Březen 2017

Obchodní podmínky lásky

28. března 2017 v 11:11 | Neri |  Mezilidské vztahy
Když si kupujeme nějaký výrobek, většinou si můžeme přečíst obchodní podmínky a zjistit, jestli dostaneme taky záruku, jak můžeme zboží vrátit, pokud nám nevyhovuje, apod. Možná by někdy bylo jednodušší, kdyby to takhle šlo udělat i s láskou. Nebo spíše, možná by bylo lepší, kdyby lidé, kteří lásku dávají jen pod určitými podmínkami, tyto podmínky uvedli rovnou a předem, abychom věděli, na čem jsme. Protože zatím je láska bez podmínek hodně ojedinělou záležitostí.

Jenomže říkat "budu tě milovat, pokud..." je neslušné. A to dokonce i tehdy, když je to pravda. Většinou jsou tyhle podmínky prostě nepsané, v něčí hlavě a můžeme jen doufat, že je náhodou nějak dokážeme naplňovat. A když ne, následuje rozchod a "odebrání lásky". Nebo minimálně trest. A není to tak jen v partnerských vztazích.

"Budu tě milovat, když...
  • na mě budeš hodný
  • na tebe budu pyšný
  • nebudeš milovat jiné
  • budeš naplňovat mé potřeby
  • mi zůstaneš nablízku
  • mi dáš pocit, že jsem ten nejlepší
  • mi budeš často lichotit
  • spolu budeme spát
  • si mě vezmeš
  • se neobjeví lepší
  • atd."

Jsme vůbec schopní milovat bez podmínek? Možná ano, ale svým způsobem se to nenosí. Na jednu stranu můžeme s chutí propagovat, že je správné někoho milovat jen proto, jaký je, na druhou stranu všichni dobře poradí, že nesmíš milovat někoho, kdo tě nechce. Že si vlastně musíš ke každé lásce klást podmínku "Budu tě milovat, když mi to budeš opětovat." V opačném případě je to totiž rizikové a rozum a hrdost nemají riziko rádi.


Ale nejen láska je podmínečná. Hlavně její projevy jsou podmínečné. Můžeme někoho milovat a stejně budeme ochotni lásku dávat najevo jen v případě, že z toho něco budeme mít. A je to vůbec láska, když o druhého pečujeme jen proto, aby od nás neutekl? Nemá se to náhodou dělat z čisté touhy mu opravdu pomoci, opravdu ho potěšit? Myslím, že ano. Poznala jsem lidi, kteří mi říkali, jak mě milují a dělali první-poslední, aby mě "potěšili". Ale vždycky jsem to vnímala tak trochu jako falešné. Proč? Dřív jsem to nechápala, ale časem mi došlo, že to všechno nedělají kvůli mně, ale kvůli sobě. A zároveň proti sobě. Tak moc si chtěli mou lásku "zasloužit", splnit nějakou podmínku, až dělali i věci, které opravdu dělat nechtěli. Opravdu chtěli jen tu lásku, kterou jsem ji nemohla dát. A vnímala jsem, že až je ta počáteční zamilovanost přejde, skončí i všechny ty věci, co pro mě dělají. Protože to v prvém případě nikdy nedělali pro mě. Dělali to jen proto, aby něco dostali.

Nakonec byl asi, ironicky, nejupřímnější ten, kdo pro mě dělal nejmíň, ale když už ano, tak to dělal opravdu pro mě. Možná proto, že se nikdy doopravdy nesnažil si mě získat. Možná věděl, že nemusí, možná o to nestál. Chci tím jen říct, že si možná sami kladete podmínky, ale jejich splnění se ještě nerovná štěstí. Je to jen věčný boj nebo snad spíš obchod. Já ti dám, ty mi dáš, když nedáš, taky ti nedám a když dám já moc, ty mi nedáš, protože nemusíš. Takhle ale láska nefunguje. A já myslím, že lidstvo to pomalu začíná chápat a směřovat k jiným formám lásky. Jedni z prvních vlaštovek jsou v tomto dvojpaprsky, ale nejen ony. A nejde jen o lásku partnerskou, ale i mezi rodinou a přáteli.

Možná ještě nejsme schopni cítit čistou bezpodmínečnou lásku, ale už se k tomu blížíme a začíná nám docházet, že ty podmínky nejsou až tak dobrý systém. Možná začínáme chápat, že skutečně někoho milovat můžeme jen tehdy, když je to pro to, jaký je, ne za to, co pro nás dělá. Dokonce, že dělat věci pro ostatní je dobré jen tehdy, když opravdu chceme, ne když si myslíme, že z toho budeme něco mít. Třeba klid a vyhneme se opuštění a odmítnutí z jejich strany. A hlavně, že nejprve je třeba naučit se milovat bezpodmínečně sebe. Ne proto, že vše zvládáme, ale proto, jací jsme. Dvojpaprsky se tohle učí skrze lásku k tomu druhému (ve kterém vidí sebe), ale není jedné cesty pro všechny. Každý se může nějak naučit mít rád sám sebe a každý má cestu jinou. Někdo na to může jít třeba přes onu lásku k ostatním.




Obranné mechanismy - škodí víc než pomáhají

23. března 2017 v 0:04 | Neri |  Psychologie
Všichni se setkáváme s věcmi, které jsou pro nás velmi stresující, nežádoucí a nevíme, jak se s nimi vyrovnat. Každý z nás s nimi nakládá různě, ale většinou nevíme, co jiného udělat, než využít některého z obranných mechanismů. Co jsou to obranné mechanismy? Obranné mechanismy slouží k tomu, abychom se vyrovnali s něčím, co nedokážeme unést. Může to být trauma, silný stres, situace, ze které nevidíme východisko, silná psychická bolest... ale také něco, co nás samotné uvádí do špatného světla - ať už je to naše vlastní agrese, neupřímnost, nespravedlnost, cokoli, co vnímáme jako špatné, nechtěné a/nebo amorální. Třeba i sexuální touhy, které nemůžou být uspokojeny.

Vím, že to nezní zrovna příjemně, ale v rámci sebepoznání a sebepřijetí je nutné tyto věci u sebe poznat a odhalit. Pokud je zakryjeme obrannými mechanismy a ignorujeme, nevidíme je, protože je vidět nechceme, projevují se nám jinak, podvědomě (dle zákona zachování energie se potlačené někde musí projevit, nemůže prostě zmizet). Nacházíme je v jiných lidech a kazíme si vztahy, odmítáme cokoli, co nám tyto věci připomíná... nebo se nadále chováme "špatně", ale prostě to omlouváme, neuvědomujeme si to, apod. Z dlouhodobého hlediska většina obranných mechanismů více škodí, než pomáhá. Můžou se projevit jako psychosomatické nemoci, psychické problémy (endogenní deprese prý nemá příčinu, ale není možné, že prostě své negativní emoce záměrně potlačujeme tak dlouho, až si je přestaneme uvědomovat - a pak to přeteče a nechápeme, kde se vzaly?) nebo jako nečekané, spontánní chování, které ublíží nám nebo jiným. Jistě, krátkodobě se cítíme lépe, když se nemusíme potýkat s nepříznivou realitou, ale časem tyto mechanismy začnou mimo naši kontrolu ovlivňovat mnohé oblasti našeho života a my už ani nevnímáme, jak jsme vůči původním příčinám problému slepí.

Existuje množství obranných mechanismů a patří tam věci, jako popírání, závislosti, sebeubližování, ... zde rozeberu jen několik těch nejznámějších, které jsou často zmiňovány v psychologii v souvislosti se Sigmundem a Annou Freud; a nebyl by to tento blog, abych nepřidala i ono "seberozvojové hledisko" - neboť čím více se jeden zabývá psychologií, tím více si uvědomuje, že to všechno souvisí se vším a mnoho věcí skloňovaných v dnešních seberozvojových příručkách již bylo zmíněno a rozebíráno v tomto vědeckém oboru.


Vytěsnění

Pokud je nějaká myšlenka nebo vzpomínka příliš bolestivá, člověk ji jednoduše vytěsní z vědomí. I nadále existuje v podvědomí, ale osoba si jí není vědoma. Nepamatuje si, že tuto vzpomínku vytěsnila, chová se, jako by nikdy neexistovala, protože o její existenci prostě neví. S tímto procesem se setkáváme u obětí násilí, znásilnění, obtěžování ze strany rodičů, traumatické události, ale může se týkat i jiných věcí. Tyto vzpomínky člověk sám jen těžko vrátí zpátky, většinou se na to jde s pomocí hypnózy nebo jiných metod (třeba připomenutí vytěsněné události věcmi, které ji připomínají).

Vytěsnění je nebezpečné tím, že nás ovlivňuje něco, co si vůbec nepamatujeme a proto tento vliv nemůžeme u sebe ani rozpoznat a nijak vyléčit. Může jít o něco tak malého, jako je strach ze psů (protože jsme jako děti vytěsnili vzpomínku, že nás pokousal) anebo neschopnost navázat zdravý vztah.


Potlačení

Narozdíl od vytěsnění jde o vědomé potlačování určitých pocitů nebo myšlenek a člověk si uvědomuje, že je má. Může trvat neustále nebo jen dočasně, např. na veřejnosti a v soukromí se člověk "uvolní" a dovolí si tyto věci opět prožívat. Potlačování je psychicky vyčerpávající. Je to jako neustále držet balónek pod vodou. Časem si na to můžeme zvyknout tak moc, že si už ani neuvědomujeme, že něco potlačujeme, jen nám to tiše krade energii. Podobně jako v natlakovaném hrnci často jen přibývá toho, co musíme potlačovat, na původní problém se nabalují další problémy a pocity, až to jednoho dne může vybuchnout - buď jakožto fyzická či psychická choroba anebo zkrátka jeden velký výbuch vzteku, smutku, výčitek... a někomu tím ublížíme nebo se minimálně ztrapníme (takové to - vždy to byl tak spořádaný člověk, nevím, co to do něj vjelo... ano, být spořádaný má svou cenu, držet vše nevhodné a nespořádané pod pokličkou).


Racionalizace

Když se nám něco nepovede, omlouváme neúspěch tím, že to vlastně až tolik nechceme, protože to není až tak dobré (kyselé hrozny). Podobně můžeme hledat racionální důvody pro různé chování, které nám bez dostatečného důvodu připadá nevhodné, nepřijatelné. Jednoduše hledáme výmluvy a pokud jsou dostatečně dobré a rozumné, třeba jim sami uvěříme. Dostatečně "rozumné" však ještě nutně neznamená pravdivé. Člověk může sám pro sebe obhájit i vraždu tisíců lidí, třeba tím, že je to pro vyšší dobro. Nebýt tohoto obranného mechanismu před našim svědomím, těžko by existovali diktátoři.

Tento obranný mechanismus zakrývá provinilost. Rozumem si obhájíme, proč je něco v pořádku, i když jsme to tak původně nevnímali, ale ta provinilost tam někde uvniř zůstává a tak si musíme svá vysvětlení často obnovovat a možná i přidávat, hledat důkazy a to vše, abychom si udrželi víru, že jednáme správně. Nedokážeme snést, že bychom byli špatní. Takže se dál chováme "špatně" a jdeme proti svému svědomí. Řešení? Přestat dělat "špatné" věci - anebo najít tu původní příčinu, proč je považujeme za špatné, i když jsou třeba docela přirozené (což rozum říká, racionalizuje, ale morálka tomu stejně nevěří...) a tu příčinu vyřešit.


Reaktivní formace

Jedním z velmi zajímavých obranných mechanismů je takový, kdy se záměrně chováme úplně opačně, než by odpovídalo našim skutečným pocitům a povahovým vlastnostem. Např. pokud u sebe nesneseme určitou vlastnost, třeba agresivitu, chováme se zcela opačně - tedy jsme mírumilovní a nekonfliktní - ale to neznamená, že ta skutečná vlastnost zmizí. Stejně jako u jiných obranných mechanismů je skutečnost pouze zakrytá, nikoli překonaná. Třeba agresivita se pak může změnit v pasivně-agresivní chování, kdy uvnitř máme sklony se chovat agresivně, ale považujeme to za nežádoucí, tak se navenek chováme opačně, smířlivě, ale ta skutečná vlastnost vždy nějak vystrkuje růžky. A ostatní to často dokáží vnímat, i když my už si dávno nepřipouštíme, že za tím naším chováním je něco jiného. Lidé, kteří jsou závislí na láce ostatních se chovají velmi nezávisle, často to zdůrazňují, dokazují a považují se za nezávislé. Apod.

Nebezpečná je tím, že si děláme naprosto zkreslenou představu o sobě a navíc tím často ubližujeme i ostatním, kteří ten rozpor mezi realitou a naší hrou vnímají lépe, než my sami. Takže jsme sice "nezávislí", ale ostatní nás stejně považují za závislé a my se z toho můžeme zbláznit, protože takoví přece nejsme a chceme jim to dokázat (takže ještě silněji hrajeme svou roli - a odmítáme všechny, i když zoufale toužíme po jejich společnosti). Popíráme nejen to, jací jsme, ale i to, co doopravdy chceme - a proto nikdy nemůžeme své potřeby naplnit, ani nemůžeme vůbec pocítit nedostatek a zjistit, odkud pramení.


Projekce

Když se nám něco nezamlouvá u sebe, promítneme si to na ostatní, jako na plátno. Vidíme to u nich, ale u sebe ne. Projekce je někdy používaná jako hezká výmluva (ty si to na mě projektuješ, já takový nejsem!), ale používat ji tímto způsobem (obzvláště bez patřičného vzdělání) je skoro samostatná forma projekce. Nechceme vidět svoje nedostatky, tak tvrdíme tomu druhému, že je to jeho vina, že je vidí (a ony tam nejsou). A protivný člověk dál vnímá ostatní jako protivné - takže si jeho protivné chování zaslouží (racionalizace), líný vidí líné, naštvaný naštvané, atd.

Nebezpečná je tím, že ostatním vyčítáme vlastnosti, které nemají (máme je my) a působíme na ně falešně, protože popíráme něco, co je jim očividné a ještě to házíme na ně... není pak divu, že nás mají za pokrytecké, prolhané a radši se nám vyhýbají. Ostatně, i my sami si tím ubližujeme, opět už jen tím, že odmítáme něco vidět a řešit a tímpádem jsme neustále otroky svých nepřiznaných vlastností.


Intelektualizace

Přechodně (nebo i dlouhodobě) odsuneme emoce stranou a pohlížíme na situaci čistě optikou rozumu, logiky. V případě, že je třeba rychle a racionálně reagovat, např. u dopravní nehody, jde o docela žádoucí a zdravou reakci. Je třeba zachránit život, zavolat záchranku, ... není čas se zhroutit, to můžeme až potom. Problém nastává spíše tehdy, kdy se ke svým emocím odmítneme vrátit a prožít je. Někdy můžeme určitou situaci oprostit od emocí na tak dlouhou dobu, až je to škodlivé. Např. si neprojdeme vůbec zármutkem nad úmrtím blízkého člověka, protože v tu chvíli jsme smutek nemohli prožít a oprostili se od emocí, třeba kvůli zařizování pohřbu, utěšování jiného člena rodiny, apod. Ony se pak ty potlačené emoce někde projeví... a pokud potlačujeme hodně dobře, můžeme si zabránit cítit nejen smutek, ale i radost, vzrušení, nadšení - protože nevnímat emoce neznamená selektivně nevnímat jen ty špatné, ale také ty dobré.


Popření

Naprosto odmítáme přijmout skutečnost, tvrdíme, že něco skutečného je lživé. Často takto popíráme fakt, že jsme vážně nemocní, ignorujeme příznaky, chováme se, jako bychom byli dokonale zdraví, problém je, že popírání málokdy vydrží. Můžeme se snažit popírat hodně dlouho, ale čím více je důkazů pro věc, kterou popíráme, tím těžší je si svou iluzi udržet. Nemusí jít vždy ale o popírání nemoci. Někdy popíráme partnerovu nevěru, problémy svého dítěte, ... nechceme být těmi, kterým se rozpadá vztah nebo nedokáží dobře vychovat své dítě a tak se tváříme, že problémy neexistují.

Neexistující problém nemáme potřebu vyřešit. Neléčíme se s nemocí, nesnažíme se napravit nebo opustit vztah, sedíme vlastně na potápějící se lodi a tvrdíme, že je uvnitř sucho, i když už tam dávno natekla voda a brzy se utopíme. Proto je popření někdy velmi nebezpečné, až život ohrožující... ale někdy může krátkodobě i pomoci, protože nám poskytuje více času se s něčím vyrovnat, po částech, když to nezvládneme hned naráz.


Přenos

Ve chvíli, kdy je nemožné naplnit určitou touhu - třeba křičet po nadřízeném nebo navázat sexuální vztah s někým, kdo je zadaný (nebo dokonce nezletilý), může člověk zkusit tuto touhu vyjádřit jiným způsobem, ať už křikem po někom jiném, méně sexuálními kontakty (objetí, přátelství) nebo skrze sport, umění. Tento obranný mechanismus může být v některých případech nejméně škodlivý, hlavně společensky, ale ani tak neposkytuje záruku, že nás původní potřeby napořád zbaví.



Existuje ovšem mnoho dalších podobných mechanismů, třeba distancování se od lidí a situací, idealismus, závislosti, sebe-poškozování, ... Každopádně je dobré umět u sebe rozpoznat minimálně ty výše zmíněné, které nám brání řešit problémy a vyrovnat se s bolestí, zkrátka proto, že ji zakrýváme, házíme na jiné a nedokážeme se srovnat s tím, jací skutečně jsme, co skutečně cítíme a že to někdy bolí. Cesta k lepšímu životu prý vede skrze dveře, které se jmenují vina. Možná bych ještě přidala stud. Můžeme se stydět za některé své vlastnosti, touhy a myšlenky, ale tím, že je schováme, se jich nezbavíme. Jen se vzdáme kontroly nad nimi a necháme je tak, aby hezky ve skrytu páchaly paseku mimo naši zodpovědnost. Ale tu zodpovědnost pořád máme. Vůči ostatním a také vůči sobě.


Čerpáno z: NOLEN-HOEKSEMA, Susan. Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Vyd. 3., přeprac. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0083-3.


Proč kozorozi uspějí i bez pozitivního myšlení

14. března 2017 v 14:01 | Neri |  Moudra ze života
O nás kozorozích se říká, že jsme vytrvalí, ambiciozní a nakonec vždycky dosáhneme toho, čeho chceme. Vyděláme peníze, vystoupáme po společenském žebříčku, atd. Jak je to ale možné, když jsme také pesimističtí, pochybujeme o sobě a neumíme si nechat pomoct od jiných lidí? Pozitivní myšlení by člověk u většiny kozorohů asi těžko hledal a přesto, narozdíl od mnoha jiných, se při cestě za svými sny - pardon, cíli - nevzdáváme. A neklademe si cíle zrovna malé, neboť ty nám za snahu nestojí. Chceme všechno, dříve či později. V některých věcech bychom se měli inspirovat jinými znameními, být více optimisté, naučit se odpočívat a vychutnat si úspěch, když už ho dosáhneme. Měli bychom se naučit sdílet své starosti a vyhledávat pomoc svých bližních. Přesto jsou věci, které se naopak jiná znamená mohou naučit od nás, pokud chtějí také umět "uspět".


Soustředění na cíl - bez ohledu na okolnosti

O pozitivní myšlení se můžete snažit několika způsoby. Můžete ignorovat vše, co neslouží vašim záměrům a nutí vás pochybovat, ale časem zjistíte, že taková ignorace jen zesiluje nechtěné, místo toho, aby mizelo. Můžete zkusit každou pochybnost ukecat, můžete se přesvědčovat, že když toho dosáhli ostatní, tak vy také. Kozorozi nemají čas na nesmysly. Nejsou pozitivní. Nemalují si vzdušné zámky. Jsou realisté. Řeknou si: Tohle je k ničemu, štve mě to a změním to. Zapřou se a jdou. V zásadě je to těžká tvrdohlavost. Jelikož jsou pesimisté, tak čekají problémy, překážky, vidí všechno, co se může pokazit a pochybují úplně o všem. Rozdíl je v tom, že se tím prostě nenechají zastavit. Když něco nevyjde, vyvztekají se, vybrečí (potají, navenek vypadají, že jejich klid nic nerozčeří) a zkusí to znovu. Jinak. Popřemýšlí o tom. Poučí se. Vidí, když jsou věci na houby, vidí, když je malá pravděpodobnost, že se jim podaří uspět. Ale nemají čas o tom opravdu přemýšlet, protože mají moc práce s tím uskutečňovat, o co se snaží. Kozoroh se umí rozhodnout a držet se svého rozhodnutí. A pokud se rozhodne, že něčeho dosáhne - bez ohledu na to, kolik to bude stát, jak dlouho za tím půjde a co všechno je v cestě; bez ohledu na to, jaká je pravděpodobnost, že se to povede; prostě se sebere a jde. Svět musí uhnout. A on uhne, protože jinak ho ta lokomotiva prostě srazí. Ano, kozoroh je lokomotiva. Dlouho se rozhoduje, pomalu se rozjíždí, ale jakmile se rozjede, jen tak něco ho nezabrzdí. Zapře se svými rohy a nevzdá se. Pokud něco opravdu chce, radši mu to rovnou dejte.


Jsou ochotní tvrdě pracovat

Kozoroh si uvědomuje, že nic v životě není zadarmo. Umí si to spočítat a ví, že nic nelze získat bez toho, abyste pro to něco udělali. I když máte na zahradě jabloň, musíte se o ni starat, což vyžaduje čas a energii. I když máte vodu v kohoutku, musíte se zvednout a napustit si ji do sklenice. Nic vám nepřiletí do klína samo. Jelikož je docela pragmatik a realista (až pesimista), prostě překážky očekává. Očekává, že bude muset tvrdě pracovat, aby něčeho dosáhl a je ochotný to udělat. Vynaloží svůj čas, energii a peníze. Ví, co chce, ví, co pro to obětuje a je s tím smířený. Kde by jiní fňukali, že chtějí víc času na koníčky, že je cesta za jejich cílem moc těžká, že jsou unavení, kozoroh drží hubu a krok. Ve slunci i v dešti jde dál a je na sebe tak přísný, že i tak si vyčítá pomalu každý odpočinek a považuje se za líného. "Ano, dneska jsem 8 hodin pracoval a splnil deset položek na seznamu, ale jsem neschopný, protože jsem měl stihnout ještě dalších pět..." Není to zrovna cesta ke štěstí, ale je to zatraceně efektivní. Bez práce nejsou výsledky.

Také je ochotný překonávat sám sebe. Pokud je velký introvert a nerad mluví před lidmi, ale prezentace před celým oddělením by značně vylepšila jeho šance na povýšení, prostě se překoná a udělá to, i když má strach. Jak jsem říkala, kozoroha nic nezastaví. Nezastaví ho ani jeho vlastní strach, lenost nebo únava. Prostě to nedovolí. Nemá čas na nesmysly, jako jsou pochybnosti, obavy nebo snad nepřejícnost okolí. A tak se často stává, že ten nenápadný pracovník, co si hledí svého, někoho překvapí, když se najednou stane šéfem celého oddělení. Jak to dokázal?! Zkrátka si to dobře promyslel a udělal, co bylo třeba. To, že o svých ambicích, cílech nebo úspěších nemluví, neznamená, že žádné nemá. Právě naopak. Může být celou dobu nenápadný a mimo, pracovat na nějakém projektu, který pak z ničeho nic ukáže šéfovi a klidně si požádá o zvýšení platu nebo povýšení. Ví co chce. A tak zatímco jiní o tom jen mluví, vzdychají, jak by bylo hezké co by, kdyby, jak by si přáli to a to, ale přímo by si nic troufnout neřekli, protože co si o nich kdo bude myslet... kozoroh nemá čas mluvit, protože na tom už pracuje a nemá čas řešit, co si kdo myslí, protože by ho to jen brzdilo. Ač se to nezdá, často ví o lidech mnoho věcí, ví přesně, jak a čím někoho zranit nebo na co zatlačit a pokud mu to nepřipadá amorální, klidně svých znalostí lidí využije, když od nich něco potřebuje. A také je perfekcionista, takže se málokdy spokojí s něčím menším, než s tím, čeho je schopen.

Sebejistotu čerpají zevnitř

Může usilovat o peníze nebo společenský status, ale bylo by chybou myslet si, že to dělá pro obdiv okolí. Všechno dělá pro sebe. Jen pro sebe. A ještě pro rodinu. Ale nezáleží mu na lichotkách, ovacích ani obdivu, nepotřebuje být středem pozornosti. Chce něčeho dosáhnout, aby sobě něco dokázal, ne ostatním. Svůj vlastní respekt potřebuje nejvíc. A když ho má, tak ho nikdo jiný nerozbije a když ho nemá, nikdo jiný mu ho nedá. Vydělá si na drahé auto a koupí si ho, protože mu připadá bezpečné a kvalitní a je mu v něm pohodlně, ale stejně tak si může koupit obyčejné neznačkové oblečení. On ví, že na to má a to mu stačí. Nepotřebuje se chlubit tím, co všechno dokázal. Opět pak překvapuje známé, kteří zjistí, že jejich nenápadný kolega dosáhl velkých věcí, jen nikdy neměl potřebu o tom mluvit, protože jestli něco kozorohu připadá trapné, tak chvástat se a vykládat, kolik toho dokázal. Mluví o tom, jen když je to nutné, třeba při žádosti o práci. A tak se zpovídá jen sám sobě pokud mu někdo říká, že něco nedokáže, možná ho to zamrzí, ale stejně to dokáže. Nenechá se odklonit od své cesty ani jinými lidmi. Nejhorší pro něj ale je, když sám vnímá, že v něčem neuspěl, vyčítá si to a propadá depresím. V tom má zase určitou nevýhodu. Potřebuje sám sobě něco dokázat, aby si mohl věřit.


Vždycky mají plán

Je jedno, o co se snaží, vždycky přijde s nějakým plánem, jak toho dosáhnout. Udělá si průzkum situace, zjistí všechny potřebné informace, nestává se mu, že by nebyl připraven, něco opomněl nebo nezaplatil daně. Pokud se musí jít o něco soudit, věřte tomu, že si všechny související zákony nastudoval skoro tak dobře, jako jeho právník. Pokud chce zhubnout, přečte deset různých přírůček o hubnutí a porovnává, která metoda se zdá být efektivní a která jako nesmysl, nastražený na důvěřivé čtenáře. Je skeptický a nevrhá se do věcí po hlavě. Někdy může přemýšlet až moc dlouho a moc do detailu a nechat se tím chytit, ale obvykle si získá informace, vytvoří plán, začne jej realizovat a postupně upravuje dle vývoje situace. Je dobrým vedoucím, protože dokáže naplánovat práci i všem ostatním, rozdělí činnosti dle jejich schopností a snaží se být vždy spravedlivý. Hodnotí lidi podle výkonu, nikoli dle sympatií. Jeho achilovkou jsou však situace, kdy se od něj čeká, že bude jen čekat, jak věci dopadnou bez jeho přičinění. Nejradši vše dělá sám, po svém a co nejrychleji. Umí být trpělivý, pokud vidí, že se věci někam hýbou, ale sednout si a čekat, co bude a jestli něco bude, není jeho styl. Proto je pro kozorohy mnohem jednodušší používat rozum a dřít, než se snažit o nějaké pozitivní myšlení a čekat, že se věci vyřeší sami. Vše má svá pro a proti.


Jak už jsem zmínila, kozoroh je schopný se výjimečně zaměřit na cíl a jít za ním bez ohledu na vše ostatní, což jej předurčuje k úspěchu. Na druhou stranu selhává ve chvílích, kdy má čekat, kdy rozum nestačí a kdy potřebuje pomoc jiných, o kterou si jen velmi nerad říká. Naneštěstí neumí také jednu velmi důležitou věc - užívat si cestu a život. Často jde od jednoho projektu k druhému, ale nevychutná si úspěch, protože je myšlenkami už zase v budoucnu, sotva dodělal jednu věc, musí začít další. A tak je nakonec jeho největší životní výzvou naučit se odpočívat a užívat si také přítomný okamžik, protože vždy bude kam jít dál a ta chvíle klidu nikdy nepřijde, když si ji nevytvoří. Největším požehnáním pro něj pak je, když dělá něco, co má opravdu rád a nežene se pouze za tím, co by měl. Někdy je potřeba zvolit méně jistou a efektivní cestu, jen proto, že je příjemnější... protože život není věčný a nezačíná teprve až se splní všechny cíle. Život je už teď.

A co vaše znamení, jak vám se daří a nedaří dosahovat svého? :-)



Žijeme v reálném světě, buď realista

7. března 2017 v 11:19 | Neri |  Duchovní cesta
K sepsání dnešního článku mě inspiroval tento článek na zahraničním webu o dvojpaprscích. Píše se v něm, že z astrologického hlediska je v tomto týdnu pravděpodobné, že se na povrch dostanou všechny naše pochybnosti a strach z toho, že se naše sny nemohou stát realitou - ať už ty o spojení s milovaným člověkem nebo jiné. Budu psát z pohledu obecnějšího, týkajícího se všech našich snů, neboť tohle je věc, ve které se nejspíš najde 90% lidí (těch deset jsou neuvěřitelně zavilí optimisté).

Tohle se v realitě nestává.


Tato slova jsou v naší mysli jedním z největších strašáků, překážek našim snům, protože ať už sníme o čemkoli a připadá nám to jakkoli nádherné, vždy je tady pojistka, pan rozum, který analyzuje všechny miunlé zkušenosti, vše, co slyšel od ostatních a snaží se nás chránit a ušetřit zklamání. Bez ohledu na to, co chceme, rozum se vždy vytasí s nějakou chytrou větou, aby nás "vrátil do reality". Takové věty mohou být různé, dle toho, co jsme slyšeli nebo četli od jiných. Tohle se stává jen v pohádkách. Nevěřím na pohádky. Takhle to v realitě nefunguje. Sny jsou sny; a nic víc. Tohle se mně stát nemůže. My to tak nemáme. My jsme smolaři. Láska neexistuje. Manželství zabíjí lásku. Štěstí je iluze. Nic není zadarmo. Vše se musí těžce vydřít. Hodní to vždycky odnesou. Nebuď hloupý. Nebuď snílek. Přestaň snít. Vrať se na zem. Na to nemám. Já nemůžu být šťastný. Jsem moc (doplň si). ...


Kolikrát jste o něčem snili, moc to chtěli, ale onen chytrý rozum vám to rozmluvil, protože tohle se prostě v realitě nestává? Reálně se nemůžete živit tím, co milujete, protože tak to prostě v životě nefunguje. Reálně nemůžete potkat svu spřízněnou duši, protože tomu věří jen idealističtí, hloupí a naivní snílci. Rozumný člověk (modla dnešní společnosti) se takhle nechová. Ten jde do práce, vydělává, ožení se, ač nevěří v manželství, pořídí si děti, ač i rodina je pro něj nutné společenské zlo, spoří na důchod, protože tak je to rozumné a sepisuje závěť, aby dětem něco odkázal, protože se to má. Veškeré sny zabalil do krásné krabice "na později", případně "jen se dívat, nesahat", aby nestavěl vzdušné zámky, nehonil se za něčím, co "nemůže mít", nezklamal se a nezranil. Žijeme ve skleníku a dusíme se tam, ale je to tak "lepší "a bezpečnější. Ochotně jsme položili své sny na oltář rozumu, utlumili své pocity a touhy vším, co je po ruce, hlavně necítit a nezranit se. Všichni se bojíme. A proč to všechno? Protože žijeme v reálném světě a musíme být realisté, tedy ti, co nikdy nezkusí změnit sny ve skutečnost, protože to prostě nemá smysl, je to zbytečná námaha a lidé jsou líní dělat i to, co má jasné výsledky, natož se vrhat do nejistého podniku. A tak to je. To je všechno. Jediný důvod pro božský realismus je strach z neúspěchu a bolesti; a lenost.


Zapomněli jsme se ptát PROČ?!! Proč se tohle v realitě nestává? Není to náhodou proto, že to jen ještě nikdo nezkusil? Není to proto, že se vzdal moc brzo, poslechl své pochybnosti a nechal to být? Možná jsme se s tím pouze ještě nesetkali. Možná víme o někom, kdo to dokázal, ale to "není pro nás". Proč? Důvody se najdou vždy. Třeba peníze. Dá se něco dnes ještě dokázat bez peněz? Dá. Jenomže když padne tahle překážka, najdeme si jinou. "Nojo, on procestoval svět bez pěnez, ale on měl odvahu. To já bych se bál/a jet stopem..." Nabízí se říci, kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, důvod. Ale není to tak jednoduché. Někdy chceme, jen je ten strach silnější. A někdy děláme pro svůj sen všechno, co se v tu chvíli dá, krom toho jediného - nevěříme v něj. Doopravdy nevěříme, že to můžeme dokázat. Někdy se přesvědčíme cestou, někdy se zatneme a pokračujeme, i když máme pochybnosti... a někdy si věci kazíme prostě jen proto, abychom vyhověli potřebě rozumu mít pravdu. Jen proto, že se sice můžeme snažit, ale nemůžeme to doopravdy dokázat. A pak se z cesty stává nekonečná cesta, která nikam nevede, protože bez víry nám chybí síla pro cíl udělat vše potřebné. Proto vítězí jen tvrdohlaví snílci a blázni. Protože se pochybnostmi nenechají zastavit. Většina milionářů vypadá jako géniové, ale nebyl to jen jejich nápad, co je vyneslo na vrchol. Bylo to odhodlání, vytrvalost a víra. Někdo jiný mohl mít lepší nápad a vzdal to. To je celé. To je důvod, proč neuspěl. A nemusí jít jen o podnikání. Někdo miloval, ale řekl si, že pro toho druhého není dost dobrý nebo že se jeho sen (jejich vztah) nemůže stát realitou - a vzdal to, přenechal ji/jeho jiné/mu. Ty nejlepší věci někdy nepřichází bez boje. Na druhou stranu, myslet si, že musíme bojovat vždy, nám uškodí také - přehlédneme něco cenného jen proto, že jsme si to nemuseli vybojovat. A tak to zahodíme.

Já vás nesoudím. Dělám to také. Promlouvám tímto článkem k sobě stejně, jako k vám. Také pochybuji, také se vzdávám, také nevidím způsob, jak dosáhnout toho, co chci. Také se bojím a také si myslím, že mé sny se nemohou stát realitou, protože se takové věci dějí jen ve fikci, nikoli ve skutečnosti. Také mě to bolí, snít o něčem, co myslím, že se nikdy nesplní. Protože nemůžeme přestat toužit, nemůžeme své sny zahodit. Můžeme se otupit, snažit se necítit, ale tím jen ublížíme sobě, sny tam pořád budou. A tak je to teď na nás, co uděláme. Bojíme se, že něco nemůže být realitou, protože se to ještě nestalo. Protože to vídáme jen v pohádkách. Tak pojďme udělat pohádky realitou. Možná se to ještě nestalo jen proto, že tomu nikdo neuvěřil. Možná je vlastně všechno možné. Možná mozek opakuje jen věci, co slyšel, ale jaké má doopravdy důkazy? Viděl každý pár na světě, aby mohl říct, že žádný není šťastný? Prozkoumal ty šťastné a zjistit, co jim štěstí zajistilo a co nám tedy chybí, že nám se to stát nemůže? Ví, proč někdo uspěl a zdali můžeme také? Neví nic, jen odhaduje, vymýšlí. A tak pokud chceme uvěřit, pokud chceme, aby uvěřili ostatní, je to na nás. Je naší zodpovědností, možná dokonce povinností, uvěřit a splnit si své sny. Proč? Pro ty všechny ostatní. Pro ty, kteří také nevěří, ale když uvidí, že to někdo dokázal - my - uvidí, že je to možné a zkusí to taky. Realita se nezmění sama, musíme jí pomoci. Musíme být těmi hloupými, naivními, idealistickými snílky, jinak z ideálu realitu neuděláme. Kdysi bylo mnoho věcí jen snem blázna, vynálezy, myšlenky... a dnes jsou naší realitou. Utváříme budoucí realitu. Tak ať stojí za to.


Nikdy neříkej, že něco nejde, protože vždycky se najde nějaký blbec, který neví, že to nejde a udělá to.



Populace běžců

2. března 2017 v 14:25 | Neri |  Sebeláska
Jsme populací běžců. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, všichni umíme jednu věc možná nejlépe ze všech - utíkat. Nemyslím tím fyzické běhání, to by asi padal jeden rekord za druhým, myslím utíkání sama před sebou. Že vy to neděláte? To jsem si také myslela, ale zase jednou jsem musela spolknout hrdost a poznat, jak moc jsem se mýlila.

Utíkat se dá různě, ale výsledkem je pokaždé to samé - zaměřujeme se na něco jiného, než na to, co opravdu potřebuje naši pozornost. Odmítáme vidět něco v sobě, ať už je to určitý pocit, přesvědčení nebo stará a nevyléčená bolístka. Vnějšek, okolí, nám tyhle věci pořád odráží, ale my se je snažíme řešit zase skrze vnějšek a okolí, nikoli se vrátit k sobě a zjistit, co s tím. Nechceme to ani vidět, natož řešit. Nechceme si přiznat, že je to náš problém, ne problém okolí. Možná to není ani vědomé. Někdy, když se zabýváme tím seberozvojem, chceme jít k sobě, chceme přestat utíkat, ale nevíme jak. Místo toho si najdeme jen jiný způsob utíkání, protože sednout si na zadek a být se svou bolestí neumíme. A pak si, tak jako já, hezky říkáme "Však já jsem u sebe, já respektuji svoje emoce, tak proč mi okolí pořád zrcadlí že jako utíkám?" Haha. Své vnitřní vyzařování, které přitahuje věci do našeho života, narozdíl od své mysli nikdy neukecáme k tomu, aby žilo naši lež o sobě samém.

A když pak jednou přestanete utíkat, je to jiný pocit, než byste čekali, možná jste něco takového nikdy nezažili. Stejně jako mnoho dalších věcí na této cestě jde o pocit slovy nepřenosný, to musíte zažít. Dokud to nezažijete, můžete si tak akorát myslet, že už máte vše vyřešeno... i když nemáte. Asi nikdy mít nebudete, ale o to tady nejde. Vůbec uvědomit si sebe, svoji zodpovědnost, své pocity a svou samotu je prvním krokem ke zlepšení. Proč samotu? Protože dokud nedokážete být naplno sami, nedokážete se do sebe podívat. Pořád budete vztahovat ručičky k ostatním a chtít, aby to vyřešili za vás. Budete se dívat na ně, jako do zrcadla, abyste se nemuseli podívat přímo na sebe. Teprve až vám dojde, že to vztahování ručiček je k ničemu, že tím si nijak nepomáháte, jen "otravujete" druhé a opouštíte sebe, teprve potom, až se nebudete mít čeho (koho) chytit zůstanete sami se sebou a konečně se uvidíte. A pochopíte. Jak říkám, je to nepřenosné.


Neznamená to odehnat všechny lidi od sebe, rozejít se s partnerem, přerušit kontakty s rodinou a přáteli a jít někam do hor. Můžete být týden v horách a meditovat tam o tom, jak vám ostatní ublížili a nevidět u sebe vůbec nic. Jde to. Potřebujete si uvědomit, že za vás nikdo vaše problémy nevyřeší. A ne jen uvědomit, jako vědět to, rozumem. To jsem věděla celé roky a vůbec jsem si nepřipouštěla, že pořád na něčí pomoc spoléhám. Ne. Uvědomit si to, prožít a procítit. pustit se všech těch vazeb a vědět... jsem to jen já a já a nic jiného... pak teprve to poznáte. A jak jsem říkala, je to nepřenosné. Můžu o tom mluvit, ale nemůžu vám ten prožitek dát. Ironicky jste mu nejblíže ve chvíli, kdy někoho u sebe nejvíc potřebujete. Když cítíte, že dnes opravdu potřebujete společnost, když vás dnes nejvíc bolí, že nemáte partnera, když nevíte, co sami se sebou a potřebujete se nějak, jakkoli, od sebe dostat. Tehdy, když se pustíte, nebudete se snažit svou mizerii utopit v něčem vnějším a zůstanete s ní... teprve poznáte, že už utíkat nemusíte. Protože to zvládnete. Sami. A pak můžete mít dále vztahy, přátele, partnera, to všechno... ale budou o něco čistší, protože v nich nebudete dítě, které potřebuje, aby se o něj někdo postaral, ale budete dospělý člověk.

Nejčastější způsoby, jak před sebou utíkáme (i když si myslíme, že neutíkáme):