Být rebelem není vždy věcí volby

5. října 2016 v 9:39 | Neri |  Osobní styl
Rebel je obecně osoba, která porušuje pravidla, jedná a přemýšlí jinak než ostatní, neřídí se konvencemi, provokuje a ničí zavedené pořádky, aby bylo možno vytvořit nové. Pro mnoho (především mladých) lidí je rebelie věcí volby. Chtějí provokovat, vyčnívat, chtějí se lišit a chtějí být vidět. A pak jsou tady nedobrovolní rebelové, jako jsem já.

Nesnažím se poutat pozornost, naopak nesnáším, když se po mně cizí lidé příliš dívají. Nerada mluví do hloubky o svých názorech, protože nemám chuť se dohadovat s lidmi, co je nepochopí. Angažuji se ve věcech a zajímám se o témata, která jsou aktuálně sice hodně skloňovaná, ale pořád považována za divné, zvláštní, hipísácké a tak dále. Pro většinovou společnost budu vždycky divná, rebelka. A nechci.

Můj styl neslouží k tomu, abych poutala pozornost, oblékám se tak proto, že je to můj styl. Chci být jen sama sebou. Problém je v tom, že mé "sama sebou" je tak odlišné od jiných, že jsem nechtěně často oním divným prvkem, středem pozornosti některých. Proto jsem se často krotila a dodnes ještě krotím ve svém sebevyjádření. Tento blog je jedním z mála míst, kde se můžu vyjadřovat bez servítek, protože sem chodí zejména podobně divní lidé :-)

Někdy ale chci vyčnívat, chci být divná a chci mluvit o věcech, které ostatní provokují. Ne pro provokaci samotnou, ale proto, aby se staly běžnými. Není to ironie? Vyčnívám proto, abych mohla být sama sebou a přitom nevyčnívat. Chci, aby si lidé zvykli, a chci, abych pak už nebyla tak nápadná. Ideálně by se mi líbilo, kdyby byli všichni ještě divnější než já :-) Ne, že by se to mohlo stát v nejbližší budoucnosti, na to jsou lidé pořád ještě velmi rozhledově omezení. Autencia je jedním ze způsobů, jakým se to snažím změnit. Vím, jak se chci oblékat, děsí mě jen, že jsem (jak říká Lilia Khoustnoutdinová) na ostatní "moc".


A tak mi nezbývá než být nedobrovolnou rebelkou nebo obětovat svoje skutečná já, což mi moc nejde. Smutné je, že můžu mlčet, můžu ignorovat, ale nemůžu pořád nosit džíny a tričko, z toho by mi dobře nebylo. Jak trávit celé dny v něčem, v čem se necítíte? Ano, autentické oblékání (jak o něm píší na autencii) má jeden závažný problém. Ukazuje vaše pravé já. A pokud je vaše pravé já tak divné, jako to moje, máte jen dvě možnosti - buď vypadat divně a poutat pozornost anebo své já utlumit, schovat a tvářit se jako normální člověk. Nevím, jestli je svět připravený na to, aby po něm otevřeně chodili mimozemské duše, čarodějové, pohané, andělé, elfové a víly. Nevím, jestli nějak pomůže mému "poslání", když budou ostatní vědět, s kým mají tu čest. Protože aktuálně málokdo z mého okolí tuší, oč se zajímám, co všechno vím a jak mám silnou intuici. Nevím, jestli by pravdu skousli. A také nevím, jestli mám rebelovat dál. Asi mi nic jiného nezbývá. Přesto bych si přála, aby nás v té rebelii bylo víc.

Divní lidé, čarodějové, pohani, larpaři, andělé, víly a elfové a mimozemšťané a vůbec všichni, co se bojíte, že vaše pravé já svět neskousne… neměli bychom se spojit a přimět svět, aby nás viděl a akceptoval? Není na čase se za sebe postavit? Protože We are the others - My jsme ti jiní - a stejně už to s námi nebude jinak. Zasloužíme si své respektované místo ve světě. Možná žijeme na pokraji velké společenské změny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vénya Vénya | 5. října 2016 v 20:01 | Reagovat

Díky.

P.s: Dneska jsem se účastnila názorového střetu, kdy jsem jako argument tvrdila něco, co mi jako empatickému, intuitivnímu člověku přišlo naprosto zjevné (týkalo se to učinění rozhodnutí v případu, ke kterému se nějak staví společnost, nějak zákony, atd.). Protiargument mého oponenta byl: Po světě nechodí elfové a víly! Přišlo mi to jednak hrozně vtipné, protože to šlo úplně mimo kontext rozhovoru, a jednak velmi diskutabilní. Tak jsem na to řekla jenom: Ale chodí! A díky ti patří za to, že jsi svou existencí potvrdila mou tezi :))

2 Nerisa Nerisa | 7. října 2016 v 21:47 | Reagovat

[1]: Tak to mě pobavilo a potěšilo zároveň! Je to vážně vtipné, že vlastně po světě chodí víly a lidé to jen jaksi netuší a nechtějí tušit a nedokáží přijmout. A pak říkají dětem, že jsou víly jen v pohádkách :-) A díky ti, že ses za nás postavila. Já obvykle na takové věci radši nic neříkám, ne každý je připravený to snést. Na druhou stranu jsem potkala jednoho kluka, který si myslel, jak je strašně duchovní a tolerantní a nevím co. A měl takové otázky, ve smyslu, co jsem zač. A protože mi bylo jedno, co si o mně pomyslí, tak jsem mu normálně řekla, že víla. Tak se zeptal, jestli tančím nahá po lesích. A pak že jsem přece vtipkovala ne? A já že ne. Podíval se na mě jako na blázna, ale jelikož asi jinak působím velmi rozumně a normálně, nějak nikdy neuvěřil tomu, že jsem nevtipkovala. A já se tím docela dobře bavila :-D

3 Nerisa Nerisa | 7. října 2016 v 21:50 | Reagovat

[1]: PS: Znám/znala jsem také jednu elfku a jednu andělskou bytost v lidském těle a obě mají (nebo pokud vím měly) blog :-D

4 Vénya Vénya | 12. října 2016 v 20:07 | Reagovat

Já to naopak komentuji moc ráda, a moc ráda zmiňuji (koneckonců se tak nepřímo zastávám i sama sebe :D). Výraz toho chlapce spolu s jeho počáteční suverenitou bych chtěla vidět :D.
Ono je i hrozně moc zajímavé, pokud mohu takto soudit, že tyto bytosti mají/máme hodně věcí společného, jejich/naše životy a povahy vykazují podobné znaky. Jen pár z nich: introvertní osobnost, která však umí být i extravertní (jakási výrazná ambivalence těchto dvou typů), sklon k umění, unikání z reality v podobě fantasy her, čtení a dalších věcí, jinakost, rebelie, "starodušnictví", neschopnost udržovat vyhovující vztahy (a vůbec rozumět si s nějakou osobou natolik, abys s ní dokázal/a nastolit vztah), touha změnit svět, sklon k depresím... Je toho dle mých zkušeností opravdu mnoho. Ale proč zde píši ty pomlčky a úplně se neztotožňuji s touto věcí ohledně převtělování duší...No, ono je skvělé vědět, odkud pocházíš, protože tak sama sebe dokážeš lépe pochopit a leccos si i odpustit (protože někdy z nějakého důvodu nemůžeš se sebou ani vydržet). Ztotožňovat se s tím ovšem příliš a zároveň opomíjet skutečnost, že teď jsi člověk, a co víc, snad se i vyvyšovat nad ostatní- to je přesně to, co nechci. A proto si díky tomu sice lépe rozumím, ale více této skutečnosti nevěnuji pozornost (což ale neznamená, že "nesplývám s přírodou"- což se mi ale nechce vysvětlovat takto veřejně :)).

5 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 13. října 2016 v 10:36 | Reagovat

[4]: Tak ano, o společných znacích různých bytostí je celá kniha Pozemští andělé od Doreen Virtue, resp. o tom, co mají společného a co má každá skupina svého, ale když se v tom jeden delší dobu pochybuje, zjistí ještě spoustu věcí nad rámec knihy. Nemyslím si ale, že je běžné být obojí (introvert i extrovert). Většinou jsou to prostě introverti. Introverze není o tom, jestli se lidem vyhýbají, neumí se s nimi bavit nebo se předvádět. Prostě náš společnost lidí vyčerpává, hlavně, když trvá dlouho a hlavně, když to nejsou naši nejbližší lidé, ale cizí. Přičemž já se jako introvert naučila vypadat dost společensky, když chci a mám náladu. Což okrajově souvisí také s faktem, že víly ve své přirozené podstatě pořádají večírky, tancují, hrají scénky a baví se. Vůbec sesterské spojení mezi všemi vílami je jedinečné a jednou z nejtěžších věcí je pro nás lidská oddělenost. Chápeš, jsi zvyklá být součástí ohromného přátelského celku, kde jste jako rodina, součást vílího společenství a přírody, a vždy víš, co je tvým úkolem a smyslem života a ani tě nenapadne ho zpochybňovat. A pak přijdeš sem a najednou... žádné společenství, žádný smysl, nikdo se ti nepodobá, všechno je špatně - a pak jsou deprese třeba tím vedlejším důsledkem.

6 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 13. října 2016 v 10:45 | Reagovat

[4]: A k té druhé věci (jen ty komentáře jsou skoro na článek :-)), já si myslím, že je pro nás naopak důležité být si plně vědomi toho, kým jsme a být na to hrdí. Netvrdím namyšlení nebo to někomu cpát, ale ber to takhle - přijmout sám sebe lze buď úplně nebo to sebepřijetí není. A samozřejmě to znamená přijmout svou "divnou" duši i svou lidskou schránku. Ale pro mě osobně je strašně těžké se srovnávat s lidmi a považovat za člověka a zároveň se nějak poprat s faktem, že nejsem schopná dělat spoustu věcí, které dělají ostatní. Nebo mě naopak irituje dost věcí, co mi jasně přijdou špatné, ale oni se v tom vyžívají. Tohle asi nejde nějak politicky korektně vysvětlit... kdybych se moc ztotožnila s tím, že jsem teď člověk (a dřív tomu tak bylo), neunesu fakt, že nedokážu chodit do nenaplňující práce a postarat se o sebe, že neumím umlčet svou intuici a žít v téhle společnosti normálně, že to navíc nikdo nechápe a většina mě odsuzuje jako línou a nevím co. I teď mi dělá problémy se s tím vyrovnat. Navíc, a to chci zdůraznit, pokud má někdo potřebu se vyvyšovat, tak je úplně jedno, jaký prostředek k tomu zvolí. Někdo může tvrdit, že je lepší, protože je anděl. No a někdo bude tvrdit, že je lepší, protože je: muž, běloch, manažer, boháč, sportovec, Američan, nosí Pradu nebo fandí Baníku (tak je lepší než fanoušci konkurence). Chápeš, ono je úplně jedno, co nebo kdo jsi. Vždy si z toho můžeš udělat ve své hlavě důvod, proč jsi lepší než ostatní, co takoví nejsou. Nebo naopak si můžeš říct: Jo, tak já jsem jenom uklízečka, jsem nicka a ostatní jsou lepší. Vědomí vlastní hodnoty, snaha si nějakou najít skrz externí a jiné faktory, je u lidí tak běžná, že je úplně jedno, jestli si ke všemu myslí, že jsou elf nebo ne :-D Já to beru spíš tak, jako fakt, že jsem žena. Můžu být feministkou a říkat si, že jsem lepší než chlapi, protože... něco. A někdy, když jsme na muže naštvané, tak máme sklony si to říkat skoro každá :-D Na druhou stranu to můžu brát tak, že jsem slabá a nenajdu si dobrou práci a jsem tímpádem horší. Anebo to brát tak, že jsem žena, ok, jsem jiná než muži, víc na detaily, více emocionální, vykládám kámoškám detaily ze svého života... jak se snažím demonstrovat, nezáleží na tom, kdo jsi, ale jak to bereš :-)

7 Vénya Vénya | 13. října 2016 v 14:14 | Reagovat

[5]:
Tak jsem to taky myslela :) Úplně souhlasím.

8 Vénya Vénya | 13. října 2016 v 14:20 | Reagovat

[6]:
Já nepopírám důležitost vědění o tom, odkud pocházíš. Naopak je to jeden z klíčových faktorů na cestě k sebepřijetí a sebelásce, a velmi mi to tuto cestu ulehčilo.
A já se právě nechci vyvyšovat v ničem, proto ani v tomto ne.
A já právě dělám to, co chci (a nejsou to ty typicky lidské věci, které zmiňuješ) , ale to neznamená, že nepřijímám svou lidskost. Naopak dělám to, co mě naplňuje bez ohledu na mou tělesnou schránku :)

9 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 14. října 2016 v 9:17 | Reagovat

[8]: Dobrá, myslím, že to bereme podobně, jen to každá vyjadřujeme (slovně) jinak :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama