Na nějakou "sebelásku" je mi moc zle!

25. října 2016 v 14:22 | Neri |  Sebeláska
Tak jste to zkusili. Řekli jste si, dobrá, všichni pořád mluví o té sebelásce a já ji tedy chci zkusit taky. Vždyť to zní skvěle, cítit se dobře sám se sebou, mít lepší život, být šťastný a autentický, to všichni chceme, ne? A navíc prý všechny vztahové a jiné problémy vychází z nedostatku sebelásky. Tak se jich zbavíme, hurá!

Kéžby to bylo tak snadné.

Obvykle se do něčeho vrhneme po hlavě s nadšením a velkými iluzemi, že jsme našli tu jednu věc, která nám konečně změní život k nepoznání k lepšímu - přes noc. A pak přijdou ty překážky. Nějak to drhne. Nějak to nejde. Nějak jsme se zasekli. Včera jsem se měl rád na stopro, ale dneska… dneska to nějak hapruje, sakra, zvrtal jsem to, nemám se rád, do háje, musím se tam honem vrátit…

STOP!

Už jsem asi někde zmiňovala, že ta slavná sebeláska je tak trochu enigma. Někteří tvrdí, že ví, jak na to. Někteří na tom začali makat. Nikdo ale pořádně neví, jaké to je mít se rád a přijímat stoprocentně. Je to prostě dlouhá cesta a ti malí ďáblíci v hlavě se pořád neodbytně zas a znovu hlásí o slovo. Myslíte si, že už to máte za sebou, ale opět se to objeví. Zase vaše staré téma. Vyřeší se vůbec někdy? Takže si nespílejte, pokud to vypadá, že se nikam neposouváte. Možná řešíte stále ty stejné věci, ale stále jdete hlouběji. Hodně hluboké rány prostě nevyčistíte za den. Jde to po vrstvách. Do hloubky. Postupně.



A tak přijdou dny, kdy je vám zle. Dny, kdy si zase vyčítáte, že se nemáte rádi tak, jak byste měli. Dny, kdy chcete být někdo jiný. Dny, kdy je všechno na levačku. Dny, kdy si sprostě vynadáte, i když jste si to zakázali. Někdy si neumíte odpustit. Někdy je vám zle. Máte depresi. Záchvat úzkosti. Postupujete pomalu. Vyčítáte si to. Vyčítáte si, že si to vyčítáte. Dovolíte někomu překročit vaše hranice a je vám z toho na nic. Nejen, že vám ublížil, navíc jste si ublížili sami tím, že jste se nebránili. Znám tyhle dny na houby až moc dobře. A víte co? To nevadí. Nevadí, že někdy máme špatný den a s tou sebeláskou to taky nestojí za moc. Je to úplně lidské a ok a v pořádku.

Sebelásku si nevybudujete přes noc. A pokud je vám opravdu zle, máte deprese, máte těžké období, nečekejte od sebe zázraky. Je to takový paradox, že když od sebe očekáváte příliš sebelásky, vlastně je to naopak znak toho, že se moc rádi nemáte. Někdy sama nevím, jak se k sobě chovat, aby to bylo správné. Rodiče nás neučili, jak se mít rádi. Rodiče nás vychovávali, dávali nám podmínečnou lásku, říkali, co máme a nemáme dělat, abychom byli hodni jejich pozornosti, pochvaly, pohlazení. A tak to neumíme, neumíme si dát pohlazení, pozornost a soucit jen tak. Očekáváme od toho něco na oplátku od sebe. Když uběhneš další tři kilometry, budeš dobrá a dostaneš odměnu. Když ne, jsi looser. Jak můžeš tvrdit, že se máš ráda, když o své tělo nepečuješ a necháš ho tlusté jako prase?


Je to drsný příklad, ale takhle se sebou většina lidí stále ještě mluví a někteří to vydávají i za snahu o sebelásku. Nedělají to schválně, snaží se, jen prostě neví, jak na to. Dávají si pořád podmínky, tabulky, představy o tom, jak by to mělo vypadat, protože netuší, jak to vypadá. Nikdo nás to nenaučil a nikdo nám to úplně přesně a do detailu nemůže ukázat. Tak jak sakra na to?

Nejlepší chvíle na "procvičování" sebelásky je právě ve chvíli, kdy vám je zle, kdy se nic nedaří, kdy jde všechno do kytek, protože v tu chvíli máte na výběr. Buď budete přísný rodič anebo budete soucitný nejlepší přítel. Druhá možnost je samozřejmě onou cestou sebelásky. A zároveň sebeláska vlastně ani cestou není, protože nemá cíl. Nemá za úkol vás nějak "změnit". Naopak. Máte se přijmout a mít rádi takoví, jací jste, i kdybyste takoví už zůstali navždy. Takto nás mají rádi naši nejlepší přátelé, pokud jsou opravdoví. Takto máme rádi v počátcích vztahu partnera.

Když nevíte, jak se k sobě chovat, představte si, že ve stejné situaci jako jste vy, je teď někdo, koho milujete. Partner, dítě, kamarád nebo kamarádka. Jak byste se k němu zachovali? Co byste mu řekli? Často umíme mít lépe rádi jiné než sebe a tato výměna rolí pomáhá. Když vaše dítě upadne a vy ho opravdu milujete, budete po něm křičet, že je nešikovný mamlas nebo se budete starat, jestli je v pořádku? A co když někde trapně upadnete vy? Co když je váš milovaný muž nebo žena v depresi? Budete mu vyčítat, že je slaboch? Můžete, ale asi tím moc neukazujete svou lásku. Budete vyčítat sobě, že jste slabí, když je vám špatně? Liší se odpovědi, pokud jde o partnera a pokud jde o vás? Pokud ano, víte, co dělat a na čem zapracovat. Pokud ne, výborně, hledejte další situace, kdy si můžete pokládat stejnou otázku.

Budujte sebelásku na základě pocitů, nikoli mozku, protože ten vám moc dobře neporadí, co je pro vás nejlepší. Dívejte se na to, jak se cítíte, co zrovna potřebujete, co by potřebovali vaši milovaní a jednejte se sebou se stejnou péčí jako s milovaným mazlíčkem, dítětem, apod. I když je vám zle. Hlavně tehdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alena Alena | Web | 26. října 2016 v 8:47 | Reagovat

Tohle je hodně těžká disciplína, mít ráda sebe.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama