Prosinec 2016

Odvrácená strana - prosinec 2016

22. prosince 2016 v 16:36 | Neri |  Čísla

Zima a konec roku celkově je období temnoty, únavy a nutné sebereflexe. Vše se ponořuje více do sebe, dochází k různým uvědoměním, propouštění starého a přípravě na změny. Je to také ideální období k sebepoznávání, a protože součástí náš samotných i světa kolem nás je také všechno to označované za "špatné", temnota, zlo, bolest, smutek a všechny formy ubližování a trápení… toto číslo se bude (v oblasti seberozvoje docela netradičně) zabývat právě vším tím temným, zatracovaným a tabuizovaným. Takže lákavým :-) Výzvou tohoto čísla je poznat a přijmout i to špatné (v sobě) a podívat se do očí ne vždy krásné a příjemné pravdě. Takže pozor! Žádný přehnaný optimismus a "spiritual bypassing" vás nečeká a pokud nesnesete slyšet ani slovo o čemkoli méně příjemném, ani nečtěte.

V opačném případě si užijte trochu toho zakázaného ovoce :-)

PS: Případně si to nechce na později, až vás přejde vánoční nadšení a optimismus a začnete se nervovat z toho, že neplníte předsevzetí a celkově v životě opět selháváte.


OBSAH:

Poznejte své démony - aby vás nemohli sežrat
Temná noc duše - nejhorší propad na spirituální cestě
Umění z bolesti - proč se bojíme, že bolest ztratíme?
Průzkumník ISTP - další z MBTI typů
Odvrácená strana osobností MBTI: INTJ a INFJ - jací by byli zločinci a jak jednají ve stresu?
Pšššt, o tom se nemluví! - tabu v dnešní společnosti
Provinilé slasti... BDSM - je sex špatný? A co je vlastně BDSM?
Všestranný blíženec - série charakteristik znamení horoskopu


Články, které vyšly před magazínem:



Temnota je naší součástí

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Moudra ze života
Proč bychom to vlastně měli dělat, vrtat se v temnotě? Není cílem seberozvoje se jí právě zbavit a být tou nejlepší verzí sebe sama? Možná to pro vás bude novinka, ale není možné se svých špatných vlastností zbavit. Můžete se naučit s nimi pracovat, ale nelze je odstranit. Můžete je zkusit vytěsnit. To se řeší v psychologii, říká se tomu stín a funguje na podvědomé úrovni. Pokud na ostatních něco vyloženě k smrti nesnášíte, nejspíš to v sobě máte. Potlačené. Proč? Protože jste třeba v dětství získali pocit, že je to špatné a být špatný znamená být nemilovaný a to znamená umřít, takže jste to potlačili. Tak prostě dětská mysl funguje, když se setká s rodiči a vrstevníky, kteří odsuzují některou z jeho částí. Možná ani neexistuje osoba, která by se takovému "ochočování" vyhnula a neměla potlačené nic. Takže žádné strachy, jste úplně normální. Všichni. I když v sobě něco těžce potlačujete. Dělám to taky.

No ale už nejsme děti, to říkám pořád, už se můžeme zkusit rozhodnout to potlačené najít, dostat na světlo a přijmout. Krom toho, šance jsou, že i teď něco potlačujete zcela vědomě. Třeba máte materiální touhy a připadá vám to nesprávné, tak si vyčítáte, že chcete to nablýskané auto a zakazujete si to. To je taky forma potlačování a nepřijímání sebe sama.

A pak jsou tady věci, které vyloženě potlačovat musíme. Jako např. chuť k nezákonnému jednání nebo ubližování ostatním nebo sobě. Samozřejmě víme, že je špatné někoho zabít, i když nás totálně naštval a nenávidíme ho. Nebo že podléhat svým sexuálním úchylkám může skončit špatně. Říct šéfovi, že je kretén - ne zrovna ten nejlepší nápad, pokud si chceme udržet práci. Každý má v sobě nějakou míru temnoty a věcí, za které se stydí, nechce je a ví, že jsou špatné, ale jsou prostě tam a nelze se jich zbavit. A každého to sere. Ano, v tomto čísle budu občas sprostá, protože je to součást de-tabuizace. Mluvíme o hrozných věcech tak o nich budeme mluvit hrozně, syrově a bez přikrašlování ;-) Varovala jsem vás.


Hlavní problém temnoty a všeho tzv. zla je v tom, že je potlačované, skrývané, zahalované tajemstvím a do hezkých slov. Tím se stává tajemným, neuchopitelným, tabuizovaným a ještě více lákavým. Snahou získat kontrolu nad svou špatností nad ní kontrolu ztrácíte. Je to jako když zavřete řvoucí, zlobivé dítě do pokoje plného věcí, necháte ho tam a zacpete si uši. Řádí tam, rozbíjí věci,… ale vy to nevidíte. Bojíte se to vidět. Utíkáte před tím. To ale neznamená, že se to neděje a nic se nerozbije. Je mnohem lepší vidět, co se děje, mít to pod dohledem a jednat podle toho. Zmínila jsem pojem spiritual bypassing. Ten souvisí s Tajemstvím. V zásadě jde o to, že samou snahou o pozitivní myšlení začnete přehlížet vše ne-pozitivní a předstírat, že to neexistuje. Ono to bude existovat dál a dál se vás to bude týkat, jen to nacpete do podvědomí… a zatímco si budete myslet, že nemáte žádné problémy s penězi, budete na mizině, protože jste si "zakázali" cítit nedostatek, ale i tak ho podvědomě cítíte. Nic se nezměnilo, jen jste se odmítli dívat. Tak takhle pozitivní myšlení úplně nefunguje.

Je potřeba svou temnotu vidět, pracovat s ní, přijmout ji a nebát se jí. Ne nutně jí podléhat, ale vědět o ní. Teprve potom ztrácí moc. Ale nejprve můžete dlouho bojovat a prohrávat, než vám to dojde. Seznamte se se svými démony, poznejte je v duchu úsloví "přátele si drž u těla a nepřátele ještě blíž". Naučte se je brát jako svou součást.


Poznejte své "démony"

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Sebepoznání
Strávili jste už se sebou nějaký ten pátek a jistě víte, co na sobě máte a co naopak vážně nemáte rádi. Určitě máte i nějaký ten morální kompas, ať už je váš nebo převzatý od rodičů či společnosti, který vám říká, co je tedy naprosto špatné, nemyslitelné a jste oškliví už jen proto, že jste na to pomysleli. A já vím, že přesně víte, o čem teď mluvím. Je jedno, co vám ten vnitřní káravý hlásek říká. Ukazuje přesně na ty vaše nejhorší tajemství, nejšpinavější poklesky a všechny odpornosti, za které se stydíte i sami před sebou. Ty věci, na které si nedovolíte ani myslet natož je dělat nebo si alespoň přiznat, že je někde v hloubi své temné dušičky vážně chcete. Hrozné, že vám to vůbec připomínám, co?

Patří tam především:
  • negativní emoce
  • zakázané touhy
  • sexuální fantazie
  • psychické poruchy
  • povahové vlastnosti
  • a hříchy všeho druhu

Snad každý má nějaké své "démony" z těchto oblastí. Křesťané mají sedm hříchů. Ti opravdu zapálení se cítí provinile kdykoli jsou pyšní, lakomí, líní, vzteklí, závidí, pořádně se nacpou nebo zatouží po sexu. Ale nemusíte být zapáleným křesťanem, abyste na sobě tyto věci nesnášeli. Všichni máme seznam povolených a nepovolených emocí a činů a smýšlíme o sobě opravdu hrozně, když začneme byť i jen myšlenkou koketovat s těmi nepovolenými. Dokonce i navenek naprostý světec může mít pocit, že je strašně špatný člověk, jen proto, že občas pomyslí na něco nevhodného. On sice vždy pomůže stařence přes cestu, ale jednou už ho napadlo, že by jí podkopl nohy a utekl. Taková zlá myšlenka. Jak se v něm vůbec mohla objevit? Musí být zlý člověk, když má takové myšlenky.



Každý máme nějaké myšlenky, které nás samotné děsí.

Každý máme chuť dělat věci, které neschvalujeme.

Někdy je i uděláme. A pak si to vyčítáme.

A tohle všechno jsou naši vnitřní démoni.

Je na čase je opravdu dobře poznat a smířit se s nimi.


Nemusíte být pořád jen pozitivní

22. prosince 2016 v 16:33 | Neri |  Sebeláska
Svým způsobem je legrační, že zatímco mezi běžnými občany ČR je převaha škarohlídů, pesimistů a alibistů všeho druhu, "duchovní komunita", lidé, kteří pracují na seberozvoji, apod., ujíždí naopak na pozitivním myšlení a optimismu za každou cenu. Nic proti světlým výjimkám, které nezapadají ani do jednoho z těchto extrémů, nicméně, občas může mít každý dost velký problém s určitým pocitem, že je nějak špatně - buď proto, že si stěžuje málo anebo proto, že naopak není dost pozitivní. Většina čtenářů zde by mohla mít, hádám, ten druhý problém. Chceme svůj život řídit, chceme si přitahovat věci, které se nám líbí a těší nás a víme, že k tomu vede vizualizace, práce na sobě a ano, pozitivní myšlení. Pak jsme naštvaní, že jsme naštvaní nebo smutní a vyčítáme si, že si kazíme život. Jenomže faktem je, že potřebujeme negativní emoce.

Dokonce je ani nemůžeme nemít. Nikdo z nás není natolik vyspělý a duchovní, aby nikdy neměl negativní myšlenku nebo pocit. Pocity jsou náš kompas, ukazují, co je v našem životě špatně, co už nám neslouží, co je třeba prozkoumat, co se naučit - a někdy jsou prostě a jen přirozeným důsledkem situace. Pokud vám zemře někdo z rodiny, asi je v pořádku nad tím pociťovat smutek. A pokud máte radost nebo necítíte nic, tak je to taky v pořádku. Nikdy si nevyčítejte, že necítíte to, co byste "měli". Ve světě emocí totiž není žádné dobré nebo špatné, žádné "tak by to mělo být". To si vymysleli jen lidé, aby mohli porovnat, kdo je jako oni a kdo je prostě "vadnej". A na vadné se pak svedou všechny ty katastrofy, co se kolem dějí. Ať už jsou to Židé nebo čarodějnice. Teď už ale žijeme ve 21. století nebo ne? Chtělo by to převzít zodpovědnost.


Takže, je v pořádku se cítit blbě. Je v pořádku být smutný, naštvaný, zklamaný, raněný, nenávistný nebo v depresi. Je to součást života, které se nevyhnete ani jí neutečete, ačkoli zkusit to můžete - a pak si ponesete následky až ten přetlakovaný hrnec bouchne. Mimochodem, taková poznámka k zákonu přitažlivosti - pokud si svou negativní emoci přiznáte, projdete si jí, prožijete ji, tak se vyčerpá a zmizí. Bude působit na vaše pole přitažlivosti jen chvíli. Naopak pokud ji v sobě budete potlačovat, bude tam pořád a bude se pořád na podvědomé úrovni ve vaší přitažlivosti objevovat. A pak se budete divit, proč jste stále víc a víc naštvaní a potkáváte víc rozčilujících situací a nevíte proč. Teď už to víte.

Je v pořádku mít občas špatný den, blbou náladu nebo chuť někomu jednu vrazit. A hej, někdy je v pořádku to i udělat. Pokud vás někdo obtěžuje, klidně se braňte. Nemusíte být uber-duchovní-mouchy-snězte-si-mě-týpek. Možná chcete být tou nejlepší verzí sebe sama, ale pořád jste jen lidi, tak na to nezapomínejte. A nenechte se pohltit výčitkami jen proto, že cítíte věci, které jsou vrcholně lidské. Máte na ně právo.

Nesnáším tebe, celý svět a sebe!

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Mezilidské vztahy
Ne, dneska to nebude o PMS (ačkoli by to sedlo jak prdel na hrnec), ale spíše o tom, jak máme všichni občas sklony si vylívat své vlastní negativní emoce a problémy na lidech, se kterými vůbec nesouvisí. Že vy to neděláte? Já se taky snažím to nedělat. Ale někteří neumí převzít zodpovědnost za své činy a pocity a klidně si je na ostatních ventilují i tehdy, kdy je zrovna ti napadení nezpůsobili. A pak jsou tady ti, co se neumí bránit vůbec a neventilují nic ani, když je někdo opravdu vytočí. Hlavně mi ale jde o to, že někdy jsme všichni nechtěně obětí špatné nálady někoho jiného a někdy je těžké si to nebrat osobně. Jak tedy poznáte, jestli jste někomu opravdu ublížili a máte se do příště zlepšit - anebo vás bezdůvodně napadl jen proto, že má zrovna náladu pod psa?

Pokud nedokážete ani při nejlepší vůli pochopit, proč je na vás někdo nepříjemný, buď něco přehlížíte anebo to prostě není vaše chyba. Někdy na to není třeba křišťálová koule. Rodiče se pohádají a pak si vylijí svůj vztek na partnera křikem na dítě, které nechápe, proč maminku tak naštvalo a čím. Možná si tohle ještě pamatujete z dětství. A pak jsou tady ty chvíle, kdy vůbec netušíme, co výbuchu druhého předcházelo. Nevíme, jestli celou noc nespal, pohádal se s někým nebo mu právě přišla špatná zpráva. Najednou je tady a křičí kvůli nějaké drobnosti a my se cítíme zle. Co s tím?

Já jsem, jakožto melancholik, expert na přehnané analyzování každého společenského konfliktu. Jakmile je na mě někdo naštvaný, dokážu z toho být půl dne skleslá a zkoumat, co jsem řekla nebo udělala špatně. Někdy ani po několika hodinách analýzy nedojdu k dostatečnému důvodu. Tehdy mi nezbývá než uklidnit svou vyděšenou melancholickou část a zkusit do ní vemluvit trochu rozumu s tím, že někdy prostě není moje chyba, že se něco stalo. Ano, možná jsem si to nějak přitáhla, že to postihlo zrovna mě, ale nikomu jsem neublížila. Tedy, myslím, že si to často přitahuju tím, že se nechci hádat a ozývat, když nutně nemusím, takže je na mě někdo protivný, já se nebráním a ten špatný pocit mám pak za to, že jsem se neozvala. Někdy bych ráda, aby mě vesmír konečně přestal zkoušet a nutit se učit takové věci, jako dohadovat se s protivnými lidmi. Vážně to nemám ráda.


Nedávno se mi povedlo v menze narazit na hrozně nepříjemnou ženskou. Resp. nepříjemnou na mě. Byla jsem první ve frontě a místo, aby se mě zeptala, co chci, se nejprve ptala kluků za mnou. Když už obsloužila asi třetího, slušně jsem řekla, co bych chtěla. Dočkala jsem se pořádně jízlivého tónu, protočení očí, celkově otráveného výrazu, zkrátka jako bych byla neskutečné drzé stvoření jen proto, že si dovoluju chtít oběd. Tak nevím, jestli má nějaký problém s holkama a slabost pro kluky, ale vážně jsem nepochopila, co jí tak vadilo. Byla jsem slušná… a to jsem měla právo být naštvaná a ohradit se, že jsem na řadě já; a neudělala jsem to. Příště to asi řeknu. Ať má důvod být protivná. Nicméně…

Prostě za to nemůžete. Nemůžete za to, že se někdo špatně vyspal, má nějaký konflikt nebo má třeba komplex. A tak se stává, že profesorka šikanuje studentky, protože jí manžel utekl s mladší… podnikatel v restauraci křičí na servírku, protože mu krachuje firma… a třídní hajzlík šikanuje šprta, protože má nízké sebevědomí a doma si ho rodiče dost nevšímají. Ano, svět je plný nespravedlnosti, ale co naděláme? Můžeme se jen snažit nebýt stejní a nevylívat si vztek na těch, co si to nezaslouží - a také si nebrat osobně, když se staneme terčem takového útoku. A třeba se i bránit.

Většinou se lze na věc podívat i z pohledu toho druhého a trochu ho i litovat. Pokud se na vás někdo bezdůvodně osopil, asi má chudák sám problémy, se kterými si neví rady nebo si jich ani není vědom, možná problémy v rodině nebo se sebevědomím a možná je na tom ještě hůř než vy. Člověk, který si musí svou nespokojenost vybíjet na ostatních, je často prostě nešťastný a, jak název článku napovídá, nesnáší vás, nesnáší svět, ale nejvíce ze všeho nesnáší sebe… A s tím je mnohem horší žít než s faktem, že na vás byl jednou někdo protivný. Ostatně, když se naučíme soucítit se sebou a svými špatnými stránkami a slabostmi a máme se rádi, dokážeme pak také více soucítit s ostatními… a snažíme se jim tolik neubližovat. Tak si na to vzpomeňte, až vás zase potká něčí špatná nálada :-)


Jak hluboko můžeme klesnout?

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Sebepoznání
Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Ačkoli nás tato myšlenka může uklidnit a můžeme se jí ve chvílích té největší bolesti opíjet jako rohlíkem, čím horší věci zažíváme, tím víc nás děsí nejen, že neskončí, ale že může být ještě hůř. Existuje vůbec nějaké absolutní dno? Jak poznáme, že tohle už je příliš, že je to prostě příliš zlé a dál se nedá? To by mě také zajímalo. Zatím se mi v životě ona první věta tohoto článku výsměšně ukazovala až příliš často. Je ti blbě? Tak koukej. A teď je ti blbě? Je, že? Hrozné je to? Ale koukej, teď je to ještě horší. Paráda, co?

A tak člověk netuší, co bude dál, co může být ještě horší a jak to vůbec dokáže přežít. Jako by nás utrpení připravovalo na ještě větší utrpení… a kde je to štěstí? Proč si radši nemůžeme zvyknout na něj? Je smutnou realitou, že většina naší transformace probíhá skrz bolest. Proč? Protože dokud to dostatečně nebolí, tak se z hřebíku nezvedneme. A tak pokud se ptáte, jestli může být ještě hůř a jak moc, vždy se ptejte, nakolik snášíte svůj hřebík a kolik si toho dovolíte - kolik se nutíte - snést. Čím déle setrváváte ve špatném vztahu, čím déle se chováte tak, že vám to neslouží, čím více odkládáte své sny a zlepšení své situace… tím více to bude bolet. Pokud nevnímáte slabé signály, tak zesílí.

Jenomže někdy prostě nevíme, jak se z toho hřebíku zvednout. Nevíme, co dělat. Musíme si projít určitým vývojem, musíme na to teprve přijít. A jindy víme, co je potřeba udělat, ale nechceme. Bojíme se. Nelíbí se nám to. A tak klesáme ještě hlouběji.


Umění z bolesti

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Psychologie
Možná jste si již v hodinách literatury nebo dějin umění všimli, že velké množství slavných umělců se rekrutovalo z tak trochu vyšinutých bláznů s vážnými psychickými problémy, alkoholismem, apod. Je otázkou, jestli je k tomu dovedl jejich život umělce anebo je naopak bolest dovedla k umění. Osobně si myslím, že to bylo to druhé. Také jistě nejsem jediná, kdo si to myslí. Dokonce se dá říct, že někteří lidé se ve svém utrpení schválně vrtají a setrvávají v něm jen proto, aby nepřišli o své umělecké schopnosti. Není tak úplně možné přijít o určité schopnosti jen proto, že už se necítíte zle - ale opravdu můžete ztratit inspiraci. A proto je pochopitelné, že se někdy bojíme, že nám bude lépe a vlastně to ani nechceme. Proč je ale bolest tak inspirující? A proč se mnoho umělců vyskytuje mezi melancholiky?

Melancholik je labilní introvert. Labilní v psychologické hantýrce znamená, že má velké výkyvy emocí nahoru i dolů, což na první pohled nemusí být patrné, ale melancholik sám si to uvědomuje. Zatímco třeba flegmatici jsou stabilní a cítí se relativně pořád stejně s menšími výkyvy, melancholik zažívá snové výšiny a nejhlubší propasti a stačí mu k tomu kolikrát velmi málo. Jedna nepříjemná poznámka, jeden škaredý pohled a má zkažený celý den. Samozřejmě na sobě může pracovat, snažit se nebrat si věci osobně, nenechat se rozhodit, ale faktem je, že své vnitřní přirozené nastavení nezmění. Vždy bude mít sklony k dramatičnosti - ne pro pozornost, té se často spíše vyhýbá - protože jeho emoce budou vždy opravdu silné. A umění vzniká z emocí. Báseň, píseň nebo obraz, který v nás žádné emoce neprobudí a nezanechá, nelze považovat z našeho subjektivního pohledu za kvalitní dílo. Jistě, každému se líbí něco jiného, reaguje na jiné emoce, ale to na věci nic nemění. Umění emoce potřebuje. Takže je přirozené, že někdo se silnými emocemi dokáže svým uměním více zaujmout.


Proč to ale nedělá díky pozitivním emocím? Proč využívá ty negativní? Krom toho, že jsou často hlubší, zatímco pocit štěstí je krátkodobý a povrchní, je na vině fakt, že většina z nás vůbec neumí se svými emocemi zacházet. Dokonce ani já to moc neumím. V dětství nás to rodiče nenaučili, i když nás naučili, co si s emocemi počít. Řekli nám, že velcí kluci nebrečí (takže není v pořádku dávat emoce najevo), že hodné holčičky se nevztekají (opět, drž své emoce v sobě), že přehnané nadšení je hloupé a přehnaný smutek manipulativní. Tak jsme se naučili chodit s neutrální maskou a nahrazovat ji jen občas maskou zdvořilého společenského zájmu a chování. Pořád ale nevíme, co se svými emocemi dělat, když nám pod tou maskou začnou přerůstat přes hlavu.

Většinou nám až tak nevadí, že jsme hodně šťastní. Nepotřebujeme se z toho nějak "dostat", vybrečet, apod. Pokud ale začneme zažívat velkou bolest, smutek, zklamání,… tyto emoce nám mohou připadat neúnosné. Pak se třeba stane, že objevíme umění jako možnost, jak bolest vyjádřit a trochu zmírnit, jak ji přetvořit v něco, co má určitou estetickou hodnotu - a smysl. Začneme malovat, zpívat nebo psát básně a svou neúnosnou existenci dělat trochu únosnější, dokonce možná za svou bolest získat i trochu pozornosti, ocenění, protože i jiní trpící nalézají útěchu v našem umění. Jak se říká, misery needs company, neštěstí chce společnost, a naše emoce ji chtějí taky. Proto nemáme ve smutku chuť poslouchat veselé písničky, ale právě ty smutné. A je to v pořádku. Často také právě smutné hudbě, melancholickým obrazům, apod., přiznáváme větší uměleckou hodnotu - protože negativní emoce jsou hluboké a umění vznikající z nich je hluboké taky. Veselé diskotékové písně si málokdy najdou vážnější posluchače, kteří touží po významu a hloubce textů i melodie. I když se zrovna cítí psychicky dobře (hledání krásy ve smutku a melancholii je ostatně také jedním z rysů melancholiků - a mezi nimi je mnoho nejen silně cítících, ale také hluboce přemýšlejících, filozofických, vážných osobností).


Pokud navíc strávíme většinu života ve smutku, bolesti a melancholii - protože co si budeme povídat, vždy je snazší kolem najít důvody, proč je život a svět strašný, než důvody k radosti - začne nám připadat štěstí a veselí jako cosi surrealistického, vzdáleného, falešného - zatímco naše bolest je nepochybně opravdová. Bolest je skutečná a jsme na ni zvyklí. Najednou se jí jen těžko vzdáváme pro nejistotu štěstí, které jsme téměř nepoznali a považujeme jej za divné a falešné. To je jeden z důvodů, proč je tím těžší se dostat ze zasmušilosti, čím déle si v ní dovolujeme setrvávat. A pokud pak přecejen zmizí, najednou nevíme, jak opět tvořit své umění. Vždy jsme vycházeli z bolesti, která je nyní pryč. Tak kam se obrátit pro inspiraci, k radosti? Proč, když nám nepřipadá dost umělecky hodnotná? Navíc jsme jen sotva ve spojení s radostnými emocemi po těch letech melancholie. Neumíme je plně vnímat, natož využít. A tak umění mizí… anebo ne?

Občas i šťastný melancholik znovu pocítí smutek, nostalgii, hněv nebo jinou emoci, která v něm probudí bývalou inspiraci a znovu chvíli tvoří. Nemusí se nechat emocemi znovu pohltit. Může je využít a zase nechat jít. A někdy může svou melancholii záměrně přivolávat, využívat jako prostředek, nikoli být využíván jí. Protože pokud jste melancholik, vždy ve vás bude, vždy si ji budete částečně užívat i tehdy, kdy je vám relativně dobře. Svou hloubku neztratíte tím, že přestanete trpět. Naopak se možná ještě naučíte ji lépe ovládat a využívat. Jak už jsem psala v jiném článku, není nutno být neustále pozitivní. Nemusíte kreslit srdíčka, duhy a kytičky. Můžete kreslit mlhavé stíny na hřbitově a přitom být šťastní. Vždyť kdo určuje, co je krásné a příjemné a co ne? Vy. Jenom vy a nikdo jiný.

Průzkumník ISTP

22. prosince 2016 v 16:32 | Neri |  Psychologie
Právě jsme se s články o MBTI typech dostali za první čtvrtinu. Rozebrali jsme si typy, které jsou introvertní a intuitivní a teď nás čekají čtyři introvertní a vnímající - ISTP, ISTJ, ISFJ a ISFP. Začínám s ISTP, protože ho znám z těchto čtyř nejlépe. Je to typ mé nejlepší kamarádky. Rozdíl mezi N-typy a S-typy tak lze docela hezky demonstrovat na příkladu nás dvou a MBTI. Zatímco já nemám problém vidět za každým písmenkem určité myšlenky, ideje a vzorce, které mi skrze písmenko sdělují, jaké charakteristiky a způsoby myšlení určitému člověku/typu přísluší a ráda rozebírám abstraktní myšlenky, ona naprosto nechápe, co jednotlivá písmenka znamenají. Neustále si jednotlivé typy plete, protože jakási myšlenka za písmenkem jí nic neříká. Potřebuje věci vidět, osahat si je, potřebuje v nich jasnou logiku a aplikovatelnost na realitu. S-typy jsou prostě zaměřené na realitu a současnost, nikoli myšlenky a budoucnost.


ISTP jsou nazýváni průzkumníky nebo také někdy techniky, protože bývají obvykle velmi manuálně zruční, odvážní, radši věci dělají, než by nad nimi jen přemýšleli a přístroji nejlépe porozumí tak, že ho rozeberou a pak zase složí zpátky. To je pro ostatní typy docela šílená představa. My musíme vědět, jak věc funguje, teoreticky, opravdu dobře, jinak rozebrat ji rovná se zničit ji. Ale ISTP si prostě vezme do ruky kladívko a tvoří. Žádné plány nemá ani nepotřebuje, jakožto P-typ je spontánní, reaguje na aktuální situaci. Mají rádi dobrodružství a změnu, rádi se vydávají na nová místa a zkouší nové věci. Dávají přednost činnostem a práci, která vyžaduje pohyb, možná zahrnuje i trochu rizika. Proto mohou být krom techniků také cestovateli, sportovci nebo kaskadéry (představte si kovboje, drsňáky, pašeráky a podobné filmové postavy). Typický ISTP si klidně sbalí batoh a pojede do Afriky natáčet dokument o krokodýlech, protože to zní jako výzva a nebezpečí a tímpádem zábava. Pokud si k tomu může navíc vzít high-tech kameru, bude úplně spokojený. Své schopnosti čelit výzvám a nebezpečí si velmi cení, proto bude hrdě ukazovat záznamy z takové cesty všem přátelům. Těch opravdových ale bude mít jako introvert jen pár nejbližších. Svým přátelům jsou oddaní a nepouští si do svého osobního prostoru každého. Často se raději budou toulat sami než ve velké skupince lidí.

Neuznávají pravidla a klidně je obejdou, když se jim to hodí. Radši si vymyslí svůj způsob, jak něco dělat, než by lpěli na již zavedených postupech. Většinu věcí se učí metodou pokus-omyl. Cení si své svobody a neradi se nechávají příliš spoutávat. Jsou praktičtí a realističtí, preferují logické argumenty před výbuchy citů, můžou mít někdy suchý, cynický až trochu škodolibý smysl pro humor. Nevyžívají se ve slušnostech a společenské konverzaci, když něco chtějí, řeknou to přímo (cituji: "Jak nevíš, co mu napsat? Vždyť je to jednoduché. Zadáš požadavek a vyjede ti buď ano, nebo ne."). Někdy pak nerozumí tomu, jak mohli ranit něčí city, když byli prostě jen upřímní. Ne každý ISTP je ale upřímný, některý skrývá své nitro natolik, že lže a prozrazuje máloco, aby zabránil tomu, že ho ostatní raní.


Ve vztazích mohou mít problémy se závazky, hlavně na začátku vztahu mají radši věci otevřené, baví se, překvapují partnera a snaží se ho potěšit, a dokud nemají pocit, že se je snaží omezovat nebo kontrolovat, vše je v pořádku. Pokud se cítí moc svázaní, mohou ze vztahu rychle utéct a najít si volnější. Mohou být v dlouhodobém vztahu (nakonec se smíří se závazkem, jen nesmí přijít moc brzy) nebo střídat partnera pokaždé, když je začne nudit. Potřebují vedle sebe někoho, kdo je bude neustále fascinovat a s kým budou zažívat dobrodružství. To ale neznamená, že nejsou ochotni zajít pro své milované hodně daleko - to totiž jsou.

Silné stránky: plní energie, optimističtí, kreativní, praktičtí, racionální, spontánní, příliš si nedělají starosti s budoucností, umí si seřadit věci dle priorit

Slabé stránky: tvrdohlaví, občas necitliví, mají sklony riskovat, jsou uzavření, nemají rádi závazky a snadno se začnou nudit, pokud nedělají něco nového a zajímavého


Odvrácená strana MBTI typů, 1. část - INFJ a INTJ

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri |  Psychologie
MBTI typologie je skvělá pro sebepoznání, ale i pochopení ostatních lidí. Funguje tak skvěle, že lze často otipovat i osobnosti smyšlené, např. postavy z filmů či seriálů. Narozdíl od seriálů však máme v realitě jen málokdy sklony vnímat určitou osobu čistě černobíle. Své okolí většinou nedělíme na hrdiny a padouchy, vidíme v nich pouze více či méně příjemné lidské osobnosti. Ano, některé nenávidíme, ale nepřirovnali bychom je ke zloduchům z pohádek. Přesto se může stát, že potkáme někoho, kdo nám připadá zlý. Jak takovou osobu zařadit do MBTI? Skoro se zdá, že jakmile je někdo "zlý", už na něj nesedí charakteristiky žádného typu. Je to proto, že nejsme zvyklí tyto typy vnímat včetně jejich "špatné stránky".

Každý typ se může změnit na svou nejhorší verzi. Ano, každý má svou. Jsou okolnosti, kdy jedná určitý typ tak, že podle jiného je vnímán jako ďábelský. A i v historii máme takové osobnosti. Kam byste zařadili Hitlera? Mnozí tvrdí, že byl INFJ. INFJ! Nejvíce empatický typ, řízen extrovertním cítěním, které má vést k tomu, aby se všichni měli dobře… jak je možné, aby z něj byl diktátor? Když se nad tím hlouběji zamyslíte, smysl to dává. INFJ je zaměřený na jednotlivce - tedy cítí mnohem více s lidmi kolem sebe než anonymním davem - a na vyšší dobro. Přičemž pro něj toto vyšší dobro může vypadat jako zničení jedné skupiny lidí pro dobro větší skupiny. Někdy může být touha INFJ po naplnění nějaké vize a ideálu tak silná, že se uchýlí ke kontrole, manipulaci, ničení životů a dalším obecně špatným věcem pro vytvoření harmonického celku. INFJ totiž směřuje ke tvorbě harmonie a může sklouznout ke snaze odstranit vše, co harmonii (podle něj) narušuje.

Takže v tom emotivním, soucitném typu, co by se pro ostatní rozdal, je takový zárodek diktátora, který se pravděpodobně nikdy neprojeví, pokud nebude vystaven opravdu silnému tlaku okolností, co ho pošlou přes okraj do krajiny jeho temné stránky. Takovou děsivou temnou stránku má ale každý MBTI typ. A dnes začneme dvěma - INTJ a INFJ.

Pššt, o tom se nemluví!

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri |  Archiv mých úvah a názorů
Dejme si dneska trochu té detabuizace tady na blogu. Já jsem ráda upřímná. Jsem otevřená, pokud můžu. A toto je můj blog, anonymní internetový prostor, takže ano, tady na to mám právo. Kéžby bylo tak snadné říkat, co si myslíme, nejen na internetu, ale i do očí lidí kolem, že ano? Nemyslím tím větičky typu: "Ta sukně ti dělá velký zadek." Myslím na věci, o kterých přece slušní lidé nemluví a to ani, když je dělají, zažívají nebo o nich alespoň ví. Přemýšlela jsem nad tím, jaká jsou v dnešní době ještě tabu. Trochu jsem zapátrala i na internetu, abych se nakopla. Nejprve se mi zdálo, že toho až tak moc není… a pak, když jsem začala sepisovat první body, zjistila jsem, že mě napadá stále více a více věcí a bude to na hodně dlouhý článek. Tak dokonalá ta tabu jsou. Ani si na ně nevzpomenete. A přitom je jich tolik.

Nemusí to být nutně věci, o kterých se nemluví vůbec. Může to být něco, co se automaticky odsuzuje jako špatná věc… anebo se o tom mluví jen potichu mezi přáteli. A kdo vlastně určuje, o čem se nemluví? Společnost? Rodiče? V zásadě samozřejmě společnost je ten, kdo nám ukazuje, co je vhodné a co ne. Na druhou stranu, rodiče jsou těmi, co nás uvádí do společnosti a říkají: "To se neříká! O tom se nemluví nahlas!" Nemohou za to, byli tak vychováni zase svými rodiči. A i když se někteří rebelové snaží tabu bořit, ve většinové společnosti stále přetrvávají. Tak se spolu pojďme podívat na to, o čem se radši mlčí, a můžete třeba i diskutovat, jestli souhlasíte, líbí se vám to mlčení, nelíbí, jak vás doma naučili, atd.



Náboženství a duchovno

Možná vás překvapí, že zrovna na duchovním blogu píši, že duchovno a náboženství je tabu. Když si to ale tak vezmete, je to pravda. Křesťanství je natolik rozšířené, že si někteří ateisté sice poklepou na čelo nebo přijdou se sto plus jedna důvody, proč Bůh neexistuje, ale jinak je tolerováno. Buddhismus rovněž, neboť v něm nejde až tolik o víru v něco (snad kromě reinkarnace), jako o životní filozofii. Problém ale nastává, když máte jaksi neobvyklou víru. To si lidé klepou na čelo anebo, čistě z principu, mlčí. Já sice většinou píšu z pohledu víry v existenci vyššího vědomí, ale také věřím na bohy a bohyně, takže jsem v zásadě verze pohanky/polyteistky a i když si nepotrpím na rituály, beru to naprosto vážně. Ještě se mi ale nestalo (dobrá, možná jednou), že by to kdokoli jakkoli komentoval. Sice o své víře nevykládám na každém kroku, ale mám ten dojem, že pro většinu lidí je neúnosné, že věřím ve více bohů - natolik, že to radši nekomentují, ignorují, mlčí, nikdy se neptají, prostě ten fakt vytěsní. Na jednu stranu mám klid, což je fajn, na druhou mě nepřestává fascinovat, jak neuvěřitelně tabuizované to téma je (přitom jak je neškodné) pokud se nebavíte s někým dalším duchovním nebo jiným pohanem. Obdobně je to s vírou v anděly, víly, různé spirituální věci. O tom se prostě nemluví s lidmi, kteří tuto víru nesdílí. V lepším případě reagují mlčením, v horším začnou zpovídat vaši příčetnost.




Psychické problémy a sebevražda

Smrt je tabu a příliš se o ní nemluví. Záleží samozřejmě na společnosti, ale pokud si budete ze staříka dělat legraci, že už to má taky za pár (hlavně na pohřbu), asi budete za necitlivého idiota. Asi právem. To ale nic nemění na faktu, že smrt lidi děsí, protože neví, co je po ní. Pro některé to řeší víra, jiní se jí prostě jen snaží všelijak vyhnout. Nevíme, jak dětem smrt vysvětlit, jak je naučit se s ní vyrovnat. I pro nás je to těžké. Všechno ale podléhá zkáze. I lidská těla. Ještě větší tabu je ale sebevražda. Napíší v novinách, že se někdo zabil, ale lidé se budou ptát: "Jak mohl udělat něco tak sobeckého a nezodpovědného? Jak mohl všem tak ublížit?" Nutno říct, že pro člověka v depresi je sebevražda málokdy jen sobecká. Mnoho lidí ji vnímá jako způsob, jak ulehčit svým blízkým od starostí, materiálních a jiných, neboť se cítí vinni za všechno neštěstí sebe i svého okolí.

Sebevražda nás také děsí. Jakmile nám začne někdo vykládat, že se chce zabít, máme sklony reagovat panikou, silnými emocemi a odradit ho od toho, aby se ještě kdy komukoli svěřil. Což vede k ještě větším pocitům opuštěnosti a eventuálně větším šanci na skutečné spáchání sebevraždy. To je tedy jeden ze způsobů, jak tabu opravdu škodí lidem. Obdobně se nesluší mluvit o tom, jak jste nešťastní, trpíte, cítíte osamělost a nedostatek smyslu života. Máte se přece jít bavit a zapomenout na to. Je trendem nepříjemné pocity potlačovat. Dalším tabu jsou psychické nemoci. Nemluví se o tom, jaké je mít deprese (dokud je sami nezažíváte a i tak někteří nebudou mít nikdy pochopení), bipolární poruchu nebo dokonce o tom, co zažívají pacienti a rodina se silnějšími nemocemi, jako je schizofrenie, paranoia, apod. To se prostě nazývá souhrnně šílenství a drží se to od "slušných lidí" na délku paže. Jako by to bylo něco, čím se nakazí pouze ti špatní a těm dobrým se to nestává. A pak tady máme závislosti, třeba alkoholismus. Radši jej držíme pod pokličkou, pochopitelně, kdo by chtěl zaměstnávat alkoholika. Přesto se tyto věci dějí a existují a nelze nad nimi pořád zavírat oči.



Varování! Slabé, pohoršlivé a puritánské povahy ať dál vůbec nečtou. Možná by celé tohle číslo magazínu vůbec číst neměly. Já vás varovala.

Provinilé slasti...BDSM?

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri |  Mezilidské vztahy
Co by to bylo za temné číslo Vílího magazínu se stíny, démony, bolestí a tabuizovanými tématy, kdybych nezařadila článek čistě o sexu? Ale protože tady nejsme na ženském webu, pojmu to trochu jinak, takže 10 způsobů jak uspokojit svého muže pouze s pírkem a žvýkačkou hledejte jinde. Jaká kolem sexu panují tabu, už jsem nastínila v článku předchozím. V tomto se podíváme krátce na zoubek duchovnímu významu sexu a pak zabrousíme do oblasti BDSM, protože si myslím, že ty věrné fanynky 50 shades si zaslouží trochu toho zklamání. Nemáte zač, dámy a pánové.

Nejprve tedy, abych si ospravedlnila tak sprosté a neduchovní téma, se podíváme na sex trochu z toho duchovního hlediska. Nechci se pouštět do dalekosáhlých výkladů o tantře, proudění energií a podobně - myslím, že na to jsou větší odbornice. Spíše bych ráda zodpověděla takovou malou nepodstatnou otázku: Je sex z duchovního hlediska špatný?

Pokud na věci nazíráme z duchovního hlediska, je vždy dobré vyřešit nejprve, s jakými úmysly/záměrem do toho jdeme. Pokud jsme vděční jen proto, abychom něco dostali (konáme a cítíme z místa nedostatku), tak nám to nic nepřinese. Pokud někomu řekneme něco bolestného s úmyslem mu ublížit, vrátí se nám to. Stejně tak pokud provozujeme sex z nesprávných důvodů, nebudeme se cítit dobře a nepřinese nám to moc benefitů.


Jistě se můžete ptát, jaké důvody jsou potom správné. Snaha zplodit dítě? Láska? Manželská povinnost? Správné je to, co připadá správné nám, kteří do toho jdeme. Nebo lépe řečeno, správné je to tehdy, když to děláme z lásky k sobě, z lásky/úcty k druhému a se záměrem dojít k (ideálně oboustrannému) potěšení. Z toho pak logicky vyplývá, že mít sex z důvodů jako je nízké sebevědomí, snaha někomu ublížit, donutit ho žárlit, pomsta, apod. nám přinese spíše jen další bolest. Z duchovního hlediska je sex takový, jaký si ho uděláme, takový, s jakým záměrem do toho jdeme. Můžeme jednat z místa lásky anebo ne. To záleží na nás. Ale následky jsou pak také jenom naše. Co se benefitů týče, sex je skvělým tvůrcem a katalyzátorem energie a někteří lidé ho proto používají jako silný prostředek zhmotňování a plnění svých přání. A pokud vás to zaujalo, určitě doporučuji zkusit na toto téma najít další informace… anebo prostě experimentovat :-) Jednu věc ale dělat ve spojení se sexem nedoporučuji a to je rituální magie. Rozhodně ne jen tak experimentovat a zkoušet, když tomu nerozumíte, nemáte žádné zkušenosti, apod. Klidně myslete na svá přání, zkoušejte nějaké afirmace, ale nekreslete pentagramy a nevyvolávejte nic. To je hodně nebezpečné. Jak jsem řekla, síla za tím je obrovská a špatně a slepě nasměrovaná by mohla vytvořit i obrovskou škodu.

Teď se dostaneme k té "peprnější" části, kde zjistíte, proč světovým bestsellerem opovrhuje celá komunita lidí, do níž se snažil nahlédnout - či spíše se jen inspirovat - a proč to autorka vzala za špatný konec. Ano, narážím na slavných 50 odstínů šedi a všechny ty pseudo-bdsm-romány, co se po jeho velkém úspěchu vyrojily na pultech knihkupectví. Nemůžu dostatečně dobře celé to dílo strhat, protože jsem ho celé nečetla ani neviděla zfilmované. Prolistovala jsem pár kapitol, abych si udělala obrázek a nějak mi to stačilo. Když to shrnu, je to kniha pro znuděné slečny a paničky, které touží po troše zpestření v podobě milionáře s psychickými problémy a lehkém plácání po zadku a svazování ve spojení s drzostí, jaká by skutečně submisivní ženě nikdy u "pána" neprošla. Román se totiž soustředí pouze na nějaké praktiky do ložnice navíc, nikoli na celou psychologickou stránku věci, a je poměrně směšné, že na to, co v knize předváděli, potřeboval Grey písemnou smlouvu. Vážně? Proto už dost o románu a radši si trochu představíme skutečné BDSM. Porovnat to pak můžete ostatně sami a třeba to pro vás bude zajímavé, i když kniha samotná je vám u zadních partií. Jdeme na to.



Borec na konec - 12/16

22. prosince 2016 v 16:31 | Neri
A jelikož je toto číslo politicky a všelijak nekorektní, tak trocha toho dvojsmyslného humoru:

Balící hláška z Pána prstenů:



Vydržím déle, než Boromir!


Vtělení ochránci

20. prosince 2016 v 14:05 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
Když jsem kdysi narazila na koncept vtělených bytostí/pozemských andělů, tak jsem kromě knihy Doreen Virtue narazila i na několik článků. Většina čerpala čistě z knihy a nic mi nepřinesla, ale v jednom z těch článků jsem se dočetla o skupině, která v knize nebyla. Tou skupinou byli ochránci. Pak jsem už na ten článek nikdy nenarazila a mrzelo mě to, protože jsem měla v dětství nejlepší kamarádku, která právě byla ochránce. Až teď, po letech, se mi povedlo náhodou najít na jednom webu onen článek o ochráncích zkopírovaný; a protože bych ráda, aby se ty informace dostaly zase k dalším lidem, budu jej s vámi sdílet také (a trochu okomentuji z vlastního pohledu).


Ochránci

Existují "lidé", kteří se mohou identifikovat se všemi skupinami a přesto nejsou Skokani. Jsou to inkarnovaní OCHRÁNCI všech skupin. Jejich úkol zde na Zemi je takový, že bezprostředně poznají jak Anděly, Elementály...tak i ostatní...a pak jim pomáhají a starají se o ně. Ztotožňují se se všemi pozemskými anděly (nepodařilo se mi zjistit, co mají společného s novými dušemi -> možná je to tím, že to není specifická říše, ale proces), ale pouze částečně. Např.: v těle elementála sídlí vtělený anděl s napojením na vesmírnou loď a s vnímáním podobným zasvěceným. Jejich dětství je shodné s dětstvím pozemských andělů: rodí se do dysfunkčních rodin, ale je zvláštní, že zjistí již v raném věku to, že jsou OCHRÁNCI. Je pravděpodobné, že k jejim nejbližším přátelům patří pozemští andělé. Také si pozemského anděla vyvolí jako svého životního partnera. Je to tím, že si vzájemně rozumí a jejich pouto je hlubší a duchovnější.

Cítí, že do jejich rodiny patří lidé, kterým pomáhají: Ať už jde o pozemské anděly nebo lidské bytosti. S tím souvisí i výběr povolání. Většinou pracují jako učitelé, ve sdělovacích prostředcích, jako spisovatelé, hudebníci... prostě všude, kde mohou svou energii předávat ostatním, starat se o ně... Jejich charakteristickou vlastností je to, že na první pohled poznají pozemského anděla. Po celý život jsou jejich ochránci. Dodávají jim motivaci, dobrou náladu i potřebnou energii. Dohlíží na ně při práci a andělé je často vyhledávají, protože potřebují cítit tu naději, která z ochránců vyzařuje.

Temná noc duše - spirituální propad na dno

13. prosince 2016 v 11:45 | Neri |  Duchovní cesta
Každý z nás má nějaké vzpomínky. Na časy, které byly nejlepší a stýská se mu po nich a na časy, které byly nejhorší a diví se, že je přežil. Bohužel je ovšem jen málokdy tak zle, aby nemohlo být hůř. Na duchovní cestě se takové pomyslné dno nazývá Temná noc duše a poprvé jsem o ní slyšela, když mi bylo asi tak dvanáct. Ten pojem se mi opět vybavil až po letech, ale stále ještě si vzpomínám na některé základní charakteristiky.

Temná noc duše je pád, který přichází, když se ocitnete ve výšinách. Pracujete na sobě, začínáte měnit svůj život a myšlení, daří se, nasloucháte intuici, jdete svou cestou a plníte plán svého osudu a vše se zdá být krásné. A najednou, zcela bez varování, do vás někdo strčí a vy spadnete z těch výšin rovnou na zem, na dno, na hubu. A je to tím horší, že jste to nečekali a nechápete, co se stalo. Nic nedává smysl. Najednou je všechno špatně. Už neslyšíte anděly ani intuici a nevíte, co máte dělat. Jste v temnotě, ze které neexistuje východ, tápete, bojíte se a trpíte, pořád, bez přestání, aniž byste věděli proč. Nic nedává smysl. Temná noc duše přichází po období velkého duchovního růstu a je k němu naprostým kontrastem. Nutí vás zpochybnit všechno, čemu jste doteď věřili, včetně sebe. Všechny ty věci, které jste mysleli, že už jsou za vámi, se vrací se zvýšenou intenzitou. Čím více jste se naučili mít rádi, tím více se teď nenávidíte. Čas běží, ale vy stojíte na místě. Všechno je špatně. Všechno.


Mnoho lidí popisuje, jaké pro ně bylo si tímto obdobím projít, ale někdo, kdo to nezažil, stejně nepochopí neúprosnou temnotu a zoufalství takové životní fáze. Je to zkušenost, která je nepředatelná. Každý na duchovní cestě, kdo o ní někdy slyšel a ještě si jí neprošel, může mít strach, že ho teprve čeká a bude to zlé. Proto se o ní někdy raději nemluví, aby neodradila ty nadšené hledající od jejich vývoje. Přecejen, kdo by chtěl dřít a snažit se a všechno jen proto, aby znovu padl? Dobrou zprávou ale je, že každý, kdo o temné noci duše píše a prošel si jí, se z ní také dostal. Už to má za sebou. Většinou tedy díky odevzdanosti, trpělivosti a smíření se se situací. Jizvy však zůstávají. Říká se, že po Temné noci duše už člověk nikdy nebude stejný.

Většinou se o ní také píše z hodně náboženského hlediska, jak je to období, kdy člověk, který začal cítit "boží lásku" o tento pocit přijde, chybí mu, touží po něm a chce ho zpátky. Myslím, že to není zážitek, kterým si nutně projde každý na duchovní cestě. Většinou je určen spíše takovým, kteří vědomě touží být povznesení, soucitní, pomáhat ostatním, šířit světlo a "boží lásku", apod. (tedy nikoli cyniky jako jsem já, že ano…). Temná období jako taková ale zažívá každý z nás. Přijdou po ztrátě, rozchodu, při těžkých okolnostech nebo spolu s depresí. A proměňují nás.



Proč to tady víly opravdu nemají lehké

6. prosince 2016 v 12:45 | Neri |  Víly, bohyně a ostatní bytosti
Dnes budu trochu navazovat na článek Víly mezi námi. Pokud jste jej nečetli a nevíte, oč jde (vtělené víly jsou pro vás nový pojem), doporučuji si jej nejprve přečíst a pak pokračovat ve čtení článku tohoto. Pokud na víly nevěříte nebo máte cokoli proti vtěleným vílám, ani dál nečtěte. Zbytečně se budete rozčilovat a pouštět do debat, na které nemám náladu a nejspíš se ani nezapojím. Pokud věříte na existenci víl mezi námi-vámi a zajímá vás více o nevýhodách vílího původu, pohodlně se usaďte. Přijdou informace, které jinde nenajdete.


1. Kde se tady víly berou

Lidé se běžně rodí do lidských těl proto, aby dál pokračovali ve vývoji své duše. Mají svobodnou vůli, mohou pozměnit svůj osud a také osud celé planety a spoluutváří svět kolem sebe. Lidé jsou tady prostě doma. Patří sem, proto se sem rodí. V naprostých začátcích byli trochu jiní, než jsou dnes. Dostali Zemi na starost, aby pečovali o její přírodu, zvířata, moudře žili... a cestou se to nějak zvrtlo. Bůh/Vesmír není moc zasahující entita. Nechává lidi aby si svůj osud řídili sami, jde spíše o jakéhosi pozorovatele. Nelze říct, že nezasahuje vůbec - je to složitější k vysvětlení, zkrátka jde o to, že reaguje na naše myšlenky, činy, v zásadě je to takový džin jak je řečeno i v Tajemství. Ale sám o sobě nedělá nic, jen reaguje. To lidé to zde řídí.

Ale existují i jiné bytosti, které mají zodpovědnost za jiné věci. Andělé hlídají lidi a víly hlídají přírodu. Jak je na tom příroda, a jak s "pokrokem" lidí jde z kopce i její zdraví, není neznámá věc. A to je důvod, proč jsou tady víly potřeba. Rodí se mezi lidi, aby na ně mohly přímo působit a většinou tak mají celý život jakýsi více či méně určitý pocit poslání. Mnohé pracují přímo se zvířaty, jako ekologové, apod., ale mohou se zaměřit přímo na lidi, pomáhat jim v rozvoji, protože - jak jsem již naznačila - na každém jednotlivci záleží osud planety a také, šťastný a vyspělý člověk nemá takovou potřebu ničit životní prostředí pro materiální bohatství. V zásadě je mnohem efektivnější měnit lidstvo samo než jen jeho vztah k přírodě. Ten se změní až dodatečně jako následek jiného rozvoje.

Myslíte, že je super být vílou? Malé holčičky o tom přece sní, jak by to bylo krásné... ano, možná, pokud by jako ona víla nemusely žít tady mezi lidmi. Protože on to obvykle není žádný med. Co znamená být duší víla? Znamená to být trochu jiný než ostatní, nechápet některé věci a jiné zase chápat lépe než ostatní. Prakticky pak máte lidské problémy a ještě pár vílích navíc. Není to vstupenka do světa VIP. Krom toho, jakých VIP? Ještě jsem nezažila, že by někdo uctíval vtělené víly nebo že by měly skupinky. Je jich tak málo, že se kolikrát s nikým svého druhu nesetkají. Naopak je tady dost nevýhod. Nevhodné prostředí, divná společnost, totální osamělost... a věřte tomu, že malé víly chtějí být jako ostatní děti, ale cítí, že nikdy nebudou. To poslední, co si o sobě myslí je, že jsou výjimečné. Připadají si špatné, nechtěné a divné. Často se to ani s věkem nezlepší. Divíte se tomu? Zajímá vás, proč je to zde pro víly tak těžké? Tak čtěte dál...