Pššt, o tom se nemluví!

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri |  Archiv mých úvah a názorů
Dejme si dneska trochu té detabuizace tady na blogu. Já jsem ráda upřímná. Jsem otevřená, pokud můžu. A toto je můj blog, anonymní internetový prostor, takže ano, tady na to mám právo. Kéžby bylo tak snadné říkat, co si myslíme, nejen na internetu, ale i do očí lidí kolem, že ano? Nemyslím tím větičky typu: "Ta sukně ti dělá velký zadek." Myslím na věci, o kterých přece slušní lidé nemluví a to ani, když je dělají, zažívají nebo o nich alespoň ví. Přemýšlela jsem nad tím, jaká jsou v dnešní době ještě tabu. Trochu jsem zapátrala i na internetu, abych se nakopla. Nejprve se mi zdálo, že toho až tak moc není… a pak, když jsem začala sepisovat první body, zjistila jsem, že mě napadá stále více a více věcí a bude to na hodně dlouhý článek. Tak dokonalá ta tabu jsou. Ani si na ně nevzpomenete. A přitom je jich tolik.

Nemusí to být nutně věci, o kterých se nemluví vůbec. Může to být něco, co se automaticky odsuzuje jako špatná věc… anebo se o tom mluví jen potichu mezi přáteli. A kdo vlastně určuje, o čem se nemluví? Společnost? Rodiče? V zásadě samozřejmě společnost je ten, kdo nám ukazuje, co je vhodné a co ne. Na druhou stranu, rodiče jsou těmi, co nás uvádí do společnosti a říkají: "To se neříká! O tom se nemluví nahlas!" Nemohou za to, byli tak vychováni zase svými rodiči. A i když se někteří rebelové snaží tabu bořit, ve většinové společnosti stále přetrvávají. Tak se spolu pojďme podívat na to, o čem se radši mlčí, a můžete třeba i diskutovat, jestli souhlasíte, líbí se vám to mlčení, nelíbí, jak vás doma naučili, atd.



Náboženství a duchovno

Možná vás překvapí, že zrovna na duchovním blogu píši, že duchovno a náboženství je tabu. Když si to ale tak vezmete, je to pravda. Křesťanství je natolik rozšířené, že si někteří ateisté sice poklepou na čelo nebo přijdou se sto plus jedna důvody, proč Bůh neexistuje, ale jinak je tolerováno. Buddhismus rovněž, neboť v něm nejde až tolik o víru v něco (snad kromě reinkarnace), jako o životní filozofii. Problém ale nastává, když máte jaksi neobvyklou víru. To si lidé klepou na čelo anebo, čistě z principu, mlčí. Já sice většinou píšu z pohledu víry v existenci vyššího vědomí, ale také věřím na bohy a bohyně, takže jsem v zásadě verze pohanky/polyteistky a i když si nepotrpím na rituály, beru to naprosto vážně. Ještě se mi ale nestalo (dobrá, možná jednou), že by to kdokoli jakkoli komentoval. Sice o své víře nevykládám na každém kroku, ale mám ten dojem, že pro většinu lidí je neúnosné, že věřím ve více bohů - natolik, že to radši nekomentují, ignorují, mlčí, nikdy se neptají, prostě ten fakt vytěsní. Na jednu stranu mám klid, což je fajn, na druhou mě nepřestává fascinovat, jak neuvěřitelně tabuizované to téma je (přitom jak je neškodné) pokud se nebavíte s někým dalším duchovním nebo jiným pohanem. Obdobně je to s vírou v anděly, víly, různé spirituální věci. O tom se prostě nemluví s lidmi, kteří tuto víru nesdílí. V lepším případě reagují mlčením, v horším začnou zpovídat vaši příčetnost.




Psychické problémy a sebevražda

Smrt je tabu a příliš se o ní nemluví. Záleží samozřejmě na společnosti, ale pokud si budete ze staříka dělat legraci, že už to má taky za pár (hlavně na pohřbu), asi budete za necitlivého idiota. Asi právem. To ale nic nemění na faktu, že smrt lidi děsí, protože neví, co je po ní. Pro některé to řeší víra, jiní se jí prostě jen snaží všelijak vyhnout. Nevíme, jak dětem smrt vysvětlit, jak je naučit se s ní vyrovnat. I pro nás je to těžké. Všechno ale podléhá zkáze. I lidská těla. Ještě větší tabu je ale sebevražda. Napíší v novinách, že se někdo zabil, ale lidé se budou ptát: "Jak mohl udělat něco tak sobeckého a nezodpovědného? Jak mohl všem tak ublížit?" Nutno říct, že pro člověka v depresi je sebevražda málokdy jen sobecká. Mnoho lidí ji vnímá jako způsob, jak ulehčit svým blízkým od starostí, materiálních a jiných, neboť se cítí vinni za všechno neštěstí sebe i svého okolí.

Sebevražda nás také děsí. Jakmile nám začne někdo vykládat, že se chce zabít, máme sklony reagovat panikou, silnými emocemi a odradit ho od toho, aby se ještě kdy komukoli svěřil. Což vede k ještě větším pocitům opuštěnosti a eventuálně větším šanci na skutečné spáchání sebevraždy. To je tedy jeden ze způsobů, jak tabu opravdu škodí lidem. Obdobně se nesluší mluvit o tom, jak jste nešťastní, trpíte, cítíte osamělost a nedostatek smyslu života. Máte se přece jít bavit a zapomenout na to. Je trendem nepříjemné pocity potlačovat. Dalším tabu jsou psychické nemoci. Nemluví se o tom, jaké je mít deprese (dokud je sami nezažíváte a i tak někteří nebudou mít nikdy pochopení), bipolární poruchu nebo dokonce o tom, co zažívají pacienti a rodina se silnějšími nemocemi, jako je schizofrenie, paranoia, apod. To se prostě nazývá souhrnně šílenství a drží se to od "slušných lidí" na délku paže. Jako by to bylo něco, čím se nakazí pouze ti špatní a těm dobrým se to nestává. A pak tady máme závislosti, třeba alkoholismus. Radši jej držíme pod pokličkou, pochopitelně, kdo by chtěl zaměstnávat alkoholika. Přesto se tyto věci dějí a existují a nelze nad nimi pořád zavírat oči.



Varování! Slabé, pohoršlivé a puritánské povahy ať dál vůbec nečtou. Možná by celé tohle číslo magazínu vůbec číst neměly. Já vás varovala.




Menstruace

Ačkoli je posledních pár let mezi ženami patrné hnutí za "odtajnění" menstruace, pořád je to oproti většinové společnosti okrajová záležitost. Ano, my duchovněji založení narážíme na články o ženské cykličnosti, o významu menstruace a jejích různých benefitech a snažíme se šířit osvětu. Ostatní ženy si prostě vezmou vložku nebo tampon, ibalgin, tmavé kalhoty a tváří se, že je všechno v pořádku. Případně to okomentují, že "zase krámy" a postěžují si kamarádkám na bolesti a že nemůžou do bazénu. Osobně jsem si všimla, že některé ženy o menstruaci mluví s kamarádkami a rodinou otevřeně a některé vůbec ne. Třeba já jsem z domovu zvyklá, že o "tom" se nemluví a nazývá se to zásadně a jen "to". Vlastně se "to" říká i sexu. To se v tom pak vyznejte. Moje maminka měla zkrátka velmi puritánskou matku a nikdo ji nenaučil, jak to brát jinak a jak jinak vychovat dceru než tak, aby byla také puritánka. Což se jí nepovedlo, zřejmě špatné geny nebo vliv internetu :-D

Musím ale přiznat, že mluvit o menstruaci s muži je i pro mě někdy zvláštní a potřebuji trochu času, abych si zvykla to téma nějak opatrně nadhodit, když je potřeba. Přitom vím, že dnešní muži si pomalu zvykají a na facebooku klidně kolují vtípky o mužích, kteří přítelkyni běžně kupují vložky, i když jsou v drogeriích obvykle naprosto ztracení. A samozřejmě jsou tady i muži, kteří si myslí, že to vůbec není tak nepříjemné, jak ženy tvrdí. Je. Doufám ovšem, že nikdo nečeká, že krev je modrá, jak nám reklamy hezky prezentují (což je asi největší důkaz tohoto tabu… ona je ta krev přece fuj, že…) Mimochodem, sex při menstruaci je taky mnohými považován za nechutný nebo dokonce nebezpečný. Pobavila mě poznámka jednoho muže, že se bojí, aby to ženu nebolelo. Pánové, pokud čtete, najděte si prosím obrázek ženského pohlavního ústrojí… krvácíme z dělohy a do té opravdu při sexu skrze děložní hrdlo neprojdete. Nikdy :-) Krom toho má sex při menstruaci své benefity - může zmenšit bolesti a také bývá velmi intimním, hlubokým, až spirituálním zážitkem, nemluvě už o tom, že mnoho žen je během svých dnů citlivějších.



Sexuální tabu

Tato část by byla tak neuvěřitelně dlouhá, kdybych se o všem rozepisovala, že to vezmu jen stručně a tak trochu formou seznamu. Sexuální tabu nás provází životem od nejútlejšího věku až do smrti. Tolik věcí, o kterých se nemluví… tolik strachu a studu, co musíme držet v sobě. Ačkoli na internetu, v televizi a všude možně jsme ze všech stran bombardování nahotou, v našich vlastních domácnostech je to obvykle "špatná věc". Jako by věci nebyly tak reálné, když jsou pouze na obrazovce. Tabu je mluvit o tom, že i malé děti mají určité sexuální chování… nebo že mají sexuální život i někteří senioři. Mladé dívky nesmí mluvit o tom, jestli jsou ještě panny nebo nejsou, protože v obou případech se najde někdo, kdo je za to odsoudí. Vůbec žena, která má ráda sex a chce ho, je považována za špatnou, nymfomanku nebo děvku, protože to se přece nesluší. A pokud chce málo, tak je zase frigidní a vadná. Jako by měla mít v sobě žena nějaký spínač, který její libido zapne nebo vypne podle toho, jestli má zrovna partnera a jestli má on chuť. Když ji nemá, tak se o tom samozřejmě také nemluví a pokud ano, je to přece problém ženy… ona chce moc nebo není dost přitažlivá, že ano. Co pak s lidmi, kteří sex nechtějí vůbec? Nebo ho chtějí se stejným pohlavím?

Muži i ženy se ve vztahu bojí o sexu mluvit a často neví jak. Neumí si říct, co chtějí a potřebují, co se jim líbí. Sexuální touhy jsou raději potlačovány, než aby se vyslovily nahlas. Ženy vtipkují o tom, jak muži tajně sledují porno a muži o tom (někdy) mluví mezi sebou, ale ne se ženami. A ženy, které sledují porno? Tak to už je teprve síla. V zásadě všechno, co patří na "zakázané stránky" je v sekci tabu. BDSM, voyerismus, exhibicionismus, hromadný sex. Jistě si lze jen těžko představit, že by někdo vykládal známým o tom, že má několik milenců nebo milenek, které se mu pravidelně a někdy i hromadně věnují; nebo že chodí do swingers klubu. Nebo že pán nosí dámské šaty, protože ho to vzrušuje. A ano, masturbace. To, co každý dělá, ale nikdo o tom nemluví. A kdo říká, že to nedělá, tak to dělá ještě víc :-D Anebo ne, ale vzpomněla jsem si na tuhle vtipnou formulku, co jsem někde četla.


Nakonec je tady ta úplně odvrácená strana - nucený sex. Ať už jde o zneužívání dětí, partnera nebo znásilňování a sexuální obtěžování na ulici, děje se to, ale radši nad tím zavíráme oči, dokud se nás to vyloženě netýká. Podobně jako u psychických chorob před tímto a domácím násilím utíkáme, abychom se snad náhodou nenakazili. A opravdu jde o závažné problémy, které je třeba vynést na světlo a řešit. Mnoho znásilněných žen se totiž tak stydí, že s tím ani nezajde na policii, nikomu to nenahlásí a kriminálník pak není potrestaný a pokračuje s jinými ženami. Proč ne, když se mu to nikdy nevymstilo, že? A musím přiznat, že i mě potkalo několik zážitků s muži, kteří mě obtěžovali, ať už slovně nebo se mě nevhodně dotýkali a bylo to pro mě velmi, ale velmi nepříjemné. A nemyslím teď kluky mého věku, třeba spolužáky, které pošlu do háje, když jsou otravní, a je mi to docela jedno, ale o dost starší muže, kteří byli prostě, jinak to říct nejde, chlípní. Když je vám takových třináct a cizí čtyřicátník vám sáhne pod sukni a ještě se na vás pobaveně zašklebí, zatímco vy jste malá holka, která se pak bojí dva týdny vycházet z domu… to je opravdu zážitek. Pokud má nějaká žena takových zážitků hodně, nelze se pak divit, že mužům nevěří a má třeba i problémy se sexualitou. Takže i takové věci se dějí a pro nás ženy je to hodně zraňující a myslím, že je lepší o tom mluvit a bránit se, jinak to bude nadále tiše tolerované.


A s tímto končím a dávám prostor vám, neboť myslím, že tohle je skvělé téma pro konverzaci, hádky a flejmy… nebo ehem samozřejmě kulturní diskusi v komentářích.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama