Umění z bolesti

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Psychologie
Možná jste si již v hodinách literatury nebo dějin umění všimli, že velké množství slavných umělců se rekrutovalo z tak trochu vyšinutých bláznů s vážnými psychickými problémy, alkoholismem, apod. Je otázkou, jestli je k tomu dovedl jejich život umělce anebo je naopak bolest dovedla k umění. Osobně si myslím, že to bylo to druhé. Také jistě nejsem jediná, kdo si to myslí. Dokonce se dá říct, že někteří lidé se ve svém utrpení schválně vrtají a setrvávají v něm jen proto, aby nepřišli o své umělecké schopnosti. Není tak úplně možné přijít o určité schopnosti jen proto, že už se necítíte zle - ale opravdu můžete ztratit inspiraci. A proto je pochopitelné, že se někdy bojíme, že nám bude lépe a vlastně to ani nechceme. Proč je ale bolest tak inspirující? A proč se mnoho umělců vyskytuje mezi melancholiky?

Melancholik je labilní introvert. Labilní v psychologické hantýrce znamená, že má velké výkyvy emocí nahoru i dolů, což na první pohled nemusí být patrné, ale melancholik sám si to uvědomuje. Zatímco třeba flegmatici jsou stabilní a cítí se relativně pořád stejně s menšími výkyvy, melancholik zažívá snové výšiny a nejhlubší propasti a stačí mu k tomu kolikrát velmi málo. Jedna nepříjemná poznámka, jeden škaredý pohled a má zkažený celý den. Samozřejmě na sobě může pracovat, snažit se nebrat si věci osobně, nenechat se rozhodit, ale faktem je, že své vnitřní přirozené nastavení nezmění. Vždy bude mít sklony k dramatičnosti - ne pro pozornost, té se často spíše vyhýbá - protože jeho emoce budou vždy opravdu silné. A umění vzniká z emocí. Báseň, píseň nebo obraz, který v nás žádné emoce neprobudí a nezanechá, nelze považovat z našeho subjektivního pohledu za kvalitní dílo. Jistě, každému se líbí něco jiného, reaguje na jiné emoce, ale to na věci nic nemění. Umění emoce potřebuje. Takže je přirozené, že někdo se silnými emocemi dokáže svým uměním více zaujmout.


Proč to ale nedělá díky pozitivním emocím? Proč využívá ty negativní? Krom toho, že jsou často hlubší, zatímco pocit štěstí je krátkodobý a povrchní, je na vině fakt, že většina z nás vůbec neumí se svými emocemi zacházet. Dokonce ani já to moc neumím. V dětství nás to rodiče nenaučili, i když nás naučili, co si s emocemi počít. Řekli nám, že velcí kluci nebrečí (takže není v pořádku dávat emoce najevo), že hodné holčičky se nevztekají (opět, drž své emoce v sobě), že přehnané nadšení je hloupé a přehnaný smutek manipulativní. Tak jsme se naučili chodit s neutrální maskou a nahrazovat ji jen občas maskou zdvořilého společenského zájmu a chování. Pořád ale nevíme, co se svými emocemi dělat, když nám pod tou maskou začnou přerůstat přes hlavu.

Většinou nám až tak nevadí, že jsme hodně šťastní. Nepotřebujeme se z toho nějak "dostat", vybrečet, apod. Pokud ale začneme zažívat velkou bolest, smutek, zklamání,… tyto emoce nám mohou připadat neúnosné. Pak se třeba stane, že objevíme umění jako možnost, jak bolest vyjádřit a trochu zmírnit, jak ji přetvořit v něco, co má určitou estetickou hodnotu - a smysl. Začneme malovat, zpívat nebo psát básně a svou neúnosnou existenci dělat trochu únosnější, dokonce možná za svou bolest získat i trochu pozornosti, ocenění, protože i jiní trpící nalézají útěchu v našem umění. Jak se říká, misery needs company, neštěstí chce společnost, a naše emoce ji chtějí taky. Proto nemáme ve smutku chuť poslouchat veselé písničky, ale právě ty smutné. A je to v pořádku. Často také právě smutné hudbě, melancholickým obrazům, apod., přiznáváme větší uměleckou hodnotu - protože negativní emoce jsou hluboké a umění vznikající z nich je hluboké taky. Veselé diskotékové písně si málokdy najdou vážnější posluchače, kteří touží po významu a hloubce textů i melodie. I když se zrovna cítí psychicky dobře (hledání krásy ve smutku a melancholii je ostatně také jedním z rysů melancholiků - a mezi nimi je mnoho nejen silně cítících, ale také hluboce přemýšlejících, filozofických, vážných osobností).


Pokud navíc strávíme většinu života ve smutku, bolesti a melancholii - protože co si budeme povídat, vždy je snazší kolem najít důvody, proč je život a svět strašný, než důvody k radosti - začne nám připadat štěstí a veselí jako cosi surrealistického, vzdáleného, falešného - zatímco naše bolest je nepochybně opravdová. Bolest je skutečná a jsme na ni zvyklí. Najednou se jí jen těžko vzdáváme pro nejistotu štěstí, které jsme téměř nepoznali a považujeme jej za divné a falešné. To je jeden z důvodů, proč je tím těžší se dostat ze zasmušilosti, čím déle si v ní dovolujeme setrvávat. A pokud pak přecejen zmizí, najednou nevíme, jak opět tvořit své umění. Vždy jsme vycházeli z bolesti, která je nyní pryč. Tak kam se obrátit pro inspiraci, k radosti? Proč, když nám nepřipadá dost umělecky hodnotná? Navíc jsme jen sotva ve spojení s radostnými emocemi po těch letech melancholie. Neumíme je plně vnímat, natož využít. A tak umění mizí… anebo ne?

Občas i šťastný melancholik znovu pocítí smutek, nostalgii, hněv nebo jinou emoci, která v něm probudí bývalou inspiraci a znovu chvíli tvoří. Nemusí se nechat emocemi znovu pohltit. Může je využít a zase nechat jít. A někdy může svou melancholii záměrně přivolávat, využívat jako prostředek, nikoli být využíván jí. Protože pokud jste melancholik, vždy ve vás bude, vždy si ji budete částečně užívat i tehdy, kdy je vám relativně dobře. Svou hloubku neztratíte tím, že přestanete trpět. Naopak se možná ještě naučíte ji lépe ovládat a využívat. Jak už jsem psala v jiném článku, není nutno být neustále pozitivní. Nemusíte kreslit srdíčka, duhy a kytičky. Můžete kreslit mlhavé stíny na hřbitově a přitom být šťastní. Vždyť kdo určuje, co je krásné a příjemné a co ne? Vy. Jenom vy a nikdo jiný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama