Kouzlo odtažitých manipulátorů

25. října 2016 v 14:18 | Neri |  Mezilidské vztahy
Že láska bývá často nelogická, zjišťuje každý člověk zpravidla už ve velmi nízkém věku. Když se poprvé Pepík zamiluje do nějaké Aničky, jen málokdy chápe, proč se tomu tak stalo. Měla nejhezčí úsměv nebo snad (v pozdějším pubertálním věku) nejkratší sukni? Kdyby to bylo takto jednoduché, nejspíš by láska nebyla tak velkou záhadou. Jak ovšem sami víte, vztahy jsou všechno, jen ne jednoduché.

Asi už víte, že ráda používám modelové situace, takže si jednu dáme.

Představte si, že máte kamarádku, která vám neustále básní o svém novém objevu (a jak to tak bývá, možná už vám tím docela i leze na nervy). Přitom nechápete, čím si ji tak získal. Kamarádčin objev se totiž vůbec nechová jako zamilovaný muž, spíše právě naopak. Na její smsky jí málokdy odpoví, nepíše, nevolá, a když už, ozve se jednou za týden, aby se neřeklo. Nelze hovořit o nějakém vztahu, pořád se ještě nevyslovil, jak to mezi nimi tedy je. Kamarádka svého milovaného nechce vázat, on má rád svobodu a utekl by, kdyby na věc příliš tlačila. Na veřejnosti se k ní skoro nehlásí. Přesto je kamarádka až po uši zamilovaná a když jí řeknete, že takový chlap očividně o vztah nestojí a jen s ním marní čas, začne ho bránit. "To není pravda, že mě nemá rád. Náhodou se mi předevčírem ozval sám od sebe. A je na mě milý, když jsme sami. Jednou mi donesl kytku…" Nechce ani slyšet o tom, že by snad s jejím pohádkovým princem nebylo něco v pořádku, zatímco podle vás je to hajzl, co si s ní jen hraje. Ale co s tím? Možná časem pochopí, že nedostává všechno, co chce, přesto se od toho muže nedokáže odpoutat. Bez ohledu na to, jak necitelně se k ní chová, mu vždycky občas "přepne v hlavě" a je milý a úžasný. Na chvíli. Ale ty chvíle stačí k tomu, aby kamarádka nemohla odejít.

Zajímá vás, proč tomu tak je? Proč muži a ženy, kteří jsou navenek citově chladní a neumí dávat najevo svůj zájem o druhou osobu, proč ty osoby se strachem ze závazků a nezájmem o vážný vztah nebo sobečtí, narcističtí lidé, jsou pro druhé tak přitažliví? Jak to dělají, že si jejich "oběť" neuvědomí, že s tímto manipulátorem ji žádná budoucnost nečeká? V psychologii na to existuje zajímavá teorie.




Na onu teorii jsem narazila v souvislosti s jedním experimentem. Já sice nesouhlasím s pokusy na zvířatech, ať už to jsou krysy, psi nebo opice, ale když už takový (podle mého necitelný) pokus proběhl, lze jej využít jako zajímavou paralelu k lidskému myšlení. Jeho výsledky lze vztáhnout jak na partnerské vztahy, tak na vztahy mezi rodiči a dětmi. Prakticky šlo o to, že tři krysy, každá v oddělené klícce, měly k dispozici zařízení na dávkování krmiva. Rozdíl byl pouze v tom, že jedno zařízení fungovalo vždy, jedno nikdy a jedno pouze občas. Když první krysa zmáčkla páčku, pokaždé vypadla potrava, takže se brz naučila, že si nemusí s jídlem dělat starosti a žila si docela spokojeně (pokud to tak lze soudit, když oné kryse do hlavy nevidíte). Druhá krysa zmáčkla páčku a krmivo nevypadlo žádné. Když to nevyšlo ani na několikerý pokus, ztratila o páčku zájem a šla hledat potravu jinam. Zajímavé je, co se stalo se třetí krysou, jejíž dávkovač krmiva byl nespolehlivý, resp., čistě náhodný. Někdy krmivo vypadlo a někdy ne. Přičemž krysa nemohla výsledek nijak ovlivnit. Co myslíte, že se s ní stalo?

Správná odpověď je, že se stala páčkou úplně posedlá. Jakmile krmivo jednou vypadlo, nehledala potravu jinde, snažila se pořád dostat z dávkovače víc a víc, bez ohledu na to, kolikrát nevypadlo nic. Přestala chodit pít, ztratila zájem o vše ostatní. Některé krysy při onom pokusu zemřely žízní, některé vyčerpáním a jiné hlady (občasné dávkování zkrátka nestačilo, aby se dostatečně nakrmily). Proto považuji tento pokus za dost krutý. Pokud vás zajímá více, zaměřte se na jméno Skinner (behaviorální psycholog, který test vymyslel) a příp. anglický termín intermittent reinforcement.

Vtip je v tom, že na podvědomé úrovni se krysám velmi podobáme. Všichni totiž máme stejný orgán - mozek. Krysí mozek je možná malinkatý oproti lidskému, ale funguje na podobných principech (a na tom v podstatě funguje behaviorální psychologie, předpokládá, že člověk je jako zvířátko a udělá cokoli, k čemu je "naprogramován" a chová se - hlavně v zátěži - podobně jako krysa). Je zajímavé přemýšlet nad tím, nakolik máme svobodnou vůli a nakolik jsme jen směsicí naučených vzorců. Není i naše lidskost a morálka vlastně jen naučeným chováním? To je otázka, nad kterou se můžete zamyslet každý sám. Já se vrátím zpátky ke vztahům, a jak naše vztahy souvisí s krysami a jejich potravou.

Znáte Maslowovu pyramidu? Nemůžu říct, že plně souhlasím s tím, že každý člověk ji má stejně sestavenou. Pro někoho může být důležitější seberealizace než bezpečí nebo třeba přijetí, ale dobrá. To opravdu skvělé na ní je, že ukazuje, jaké mají lidé potřeby kromě těch biologických. Lidem nestačí střecha nad hlavou a potrava, chtějí také bezpečí, lásku, chtějí být oceňování a něčeho dosáhnout. V tom se možná od těch krys liší nejvíce. Jako lidé jsme dost chytří na to, abychom si našli lepší zdroj potravy než je nespolehlivý dávkovač. V oblasti jiných lidských potřeb už tak chytří nebýváme. Většinou jsou natolik vědomě opomíjené, že nás podvědomě ovlivňují na podobné úrovni jako zvířata potřeby biologické. Potřebujeme lásku stejně nutně a možná i nutněji, než krysy potřebují potravu.


Milovaný člověk je pro nás taková "páčka dávkovače lásky". Pokud se k nám někdo chová pokaždé ošklivě a nikdy nám nedává pocit, který od vztahu chceme, tedy že jsem milováni a záleží mu na nás, nejspíš takový vztah nikdy nevznikne nebo minimálně nevydrží. Pokud máme vztah s člověkem, jehož láskou jsme si jisti, můžeme se věnovat sobě, svobodně se rozvíjet, aniž bychom byli závislí, a přitom mít jistotu, že ten druhý tu pro nás vždycky bude, když potřebujeme obejmout nebo povzbudit. Pokud jsme my to samé pro druhého, máme spokojený vztah. A pak je tady ten nespolehlivý dávkovač v podobě manipulativního, narcistického a jakkoli citově nedostupného partnera. Někteří to dělají schválně, někteří ne. Pokud si uvědomujete, že určité chování vám dává nad druhým nadvládu a přináší jeho oddanost, je "rozumné" v onom chování pokračovat. Je to také sobecké, zbabělé, manipulativní a amorální a vychází to ze strachu z opuštění. Pokud má naopak někdo strach z blízkosti a intimity, chová se manipulativně nevědomky. Nechce nikomu ubližovat, možná se i snaží milovat, ale jde mu to jen občas. Po zbytek času přebírá vládu rozum a strach a přísně se ovládá a udržuje si odstup.

Vtip je v tom, že pokud od partnera občas vidíme lásku a občas ne, nedokážeme se smířit s tím, že lásky není schopen. Snažíme se z něj dostat jeho city, svou "potravu". Snažíme se přijít na to, kdy a proč se chová milujícím způsobem, odhalit vzorec a zajistit si trvalý přísun lásky. Nedokážeme se odpoutat a říct si, že si zasloužíme někoho, kdo opravdu vztah chce a pořád bojujeme s větrnými mlýny. Stáváme se posedlými, někdy ochotnými udělat téměř cokoli pro nějaké to pohlazení. Většinou si ani neuvědomujeme, že to tak je. A většinou záleží také na tom, jak se k nám chovali v dětství rodiče. Není žádnou novinkou, že nás obvykle přitahují takoví partneři, jako byli rodiče. A pokud rodiče dávali lásku najevo jen občas, pokud měli náladu, nebo když jsme byli "hodní", naučili jsme se, že to tak prostě funguje. Že tohle je láska. A nedokážeme lásku vidět v tom, když je někdo citově dostupný pořád. Záměrně podvědomě hledáme partnery, kteří nám lásku odpírají a nutí nás o ni bojovat. Není ostatně boj o lásku hlavním tématem většiny romantických filmů? Jediný rozdíl oproti realitě je v tom, že reálně takový boj nelze vyhrát. Láska buď je anebo není a lidé se nemění jen proto, že se snažíme.

Jak se dostat z vlivu člověka, který vás chytil do pasti přerušovaného dávkování lásky a pozornosti?

Odpověď zní: Těžko. Je to natolik silný a podvědomý vzorec, že jej nelze změnit přes noc, možná ani za několik let. Hlavním předpokladem pro porušení kruhu je uvědomit si, že to tak máte a proč to tak máte. Projít si vzpomínky z dětství a jak jste vnímali lásku svých rodičů. Byla snadno dostupná nebo ne? A proč? Jak ji dávali anebo spíše nedávali najevo? A pak je třeba se podívat na partnera, jestli je to s ním stejné. Pokud si uvědomíte, že ano a že to takto nechcete, že máte jeho (ať už chtěných či nechtěných) her dost, nezbývá, než odejít a přerušit kontakt.

Nutno dodat, že je to velmi bolestivý proces. Je to v zásadě stejné jako psychická závislost na droze. Budete se chtít vrátit. Budete si namlouvat, že se začne chovat lépe. Možná i on to začne slibovat. Ale nedodrží. Takové rozhodnutí vyžaduje plné odhodlání a hodně vnitřní síly. A tak pokud vaše kamarádka nebo někdo jiný spadl do podobné pasti, nechte ho, aby si tím prošel svým tempem. Buďte oporou, nesuďte, nenuťte k rozchodu. Jsou závěry, ke kterým lidé musí dojít sami a problémy, které za ně nevyřešíte. A pokud jste právě zjistili, že v takovém vztahu sami jste, přeji mnoho síly a odvahy, pokud se s tím rozhodnete něco udělat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ellbereth Ellbereth | 22. června 2017 v 12:32 | Reagovat

Díky za článek, zrovna si něčím takovým procházím, ale už jsem se na to naštěstí vykašlala a relativně velmi brzo. Asi nebudu žádná bábovka :-D jinak bych nesouhlasila s tím, že Maslowova pyramida potřeb se liší. To je blbost. Pracuju s oběťmi domácího násilí a pokud nejste v bezpečí, tak vás myšlenky na nějakou seberealizaci ani nenapadnou. Pyramida je velmi logicky sestavená a až na velmi malé výjimky to tak prostě je :-) ale ono si to normální člověk, který se nesetkává s takovými extrémy jako já, ani neumí představit ;-)

2 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 23. června 2017 v 14:21 | Reagovat

[1]: Já beru onu pyramidu z toho pohledu, že je založena na předpokladu, že si člověk nejprve plně naplní nižší příčku, než mu začne záležet na vyšší. Problém je, že praxe to často popírá. Pokud je člověk v poušti a nemá ani kapku vody, nejspíš netouží po ničem jiném, ale v realitě tak extrémní příklady jsou... velmi vzácné. Naproti tomu třeba - anorexie. Anorektičky si záměrně odpírají nejnižší potřebu - dostatečně se najíst - aby si vysloužili přijetí společností, lásku, kterou myslí, že nedostanou, když budou příliš jíst a nebudou hubené. Lidé, kteří žili svým uměním nebo vědou (seberealizace, úcta?) i když kvůli tomu měli sotva na živobytí. Jsou lidé, kteří nepotřebují příliš k tomu, aby se cítili v bezpečí. Někdo chce dům a stabilní práci, někomu stačí širák a je doma všude, kam přijde. A co se týče obětí domácího násilí - řekněte mi, když s tím máte takovou zkušenost, proč tedy - když je bezpečí důležitější než láska - zůstávají s člověkem, který jim fyzicky ubližuje? Proč neodejdou hned při první ráně, aby byli v bezpečí? Proč zůstávají?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama