Říjen 2016

Princezny, víly a čarodějnice - říjen 2016

25. října 2016 v 14:41 | Neri |  Čísla

Právě čtete říjnové číslo Vílího magazínu. Já vím, už jste ani nedoufali, že v dohledné době nějaké bude! Ale teď je tady, tak se podívejme na to, co vás v něm čeká. Název čísla je tentokrát "Princezny, víly a čarodějnice" a to proto, že mě k němu inspirovala má úvaha v jednom z předchozích článků. Přála bych si, aby všechny jedinečné ženy, všechny ty princezny, víly, čarodějnice (ale také princové, víláci a čarodějové a všichni další zvláštní lidé a nelidé…) mohly volně chodit po ulicích a být samy sebou. Všichni by měli být sami sebou a to je takovým posláním tohoto čísla. Ukázat, že být sami sebou je v pořádku a snad i nutné. Ano, skutečně, v dnešní době, kde skoro každý lže a přetvařuje se, máme být sami sebou. I přesto, nebo naopak právě proto. Ukažme těm hercům, že autenticita je lepší než jakákoli role. O spoustě věcí k tomuto tématu jsem již psala, proto je nebudu v tomto čísle opakovat, ale dole máte odkazy na další články k problematice autenticity a pravdivosti.

A mimo to vás samozřejmě čeká pravidelné představení povahy jednoho astrologického znamení, tentokrát býka, a několik "kulturních vložek". A opět bude i borec na konec :-) Přeji příjemné počtení.

P.S.: Pokaždé, když píši toto úvodní slovo, si vzpomenu na post šéfredaktorky školního časopisu ze střední školy, a jak jsme editoriál překřtili na Předkec a konečné slovo na Zákec. Tímto své bývalé spolužáky pozdravuji, pokud náhodou některý z nich čte (ale doufám, že ne, můj blog byl velice tajný :-)).

P.S.S.: Nemůžu uvěřit, že jsem to vážně stihla! Polovinu článků jsem napsala za dva dny mezi půlnocí a třetí ráno, takže pokud najdete nějaké chybičky, pouze m jemně upozorněte v komentářích. Díky :-D

Obsah čísla:

Neústupný býk astrologie
Kouzlo odtažitých manipulátorů proč milujeme ty, co lásku dávat neumějí?
To ONI za to můžou! nesou veškerou vinu za naše problémy rodiče?
Nevděčná role poslíčků a učitelů proč dělám, co dělám?
Vědátoři INTP typologie MBTI


Bonusy

(články, které vyšly před magazínem)
Když princ nejede a nejede - a jak ho přimět, aby přijel?
Být rebelem není vždy věcí volby - nebaví mě vyčnívat, prostě musím
Celistvost vs láska - je lepší být šťastný jen sám? Chcete pak ještě vůbec vztah?
Čarodějnický podzim - moje nová kolekce pro všechny čarodějky :-)
Lekce, které vás potkají na cestě životem - pokud chcete vědět,
co vás vaše problémy aktuálně mají naučit, tento článek rozhodně nevynechejte!

Proč je tak důležité být sám sebou?

25. října 2016 v 14:40 | Neri |  Sebepoznání
Mluvím o tom pořád. Být sám sebou. Být pravdivý. Být autentický. Považuji to za naprostý základ lidské existence, věc číslo jedna, kterou se musí každý v životě naučit. Resp. ke které se musí opět vrátit, protože jako děti jsme všichni byli sami sebou, jen nás to odnaučili. Ale...

P R O Č ?! Proč mám být sám sebou? Proč je to tak důležité?

Pro nás, kteří snahou o návrat k sobě žijeme je zvláštní, že někdo vůbec pochybuje o významu autenticity. Vždyť je to přirozené. Je to normální. Má to tak přece být.

Ale zkusila jsem se nad tím zamyslet hlouběji, poskytnout odpověď těm, kteří zatím sami před sebou utíkají. Proč to dělají? Třeba si myslí, že jejich pravé já okolí nepřijme a ostatní je nebudou mít rádi. A to je vážná obava, protože podvědomě v sobě máme zakořeněné, že bez ostatních nepřežijeme. Jsme bytosti společenské, potřebujeme kontakt s ostatními a obzvlášť pravda je to pro extroverty. Také možná myslí, že nejsou dostatečně dobří takoví, jací jsou, což souvisí s prvním důvodem. V obou případech musíme nějak naložit s tím odmítnutím sebe. Nemůžeme být nikdo, nějakou osobnost (personu, masku) si osvojit potřebujeme. Dokonce jich máme obvykle několik pro různé příležitosti.


Doma nosíme masku skvělé matky a manželky. V práci masku skvělé kolegyně a podřízené/šéfky. Muži nosí před kamarády masku drsňáka a doma před manželkou jsou radši citliví a starostliví ;-) Zamilovanost a změna osobnosti by vydala na celý článek. Mám k tomu dokonce takovou historku ze života. Vím o jednom muži, rodinném známém, který je docela pohodlný, sobecký, rád se napije a snad se dá označit občas i za šťouravého a nepříjemného. Pokud si ovšem najde přítelkyni, proměňuje se v její přítomnosti v naprostý opak. Je milý, pozorný, plní, co jí na očích vidí, zkrátka naprostý princ. Měl to tak i se svou první manželkou. Vzala si pozorného, milého muže, který se po pár letech manželství změnil, resp., vůbec se nezměnil, ale sundal masku. Velmi se divila, koho si to vlastně vzala, a vztah se za chvíli rozpadl. Proč? Protože byl od začátku založený na lži. Vzala si někoho jiného, než pak doma měla. Znáte ten hořkosladký vtip, který tvrdí, že: Ženy si berou muže a doufají, že je změní - marně. Muži si berou ženy a doufají, že se nezmění - marně. Tak ten v realitě může platit v obou případech i naopak. Někdy si ženy berou muže a oni se pak změní nebo muži chtějí měnit své partnerky.

A teď už ke konkrétním důvodům, proč je lepší být sám sebou. A doufám, že jeden důvod už jste z předchozího příkladu pochopili.

Princezny, víly a čarodějnice

25. října 2016 v 14:39 | Neri |  Osobní styl
Víte, co je teď aktuálně jednou z věcí, které chci opravdu uskutečnit?

Chci, aby princezny, víly a čarodějnice mohly svobodně chodit po světě.

Možná je to troufalá myšlenka. Možná ještě společnost není připravena na to, aby byl každý i navenek sám sebou, včetně těch velmi originálních osobností. Samozřejmě, že je každá osobnost originál, ale některé zkrátka vyčnívají víc. A proč zrovna princezny, víly a čarodějnice?


Princezny jsou v zásadě všechny ženy. Všechny si zaslouží, aby s nimi bylo zacházeno jako s princeznami, jen si ještě musí uvědomit, že si mohou dovolit být těmi princeznami a nechat o sebe sem tam pečovat - a pečovat o sebe především samy. V tomto kontextu však myslím ještě ty princeznovatější princezny, které jsou romantické, něžné, křehké a potřebují svoje šatičky, volánky, krajky… a ideálně krásné šaty jako ze středověku. Někteří lidé jsou vždy nedostatečně oblečeni na určitou příležitost (třeba na ples nebo do divadla) a pro princezny je ples každý den. Takže poslouchají poznámky, jak přece nejdou do divadla, když si vezmou své milované šaty. A proč? Proč by je nemohly nosit, když je to těší?

Víly jsou na tom podobně jako princezny. Éterická stvoření, která chtějí nosit šatičky, sukýnky, kabátky, věnečky z květin a oblečení trochu inspirované fantasy. Některé jsou spíše na jemné barvy, některé mají rády pestrost. Některé chtějí závojíčky; a jiné potisky připomínající přírodu, zvířata, listí. Ale řadím sem také všechny ostatní "neobvyklé" bytosti, všechny ty anděly, elfy a ostatní, kteří tak úplně nezapadají do davu.

Čarodějnice jsou ženy, které jsou spojeny se svou ženskostí, vnitřní silou a vášní, znají a přijímají své temné stránky, umí si dovolit řádit a být divoké, být samy sebou a provokovat, když mají chuť. Čarodějky jsou svobodné ženy, které si uvědomují kouzlo uvnitř sebe. Je jedno, jestli své já nejlépe vyjadřují temnými barvami, okultními symboly, nošením kápí a vypadají jako z typického obrazu čarodějnice nebo jsou spíše šamanky a inspirují se Afrikou, bohémským stylem nebo čímkoli jiným. Dokonce i princezny mohou být zároveň čarodějkami i vílami. Proč ne? Všechny svobodné, vnitřně silné, ale navenek křehké ženy, které chtějí být samy sebou, si zaslouží, aby samy sebou mohly být.


Hledejte svou smečku

25. října 2016 v 14:36 | Neri |  Mezilidské vztahy
Tak už jste si ujasnili, že chcete být sami sebou? Výborně. A chcete mít kolem sebe takové lidi, kteří vás budou mít rádi takové, jací jste? Leště lépe! A myslíte, že si takové lidi zasloužíte mít kolem sebe? Pokud tam cítíte ne, bylo by dobré zjistit proč. Byli jste doteď odmítaní? Odmítali jste sami sebe, vyčítali si, že vaše pravé já není dost dobré? Netlačte na sebe, dejte si na čas. Pomalu objevujte, kdo jste a učte se to přijímat a mít rádi. A poznávejte nové lidi a zkoušejte. Když budu říkat, co si myslím, získám si tím něčí sympatie? A možná budete překvapení, když zjistíte, že některým lidem se váš skutečný názor líbí. Pak můžete postupně přitvrzovat. Existují lidé se stejnými koníčky, přesvědčeními, životním stylem, jaký chcete/máte vy? Seznamte se s nimi. Pro začátek možná stačí zkusit pár diskuzních místností k vašemu koníčku. Občas komentovat na nějaké FB stránce nebo webu. Časem zjistíte, že někteří lidé s vámi souhlasí. Některým jste sympatičtí. Někteří věci vidí stejně.

A jakmile si začnete zvykat na to, že vaše pravé já by mohlo být přijímané, začnete potkávat osoby, které vám to budou odrážet. Čím jistější si budete sami sebou, tím vhodnější přátele budete potkávat. Možná to pro vás bude ze začátku novinka, obzvlášť pokud jste byli dlouho sami. Přesto to dříve či později přijde a dokonce se to stane samozřejmostí. Mít kolem sebe spřízněné duše. To snad chce každý, ne? Možná je váš ideální počet přátel jedna, možná třináct. Možná máte rádi hodně známých, možná chcete jen pár nejbližších přátel. To je v pořádku, každému co je jeho. Ale hledejte svou smečku. Hledejte osoby, které vás chápou, které vás vidí, které sdílí váš pohled na svět.


Stejně jako se můžete různými cestami dostat ke svému povolání, různá znamení a náhody vám do života přivedou i ty správné lidi. Anebo "lidi". Možná jste zde na blogu právě proto, že vám většina lidí nerozumí. Možná chcete duchovněji založené přátele. Možná jste milovník přírody a okolí nesdílí vaši všeobjímající lásku k ní. Možná jste naopak nadšení do magie, tajemna a pohanství. Ani tak se nevzdávejte. Blogy jako je tento jsou důkazem toho, že takových "divných" je nás venku víc.

Nemusíte být sami. Nemusíte být napořád opuštění. Jděte a hledejte svou smečku. Věřte a ona si vás najde. Vytvořte si síť lidí, kteří vám rozumí. Nemusíte se smířit s osamělostí. Všichni ji máme. Všichni někde tam venku máme svou smečku, své lidi, a všichni je můžeme najít. Kdo ví, třeba i zde na blogu nebo na facebooku se nevědomky "potkáváte" při čtení článků s podobnými bytostmi jako jste vy. Tak se ozvěte a buďte vidět, aby vás našli.


Teď mě spontánně napadlo, že můžete využít komentáře pod tímto článkem jako seznamku. Pokud se třeba cítíte sami a chcete najít další lidi s podobnými zájmy, další divné, atd., napište komentář pod tento článek. Napište krátce něco o sobě, jaké přátele byste si přáli a nechte na sebe případně kontakt :-) Třeba že: Jmenuji se Neri, jsem přestárlá vílí duše, která píše články zde na blog a pokud sem chodí další vílí duše nebo jiné "divné bytosti", které milují přírodu, zajímá je seberozvoj, neodsuzují magii aaaa nevadí jim osoba, která velmi ráda rozebírá problémy přátel až na dřeň nejhlubších podvědomých schémat, ozvěte se. Moje smečka je aktuálně poměrně malá, jsem v ní jen já a jedna vlčice :-D

Neústupný býk

25. října 2016 v 14:33 | Neri |  Astrologie

Býk je jedním z těch znamení, která se svým zvířecím protějškům velmi podobají nejen vzhledově, ale i povahově. Obvykle je klidný, rozvážný, až trochu přízemní. Cení si domova, zázemí, má rád přírodu, jídlo a umění, především hudbu.


Je velmi praktický a skvěle se uplatní třeba jako bankéř.


Své finance a domov má obvykle pod kontrolou a dříve či později si vydělá dostatek peněz na to, aby žil dle svých standardů. Pořídí si velký dům a oddanou manželku (ženy v býku samozřejmě manžela) a bude si užívat společnosti svých dětí a tepla rodinného krbu.


Býk je domácký a tuto svou vlastnost má společnou s kozorohem. Aby také ne, když je také zemským znamením. Býci a kozorozi jsou prý skvělými partnery, protože umí ocenit praktičnost druhého a sdílí svou lásku ke klidnému domovu.


Další z oblíbených věcí býka je jistě pohodlí. Býci neradi dělají věci, které jsou jim nepohodlné a pokud se jim něco nelíbí, hodně štěstí se snahou je k tomu donutit. To se vám nepodaří. Jejich paličatost je legendární. Politicky korektně řečeno, prostě si stojí za svými názory a rozhodnutími. Rozhodují se pomalu, ale jejich stanovisko je konečné a už jej nejspíš nezměníte. Býk se nepotřebuje cpát do popředí. Je spokojený tam, kde je a pokud není, tak se přesune. A tam, kde spokojený je, vroste do země a nikdo s ním nehne. Nikdo.


Muži v býku umí být dokonale romantičtí, ač by to nikdo přes jejich navenek klidné vzezření a obvyklý ledový klid nikdo neřekl. Vezmou svou vyvolenou na večeři se svíčkami, procházku při měsíčku, koupí jí květiny i kožešiny, pokud na to mají, rozhodně nebudou šetřit. Chtějí, aby je jejich žena reprezentovala. A to je právě kámen úrazů pro ženy, které se necítí dobře v "tradiční" poddajné ženské roli. Býk nechce zatvrzelou feministku, která se s ním bude hádat na veřejnosti. Chce dobrou manželku. Přesněji tedy manželku jako z období první republiky nebo dob ještě starších, která jej bude plně respektovat a bude poslušná a věrná. Je žárlivý a nesnese, aby pomrkávala po jiných. Málokdy se opravdu rozzlobí, ale pokud ano, přestává se ovládat a vidí rudě. Obvykle se to stává právě tehdy, když jeho žena snižuje jeho vážnost v očích ostatních anebo pokud si na ni dovoluje jiný muž. Býk umí dát dost ostře najevo, čí žena to je a kdo je tady pánem. To je ta méně romantická stránka muže býka.


Žena v býku je silná. Vůbec to ale neznamená, že by nebyla ženská, právě naopak. Je prototyp dokonalé manželky a hospodyňky, takový, o jakém většinou sní její mužské protějšky. Obvykle má ráda dobré jídlo a dokáže výborně vařit, téměř nikdy neztrácí nervy, bez stížností a pláče snese veškeré životní rány a domácnost povede s citem pro detail. Je velmi zaměřená na smyslové prožitky, miluje krásné květiny a příjemné vůně a být v domácnosti jí obvykle zcela stačí. Nepotřebuje se prosazovat, nepotrpí si na intelektuální debaty. Dá přednost muži, který ji zabezpečí, ale bude klidně pracovat, pokud je třeba. Nejde jí o peníze, ale o náruč muže, na kterého se může spolehnout. Bývá dobrou, občas však přísnou matkou. Stejně jako muži v býku totiž nesnáší nedbalost a neposlušnost.

Chci objevit své poslání, zn. ihned!

25. října 2016 v 14:30 | Neri |  Duchovní cesta
Chcete návod na to, jak zjistit, co je pro vás to nejlepší povolání?

Ano!

Chcete vědět, jak ještě dnes, okamžitě, do hodiny objevit svou cestu a pro co jste byli stvoření?

ANO!!!

Tak doufám, že už mě znáte a víte, že bych to nebyla já, kdyby to nemělo nějaký háček. Dobrá zpráva je, že vám poradím, jak se dostat ke svému poslání, povolání, tomu, čím se budete zabývat a co je pro vás to pravé. Špatná zpráva je, že to nebude ihned. Možná jste četli spoustu chytrých článků a knížek nebo viděli videa, která to ihned slibovala, někdo možná i chtěl peníze za to svoje ihned, ale pokud to fungovalo, proč jste ještě tady? To jsem si myslela.

Nefungovalo to, protože "poslání" není cíl. Není to věc, kterou objevíte přes noc. Je to cesta. C-E-S-T-A. Se všemi nepříjemnostmi, zákruty, prachem a bolavýma nohama. Nevede přímo a není pohodlná a někdy vás zavede úplně jinam, než kam jste původně zamýšleli jít. K tomuto tématu více než jakoukoli příručku doporučuji Coelhovu knihu Alchymista. Ukáže vám totiž, že někdy jsou překážky spíše dary a nutné věci, kterými si musíme projít, abychom zdárně došli do cíle. Ukáže, že někdy je poklad celou dobu jinde, než kam jsme šli, ale neobjevíme ho, dokud nevyrazíme na onu cestu.

Copak? Že chcete praktické rady, ne nějaké přemoudřelé poučky. Dobrá, řekli jste si o to.

1. Zjistěte, kdo jste a co máte rádi.

"Nejprve poznej sebe." Sebepoznání je sice celoživotní proces, protože se neustále vyvíjíme, ale i tak jej nelze přeskočit. Nejprve se naučte být sami sebou, začněte se zase vracet k sobě a pak se zeptejte sami sebe a upřímně si odpovězte na pár otázek. Měly by mezi nimi být především tyto: Co opravdu miluji? Co dělám nejraději? U čeho zapomínám na čas? Co dělám nebo bych dělal i zadarmo? Co bych dělal, kdybych měl dostatek peněz a nemusel se na ně ohlížet? Co bych dělal, kdyby mě rodina a přátelé plně podporovali v čemkoli, co si vyberu? Jaká povolání závidím ostatním? Co toužím dělat, vyzkoušet? Jaký život chci žít, jaký chci mít životní styl? Co mě naplňuje? Čím mohu přispět ostatním? Co dělám dobře, lépe, než jiní? Co jsem chtěl dělat v dětství? Z jakého oboru mám znalosti a zkušenosti, třeba z knih, ze zkušenosti, mimoškolní?

Toto všechno pro vás nebude nic nového, ale upřímně si výše zmíněné otázky zkuste zodpovědět. Čím déle jste na cestě návratu k sobě, tím upřímnější a pravdivější odpovědi to obvykle budou.



Rozmazluji se, tedy jsem

25. října 2016 v 14:26 | Neri |  Sebeláska
Ve snaze o sebepřijetí a sebelásku můžeme mít někdy pocit, že je to samá práce a žádná zábava. Měnit staré zvyky je nepohodlné a bolí to, tím spíš, že se nám neustále ozývají připomínky původních přesvědčení, kterých už bychom se rádi konečně zbavili a nahradili je lepšími myšlenkami. Po čase však přijdou i ty příjemnější části oné cesty za lepším životním pocitem. Jednou z nich je rozmazlování se.

Když se snažíte mít rádi, učíte se mnoho různých dovedností. Učíte se stát si za svou pravdou a vytyčit si hranice, za které nikoho nepustíte. Učíte se zabavit sami, přijímat své emoce a možná i uklidňovat svoje vnitřní dítě. Učíte se brát vážně svá omezení, nenutit se do něčeho, co se vám nelíbí. Pečujete o sebe. Dovolíte si jít do postele, když je vám špatně, místo abyste dodělali tu zprávu do práce nebo referát do školy. A věříte si, že to zvládnete později, až vám bude lépe. Svět se nezboří, když nebudete výkonní.


Dalším krokem od péče o sebe je sebe-rozmazlování, taková nadstavba. Ze začátku pro nás vypadá jako nepotřebný luxus, ale čím více se máme rádi, tím ochotnější jsme dát i luxusu šanci. Jakmile se dosadíme na onen pomyslný zlatý trůn v království svého života, začne nám docházet, že je na čase, abychom se k sobě chovali jako ke králům a královnám, princům a princeznám. Někteří z nás to umí přirozeně, jiným to naopak dělá obrovské potíže. Jsme přeci skromní (a tímpádem hodní a dobří). Jsme rozumní. Praktičtí. Šetrní. Musíme se uskromnit, protože… (nějaké vyšší cíle, nepříznivá životní situace, živíme rodinu a děti potřebují věci do školy,…). Možná jsme si už zvykli si na sebe občas udělat čas, ale utrácet za sebe peníze? Plýtvat časem na něco zcela "k ničemu"? No tedy! Jak nemyslitelné.

Stejně to zkuste. Dovolte si být (alespoň občas) méně rozumní a skromní, více rozmarní, líní, pohodlní a rozmazlení. Jistě, je dobré pohodlí opouštět pro své dobro, jít za svým snem, apod., ale nezapomeňte se občas zastavit a přivonět ke květinám, jak se říká. A když už se rozhodnete sem tam rozmazlit, udělejte to pořádně, bez kompromisů. Jak? Třeba tak, že…

Na nějakou "sebelásku" je mi moc zle!

25. října 2016 v 14:22 | Neri |  Sebeláska
Tak jste to zkusili. Řekli jste si, dobrá, všichni pořád mluví o té sebelásce a já ji tedy chci zkusit taky. Vždyť to zní skvěle, cítit se dobře sám se sebou, mít lepší život, být šťastný a autentický, to všichni chceme, ne? A navíc prý všechny vztahové a jiné problémy vychází z nedostatku sebelásky. Tak se jich zbavíme, hurá!

Kéžby to bylo tak snadné.

Obvykle se do něčeho vrhneme po hlavě s nadšením a velkými iluzemi, že jsme našli tu jednu věc, která nám konečně změní život k nepoznání k lepšímu - přes noc. A pak přijdou ty překážky. Nějak to drhne. Nějak to nejde. Nějak jsme se zasekli. Včera jsem se měl rád na stopro, ale dneska… dneska to nějak hapruje, sakra, zvrtal jsem to, nemám se rád, do háje, musím se tam honem vrátit…

STOP!

Už jsem asi někde zmiňovala, že ta slavná sebeláska je tak trochu enigma. Někteří tvrdí, že ví, jak na to. Někteří na tom začali makat. Nikdo ale pořádně neví, jaké to je mít se rád a přijímat stoprocentně. Je to prostě dlouhá cesta a ti malí ďáblíci v hlavě se pořád neodbytně zas a znovu hlásí o slovo. Myslíte si, že už to máte za sebou, ale opět se to objeví. Zase vaše staré téma. Vyřeší se vůbec někdy? Takže si nespílejte, pokud to vypadá, že se nikam neposouváte. Možná řešíte stále ty stejné věci, ale stále jdete hlouběji. Hodně hluboké rány prostě nevyčistíte za den. Jde to po vrstvách. Do hloubky. Postupně.

Kouzlo odtažitých manipulátorů

25. října 2016 v 14:18 | Neri |  Mezilidské vztahy
Že láska bývá často nelogická, zjišťuje každý člověk zpravidla už ve velmi nízkém věku. Když se poprvé Pepík zamiluje do nějaké Aničky, jen málokdy chápe, proč se tomu tak stalo. Měla nejhezčí úsměv nebo snad (v pozdějším pubertálním věku) nejkratší sukni? Kdyby to bylo takto jednoduché, nejspíš by láska nebyla tak velkou záhadou. Jak ovšem sami víte, vztahy jsou všechno, jen ne jednoduché.

Asi už víte, že ráda používám modelové situace, takže si jednu dáme.

Představte si, že máte kamarádku, která vám neustále básní o svém novém objevu (a jak to tak bývá, možná už vám tím docela i leze na nervy). Přitom nechápete, čím si ji tak získal. Kamarádčin objev se totiž vůbec nechová jako zamilovaný muž, spíše právě naopak. Na její smsky jí málokdy odpoví, nepíše, nevolá, a když už, ozve se jednou za týden, aby se neřeklo. Nelze hovořit o nějakém vztahu, pořád se ještě nevyslovil, jak to mezi nimi tedy je. Kamarádka svého milovaného nechce vázat, on má rád svobodu a utekl by, kdyby na věc příliš tlačila. Na veřejnosti se k ní skoro nehlásí. Přesto je kamarádka až po uši zamilovaná a když jí řeknete, že takový chlap očividně o vztah nestojí a jen s ním marní čas, začne ho bránit. "To není pravda, že mě nemá rád. Náhodou se mi předevčírem ozval sám od sebe. A je na mě milý, když jsme sami. Jednou mi donesl kytku…" Nechce ani slyšet o tom, že by snad s jejím pohádkovým princem nebylo něco v pořádku, zatímco podle vás je to hajzl, co si s ní jen hraje. Ale co s tím? Možná časem pochopí, že nedostává všechno, co chce, přesto se od toho muže nedokáže odpoutat. Bez ohledu na to, jak necitelně se k ní chová, mu vždycky občas "přepne v hlavě" a je milý a úžasný. Na chvíli. Ale ty chvíle stačí k tomu, aby kamarádka nemohla odejít.

Zajímá vás, proč tomu tak je? Proč muži a ženy, kteří jsou navenek citově chladní a neumí dávat najevo svůj zájem o druhou osobu, proč ty osoby se strachem ze závazků a nezájmem o vážný vztah nebo sobečtí, narcističtí lidé, jsou pro druhé tak přitažliví? Jak to dělají, že si jejich "oběť" neuvědomí, že s tímto manipulátorem ji žádná budoucnost nečeká? V psychologii na to existuje zajímavá teorie.


To ONI za to můžou!

25. října 2016 v 13:30 | Neri |  Psychologie
Když se daří, tak se daří a když se nedaří, určitě je to něčí vina. Možnosti máme dvě - buď si za to můžeme sami anebo za to může někdo jiný. Pokud jsme se někdy zajímali o psychologii, je tady jeden viník, kterého lze označit téměř vždy. Tím viníkem jsou rodiče. Je jedno, jestli chodili na vaše besídky a divoce fandili (tímpádem z vás udělali rozmazleného narcise) nebo byli v práci a vaše dětské úspěchy jim byly úplně buřt (a tímpádem máte komplex méněcennosti), stejně na ně lze hodit v zásadě cokoliv a ukázat prstem. "Já za to nemůžu, že jsem takový. To ONI mě špatně vychovali!" Z části máte pravdu. A z části ne.

Ano, mnohé průzkumy ukázaly, že rodiče skutečně ovlivnili (až se chce říct, poznamenali) své děti na celý život. Vliv výchovy na osobnost a další život člověka je nepopiratelně velký. O tom žádná. Rodiče jsou nám vzorem, jsou prvním kontaktem se světem lidí a vztahů, učí nás zákony společnosti (takové, jak je oni subjektivně vnímají) a snaží se z nás vychovat "dobrého člověka" a zajistit nám "zářnou budoucnost" a často to pokazí právě tím, že se tolik snaží. Mnoho rodičů používá své děti jako náplast na vlastní komplexy a k naplňování vlastních nesplněných snů a nepovšimnou si, že jejich ratolest je jedinečná osobnost, která má úplně jiné touhy, sny a přání. A pokud si toho všimnou, rozdupou je, protože je nepovažují za správná, oprávněná a splnitelná přání. Většinou nás vychovávají na základě svých negativních zkušeností. Je to pochopitelné. Mozek používá negativní zkušenost k tomu, aby se poučil a pro příště se vyhnul spouštěči negativní zkušenosti. Mozek se tím chrání. A rodiče nás chtějí chránit také. Řeknou nám, že nemáme sahat na horkou plotýnku, jinak se spálíme. Řeknou nám, že nesmíme věřit zástupcům opačného pohlaví, protože jsou všichni zlí. A my jim na to skočíme.

Často lze právě ve výchově hledat důvody, proč trpíme komplexem viny. Proč se stydíme za to, jací jsme a co děláme. Rodiče nám ukázali, jak se má a nemá přistupovat k sexu (tvářit se, že neexistuje, protože je fuj a prostě se o něm nemluví), menstruaci, mezilidským vztahům, víře, jiným národnostem, apod. Samozřejmě po rodičích přichází také vliv vrstevníků, ale vůči tomu býváme obvykle s odstupem času o něco méně slepí. Nevěříme všemu, co nám přátelé říkají, ale někdy nahlas záměrně souhlasíme, aby nás měli rádi. Umíme se přetvařovat, ale ne sami před sebou. A to, co si my sami myslíme je často důsledkem právě názorů našich rodičů.


Právě všechna ta ožehavá témata, kterým se rodiče vyhýbali anebo je rovnou odsuzovali, jsou důvodem, proč máme v dospělosti tolik studu a výčitek a obav, máme-li se o něčem podobném bavit nebo to nedejbohové dělat. Hlas rodiče je pořád vzadu v hlavě a skoro se někdy až zdá, že nás jeho oči také sledují. "Kdyby tohle věděla tvoje maminka, to by jí zlomilo srdce…" řekne postarší sousedka vyčítavým tónem a my se vyděsíme. Nechceme nikomu lámat srdce. Snažíme se omezovat, být "méně gay", méně sexuální, méně zlobiví. Pranýřujeme se a vyčítáme si vše, co by rodiče neschválili. Rozumný dospělý hlásek říká: Co je na tom špatného? A vnitřní rodič: Úplně všechno! A tak jsme neustále mezi dvěma mlýnskými kameny. Vlastní sebeúcta X Co by na to řekli rodiče? Vnitřní rodič v naší hlavě zůstává i tehdy, když už jsou skuteční rodiče po smrti.

Co s tím? Uvědomit si, že rodiče jsou možná původcem myšlenky, ale my jsme ji přijali. A stejně jako jsme ji přijali, můžeme ji také odmítnout, protože teď už nejsme děti. Jsme dospělí. Víme, že to, co si mysleli rodiče, nemuselo být to nejlepší a správné. Proto si můžeme udělat vlastní názor a může být jiný a pro nás správný, i přes to, že by jej rodiče neschválili. Ano, není to snadné a každá velká změna trvá, tím víc, že jde o změnu podvědomého přesvědčení. Často je to však nutné k tomu, abychom měli dobrý život, zdravé vztahy a hlavně zdravý vztah sami k sobě a řídili se svou morálkou, ne morálkou někoho jiného, ještě k tomu starou jednu nebo dvě generace.

Vliv rodičů na děti a jejich budoucí vnímání světa je tak obsáhlé téma, že jej nemůžu ani zdaleka dostatečně rozebrat v tomto jediném článku. Pokud vás hlouběji zajímá, jistě dokážete nalézt velké množství knih, článků či dokonce přednášek o vlivu výchovy a (ne)dostatku rodičovské lásky na dítě. Více vědomostí v této oblasti vám pomůže nejen v řešení starých bolístek, ale také poskytne cenné informace k výchově vašich vlastních dětí. Jen málokdy totiž chceme ve výchově opakovat chyby svých rodičů a jen málokdy se nám podaří se jim vyhnout, protože jsme neměli čas najít si vlastní odpovědi - a ty jejich jsou tak snadno po ruce.

Někdy navíc pomáhá si některé staré rány s rodiči vyříkat. Raději slušně a s pokorou, abychom se dočkali upřímnosti místo obranné reakce, ale někdy to nejde. Někdy se pohádáme, někdy rány bolí a neudržíme si citový odstup. To se stává, jsme zkrátka emoční bytosti. Někdy je však i taková bouře lepší než dlouhodobé dusné ticho… A menší výměna názorů pomůže rozlišit, čí názor je čí a vrátit věty, které jsme slýchali ve své hlavě, do úst zpátky matce nebo otci a tím se od nich distancovat. Mají totiž mnohem větší váhu jako naše automatické myšlenky než když je vyřkne někdo jiný.

Nakonec chci také zdůraznit, že házet na někoho vinu ničemu nepomůže. Teď už za svůj život neseme zodpovědnost sami a je jen na nás, jestli s tím vším něco uděláme anebo se jen budeme vymlouvat na ostatní, kteří to způsobili. Protože pokud ano, pokud výmluvy budou naší jedinou akcí, pak jsme to především my, kdo se rozhodl nadále ten vnitřní hlásek rodiče poslouchat. To my jsme svého štěstí strůjci a my tímpádem můžeme za to, že jsme se z vlivu někdejší výchovy už dávno nezkusili dostat. A s tím se už žije o něco hůř než s ukazováním prstem na věčného viníka v podobě rodičů

Vybrali jste si magii nebo si vybrala ona vás?

25. října 2016 v 13:27 | Neri |  Magie
Věříte v magii? Pokud ne, tento článek pro vás možná nebude úplně zajímavý. Ani vás nehodlám přesvědčovat, abyste změnili názor. Možná bych mohla. Možná by vás přimělo k zamyšlení oznámení, že magie má mnoho podob a není to jen soubor rituálů a zaříkání k dosažení určitého cíle. Magie je víra, je to láska, je to přírodní síla, která je neuchopitelná, ale všude kolem nás. Ovládat magii znamená ovládat energii všude kolem nás a v nás. Usměrňovat ji a tvarovat dle své vůle, ačkoli i to má své hranice. Zákon zachování energie je nejen fyzikální zákon, je to zákon fungující v celém vesmíru. Energie se nikdy neztratí, vždy se pouze přeměňuje. Myšlenka je také energie, pocit je určitá energie, láska je také energie. Pokud něčemu věříte, dáváte tomu svou energii a tak vlastně čarujete. V magii nemusíte věřit, stejně bude. A pokud v ni věříte, čtěte dál, protože si povíme něco o tom, jak ji v sobě najít a také kdo ji najde ještě snáze než jiní.

Lidé, kteří se zabývají magií, mohou nosit různá přízviska. Mohou to být čarodějové, zaklínači, druidové, šamani, knězi pohanských bohů nebo mágové. Každý preferuje něco jiného a je to čistě osobní záležitostí, jestli se někdo cítí jako šaman nebo jako mág. Navíc je možno s magií zacházet různými způsoby. Někdo splňuje představy tradičního zaříkávání a pálení bylin, někdo nedá dopustit na hluboké spojení s přírodou a někdo praktikuje asketismus a snahu o dosažení duchovní dokonalosti. Také dnes existuje velké množství odvětví a uskupení. Mě osobně třeba zaujalo, že existují vyznavači chaos magie nebo faerie magie (tedy vílí).


Co chci ale říct je, že ať už tito uživatelé magie nosí jakékoli jméno, dělí se na dvě skupiny. Na ty, kteří si zvolí magii a na ty, které si vyvolí magie. Nechci tady zavádět nějaké kastování a dohady o tom, kdo je ten pravý mág zrozený pro své "řemeslo" a kdo jen "mudlovský šmejd". Obě skupiny jsou stejně hodnotné a patřit do nich má své výhody a nevýhody. Ti, kteří si magii vyberou, jí obvykle věnují mnoho času a úsilí, jsou jí nadšení a tím dohání onen drobný nedostatek talentu. Sami si ji vybrali a sami s ní mohou kdykoli skončit. Dá se říct, že jsou svým způsobem i vděčnější, protože… Druhá skupina možná o žádnou magii ani nadání k ní nestála. Možná to bere i jako životní komplikaci a raději by si její existence vůbec nevšímali.

Narozdíl od prvních si ale nemůžou tak úplně vybrat, že čarodějové nebudou. I když nebudou záměrně nic studovat, praktikovat rituály a plnit si svá přání přímými magickými prostředky, stejně budou minimálně podvědomě sem a tam energii přeměňovat, aby bylo po jejich. Navíc je bude vše magické vždy i proti jejich vůli přitahovat.

Nevděčná role poslíčků a učitelů

25. října 2016 v 13:19 | Neri |  Moudra ze života
Někdo by se mohl ptát, proč to celé dělám. Proč vedu tento blog? Proč vydávám magazíny? Proč píšu články, jako byl třeba tento? Proč se snažím ostatní poučit, předávat jim své zkušenosti? Kdo si myslím, že jsem? Popravdě, nevím. Možná jsem učitel, možná jsem posel. Nerada si hledám nálepky, protože většina zní dost megalomansky. Abyste byl učitel, potřebujete přece vzdělání (v dnešní době zjevně intuitivní vědění nestačí). Abyste byl guru, duchovní nebo něco podobného, potřebujete následovníky, kteří to o vás řeknou. A vůbec slovo guru má velmi negativní citové zabarvení, připomíná mi ty zprávy z novin, kdy si nějaký "guru" našel stádo oveček a pak je zneužíval. S takovými věcmi samozřejmě nechci být nijak spojována. Nemám stádo oveček, prostě jen občas napíšu nějaký článek nebo v osobní debatě s někým sklouznu do role kouče, poradce, psychologa… spíše než abych jen tak pasivně poslouchala. Neumím to.

Když mi někdo začne sdělovat, co má za problém, obvykle do toho začnu šťourat. Ptám se. Nutím ho se zamyslet nad skutečnou příčinou. Zkoumám věc z více stran. Cítím, v čem by mohl být zakopaný pes a co má dotyčného jeho aktuální velký problém naučit. Přijdu na to, jakou si prochází lekcí a chci mu pomoci jí úspěšně projít, aby problém přešel. Neumím pasivně poslouchat, chci tomu druhému pomoci najít řešení nebo alespoň vidět skutečnou příčinu. Vím, jak mě tohle samotnou někdy štve u mužů, kteří jsou přímo naprogramovaní na hledání řešení :-) Až na to, že já to dělám trochu jinak. Hledám řešení spíše vnitřní než vnější. Pokud není možné koupit nový dům, proč ti ten starý vadí? Co ti připomíná? A pak se dostaneme k nepovedenému manželství, křivdě z dětství, pocitu bezmoci a nedostatku koníčků… je to jen příklad, ale, chápejte, za vším povrchovým je něco většího pod povrchem a problém má někdy jiná řešení, než se na první pohled zdálo.
Bylo by to skvělé dělat pro klienty (třeba jako psycholog), ale přátele musí štvát, že jsou neustále analyzováni. Ano, někdy je to štve. Snažím se je tím neštvat, ale je to těžké, když to prostě máte v krvi. Tím chci říct, že existují lidé, kteří za různé šarlatány, ale i kvalitnější kouče a rádce, vyhází celé tisíce - a pak jsou takoví "nevděční", kteří jsou ještě uražení, že se jim snažíte pomoci a předat jim zprávy, které víte, že se k nim mají dostat. Což na jednu stranu chápu, ale stejně to občas zamrzí.


Někdy si připadám prostě jako posel někoho nahoře, kterému řeknou: Ok, tak dneska v 15:30 máš připomenout téhle osobě, že má pořád problémy ve vztazích, protože ji otec neměl rád. Tady máš článek, pošli jí ho.

Nebo: Tak tentokrát je tady fajn písnička, hezká, že? Tak se neflákej a řekni o ní tamté osobě. Pořád na téma té písně myslí, tak tady jí ho připomínáme, protože si ho tím dumáním přitáhla. Objednala. Kapiš?

Jindy jsem jen v té nevděčné roli učitele: Hele, slečna X už dlouho přehlíží, že se nemá dost ráda a myslí, že se ráda má. Načnete tohle téma, položíš jí pár otázek, trochu ji navedeš na objevení pravdy, jo? Víš co, stejně se tomu nevyhne, budou jí to ukazovat i další znamení… a ty jsi taky jedno z našich znamení, tak se čiň.

Nikdo ke mně sice takto nemluví, ale každý den se mi běžně stává, že na něco narazím a na někoho si vzpomenu a řeknu si, jo, to by potřeboval slyšet… nebo za mnou někdo přijde s problémem a já ho rozpitvám… a tihle lidé obvykle nedostanou, co chtěli, ale to, co potřebovali. Protože vyšší moc je tak trochu drsná a praktická a málokdy nám dává přímo to, co chceme. Obvykle právě dostaneme, co potřebujeme. Jak se říká, chtěl jsem sílu a dostal jsem překážky, aby mě posílily. A tak jsem chtě-nechtě ten "drsný" zástupce a posel někoho shora, který musí k lidem doručovat zprávy, které slyšet nechtějí - asi jako pošťák, co doručuje dopisy od soudu či finančáku - a dělat jim zrcadlo. A chápu, že není mým úkolem být oblíbená, že naopak musím ostatní posouvat za jejich hranice, i když se jim to moc nelíbí. A je to nevděčný úděl, ale je můj, takže co? Takže mi podle všeho zůstane a musím se s tím smířit :-) Naštěstí alespoň sem na blog obvykle chodí lidé, kteří moje zprávy slyšet chtějí. Rozhodně se dá článkům vyhýbat mnohem snáze než mé přímé přítomnosti ve vašem životě. Takže si toho važte, že nejsem vaše kamarádka :-D


PS: Jelikož tak ráda pitvám nejen cizí, ale i svou osobnost a také osobnosti svých herních nebo knižních postav, narazila jsem na zajímavou typologii dle archetypů bohů a bohyní a rovnou tam našla jeden asi nejlépe vystihující mě, pod archetypem Isis. Skvěle to vystihuje mou potřebu "posouvat ostatní". A můžeme tam zkusit najít také sebe, jen tak pro legraci a sebepoznání.

Otherkin - novodobé šílenství nebo utajovaná skutečnost?

25. října 2016 v 13:14 | Neri |  Věci mezi nebem a zemí
Otherkin je složenina ze slov other = jiný a kind = druh (v hovorové řeči se využívá i alternativa kin) a je to označení, které sami pro sebe začali používat někteří lidé, s tím, že nejsou lidé, ale jiné bytosti, třeba draci, víly, mimozemšťané, vlkodlaci, upíři, démoni a další. Otherkin byla/je v zásadě subkultura, spojení těchto lidí, kteří mají svá fóra a weby, kde diskutují o tom, jaké je být jiný, jak proběhlo jejich "probuzení" (=uvědomění si, že nejsou lidé) a o svých zvláštnostech, resp. zvláštnostech svého druhu.

Zajímavé je, že tyto věci se málokde dočtete. Pokud už někdo píše o Otherkin, tak pouze shrnutí o tom, co onen pojem znamená a do detailů se nepouští. Já kdysi objevila český web s velkým množstvím článků o různých druzích otherkinů, probuzení, teoriích jejich původu,… zkrátka celý teoretický základ, na kterém tato subkultura stojí. Sdílela jsem odkaz na něj i zde na blogu. O pár let později už blog neexistuje. Jako by se po celé té záležitosti slehla zem. Také v angličtině je pouze pár webů, málokterý s podrobnějšími informacemi.

Podle mě nikdo nemá odvahu o tom psát. Možná jim přišlo mnoho rozhořčených reakcí od lidí, kteří je mají za šílence. Možná si otherkini svou filozofii sami rozmysleli na naléhání okolí a psychiatrů. Možná jsou opravdu praštění. A možná ne. Možná je na jejich smýšlení o vlastní odlišnosti něco pravdy.

Doreen Virtue napsala úspěšnou knihu Pozemští andělé o duších víl, čarodějů, andělů a mimozemšťanů v lidském těle. Někteří příslušníci duchovní komunity ji považují za snůšku smyšlených keců, jiní ji mají pomalu za svoji bibli a jsou šťastní, že někdo konečně vysvětlil, co jsou zač. V zásadě je tedy uznávaná a nikdo ji moc neřeší. Teorie otherkinů se od té její až tak moc neliší. Také si myslí, že mohou být vílami. Tak proč oni jsou za blázny a ona až tolik ne? Pokud mezi námi chodí vtělené víly, proč by se zde nemohla objevovat i jiná stvoření, jako jsou zmínění draci nebo i démoni? Je to odvážná otázka, to uznávám, a její zodpovězení nechávám na každém z vás. Můžete se pustit do drsné diskuze a mlátit se argumenty, proč to možné je nebo není. Můžete si své názory nechat pro sebe. Ale než se do toho pustíte, měli byste vědět více, než lze vyčíst ze základního popisu na wikipedii.


Vědátoři INTP

25. října 2016 v 13:08 | Neri |  Psychologie
V rámci MBTI typologie jsme si již rozebrali typy INFJ, INTJ, INFP a je jen přirozené, že si tentokrát rozebereme posledního zástupce intuitivních typů, kterým je INTP. Pokud bychom chtěli INTP dát nějakou slovní nálepku, nejlépe by se k němu hodilo přízvisko "vědátor", možná dokonce trochu zmatený vědec. Zatímco INTJ má ve všem pořádek, plánuje a ovládá se, INTP je více nahodilý, spontánní. Pokud má skvělý nápad, hned se vrhne do jeho uskutečňování, aniž by se příliš zamýšlel nad tím jak dosáhnout jeho uskutečnění. Vrhne se na cestu a doufá, že se cíl ukáže. Někteří INTP jsou také věrni svému předobrazu nepraktických vědců a nezřídka se jim stává, že vyrazí na nákup, ale vrátí se za šest hodin bez nákupu, zato s hlavou plnou nových myšlenek.

Dle výzkumů jsou jich asi 3 % v celé populaci a je to zjištění, které se jim bude pravděpodobně líbit, neboť nesnáší představu, že by byli považování za běžné nebo obyčejné. Cení si svého intelektu, vynalézavosti a kreativity a jsou rádi, pokud i ostatní lidé vidí tyto jejich kvality a umí je ocenit. Rádi také hledají řešení problémů, nejasnosti, spojitosti, vzorce a nové způsoby, jak něco udělat. Čím nejasnější, tím lepší. Ponoří se do chaotického problému se zájmem a nadšením, jaké se jen tak nevidí. Jen pak nečekejte, že vám vytvoří přehlednou a strukturovanou zprávu o svých výsledcích. Takovými banalitami se zkrátka nezatěžují. Nemají na to čas. Támhle už je zase něco nového, co je třeba prozkoumat, tak si nějak přeberte tu změť geniálních myšlenek, které vám řekli (a pro ně jsou naprosto uchopitelné a pochopitelné, zatímco vy jste ztraceni v překladu).




Jelikož jsou T typem - upřednostňují rozum před city - je pro ně těžké chápat emocionální výlevy jiných lidských bytostí. Chtějí vše sdělit stručně, jasně a logicky, jinak to není hodno jejich zájmu a tečka. Také nemají rádi, když někdo kritizuje jejich názory a myšlenky. Pokud využije navíc citové důvody, proč je něco špatný nápad, tím spíš se tím nebudou zabývat. Oni sami už své myšlenky rozebrali ze všech možných úhlů, protože se bojí, že něco přehlédnou a jejich představy se nenaplní. Děsí je selhání. Rozčilují je pravidla a autority, které je omezují v jejich intelektuálním rozletu a uskutečňování idejí. Naproti tomu bývají dobří ve vysvětlování složitých principů jednoduchou formou, pro ty "méně nadané". Jsou spíše samotářští, vystačí si bez společnosti, zaměstnají se svými zájmy a myšlenkami a dokážou se do svého vnitřního světa ponořit natolik, že jim unikne fakt, že už tři měsíce nebyli na kávě se svými přáteli (pokud nějaké mají). Své emoce skrývají, nemají potřebu je naplno vyjadřovat a zatěžovat jimi okolí. Pokud jsou dotčeni nebo raněni, reagují obvykle ostrým sarkasmem.

Při seznamování umí docela obstojně flirtovat, slovíčkaří, jsou dokonce hraví, partnerovi obvykle imponují právě svou vášní pro své myšlenky a vnitřní svět, zápalem a inteligencí. Jsou nezávislí, docela plaší a nesnadno navazují společenské kontakty a partnerství, ale jakmile již s někým začnou na vztahu pracovat, jsou obvykle loajální a nechtějí již odvedenou práci jen tak zahodit. Radši se vyhýbají střetům, třeba snahou o naprostou upřímnost a vzájemné porozumění. Konflikty se snaží řešit logickou cestou, což málokdy funguje. Jejich partneři jim mohou vyčítat, že jsou neustále ve své hlavě, věnují se více svým velkým myšlenkám než jim a nejsou romantičtí - a možná by to uměli, kdyby dostali návod, ale nějak je ani nenapadne, že by měli.

Vhodná povolání: vědci, architekti, právníci (umí skvěle hledat kličky nebo díry v argumentech jiných), detektivové, analytici, programátoři, matematici, hodí se pro ně práce na volné noze (nemají rádi omezování), ale pokud by měli třeba sami zakládat firmu, pravděpodobně by se díky nízké organizaci dlouho neudržela, v takové chvíli potřebují spojit síly s méně chaotickým typem (s koncovým J, např. INTJ, ISTJ) a být inovátory s nápady, nikoli tím, kdo firmu přímo řídí



Bylo, nebylo, dospělý dostal naději

25. října 2016 v 13:04 | Neri |  Divadlo, filmy a seriály
Některé pohádky začínají za sedmero horami a některé u televizní obrazovky. Ta moje vlastně přišla při žehlení. Když jsem sama, na televizi se vůbec nedívám, ale tehdy jsem zrovna byla o prázdninách u rodičů a to je v obýváku obrazovka zapnutá pořád. Byla to náhoda, že máma zrovna zapomněla přepnout kanál a nechala tam seriál, na který se jinak nedívala. Bylo, nebylo. Přesně tak. To je název seriálu. Možná jej znáte, možná ne, ale určitě stojí za to, abyste mu dali šanci. Já mu ji po čtvrt hodinové ukázce dala a rozhodně jsem nelitovala.

Bylo to zrovna v době, kdy jsem zoufale potřebovala naději. Pokud si vzpomínáte, psala jsem, že nenávidím svého vnitřního snílka, resp., že jsem si veškerou naivitu, sny a touhu po šťastných koncích zakázala. Téměř všechny nás to potká. Dospělost, realita, starosti a neúspěchy. Kde pak hledat naději? Jak vůbec doufat v obrat k lepšímu? Pochopila jsem, že dospělí potřebují pohádky stejně jako děti. Anebo možná ještě více. Děti se učí, že dobro vítězí nad zlem a dospělí se učí, že pohádkám se nedá věřit. Jenomže něčemu věřit musíme. Někdo nám musí ukázat, že zázraky existují, jinak se nám vyhnou. Každý přece ví, že víra je pro uskutečnění zázraků nutná.




Kam za zážitky a kouzelnou kulturou?

25. října 2016 v 12:55 | Neri |  Kulturní akce
Zajímá vás, kam vyrazit za trochou té historie a magie, za atmosférou, která se jen tak nezažije a akcemi, na které se nezapomíná? Ať už se chcete ponořit do atmosféry dob keltského osídlení, lépe poznat příslušníky gothické subkultury nebo si jen zatančit mezi čaroději a vílami, mám tady pro vás několik nadcházejících akcí, které by rozhodně neměly ujít vaší pozornosti.

Již 5. listopadu můžete prožít oslavu Samhainu v keltském stylu, stačí, když se vypravíte do archeoskanzenu v Nasavrkách poblíž Pardubic. Akce se koná při příležitosti oficiálního otevření archeoskanzenu pro veřejnost a je možné, že se tam potkáme. V rámci jedné z akcí hnutí Brontosaurus jsem pomáhala se stavbou a ještě dlouho to na otevření nevypadalo, proto mě tak těší, že jsme se konečně všichni dočkali. Dokonce jsem o archeoskanzenu dělala kdysi videočlánek. A na co se můžete těšit? Milovníky historie a řemesel určitě potěší kovářská dílnička, kde si budou moci toto řemeslo vyzkoušet, jiní si třeba rádi vyrobí lampiony nebo zastřílí z luku. To hlavní, na co se však já osobně těším, je úžasná atmosféra. Především po setmění, až budou historické domečky osvětlovat jen ohně a lampionový průvod.


Pro více informací, vstupné, atd. nahlédněte přímo na stránky Boii, které archeoskanzen spravují.

Do Nasavrk se pak dostanete nejlépe autobusem z Pardubic, vystoupíte na náměstí a dále se jde kousek pěšky podél velkého nepřehlédnutelného rybníku. Pro jistotu si najděte mapku, kudy se tam jde, ale věřím, že se neztratíte, když půjdete s davem. Předpokládám, že lidí tam bude dost :-)


Určitě mě potkáte na jedné spíše gothické akci v Brně s názvem Afterdark Fair. Byla jsem na předminulém ročníku (recenze zde) a těším se, že se tam opět vypravím i letos. Koná se 19. listopadu v Kabinetu Múz a potěší ducha i oko každého milovníka temnější kultury. Jistě nebude nouze o dobrou hudbu, taneční vystoupení, nějakou tu přednášku a improvizovanou módní přehlídku. Tou myslím oblečení gothiců, milovníků historie a podobných, kteří na takovou akci obvykle vytáhnou své nejzajímavější šaty. Jen jeden z mnoha důvodů, proč se na Afterdark Fair rozhodně nezapomíná!
00
Úvodní fotka


Za zmínku stojí také tradiční vánoční koncert Asonance, letos opět 21. 12. v brněnském Semilassu. Tuto skupinu mám velmi ráda, spojuje v sobě kouzlo bardských písní, krutého středověku, tajemných pověstí a čistého ženského zpěvu s tradiční melodií Irska a Velké Británie. Navíc vždy při živém vystoupení přihodí pár vtípků a rozhodně jde o příjemnou podívanou. Doporučuji si zakoupit vstupenky k sezení předem, a pokud to nejde, tak pohodlné boty, protože jsem předloni málem stála, nebýt jedné šťastné náhody.


Poslední z akcí, která mě zaujala a snad se na ni i vypravím, je pražský Fantasy ples, který se koná každoročně a je skvělou příležitostí pro všechny milovníky fantasy, aby potkali podobně "postižené" lidi, zatrsali si v převleku víly či elfa a užili si pořádné pohádkové atmosféry. O příštím ročníku zatím není příliš informací, pravděpodobně bude zase někdy v únoru či březnu 2017. Jakmile bude více informací, dám vám vědět, případně můžete také sledovat facebookové stránky akce.

A pokud se bojíte, že na takový ples nemáte šaty, nezapomeňte, že šiju i na zakázku ;-)


Pokud narazím na další zajímavou událost, budu vás informovat zde nebo na facebooku a doufám, že se na některé ze zmíněných akcí s vámi - svými čtenáři - potkám. Kultuře zdar! :-)

Borec na konec - říjen 2016

25. října 2016 v 12:47 | Neri
Původně jsem zde chtěla dát tento obrázek, ale už jste jej možná viděli na FB. Pokud ne, tak zde je a pokud ano, výjimečně přidávám ještě jeden :-)

Snape: Pane Pottře, proč jdete pozdě do hodiny?
HP: Čaroděj nikdy nechodí ani příliš pozdě ani příliš brzy, vždy přijde přesně v okamžik, kdy přijít zamýšlel.
Gandalf: To je můj chlapec!



A druhý pro znalce popíku (Call me maybe... ale věřím, že většina z vás to zná ;-))

Hej, právě jsem vás potkal
a tohle je šílený
ale...
odnesu prsten do Mordoru
tak mi třeba pomozte?
...



Když princ nejede a nejede

18. října 2016 v 0:39 | Neri |  Moudra ze života
Nám ženám se někdy stává, že už od mládí vyhlížíme toho prince, co přijede a spasí nás. Změní naše životy k nepoznání (k lepšímu), udělá nás šťastnými a bude tím dokonalým mužem, o jakém jsme vždy snily. Když jsme malé holčičky, je to snadné, stačí, že je princ krásný a zachrání nás a hned se zamilujeme. Tedy, alespoň si to tak představujeme. Později už ten dokonalý princ přijíždí v autě, má stabilní, dobrou práci, miluje děti a rád chodí do divadla. Muži zase čekají na princezny, na ty ženy, které budou tak krásné, křehké, dokonalé, zároveň nadšené pro vyvařování večeří i zahřívání postele. A tak čekáme. Teď je nám sice špatně...

"Ale počkej, až přijde princ..."

... nebo princezna, tak se určitě vše spraví. A teď vážně. Hádám, že už jste dospělí nebo se k dospělosti alespoň blížíte a začíná vám docházet, že nikdo nepřijde, nespasí vás a nevyřeší vaše problémy. Došlo vám, že pohádky jsou pro děti a realita je jinde. To je v pořádku, tak to holt je. Přesto ale zůstává ta touha mít vedle sebe někoho, muže či ženu, se kterým budeme šťastní, v naplňujícícm vztahu, ať už to pro nás konkrétně znamená cokoli. Co ale dělat, když ten princ nejede a nejede?




U Sněhurky si příklad neberme. Čekat a čekat, dokud nezešedivíme a neuvadneme, není tou pravou strategií. Také vám nebudu radit, že máte začít chodit více do společnosti, třeba do barů, a někoho aktivně uhánět. Je to již takovým, bohužel však pravdivým, klišé, že ten pravý či ta pravá se objeví ve chvíli a na místě, kde to nejméně čekáme. Pokud však chcete vyjít svému štěstí naproti, dám vám pár rad, v čem by mohl být zakopaný pes a co můžete zkusit, aby ten princ přecejen přijel. Lépe řečeno - podíváme se na hlavní překážky, které nalezení partnera či partnerky brání.


1. Rozhodnout se a opravdu chtít

Pokud se mají dvě osoby setkat, musí po tom obě silně (podvědomě) toužit.
Anebo zkrátka v sobě mají něco, co toho druhého přitahuje jako magnet.
A toto "něco" může být jak pozitivní, tak negativní.

Co se změnilo?

16. října 2016 v 11:54 | Neri |  Oznámení
Moc toho nebylo :-) Alespoň tedy ne vnějškově. Lehce jsem pozměnila design, předchozí modrá slečna už se mi trochu okoukala, a dala jsem blog více do fialova, ale jinak celé menu a rozložení textu zůstalo stejné. Rozcestníky jsem zjednodušila, takže už nejsou celoobrázkové. Zkrátka si myslím, že teď vypadají líp. Udělala jsem hromadou revizi článků, udělala perexy tam, kde byly moc dlouhé a vymazala jsem starou sérii o přírodní magii. Byly to asi 7 let staré články a psané, na mé dnešní poměry, dost dětským a nevážným stylem. Hodlám je v nejbližší době nahradit novými, aktuálními a snad i lepšími. Co se týče obsahové stránky, teprve rozmýšlím, jaká hlavní témata zde v budoucnu budou. Nadále budeme duchovní blog, ale o čem konkrétně se bude psát, no, uvidíte :-)

Vílí magazín vyjde, pokud vše půjde podle plánu, 25. 10.

Jste starou duší?

11. října 2016 v 10:30 | Neri |  Sebepoznání
Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik životů už máte za sebou? Jak je vaše duše, takzvaně, stará? Samozřejmě není lehké určit kolik let za sebou máte, neboť čas funguje zcela jinak, než si lidé myslí. V zásadě bych mohlaříct nefunguje, protože co se minulých životů týče, z lidského hlediska řečeno, můžete žít v Americe 20. století, poté mít život v Anglii 18. a poté život v roce 2522. Čas je cyklická, zvláštní, pro lidské chápání nepochopitelná veličina, pokud se jedná o čas jaký zažívá duše. Radši se tím tedy moc nezatěžujte. Stará duše má za sebou mnoho zkušeností. V případě lidských duší mnoho životů a v případě vtělených bytostí závisí jakési "duševní stáří" - tím myšleno moudrost - na tom, co je za bytost a co má tato bytost za sebou v domovské sféře. Zjednodušeně řečeno. Ještě jednodušeji řečeno, většina vtělených jsou staré duše. Např. andělé mají už tak nějak v popisu práce být vyspělí a moudří, ačkoli žít jako člověk a dostat lidské potřeby, emoce a to všechno je velmi, velmi náročné. Ale nemusíte věřit v koncept vtělených duší, pokud věříte v duše, třeba vás uklidní, že nejste divní, jen trochu... ehm... staří :-)

Starou duší můžete být tehdy, když jste jaksi vyspělejší než vaši vrstevníci. Osud planety a vaše životní poslání vá zajímá víc, než jaká párty bude tento víkend. Na párty navíc chodíte neradi, neboť jste introverti a v opíjení se do němoty nevidíte žádnou hodnotu, radši byste šli pomáhat opuštěným kočkám do útulku nebo nalévat polévku bezdomovcům nebo se vydat na pochod eko/ezo/bio veganů za svobodné volby/omezení dětské práce/světový mír a tak podobně. Samozřejmě možná nechodíte po pochodech a raději vymýšlíte, jak můžete sami změnit svět - třeba takovým detailem, že naučíte své děti slušnosti a vděčnosti a sami se budete usmívat na cizí lidi a zlepšovat jim den.

Asi pro vás nebude jednoduché mít děti. Ne, že byste to fyzicky a psychicky nezvládli a nejspíš byste byli i skvělými rodiči, neboť ctíte svobodu volby každého jedince a nechcete nikoho svazovat nebo shazovat sebevědomí. Jste citliví a k ostatním ohleduplní a také empatičtí a tento svět vám často přijde nesnesitelně zlý. Nicméně. Jste tak nějak intuitivní a duchovní a dobře cítíte, když něco není "ono" a tak když pořád nalézáte partnery, kteří nejsou "ono" a vůbec vám nerozumí a radši by šli na tu party a osud světa je jim lhostejní, cítíte se tak nějak... divní, nemístní, nespokojení s takovým člověkem. Vnitřně toužíte po další staré duši. Těch není až tak moc, proto si můžete říkat, že děti a svatba se vás nikdy nedotknou. Ale zase chápete nějak intuitivně zákony vesmíru a díky své intuici víte, kam jít a co dělat a tak je více než pravděpodobné, že pokud po tom opravdu toužíte, jednou vás osud s někým takovým svede dohromady.


Ano, jste vnitřně staří. Můžete s vrstevníky blbout a hrát si, když máte náladu, můžou vás zajímat drby nebo novinky popových zpěváků a máte v sobě i tuto mladou část... no a pak přijdete domů, vydechnete si - konečně sám a sám sebou. A jdete si kopat na zahrádku, lušit křížovky nebo plést. Cítíte se osamělí. Na své vrstevníky jste moc staří, vaše priority leží jinde než ty jejich. A na starší jste zase moc mladí - vzhledově a věkově a oni vás nepovažují za sobě rovné, ačkoli je možné, že duševně je převyšujete. Připadá vám ironické, když se vám někdo starší snaží radit a vy už tak nějak víte, co byste poradili jemu. Myslí si, že prožil 50 let a proto ví vše nejlépe. Vy víte, že ačkoli je vám 18 nebo 23 nebo třeba 36, stále jste toho prožili více než on a víte, k čemu ještě nedospěl a co dál by měl pochopit. Ale říkat mu to je zbytečné, neboť většina lidí prostě nevěří na duše, natož na koncept starých duší. Kdo by vá poslouchal? A tak se rozmrzele bavíte s kočkou. Neboť ta vás neřeší, nesoudí a má vás ráda. Možná. Když máte něco dobrého. Vždy jste si nejlépe rozuměli se zvířaty; a jako děti s dospělými a bolelo vás, když vás nebrali vážně.

Pro shrnutí, je možné, že jste staré duše, když:
  • jste samotáři, neboť si nerozumíte se svými vrstevníky
  • a vaši vrstevníci si myslí, že jste nudní, protože vás nebaví to, co je
  • o víkendu chcete spát, číst si, udělat nějakou práci a párty vás neláká
  • lidí jste ostatně viděli až nad hlavu během týdne
  • nerozumíte si příliš s technikou, máte radši skutečné knihy a rozhovory než elektronické
  • starší lidé vás podceňují kvůli vašemu věku
  • máte sklony randit s významně staršími partnery, ale stejně to není ono
  • zajímá vás pravda, moudrost a získávání znalostí, neboť v nich vidíte hodnotu
  • zajímají vás spirituální věci, seberozvoj, možná máte i nějaké schopnosti
  • víte, že je něco nemorální/špatný nápad/vymstí se nedokážete ignorovat svou intuici
  • a jste pro to pro ostatní "divní"
  • chápete, že vše v životě i život sám je pomíjivý a berete smrt jako součást života
  • hodně přemýšlíte, zpětně hodnotíte své činy i činy ostatních
  • moc vás nezajímá materiální bohatství
  • je pro vás důležitější ve světě něco změnit, zlepšit, než vydělávat peníze
  • máte velký nadhled pro život, překážky vidíte jako dočasné, přijímáte i to negativní, co vás potkává
  • a máte chuť se plácnout do čela, když vidíte, jak ty mladé duše pořád ještě řeší prkotiny
  • umíte si vychutnat přítomný okamžik, ale myslíte spíše do budoucna než na aktuální potěšení
  • jste zodpovědní, za sebe i za ostatní, v pubertě z vás byli ostatní na nervy, že jste "jako jejich matka/otec"
  • a nechápete, jak mohou být ostatní tak nezodpovědní a zahazovat své životy a bezpečí
  • rádi udílíte rady, protože chcete pomoci, a ostatní to považují za buzerování, "všeználek, co?"
  • rádi zkoušíte nové způsoby, jak něco udělat, vyřešit problém, jste kreativní
  • již v dětství jste byli moc vyspělí, chápali jste dospělé lépe než ostatní děti
  • někdy přijdete na určité místo a máte pocit, že jste tam už byli, slyšíte o něčem a jako byste to už věděli, někoho potkáte - a znáte ho, ačkoli jste se v tomto životě nepotkali; a tyto věci se vám dějí tak často, že už je ani neřešíte
  • prostě cítíte, že jste staří - říká vám to vaše intuice a někdy i lidé okolo