Poznejte své "démony"

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Sebepoznání
Strávili jste už se sebou nějaký ten pátek a jistě víte, co na sobě máte a co naopak vážně nemáte rádi. Určitě máte i nějaký ten morální kompas, ať už je váš nebo převzatý od rodičů či společnosti, který vám říká, co je tedy naprosto špatné, nemyslitelné a jste oškliví už jen proto, že jste na to pomysleli. A já vím, že přesně víte, o čem teď mluvím. Je jedno, co vám ten vnitřní káravý hlásek říká. Ukazuje přesně na ty vaše nejhorší tajemství, nejšpinavější poklesky a všechny odpornosti, za které se stydíte i sami před sebou. Ty věci, na které si nedovolíte ani myslet natož je dělat nebo si alespoň přiznat, že je někde v hloubi své temné dušičky vážně chcete. Hrozné, že vám to vůbec připomínám, co?

Patří tam především:
  • negativní emoce
  • zakázané touhy
  • sexuální fantazie
  • psychické poruchy
  • povahové vlastnosti
  • a hříchy všeho druhu

Snad každý má nějaké své "démony" z těchto oblastí. Křesťané mají sedm hříchů. Ti opravdu zapálení se cítí provinile kdykoli jsou pyšní, lakomí, líní, vzteklí, závidí, pořádně se nacpou nebo zatouží po sexu. Ale nemusíte být zapáleným křesťanem, abyste na sobě tyto věci nesnášeli. Všichni máme seznam povolených a nepovolených emocí a činů a smýšlíme o sobě opravdu hrozně, když začneme byť i jen myšlenkou koketovat s těmi nepovolenými. Dokonce i navenek naprostý světec může mít pocit, že je strašně špatný člověk, jen proto, že občas pomyslí na něco nevhodného. On sice vždy pomůže stařence přes cestu, ale jednou už ho napadlo, že by jí podkopl nohy a utekl. Taková zlá myšlenka. Jak se v něm vůbec mohla objevit? Musí být zlý člověk, když má takové myšlenky.



Každý máme nějaké myšlenky, které nás samotné děsí.

Každý máme chuť dělat věci, které neschvalujeme.

Někdy je i uděláme. A pak si to vyčítáme.

A tohle všechno jsou naši vnitřní démoni.

Je na čase je opravdu dobře poznat a smířit se s nimi.



Jak? Nejprve je najděte. Vzpomeňte si, co vás na vás opravdu děsí. Které vlastnosti na sobě nesnášíte a potlačujete? Jaké touhy neschvalujete? Co vás vytáčí na ostatních a proto si to nedovolíte dělat (ale nebýt toho sebeovládání byste to pravděpodobně taky dělali). Co jsou vaše hříchy? Jaké touze jste podlehli a pak toho litovali? O čem se stydíte vůbec i mluvit? Co vás láká, přitahuje, ale zakážete si to? Nemusíte svým démonům dávat jména, ale můžete, abyste se s nimi seznámili ještě lépe. V tomto je myslím sedm hříchů docela pěknými pomocníky. Pokud je vaším "démonem" nesnesitelná touha po jídle a přejídání, můžete si svého démonka nazvat obžerkou nebo otesánkem. Jo, doporučuji směšná nebo roztomilá jména. Strašně je to dehonestuje a dělá ve vašich očích méně nebezpečnými. Ajéje, šlehačkový dort… obžerka zase otravuje a chce, abych si dala. To víš, že jo, ty obžerko. Nic nebude.

Jistě znáte ty obrázky s čertíkem na jednom rameni a andílkem na druhém. Je to hezká metafora. Když poznáte, že k vám mluví čertík, kterého už znáte a má i jméno, nebude tak snadné mu podlehnout. Už ho přece znáte. Víte, jaké používá triky. Víte, že ho poslouchat nechcete. Ale musíte čertíka nesnášet? Ne, je to prostě naše součást. Někdy otravná, ale je. A svým zvláštním způsobem to myslí dobře. Prostě vás chce jen krátkodobě potěšit. Dlouhodobě se to asi vymstí a budete nešťastní a krátkodobé touhy často vychází z nějakého psychického nedostatku, nepohody. Když poznáte démonka, lépe pak poznáte i nedostatek za ním. Ale primárně nejde o to se napravit. Jde o to se přijmout. Takže své démonky poznejte a přijměte. Své závislosti, svou nepřejícnost, svůj strach, cokoli. Všechno. Jak? Poznejte je a pochopte, že jsou prostě vaší součástí. Jestli dobrou nebo zlou určujete vy nebo třeba společnost, ale nic není špatné samo od sebe. Zlo je relativní. A když je relativní, můžete prostě změnit svůj náhled a udělat z něčeho špatného něco neutrálního. Ale i s tím špatným se dá smířit, když to nejde změnit. Už jen díky pochopení, že to nad vámi nemusí mít žádnou moc.


A protože nekecám jen tak do větru a jsem se svými démony docela smířená, klidně přiznám, že jich mám dost dlouhý seznam. Vůbec nejsem dokonalá ani svatá. Doufám, že tyto iluze už mé čtenáře dávno přešly, ale pro jistotu to připomínám. Ze sedmi hříchů mám alespoň šest. Někdy jsem pyšná a říkám si, že jsem pro něco příliš dobrá nebo že někdo mi nesahá ani po kotníky. Ano, dělám to, i když to sama považuju za špatné. A umím být vzteklá, umím hodně ublížit svými slovy, protože do lidí vidím a tímpádem vidím také jejich slabá místa… umím je využívat a umím manipulovat a kdysi jsem byla výborná lhářka. Neříkám, že to běžně dělám, ale někdy mě děsí už jen to, že bych toho byla schopná. Mohla bych být strašidelná mrcha, která si omotává některé naivní muže kolem prstu a sprostě je využívá. Šlo by to. Vím to. A někdy jsem tak naštvaná a cítím takovou nespravedlnost, že mě od toho drží už ani nevím co. Asi svědomí. Navíc mě nikdo ještě nikdy nedokázal vytočit do mého maxima. Kdyby to udělal, asi bych ho zabila. Bez nadsázky. Uvědomuji si, kdykoli jsem naštvaná, že moje hranice je mnohem, mnohem dál a nikdy se tam nechci dostat. Nejblíže se k ní dostávám, pokud jde o ubližování zvířatům.

A tento dlouhý odstavec je jen začátek. Lenost musím pořádně krotit a pořád mám pocit, že nejsem produktivní dost. Přesto neumím ani pořádně odpočívat, takže jsem takový líný workoholik. Lakomá jsem zřejmě taky. Ne tolik, abych si střádala korunky jako drak Šmak, ale přispívat na charitu mě neuvidíte. Žiju v neustálém nedostatku a strachu, že skončím na ulici a provinilosti, že mě ještě živí rodiče, chudáci, taky mají málo. Strach je vůbec můj dlouhodobý nepřítel. Strach z budoucnosti, blízkosti, vztahů, závazků. Strach, že se o sebe nedokážu postarat a uživit se. Často to pak vede k depresím, úzkostem, neutuchajícímu smutku, osamělosti a sebevražedným myšlenkám. To už většina tady ví, že jsem sebevražedný depresák. Nic nového pod sluncem, ale je to docela obstojný démonek. Nenávist? Jo, umím nenávidět. Taky vyčítat. Ubližovat. Mstít se. Většinou to nedělám, nestojí mi to zato. Ale je to ve mně stejně jako spousta jiných věcí. Jako touha po nezodpovědnosti, na vše se vykašlat, před vším utéct, všem se pomstít a ublížit, žít nezřízený život a ignorovat jakékoli duchovno nebo morálku. Prostě se na to vysrat a bezhlavě si užívat. Vyhledávat nebezpečí. Porušovat pravidla. Šokovat ostatní lidi. Kdo by to byl řekl, že zrovna já v sobě mám i tohle… A pak je tady ten chtíč, který by vydal na celý další odstavec o nezřízených orgiích, ale do toho se pouštět nebudu. S tím jsem smířená ještě nejmíň… pracuje se na tom…

Takže ano, být uvnitř zkažený a navenek se ovládat je naprosto normální. Buďte bez obav.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama