Září 2016

Celistvost vs láska

29. září 2016 v 16:19 | Neri |  Mezilidské vztahy
Již dříve jsem si všimla, že tzv. "duchovní lidé" stále mluví o tom, jak musí být člověk celistvý a spokojený sám, aby si našel vhodného partnera, či téměř, aby měl vůbec právo nějakého partnera mít. Plačící nedovobrovolně-single lidé jsou tak nějak upozaďováni s tím: Co blbneš, musíš být šťastný sám/sama, jinak žádný partner nepřijde! A ano, je asi nezdravé být na někom přehnaně vázán a nemít žádné koníčky, ale naopak přílišná nezávislost ve vztahu vede k citovému oproštění, ochladnutí, kontrole nad tím, kolik lásky dává člověk dál. Nezávislost funguje v nezávazných vztazích, ale v partnerském vztahu musí být partneři pár, tedy dva, tedy "my" a tedy dvojice lidí, kteří na sobě závisí.

Pokud máte monogamní vztah, nemůžete být na partnerovi plně nezávislí, to prostě nejde. Vybrali jste si ho a pokud máte, což většina lidí má, vztah vyžadující věrnost, nejde si některé potřeby naplňovat jinde. Prostě pokud máte partnera, je to on, komu chcete večer usínat v náručí, s kým se chcete a máte líbat, s kým nakupujete, zařizujete domácnost a plánujete budoucnost. Můžete si zajít zahrát squash s kamarády, ale večer se asi ke kamarádům tulit nebudete. Protože s nimi nechodíte, chodíte s partnerem - a to od vás obou vyžaduje určité závazky a zodpovědnost za toho druhého. Ano, ve vztahu jste skutečně zodpovědni do určité míry za štěstí toho druhého. Nejste zodpovědní za jeho dětství, rány z minulosti nebo nízké sebevědomí, ale pokud svého drahého nebo drahou podvedete a víte, že ho to raní, pak je toto zranění na vaši zodpovědnost. Měli jste na výběr mezi svým potěšením (cokoli vás k tomu vedlo) a důvěrou partnera a vybrali jste si to první. Tvrdit, že jeho bolest v důsledku toho je jeho problém, je takový škaredý duchovní alibismus.

Mám pocit, že takový duchovní alibismus dnes roste jako houby po dešti. Pokud někdo něco chce, no prosím, ať si to přitáhne do života nebo zařídí sám. Pokud někomu něco schází, jeho mínus. Je nemocen? Může si za to sám. Ohradil se vůči tomu, že je to jeho chyba? Hlupák, já mám přece pravdu, jen on je nedostatečně duchovně na výši, aby to viděl. Každý jsme zodpovědný jen sám za sebe. A že se seberalizuji a jedu na měsíc do hor? No a? Jemu má stačit jeho vlastní společnost, co ode mě pořád chce? To kdyby byl duchovně na výši jako já... (čti: kdyby se bál lásky natolik, že by si držel odstup a žádnou skutečnou lásku nevydával a skutečný vztah nebudoval...)


Milujete fantasy?

26. září 2016 v 13:14 | Neri |  Oznámení
Pokud jste si na otázku v nadpisu nadšeně odpověděli "ano!" či pokud se jakýmkoli způsobem zajímáte o fantasy, tedy třeba literaturu, dračák, pc hry nebo seriály, vyplňte mi prosím dotazník související s tímto tématem a s fantasy oblékáním. Slibuji, že tam jsou i obrázky :-D a příp. malý dáreček za vyplnění.

Každopádně mi dobře poslouží každá odpověď, ať už vás zajímá jen fantasy nebo i oblékání v tomto stylu.


A také prosím, pokud máte známé, kamarády, rodinné příslušníky a další, které fantasy také zajímá, rozšiřte dotazník i mezi ně aby se dostal k co nejvíce lidem. Chci totiž touto cestou nejen zjistit, jaké věci by se líbily, ale také trochu zvýšit povědomí o tom, že i něco jako fantasy oblečení existuje. Děkuji :-)

PS: K článku patří také anketa, klikněte tedy na celý článek a mrkněte na ni. Týká se kurzů, o kterých přemýšlím, že bych s nimi začala a nechci zbytečně něco organizovat aniž by o to byl opravdový zájem. Taktéž pokud myslíte, že znáte někoho, kdo by měl o kurzy apod. zájem, odkažte ho, prosím, sem. Při vyplňování ankety prosím zatrhněte možnost, která vás láká nejvíce a pokud máte zájem o vícero kurzů, jednoduše je následně vypište do komentáře. Dle toho, kolik lidí bude reálně v anketě odpovídat se nejspíš rozhodnu, jestli tedy něco bude nebo ne. Proto pokud máte o některý kurz enormní zájem, buď si sežeňte dostatek dalších účastníků co mi to tady zatrhnou nebo mi napište a třeba se dohodneme na nějakém individuálně pro vás.

Pokud vás zajímají více stylové kurzy, ještě větší nabídku máte v anketě pod článkem na druhém blogu ZDE.


Čarodějnický podzim

23. září 2016 v 20:46 | Neri |  Osobní styl
Poslední dva týdny pro mě byly velmi hektické. Spouštěla jsem prodej podzimní kolekce, stěhovala se na koleje, začala s vysokou školou a nové nezvyklé věci, povinnosti a jiné mě přímo zavalují. Přitom se ještě snažím nadále přispívat na oba blogy a facebook Autencia, takže je toho více než dost. O škole se mi psát nechce, ale ráda bych se vyjádřila k podzimní kolekci :-)

Jak už jsem možná dříve zmiňovala, ta letní pro mě byla spíše na zkoušku a ještě se mi příliš nepodařilo uskutečnit svoje představy. Aktuálně musím říct, že s tou podzimní jsem mnohem spokojenější. Je už opravdu dle mých představ, dle mé vidiny fantasy oblečení na běžné nošení, hodí se pro milovníky fantasy, pohany, gothiky, etc. Tak nějak tajně doufám, že takoví lidé čtou i můj blog ;-) Ano, je mi jasné, že sem zabloudí i běžnější část populace nebo lidé, které zajímá jen duchovno a fantasy jako takové (ač část z něj pouhou fantazií není, viz víly) vůbec ne. Neví, o co přichází!

Nicméně myslím, že i duchovní lidé, či snad hlavně duchovní lidé, by se měli zajímat o to, co na sebe oblékají a najít si svůj styl (ne nutně ten co šiju já), neboť jak víme sebepoznání a sebeláska a sebepřijetí úzce souvisí s tím být sám sebou a to je třeba, milí zlatí, i v oblečení. Když se někdo má rád, dbá o sebe, tedy i o to, co nosí a dbá na to, aby to vystihovalo, kým je. A pokud na to neumíte přijít sami, mám od toho celý blog příp. pro brněnské lze domluvit i konzultaci. Placenou. Mezi mnohé nešvary duchovních lidí patří rozdávat se bez nároku na odměnu, jenomže to vede tak jedině k tomu, že nemáte co jíst, nikoli k pocitu radosti z nezištné pomoci. Nezištně se pomáhá potřebným, za znalosti, tvorbu a služby se platí. Vítejte v kapitalismu, díky bohům za to, že máme svobodu slova a podnikání a nikdo nám neurčuje, co máme dělat (krom rodičů). Krom toho, jak vidno zde i na druhém blogu mnoho znalostí opravdu sdílím zadarmo. Ale to jsem odbočila.

Pokud tedy hledáte svůj styl a milujete fantasy, můžete zkusit články zde na blogu, příp. na druhém blogu, kde jsem ještě více rozvedla ty místní. Však sami uvidíte. Chcete se inspirovat a kouknout, jak vypadá taková fantasy móda? Zkuste Pinterest. Dále by vás mohlo zajímat, co je to slow fashion (zvláště ekologicky zaměřené jedince) a proč se vyplatí nakupovat handmade. A pro hračičky ženského pohlaví mám obrázkový test, který vás třeba taky přiblíží tomu, co nosit a co se vám doopravdy líbí. Nakonec pokud někoho zajímá, jak se takový handmade oděv tvoří a fotí, můžu vás odkázat na profil na Fleru a tento článek. Toliko k dostupným informacím.



Velmi citlivé osoby a empati

19. září 2016 v 21:50 | Neri |  Sebepoznání
Lidé jsou bytosti velmi přemýšlivé, je to tak dáno, aby tím byl zaručen jejich neustálý vývoj. Srovnáváme, porovnáváme, hodnotíme. Pokud je nám něco nepříjemné, chceme se toho zbavit. Pokud je to příjemné, chceme si to udržet. A pokud si připadáme v něčem úplně jiní než ostatní, často nám připadá, že jsme "špatně". Srovnáváme se a nechápeme a chceme chápat. Proto se stále objevují nové teorie a nové nálepky. Jednou z takových nálepek je "velmi citlivá osoba" (highly sensitive person) nebo empat (empath). Proč tyto nálepky vznikly, kdo je má a jak poznáte, že můžete být jednou z těchto osobností také si povíme v tomto článku.


Rozeberme si slovo "přecitlivělost". Za přecitlivělost je považováno všechno, co přesahuje normální citlivost, přičemž co je normální určuje společnost, ale ještě častěji člověk, který slovo přecitlivělost používá. Pochopte, pokud o někom řeknete, že je přecitlivělý, je to proto, že je citlivější než vy. Většinou za normální považujeme sebe a podle sebe soudíme ostatní. Co se ovšem stane, když to tak není? Ano, existují výjimky. Někdy si nálepku "přecitlivělí" dáváme sami. Buď nám již bylo tolikrát řečeno, že jsme moc citliví, až jsme to převzali, anebo jsme se sami srovnali s jinými a došli k názoru, že jsme divní. Přecitlivělí. Jiní než ostatní. Jednoduše řečeno, máme nižší toleranci než lidé kolem nás. Nižší toleranci pro hlasité zvuky, silné pachy, násilné scény, negativní emoce, nepohodlné oblečení nebo cokoli dalšího vás napadne. Lidé trpící touto přecitlivělostí se někdy cítí vydědění, nepochopení, zkrátka divní a jiní. Být divný a jiný a nikam nepatřit je pro lidskou bytost, která je přizpůsobena životu ve společenství, velmi nepříjemné. Podvědomě se bojí, že zůstane sama a nepřežije. Proto hledáme podobnost, hledáme někoho, kdo je jako my. Jakmile najdeme, vznikají komunity. A nálepky. Takže se dá předpokládám, že s pojmem highly sensitive people přišli lidé, kteří zjistili, že nejsou jediní, kdo je přecitlivělý. Sdružili se, začali psát články pro ostatní podobně citlivé a začali navzájem hledat na svém stavu nejen chyby, ale také pozitiva. Vítejte ve světě velmi citlivých osob.

Jak (pře)žít s depresí

12. září 2016 v 16:21 | Neri |  Psychologie
Deprese je zde na blogu opakovaným tématem, samozřejmě hlavně proto, že v mém životě se opakuje také. Už jsem psala lehce satirický článek proč je dobré ji mít, také spoustu příspěvků o tom, že si jí zrovna procházím a dokonce i moje maturitní práce byla na téma příčiny a prevence deprese. Myslím ale, že jsem ještě nepsala o tom, jak si s takovou depresí poradit a dnes to chci napravit. Nejsem doktor, nemám psychologické vzdělání ani patent na rozum, ale mám za sebou roky, kdy jsem musela nějak přežít a chci sdílet pár věcí, které mi s tím pomáhají. Třeba to někomu pomůže. Zde je máte:


Mé patnáctileté já, chci ti říct, že...

10. září 2016 v 8:15 | Neri |  Moudra ze života
Už dříve jsem narazila na články, kde lidé psali, co by si přáli vyřídit svému mladšímu já a napadlo mě, že to zkusím taky. Napadlo mě to, když jsem po psaní minulého článku četla různé své starší články a přemýšlela nad tím, co jsem měla tenkrát za starosti a jestli se vyřešily a co už je jinak a řekla jsem si, že se přecejen dost věcí obrátilo k lepšímu a měla bych si to častěji připomínat. Proto dnes chci promluvit do minulosti ke svému mladšímu já. A co se týče vás, čtenáři, berte to jako naději do budoucna. Pokud se teď bojíte, co vás čeká v příštích letech... pokud přemýšlíte nad tím, jestli se něco zlepší nebo jestli se zbavíte strachů, najdete si nové přátele, poučíte se, berte tento malý dopis jako důkaz toho, že se všichni měníme, ale dochází nám to teprve když se podíváme dozadu na to, kým jsme byli dřív. Takové ohllédnutí se je naděje... naděje, že když se věci změnily a zlepšily tenkrát, zlepší se zase, v budoucnosti.


Mé milé patnáctileté já,

aktuálně je mi jednadvacet. Vím, že si teď ani nedokážeš představit, jak bude tvůj život za těch šest let vypadat a nedivím se ti, ani já teď nevím, co bude dál. Přesto, chci tě trochu uklidnit a říct ti pár vět, které jsi možná potřebovala slyšet a neměl ti je kdo říct. Takže Neri, poslouchej, chci ti říct, že...

Mí osobní démoni

8. září 2016 v 0:18 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Také se vám stávají takové ty náhody, kdy o něčem přemýšlíte a ono se to odrazí ve vnějším světě? Dobrá, nejsou to zrovna náhody, ale to by stálejší čtenáři blogu už měli dávno chápat. A někdy mě to děsí, děsí mě, že se moje myšlenky mohou odrážet ve vnějším světě a stávat se skutečností, protože někdy... někdy jsou opravdu příšerné. Dobrá, zhruba tak většinu času, pokud tedy zrovna nemyslím na práci, která mě teď dlouho držela od mých psychických problémů. Proč o tom píšu? Původní myšlenkou bylo, že napíšu krátký článek o tom, že je dneska zase jeden z těch dnů, kdy se bojím, že až se zítra probudím, bude mi pořád stejně nebo ještě hůř. A pak otevřu blog a vidím téma týdne "strach z vlastních myšlenek" a musím se tomu hořce usmát, protože tento strach je jednou z mála věcí, které mi zůstávají věrné již celé roky. Žijeme spolu v mé hlavě odjakživa. Já, můj strach, mé myšlenky, mé deprese a úzkosti.

Když máte spolubydlící, je logické, že se snažíte s nimi seznámit. Poznej svého nepřítele, říká se. Tak jsem jim dala jména a snažím se je chápat, svoje myšlenky, svoje démony, všechny ty problémy. Ano, svoje myšlenky často nazývám démoni.

Don´t look into my eyes, it´s where my demons hide.

Zřejmě s tím nejsem jediná. A jak jinak chcete říkat něčemu, co vám pořád našeptává, že jste špatní, k ničemu, nic se vám nikdy nepodaří a bude nejlepší, když umřete? Jak říkat hlasům, které tvrdí, že vaše budoucnost je ztracená a bude ještě větší peklo než současnost? Myslíš, že nad námi zvítězíš? Byli jsme tu vždycky a vždycky tu budeme. My jsme TY.

I´ve grown familiar with villains that live in my head. They beg me to write them so I´ll never die when I´m dead.


Snažím se rozlišovat mezi svým já a mezi svým depresivním já, ale jakmile se to první začalo ztrácet, začala jsem zapomínat, jaké vlastně je. Když neznáte nic jiného než tu temnou díru a nevidíte žádné východisko, snadno zapomenete, že jste někdy byli jiní. Anebo možná nezapomínám; a o to je to horší. Blog si píši již nějakých sedm let. Za tu dobu jsem napsala dost osobních článků a jelikož mě popadla poněkud nostalgická nálada, četla jsem si pár starých zápisů z doby, kdy mi bylo nějakých 15 let. Chvílemi tam vidím záblesky nadšení a naděje, které zhruba před třemi lety z mého života zcela vymizely a děsí mě, že to šlo všechno tak do kytek. Říkám si, že už se to nikdy nevrátí, že už napořád budu takto "vadná" a možná to bude už jen horší. Ale vy víte, jak se mi žije s depresí nebo ne? Psala jsem o tom už tolikrát... přesto neexistuje způsob jak něco takového vysvětlit člověku, který to nezažil. Ráno se probudíte a najednou je všechno špatně, někdy i bezdůvodně. A najednou jste unavení a všechno vám padá z ruky a z každé hlouposti se vám derou do očí slzy a cítíte se zle a chcete umřít a nemusíte mít ani žádný "vážný" důvod jako je úmrtí v rodině nebo vyhazov z práce. Deprese je rakovina mysli. U rakoviny (zjednodušeně řečeno) vaše buňky mutují a ničí jiné. U deprese stejně tak mutují vaše myšlenky a požírají veškeré příjemné pocity, tak dlouho, až vám nezbude nic a žijete jen v setrvačnosti nebo se zabijete. Deprese je smrtelná nemoc. Tečka. A se mnou se táhne tak dlouho, až se někdy ohédnu zpátky a říkám si: Jak je ku*va možné, že ještě žiju? A proč vlastně?! Nestojí to za to. A možná jsem pořád cynická, dokonce i tehdy, když depresi nemám, ale jak se máte vyjadřovat o životu, který je pro vás většinu času utrpením? Nechápu osoby, které chtějí žít sto let nebo je život vůbec baví. Já tohle neznám, můj život takový není. Můj život je boj o nalézání věcí, které mě udrží naživu, abych si mohla stěžovat, jak to "být naživu" vlastně nesnáším.

Já vím. Letošní rok je objektivně dobrý, oproti předchozím. Od září 2013 jsem byla v takovém pekle, že to všechno předtím byla procházka růžovou zahradou. Měla jsem tak pár týdnů deprese ročně a to jen tehdy, když jsem byla na škole, kde jsem nemohla vydržet nebo měla jiný objektivnější spouštěč. A pak to šlo roku 2013 ještě víc ke dnu. Sebenenávist, nově úzkosti a to všechno, však už jsem o tom psala. Až teprve letos, když jsem odmaturovala a konečně začala dělat co chci (podnikat) se mě přestaly depresivní myšlenky tak držet. Zvládala jsem všechno a pokud mě skolila horší nálada, bylo to pár dní nebo dva týdny, ale dalo se to vydržet. Měla jsem teď tolik práce, že nebyl čas myslet na nic jiného a měla jsem z toho radost. Jedinou skutečnou nefalšovanou radost, co jsem poznala od doby, kdy šlo všechno do kytek. Ano, možná je aktuální nálada důsledkem toho, že jsem jenom pracovala a ignorovala jakékoli hlodání pochybností, protože jsem si nemohla dovolit se rochnit v bahně a odpadnout na měsíc do neschopnosti čehokoli. Ale kdo by se mi divil, když hrabat se v sobě nese riziko návratu do s*aček? Byla jsem tak ráda, že jsem venku z nejhoršího... Stihla jsem téměř vše, co jsem potřebovala. Moc jsem teď nepsala a důvod je jasný - šila jsem. Podzimní kolekci už mám v zásadě došitou až na pár detailů a pracuji akorát na jedněch šatech, které možná v kolekci nebudou a jsou hlavně pro mou osobní potřebu.

A za týden se vracím do Brna, budu zase doma, ale trochu mě děsí... ne, spíše znechucuje, že budu na vysoké a na kolejích. Svou práci mám ráda, studium ne, ale nedá se nic dělat, po dvou měsících podnikání je málokdo takový génius, aby se tím hned uživil. To chce čas. A tak budu zatím student, což je krajně směšné, protože uvažuji o dost jinak o životě než mí budoucí spolužáci. Zatímco si už půlku prázdnin domlouvají večírky, chlastání a chlapci se radují, že mají ve třídě hezké holky, mně je to všechno ukradené. Tohle pro mě není život, užívat si studentské radosti. Jaké radosti? Pro mě není zábava chodit chlastat, pro mě je zábava plnit si sny a budovat svou značku, kariéru v oboru, který mě opravdu baví. A to, že jsem na škole, je pouze praktická nezbytnost. A možná mě tam i naučí něco k podnikání. Možná, školy jsou obecně hrozné v tom, co mají dělat přimárně - učit. Naučila jsem se tam jen hrstku věcí, které mi k něčemu jsou. Ať žije samostudium. A svého "hezkého chlapce" (hahaha, to je teda označení) už jsem našla a můj milostný život tím už tak nějak provždy skončil a o randění nestojím. Nikoho nechci a jsem si tím jistá, jenomže moje tělo má stále svoje potřeby (to jsou asi ti nejhorší démoni, někdy mi přijdou skoro horší než ti co mě ženou do deprese), takže je nepravděpodobné, že vydržím úplně bez nezávazných schůzek. Což by hrozilo dalším návratem k sebenenávisti a ještě větší nechuti k životu a... tak dále, je to jasné. Nechme to už radši být.


Aktuální problém je, že dneska to zase začalo. Démoni se vrátili, vystrčili růžky a mají blbé řeči. Nevím proč a je mi mizerně a nedá se s tím nic dělat. Jen si přeji, doufám, že to zase přejde, že je to jen dočasná špatná nálada a ne počínající deprese. Depresi říkám, krom pojmu rakovina mysli, prostě "ta fáze". Ta fáze totiž přichází opakovaně a někdy se táhne půl roku a někdy "jen" měsíc nebo dva, ale zatím si nepamatuji rok, kdy by mě alespoň na chvíli nenavštívila. Je to rekurentní (opakující se) onemocnění a zdá se, že ani radost z mé nové práce ji nedokáže natrvalo zahnat. Nevím, bojím se. Je to jako... nejhorší je, že jakmile se to u vás jednou rozjede, každá špatná nálada a špatný den je potenciálně nebezpečný spouštěč. Nikdy nevíte. Nevíte, jestli je to jen blbý den a zase to přejde nebo začala fáze, která potrvá měsíce. Měsíce, kdy nebudete moci pořádně pracovat, spát, jíst a kdy vás budou vaše pocity a myšlenky mučit k zešílení. Tak tak si žiju, neustále ve válce se svou hlavou, která se občas rozhodne, že nestojím za nic a můj život je strašný a nic nemá smysl. A nezabírá na ni žádné pozitivní myšlení, žádné knihy, žádné "vypovídání se" ani snaha o sebelásku. Celé roky na sobě pracuji, abych se z toho vyhrabala, ale jediné, čeho jsem dosáhla, je smíření. Protože když máte něco, co nejde vyléčit, musíte se s tím jenom smířit. A obávám se, že moje povaha vyléčitelná není...

Lekce, které vás potkají na cestě životem 1

4. září 2016 v 9:36 | Neri |  Duchovní cesta
Všechny bez rozdílu nás v životě potkávají překážky, problémy a výzvy. Všichni zažíváme bolest, strach, zklamání a ptáme se PROČ. Proč nás potkalo zrovna tohle? Proč nevěra, proč rozvod, proč finanční problémy, proč vyhazov z práce, proč my, proč teď, proč takhle? Lidé mají spoustu otázek, samozřejmě, je to součást našeho vývoje. Někdy se dokonce ptáme, proč se zatraceně musíme pořád někam vyvíjet a nemůžeme zůstat stejní a v klidu. Nemáme rádi vnitřní bolest. Nikdo ji rád nemá a kdo tvrdí, že je skvělá, trochu zakrývá své skutečné pocity pod masku duchovního klidu. Přiznejme si to. Jsme lidé. Trpíme a nechceme trpět. Je to součást naší přirozenosti. Bohužel se všichni musíme učit - já to nevymyslela - a ve škole ze všeho nejméně. Bolest je dobrý učitel. Ale je nepříjemná. Kdyby nebyla, nebyla by učitel. Kdyby se nám bolest líbila, nedělali bychom vše proto, abychom se jí vyhnuli. A právě snaha vyhnout se jí a cítit se dobře vede k tomu tak chtěnému růstu. Někdy mě to štve. Chtěla bych se na všechno vykašlat, nechci nikam postupovat, chci si sednout na zadek a být šťastná. Nebo neštastná. Ale taková, jak teď jsem, bez dalších výzev a překážek. Jsem z toho už unavená. A je to vrcholně lidské. Přesto budou lekce přicházet dál a mě nezbude než se s nimi vyrovnat. Stejně jako vy, protože svému růstu nikdo z nás neuteče. Můžeme to jen bojkotovat, nehledat řešení a rochnit se ve svém utrpení. Prodlužovat ho. Ale stejně ty lekce nezmizí.

Dostala jsem intuici a určité vědění, abych ho mohla předávat lidem. Ani o to jsem se neprosila, ale když už to mám a mám potřebu své myšlenky sdílet, tak dobrá, prosím, udělám to. A dnes zde máte seznam lekcí, které vás mohou ve vašem životě dříve či později potkat. Seznam věcí, které se budete muset naučit, ať už chcete nebo ne. Některé už máte úspěšně splněné, některé vás čekají a některým se možná pro tento život vyhnete a potkají vás až v příštím. Přesto se vám pokusím odpovědět na některé ty vaše otázky "proč já a proč se děje zrovna tohle". Dokonce vám vám i příklady toho, jak se příchod každé lekce může projevovat. Nejspíše nedokážu pokrýt úplně všechny životní situace, ale budiž vám to alespoň malým tahákem, jak zjistit, proč si zrovna procházíte peklem. A také třeba utěší vědomí, že vaše bolest není způsob jak vás potrestat nebo zničit, jen tvrdá škola života. Seznam je dlouhý, doporučuji si tedy odkaz na článek někam uložit a pročítat jej buď postupně anebo pouze hledat, jakou lekcí si procházíte, když jste aktuálně z něčeho zoufalí. A pokud opravdu nevíte, u kterého bodu začít, vyberte si tu lekci, jejíž název je vám nejodpornější, nejvíc vás pobuřuje a už o té věci nechcete nikdy nic slyšet. To bude ta pravá ;-)

PS: Můžete mít pocit, že některé body se vylučují. To proto, že "ideálním stavem" není žádný extrém, nýbrž naprostá rovnováha naprosto ve všem. Samozřejmě taková rovnováha netvoří již žádný prostor pro rozvoj, proto jí duše v životě dosáhnout nemůže anebo po jejím dosažení odchází. Splnění některých lekcí může vést k otevření lekcí nových. Např. se naučíte, že nesete zodpovědnost za svůj život, ale to poškodí vaši sebelásku, protože se obviňujete - tedy musíte najít rovnováhu mezi zodpovědností a sebeláskou. Navíc se u každého tyto lekce projevují jinak. Nemusí na vás sedět celý seznam projevů lekcí, ale obecně platí, že čím víc bodů splňujete, tím déle vám potrvá lekci zvládnout. Musíte toho hodně vyřešit. Pokud splňujete jednu, dvě větičky, znamená to, že tuto věc ještě nemáte plně dořešenou, ale již jste se někam pohnuli.


1. Naslouchání svému srdci a intuici
(souvisí s lekcemi 2, 10, 11, 12, 14, 22, 24, 25)

Cíl: Slyšet svůj vnitřní hlas. Řídit se citem, který vám říká, co máte správně dělat. Přijímat své city a chápat, proč přišly. Využívat rozum v situacích, kdy je to nutné (např. úloha z matematiky), ale rozhodovat se hlavně srdcem a jít tak svou vlastní cestou, tam, kam máte správně jít. Rozumět vedení svých andělů a jiných průvodců a nebát se o něj požádat.

Projevy lekce v životě: Ať děláte co děláte, zdá se, že se vždy rozhodnete špatně. Špatná rozhodnutí vás pronásledují, litujete svých činů. Řídíte se za každou cenu rozumem, neustále propagujete logiku a považujete ji za jedinou a nejlepší cestu. Hádáte se s lidmi, kteří říkají, že se řídí srdcem - vadí vám a nechápete je. Nevíte, co máte v životě dělat, kam směřovat, cítíte se ztracení. Cítíte, že se máte nějak zachovat, ale neuděláte to a vymství se vám to. Máte nápady, náhlá vnuknutí, ale zpochybňujete je a ignorujete. Často trpíte migrénami. Máte problémy se srdcem nebo nervovou soustavou.


2. Sebejistota
(souvisí s lekcemi 1, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11, 12, 13, 14, 17, 22, 25)

Cíl lekce: Uvědomit si, že jen vy sami víte, co je pro vás nejlepší a že si můžete veřit. Vědomí, že ostatní, ačkoli to s vámi mohou myslet dobře, vám do hlavy ani srdce nevidí. Víra ve vlastní cestu, vlastní intuici a vedení. Přesvědčení, že víte, kam jít a jdete správně.

Projevy lekce v životě: Ostatní se vám neustále snaží říkat, co máte dělat. Dávají vám "dobré rady" a vy je poslechnete, ale pak toho litujete, jste nešťastní, ukáže se, že to nebylo nejlepší řešení. Musíte neustále řešit problémy a konflikty, které vznikly v důsledku toho, že jste jednali dle přání někoho jiného. Snažíte se zavděčit rodině, přátelům nebo partnerovi a potlačujete vlastní pocity. Nenasloucháte své intuici a srdci, protože by to ostatní považovali za hloupé, nerozumné nebo vás jinak soudili. Bojíte se soudů ostatních. Máte o sobě nízké mínění, neustále kritizujete svá rozhodnutí, raději dáváte život do cizích rukou, protože si myslíte, že sami nejste dost zodpovědní, schopní a rozumní. Někdy se chováte jako dítě, čekáte, že o vás bude pečovat někdo jiný, nejste samostatní. Jste závislí na rodičích nebo partnerovi, neuděláte nic bez pokynů nebo souhlasu šéfa. Trpíte depresemi, sebelístosti, neustále si vyčítáte minulé chyby. Zpochybňujete vše, co děláte, hledáte na svém konání jen chyby. Chcete vše vědět předem, předvídat, mít kontrolu. Ustavičně plánujete, bojíte se změn a nejistoty, bojíte se, že si nedokážete v nečekané situaci poradit. Nejste vůbec flexibilní. Pokud už se rozhodnete dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, máte potřebu svá rozhodnutí obhajovat, vymlouvat se. Ostatní vás zahrnují ostrou kritikou za to, že jdete svou vlastní cestou. Odráží vaši vlastní nejistotu a vnitřní výčitky. Připadá vám těžké si stát za svým, jako by všichni šli proti vám a vy museli neustále bojovat. Narodili jste se do prostředí, kde na vás měli jasná očekávání, ale nedokázali jste je naplnit nebo jste nechtěli a je vám to vyčítáno. Byla na vás hozena zodpovědnost, se kterou si neumíte poradit. Jste ve vedoucí roli a jste z toho nejistí. Najednou je vše na vás a musíte se rozhodovat, dokonce i za ostatní. Trpíte bolestmi zad nebo hlavy v důsledku pocitu, že je toho na vás moc. Jste často nemocní a ostatní se o vás musí starat, čímž se podvědomě vyhýbáte nutnosti postarat se o sebe sami.


Lekce, které vás potkají na cestě životem 2

4. září 2016 v 9:35 | Neri |  Duchovní cesta
Pokračování článku o lekcích, které vás mohou v životě potkat (první část článku zde).


12. Sebeláska, integrita
(souvisí s lekcemi 1, 2, 3, 4, 5, 10, 11, 13, 14, 16, 18, 19, 20, 21)

Cíl lekce: Máte se rádi takoví, jací jste. Vždy konáte tak, abyste se cítili a měli dobře, přičemž ale neubližujete ani ostatním a respektujete zase jejich právo na štěstí. Jste takoví, jací jste a vůbec vám to nevadí. Víte, že za své štěstí jste zodpovědni jen vy sami. Nebudete zůstávat ve vztahu s lidmi, kteří vás zneužívají, ubližují vám nebo nerespektují vaše hranice. Přebíráte zodpovědnost za své pocity, nenecháte si ubližovat ani rodinou nebo přáteli. Sdělíte lidem, když vám jejich chování vadí. Jste asertivní. Jste sami sobě nejlepším přítelem. Své štěstí stavíte nad štěstí ostatních, neboť víte, že vás nemohou udělat šťastnými o nic víc, než dokážete udělat šťastnými vy je. Neztrácíte čas výčitkami, ze svých chyb se poučíte a jdete dál. Každý den si na sebe vyhradíte chvíli času, kdy jste jen tak sami se sebou. Nešetříte na sobě, dopřáváte si, co máte rádi, věnujete se svým koníčkům, plníte si své sny. Odpočíváte, když to potřebujete. Posloucháte své tělo a intuici. Vyhledáváte to, co je pro vás dobré a odmítnete to, co není. Věříte si. V duchu se sebou mluvíte hezky, utěšujete se, když je vám zle. Jste k sobě i jiným upřímní, dovolíte si plakat, volně vyjadřujete své emoce - ale ohleduplně vůči ostatním. Dokážete někomu říct, že vás rozzlobilo jeho chování, aniž byste kritizovali jeho samotného. Stejnou lásku jako k sobě jste schopni cítit i k ostatním. Přijímáte sebe i ostatní takové, jací jsou. Se svým tělem zacházíte hezky, sportujete, zdravě se stravujete. Do sexuálních vztahů vstupujete pouze, pokud je to pro vaše nejvyšší dobro, nikoli ze soucitu vůči druhému nebo abyste si něco dokázali.

Projevy lekce v životě: V zásadě pravý opak předchozího odstavce. Nenávidíte se. Trpíte depresemi, poruchami příjmu potravy, neustále si něco vyčítáte, máte sebevražedné myšlenky, myslíte si, že jste špatný člověk a ostatním by bez vás bylo lépe. Myslíte si, že zpackáte, na co sáhnete. Nesnesete ani pohled na sebe do zrcadla. Věta "Mám se rád/a" zní jako obrovská lež, kterou nedokážete vypustit z úst. Zdravotní problémy jako opary, pohlavní a ženské nemoci, vyrážky, silné lupy a jiné problémy s kůží mohou ukazovat na podvědomé trestání sebe sama. Vše, co bolí nebo svědí. Sebepoškozování, masochismus, touha být ponižován nebo zneužit. Často se litujete, cítíte se neschopní, pláčete, ale vždy jen potají. Za sebe i své pocity se stydíte. Jste velmi tajnůstkářští, odmítáte ukázat, kdo doopravdy jste, žijete neustále pod vhodnou společenskou maskou, aby nikdo neviděl vaše pravé já a "jak jste odporní". Dřete do úmoru, nedopřejete si žádný odpočinek. Neděláte pro sebe nic dobrého, protože se vám zdá, že si to nezasloužíte nebo by to bylo sobecké. Radši zahodíte všechny své touhy, sny a plány aby vás měli ostatní alespoň trochu rádi, ale stejně jim lásku nevěříte. Máte problémy s navázaním partnerského vztahu, protože na sobě nedokážete vidět nic dobrého, neumíte se "prodat" ani na pracovním pohovoru, vaše nízké sebevědomí vám brání dělat mnoho věcí. Zůstáváte ve vztahu s někým, kdo vám ubližuje. Necháváte sebou citově manipulovat. Ostatní vás ponižují, kritizují, odmítají, nemilují, zkrátka okolí odráží vaše vlastní chování k sobě. Ubližujete si také nezdravým životním stylem, nedostatkem spánku a pohybu, nezdravou stravou.

Proč si moudré ženy těžko hledají partnera

1. září 2016 v 17:28 | Neri |  Mezilidské vztahy
Všimli jste si, že paradoxem dnešní doby je, že "na ocet" zůstávají ženy, které jsou krásné, inteligentní, samostatné, vzdělané, schopné, zkrátka, všestranně nadané? Ženy složité, moudré, zajímavé, o které by podle (možná jen mojí) logiky měla být rvačka, ale přitom je nikdo nechce? V minulosti zůstávaly samy ženy, které byly chudé nebo škaredé, dnes je to skoro naopak. Netvrdím, že každá zadaná žena není hezká... spíš, že mnohé jsou samy, aniž by chtěly a psychologové, kouči, duchovní i "obyčejní" lidé se snaží přijít na to, proč tomu tak je. Proč všechny ty ženy, které na sobě pracují a umí se o sebe postarat, zůstávají samy?

Samozřejmě existuje několik teorií. Říká se, že muži se nedokáží srovnat se svou rolí. Neví, jak být partnery pro ženy, které už nepotřebují ochránce, průvodce, autoritu či zdroj příjmů. Neumí být rovnocenní, nedokáží se cítit jako pořádní chlapi vedle ženy, které se o sebe postará sama a nepotřebuje. Muži nesnesou, že nejsou potřební.

Duchovnější lidé pak tvrdí, že je to o polaritě jin a jang a taková samostatná žena, co se nenechá opečovávat, nemá dost jinu aby jangového muže přitahovala. To je všechno sice hezké, ale co tedy potom zbývá? Má se přetvařovat? Má se nechat opečovávat, i když ji to třeba až obtěžuje? Má posbírat své sny a dát je do náruče svého muže, aby je splnil za ni, aby nebyla tak mužská a aktivní? A co dominantnější dámy jako já, mají se nutit do podřízenosti, která jim není přirozená? Proč prostě muži nedokáží najít svou hodnotu aniž by si ji dokazovali tím, že ženu řídí a chrání?

A já netvrdím, že mi vadí, když za mě někdo přivrtá poličku, odnese nákup, zaplatí večeři nebo řídí auto. Vůbec ne. Ale nebudu hrát hloupou, neschopnou nebo submisivní, když taková nejsem. Nebudu řešení svých problémů nechávat na jiných. Já své problémy řeším ráda. Ráda mám kontrolu nad svým životem. Ráda rozhoduji. Mám s tím přestat jen proto, abych vyhověla ženské roli? Feministky by zaplakaly. A ani já to neudělám, ostatně, proč také? Aktuálně jsem sama zcela dobrovolně. Píšu teď spíš pro ty, které by někoho chtěly, být trvale single jim nestačí, ale nikoho nemůžou najít a nechápou to. Proč? Proč je pro muže tak těžké být se ženou, která jej nepotřebuje - nebo dokonce nějak převyšuje?