Obranné mechanismy - škodí víc než pomáhají

23. března 2017 v 0:04 | Neri |  Psychologie
Všichni se setkáváme s věcmi, které jsou pro nás velmi stresující, nežádoucí a nevíme, jak se s nimi vyrovnat. Každý z nás s nimi nakládá různě, ale většinou nevíme, co jiného udělat, než využít některého z obranných mechanismů. Co jsou to obranné mechanismy? Obranné mechanismy slouží k tomu, abychom se vyrovnali s něčím, co nedokážeme unést. Může to být trauma, silný stres, situace, ze které nevidíme východisko, silná psychická bolest... ale také něco, co nás samotné uvádí do špatného světla - ať už je to naše vlastní agrese, neupřímnost, nespravedlnost, cokoli, co vnímáme jako špatné, nechtěné a/nebo amorální. Třeba i sexuální touhy, které nemůžou být uspokojeny.

Vím, že to nezní zrovna příjemně, ale v rámci sebepoznání a sebepřijetí je nutné tyto věci u sebe poznat a odhalit. Pokud je zakryjeme obrannými mechanismy a ignorujeme, nevidíme je, protože je vidět nechceme, projevují se nám jinak, podvědomě (dle zákona zachování energie se potlačené někde musí projevit, nemůže prostě zmizet). Nacházíme je v jiných lidech a kazíme si vztahy, odmítáme cokoli, co nám tyto věci připomíná... nebo se nadále chováme "špatně", ale prostě to omlouváme, neuvědomujeme si to, apod. Z dlouhodobého hlediska většina obranných mechanismů více škodí, než pomáhá. Můžou se projevit jako psychosomatické nemoci, psychické problémy (endogenní deprese prý nemá příčinu, ale není možné, že prostě své negativní emoce záměrně potlačujeme tak dlouho, až si je přestaneme uvědomovat - a pak to přeteče a nechápeme, kde se vzaly?) nebo jako nečekané, spontánní chování, které ublíží nám nebo jiným. Jistě, krátkodobě se cítíme lépe, když se nemusíme potýkat s nepříznivou realitou, ale časem tyto mechanismy začnou mimo naši kontrolu ovlivňovat mnohé oblasti našeho života a my už ani nevnímáme, jak jsme vůči původním příčinám problému slepí.

Existuje množství obranných mechanismů a patří tam věci, jako popírání, závislosti, sebeubližování, ... zde rozeberu jen několik těch nejznámějších, které jsou často zmiňovány v psychologii v souvislosti se Sigmundem a Annou Freud; a nebyl by to tento blog, abych nepřidala i ono "seberozvojové hledisko" - neboť čím více se jeden zabývá psychologií, tím více si uvědomuje, že to všechno souvisí se vším a mnoho věcí skloňovaných v dnešních seberozvojových příručkách již bylo zmíněno a rozebíráno v tomto vědeckém oboru.


Vytěsnění

Pokud je nějaká myšlenka nebo vzpomínka příliš bolestivá, člověk ji jednoduše vytěsní z vědomí. I nadále existuje v podvědomí, ale osoba si jí není vědoma. Nepamatuje si, že tuto vzpomínku vytěsnila, chová se, jako by nikdy neexistovala, protože o její existenci prostě neví. S tímto procesem se setkáváme u obětí násilí, znásilnění, obtěžování ze strany rodičů, traumatické události, ale může se týkat i jiných věcí. Tyto vzpomínky člověk sám jen těžko vrátí zpátky, většinou se na to jde s pomocí hypnózy nebo jiných metod (třeba připomenutí vytěsněné události věcmi, které ji připomínají).

Vytěsnění je nebezpečné tím, že nás ovlivňuje něco, co si vůbec nepamatujeme a proto tento vliv nemůžeme u sebe ani rozpoznat a nijak vyléčit. Může jít o něco tak malého, jako je strach ze psů (protože jsme jako děti vytěsnili vzpomínku, že nás pokousal) anebo neschopnost navázat zdravý vztah.


Potlačení

Narozdíl od vytěsnění jde o vědomé potlačování určitých pocitů nebo myšlenek a člověk si uvědomuje, že je má. Může trvat neustále nebo jen dočasně, např. na veřejnosti a v soukromí se člověk "uvolní" a dovolí si tyto věci opět prožívat. Potlačování je psychicky vyčerpávající. Je to jako neustále držet balónek pod vodou. Časem si na to můžeme zvyknout tak moc, že si už ani neuvědomujeme, že něco potlačujeme, jen nám to tiše krade energii. Podobně jako v natlakovaném hrnci často jen přibývá toho, co musíme potlačovat, na původní problém se nabalují další problémy a pocity, až to jednoho dne může vybuchnout - buď jakožto fyzická či psychická choroba anebo zkrátka jeden velký výbuch vzteku, smutku, výčitek... a někomu tím ublížíme nebo se minimálně ztrapníme (takové to - vždy to byl tak spořádaný člověk, nevím, co to do něj vjelo... ano, být spořádaný má svou cenu, držet vše nevhodné a nespořádané pod pokličkou).


