Jak hluboko můžeme klesnout?

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Sebepoznání
Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Ačkoli nás tato myšlenka může uklidnit a můžeme se jí ve chvílích té největší bolesti opíjet jako rohlíkem, čím horší věci zažíváme, tím víc nás děsí nejen, že neskončí, ale že může být ještě hůř. Existuje vůbec nějaké absolutní dno? Jak poznáme, že tohle už je příliš, že je to prostě příliš zlé a dál se nedá? To by mě také zajímalo. Zatím se mi v životě ona první věta tohoto článku výsměšně ukazovala až příliš často. Je ti blbě? Tak koukej. A teď je ti blbě? Je, že? Hrozné je to? Ale koukej, teď je to ještě horší. Paráda, co?

A tak člověk netuší, co bude dál, co může být ještě horší a jak to vůbec dokáže přežít. Jako by nás utrpení připravovalo na ještě větší utrpení… a kde je to štěstí? Proč si radši nemůžeme zvyknout na něj? Je smutnou realitou, že většina naší transformace probíhá skrz bolest. Proč? Protože dokud to dostatečně nebolí, tak se z hřebíku nezvedneme. A tak pokud se ptáte, jestli může být ještě hůř a jak moc, vždy se ptejte, nakolik snášíte svůj hřebík a kolik si toho dovolíte - kolik se nutíte - snést. Čím déle setrváváte ve špatném vztahu, čím déle se chováte tak, že vám to neslouží, čím více odkládáte své sny a zlepšení své situace… tím více to bude bolet. Pokud nevnímáte slabé signály, tak zesílí.

Jenomže někdy prostě nevíme, jak se z toho hřebíku zvednout. Nevíme, co dělat. Musíme si projít určitým vývojem, musíme na to teprve přijít. A jindy víme, co je potřeba udělat, ale nechceme. Bojíme se. Nelíbí se nám to. A tak klesáme ještě hlouběji.



Moje osobní dno přišlo před třemi lety a vyhrabala jsem se z něj naprosto teprve letos. Ironií je, že vůbec nevím jak. Celé ty roky jsem se ptala, co mám udělat, jak to mám zvládnout, jak jít dál, jak se dostanu z té bolesti, pekla a strachu. Tři roky v depresích. Už jsem ani nevěděla, co je to cítit nadšení. Zatraceně, ani jsem nechápala, jak je možné, že někdo nechce 24/7 umřít. Ty tři roky mě trochu změnily. Už nikdy nebudu jako předtím. Ale teď už mě sebevražda neláká a nemyslím na ni. Je to nový, nezvyklý pocit, nad kterým stále ještě nevycházím z údivu, protože si moc dobře pamatuji, jak to dno vypadá. Je to jako zázrak, že po čtyřech letech je podzim a já nejsem v nejhlubší depresi. Hrozně ráda bych teď přišla na to, jak se ten zázrak stal. Jak se mi to podařilo, po letech šílené snahy a nulových úspěchů? Myslím, že jsem to prostě vzdala. Vzdala jsem snahu být šťastná a dala se na cestu smíření. A najednou… šťastná jsem. Věci do sebe nějak zapadly, podnikla jsem pár kroků pro zlepšení svého života a je to. Hlavně jiný životní styl na tom má podle mě velký podíl, více spánku, méně řehole, více věcí, které miluji a dost času o samotě, v soukromí. Jsem šťastná, nechci umřít, občas se bojím budoucnosti, ale ne tak šíleně jako dřív. Mám se ráda a jsem ráda sama se sebou. Ale nikdy nezapomenu na doby, kdy to tak nebylo.


Extrémní sebenenávist (6. 12. 2013)

"Miluji tě, Neri. Miluji tě. Miluji tě, Neri."

Hledím do zrcadla v koupelně, rukama se opírám o umyvadlo a stále dokola své tváři opakuji tato slova. Je snadné je vyřknout. Je snadné jim uvěřit. Ale jsou lživá. Hledím na sebe a bez jakýchkoli komplikací si lžu do očí. Z hrdla mi unikne krátké zasmání. Jsem vážně dobrá. Jsem tak skvělá lhářka, že dokážu oklamat i sama sebe. Pro bohy, kdy se ze mě stalo tohle? Jak to můžu milovat? Vážit si toho? Jsem pouhá skořápka bývalé veselé víly. Jsem troska. Jsem nikdo. Nedokážu se milovat. Proč tak nerada lžu ostatním, ale tváří v tvář sobě lež odhalit nedokážu? Kolikrát jsem si říkala s bezdůvodnou pýchou, že jsem se naučila sebelásce a proto mi nedělá problémy si říct, že se mám ráda. Trvalo dlouho, než mi došlo, že tomu tak není. (...) Říct lež se pro mě stalo snazším než říkat pravdu. Nikdy mi nešlo vyjadřovat city tomu, ke komu je opravdu chovám. Mělo mi být divné, že já sama bych byla výjimkou.

Nedokážu se milovat. Kdyby ano, nemohla bych pohrdat každým, kdo se zamiluje do mě. Slaboši. Ubožáci. Slepí lidé. Nikdo, kdo opravdu za něco stojí, by mě milovat nedokázal. Jsem k ničemu. Jsem zbytečná. Nic nedokážu. Ano, tohle mi matka vtloukla do hlavy. Neser se do toho, co neumíš! A můj otec? Svou ignorací dal jasně najevo, že nejsem hodna zájmu opačného pohlaví. K čertu s tím!

Svědí mě nohy, asi mám zase nějakou divnou neviditelnou vyrážku. Nepochybně je to psychické. Jakékoli svědění je takovým způsobem, jak člověk sám sebe podvědomě trestá. Tak, za co se trestám tentokrát? Že jsem k ničemu? Že jsem teoretická děvka? Ó ano, nepochybně si vždycky najdu důvody, proč se na sebe zlobit. Aniž bych si to přiznala. A to jsem byla vždy hrdá na svou upřímnost… no, alespoň mám důvod, proč si sama sebe zase nevážit. Prolhaná děvko! Proč se nedokážeš milovat?!

Proč nebudu trpělivá (15. 11. 2014)

(...) Pravdou je, že si uvědomuji to, co většina ostatních ne. Život je krátký. Život je pomíjivý. Když jsi starý, tak už to chápeš, ale mladí si to často nepřiznají. Věkem nesejdou, aktuálně nemocí netrpí, proč si dělat starosti? Jenomže nikdy nevíš. Můžeš omylem sníst jed, nabourat v autě nebo tě přepadne nějaký blázen a ubodá zavíracím nožem. Život je pomíjivý a smrt je jediná jistota, tak to je. Nic a nikdo ti nezaručí, že tady budeš ještě zítra, pozítří, za týden… A já se pohybuji neustále mezi póly "štěstí" a "dno". Dá se říct, že na smrt myslím stejně často, jako na jídlo nebo spánek. Ne úplně tak moc, ale často. Velmi často. A tak možná tady už zítra nebudu. A možná za to neponese vinu nepozorný řidič. Možná se zas potopím do bolesti stupnice 10 a tentokrát to skončím. Já to nevím. Nikdo to neví. (...)


Tak třeba takto může pro někoho vypadat totální dno. Jsem ráda, že teď už to moje každodenní realita není a přeji vám, bez ohledu na to, jestli je vám teď dobře nebo blbě, abyste se s takovou realitou také nepotkávali :-) Jak vidíte… je možné se z toho dostat. I když nevíte, jak a trvá to roky. Jde to. Jsem toho živým důkazem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama