Červen 2016

Bolest, lhaní a odpouštění

26. června 2016 v 0:56 | Neri |  Mezilidské vztahy
Aktuálně mám problém, se kterým si nevím rady. Táhne se se mnou už delší dobu, několik let, ale stále jsem nenašla řešení. Každý z nás má chvíle, kdy dokáže poradit lépe ostatním než sobě. Tím spíš, pokud mu někdo ublíží a do hry se krom logiky dostanou i rozbouřené city. Co pak dělat, aby se vše zase napravilo, kdo ví... A dnes budu psát o lhaní, zatajování pravdy a o tom, jak to bolí příjemce lží a jak dokáže jedna malá lež zruinovat nejen důvěru, ale i celý vztah, ať už přátelský nebo partnerský. A nemusí to být ani něco tak velkého, jako je nevěra, zadlužení se nebo kriminální minulost. Stačí málo a člověk jako já neví, jak takovou věc odpustit. Tomu druhému i sama sobě. Takže ano, můj problém je, že nedokážu odpustit, i když bych chtěla.

Byly časy, kdy jsem lhala také, ale jakmile jsem si uvědomila, že v tom pokračovat nechci, můj celkový náhled na lhaní se dost změnil. Teď, když jsem u navenek sama sebou a nemůžu zakrývat své prohry a bolístky pod pohodlné lhaní... mi připadá smutné a zbabělé, že si někdo myslí, že musí lhát. Vidím, jak je to zbytečné a vidím lhaní jako smutnou ukázku nedůvěry v lásku druhého člověka, jako čisté sobectví, strach a pohodlnost. Proč lidé lžou? Protože se bojí. Bojí se, že za pravdu budou potrestáni, že přijdou o lásku a důvěru, ale je to právě naopak. To lži lásku a důvěru ukrádají tak dlouho, až nezbude nic, jen pocit hořkosti a zrazenosti. A jakmile už jednou dojdete do bodu, kdy nedokážete pomyslet na druhého člověka aniž byste si vzpomněli, jak vám lhal, ublížil a oklamal vás... žádný skutečný vztah není nadále možný. Čím více takových okamžiků bylo, čím více zmařených šancí, čím více jste tomu člověku chtěli věřit, tím víc to bolí. A bolest se neodpouští snadno.

Vím, proč lidé lžou a vím, proč by neměli, už kvůli sobě. Dneska se však chci zaměřit na jinou věc a berte to jako článek pro lháře. Ano, právě pro ty, kteří ničí vztahy a způsobují lidem těžké dilema, jestli odpustit nebo odkopnout. Chci, aby si lháři uvědomili, kolik škody tím pro druhého i pro sebe napáchají, když se snaží utajit pravdu. Aby viděli, jak obelhanému skutečně je. Pak možná pochopí, že lež v konečném důsledku ublíží vždycky více než pravda. Nejen ostatním, ale i tomu, kde lež vypustil z úst nebo si ponechal pravdu pro sebe ve chvíli, kdy by bývalo lepší ji říct.



Je těžké být šťastný a ve škole se to neučí

23. června 2016 v 1:35 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Upřímně, nikdy jsem neuměla být šťastná. Snažím se si vzpomenout, jestli jsem někdy byla - tím myslím trvaleji než pár hodin nebo dní - a mám pocit, že mám v hlavě vakuum, které odmítá najít jakoukoli stopu mé "veselé" povahy". Ach ano, vzpomínám si, že takové okamžiky byly. Jednou snad i měsíc nebo dva, ale to nebylo mojí rukou. Přišlo to náhle a odešlo samo od sebe. Neumím být šťastná "by choice" - vybrat si, že budu; a být. Nejde to. Duchovní články a kecy mohou být strašně chytré a říkat, že své štěstí máme ve svých rukou a že nás nikdo a nic neudělá šťastné, když neuděláme šťastnými sami sebe, ale to je mi jedno. Prostě to neumím, nikdo mě to nikdy nenaučil a ve školách se to neučí už vůbec. Chtělo by to předmět pro naše děti, jak být šťastný. Šťastný člověk by se líp učil, všechno by mu šlo líp. Neštěstí zamořuje mysl, otupuje tělo a celkově člověka obírá o energii. Věřte mi. Myslím, že na bolest, neštěstí, smutek, osamělost, zoufalství a podobné emoce jsem odborník. A už jsem se s tím tak nějak smířila. Smířila jsem se s tím, že neexistuje způsob, jak změnit svoje vnitřní nastavení a být prostě šťastná. Že nikdy nebudu jako normální lidé, kteří jsou schopní být víceméně spokojení, ale stěžovat si, jací jsou chudáci a jak jsou nespokojení, ačkoli neví, co to skutečná bolest je. A možná nevím, jak se vlastně cítí, nevím to. Nikdy jsem nebyla normální člověk a nikdy nebudu. Jsem zatracený idealista, který chce vždycky víc, než může dostat, než je vůbec možné a pak je zklamaný a trpí svým zklamáním a ztracenými ideály. Ano, moje neštěstí je můj problém, žel neumím přestat být kým jsem. A tak se s tím smiřuji.

Nečekám změnu, nečekám řešení,
čekám, že démoni zuby zas vycení
a čekám bolest a čekám všechno
to svoje trápení, smutek a temno.

A jsou dny, kdy si říkám, že je to takhle vlastně skvělé. Nemusím se snažit být jiná než jsem, můžu přestat bojovat sama se sebou. Je mi lépe samotné, bez lásky, vlastní rodiny, bez domova, bez lidí, které bych mohla trápit a zklamat a trestat je za své nesplněné ideály. Že je ostatním lépe beze mě. Že jsem samotář a neumím tu být pro nikoho dalšího. Protože jsem četla o takových, jako jsem já, o idealistických snílcích. Andílci na potkání a pro trvalejší svazek peklo. Protože nám nikdy nic nestačí. Protože vždy chceme od druhého víc. Chceme aby naši partneři byli hrdinové jako my, aby dokázali pohlédnout sami sobě do očí a přiznat si pravdu, aby nemuseli lhát sobě ani jiným, aby neutíkali před problémy, aby byli dospělí. Ale lidé jsou zbabělci a muži většinou obzvlášť. Nechtějí výzvy, nechtějí ženy, které je postrkují za hranice jejich možností a nutí je být lepšími. Chtějí klid, pohodlí a faleš. Lépe falešné lichotky a obdiv než skutečně vidět, jací jsou. Nedokonalí, s chybami, ale také s dobrými stránkami, pro které je jejich ženy milují. Skutečně milují, i ty, co nemažou med kolem pusy a dokáží říct svým mužům, že něco nedělají správně. Nelžou. Jenomže většinou lidé lžou a chtějí být obelháváni. A já jsem z toho unavená. Neumím být taková.


Ne, není v mé povaze se vzdávat, když mi na něčem nebo někom skutečně záleží. Jsou věci, které ze svého života nemůžu vyškrtnout, lidé, kteří v něm musí být, bez ohledu na to, jak moc si myslím, že by jim beze mě bylo líp. A tak se snažím. Snažím se přežívat, snažím se dát dohromady, snažím se vzpomínat na časy, kdy jsem nebyla časovaná bomba a zdeptaná troska. Snažím se zjistit kdy a proč je mi lépe a držet se toho. Snažím se nevzdat. Překonávat překážky. Vybrečet se, vstát a jít dál. A není to lehké. Není lehké být zdeptaný přecitlivělý idealista, který snad nedokáže být v žádné situaci aniž by trpěl. Když miluji, vyčítám si, že bych neměla, že ten druhý toho není hoden, protože mi ublížil. Ale pak si vyčítám, že chyba je ve mně, že očekávám víc, než je v lidské moci a nikdo mé požadavky nesplní. Že si ubližuji sama. Ale nemůžu si pomoct. A pak zase, pořád dokola. Když se o něco snažím, vytvořím si plán a když věci nejdou dle mého očekávání, zhroutím se. Většinou to vzdám. Nevzdávám se jen tehdy, kdy je příliš v sázce. Není to až tak často, jak by se mohlo zdát. A tak se učím, učím se tou těžší cestou. Učím se nevzdávat. Učím se hledat dobré věci, učím se vracet do přítomnosti, učím se držet na uzdě své výkyvy nahoru a dolů a učím se znovu věci, které jsem už dávno zapomněla. Pořád někam spěchám a už ani nevím, jak si užít prchavé každodenní momenty. Je pro mě důležitější výkon, kolik toho zvládnu, než jak se cítím. A když se cítím špatně, snažím se to zaspat, snažím se hledat útěchu a bezpečí ve fyzických záležitostech, protože tak jsem se to naučila za poslední tři roky nejhorších depresí a to i přesto, že vím, že to NEFUNGUJE. Marně hledám útěchu v drobných fyzických radostech, protože už nevím, co je to radost psychická a duševní. Snažím se ji najít a je to jako učit se chodit. Znovu. Od naprostého začátku. Tohle s vámi udělají roky depresí.

A někdy zapomínám, že chodit dokážu, že jsem to vůbc kdy uměla. Vím, že byly časy, kdy jsem se radovala z věcí kolem sebe. Časy, kdy jsem nepotřebovala ty fyzické věci, kdy jsem neměla berličky. Nemusela jsem se zabalit do hrubého svetru v třicetistupňových vedrech, protože jsem neměla psychosomatické zimnice. Jenomže od jisté doby se teplo a měkkost staly jediným bezpečím, které znám. Postel, do které se můžu schoulit, když už je svět příliš studený a krutý. Měkká teplá látka, která mě obejme, když jsem na celém světě sama. Když mě přepadne záchvat paniky a nevím, co s ním. Stává se to. Někdy slabounké, jindy horší, ale je to teď součástí mého života, o kterou jsem se neprosila, ale je tu. A já už nevím jak hledat útěchu a bezpečí v čemkoli jiném. Nevím, co funguje, co mi pomůže. Nevím nic a děsí mě to.

Slýchám, že jsem hubená, anorektička, že nejím, že jsem štíhlá z vegetariánství a nevím, co všechno. Faktem je, že jsem byla štíhlá vždycky a vždycky budu, bez ohledu na to, kolik toho sním. Druhým faktem je, že jsem nervový NE-jedlík. Trpím téměř chronickýcm nechutenstvím, jídlo je pro mě otrava a ztráta času, který bych mohla využít jinak. Nečím praktičtějším, jako je dělat svoji práci nebo něčím příjemnějším. Ne, že bych měla tolik času jako dřív na příjemné věci, ale vlastně mi ani nechybí. Mám ráda svou práci. Měla jsem až moc volného času, na škole. Stejně jsem ho využívala jen k těm drobným fyzickým potěšením a ke hraní her a válení se v posteli, což na moji psychiku působilo kupodivu hůř, než mít něco opravdového na práci. Ironií je, že se snažím odměňovat právě jídlem, koupelí a podobnými věcmi. Nikdy jsem si až tak nezakládala na fyzickém potěšení, měla jsem radost ze spousty jiných věcí. To bylo kdysi. Aktuálním faktem je, že už ji nemám. Tělo je ještě schopné se cítit dobře, ale moje hlava nějak ne. Protože snažit se potěšit hlavu ztratilo smysl, zkoušela jsem utěšit alespoň tělo. Oblíbené jídlo, měkká postel, sexuální známosti. Ale bylo to jen prchavé a krátké uspokojení. K ničemu. Můj psychický stav to nijak nelepšilo. Nejspíš mi dělá problém si užívat i tyhle věci. Jak jsem již řekla, nenacházím v jídle skoro žádné potěšení. Nějaká dobrá věc, zmrzlina, meloun, jahody, něco, co mám ráda, na okamžik je to potěšující. Ale normálně jíst? Hm, špatné. Nejsem schopná se postarat ani sama o sebe a pořádně se najíst, odkládám jídlo, protože budu radši pracovat než se vystavovat své hrozné frustraci z toho, že na nic nemám chuť, nevím, co si nachystat a netěší mě jíst. Dříve by to byl nicotný problém, ale teď, když se ty ostatní v zásadě vypařily je docela blbé, že si neumím zajistit ani základní lidské potřeby. Seberealizace prioritou nad jídlem. Maslowova pyramida jak vyšitá. Ironie. Jaké štěstí, že nemám děti, ještě bych je nedokázala ani nakrmit a selhávala v té nejzákladnější mateřské úloze.


Ano, v zásadě nemám problémy. Ale pořád se cítím prázdná, protože nemám ani žádné potěšení. Čím víc vzpomínám na své dětství a mládí, na holku, kterou jsem byla, tím víc si uvědomuji, kolik jsem toho v životě ztratila. Kolik radosti. Dřív jsem si i to jídlo docela užívala, měla jsem hodně oblíbených jídel, teď mi připadají všechna skoro stejná. Ráda jsem jen tak mlsala ovoce a zeleninu, teď si ani nevšimnu, že nějaké doma máme. V břiše kručí, ať zmlkne, už mě nebaví ho pořád něčím krmit. Tady máš dva rohlíky a ticho, za chvíli půjdeme spát. Musíš pořád otravovat? Ale dneska jsem se přemohla, vyhradila jsem si na jídlo čas. Opravdový čas. K těm dvěma rohlíkům jsem si nakrájela několik rajčat, papriku a půlku okurky. Zní to banálně, ale pro mě je to něco nezvyklého. Už ani nepamatuju, kdy jsem jen tak jedla okurku, že bych si ji nachystala. Do mého života se vkradla účelnost, která řídí všechno mé chování. A účelem je zahnat hlad a k tomu okurka nestačí, takže jíst ji jen tak je ztrátou času, nutné je břicho něčím zacpat. Strašný přístup? Ano, je, ale to jsem prostě já. Velmi emocionální citlivý snílek a odporně racionální a bezcitná mrcha. Zároveň. Tak jsem vzpomínala na to, jak jsem jako dítě milovala salátové okurky, jak je otec krájel na kolečka a já mu je kradla a hrála si na dinosaura. Jak jsem krmila několika kolečky svoje králíčky a morčata, jen abych viděla, jak jim chutná. Teď mám už jen jednoho králíka a zeleninu mu vždycky hodím a rychle utíkám dělat něco dalšího, třeba oběd. Vařím i pro matku, takže ten udělat musím, i když mě vaření k smrti nebaví. Alespoň si u něj můžu zazpívat.

Ale dobrá, vzpomínala jsem. Na dívku, která uměla mít radost z drobných věcí, jako je spokojený králíček. A pořád ho miluji, pořád ho mám ráda a chci pro něj to nejlepší. Jenom se neumím zastavit a vychutnat si ten pocit, že pro něj něco dobrého dělám. Všechno je tak prchavé a prázdné, jako by mi něco nedovolovalo to štěstí prožít naplno. A tak jsem se dneska zastavila, dala králíčkovi plátek okurky z ruky a čekala, než ho celý sní, protože od zvířat se vždycky můžeme hodně učit. On nikam nespěchá, on nic na práci nemá, jemu o nic nejde. On si ji v klidu schroupe svými malými zoubky a nemá, kam by utíkal potom, jen si leží a vůbec necítí výčitky, že plýtvá svým časem. Skoro se mi chtělo utéct, přišlo mi, že chroupě moc pomalu, ale já se rozhodla se dívat. Je tak roztomilý. Chci si užívat jeho přítomnost, dokud žije, protože zítra už tu být nemusí. Nic tu zítra být nemusí. A čas pádí, život utíká kolem a my neumíme být šťastní. Já to neumím. Ale chci. Chci alespoň na chvíli zastavit a vidět, že svět se nezblázní. Zblázním se jen já, protože chci pokrok. Protože neumím stát na místě. Neumím si vychutnat, kde zrovna jsem. Kdysi jsem to uměla, ale vyrostla jsem a nezbylo mi nic než smutné, prázdné a prchavé pocity. Možná, že to tak všichni dospělí mají. Já mám jen ten dar a prokletí, že i když dělám stejné chyby jako ostatní lidé, i když plýtvám časem a životem a přitom pádím tak rychle, že nestíhám nic vidět... alespoň vím, že to dělám a že je to špatně. Neumím být slepá a hluchá vůči svým chybám. A občas se proberu a snažím se žít. Vážně se snažím. Jen mě to nikdo nenaučil.





Z čeho stavíte svůj domeček?

3. června 2016 v 12:01 | Neri |  Mezilidské vztahy
Pokud jste se pozastavili nad názvem článku a přemýšlíte, co tím chtěla autorka říct, vzpomeňte si na své dětství a pohádku o třech prasátkách. Určitě ji znáte. Prasátka si stavěla domeček, aby se schovala před vlkem. První stavělo ze slámy, druhé z větviček a třetí pevný domek z cihel. Já to znala ve verzi, kdy se pak všechna prasátka schovala u toho s kamenným domečkem a nikomu se nic nestalo (krom vlka, chudáka, který zase propadl komínem do vařící vody v hrnci... čím to, že pouze vlky je možné v pohádkách zabíjet bez toho, aby se dětem způsobovalo trauma?). Každopádně... nemám v úmyslu psát o významu tvrdé a poctivé práce, trpělivosti a dalších atributů, které původní pohádka propaguje. Chci psát o mezilidských vztazích a důležitosti správného výběru materiálu, který žádný vlk nerozfouká. Dnes už se sice staví pevné a poctivé domky ze slámy, jakožto nový ekologický trend, ale pro účely článku zůstaňme u pohádkové "reality". Předpokládejme, že pokud si postavíme domek ze slámy, byť bychom s ním strávili roky času, nikdy nebude tak pevný jako dům z cihel.

Dnes žijeme v době, která přeje instantním vztahům - láska z pytlíku. Chodíme po trhu se svobodnými muži a ženami a hledáme rychlé a snadné řešení na naše bolístky, osamělost a nízkou sebedůvěru a hlavně instantní lásku, stačí otevřít (rozuměj, začít s někým chodit) a dostaneme ji. Bez čekání, bez námahy. Samozřejmě taková instantní láska nás na dlouho nezasytí a při delším užívání navíc škodí zdraví. Má v sobě zkrátka samá éčka a žádné živiny. Jenomže nám to nedochází. Říkáme si, že tahle nebyla dobrá a zkusíme zase nějakou jinou, protože polívka z pytlíku se uvaří hned a my nejsme ochotni čekat a snažit se o něco víc. Ano, podobně jako prasátka popadneme prvního potenciálního partnera, který projde kolem, a neřešíme, jak dlouho nám to vydrží a jestli jsme si vybrali správně. Žijeme v době, kdy se věci spotřebují a vyhodí. Rozbijí se, tak se pořídí nové. Nic nemá trvalou hodnotu. Ani vztahy.

Není to ani tak žehrání na dobu, protože kdysi jsme ani neměli na výběr. Domluvené sňatky bych rozhodně nezaváděla. Podobně naprostá absence rozvodů není řešení. Žena, která si vezme násilníka nebo nevěrníka s ním má zůstat celý život, nechat se podvádět a mlátit? Jistě, jsou vztahy, kde se oba snažili, tak to vydrželo. Ale snaha je jen jednou stranou mince. Druhou je právě ten správný výběr a to dnes lidé nechápou a neumí. Proč? Protože hledají rychlé řešení, ne trvalé řešení. Někdy si nalhávají, že hledají trvalé řešení - žena hledá manžela na celý život - ale chtějí ho hned a jsou ochotni zavřít obě oči a otočit se zády, aby jej dostali. A to je právě to, kde chybují.