Racionalizace

Když se nám něco nepovede, omlouváme neúspěch tím, že to vlastně až tolik nechceme, protože to není až tak dobré (kyselé hrozny). Podobně můžeme hledat racionální důvody pro různé chování, které nám bez dostatečného důvodu připadá nevhodné, nepřijatelné. Jednoduše hledáme výmluvy a pokud jsou dostatečně dobré a rozumné, třeba jim sami uvěříme. Dostatečně "rozumné" však ještě nutně neznamená pravdivé. Člověk může sám pro sebe obhájit i vraždu tisíců lidí, třeba tím, že je to pro vyšší dobro. Nebýt tohoto obranného mechanismu před našim svědomím, těžko by existovali diktátoři.

Tento obranný mechanismus zakrývá provinilost. Rozumem si obhájíme, proč je něco v pořádku, i když jsme to tak původně nevnímali, ale ta provinilost tam někde uvniř zůstává a tak si musíme svá vysvětlení často obnovovat a možná i přidávat, hledat důkazy a to vše, abychom si udrželi víru, že jednáme správně. Nedokážeme snést, že bychom byli špatní. Takže se dál chováme "špatně" a jdeme proti svému svědomí. Řešení? Přestat dělat "špatné" věci - anebo najít tu původní příčinu, proč je považujeme za špatné, i když jsou třeba docela přirozené (což rozum říká, racionalizuje, ale morálka tomu stejně nevěří...) a tu příčinu vyřešit.


Reaktivní formace

Jedním z velmi zajímavých obranných mechanismů je takový, kdy se záměrně chováme úplně opačně, než by odpovídalo našim skutečným pocitům a povahovým vlastnostem. Např. pokud u sebe nesneseme určitou vlastnost, třeba agresivitu, chováme se zcela opačně - tedy jsme mírumilovní a nekonfliktní - ale to neznamená, že ta skutečná vlastnost zmizí. Stejně jako u jiných obranných mechanismů je skutečnost pouze zakrytá, nikoli překonaná. Třeba agresivita se pak může změnit v pasivně-agresivní chování, kdy uvnitř máme sklony se chovat agresivně, ale považujeme to za nežádoucí, tak se navenek chováme opačně, smířlivě, ale ta skutečná vlastnost vždy nějak vystrkuje růžky. A ostatní to často dokáží vnímat, i když my už si dávno nepřipouštíme, že za tím naším chováním je něco jiného. Lidé, kteří jsou závislí na láce ostatních se chovají velmi nezávisle, často to zdůrazňují, dokazují a považují se za nezávislé. Apod.

Nebezpečná je tím, že si děláme naprosto zkreslenou představu o sobě a navíc tím často ubližujeme i ostatním, kteří ten rozpor mezi realitou a naší hrou vnímají lépe, než my sami. Takže jsme sice "nezávislí", ale ostatní nás stejně považují za závislé a my se z toho můžeme zbláznit, protože takoví přece nejsme a chceme jim to dokázat (takže ještě silněji hrajeme svou roli - a odmítáme všechny, i když zoufale toužíme po jejich společnosti). Popíráme nejen to, jací jsme, ale i to, co doopravdy chceme - a proto nikdy nemůžeme své potřeby naplnit, ani nemůžeme vůbec pocítit nedostatek a zjistit, odkud pramení.


Projekce

Když se nám něco nezamlouvá u sebe, promítneme si to na ostatní, jako na plátno. Vidíme to u nich, ale u sebe ne. Projekce je někdy používaná jako hezká výmluva (ty si to na mě projektuješ, já takový nejsem!), ale používat ji tímto způsobem (obzvláště bez patřičného vzdělání) je skoro samostatná forma projekce. Nechceme vidět svoje nedostatky, tak tvrdíme tomu druhému, že je to jeho vina, že je vidí (a ony tam nejsou). A protivný člověk dál vnímá ostatní jako protivné - takže si jeho protivné chování zaslouží (racionalizace), líný vidí líné, naštvaný naštvané, atd.

Nebezpečná je tím, že ostatním vyčítáme vlastnosti, které nemají (máme je my) a působíme na ně falešně, protože popíráme něco, co je jim očividné a ještě to házíme na ně... není pak divu, že nás mají za pokrytecké, prolhané a radši se nám vyhýbají. Ostatně, i my sami si tím ubližujeme, opět už jen tím, že odmítáme něco vidět a řešit a tímpádem jsme neustále otroky svých nepřiznaných vlastností.


Intelektualizace

Přechodně (nebo i dlouhodobě) odsuneme emoce stranou a pohlížíme na situaci čistě optikou rozumu, logiky. V případě, že je třeba rychle a racionálně reagovat, např. u dopravní nehody, jde o docela žádoucí a zdravou reakci. Je třeba zachránit život, zavolat záchranku, ... není čas se zhroutit, to můžeme až potom. Problém nastává spíše tehdy, kdy se ke svým emocím odmítneme vrátit a prožít je. Někdy můžeme určitou situaci oprostit od emocí na tak dlouhou dobu, až je to škodlivé. Např. si neprojdeme vůbec zármutkem nad úmrtím blízkého člověka, protože v tu chvíli jsme smutek nemohli prožít a oprostili se od emocí, třeba kvůli zařizování pohřbu, utěšování jiného člena rodiny, apod. Ony se pak ty potlačené emoce někde projeví... a pokud potlačujeme hodně dobře, můžeme si zabránit cítit nejen smutek, ale i radost, vzrušení, nadšení - protože nevnímat emoce neznamená selektivně nevnímat jen ty špatné, ale také ty dobré.


Popření

Naprosto odmítáme přijmout skutečnost, tvrdíme, že něco skutečného je lživé. Často takto popíráme fakt, že jsme vážně nemocní, ignorujeme příznaky, chováme se, jako bychom byli dokonale zdraví, problém je, že popírání málokdy vydrží. Můžeme se snažit popírat hodně dlouho, ale čím více je důkazů pro věc, kterou popíráme, tím těžší je si svou iluzi udržet. Nemusí jít vždy ale o popírání nemoci. Někdy popíráme partnerovu nevěru, problémy svého dítěte, ... nechceme být těmi, kterým se rozpadá vztah nebo nedokáží dobře vychovat své dítě a tak se tváříme, že problémy neexistují.

Neexistující problém nemáme potřebu vyřešit. Neléčíme se s nemocí, nesnažíme se napravit nebo opustit vztah, sedíme vlastně na potápějící se lodi a tvrdíme, že je uvnitř sucho, i když už tam dávno natekla voda a brzy se utopíme. Proto je popření někdy velmi nebezpečné, až život ohrožující... ale někdy může krátkodobě i pomoci, protože nám poskytuje více času se s něčím vyrovnat, po částech, když to nezvládneme hned naráz.


Přenos

Ve chvíli, kdy je nemožné naplnit určitou touhu - třeba křičet po nadřízeném nebo navázat sexuální vztah s někým, kdo je zadaný (nebo dokonce nezletilý), může člověk zkusit tuto touhu vyjádřit jiným způsobem, ať už křikem po někom jiném, méně sexuálními kontakty (objetí, přátelství) nebo skrze sport, umění. Tento obranný mechanismus může být v některých případech nejméně škodlivý, hlavně společensky, ale ani tak neposkytuje záruku, že nás původní potřeby napořád zbaví.



Existuje ovšem mnoho dalších podobných mechanismů, třeba distancování se od lidí a situací, idealismus, závislosti, sebe-poškozování, ... Každopádně je dobré umět u sebe rozpoznat minimálně ty výše zmíněné, které nám brání řešit problémy a vyrovnat se s bolestí, zkrátka proto, že ji zakrýváme, házíme na jiné a nedokážeme se srovnat s tím, jací skutečně jsme, co skutečně cítíme a že to někdy bolí. Cesta k lepšímu životu prý vede skrze dveře, které se jmenují vina. Možná bych ještě přidala stud. Můžeme se stydět za některé své vlastnosti, touhy a myšlenky, ale tím, že je schováme, se jich nezbavíme. Jen se vzdáme kontroly nad nimi a necháme je tak, aby hezky ve skrytu páchaly paseku mimo naši zodpovědnost. Ale tu zodpovědnost pořád máme. Vůči ostatním a také vůči sobě.


Čerpáno z: NOLEN-HOEKSEMA, Susan. Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0083-3.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vénya Vénya | 23. března 2017 v 8:22 | Reagovat

Moc dobrý článek, zrovna v tu pravou chvíli :)

2 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 23. března 2017 v 18:45 | Reagovat

Já teď právě řeším, že jsem po dvou letech naprostého zdraví dostala šílenou, neutuchající angínu, horečky, apod. a jelikož je angína taková moje klasika na poli "něco potlačuju, nevyjadřuju, držím v sobě", začala jsem pátrat po tom, jestli moje štěstí poslední rok není tak trochu na úkor toho, že něco vážného a nepříjemného ignoruju a potlačuju. A zrovna čtu velkou bichli o psychologii, tak jsem našla tohle :-)

3 Vénya Vénya | 26. března 2017 v 10:21 | Reagovat

[2]:
Tak doufám, že jsi na to, třeba zatím částečně, již přišla :). Ke mně teď zase přišla informace o tom, že jsem hrozně dlouho, vlastně téměř celý život (krom ranějšího dětství) nebyla sama sebou, autentická, a pak otevřu svůj oblíbený Vílí magazín a tam tohle :D :)

4 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 26. března 2017 v 13:15 | Reagovat

[3]: Nevím, trochu se v tom plácám. S těmi obrannými mechanismy jeden klidně najde celé hustě zalidněné podzemní město potlačených věcí :-D Vím, že to s tou závislostí/nezávislostí je asi moje reaktivní formace a můj způsob tvoření vztahů s lidmi je nezdravý až na půdu, ale to jsem věděla i před tou nemocí. Asi to bude tím, že jsem si poslední rok nepřipouštěla, že mě jedna věc štve, trápí a bolí, abych mohla normálně fungovat, pracovat, atd., protože to je tak na deprese a nemám to moc jak vyřešit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama