A jak jsem říkala, je to nepřenosné. Můžu o tom mluvit, ale nemůžu vám ten prožitek dát. Ironicky jste mu nejblíže ve chvíli, kdy někoho u sebe nejvíc potřebujete. Když cítíte, že dnes opravdu potřebujete společnost, když vás dnes nejvíc bolí, že nemáte partnera, když nevíte, co sami se sebou a potřebujete se nějak, jakkoli, od sebe dostat. Tehdy, když se pustíte, nebudete se snažit svou mizerii utopit v něčem vnějším a zůstanete s ní... teprve poznáte, že už utíkat nemusíte. Protože to zvládnete. Sami. A pak můžete mít dále vztahy, přátele, partnera, to všechno... ale budou o něco čistší, protože v nich nebudete dítě, které potřebuje, aby se o něj někdo postaral, ale budete dospělý člověk.

Nejčastější způsoby, jak před sebou utíkáme (i když si myslíme, že neutíkáme):


  • zábava - ať už jsou to počítačové hry, večírky, seriály, filmy, knížky nebo cokoli jiného, může jít samozřejmě o fajn relaxaci, odpočinek a zpestření volného času, ale také můžeme skrze ně utíkat před sebou... kdykoli svou vlastní touhu po lásce topíme v romantických filmech, protože neuneseme, že se nám nenaplnila, protože ji potřebujeme vidět alespoň venku, když uvnitř není... kdykoli nevydržíme být sami se sebou a se svými pocity, nevíme, co s nimi, tak se vrhneme do nějakého imaginárního světa (hry, filmu, knížky), utíkáme před svým vnitřním nedostatkem - je to ok, ale je dobré vědět, že to dělám a proč to dělám, netřeba si vyčítat, je třeba se pochopit
  • závislosti - je neuvěřitelné, jak velká touha utišit své pocity a utéct před sebou se skrývá za každou závislostí; ať už pijete, berete drogy, přejídáte se, hrajete na automatech nebo nevydržíte den bez sexu, je to v 99% případů útěk před sebou do vnější stimulace, která buď zlepšuje náladu nebo alespoň odvádí pozornost od vnitřní bolesti
  • práce - stejně jako zábava je práce způsob, jak se vyhnout sám sobě; čím více máte práce a čím více toho musíte udělat, čím více se musíte soustředit a čím více jste večer unavení, tím méně máte síly a času vnímat sebe a jak se skutečně cítíte; člověk může jet několik let v práci od rána do večera bez nároku na odpočinek a pak, nebo už v průběhu, se zhroutí - minimálně dostane nějakou chřipku, když bude pokračovat, syndrom vyhoření, deprese nebo dokonce velmi závažné tělesné choroby na sebe nemusí nechat dlouho čekat - tak je to ale s každým silným potlačováním sebe
  • nemoc - dokonce i nemoc může být způsobem, jak před sebou utíkáme; můžeme si podvědomě schválně uhnat nějakou chorobu, aby se o nás musel někdo postarat, měli jsme soucit a pozornost, po které prahneme... aby někdo pečoval a my nemuseli o své potřeby pečovat sami; příp. nějaká vážná nevyléčitelná choroba, jejíž vyléčení se stane životní posedlostí, je krásným způsobem, jak před sebou utéct - pokud se váš život točí jen kolem nemoci a pokud jí dáváte vinu za vše špatné (jak byste bez ní byli šťastní) vyhýbáte se zjištění svých skutečných pocitů a příčiny toho, proč šťastní nejste (nikdy to není o té nemoci, vždy je to o vás)
  • dávat své štěstí do rukou externích vlivů, fixovat celé své štěstí na jednu externí věc - kdykoli se zafixujete na něco venku, ať už je to zmíněná nemoc, nějaký člověk, vztah, vzdělání, kariéra, peníze, politika, cestování - cokoli - utíkáte před sebou a dáváte svou zodpovědnost do rukou jiného člověka nebo okolnosti... až budu mít peníze tak budu šťastný (vše podřizuji vydělávání peněz, ignoruju své jiné potřeby, morálku, cokoli... jen abych je měl, protože jsou mé štěstí = promrhám život útěkem před sebou), až se uzdravím, budu šťastný, až mě bude někdo milovat, budu šťastný, až skončí hlad v Africe, budu šťastný, ... až umřeš, tak budeš šťastný, pokud takhle uvažuješ; ale dřív ne, pardon
  • vztahy - jeden z nejběžnějších a možná i nejsilnějších způsobů, jak před sebou utíkáme; nejlepší to je, pokud své štěstí dáváme na poslední místo za štěstí všech ostatních, tedy pokud žena žije péčí o manžela, rodinu a děti a bez nich je naprosto prázdná a nevydrží sama ani jeden den, protože veškeré její "štěstí" a náplň života - rodina - tu teď není, takže zůstala sama se sebou a svými problémy, které ale nechce, nechce vidět; je to každý, kdo udělá vše proto, aby si udržel partnera, zavrhne sám sebe a skočí mu k nohám, protože když odejde, najednou se nebude moci zaměřovat na něj a bude se muset podívat na sebe, před čímž utíká; je to ale také opačná snaha o nezávislost, defacto utíkáme před lidmi, abychom v nich neviděli své problémy a svou bolest, chceme zůstat "sami", ale opravdu sami být nevydržíme, takže si vzniklou samotu plníme jinými věcmi - prací, zábavou, nemocí...; nemusíte mít ani vztah, abyste do vztahů utíkali, fajnovým útěkem jsou také různé platonické zamilovanosti, kdy se vždy zafixujeme na jednu osobu, nebo více osob, které nemůžeme mít, excesivně randíme, vyhledáváme sex na jednu noc, zkrátka se držíme zaměstnaní vyhledáváním lidí, kteří nás nechtějí, abychom je pak mohli lehce pronásledovat, urážet se, fňukat nad tím, že nás nechtějí... čímž zůstaneme fixovaní ven na ně a nemusíme dovnitř k sobě...
  • duchovno - ano, i tam lze utíkat; můžete si najít jedno z mnoha duchovních přesvědčení o tom, co máte a nemáte dělat, vrhnout se do meditací (dokonce i skrze ty lze utíkat, člověk je tvor vynalézavý), pozitivního myšlení (super způsob jak ignorovat své temnější já a negativní pocity, doporučeno 10 z 10 útěkářů), můžete si zakázat a potlačit v sobě veškeré pocity, stát se poustevníkem, vzdát se materiálních věcí, možností je nespočet

Myslete na to, že ne každý člověk utíká stejně. Někdo může mít pouze jeden z těchto faktorů a bohatě to stačí, někdo více, někdo je může střídat dle situace - třeba nejprve utíká do práce, pak ho vyhodí, tak začne utíkat do zábavy a sedí celé dny u televize, apod. Pokud máte pocit, že to člověk vlastně nemůže dělat vůbec nic, jinak utíká, máte pravdu. Částečně. Nejde o to, že nesmíte pracovat, bavit se, mít vztahy - jde o to udržet si míru, nedělat z těch věcí náhradu za sebe, nevyplňovat tím vnitřní prázdnotu. Což se lehko řekne, těžko udělá. Faktem totiž je, že už odmalička dělá každý člověk spoustu věcí hlavně proto, aby utíkal. Jsme tak nastavení. Namlouváme si různé důvody, proč to děláme, ale ve skutečnosti prostě a jen zdrháme jako o život před sebou samými. Celý životní styl lidské populace se kolem toho utíkání točí a kdo to nedělá, je divný a out a víte proč? Protože kdyby nebylo normální utíkat, museli by s tím všichni přestat. A kdyby přestali, museli by se podívat do sebe. A to nechtějí, proto nechtějí, aby to dělali ostatní. Chtějí to, jak to je. Podvědomě. Jsou to silné obranné mechanismy už od dětství, kdy se naučili, že oni sami jací jsou nejsou v pořádku. Téměř všichni jsme se to naučili, jednou cestou nebo druhou. Naši rodiče to tak měli, nevěděli, jak jinak vychovat, než stejně, jak byli vychováni oni. "Špatně". Děti jsou, byly a budou ve své přirozenosti odmítané, opouštěné, zrazované a nechtěné - alespoň se tak budou cítit. Pak začnou utíkat. A pak, až jsou dospělé a dost uvědomělé mohou zjistit, že utíkají a přestat s tím, když vážně chtějí. Pak se musí naučit žít bez utíkání, i když je to něco nového, co 90% lidí na planetě vůbec nezná a neví, jak dělat a neví, jaké to je a že to vůbec jde. To je velká výzva.


Přestat utíkat ostatně není jednoduché. Znamená to pochopit, že utíkám a k čemu a přestat s tím, pustit se toho. Dobrovolně se pustit všeho, co mě drží "chráněného" sama před sebou a vystavit se sobě ve vší plnosti a bolesti, co tam mohla zůstat ukrytá z dávného dětství i pozdější dospělosti. Proto jsou deprese tak strašné. Po letech potlačování a utíkání najednou nejsme ničeho schopni. Nemůžeme se bavit, nemůžeme pracovat, někdy ani jíst a spát... musíme být jen sami se sebou a tou bolestí a ta je za tu dobu tak velká, že chceme umřít. Nedá se to vydržet. I v depresi zkoušíme utíkat (celou ji zaspat, moc jíst) a čím víc to zkoušíme, tím je horší. Takové krize toitž přichází, když už má mysl a tělo všeho toho utíkání dost. Psychologové tomu říkají deprese bez zjevné příčiny, protože věda nemá pro opuštění sebe sama název. Zato ale psychologie zkoumá věci, jako je podvědomí nebo právě vliv dětství a programy, co vznikají, což je skvělý pokrok, protože kdysi lidská psychika nikoho nezajímala a lidé, ještě s malým vzděláním, nemohli vůbec tušit, co se s nimi děje. Ostatně, dříve život nebyl tak těžký jako dnes. I přes své zdravotnictví, vzdělání a vysokou životní úroveň jsme nešťastnější než kdy jindy - protože teď, když všechno máme, najednou vidíme, kolik je s tím starostí a jak málo potěšení a že nám to štěstí stejně nepřináší. Nemusíme se už bát tolik o život, najednou máme prostor řešit jiné věci... a ty jsou mnohem složitější a nestačí na ně reakce útok nebo útěk (tato reakce stojí třeba za úzkostmi, další novodobou nemocí). Ale v historii byly deprese také, hlavně právě u vyšších vrstev, vzdělanců, šlechticů a umělců.

Co se tedy stane, když přestanete utíkat a najdete sebe? Většinou tam najdete různá zranění, třeba právě ta dětská. Najdete samotu, strach, bolest, nejistotu, nízké sebevědomí, pocit, že si nezasloužíte být šťastní a další nepříjemné věci... a zjistíte, že to je ve vás, nikdy to nebylo venku, ven jste to promítali vy. A pak? To už je zase na vás. Můžete se s tím smířit, můžete hledat způsob, jak se "vyléčit", můžete být spokojenější ve vztazích, protože už neobviňujete jiné ani nečekáte, že vám dají něco, co vám chybí. Kdo ví. Dokud se tam nedostanete, tak neuděláte nic. A já vám nemůžu dát přesný návod, jak na to. Můžu jen zopakovat to, co už jsem řekla. Teprve až se pustíte vnějšího a přestanete čekat, že vás vnější spasí, zůstanete sami v sobě a ironicky už se pak nikdy nebudete cítit tak moc sami, jako předtím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama