Únor 2017

Zlatá klec nezávislosti

21. února 2017 v 11:17 | Neri |  Moudra ze života
Každá doba má určité hodnoty, kolem kterých se točí. Dřív to byl třeba národ, náboženství, rodina, ... dnes žijeme v době nezávislosti. Což je vtipné, vzhledem k tomu, že jsme na sobě vlastně všichni navzájem závislí. Touha, ba přímo nutnost, být nezávislým se stala předmětem života a hrdosti mnoha moderních (hlavně mladých) lidí. Ženy o svou nezávislost bojovaly. A nejen ony. Státy toužily po "nezávislosti", odpojovaly se po válkách jeden po druhém od větších celků, jen aby uchránily sebe, svou kulturu, jazyk, zvyky. Zajímavé je ale ptát se PROČ? Proč všichni tak toužíme po nezávislosti?

Odpověď zní: Chceme držet všechnu moc - nad sebou, svým životem, ... jen proto, aby ji nemohl mít někdo jiný a zneužít ji.

Co víc je touha po moci než touha být nezávislým na ostatních, naopak udělat ostatní závislé na sobě, aby nám nemohli ublížit, aby ideálně plnili naše přání... anebo se alespoň drželi dál a nebránili nám v tom si je plnit sami. My lidé jsme totiž velmi zranitelní. A za většinou lidí, kteří zoufale vyhledávají nezávislost, stojí ony negativní zážitky z dětství, kdy rodiče, na kterých byli plně závislí, své moci (většinou nechtěně, nevědomky) zneužívali nebo jednoduše jen neplnili potřeby svých dětí tak, jak to ony potřebovaly. Nemá smysl obviňovat rodiče z toho, co třeba ani nedělali schválně, a svalovat na ně veškerou vinu. Dobré je si jen uvědomit, že náš mozek dostal logické důvody, proč se závislosti bát a tyto důvody vyústily v naší potřebu nezávislosti. Žel většinou je velká potřeba nezávislosti spíše na škodu než k užitku. Jde totiž o zlatou klec, ze které často neumíme uniknout, protože přes samé zlato mříže ani nevidíme.

Takzvaně nezávislý člověk nikoho nepotřebuje - nebo si to alespoň myslí. Vydělává si sám své peníze, takže není závislý na tom, aby mu někdo platil účty. Dělá všechno sám, takže nutně nepotřebuje ani přátele a jiné lidi, kteří by mu pomohli. Může být roky nezadaný, protože nepotřebuje partnera, aby se cítil milovaný. Co si budeme povídat, nezávislý člověk přece nepotřebuje ani lásku, protože taková láska by jej jen svazovala. Co víc, nezávislý člověk většinou nechce, aby na něm byli závislí ostatní, protože to by od něj něco vyžadovalo... a on nic dát nechce. Nechce děti, rodinu, chce být sám a mít svůj klid. Samozřejmě mnoho nezávislých lidí rodinu, partnera nebo alespoň přátele má, ale bez ohledu na to, jestli si to uvědomuje, je většinou z takových vztahů jednou nohou ze dveří venku, aby nedostal padající cihlou, když ten dům (vztah) spadne. Jelikož se nikdy k nikomu nepoutá, většinou má ironicky pocit, že to právě on je ostatními opouštěn a odmítán a není na ně spolehnutí - o důvod víc proč být ještě více nezávislý a zvládnout vše sám.


Navíc jsou lidé na svou nezávislost hrdí a obdivují ji i u ostatních. Být na někom závislý je přece hrozné, to je pomalu nadávka, takový nesamostatný člověk je předmětem lítosti - anebo je předmětem lítosti ten, na kom závisí. Záleží na situaci. Pokud se matka chová zle k dětem, jsou chudáčci. Pokud se k nim chová dobře, ale nemá čas na sebe, je chudinka. Pokud je člověk na vozíčku a dává najevo, jak mu vadí být na obtíž, je chudák. Pokud někdo na vozíčku nadává pečovatelce, je chudák ona. Takže v zásadě je nezávislost společensky tolerovanou, ba přímo vyzdvihovanou, metodou vyhýbání se zodpovědnosti, vztahům a zraněním. A to už nemluvě o tom, jak je nezávislost stavěna na piedestal coby svatý grál v komunitě duchovních lidí/těch, co se zabývají seberozvojem. Všechny své potřeby si máme plnit sami, milovat se máme sami, vše zvládat sami, závislost je fuj a špatná a ničí nám život. Přirozeně.

Problém je v tom, že nezávislost je jen iluze. Závislosti se nelze vyhnout. Samotný náš život je závislý na planetě Zemi (kterou mimochodem znečišťujeme a ničíme). Bez kyslíku nepřežijeme déle než několik vteřin, minut. Bez vody dní, bez jídla týdnů. Vodu nám dodávají vodárny a my jsme závislí na jejich dodávce. Jídlo si nepěstujeme sami, jsme závislí na zemědělcích a potravinářském průmyslu. Vše, čím se obklopujeme, za co platíme, to vše nám dávají druzí a my jsme na tom závislí. Oni jsou zase závislí na našich penězích, které dáváme výměnou. Naše finanční nezávislost je závislá na tom, jestli nám zaplatí šéf nebo zákazníci. A naše citová nezávislost? To žádná nezávislost není. To jsme se jen radši rozhodli odmítat ostatní, než aby odmítli oni nás a tím nám ublížili. Dáváme si sami jen proto, že necítíme, že nám dávají ostatní. Mít harmonické a plné vztahy, proč bychom hledali lásku v sobě? Chceme to, co nemáme. A čím větší sklony k závislosti máme, tím více nezávislí chceme být, protože nás děsí, co by se stalo, kdybychom byli závislí a někdo naší závislosti zneužil. O tom to totiž celé je. Možná nám kdysi někdo ubližoval fyzicky, protože byl silnější nebo protože jsme ho potřebovali (třeba rodiče) a nemohli od něj uniknout. Možná jsme neměli dost jídla, dost lásky a objetí, možná jsme se rodičů báli. Možná nás zneužíval partner, na kterém jsme byli citově nebo finančně závislí. Možná zneužíval jeden rodič druhého (otec ponižoval matku na mateřské). Každopádně jsme si závislost spojili s ponižováním, nebezpečím, ovládáním a začali se jí bát a vyhýbat se jí, co to jde. Co víc, mnozí z nás si spojili lásku jako takovou se závislostí a nebezpečím.

(Vztahově) nezávislí lidé totiž vidí všechny vztahy jen jako boj o moc. Buď jsem mocnější já nebo on, přičemž vždy musím být mocnější já, abych se uchránil bolesti a měl naplněné své potřeby. Bojí se, že by je ten "mocnější" zneužíval, manipuloval s nimi, kladl si podmínky, ponižoval je, apod. Pokud nemohou být ti mocní a ovládající, radši vztah rovnou odmítnou, pohřbí, ukončí. Pokud mohou, moc si udržují právě tím, jak jsou nezávislí. Vždy jednou nohou venku. Neprojevují příliš lásky, při každé nespokojenosti dávají na odiv, jak snadné by pro ně bylo odejít (však někdo jiný se mi bude víc věnovat, vydělám si na sebe sám/sama, nepotřebuji tě...), chtějí cítit, že ti druzí je milují víc, potřebují víc, chtějí víc. Mohou sami sobě namlouvat, že jen netolerují neúctu a špatné zacházení, ale ve skutečnosti to přehání právě proto, že je tak děsí být zranitelnými. Mohou si namlouvat, že jsou takto šťastní, ale ve skutečnosti nejsou, protože jejich vnitřní panická hrůza z toho, že budou nakonec ovládnuti, je drží v neustálém vnitřním napětí. Nedokáží se ve vztahu uvolnit, projevovat své pravé emoce, nedovolí si milovat, nedovolí si dávat a někdy ani přijímat. Tím víc pak svou nespokojenost dávají za vinu tomu druhému, manipulují s ním a pak odchází.

Co s tím? Uvědomit si, že určitá (zdravá) míra závislosti je v pořádku. Dovolit si druhému důvěřovat a zariskovat, že možná zraní, možná své moci opravdu zneužije - ale vždy si to můžete uvdomit a odejít. Věřit sám sobě natolik, abych mohl být volný a přitom si držet určité hranice a poznat, kdy je to už příliš. A hlavně vědomě a dobrovolně budovat vztahy na "vzájemné závislosti", kdy jsme oba rozhodnutí si navzájem plnit své potřeby a ani jeden z nás není důležitější nebo mocnější. To ale vyžaduje si v první řadě uvědomit, jak to máme teď a že naše přehnaná nezávislost je výsledek strachu, nikoli sebeúcty. Teprve když uvidíme mříže, začneme hledat způsob, jak se osvobodit.

Všichni máte právo na dobrý život

14. února 2017 v 11:03 | Neri |  Sebeláska
Myslím to vážně. Všichni máte - všichni máme - právo na dobrý život. Máme právo být sami sebou, máme právo se samostatně rozhodovat, máme právo svobodné volby a právo žít svůj život. Máme mnoho práv, které je dobré si uvědomovat a žít s nimi, aniž byste je museli obhajovat. Součástí sebelásky, sebeúcty a zdravých hranic je uvědomovat si, že nemáte povinnosti vůči nikomu jinému, jen vůči sobě. Nemusíte se nikomu zavděčit, nemusíte žít podle nikoho jiného, jen podle sebe. Našla jsem velmi inspirativní seznam "osobních práv" každého člověka, který je mnohem delší ale také mnohem užitečnější než základní dvě pravidla na svobodu a na život. Resp., tato práva jsou samozřejmě obrovsky důležitá, ale málokdo ví, co si pod tím představit a společnost nám neustále ukazuje, jak se máme chovat, což se s osobní svobodou často vylučuje. Takže si dejte závazek. Jen jeden jediný, jedno předsevzetí na tento rok i ty další, Pokud to se sebeláskou a vůbec se šťastným a dobrým životem myslíte vážně, přečtěte si seznam a začněte respektovat svá práva. Zavažte se k jejich respektování. Podívejte se, která stále porušujete a zapracujte na nich. Myslím, že vám to hodně pomůže - prostě vědět, kde začít, co změnit :-)


Český překlad:

Prohlašuji, že...


1. Mám právo prožívat všechny své emoce - nedělají mě ani slabým ani silným, jsou jen přirozenou součástí lidské existence.

2. Mám právo své emoce vyjadřovat a sdílet je s ostatními když se pro to rozhodnu a jestli se pro to rozhodnu. Nemusím se za ně stydět a nemám povinnost je dávat najevo.

3. Mám právo věřit své intuici a následovat ji. (A mám právo - slušně - poslat do p*dele každého, kdo mě považuje za blázna a mou intuici nerespektuje. pozn. překl.)

4. Mám právo NEpřebírat zodpovědnost za chování, pocity a problémy ostatních lidí.

5. Mám právo na zdravý, láskyplný, stabilní, vyživující vztah.

6. Mám právo být ostatními respektován/a a mám právo na soucit - nic míň.

7. Mám právo rozhodovat se sám/sama za sebe.

8. Mám právo se sám/sama starat o svůj fyzický i duševní stav.

9. Mám právo investovat svůj čas a energii do sebe, dělat věci, které jsou pro mě příjemné a chovat se k sobě tak, jak chci, aby se ostatní chovali ke mně. Zasloužím si, aby se ke mně chovali hezky.

10. Mám právo dělat rozdíl mezi tím, kdo jsem a kdo ostatní říkají, že jsem.


Hot ´n´ cold - toxické vztahy lidí se strachem z opuštění

7. února 2017 v 9:43 | Neri |  Mezilidské vztahy
Ráda bych psala jen o tom, jak krásné vztahy jsou a jak je co nejvíce rozvíjet, aby byly zdravé, ale obávám se, že s tím by si mnozí lidé nevystačili a nijak by jim to nepomohlo. Ostatně, na webech jako je pro náladu je takových pozitivních článků o sebelásce a mezilidské lásce spousta. Ve skutečnosti však má jen málokdo předpoklady pro zdravý, krásný a plnohodnotný vztah - a pokud je má, myslím, že mou pomoc a články nepotřebuje. Naopak mám potřebu psát pro lidi, kteří to tak ideální a sluníčkové ve vztahové oblastni nemají. Třeba pro ty, co mají hromadu "issues" (problémů nebo, řekněme, komplexů?), zažívají jeden toxický vztah za druhým nebo naopak nemají žádný a jsou z toho (a ze sebe) zoufalí. Zvedněte ruku vy všichni, kterých se to týká. Ano, držím ji zvednutou také.

Možná už víte, že většina takových předpokladů pro problémy ve vztazích vzniká už v dětství na základě toho, jak se k nám rodiče chovali, kolik jsme dostávali lásky a jaký byl jejich vztah. Nikoho nepřekvapí, že týrané děti nebo děti z rozpadlých rodin mají v životě navazování a udržování vztahů komplikovanější, ale nemusíte zažít ni tak "drastického". Kolikrát stačí, že nejsou respektovány naše pocity, že je nám dáno najevo, že nejsme dost "láskyhodní" takoví, jací jsme a začneme hledat způsoby, jak si tedy lásku zasloužit (láska se pro dítě rovná přežití a automaticky si tak vytváří mechanismy, kterými se snaží si lásku zajistit - je to normální pud sebezáchovy). Takových způsobů může být mnoho. Můžeme se stát lidmi, kteří obsesivně plní přání jiných a snaží se jim zavděčit, můžeme se zhlédnout v roli oběti a toužit po soucitu, můžeme být šašci, kteří chtějí pozornost za každou cenu (ach, některé celebrity), můžeme se snažit změnit své rodiče nebo sebe, hrát si na něco, co nejsme nebo můžeme zcela abdikovat na pocity, vybudovat si hradby a ledovou odtažitost, odmítat ostatní dřív, než odmítnou oni nás. A to jsem vyjmenovala jen několik příkladů. Jak vidíte, vztahové problémy z dětství by vydaly na několik knih. A nejspíš o tom i řada knih vyšla. Dokonce i já jsem už psala článek o tom, proč jsou pro mnoho lidí nejvíce přitažliví lidé, kteří nejsou schopni dávat najevo city a vlastně s partnery jen manipulují.

Ne vždy jde ale o manipulaci, ať už podvědomou nebo promyšlenou. Dnes chci psát o lidech a pro lidi, kteří se vyznačují charakteristikami typickými pro "love addicts" a "love avoidants". Pro vyjasnění těchto anglických pojmů - love znamená láska, addict je závislý a to avoid je vyhýbat se něčemu. V zásadě tedy máme dvě skupiny lidí - ti, kteří lásku pronásledují a jsou na ni závislí a ti, kteří se jí vyhýbají. A já chci psát o tom, jak se projevují, jak vznikají a zdali je možné s tím něco udělat. Píšu jak pro ty, kteří jsou ve vztazích s podobnými lidmi tak pro samotné love addicts a love avoidants. A abych vás nepletla anglickými pojmy, dále budu používat zjednodušená české označení "závislí" a "odtažití".

Mimochodem, velmi často se stává, že závislí a odtažití spolu tvoří vztahy a navzájem se přitahují.


Odtažití se vědomě bojí intimity (blízkosti, upřímnosti, lásky, zranitelnosti, projevování svých pravých emocí a citů, sdělování svých potřeb) a podvědomě opuštění (bojí se, že když si neudrží odstup, budou zraněni a opuštěni). Závislí se vědomě bojí toho, že budou opuštěni (a tak kontrolují, žárlí, pronásledují a dělají vše proto, aby si pojistili partnera) a podvědomě intimity. Dohromady tato dvojice tvoří velmi nezdravý, toxický vztah, kde si navzájem spouštějí své strachy a krmí své nejistoty. Navzájem jeden druhému velmi ubližují, ale často nejsou schopni vztah opustit ani si přiznat, že je někde chyba.


Jak poznat, že jste vy nebo váš partner "odtažití"?

Strach z blízkosti vzniká tehdy, kdy se blízkost stává zbraní proti nám. Většinou mají kořeny těchto obav v dětství, takže běžně strach z blízkosti vzniká tehdy, když se rodiče chovají manipulativně, velmi dominantně, jsou přehnaně ovládající, hrají na city, nahrazjí dítětem partnera, který odešel a mají na něj přehnané požadavky, zkrátka vyvolávají v člověku pocit, že láska je manipulativní, zlá a bere svobodu. Podobný efekt může mít i rozpad vztahu rodičů (ukazuje na nespolehlivost lásky a vztahů, intimita vede jen ke zranění, takže je lepší se jí vyhnout). Odtažitost může vzniknout i tehdy, kdy je dítěti dáváno najevo, že intimita není vítaná. Jeho projevy lásky, emocí a touhy po naplnění některých potřeb jsou zavrhovány, zesměšňovány, odmítány. Chlapcům (ale nejen jim) se často říká, že mají být silní a odvážní a nemají fňukat (nemají projevovat emoce). Rodiče, kteří jsou sami chladní, odmítají lásku, objetí, zájem svých dětí. Děvče chce od matky obejmout nebo jí chce ukázat obrázek, chce podporu, pohlazení - a matka nemá čas, klasifikuje touhu po lásce jako otravování a její zamítavá reakce dítě naučí, že není vhodné projevovat/chtít lásku. Pokud se to opakuje nebo je zážitek velmi silný, problém je na světě.

Dokáží mít tak silný strach z blízkosti, že ve chvílích, kdy blízkost zažívají, se cítí nejen omezováni, ale přímo jakoby přicházeli sami o sebe, ztráceli se v druhém, topili se, "umírali". Jejich hlavním cílem je udržovat partnera co nejdál, aby je nemohl "pohltit" a často se podvědomě bojí také opuštění - že když pustí partnera příliš blízko, zjistí, jací jsou a opustí je - protože jejich pravé já prostě není hodno lásky v jejich očích. Na druhou stranu je jejich podvědomý strach z opuštění nutí vyhledávat partnery, kteří jsou na nich závislí - protože takové partnery mohou svým chladem ovládat a nehrozí, že by odešli. Ve skutečnosti je tedy vnější chování a vnější strach pouze způsob, jak se vyhnout naplnění toho hlubšího, podvědomého strachu.



1. Odtažití lidé se vyhýbají blízkosti
  • mají obrovský strach ze zranitelnosti a skutečného emocionálního spojení
  • a strach, že budou kontrolováni, omezováni a zbaveni své svobody
  • výjimečně mohou ukázat svou pravou tvář, sdělit své pocity, tajemství, mazlit se...
  • většinou se vyhýbají všemu, co je dělá zranitelnými a opravdovými, nosí masku chladu a nezájmu