Celistvost vs láska

29. září 2016 v 16:19 | Neri |  Mezilidské vztahy
Již dříve jsem si všimla, že tzv. "duchovní lidé" stále mluví o tom, jak musí být člověk celistvý a spokojený sám, aby si našel vhodného partnera, či téměř, aby měl vůbec právo nějakého partnera mít. Plačící nedovobrovolně-single lidé jsou tak nějak upozaďováni s tím: Co blbneš, musíš být šťastný sám/sama, jinak žádný partner nepřijde! A ano, je asi nezdravé být na někom přehnaně vázán a nemít žádné koníčky, ale naopak přílišná nezávislost ve vztahu vede k citovému oproštění, ochladnutí, kontrole nad tím, kolik lásky dává člověk dál. Nezávislost funguje v nezávazných vztazích, ale v partnerském vztahu musí být partneři pár, tedy dva, tedy "my" a tedy dvojice lidí, kteří na sobě závisí.

Pokud máte monogamní vztah, nemůžete být na partnerovi plně nezávislí, to prostě nejde. Vybrali jste si ho a pokud máte, což většina lidí má, vztah vyžadující věrnost, nejde si některé potřeby naplňovat jinde. Prostě pokud máte partnera, je to on, komu chcete večer usínat v náručí, s kým se chcete a máte líbat, s kým nakupujete, zařizujete domácnost a plánujete budoucnost. Můžete si zajít zahrát squash s kamarády, ale večer se asi ke kamarádům tulit nebudete. Protože s nimi nechodíte, chodíte s partnerem - a to od vás obou vyžaduje určité závazky a zodpovědnost za toho druhého. Ano, ve vztahu jste skutečně zodpovědni do určité míry za štěstí toho druhého. Nejste zodpovědní za jeho dětství, rány z minulosti nebo nízké sebevědomí, ale pokud svého drahého nebo drahou podvedete a víte, že ho to raní, pak je toto zranění na vaši zodpovědnost. Měli jste na výběr mezi svým potěšením (cokoli vás k tomu vedlo) a důvěrou partnera a vybrali jste si to první. Tvrdit, že jeho bolest v důsledku toho je jeho problém, je takový škaredý duchovní alibismus.

Mám pocit, že takový duchovní alibismus dnes roste jako houby po dešti. Pokud někdo něco chce, no prosím, ať si to přitáhne do života nebo zařídí sám. Pokud někomu něco schází, jeho mínus. Je nemocen? Může si za to sám. Ohradil se vůči tomu, že je to jeho chyba? Hlupák, já mám přece pravdu, jen on je nedostatečně duchovně na výši, aby to viděl. Každý jsme zodpovědný jen sám za sebe. A že se seberalizuji a jedu na měsíc do hor? No a? Jemu má stačit jeho vlastní společnost, co ode mě pořád chce? To kdyby byl duchovně na výši jako já... (čti: kdyby se bál lásky natolik, že by si držel odstup a žádnou skutečnou lásku nevydával a skutečný vztah nebudoval...)



Možná trochu přehnané, ale nepřipomíná vám to některé duchovní chytráky? A je to i důvod, proč jsem byla na čas z duchovní komunity dost znechucená a nechtěla jsem vidět žádné články ani videa ani nic jiného, protože ten neustálý nátlak "buďte takhle hrozně duchovní nebo jste špatně, ale myslet si, že jste špatně, je vlastně taky špatně" mě už, i bez prominutí, sral. Člověk se tím vším zabývá proto, aby byl šťastný, ale po čase zjistí, že šťastný není, jen si nabral kýbl výčitek za to, že si za to může sám a tendenci předstírat, že je ok, i když není. Protože by byl za přízemního blbce.

A proto mám z těch všech takzvaných učitelů nejradši Teal, protože se nebojí věci říkat jak jsou, bez okras a také kritizovat chování těchto rádoby dokonalých lidí. Mám pocit, že duchovní osvěta potřebuje osvětu. Před pár lety pro nás bylo novinkou, že jsme zodpovědni za svůj život a bylo to prezentováno jako úžasná věc, která změní životy a všem pomůže. Jenomže. Lidé mají úžasnou vlastnost vše dobré a užitečné překroutit ve způsob, jak si ubližovat, takže nyní spíše potřebujeme připomínat, že i když jsme podvědomě schopni tvořit svůj život, je v pořádku, že vědomě nám to nejde. Je v pořádku mít negativní pocity, mít potřeby, chtít věci, milovat a hromadit a být lidský, nikoli dokonale duchovní, protože - to vlastně ani není reálné. Místo, aby lidé začali zlepšovat své životy, naučili se akorát potlačovat a dokonce snad urážet své potřeby, touhy, pocity, ego a vše z duchovného hlediska "nevhodné". Přitom pocity a touhy jsou jádrem lidské bytosti, tím, co ji nutí někam směřovat a co jí přináší radost. Nemůžeme přestat cítit a chtít; a nutit se k tomu je naprostý opak sebelásky a sebepřijetí, je to zavrhování sebe sama. A to není duchovní. A není to dobré. A není dobré ani zavrhovat potřebu milovat, protože kdybychom ji neměli, proč bychom měli rodiny? Proč děti? Prostě bychom vymřeli. A nemyslím si, že to bylo zařízeno takto, abychom se oprostili od potřeby lásky a vymřeli. To nedává žádný smysl. Láska je naopak tím, co se na lidech vždy vyzdvihovalo. Láska a soucit. Tak proč se vzdávat lidskosti? Abychom byli duchovními lidmi? Ne, to opravdu není cesta a já doufám, že to již chápete nebo alespoň brzy pochopíte. Je třeba si najít svou vlastní cestu. Cestu s láskou.

Víte, co není láska? Být s někým ve vztahu, protože potřebujete, aby vás někdo miloval. A zároveň dotyčnému vyčítat, že chce lásku od vás. Říkat mu, že si má vystačit sám a je na vás moc závislý. Tvrdit, že vy lásku nepotřebujete - lhát v tom možná i sám sobě - že se milujete dost. A podvědomě druhému vyčítat, že vám nedává, co chcete... a podvědomě jej za to i trestat odpíráním věcí, které po vás chce, aby byl šťastný. A říkat mu, ať si zařídí štěstí sám. Pokud byste vztah opravdu nepotřebovali vy sami, v žádném nejste. Tak je to jednoduché. Pokud nechcete, zkrátka to nepohodlí nestojí za to.

A víte, co je láska? Láska je, když s tím druhým chcete být proto, že je to zkrátka on. Když lásku chcete dávat a chcete ho udělat šťastným. Kdykoli vám říká, čím ho můžete potěšit, máte vlastně radost, že víte, jak udělat radost jemu. Máte své hranice, jistě, neuděláte něco, co se vám příčí, ale pokud se vám to nepříčí, vyhovíte rádi. Chcete mu pomoci. Vylsechnout ho, když ho něco trápí. Chcete ho pohladit a říct, že to bude dobré. Chcete mu nosit čaj, když je nemocný. Chcete, aby se váš partner cítil milován a pokud máte partnera se stejným přístupem, máte vztah s oboustrannou láskou. Založený na dávání, ne výčitkách a touze brát - ani na hrané nezávislosti. A když vám ten druhý chybí, tak to řeknete. A když ho štvete, řekne vám to. Vztah je být dva na problémy obou, ne házet problémy každého na něj.

Myslím, že se sebeláskou je to podobné. Teprve když víte, jak plně milovat někoho jiného, naučíte se milovat sebe. A když milujete sebe, máte tolik lásky, že ji zase chcete dávat dál. Dětem, partnerovi, přátelům, koho si vyberete. Nejste ale povinni milovat všechno a všechny a nejste povinni být dokonalí a sebe-milující pořád. Máte právo mít potřeby, sny a touhy a být nespokojení. Jste jen lidé. Tak si ty touhy plňte. Sebeláska je ostatně touha potěšit sebe, protože sobě chcete udělat radost, stejně jako láska je dělat radost jiným. Alespoň myslím, můžete nesouhlasit. Také myslím, že sebeláska je pořád napůl věcí dohadů, protože nikdo ji ještě nemá perfektně zvládnutou, jsme teprve na začátku. Možná děláme první krok. A možná se lépe udělá ve dvou.

K sepsání článku mě vedl jiný článek na webu o psychologii. A je skvělý, takže vám doporučuji si jej také přečíst: https://psychologie.cz/spriznene-duse-se-chteji-potrebuji/

Mimochodem, pokud tedy chcete dát lásce šanci, víte už, co je jediný dobrý důvod k uzavření manželství?


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama