Vtělení ochránci

20. prosince 2016 v 14:05 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
Když jsem kdysi narazila na koncept vtělených bytostí/pozemských andělů, tak jsem kromě knihy Doreen Virtue narazila i na několik článků. Většina čerpala čistě z knihy a nic mi nepřinesla, ale v jednom z těch článků jsem se dočetla o skupině, která v knize nebyla. Tou skupinou byli ochránci. Pak jsem už na ten článek nikdy nenarazila a mrzelo mě to, protože jsem měla v dětství nejlepší kamarádku, která právě byla ochránce. Až teď, po letech, se mi povedlo náhodou najít na jednom webu onen článek o ochráncích zkopírovaný; a protože bych ráda, aby se ty informace dostaly zase k dalším lidem, budu jej s vámi sdílet také (a trochu okomentuji z vlastního pohledu).


Ochránci

Existují "lidé", kteří se mohou identifikovat se všemi skupinami a přesto nejsou Skokani. Jsou to inkarnovaní OCHRÁNCI všech skupin. Jejich úkol zde na Zemi je takový, že bezprostředně poznají jak Anděly, Elementály...tak i ostatní...a pak jim pomáhají a starají se o ně. Ztotožňují se se všemi pozemskými anděly (nepodařilo se mi zjistit, co mají společného s novými dušemi -> možná je to tím, že to není specifická říše, ale proces), ale pouze částečně. Např.: v těle elementála sídlí vtělený anděl s napojením na vesmírnou loď a s vnímáním podobným zasvěceným. Jejich dětství je shodné s dětstvím pozemských andělů: rodí se do dysfunkčních rodin, ale je zvláštní, že zjistí již v raném věku to, že jsou OCHRÁNCI. Je pravděpodobné, že k jejim nejbližším přátelům patří pozemští andělé. Také si pozemského anděla vyvolí jako svého životního partnera. Je to tím, že si vzájemně rozumí a jejich pouto je hlubší a duchovnější.

Cítí, že do jejich rodiny patří lidé, kterým pomáhají: Ať už jde o pozemské anděly nebo lidské bytosti. S tím souvisí i výběr povolání. Většinou pracují jako učitelé, ve sdělovacích prostředcích, jako spisovatelé, hudebníci... prostě všude, kde mohou svou energii předávat ostatním, starat se o ně... Jejich charakteristickou vlastností je to, že na první pohled poznají pozemského anděla. Po celý život jsou jejich ochránci. Dodávají jim motivaci, dobrou náladu i potřebnou energii. Dohlíží na ně při práci a andělé je často vyhledávají, protože potřebují cítit tu naději, která z ochránců vyzařuje.



Ochránci jsou ohromně citliví. Cítí jak energie Země, tak i energii lidských duší i pozemských andělů. Přitom si však při negativním vnímání zachovávají jakýsi odstup. Je to tím, že víra v nich je ohromná, ale také spojitostí s vesmírnými bytostmi, u kterých není tolik rozvinutá sentimentalita. Jsou však ohromně zranitelní, když ostatní potlačují lásku. Hlavně v rodinách. Podstatou jejich duše je LÁSKA. Vidí ji (podstatu) i u statních lidí... Vidí jejch karmu, cítí jejich úděl. Snaží se, aby lidé i pozemští andělé skrze lásku naplňovali své poslání. VĚŘÍ V LEPŠÍ SVĚT, PROTOŽE JEJ S BOŽÍ POMOCÍ TVOŘÍ... Většinou nemohou patřit k žádné církvi, protože Boha cítí jako něco univerzálního (asi stejně jako vesmírné bytosti - odtud také vědí, co je nejlepší pro planetu Zemi, protože dobře znají nejvhodnější cestu i zkušenosti čemu se mají vyhnout při láskyplném převibrovávání planety Země...

Copyright © 2006, Fren



Můj komentář:

Ochránci jsou z mého pohledu hodně podobní andělům, až na to, že se nestarají vždy primárně o lidi. Jejich úlohou je starat se právě o ostatní vtělené. Život pro jakoukoli vtělenou bytost není na Zemi zrovna snadný, někdy tápou, neví, kdo jsou, neví, co mají dělat a jsou zoufalí a nešťastní. Pak se může stát, že jim Vesmír pošle do cesty ochránce. Ochránci si nemusí být plně vědomi toho, kdo jsou, ale přirozeně tíhnou k ostatním vtěleným a pečují o ně. Pomáhají jim, aby se necítili tak sami, protože jim rozumí. Ano, mají porozumění pro všechny, ale nemyslím si, že jsou nějakou kombinací vílího těla a duše mimozemšťana nebo co, to už je lehce přitažené za vlasy (víly těla nemají...). Jsou zkrátka samostatnou skupinou. Možná zvláštním typem andělů.

Moje vlastní zkušenost s ochráncem:

Já měla svou ochránkyni vlastně už od malička. Byla vnučka muže, který si vzal moji babičku a bydleli spolu v rodinném domě. Jezdili jsme tam málo, jednou až třikrát ročně, takže jsme se skoro nevídaly, ale i tak jsme byly nejlepší kamarádky. Zatímco jsem měla problém si rozumnět s vrstevníky ve škole, s "kamarádkami" se hádala a cítila nepochopená, ona pro mě byla jako světýlko na konci tunelu - a vím, že tenkrát považovala za nejlepší kamarádku i ona mě. Byly jsme obě zvláštní a vyvíjely se podobným tempem, ačkoli ona byla o něco málo starší a vždy dospělejší, klidnější, vyrovnanější - dokázala snášet různé věci s trpělivostí a sebeobětováním, jaké mně bylo cizí. Já byla tvrdohlavá, svéhlavá, trochu divočejší a ona měla přísné rodiče, takže z toho byl někdy průšvih, ale většinou mi nic nevyčítala. Vlastně myslím, že mi nikdy ani slůvkem neřekla, že ji doma seřvali za to, že jsme si hrály moc dlouho nebo moc nahlas. Až pak mi babička vyčetla, že její rodiče nechtějí, abychom si hrály, protože na ni mám špatný vliv. Chtěli doma poslušnou dcerunku, která je pořád potichu a zajímá ji jen škola - což se s dětstvím moc neslučuje. A ona měla těžké dětství a v rodině víc negativních věcí, které jsem se pak dozvěděla od jiných. Nikdy si nestěžovala. Když jsme byly spolu, byly jsme jen my.

Jak jsem říkala, vyvíjely jsme se podobným tempem. Jako dítě byla docela nábožensky založená, spíše křesťanka, a já svou víru tenkrát teprve hledala. Nakonec jsme zhruba ve stejné době zakotvily u pohanství, mě přitahoval více Egypt a ji více Řecko, ale mohly jsme spolu mluvit o věcech, které nikdo jiný nechápal. Později se k tomu přidala magie, pak koncept vtělených bytostí, to všechno jsme objevovaly a rozebíraly spolu, dvě divné proti světu. Byla jediná, komu jsem řekla, že mluvím se stromy a živly a ona zase uměla mluvit s dušemi. Později se naše cesty rozešly. Obě jsme šly na střední a naše přátelství se jaksi vytratilo samo od sebe (spíše z její strany, mě to docela trápilo tenkrát). Už jsem pak měla své anděly a snad i sestry, kteří její službu vystřídali. Asi už jí bylo potřeba jinde. Ale ochránce jsem jako dítě měla, tehdy, když to bylo třeba nejvíc. A když se teď ohlédnu zpátky, jsem za to vděčná. I když mě neslyšíš... děkuji ti, že jsi tady byla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama