To ONI za to můžou!

25. října 2016 v 13:30 | Neri |  Psychologie
Když se daří, tak se daří a když se nedaří, určitě je to něčí vina. Možnosti máme dvě - buď si za to můžeme sami anebo za to může někdo jiný. Pokud jsme se někdy zajímali o psychologii, je tady jeden viník, kterého lze označit téměř vždy. Tím viníkem jsou rodiče. Je jedno, jestli chodili na vaše besídky a divoce fandili (tímpádem z vás udělali rozmazleného narcise) nebo byli v práci a vaše dětské úspěchy jim byly úplně buřt (a tímpádem máte komplex méněcennosti), stejně na ně lze hodit v zásadě cokoliv a ukázat prstem. "Já za to nemůžu, že jsem takový. To ONI mě špatně vychovali!" Z části máte pravdu. A z části ne.

Ano, mnohé průzkumy ukázaly, že rodiče skutečně ovlivnili (až se chce říct, poznamenali) své děti na celý život. Vliv výchovy na osobnost a další život člověka je nepopiratelně velký. O tom žádná. Rodiče jsou nám vzorem, jsou prvním kontaktem se světem lidí a vztahů, učí nás zákony společnosti (takové, jak je oni subjektivně vnímají) a snaží se z nás vychovat "dobrého člověka" a zajistit nám "zářnou budoucnost" a často to pokazí právě tím, že se tolik snaží. Mnoho rodičů používá své děti jako náplast na vlastní komplexy a k naplňování vlastních nesplněných snů a nepovšimnou si, že jejich ratolest je jedinečná osobnost, která má úplně jiné touhy, sny a přání. A pokud si toho všimnou, rozdupou je, protože je nepovažují za správná, oprávněná a splnitelná přání. Většinou nás vychovávají na základě svých negativních zkušeností. Je to pochopitelné. Mozek používá negativní zkušenost k tomu, aby se poučil a pro příště se vyhnul spouštěči negativní zkušenosti. Mozek se tím chrání. A rodiče nás chtějí chránit také. Řeknou nám, že nemáme sahat na horkou plotýnku, jinak se spálíme. Řeknou nám, že nesmíme věřit zástupcům opačného pohlaví, protože jsou všichni zlí. A my jim na to skočíme.

Často lze právě ve výchově hledat důvody, proč trpíme komplexem viny. Proč se stydíme za to, jací jsme a co děláme. Rodiče nám ukázali, jak se má a nemá přistupovat k sexu (tvářit se, že neexistuje, protože je fuj a prostě se o něm nemluví), menstruaci, mezilidským vztahům, víře, jiným národnostem, apod. Samozřejmě po rodičích přichází také vliv vrstevníků, ale vůči tomu býváme obvykle s odstupem času o něco méně slepí. Nevěříme všemu, co nám přátelé říkají, ale někdy nahlas záměrně souhlasíme, aby nás měli rádi. Umíme se přetvařovat, ale ne sami před sebou. A to, co si my sami myslíme je často důsledkem právě názorů našich rodičů.


Právě všechna ta ožehavá témata, kterým se rodiče vyhýbali anebo je rovnou odsuzovali, jsou důvodem, proč máme v dospělosti tolik studu a výčitek a obav, máme-li se o něčem podobném bavit nebo to nedejbohové dělat. Hlas rodiče je pořád vzadu v hlavě a skoro se někdy až zdá, že nás jeho oči také sledují. "Kdyby tohle věděla tvoje maminka, to by jí zlomilo srdce…" řekne postarší sousedka vyčítavým tónem a my se vyděsíme. Nechceme nikomu lámat srdce. Snažíme se omezovat, být "méně gay", méně sexuální, méně zlobiví. Pranýřujeme se a vyčítáme si vše, co by rodiče neschválili. Rozumný dospělý hlásek říká: Co je na tom špatného? A vnitřní rodič: Úplně všechno! A tak jsme neustále mezi dvěma mlýnskými kameny. Vlastní sebeúcta X Co by na to řekli rodiče? Vnitřní rodič v naší hlavě zůstává i tehdy, když už jsou skuteční rodiče po smrti.

Co s tím? Uvědomit si, že rodiče jsou možná původcem myšlenky, ale my jsme ji přijali. A stejně jako jsme ji přijali, můžeme ji také odmítnout, protože teď už nejsme děti. Jsme dospělí. Víme, že to, co si mysleli rodiče, nemuselo být to nejlepší a správné. Proto si můžeme udělat vlastní názor a může být jiný a pro nás správný, i přes to, že by jej rodiče neschválili. Ano, není to snadné a každá velká změna trvá, tím víc, že jde o změnu podvědomého přesvědčení. Často je to však nutné k tomu, abychom měli dobrý život, zdravé vztahy a hlavně zdravý vztah sami k sobě a řídili se svou morálkou, ne morálkou někoho jiného, ještě k tomu starou jednu nebo dvě generace.

Vliv rodičů na děti a jejich budoucí vnímání světa je tak obsáhlé téma, že jej nemůžu ani zdaleka dostatečně rozebrat v tomto jediném článku. Pokud vás hlouběji zajímá, jistě dokážete nalézt velké množství knih, článků či dokonce přednášek o vlivu výchovy a (ne)dostatku rodičovské lásky na dítě. Více vědomostí v této oblasti vám pomůže nejen v řešení starých bolístek, ale také poskytne cenné informace k výchově vašich vlastních dětí. Jen málokdy totiž chceme ve výchově opakovat chyby svých rodičů a jen málokdy se nám podaří se jim vyhnout, protože jsme neměli čas najít si vlastní odpovědi - a ty jejich jsou tak snadno po ruce.

Někdy navíc pomáhá si některé staré rány s rodiči vyříkat. Raději slušně a s pokorou, abychom se dočkali upřímnosti místo obranné reakce, ale někdy to nejde. Někdy se pohádáme, někdy rány bolí a neudržíme si citový odstup. To se stává, jsme zkrátka emoční bytosti. Někdy je však i taková bouře lepší než dlouhodobé dusné ticho… A menší výměna názorů pomůže rozlišit, čí názor je čí a vrátit věty, které jsme slýchali ve své hlavě, do úst zpátky matce nebo otci a tím se od nich distancovat. Mají totiž mnohem větší váhu jako naše automatické myšlenky než když je vyřkne někdo jiný.

Nakonec chci také zdůraznit, že házet na někoho vinu ničemu nepomůže. Teď už za svůj život neseme zodpovědnost sami a je jen na nás, jestli s tím vším něco uděláme anebo se jen budeme vymlouvat na ostatní, kteří to způsobili. Protože pokud ano, pokud výmluvy budou naší jedinou akcí, pak jsme to především my, kdo se rozhodl nadále ten vnitřní hlásek rodiče poslouchat. To my jsme svého štěstí strůjci a my tímpádem můžeme za to, že jsme se z vlivu někdejší výchovy už dávno nezkusili dostat. A s tím se už žije o něco hůř než s ukazováním prstem na věčného viníka v podobě rodičů
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama