Červenec 2016

Dopis pro všechny, kteří se bojí lásky

27. července 2016 v 10:15 | Neri |  Sebeláska
Milý čtenáři,

jistě už jsi mnohokrát slyšel, že láska je nejmocnější silou na světě a dokáže překonat i největší protivenství. Já si však myslím, že láska může být jen tak silná, jak silný je člověk, který jí vládne. Nezáleží na tom, jestli miluje svou práci, jiného člověka nebo přírodu. Tarotová karta Milenci mě naučila jednu důležitou věc. Aby byla láska dostatečně silná, vyžaduje volbu. A svou volbu musíme učinit každý sám. Není žádná zkratka, není žádná možnost to nějak obejít. Můžeme se zamilovat, ale pokud se rozhodneme pro strach místo lásky, naše láska ničemu dobrému neposlouží. Sami ji oslabujeme. Na druhou stranu, pokud se člověk rozhodně pro lásku a rozhoduje se pro ni každý den, pak ta láska ještě zesiluje a stává se čím dál mocnější. Zesiluje s člověkem a člověk zesiluje s ní. Pak, společně s vůlí a odhodláním, dokáže překonat jakoukoli překážku. Přesně, jak se to píše v pohádkách. Ale ty, čtenáři, na lásku nevěříš. A já tě chápu.

Byl jsi zklamaný, raněný a zmatený. Doufal jsi a zmýlil se. Věřil jsi a zklamal se. Chtěl jsi a nic se ti nesplnilo. Možná ses naučil, že láska pro tebe není, že jí nejsi hoden. Možná prostě nevěříš, že by se ti mohlo stát něco tak dobrého, aby tě někdo miloval. Možná prostě neumíš být šťastný. Ale drahý, pověz mi, KDO dokáže být šťastný? Myslíš, že to umí všichni kolem tebe? Ne, drahý, lidé se často přetvařují. Víš to a jsi podezíravý, nevěříš jim, když říkají, že tě mají rádi. Jednu věc jim však věříš. Věříš, že se mají lépe než ty. Ne proto, že by byli tak důvěryhodní ve svých přetvářkách a lžích. Prostě jen nechceš vidět, že jsi zcela v pořádku, že se od nich v tomto nelišíš. Nemáš se dost rád na to, abys pochopil, že ani ostatní se nemají rádi a nejsou šťastní a že dokonce i ta jejich na první pohled dokonalá láska je jen lež.

Proč bys v ni tedy měl věřit? Proč, když ti sama říkám, že je to lež? Jenomže skutečná láska není lež. Lež je dokonalost, protože dokonalost neexistuje. Každá láska mívá překážky, dokonce i když není k jinému člověku. A když je, jsou ty překážky snad ještě horší. Láska znamená přijímat druhého člověka takového, jaký je. Jenomže my máme svou představu o tom, jaký by náš partner měl být a když není, zdá se nám, že bychom měli dále honit svůj přízrak o dokonalosti. I když neexistuje. Existují tady jen překážky. A každý je musí překonávat. Každý vztah má nedokonalosti. Jediný rozdíl mezi fungujícím a nefungujícím je volba. Rozhodneš se pro lásku nebo bolest a strach? Někdy nelze bolest ani strach přehlížet, ani bys neměl. Je dobré si jich být vědom. Přiznat si je. Přemýšlet, odkud se berou a jak svou ránu vyléčit. Ale vzdát to? Podlehnout jim? Nechat ty dobré věci být? To bys neměl. Jsi tvůrcem svého života, ať už tomu věříš nebo ne, a je jen na tobě, jestli si zasloužíš lásku a jestli jí uvěříš a jestli ji přijmeš. Nikdo jiný za tebe tu volbu neudělá.

Ano, je to tak. TY rozhoduješ, co si zasloužíš a nezasloužíš. Nikdo jiný. Žádný Bůh, žádný Vesmír, žádná církev ani náboženství. Nerozhodují o tom dokonce ani tví rodiče, i když ti mohli dát pocit, že jejich láska pro tebe není. Nerozhodují o tom tví přátelé ani známí ani jiní členové rodiny. Nerozhoduje o tom ani ten muž nebo žena, kteří tě odmítli, nerozhodují o tom kolegové v práci ani náhodní kolemjdoucí, kteří na tebe pohoršeně zírají. Ty, jen ty rozhodneš, čeho jsi a nejsi hoden. Pokud ostatním uvěříš, že si nezasloužíš lásku, není to jejich chyba. Je to tvoje chyba. Nevěř všemu, co slyšíš. Kdyby ti někdo řekl, že je tráva fialová, také bys mu to hned spolkl? Nebo by ses šel podívat na tu trávu, jestli vážně fialová je? Tak proč věříš každému, kdo tvrdí, že nejsi dost dobrý, dost obětavý, dost hezký nebo chytrý nebo dost hodný lásky? A pokud už chceš řešit jaký pohled má na tvou hodnotu Bůh nebo Vesmír, měl bys vědět, že pro něj jsi hodný lásky vždy. Dokonce i když si to nemyslíš. Ta síla, která nás přesahuje, vidí dokonalost v každém, dokonce i v jeho chybách, dokonce i když on sám nevěří, že to tak je.

A možná si myslíš, že si lásku zasloužíš. Možná se neobviňuješ za to špatné, možná se prostě vidíš jako oběť. Možná nevěříš ničemu dobrému, co se ti děje. Možná jsi zažil bolest, deprese, zklamání, odmítnutí, možná se ti všechno dobré rozpadlo pod rukama. Možná teď vidíš v každé dobré věci háček, krátké trvání, možnost ještě větší bolesti - a tak nic dobrého nechceš. Odmítáš to a opouštíš, protože nevěříš, že by to vydrželo. Čekáš bolest a zradu a tak radši sám pošleš to dobré pryč a vzdáš se ho, dříve, než tě zklame a zraní. Možná se děsíš pohledu do očí člověka, který tvrdí, že tě miluje. Možná tě jeho láska děsí, i když ji opětuješ. Možná si podvědomě vybíráš ty, kteří o tebe nestojí, protože je to bezpečnější. Možná nechceš být milován. Možná utečeš a ochladneš při první známce zájmu. Máš strach, že láska není skutečná - a takový strach se jen těžko léčí. Já to znám.

Jediný lék na nevíru je totiž víra. A víra znamená hodně. Znamená, že musíš riskovat. Musíš se dát celý všanc. Musíš počítat s tím, že se můžeš znovu zranit a zklamat a že to bude pekelně bolet. Znamená to být zranitelný, vystavit své srdce šípu a doufat, že tě netrefí. Nebo, že to alespoň nebude tak bolet, uzdravíš se a půjdeš dál. Být sám je bezpečné. Je to dobré. Je to poklidné. Nemusíš snášet cizí chyby, nemusíš riskovat bolest, nemusíš se přizpůsobovat. Je to mnohem pohodlnější než být ve vztahu, obzvlášť, pokud se bojíš zklamání. Možná to prostě nechceš, nechceš riskovat. A nemusíš. Můžeš zůstat sám. Můžeš si vybrat. Volba je vždycky na tobě. Není správná ani špatná možnost, je to jen tvůj život. Je to tvé rozhodnutí. Ujasni si, co doopravdy chceš. Ne, co chce tvé okolí, rodina, přátelé a lidé, kteří tě milují. Ujasni si, co TY doopravdy chceš. Chceš s někým sdílet svůj život? Chceš uvěřit lásce, kterou vidíš v očích někoho jiného? Chceš už nechat svou bolest za sebou, chceš to zkusit, chceš zjistit, jestli tentokrát to dobré vyjde? Chceš to risknout, uvěřit, že si zasloužíš a dostaneš štěstí, o jakém jsi snil? A možná se to nepovede, možná to bude bolet. Bolí tě samota méně nebo víc? Co chceš ty?

Pokud to chceš, zapomeň na to, co říkají ostatní. Uvěř sám sobě. Uvěř své touze s někým být, vyslechni strach, ale nenech se zastavit. Buď odvážný a věř, ale nebuď slepý. Nenech si zbytečně ubližovat a když ti ten druhý jen nadává a ubližuje, poplač si a jdi dál, s někým jiným. Buď sám, jestli chceš. Riskuj, jestli chceš. Ale nikdy si nenech namluvit, že někdo jiný rozhoduje o tvém osudu, o tom, co si zasloužíš a jestli tě potká štěstí. Rozhodni to sám. Dej si na čas, jestli potřebuješ, ale rozhodni se. Protože, jak už jsem ti řekla - nikdo jiný za tebe tu volbu neudělá.

STO TISÍC NÁVŠTĚV a novinka pro fanoušky blogu

22. července 2016 v 20:53 | Neri |  Oznámení
Tak a je to tady, po osmi letech existence blogu dosáhla celková návštěvnost krásných sto tisíc návštěvníků. Wow. Musím říct, že tento blog je můj naprosto nejdéle fungující projekt a fascinuje mě, že ani po těch letech jsem to nezabalila a píšu dál. Blog si prošel spoustou změn, začínal jako malá skládka zkopírovaných článků o fantasy a mé velmi nejisté prvotní literární tvorby a dotáhl to až na stálici českého blogového světa. Troufám si říct. Nejsem z těch, kteří by měli velmi slavný a čtený blog. Nejsou o mně články na srdci blogu, nemám za sebou milion návštěv, nejsem Alue ani Lúmenn ani žádná jiná "duchovní superstar". Tím se je nesnažím urazit, jen myslím, že jsou v "oboru" asi nejznámější.

Já možná nemám tolik co nabídnout, nechce se mi každý den přetřásat pozitivní myšlení a více mě zaměstnává můj život než snaha někoho učit a pomáhat, ale sem tam něčím přispěju do mlýna a musím říct, že mi už přišlo několik moc milých reakcí na moje články a osobních zpráv do mailu (ano, občas kontakt na mě využíváte a většinou jste velmi milí, děkuji) a jsem moc ráda, že jsem očividně pár lidem pomohla i se svým přízemním, téměř pesimistickým přístupem :-D

Takže ano, chtěla jsem poděkovat všem za přízeň. Každý den dělám věci, které mi nepřijdou až tak výjimečné. Píšu články, navrhuji šaty, řeším marketing, zpívám, když mě nikdo neslyší, poslouchám a skládám písničky. Tančím a blbnu a povídám si s vílami a je to můj život a připadá mi zcela normální. Občas mě něco napadne a zdá se mi to rozumné (skoro moudré), tak se musím podělit. Jindy mě věci jen štvou a napíšu o tom báseň nebo svojí nejlepší kamarádce. Připadám si výjimečná a zároveň ne a někdy žasnu nad tím, že moje osobní zpovědi a podobné věci skutečně někoho zajímají. Dokonce jsem měla velké ohlasy na svou různou literární tvorbu a to je také hezké.

A v zásadě jenom pořád kecám a přitom nemám slov :-) Co chci říct je, že jsem uvažovala nad tím, jak alespoň trochu poděkovat čtenářům za přízeň a čtení mých článků a napadlo mě něco, co možná není až tak velké díky, ale stejně to zkusím :-D Založila jsem blogu, resp. všem mým blogům a sobě, facebookovou stránku. Všímám si, že zatímco tady je nával, na literární blog až tolik lidí nechodí a třeba si ani nevšimnou, když je něco nového. Nedivím se ani, nové věci jsou málokdy. A tak, pokud máte zájem a Facebook (i přes to, jak je fuj fuj a mainstream), můžete si mě přidat a sledovat co je nového na všech mých blozích, nejen tady. A také tam budu sdílet různé drobnější věci, jako co zrovna poslouchám, čtu nebo sleduju za seriál (většinou fantasy) a třeba dojdete i k nějaké inspiraci. Řekla jsem si, že když čtete články, třeba oceníte i něco menšího. Doteď jsem FB používala hlavně na chatování s kamarádkou a sledování různých stránek a novinek, spíše, než že bych tam trávila celé dny nebo něco psala na zeď... a nehodlám se stát závislákem, ani na to nemám čas :-D Jen chci navázat lepší spojení se svými čtenáři, protože si říkám, že po osmi letech a sto tisících návštěv už je na čase.

Takže ještě jednou děkuji, že tu jste, že čtete a zvu vás na FB stránky. A pro ty, které zajímá i má návrhářská tvorba, psaní o oblečení a Autencia celkově, tak ta má také svůj vlastní FB a to ZDE.

Vaše Nerisa

Osobní příběh duše

17. července 2016 v 16:54 | Neri |  Duchovní cesta
Když teď podnikám a celé dny trávím prací, plánováním a vším tím, co na e-shopu není vidět (třeba přípravy podzimní kolekce, finanční plány nebo přemýšlení o marketingu), uvědomuji si tím víc, kam jsem se za posledních pár let posunula, čím jsem si prošla a co jsem se musela naučit, abych vůbec dokázala s tímhle vším začít a jít svou cestou. Dílky skládanky do sebe vždycky nejlépe zapadají až po určitém časovém a myšlenkovém odstupu. Při cestě za vašimi sny neexistují zkratky, cesta je proces, je to učení, je to všechno, co potřebujete, abyste do cíle mohli nejen dojít, ale také svůj sen ZVLÁDNOUT! Pokud člověk touží být například slavný, ale stane se slavným přes noc, je pravděpodobné, že svou slávu neunese. Pokud se předtím (i když ne zrovna záměrně) učí, jak se nestarat o názor druhých, být věrný sám sobě a brát pomluvy a podobně spíše jako možnost zařídit, že se o něm mluví, než jako útok na svou osobu a nebrat si věci osobně, je mnohem větší šance, že pak svou slávu zvládne, chápete?

Mám kamarádku, která už od dětství chtěla být návrhářkou, upravovala si a přešívala oblečení, teď vyrábí občas šperky, ale jinak se tomu vůbec nevěnuje. Chtěla jít na školu a zrovna to nešlo, tak se svého snu vzdala. Naproti tomu, já to nikdy nebrala jako svůj sen, až donedávna. Nemám školu, zkušenosti, nemám vůbec nic, ale když teď tu práci v zásadě dělám, uvědomuji si, že by mi to stejně nepomohlo a je lepší, že budu studovat podnikání. Být návrhářem je hezké, ale pokud děláte na sebe, nejste ničími zaměstnanci, třeba si i sami šijete, nakonec je navrhování to poslední, čemu se věnujete. Je to totiž podnikání jako každé jiné. Hlavní je marketing, plánování, kontrola nad financemi a především kontrola nad sebou. Máte spoustu volného času a zároveň žádný. Pokud svůj čas proflákáte, nic nedokážete, nikdy. Musíte na sebe být tvrdí, držet se u práce a zároveň to nepřehánět a občas si i odpočinout. Jste všichni zaměstnanci v jednom, jste svůj šéf i kolega a pokud nemáte společníky, prostě jste v tom sami a nikdo vám nepomůže, co víc, nikdo vám ani nerozumí. Pokud máte (tak jako já) rodinu zaměstnanců a přátele ještě na škole, kteří neřeší nci jiného než známky, tak si nemáte ani s kým promluvit o tom, co děláte. Nechápou to nebo je to nezajímá, smůla. Jste v tom sami. Něco podobného jsem zmiňovala u jednoho z předchozích článků o osamělých cestách. Teď chci říct, že bych to všechno možná nezvládla, kdybych si neprošla tím peklem, co pro mě byly předchozí tři roky (2013 - 2014 - 2015) a že všechno zlé je na něco dobré. Rozdíl mezi mnou a mou kamarádkou je v tom, že já si našla způsob jak za tím jít; a ona ne. Talent má větší než já, mohla být dobrá, ale nedala se za tím. A tohle, ne talent, je nakonec jediným rozdílem mezi úspěchem a neúspěchem (ačkoli ještě nemám důvod tvrdit, že jsem uspěla, alespoň jsem začala).


Na počátku roku 2013 jsem byla už na třetí střední škole. Změny škol mě naučily hodně. Naučily mě měnit prostředí, naučit se v něm orientovat, fungovat, seznámit se s novými lidmi a dělat si přátele a známé, poznávat učitele a vycházet s nimi, zkrátka, byla to neocenitelná škola života pro mezilidské vztahy. Jsem introvert a jako dítě jsem neměla skoro žádné přátele. Na základní škole jsem byla některými považována za namyšlenou (prostě jsem se s nimi neměla o čem bavit, chlastat a kouřit a krást v obchodě mě nebavilo), na střední už to ale bylo lepší, protože jsem se dostala mezi trochu jinou rozumovou kategorii a vždy se v každé třídě našlo pár introvertů, mezi které jsem zapadla. Většinou byli ještě uzavřenější a klidnější než já, takže jsem byla občas neoficiální vůdce a mluvčí. Vždy jsem byla člověk, který prosazoval své názory - resp. nebál se říct, co si myslí, stál za sebou, ale nenutil ostatní, aby přebírali mé názory - jen je brali v potaz. Takže samozřejmě, určité předpoklady jsem měla odjakživa, ale když jste už na třetí škole, nějak se obrníte proti tomu všemu. Lidé jsou všude stejní, učitelé jsou všude stejní, školy jsou všechny stejné. Liší se v detailech, ale jen v těch A tak jsem se svým nadhledem a zkušenostmi ztratila většinu obav ze školy a spolužáků, protože proč si s tím vším dělat hlavu, když je to pořád dokola? Ano, naučila jsem se prosadit a ignorovat, co si myslí ostatní, hlavně ti, na kterých mi nezáleží. A myslím, že to byla jedna z největších věcí, které jsem se musela naučit - a nejen na školách. Možná někdo tvrdí, že je to bezohledné a sobecké. Ano, někomu to tak připadá. A víte co? Jsou to nářky lidí, kteří to nedokážou, kteří jsou příliš závislí na názoru ostatních a proto nedokážou nikdy nic. Nesplní si své sny. Proto pomlouvají a shazují ostatní. Závidí jim, že mají svobodu, kterou oni nezískají.


Tou těžkou cestou jsem se naučila si stát za svým, věřit svému srdci a intuici a vždy jít svou cestou, bez ohledu na to, kolik věcí a lidí po cestě ztratím. Kdybych to neuměla, nikdy podnikat nezačnu. Mám kolem sebe lidi, kteří sami za svými sny nechodí, radši se drží bezpečných cest prošlapaných jinými. Rodiče by mi to vymlouvali a já bych si to rozmluvit nechala. Prostě bych nedokázala věřit něčemu, čemu nikdo jiný nevěří, ale teď už věřím hlavně sobě. Většina z vás už zná můj příběh. V osmnácti jsem si změnila jméno, přes to, že pro to většina spolužáků a učitelů nacházela jen těžko pochopení. Mí skuteční přátelé mě podpořili, moji rodinu to ranilo, ale zvykla si, a na ostatních mi nezáleželo. Možná mě pomlouvali za zády, ale kdo by se staral o řeči takových lidí, co sami nic nedokázali, jen umí házet špínu na druhé? A jak jsem jednou nastoupila na cestu za svým srdcem, už mě nenechalo ho znovu opustit. Počátek roku 2013 byl asi nejhezčím obdobím mého života. Měla jsem přátele, muže, kterého jsem milovala, měla jsem konečně jméno, jaké jsem chtěla, bylo jaro a vše se zdálo krásné. A pak přišel pád.


Píšu zase knihu?

16. července 2016 v 9:30 | Neri |  Oznámení
Světe div se, píšu další knihu. Vlastně ji píšu už několik let, ale vždycky jsem po pár stránkách skončila, pak to zase celé přepsala, nechala rok ležet, atd. Momentálně se počtem stran blížím k 50 (A4), což je asi největší úsek oné knihy, který jsem napsala. Když jsem s ní začala, zdálo se mi, že je ještě pořád moc "plyšákovská", možná jsem potřebovala vyrůst, abych dokázala lépe vykreslit dramatičtější okamžiky. Nesnažím se o roztomilou pohádku, spíše je to taková fantasy-psychologicko-filozofická záležitost. Ale to byste museli přečít celou knihu (resp. celou plánovanou trilogii) abyste pochopili, jak to myslím. Tedy alespoň doufám, že to bude pochopitelné! Po dopsání své první knihy jsem měla tříletý totální spisovatelský blok, kdy jsem nepsala skoro nic, skoro ani články. Teď, když je konečně knihkupeck áškola za mnou, se mi možná vrací trocha toho spisovatelského elánu, ačkoli nevím, jestli to ještě někdy bude jako dřív. Povedlo se mi připsat pár stran, vím, co chci psát dál, spíše není čas (a chvílemi chuť) než nápady, co bude dál. Hlavní osu příběhu mám pro všechny tři knihy už ostatně naplánovanou celá léta. Je třeba jen dopsat detaily.

Příběh se odehrává ve fiktivním fantasy světě, který je rozdělený Hranicí na dvě strany. Proč tomu tak je se v knize dozvíte. Zjednodušeně lze říci, že se svět dělí na "ty dobré" a "ty zlé". Na jedné straně Hranice žijí lidé, kteří se starají jen o sebe, jsou krutí, sobečtí a radši by si ukousli ruku, než aby ji někomu podali. Království vládne mocná čarodějka Zina a ničí každého, kdo by měl byť jen trochu magie. Magie na této straně Hranice existuje, ale mít ji znamená smrtelné nebezpečí.

Na druhé straně je pak království lidí podobné takovému, jaké bylo ve středověku. Církev není tak rozšířená, vzhledem k tomu, že bohyně v zásadě zmizely ze světa, ale existuje společenství rytířů ve městě Lunaris. Ženy mají stejná práva jako muži, mohou se svobodně rozhodovat, dokonce i bojovat, častěji si však stejně volí klasickou roli manželek a matek, neboť i přes rovnoprávnost nejsou ženské válečnice mezi ostatními ženami hodnoceny příliš vysoko.

Zatím se zdá, že je v obou zemích klid. Bohové zasahovat příliš nemohou, válkám brání Hranice, kterou nikdo nedokáže překonat, ale jak už tomu tak bývá, staré proroctví říká, že se věci mají brzo změnit a to pro obě strany. Nová válka je na spadnutí, i když to zatím tuší snad jen elfové, schovaní ve svém městě, o kterém lidé prozatím nesmí vědět...

V zásadě je to klasický fantasy námět, souboj dobra proti zlu, proroctví, atd., ale zpracování bude (doufám) jiné, než jak jste na to zvyklí. Už proto, že žádný člověk není černobílý a nic není tak jednoduché, jak to ze začátku vypadá. Překvapení tam myslím bude víc než dost.

A ještě malá ukázka, když už se s tím píšu :-)

Aktuální playlist - aneb dlouho nebyly písničky

14. července 2016 v 9:05 | Neri |  Hudba
Kdysi jsem měla ve zvyku se dělit o písničky, které mi zrovna hrají v uších a hlavě, novinky, které mě zaujaly. Teď už jsem to dlouho neudělala, ale dnes to chci napravit a protože jich je hodně, tak tady máte celý playlist :-) Dnes to bude různorodá směsice, staré i novější, pop, rock, metal, zkrátka uvidíte jaké šílenosti běžně poslouchám. Všímat si můžete i témat písniček. Skoro vždycky poslouchám jen věci, které se mnou (i textově) nějak souvisí.

BTW, úžasná zpráva, se kterou jsem se zatím nepochlubila. V srpnu, přesněji 6. 8., jsu na koncert - a teď se podržte - WITHIN TEMPTATION! Tedy si mojí nejoblíbenější skupiny vůbec, co si pamatuji. Zbožňuju jejich písničky asi tak od čtrnácti a teď jim můžu jít na koncert. Nikdy jsem na tak velkém konertu nebyla, max. komornější jako Asonance nebo XIII. století, ale teď mě čeká pemiéra a zrovna s těmi, které jsem ani nemyslela, že někdy uvidím. A nikoli v Praze, ale tady, v Ostravě. Takže jsem nadšená a docela se i těším, přes to, jak je obvykle těžké ve mně vykřesat byť jen jiskřičku radosti. Jej!

Edit: Tak vložit celý playlist mi nejde, blog zlobí :-/ Tady máte alespoň odkaz https://www.youtube.com/playlist?list=PLDLkctg-28K2Ei0mqtoA70WllEoNODbkR

Některé cesty jsou osamělé

12. července 2016 v 8:20 | Neri |  Moudra ze života
Dnes se chci lehce vrátit k tématu z článku Je možné vyléčit osamělost?. Přesněji tedy k poslední části, kde jsem mluvila o Platónově podobenství o jeskyni. Číst článek nemusíte, příp. pokud jste ho už dříve četli, tu část sem zkopíruji:

Znáte Platónovo podobenství o jeskyni? Předpokládám, že ne, proto vám jej zlehka nastíním. Spočívá zhruba v tom, že lidé jsou připoutáni v temné jeskyni, kde je jen pár zdrojů světla a místo skutečných věcí vidí jen jejich stíny a slyší zvuky, které nevydávají věci, ale lidé, kteří je nosí. Jednoduše řečeno, nikdy nevidí skutečnost, celý život žijí v iluzi. No a dále si představte, že někdo je zbaven pout a vyvlečen ven z jeskyně, kde vidí slunce, trávu, zkrátka, skutečný svět. Když se pak vrátí dolů mezi připoutané a vypráví jim o tom, nikdo mu nevěří, mají ho za blázna, co víc, připadá jim nešikovný a slepý, protože si odvykl tmě a už nedokáže žít jako oni. Jakmile jednou vidíte svět z jiné perspektivy než lidé kolem vás, už nikdy vás nemohou pochopit a vy nemůžete pochopit je. Platón nazývá onoho "vidoucího" člověka filozofem. Já bych mohla říct, že je to duchovní člověk, ale neřeknu to tak, ne. Nechť se člověk, který viděl okolí jeskyně, jmenuje Osamělý a nechť je tedy osamělým, dokud se i další lidé nevymaní z pout. Nejspíš se nikdy nedočká. Tak, jako já.

Neztotožňuji se s Platónovou filozofiíí, setkala jsem se s jinými, které jsou mi bližší (hlavně jeho utopie společnosti je lehce postavená na hlavu, Aristotelova je lepší), přesto si myslím, že na té věci s jeskyní a filozofy něco je. Člověk se nemusí zrovna považovat za filozofa, aby si pokládal otázky, ale pro mě je nepopiratelné, že existují lidé, kteří se ptají, vyzvídají a zajímá je víc, zpochybňují způsoby, jakými lidská společnost funguje a vyvíjejí se - a pak jsou lidé, kteří to nedělají. Tyto dvě skupiny se samozřejmě mohou bavit, dokonce i přátelit, ale nikdy si nebudou rozumět. Především ti "slepí" nebudou věřit a rozumět "vidoucím". My víme, v čem vyrostli ti, kteří se nezajímají o věci za věcmi. Vyrostli jsme ve stejném světě. Prostě nám jen nestačí, co nám bylo řečeno. A tak se vydáváme na cestu, která je poměrně osamělá.

První kolekce a jak mě vůbec napadlo tvořit oblečení

10. července 2016 v 12:30 | Neri |  Mé deníkové zápisky
V přdminulém článku jsem psala o tom, jak se můj život opět posunul za posledních pár měsíců, že jsem odmaturovala, zapsala se na vysokou a začala podnikat jakožto "švadlenka", ač já dávám přednost termínu návrhářka, neboť nešiju na míru dle přání zákaznic, ale spíše tvořím kolekce. Máma mi pomáhá s focením, daňovou evidencí a někdy radí při šití (narozdíl ode mě má asi 20 let zkušeností, i když není vystudovaná švadlena) a od září, až budu zase s ní v Brně, zaúkoluji ještě kamarádku. Stejně jako já je nadšená pro neobvyklé oblečení, ona tedy spíše pro steampunk a larp věci, zatímco já jsem přes tu romantiku, gothic a fantasy. Je skvělé, že se takto můžeme doplňovat a poradí mi s věcmi, které až tolik nenosím :-)

A ano, ta moje (naše) první kolekce už je nafocená a k zakoupení na Fleru. Eshop ZDE. Samozřejmě po kouscích, nemusíte to brát jako komplet (i když zajisté můžete ;-). Je spíše romantická, vílí, modrá a s tematikou vody ("Jezerní království"). Příští by měla být více larpová a lovecká, pro podzim a zimu, ale pracovat na ní bude muset již brzy, aby se všechno stihlo (ne jako ta letní).


Musím sem vecpat nějakou fotečku, jsem na ně docela hrdá!
I když je divné tak často vídat sebe a svůj ksicht na fotkách, na eshopu a všude,
jsem z toho trochu nervózní...

Kdo zná mě a tento blog, očekával by, že skončím spíše jako spisovatelka, kartářka, duchovní něco, nevím, než návrhářka. Faktem je, že mám hodně zájmů, které se mě drží celé roky a občas se k nim vracím. Není to tak, že bych každý den dělala něco nebo všechno, nejsem expert asi v ničem, ale baví mě různé věci, jsem typ člověka, který je zvědavý a čte o čemkoli, co ho zaujme. Miluji hudbu a zpěv, zpívám roky (akorát mi psychický blok brání v tom zpívat před lidmi, i když mám pár mizerných nahrávek z webky a dynamického mikrofonu), na kytaru jsem se začala učit, ale jsem věčný začátečník. Všichni asi ví, že jsem psala krom článků také umělecké texty a básně (nerisa.blog.cz). To už mě tolik nebaví a aktuálně nepíšu asi vůbec. Ráda tančím (amatérsky, doma), zajímá mě psychologie, duchovno, umím trochu kreslit (možná v galerii tady něco mám?) a další věci. Prostě mě to baví, nikdo mě k tomu nevedl, nikdo to nepodporoval, všechno jsem si našla sama.

Naštvaná nebo smutná žena - pohádat se nebo být oporou?

8. července 2016 v 13:13 | Neri |  Mezilidské vztahy
Každý máme v podvědomí zakódováno přesvědčení, že muži a ženy se liší, co víc, že jsou jako z jiné planety. Ženy jsou více emocionální, muži zase racionální. Muži lžou a ženy pláčou. Ženy hůře parkují nebo se orientují v prostoru, ale lépe si všímají detailů. Atd. V zásadě víme, že to neplatí pro všechno a všechny, ale jisté genderové stereotypy tady máme. A co je nejčastější problém v pratnerských vztazích z mužského pohledu? Ženiny emoce. Když žena pláče, muž neví, co si s ní má počít. Neví, co ji rozplakalo a proč, neví, jestli to byl on nebo něco jiného a vzlykající žena obvykle nemá náladu nic příliš vysvětlovat anebo se rozjede řetězec obvinění. Pak většinou následuje hádka. A proč? Protože muži neví jak si poradit s ženskými emocemi. Většinou to nevěděli ani jejich otcové, dokonce ani matky nebo jiné ženy, tak kdo by je to naučil? Jako hráčka pc her jsem měla více mužských přátelství než vztahů, ale tam je to podobné. Ať už v partnerských nebo přátelských vztazích, vždy je nutný vzájemný respekt a důvěra. Jenomže muži neumí respektovat ženské emoce a ženy pak mužům neumí věřit, což jen prohlubuje propast mezi dvěma jedinci opačného pohlaví.

Muži na emoce ženy reagují racionálně. Pak si nerozumí a vše se jen zhorší. Proč? Protože žena mluví jazykem emocí. A jazyk emocí a jazyk racionální se diametrálně liší. Proto se ti dva nemůžou domluvit. Žena se cítí nerespektovaná a ztrácí vůči muži důvěru. Což je problém a už jsem to jednou zmiňovala. Bez důvěry není vztah. A tečka.

Nemůžu to už více zdůraznit. Pokud se žena před mužem rozpláče (a obzvlášť když je ten typ, že na veřejnosti nebo před cizími by neplakala nikdy), není to snaha o manipulaci, ale projev obrovské důvěry. Dovoluje si být zranitelná. A když je zranitelná, může být snadno zraněná. Možná to mužům může připadat zvláštní, ale podobnou důvěru žena projevuje i když křičí a říká, co jí vadí nebo co si myslí, že muž dělá špatně. Kdyby mu na něm nezáleželo, neřekne mu, co by měl ZLEPŠIT aby byla šťastnější. Prostě by vztek dusila v sobě (co je mu po tom, proč se zlobím??), odtáhla se, ukončila vztah, apod. V zásadě je vztek a křik lepší než tichá domácnost a vnitřní hněv. Na to první můžete reagovat a ženin pocit zlepšit, ale pokud vám neřekne, co je špatně, nemůžete dělat nic a jste ten idiot i kdybyste se omluvili (aniž víte, co jste provedli). Když žena mlčí, je naštvaná a nedůvěřuje vám natolik, aby myslela, že má smysl něco říct. Buď si myslí, že ji nepochopíte nebo že si nezasloužíte ani šanci věci napravit. Ženy mlčením trestají.

Dobrá a teď to hlavní. Jak se tedy domluvit, když je žena smutná, naštvaná nebo vůči vám (nebo celkově) projevuje jakoukoli negativní emoci?

Rok, kdy (skoro) začnu žít, jak chci?

6. července 2016 v 8:15 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Vím, že od posledního magazínu už uběhlo hodně vody a články, které píšu, jsou zase poněkud osobnější. Jako tento :-) Momentálně mám v životě úplně jiné priority než psát články o vílách, i když se vůbec nic nezměnilo na tom, že jsou to moje sestřičky a pořád spolu mluvíme. Pouze to nepotřebuji ventilovat, většinou. Možná by se slušelo trochu vysvětlit, jaké že se to dějí věci, které odpoutávají mou pozornost od blogu. Magazíny jsem psala v době, kdy jsem byla na střední škole a měla odpoledne (hlavně v zimě) nechutné množství volného času. Minulé září jsem ale nastoupila do čtvrťáku a první rok v životě se docela i učila, navíc jsem byla hodně ve stresu (jestli stihnu odevzdat maturitní práci a vůbec udělám zkoušky), takže chuť a síla o něčem psát šla kamsi do kytek. Krom toho jsem začala plánovat co budu dělat, až školu dokončím a proto jsem zavedla druhý blog, kde píšu o oblečení, hledání osobního stylu, jak to souvisí s tím být šťastný a sám sebou atd. Zkrátka, to je teď moje téma více než duchovno. Ačkoli si pořád dokážu udělat čas na nějaké zajímavé články (čtení, nikoli psaní, rozumějte) večer, po práci, nic to nemění na faktu, že to není moje priorita. Když už něco píšu, obvykle tedy píšu na druhý blog, abych trochu budovala vztah s lidmi, co se zajímají nejen o to, co mají v hlavě, ale i na hlavě :-)

A teď zpátky k té maturitě. Moc jsem se tím nechtěla chlubit, protože jsem typ, který neustále přikládá obrovský význam svým chybám, neúspěchům, negativním vlastnostem... a opomíjí úspěchy. Faktem je, že pololetí jsem uzavřela s vyznamenáním (dokonce jednička z matematiky, JÁ, a obě pololetí, nechápu a nepochopím, nikdy mi nešla...) a odmaturovala za samé jedničky. Ano, ano, štěstí na otázky. U odborných jsem si vytáhla velkoobchod a maloobchod, což byla docela sranda. Ekonomika, management, marketing a tak mi problémy nedělá. Docela mě to i baví. Jinak, vystudovala jsem knihkupecké činnosti, ale už rok nebo dva jsem rozhodnutá se stejně věnovat podnikání v navrhování a prodeji oblečení. A to bych nebyla zatraceně tvrdohlavá kozorožka, kdybych si za tím nešla, že? A já jsem, zaručeně jsem!