Osobní příběh duše

17. července 2016 v 16:54 | Neri |  Duchovní cesta
Když teď podnikám a celé dny trávím prací, plánováním a vším tím, co na e-shopu není vidět (třeba přípravy podzimní kolekce, finanční plány nebo přemýšlení o marketingu), uvědomuji si tím víc, kam jsem se za posledních pár let posunula, čím jsem si prošla a co jsem se musela naučit, abych vůbec dokázala s tímhle vším začít a jít svou cestou. Dílky skládanky do sebe vždycky nejlépe zapadají až po určitém časovém a myšlenkovém odstupu. Při cestě za vašimi sny neexistují zkratky, cesta je proces, je to učení, je to všechno, co potřebujete, abyste do cíle mohli nejen dojít, ale také svůj sen ZVLÁDNOUT! Pokud člověk touží být například slavný, ale stane se slavným přes noc, je pravděpodobné, že svou slávu neunese. Pokud se předtím (i když ne zrovna záměrně) učí, jak se nestarat o názor druhých, být věrný sám sobě a brát pomluvy a podobně spíše jako možnost zařídit, že se o něm mluví, než jako útok na svou osobu a nebrat si věci osobně, je mnohem větší šance, že pak svou slávu zvládne, chápete?

Mám kamarádku, která už od dětství chtěla být návrhářkou, upravovala si a přešívala oblečení, teď vyrábí občas šperky, ale jinak se tomu vůbec nevěnuje. Chtěla jít na školu a zrovna to nešlo, tak se svého snu vzdala. Naproti tomu, já to nikdy nebrala jako svůj sen, až donedávna. Nemám školu, zkušenosti, nemám vůbec nic, ale když teď tu práci v zásadě dělám, uvědomuji si, že by mi to stejně nepomohlo a je lepší, že budu studovat podnikání. Být návrhářem je hezké, ale pokud děláte na sebe, nejste ničími zaměstnanci, třeba si i sami šijete, nakonec je navrhování to poslední, čemu se věnujete. Je to totiž podnikání jako každé jiné. Hlavní je marketing, plánování, kontrola nad financemi a především kontrola nad sebou. Máte spoustu volného času a zároveň žádný. Pokud svůj čas proflákáte, nic nedokážete, nikdy. Musíte na sebe být tvrdí, držet se u práce a zároveň to nepřehánět a občas si i odpočinout. Jste všichni zaměstnanci v jednom, jste svůj šéf i kolega a pokud nemáte společníky, prostě jste v tom sami a nikdo vám nepomůže, co víc, nikdo vám ani nerozumí. Pokud máte (tak jako já) rodinu zaměstnanců a přátele ještě na škole, kteří neřeší nci jiného než známky, tak si nemáte ani s kým promluvit o tom, co děláte. Nechápou to nebo je to nezajímá, smůla. Jste v tom sami. Něco podobného jsem zmiňovala u jednoho z předchozích článků o osamělých cestách. Teď chci říct, že bych to všechno možná nezvládla, kdybych si neprošla tím peklem, co pro mě byly předchozí tři roky (2013 - 2014 - 2015) a že všechno zlé je na něco dobré. Rozdíl mezi mnou a mou kamarádkou je v tom, že já si našla způsob jak za tím jít; a ona ne. Talent má větší než já, mohla být dobrá, ale nedala se za tím. A tohle, ne talent, je nakonec jediným rozdílem mezi úspěchem a neúspěchem (ačkoli ještě nemám důvod tvrdit, že jsem uspěla, alespoň jsem začala).


Na počátku roku 2013 jsem byla už na třetí střední škole. Změny škol mě naučily hodně. Naučily mě měnit prostředí, naučit se v něm orientovat, fungovat, seznámit se s novými lidmi a dělat si přátele a známé, poznávat učitele a vycházet s nimi, zkrátka, byla to neocenitelná škola života pro mezilidské vztahy. Jsem introvert a jako dítě jsem neměla skoro žádné přátele. Na základní škole jsem byla některými považována za namyšlenou (prostě jsem se s nimi neměla o čem bavit, chlastat a kouřit a krást v obchodě mě nebavilo), na střední už to ale bylo lepší, protože jsem se dostala mezi trochu jinou rozumovou kategorii a vždy se v každé třídě našlo pár introvertů, mezi které jsem zapadla. Většinou byli ještě uzavřenější a klidnější než já, takže jsem byla občas neoficiální vůdce a mluvčí. Vždy jsem byla člověk, který prosazoval své názory - resp. nebál se říct, co si myslí, stál za sebou, ale nenutil ostatní, aby přebírali mé názory - jen je brali v potaz. Takže samozřejmě, určité předpoklady jsem měla odjakživa, ale když jste už na třetí škole, nějak se obrníte proti tomu všemu. Lidé jsou všude stejní, učitelé jsou všude stejní, školy jsou všechny stejné. Liší se v detailech, ale jen v těch A tak jsem se svým nadhledem a zkušenostmi ztratila většinu obav ze školy a spolužáků, protože proč si s tím vším dělat hlavu, když je to pořád dokola? Ano, naučila jsem se prosadit a ignorovat, co si myslí ostatní, hlavně ti, na kterých mi nezáleží. A myslím, že to byla jedna z největších věcí, které jsem se musela naučit - a nejen na školách. Možná někdo tvrdí, že je to bezohledné a sobecké. Ano, někomu to tak připadá. A víte co? Jsou to nářky lidí, kteří to nedokážou, kteří jsou příliš závislí na názoru ostatních a proto nedokážou nikdy nic. Nesplní si své sny. Proto pomlouvají a shazují ostatní. Závidí jim, že mají svobodu, kterou oni nezískají.


Tou těžkou cestou jsem se naučila si stát za svým, věřit svému srdci a intuici a vždy jít svou cestou, bez ohledu na to, kolik věcí a lidí po cestě ztratím. Kdybych to neuměla, nikdy podnikat nezačnu. Mám kolem sebe lidi, kteří sami za svými sny nechodí, radši se drží bezpečných cest prošlapaných jinými. Rodiče by mi to vymlouvali a já bych si to rozmluvit nechala. Prostě bych nedokázala věřit něčemu, čemu nikdo jiný nevěří, ale teď už věřím hlavně sobě. Většina z vás už zná můj příběh. V osmnácti jsem si změnila jméno, přes to, že pro to většina spolužáků a učitelů nacházela jen těžko pochopení. Mí skuteční přátelé mě podpořili, moji rodinu to ranilo, ale zvykla si, a na ostatních mi nezáleželo. Možná mě pomlouvali za zády, ale kdo by se staral o řeči takových lidí, co sami nic nedokázali, jen umí házet špínu na druhé? A jak jsem jednou nastoupila na cestu za svým srdcem, už mě nenechalo ho znovu opustit. Počátek roku 2013 byl asi nejhezčím obdobím mého života. Měla jsem přátele, muže, kterého jsem milovala, měla jsem konečně jméno, jaké jsem chtěla, bylo jaro a vše se zdálo krásné. A pak přišel pád.




Rozchod, tma a nesnesitelná touha od všeho utéct, vypadnout, přestat marnit svůj život na nějaké škole a začít opravdu žít. Někde jinde. Vybrala jsem našetřené peníze, pořídila si za ně notebook, skončila se školou a vyhlédla si podnájem v Brně. Maturitu jsem chtěla dokončit, ale už mě štvalo trávit celé dny ve škole a plýtvat tam svým časem a životem, tak jsem nastoupila na dálkové studium na knihkupeckou v Brně. V srpnu jsem se během jednoho dne přestěhovala a zůstala úplně sama v úplně cizím městě. Moje intuice mě tam nesmiřitelně táhla, ale když jsem první večer osaměla, brečela jsem. Všechno to na mě padlo, ta tíha zodpovědnosti a náhlé svobody, vědomí, že teď už jsem na vlastní pěst a nemám tam nikoho, kdo by mi mohl pomoci nebo s kým bych si mohla alespoň promluvit. Je to podobný pocit jako když začnete podnikat nebo jdete jinou cestou, kam vás nemohou jiní následovat. Když se přestěhujete, vyrazíte na cesty, snažíte se prodat svůj první obraz. Jste to jen vy a svět a jste v něm naproto ztracení. Naučila jsem se prostě vybrečet, utřít si oči a začít něco dělat, třeba uklidit, abych získala kontrolu alespoň nad něčím. Nemá smysl se v tom pocitu rochnit příliš dlouho nebo se jím nechat porazit a odradit. Prostě to musíte zvládnout. Dříve či později vás to na vaší cestě čeká, nemáte žádnou záruku, že nikdy nebudete sami. O důvod víc budovat si hezký vztah sám k sobě. Když zůstanete sami, nezbývá vám nic jiného, než se spoléhat sami na sebe, a tak si musíte věřit. Vyžaduje to určitý druh tvrdohlavosti a sobeckosti a není to zážitek, který můžete vynechat. Můžete mít kolem sebe spoustu přátel, ale vždy budou věci, které musíte udělat sami. Lépe se s tím smířit co nejdřív.


Takže jsem byla sama. Práci si nenašla. Osobní bankrot. Sebenenávist. Příšerné deprese. Generalizovaná úzkostná porucha. Naprostá ztráta radosti ze života, smyslu čehokoli a všech snů. Nezabila jsem se asi jen proto, že jsem si s láskou svého života pořád psala a doufala, že se jednou dáme zpátky dohromady. Myslím, že nic jiného už mě při životě nedrželo. Byla to totální propast. Útěky před psychickou otupělostí do fyzických požitků. První kocovina, nezávazný sex, cestování tam a zpátky po celé republice, žádný domov, žádná kotva, žádné místo, kam se vracet, jen Brno jsem měla pořád ráda, akorát na intru ani u rodičů jsem se necítila doma. Žádní skutečně blízcí přátelé, krom chlapa, se kterým jsem spala, ale ani ten už mě nedokázal chápat a snášet moje příšerné stavy. Žádná víra v lepší budoucnost. Nevěděla jsem si se sebou rady, nikdo si se mnou rady nevěděl. Z idealistky a snílka cynickou troskou. Nedivila jsem se, že o mě už moje láska nestojí. Ani já o sebe nestála. Pokud na mně zbývalo ještě něco dobrého, nedokázala jsem to vidět. Nepsala jsem. Zpívat nebylo kdy. Čtení mě nezajímalo. Jen jsem občas hrála hry a zapomínala v nich na své problémy. A bylo jich dost. Jedna rána za druhou. Zrada, nepochopení, lži, hádky s rodiči a hádky rodičů, nulové soustředění, strach, že ani nedostuduju to denní. Pláč, pláč a pláč, záchvaty úzkosti, znechucení sama sebou, zvracení krve, chronický kašel, dušení, výčitky. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděla na podlaze v koupelně, brečela a cítila tak velkou psychickou bolest, že vrtání zubů oproti ní bylo procházka. Chtěla jsem umřít. Měla jsem pocit, že i rozmlátit si hlavu o kachličky by bolelo míň než ta vniřní sžírající agónie. V takovém duchu jsem žila. Přežívala. Existovala. Jen napůl. Možná z jedné desetiny, setiny. A nemělo to konce. Cesta zpátky nahoru, alespoň někam do středu, byla dlouhá a pomalá.

Co mě tahle fáze naučila? To nevím. Že vždycky může být hůř? Že nesmím dělat věci, které mě nutí sama sebou pohrdat, že se nesmím fyzicky a duševně znesvěcovat a nadávat si? Především ty nezávazné vztahy mě ničily, i když byly tak snadné. Hledala jsem "lásku", ale pouze fyzickou a moc dobře jsem to věděla, neměla jsem žádné iluze, nestála jsem o vztah. Věděla jsem, že toho nejsem schopná, se srdcem, které už je zadané. A ty vztahy mě také hodně naučily. Ukázaly mi, že nejsem fyzicky tak nepřitažlivá, jak jsem si myslela. Že se umím seznamovat s cizími muži a udělat na ně dojem (hlavně, když mě vůbec nepřitahovali), uměla jsem zahrát bezstarostného extroverta skoro, jako by to byla moje přirozená role. Získala jsem určitou sebejistotu, ale k sebelásce mi to příliš nepomohlo. Považovala jsem se za bezcitnou mrchu a potřebovala onu "lásku" ještě víc než kdy dřív, aby vyvážila můj vlastní odpor k sobě. Chci tím říct, že to nebyly dobré věci a učila jsem se tvrdými chybami. Pokaždé, když jsem to zkusila s dalším, ačkoli se mi ani nelíbil, jsem dostala hezkou mentální ránu a moje srdce mi připomínalo, že tak se sebou tedy zacházet nesmím. A stejně jsem to zkusila zase znova, jen abych dostala ránu opět. Kolikrát ještě, než se poučíš? Nakonec jsem se poučila. A pochopila jsem, že dělat chyby je lidské, jen je třeba se tím poučit. To je pro podnikání naprosto nutný přístup.


Je v pořádku si chybu někdy vyčítat, ale nejlepší je jít do toho rovnou stylem "budu to brát jako pokus/omyl". Nepřikládat omylům takovou váhu. Nejde to takto? Zkusíme něco jiného. Být flexibilní. Když se učíte ve wordu a ukliknete se na jiné tlačítko, prostě dáte zpět anebo otevřete nový dokument a zkusíte to znova. Tak proč jiné chyby tak řešíme a pitváme? Že mají horší následky? Podnikání je risk. Jít za svými sny je risk. Naučte se dělat chyby a brát to celé jako hru, kde jsou chyby přípustné. Naopak, očekávejte je. Když budete počítat s tím, že uděláte chybu, nebude to až taková rána. Dva roky jsem šila, než jsem se dokázala povznést nad záchvaty vzteku a sebenenávisti pokaždé, když jsem něco hodně pokazila (tím myslím, přestat je mít). Pravdou je, že mi každá ta chyba pomohla, abych se zlepšila a příště se jí vyhnula, ale tou dobou jsem měla pocit, že dělám špatně úplně všechno. Byla to další z věcí, se kterou jsem se musela naučit vyjít. Můj vlastní neúspěch. Selhání. A zažila jsem jich tolik, že bylo opravdu těžké si je nějak odpustit (a dodnes si umím lépe všímat chyb než úspěchů, to jsem prostě já; ale pracuji na tom).

Hodně věcí mi ulehčilo, že mám dlouholeté zkušenosti s blogováním, prací na pc, sama hodně čtu a zajímám se o nejrůznější věci a umím si hledat informace. Také pár věcí ze školy o marketingu a účetnictví se mi hodí. Nebýt toho, že jsem šla na tu poslední školu, netušila bych nic. Nenašla bych tam svou nejlepší kamarádku. A přitom jsem tak nenáviděla, že tam musím chodit (ze začátku). Byl to správný směr. Všechno to bylo k něčemu dobré. Dokonce i má dlouholetá "nešťastná láska" mě donutila věřit sobě a své intuici, protože nikdo jiný ji nechápal a nevěřil mi, že vím, co vím. Nakonec jsem se musela naučit i organizovat svůj čas, ale to šlo docela dobře, vzhledem k tomu, že i jinak mívám ve věcech pořádek, dělám si evidence a moje práce mě zkrátka baví, takže motivace nechybí. Když jsem jenom šila, dokonce to nebyla taková zábava jako když teď dělám všechno, včetně řešení financí - a to čísla nemám moc v oblibě (jakožto spíše umělecký typ). Ráda ovšem střídám činnosti a proto je pro mě vlastní podnik ideální. Takže vlastně i má přelétavost (v některých případech) pomáhá. Věnuji se radši střídavě všemu, než abych něco zanedbávala jen proto, že se mi nechce. Radši mám změnu činnosti. Jediné v čem musím vytrvat je úsilí. A jelikož jsem se naučila vytrvat v lásce, kterou nikdo nechápe a neschvaluje (protože intuice a srdce si ji prostě vymluvit žádným rozumem nenechali), vím teď lépe, jak si nenechat vymluvit svou práci. Vytrvalost je totiž to hlavní, co každý potřebuje, aby šel svou cestou životem a žil svůj osobní příběh. Vytrvalost, schopnost stát si za svým a věřit si a dělat, co je správné, bez ohledu na všechno a všechny ostatní...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Darina Darina | Web | 18. července 2016 v 11:38 | Reagovat

Krásné, hezky jsem si početla, vypsat se ze všeho mi taky pomáhá :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama