Proč to tady víly opravdu nemají lehké

6. prosince 2016 v 12:45 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
Dnes budu trochu navazovat na článek Víly mezi námi. Pokud jste jej nečetli a nevíte, oč jde (vtělené víly jsou pro vás nový pojem), doporučuji si jej nejprve přečíst a pak pokračovat ve čtení článku tohoto. Pokud na víly nevěříte nebo máte cokoli proti vtěleným vílám, ani dál nečtěte. Zbytečně se budete rozčilovat a pouštět do debat, na které nemám náladu a nejspíš se ani nezapojím. Pokud věříte na existenci víl mezi námi-vámi a zajímá vás více o nevýhodách vílího původu, pohodlně se usaďte. Přijdou informace, které jinde nenajdete.


1. Kde se tady víly berou

Lidé se běžně rodí do lidských těl proto, aby dál pokračovali ve vývoji své duše. Mají svobodnou vůli, mohou pozměnit svůj osud a také osud celé planety a spoluutváří svět kolem sebe. Lidé jsou tady prostě doma. Patří sem, proto se sem rodí. V naprostých začátcích byli trochu jiní, než jsou dnes. Dostali Zemi na starost, aby pečovali o její přírodu, zvířata, moudře žili... a cestou se to nějak zvrtlo. Bůh/Vesmír není moc zasahující entita. Nechává lidi aby si svůj osud řídili sami, jde spíše o jakéhosi pozorovatele. Nelze říct, že nezasahuje vůbec - je to složitější k vysvětlení, zkrátka jde o to, že reaguje na naše myšlenky, činy, v zásadě je to takový džin jak je řečeno i v Tajemství. Ale sám o sobě nedělá nic, jen reaguje. To lidé to zde řídí.

Ale existují i jiné bytosti, které mají zodpovědnost za jiné věci. Andělé hlídají lidi a víly hlídají přírodu. Jak je na tom příroda, a jak s "pokrokem" lidí jde z kopce i její zdraví, není neznámá věc. A to je důvod, proč jsou tady víly potřeba. Rodí se mezi lidi, aby na ně mohly přímo působit a většinou tak mají celý život jakýsi více či méně určitý pocit poslání. Mnohé pracují přímo se zvířaty, jako ekologové, apod., ale mohou se zaměřit přímo na lidi, pomáhat jim v rozvoji, protože - jak jsem již naznačila - na každém jednotlivci záleží osud planety a také, šťastný a vyspělý člověk nemá takovou potřebu ničit životní prostředí pro materiální bohatství. V zásadě je mnohem efektivnější měnit lidstvo samo než jen jeho vztah k přírodě. Ten se změní až dodatečně jako následek jiného rozvoje.

Myslíte, že je super být vílou? Malé holčičky o tom přece sní, jak by to bylo krásné... ano, možná, pokud by jako ona víla nemusely žít tady mezi lidmi. Protože on to obvykle není žádný med. Co znamená být duší víla? Znamená to být trochu jiný než ostatní, nechápet některé věci a jiné zase chápat lépe než ostatní. Prakticky pak máte lidské problémy a ještě pár vílích navíc. Není to vstupenka do světa VIP. Krom toho, jakých VIP? Ještě jsem nezažila, že by někdo uctíval vtělené víly nebo že by měly skupinky. Je jich tak málo, že se kolikrát s nikým svého druhu nesetkají. Naopak je tady dost nevýhod. Nevhodné prostředí, divná společnost, totální osamělost... a věřte tomu, že malé víly chtějí být jako ostatní děti, ale cítí, že nikdy nebudou. To poslední, co si o sobě myslí je, že jsou výjimečné. Připadají si špatné, nechtěné a divné. Často se to ani s věkem nezlepší. Divíte se tomu? Zajímá vás, proč je to zde pro víly tak těžké? Tak čtěte dál...




2. Mezi fyzickým a duševním světem je obrovský rozdíl

Planeta Země má určitou energii, vibrace, chcete-li. Čím je lidstvo vyspělejší (nikoli technicky, duchovně - naslouchá své intuici, bere ohledy na ostatní lidi i svět kolem, atd.), tím vyšší ty vibrace jsou a energie jsou příjemnější. Lépe se tady "dýchá". Místní se cítí víc naživu, víc optimisticky, více šťastní. Aktuálně jsou ale vibrace Země o dost "těžší" - nižší - než ty duchovního světa. Když se víla narodí do lidského těla, opouští svůj duševní svět vysokých vibrací a přichází sem, do mnohem nižších. Je to pro ni nepříjemná změna. Přirovnat to lze asi k vodě. Když jste nad vodou, ve vzduchu, jste tak lehcí, všude je světlo a je vám krásně. Jakmile ale dostanete na nohu těžké závaží a klesnete ke dnu, světla je méně a méně, připadáte si čím dál těžší, působí na vás tlak (který, jak asi víte, dokáže i zabít), dusíte se a topíte. Ostatně, duchovní vývoj jako takový funguje hodně podobně. Ze dna nad hladinu. Ale to je teď vedlejší.

Víly jsou ve své skutečné podobě pořád nahoře, veselé, optimistické, nemají téměř žádné starosti, mají své poslání, kolem hromadu sester, jsou součástí většího celku, přírody a vesmírného vědomí, létají, baví se... mají tolik motivace, odhodlání a chuti pomáhat přírodě, že jim nic nepřipadá nemožné. Dokonce ani zvládnout lidskou existenci. Co je pár let tam dole ve srovnání s přínosem, který mohou pro svůj domov mít? A tak to zkusí, věří, že to dokáží... a pak se dostanou so hutných zemských energií, dusí se a jejich optimismus je pryč. Najednou vše zahalil opar nejistoty, strachu, osamělosti. Už necítí přítomnost sester, nepamatují si, kdo jsou a co mají dělat, je jim jen úzko, jsou jiné, než ostatní a ničemu nerozumí. Najednou už to není tak lehké a někdy umírají v nízkém věku, protože nemůžou dál.

Teď už nejsou šťastné zcela přirozeně a pořád. Musí se učit, snažit a vyvíjet stejně jako ostatní lidé, pokud chtějí být šťastné. Ale na podvědomé úrovni nezapomínají. Pořád vědí, že tohle pro ně není přirozený stav a trápí je to, i když nemusí přesně vědět co a proč jim vadí na tom, jaké jsou a jaký je svět kolem. Jen cítí ten rozdíl. A bolí to.



3. Neustálé obavy o životní prostředí

Vztah se Zemí v sobě mají víly zakořeněný a představa, že jednou příroda vymizí, je pro víly neúnosná. Vyvolává to v nich nepopsatelnou bolest. Připomínky tikajících hodin vidí všude kolem sebe. Lidé, kteří týrají zvířata - a hrozné životní podmínky zvířat v masném průmyslu. Chemikálie. Znečištění. Odhazování odpadků. Alarmující zprávy o globálním oteplování, ekologickém dluhu a dalších věcech... vidí, jak jejich domov pomalu mizí a ví, že to nemůžou nechat jen tak... a zároveň, že nemohou svět přes noc změnit. Buď si vybudují určitou rezistenci, psychickou obranu (lépe řečeno klapky na oči) a donutí se nad tím nepřemýšlet a moc si nevšímat věcí, které nemohou přímo změnit, anebo hrozí, že se samými starostmi zhroutí anebo někomu ublíží. A věřte, že vidět nějakého puberťáka, jak hází kameny po kachnách jen tak ze srandy víle skoro stačí k tomu, aby začala vidět rudě, vzala největší kámen, co najde a přetáhla ho s ním přes hlavu. Tak čirý zaslepující vztek, jaký dokáže mít víla když před ní někdo ubližuje přírodním bytostem, se jen tak nezažije. Většinou jsou mírumilovné, ale tohle neunesou. A sci-fi fimy, kde je Země již zničená, bez zalesnění a je třeba se stěhovat je nutí brečet a strachovat se ještě víc. Bez ohledu na to, jestli o svém původu ví nebo ne.



4. Vědomí poslání, které je nutné naplnit

Vtělená víla nedokáže jen tak sedět s rukama v klíně... z dlouhodobého hlediska. Pořád v sobě má něco, vnitřní pocit, přirovnatelný k provázku, který ji tahá směrem k "udělej něco významného, neplýtvej svým časem!". Jenomže kolikrát ani neví co. Neví, co je její poslání. Neví, jak pomoci. Ale ten neklid, ten nikdy nemizí a leze jí na nervy. Obzvlášť, když se začne jen tak "flákat", bavit a nedělá nic "užitečného". A to nemusí být nutně vydělávání peněz, ale naopak spíše to, kam ji srdce táhne - ať už je to výchova dětí, zpěv, kreslení, psaní, poučování ostatních, plnění svých snů, apod. Většinou v sobě někde to vedení co dělat a kam jít mají, ale vychovány v prostředí, kde se na intuici nehledí, ji nemusí vždy používat. Ať už ale dělají cokoli, musí je to naplňovat a dávat jim pocit, že je to významné - jinak se okamžitě ozývá vnitřní hlásek, pojistka, která zajišťuje určitou vnitřní motivaci, aby opravdu naplnily, co splnit mají. Nejde o ambice a touhu dokázat něco sobě nebo ostatním. Je to jako vědomí povinnosti, kterou cítí, že musí splnit. Prostě musí. Většina lidí tohle nezná a nechápe.



5. Těžká práce je nad vílí síly

Většina vtělených víl má opravdu citlivou psychiku, aby lépe slyšely svoji intuici, vnímaly své pocity a přesněji věděly, co mají dělat. Tato citlivá psychika + nutkání plnit své poslání a dělat něco důležitého jim téměř znemožňuje jen tak pracovat a postarat se o své materiální potřeby. Buď skončí brzy na psychiatrii s depresí nebo syndromem vyhoření nebo pod mostem a pak, vzhledem k citlivosti na fyzické i psychické nepohodlí, opět na psychiatrii nebo pod drnem. Neví, jak dřít. Nedokáží se k tomu donutit. Jsou zvyklé "pracovat" jen na základě nadšení, mít všechno lusknutím prstu, hrát si a bavit se a najednou mají být vážné, obléknout kostýmek a jít vydělávat peníze, aby měly z čeho žít. Jo, tak to je dost velký problém. Pak je jim snadno vyčteno, že jsou líné... přesněji jsou ale spíš neuzpůsobené lidskému životu a způsobu práce. Nejsou líné jakmile pracují na něčem, v čem vidí smysl a mají pro to vášeň. Pokud žádnou vášeň necítí, donutit se k činnosti je pro ně jako donutit osla, aby se pohnul.


6. Ne každá víla ví, že je víla

A tak žije s tím, že je divná, nikdo jí nerozumí, chybí ji domov, ale neví jaký a proč... chce hluboké spojení s ostatními, ale netuší, jak ji to napadlo a jestli existuje. Nevypadá to, že by lidé věděli, o co jde. Nemůže nijak vysvětlit, proč ji rozčiluje ničení životního prostředí víc než cokoli jiného a proč je jí špatně z rafinovaného cukru. Žije v naprosté temnotě a pocitu vyděděnosti bez zjevného důvodu.



7. Mluvit o tom, kým jste, je vyloučeno

Mimochodem, rodičům, přátelům ani úřadu práce nevysvětlíte, že vy nebudete dělat obchodního zástupce, protože to jako víla psychicky nezvládnete. Přirozeně o svém původu nikomu nic říct nemůžete ani ve chvíli, kdy o něm víte. Víla nemůže jen tak chodit po ulici a tvrdit, že je víla. V lepším případě to budou mít za vtip, v horším doporučí ústavní léčbu. Většinou nemůže také jen tak radit cizím lidem, říct, že vidí jejich auru, ví, co je nejspíš čeká v budoucnu nebo že jejich pes má nějaký problém, protože jí to řekl. Nemůže vykládat (tak jako tady já vám) jací byli lidé kdysi dávno a nemůže vysvětlit, jak něco takového ví. Může znát odpovědi na největší filozofické otázky, ale ví, že by ji nikdo neposlouchal nebo jí nevěřil. A tak si osvojí roli relativně normální osoby (většinou má herecký talent) a tu před většinou lidí hraje až do konce svých dnů. Toliko k výhodám toho být "duchovní VIP". Ne. Nic takového nehrozí. A někdy je to dost na houby vědět, že ani nemůžete být upřímní a být, kým jste. Ale co se dá dělat. Jednou si vyberete sem jít a tohle všechno pak musíte nějak zvládat. Nikdo se neptá, jestli je to pro vás těžké, nikoho nezajímají výmluvy typu "nejsem zvyklý pracovat, v minulém životě jsem akorát hlídal les". Podmínky pro život máte stejné jako ostatní... jen ty vrozené dispozice jsou o dost slabší.

Díky bohům za výjimky, které mají pochopení a kterým můžete říkat pravdu a neodsoudí vás za to.


8. Tělo je zbytečně problémové

Mnohokrát jsem si všimla, jak těžké - až nemožné - je vysvětlit ostatním, že mi vadí moje tělo. Že je divné. Nepřirozené. Otravné. Nemám k němu vyloženě averzi, snažím se na něj být hodná, líbí se mi, jak vypadá... ale zatraceně, co je nešikovnější vehikl než tahle věc? Ano, prý v něm vše dokonale funguje, je moudré, odráží stav mysli. To beru. Také je neskladné, omezující, zranitelné, chybí tomu křídla, nelze měnit myšlenkou podobu a neustále přináší obrovské množství nepříjemných pocitů. Únava, hlad, bolest, zima, nevolnost, ... Jako dítě jsem skoro nedokázala jíst, protože mi to přišlo divné. Skoro nic mi nechutnalo. Plus mám odjakživa slabý žaludek, přecitlivělost na spoustu věcí (běžný sprchový gel = týdenní vyrážka a oční make-up = celovečerní pálení očí). Vždy mi také vadilo na sobě mít hodně oblečení, připadala jsem si omezená v pohybu a celkově špatně. Jako díte jsem byla dost otužilá, tak to nevadilo, ale s věkem šla otužilost do háje.

Nicméně... co mě nejvíc fascinuje je fakt, že ostatní nevidí na těle nic divného. Přitom by 99% lidských problémů a neštěstí prostě vyřešila absence těla. Nikdo by nepotřeboval peníze na nic. Nebyly by továrny, domy, jídlo... nezabíjela by se zvířata, neničily lesy, nebylo by otroctví, znásilňování... všechno by se vyřešilo, protože všechno vlastně slouží k plnění fyzických a psychických potřeb. Žádné tělo - žádné fyzické potřeby - žádná nutnost dělat cokoli, co nesnášíte, abyste přežili. Automatické štěstí. A jako bonus nehrozí tak nesnesitelně nepříjemné věci jako je jakékoli fyzické nepohodlí. Prostě k tomu mám nulovou toleranci a když se třeba strašně klepu zimou nebo mě bolí zub, nejradši bych umřela, aby to utrpení už konečně skončilo. Fascinuje mě, že jiní prostě berou tělo jako nezbytnou věc a jsou v klidu i v situaci, která je pro mě nesnesitelným fyzickým utrpením.




9. Lidské zvyky, vztahy a problémy jsou příšerně divné

Víly moc přemýšlí. Na lidské poměry. Moc zpovídají věci, které jsou dávno zaběhnuté a nejspíš mají/kdysi měly význam. Dokážou se naučit zdvořilosti, ale nikdy nepochopí, proč je jí přikládán takový význam (Říci "Dobrý den" někomu, když nemáte dobrý den, neznáte ho, nepřejete mu dobrý den a vůbec se spolu nebudete bavit. Na co??). Dokáží chápat, že při nerespektování autorit dostanou na budku (ne nutně doslovně), ale to v nich vnitřní respekt nevzbudí. Baví je překračovat pravidla a společenské normy, třeba nakousnout tabuizované téma a bavit se reakcemi lidí. Jsou zvědavé, vtipkují a nad zaprdlými pohoršlivými osobami jim zůstává rozum stát. Co jsem ale původně chtěla říct je, že taková víla může být buď fascinovaná lidskou psychikou, zajímat se o ni, zkoumat ji a poznávat nové lidi a bavit se... nebo jimi být znechucená. A někdy se to střídá. Vílu zajímá, proč jsou věci jak jsou a pokud pro ně nenajde dostatečný důvod, nechápe, proč by měla respektovat, že takové jsou. Proč to nezměnit?

Naprostou enigmou jsou mezilidské vztahy. Pasivně-agresivní chování k lidem, které nesnášíme, ale musíme s nimi vyjít. Lezení do zadku lidem, které taky nesnášíme, ale potřebujeme se třeba udržet v jejich firmě. Rodinné vztahy. Pro vílu jsou rodinou její sestry - ostatní víly - a ty se navzájem mají rády a přirozeně respektují. To chápe. Ale proč by měla mít ráda a respektovat někoho, s kým si nerozumí, nerespektuje ji a to vše jen proto, že mají jejich těla stejnou DNA? Od rodičů očekává rovnostářský přístup a jen těžko se smiřuje s jejich snahou ji vychovávat a nutit dělat, co chtějí oni a jí se nelíbí. Takže stručně řečeno, pozemská rodina pro vílu nic neznamená, dokud si její lásku nezaslouží. Není to o jejím rozhodnutí, prostě tak funguje. Nedokáže se donutit mít někoho ráda jen proto, že by měla. Také nechápe všechny ty rituály kolem randění a jak to celé působí nepřirozeně. Některé víly mohou mít vyloženě problém se závazky, manželstvím, rodinou. Nebo alespoň výchovnými metodami a vzděláváním, které je neuvěřitelně zastaralé.

Většina víl je tady poprvé a lidský život je pro ně nepochopitelný. Všechna ta omezení, starosti, zákony, nepsaná pravidla - a všechny ty titěrné problémy typu "jak dostat na rande tamtoho člověka" jsou nové a víly v nich zkrátka neumí chodit. A rozčiluje je, že to musí řešit, protože být (aktuálně) člověkem a mít své potřeby a mít lidské touhy a všechno to ostatní znamená, že mají i lidské problémy. Se kterými si kolikrát ví rady méně než ten nejhloupější člověk... a kolikrát přijdou na řešení, které je lepší, ale pro ostatní nepochopitelné, protože ostatní přemýšlí v mantinelech, které víly tak úzké nemají. Navždycky odsouzené k tomu být považovány za divné... nebo se ovládat a přetvařovat.


10. Naprostá a neustálá osamělost

Víly běžně vůbec neví, co je to osamělost. Jsou nepřetržitě propojeny s vílím kolektivním vědomím, přírodou, mají kolem sebe své sestry, pošťuchují se, baví, pracují na stejném úkolu, nikdy se nepřetvařují, nelžou, nemají důvod cokoli skrývat. Vždy jsou plně chápány, protože jsou s bytostmi stejného druhu a přesně ví, co cítí ostatní. Navíc mají vždy vědomí úkolu, ne úplnou svobodnou vůli, prostě si dělají svoje, hrají si, jsou s ostatními a jsou šťastné. Asi je těžké vysvětlit, jaký je to pocit, pokud jste to nikdy nezažili. A být člověkem je zase těžké pro víly, které ví, jaké to je nikdy nebýt samy. Protože jakmile přijdou sem, tak samy jsou. A v zásadě pořád. Spojení, na které jsou zvyklé, je náhle pryč (nebo ho spíše necítí). Ano, když jsou v přírodě, tak se dobíjí energií a cítí se opět lépe a propojené. Ale nemají kolem sebe obvykle nikoho, kdo by je chápal. Nemají domov. Nemají přátele, se kterými mají skutečné mentální spojení. Naneštěstí jsou na to všechno zvyklé, takže náhlá absence (i když si nic nepamatují) takových vztahů a spojení vyústí ve velkou, děsivou a nepochopitelnou prázdnotu. Je normální, když se víla pak snaží celý život tuto prázdnotu něčím zaplnit. V mládí třeba různými závislostmi a vztahy, ale celkově touží po domovu, skutečném spojení a pochopení. A jak už jsem řekla, existuje spousta věcí, které nikdo jiný (než jiná víla) nechápe a každá připomínka takových věcí je dokáže hodit zpátky do bolesti osamělosti, bez ohledu na to, kolik mají dobrých přátel. Prostě vždycky chtějí víc. Nemusí vždy vědět co, ale jejich duše si pamatuje a chce spojení, o jakém nemají mnozí lidé ani ponětí, že může existovat.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luz Luz | 6. prosince 2016 v 20:51 | Reagovat

To je moc krasne napsane.
Ja tedy nevim, jestli je mozne, abych byla vila anebo neco "odjinud", ale asi diky tomu, jaky mam typ osobnosti, taky dokazu mit pochopeni pro nektere body.
Hlavne 2, 5, 8, 9, 10. Ach, moci byt tak nekde, kde jsou ty vyssi vibrace a moci tak konecne zit s lehkosti a radosti, po tom taky dlouho touzim...
A vetsina lidi si asi tezko dokaze predstavit, jake by to bylo existovat bez tela, takze proto asi nepochopeni ohledne te 8. Ja bych asi stejne nejake chtela ale jakesi duchovni, co by nebylo zavisle na hmote. A mohla bych se napr. po libosti premistovat kamkoli. A take nemit omezeni v moznosti vnimat duchovni svet, coz je velmi omezeno timhle telem a smysly.

2 Hanka Hanka | Web | 7. prosince 2016 v 15:38 | Reagovat

Strašně zajímavé a úžasně napsané. Věřím.... :-)

3 Nerisa Nerisa | Web | 8. prosince 2016 v 18:30 | Reagovat

[1]: Tak je pochopitelné, že některé věci/body sdílí nejen různé vtělené bytosti, ale i ti řekněme "vyspělejší" lidé. Strašně nerada o tom mluvím takhle, jako by byl někdo lepší nebo horší, ale to má tak trochu vysvětlit předchozí článek, že někdo nemá "ještě ten level" no, nevadí, je jaký je. Jakmile lidé začnou opravdu hodně přemýšlet nad tím, jaký mají jejich zvyky smysl a chtějí víc, duchovnějšího, apod., dostávají se právě víc k pochopení těhle bytostí, co jsou tak nastavené jakoby od začátku :-) Protože je to potřeba.

4 Vénya Vénya | 11. prosince 2016 v 18:16 | Reagovat

Článek považuji za velmi hodnotný, jsou to skutečně data, která by si zasloužila vejít více mezi veřejnost.

5 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 14. prosince 2016 v 13:29 | Reagovat

[4]: Kdo ví, jak by na to veřejnost reagovala. I část té duchovní je alergická na myšlenku vtělených bytostí. Nevím proč, ono to není nic k závidění, když se to tak vezme. Jen zodpovědnost a někdy dost řehole. Už jsem přestala čekat pochopení, ale někdy mám prostě chvíle, kdy se potřebuju vypsat z toho, jaké to pro mě je :-) Někdy mě všechny ty reakce lidí kolem na to, jaká jsem, dost mrzí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama