Květen 2016

Jak vydám knihu? A vyplatí se to?

27. května 2016 v 17:32 | Neri |  Rady a tipy
Vážení čtenáři, milí budoucí spisovatelé a všichni, kteří zvažujete, že vydáte svou knihu anebo vás prostě jen zajímá, jak takové vydání knihy probíhá. Dnešním článkem vám udělám radost. Všimla jsem si, že i po šesti letech je stále můj článek rad pro začínající spisovatele jedním z velmi čtených a oblíbených zde na blogu. Proto na něj dnes trochu navážu. V článku jsem řešila, jak vůbec začít psát, jak vystavět příběh, co s gramatikou, postavami, apod. Také jsem měla pod článkem spoustu milých komentářů o tom, že bych sama měla napsat knihu. A to se již stalo, asi před třemi lety, přesto jsem ji dodnes nevydala. Proč? Abych pravdu řekla, asi jsem prostě zbabělá. Děsí mě představa obesílání nakladatelů a hromady odmítnutí, které člověk obvykle dostane, než se mu podaří něco vydat. Druhá věc je ta, že vím, jak to chodí s vydáváním knih a jak nevýnosný byznys to je. Jak to vím? No, vystudovala jsem knihkupecké a nakladatelské činnosti. Asi před týdnem jsem odmaturovala a znát cestu od autora ke čtenáři bylo součástí našich osnov. Pokud vás tedy zajímá, jak se vydává kniha, čtěte dál.


1. Sepsání knihy

Jak napsat knihu už víte buď sami nebo jste to někde vyčetli. Proto tento bod nebudu příliš rozebírat. Jen je dobré připomenout, že i když radši píšete v ruce, v dnešní době již jde všechno elektronicky přes počítač, takže než své dílo nabídnete někde k vydání, dejte si ho do elektronické podoby. Nezapomeňte také na úpravu dokumentu, aby byl čitelný a přehledný. Dodržujte odstavce (buď české s odsazením na začátku nebo americké - bez odsazení, dělené mezerouv podobě jednoho řádku, ale určitě v díle nekombinujte tyto dva typy, vyberte si jeden), jeden typ písma (např. Times New Roman), řádkování (1,5) velikost (12), jen nadpisy dělejte větší. Však to znáte. Samozřejmě chcete, aby byla vaše kniha krásná a měla třeba jiné písmo než to klasické, ale o to už se pak postará při vydávání typograf. Vy potřebujete čitelný a přehledný text, aby si jej mohli přečíst potenciální nakladatelé. Vhodné je také text převést do .pdf a můžete tam dát i číslování stran. Posílat ale stejně budete jen ukázky.

Tip: Vaše první kniha by neměla být příliš dlouhá, nakladatelé se nehrnou do vydávání začínajících autorů a čím větší bichle, tím vyšší cena a také menší šance, že si ji budou číst i lidé, které dlouhé texty odrazují. Také se snažte mít knihu originální, možná na téma, které je zrovna oblíbené. Červené knihovny je všude dost, teď se čte třeba fantasy, detektivky a stále příběhy jako ze života (s humorem, nadsázkou).

Proč je těžké být v mém životě

22. května 2016 v 1:06 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Dnes se výjimečně potřebuji jen tak vypsat z věcí, které mě poslední dobou trápí nebo mi spíše jen tak probíhají hlavou. Pokud čekáte něco užitečného, možná se ničeho nedočkáte. Naopak pokud si rádi čtete o cizích problémech či osobní zpovědi, tak to si asi počtete. Případně je možné, že získáte náhled do hlavy člověka s depresemi, úzkostmi a strachem z blízkosti. Třeba se vám to bude hodit, pokud máte v okolí někoho, kdo trpí podobnými věcmi, ale nedokáže nebo nechce o nich mluvit. Mimochodem, článek věnuji všem lidem, kteří v mém životě opravdu byli a přes všechny mé chyby v něm nějakou dobu vydrželi a pokud mě navíc chápali nebo se o to alespoň snažili, tímto chci vyjádřit, že jsem jim za to vděčná. Takové jedince bych mohla spočítat na prstech jedné, maximálně dvou rukou. Takže moje drahá Annie, moje maminko (ač ty o mém blogu nevíš a je to tak lepší), můj drahý a další lidé, kteří jste byli blíž... které jsem pustila do svého soukromí nebo jste kdy museli snášet mé špatné stránky... díky, že jste tu pro mě byli, že jste se snažili, že se někteří pořád snažíte. Vím, že je to těžké a jsem za to vděčná.


Tak a teď už k tomu, proč je tak zlé být s někým jako já, kdo dokáže být v mnoha ohledech úžasný (ano, tady navenek na blogu chápu, že mě vidíte jinak než ti, kteří musí mé já snášet každý den).

Proč nevyřeším cizí problémy

17. května 2016 v 15:04 | Neri |  Moudra ze života
Vždycky jsem si myslela, že lidem rozumím a vím, co by měli udělat, jak se mají dostat ze situace, do které zabředli. Jenomže ve skutečnosti jim nemůžu nijak pomoct a to proto, že...


1. Pokud mám stejný problém, neznám řešení, jinak bych jej už neměla.

Kdykoli se mi zdá, že někomu umím pomoci s problémem, který mám já, tak je to falešný pocit. Kdybych to uměla, už tím problémem netrpím. A tak můžu někomu poradit, co dělám, abych se nezabila, když jsem v depresi... ale nemůžu nikomu pomoci ji vyléčit, protože kdybych věděla jak, sama ji nemám. Samozřejmě mohou mít jiné důvody pro její vznik, než mám já. Pak ale platí pravidlo dvě.


2. Znám řešení na jejich problém, protože ten problém sama nemám. A nemám ho, protože jsem jiná.

Každý je jedinečná osobnost a co je pro mě jasné a snadné, je pro jiného obtížné. Nemám problém říct svůj názor, protože jsem taková. Nemám problém být tvrdohlavá a stát si za svým, protože jsem taková. Nikdy jsem se nevymlouvala, že něco nemůžu, protože mi stojí v cestě rodiče, protože nejsem typ člověka, který by jim dovolil, aby mi v cestě stáli. Jsem svéhlavá. Umím se vzepřít tam, kde jiní ne. Můžu někomu říct, aby něco prostě udělal, ale on to neudělá, protože není já. Nedokáže to. Kdyby to dokázal, nemá ty problémy, které má - ale třeba některé jiné, které mám zase já a on ne.


3. Nějaký problém jsem vyřešila a proto znám řešení, které mi pomohlo.

Pokud se rozhodnu někomu poradit a překážkou není jiná povaha toho člověka, tak toto je jediný způsob, jak dát cennou radu. Pokud nevíte, jak něco vyřídit na úřadu a jak napsat žádost, s tím mohu pomoci, protože toto řeší každý stejně, bez ohledu na své dovednosti a svou povahu. Jenomže, pokud chce někdo poradit s něčím psychologickým, třeba jak přestat jíst čokoládu, můžu mu udělit radu, ale on se jí nebude řídit. Proč? Protože já na to řešení přišla, věc vyřešila a už je za mnou. On to neudělal. Není to proto, že by neměl šanci nalézt řešení beze mě. Je to proto, že na to ještě není připravený. Každý svůj problém dokáže vyřešit, až jej přeroste. Přijde den, kdy přesně ví, co má udělat. Kdy něco zkusí a ono to vyjde. Ale ten den nepřijde dřív, než je na to připraven. A tak často vím, jak někomu pomoci a co by měl udělat, ale on na to ještě není připraven. A proto mu moje rada nepomůže. Můžu někomu říct, aby odešel z práce, ale jemu bude trvat třeba ještě pět let, než pochopí, že opravdu musí odejít a odhodlá se k tomu. A já už dávno vím, že má odejít, mohl by svůj problém vyřešit o pět let dříve, ale... není připravený a neudělá to. Marná snaha. Někdy máme řešení přímo před nosem, ale máme příliš velký strach, příliš se chceme vyhnout následkům, příliš hledáme jednodušší řešení... a proto nic neuděláme. Pak přichází další a další popostrčení shora, aby nám ukázala, že už do toho musíme konečně jít. Je na každém, kolik jich potřebuje, než udělá ten rozhodující krok. Já můžu říct, co je třeba dělat, ale nedokážu nikoho přimět, aby mě poslechl.

A proto je zbytečné komukoli radit a pomáhat. Stejně mu nepomůžete (ani s intuicí až na půdu). Je mi líto.

(Zajímalo by mě tedy, proč to ve mně je, ta potřeba jiným radit a schopnost vidět řešení, která předchází dobu...)

Vražda snílka - tuhle svoji část nechci!

13. května 2016 v 18:09 | Neri |  Sebeláska
Vždycky jsem byla idealista, snílek, už od malička. Měla jsem velkou fantazii, ráda četla a samozřejmě vymýšlela nejrůznější věci. Každá hra se stala výletem do vlastního nitra, z houpání na koni bylo dobrodružství a jízda na jednorožci a kdykoli se mi v mém životě něco nelíbilo, snila jsem o tom, jak to bude jiné. Všechno jsem promýšlela, stačil detail a představivost se rozjela na plné obrátky. Stárla jsem, ale můj snílek příliš ne. Do někoho jsem se dětsky zamilovala a vybájila si sto a jeden způsob, jak se dáme dohromady, jakou budeme mít schůzku a jakou společnou budoucnost, i když jsem toho člověka neznala. A tak jsem snila vždy a o všem a ne jen to dobré, ale byly to i děsivé scénáře o tom, jak se vše může pokazit a jak to bude vypadat. A krom snílka jsem byla také idealista, měla jsem své ideály, kterým jsem věřila a podle kterých jsem žila. Byla jsem si jistá tím, že jednou potkám svou pravou lásku a že bez lásky s nikým žádné intimnosti mít nemůžu. Věřila jsem, že budu dělat práci, která mě bude bavit, ať už to bude cokoli, že si splním své sny, až vyrostu a budu mít život ve svých rukou. Byla to moje velká součást, součást mé identity, mého já. Jenomže měla své chyby, které jsem nedokázala tolerovat.


Snílek a idealista byla jedna moje část. Faktem je, že svých malých já, svých částí, mám mnohem, mnohem víc. A nad nimi všemi je rozum, který rozhoduje, která část je nakolik hodnotná a povolená a která musí "držet hubu". Moje hlava je takový palác, kde žije panovník a šlechta a poddaní a také má velkou věznici, kam zavírá všechny, co se nějak zprotiví. Rozum všemu vládne. Jeho milovanou královnou je intuice, kterou jedinou nikdo nesmí kritizovat a kterou i on respektuje. Ostatní ovšem nemají takové štěstí. Rozum má mnoho poradců, svou radu jemu podobných. Patří tam zodpovědnost, zkušenost, strach, vážnost. Palác hlídá strážný. Pátrá po ohrožení a kdykoli někdo zaútočí a poškodí palác, řeší, kdo za to může, zatýká a rozum soudí. Ohrožení se nesmí tolerovat, vnější ani vnitřní. A tak tam spolu hospodaří. Tělo si hraje, nerozumné jako malé dítě, ví jen, co chce a co ho bolí a je na ostatních, aby se o něj postarali. Srdce vždycky nadšeně někam vyběhne, jen proto, aby ho musel strážný přivést zpět, aby dostalo vyčiněno od rozumu a někdy si i na čas posedělo ve vězení, odkud stejně vztekle křičí, protože srdce je rebel. Věznice je vůbec přeplněná, rozum spoustu obyvatel považuje za nebezpečné. Svůdkyně si tak dlouho hrála s tělem, až ho zkazila a za to byla zavřená. A v nejhlubší kobce je o hladu a žízni snílek, ten potížista, který všechno kazil tak dlouho, až byl odsouzen k smrti. Dominantní vůdce ho hlídá, dává pozor, aby bylo vše na svém místě. Občas jedná s lidmi mimo palác. Jindy pošlou vyjednavače, pečující matku či jiné, kteří jsou zrovna potřeba. Dokud slouží dobře, rozum je nechává na pokoji. Ale když se znelíbí, tak...


Na čem vám opravdu záleží?

10. května 2016 v 8:14 | Neri |  Sebepoznání
K napsání tohoto článku mě inspirovala Teal Swan a její nejnovější video s názvem The Secret To A Happy Life. Duchovním řečem se teď spíše vyhýbám, ale Teal si stále vážím a ráda sem tam zhlédnu nějaké její video. Už proto, že je raritou mezi kouči, duchovními učiteli a podobnou sebrankou v tom, že se alespoň snaží být upřímná a opravdová, ne prodávat iluze ve sluníčkových obalech naděje. To je vzácná věc. Vždy jsem si vážila lidí, kteří se snaží být sami sebou, bez výjimek, bez hezkého obrázku pro veřejnost. To, co ona říká, kolikrát i odráží něco, na co jsem přišla už dřív. Jen to umí říct líp. Ale dost k Teal, jde se na hlavní téma.

Na čem vám opravdu záleží? Jaké jsou vaše hodnoty?


Netvrdím, že znát svoje hodnoty a žít podle nich stačí k tomu, aby byl člověk šťastný, ale jsem si naprosto jistá, že jít proti nim přinese člověku neštěstí. Mám s tím svou vlastní zkušenost. Kdykoli jdu proti své vlastní pravdě, kdykoli zradím své hodnoty, ideály a dělám něco, co se příčí mé vnitřní morálce nebo dávám přednost věcem, které mi nedávají smysl, ubližuji si tím. Znát své hodnoty a žít podle nich je součástí sebepoznání a sebelásky a vlastně našeho poslání na zemi. Můžete si myslet, že žádné poslání tady nemáte, no vaším posláním je být sami sebou, být tím, kým jste sem přišli být. A to, kdo jste, určují z velké části právě vaše hodnoty. Ty hlavní, které se během života nemění i ty vedlejší, které prochází změnami. Někdy si rodiny začnete vážit až poté, co o ni přijdete.

Jedním z důvodů, proč krachují vztahy, jsou rozdílné hodnoty partnerů. Ne cíle, protože cíle jsou dočasné a mění se, ale to, co je pro oba opravdu důležité. Pokud jeden miluje cestování a dobrodružství a jiný klidné dny doma, jak jim to asi bude fungovat z dlouhodobého hlediska? Lidé v zamilovanosti na toto nemyslí, což chápu, ale je dobré alespoň trochu odložit růžové brýle a zjistit, jestli mají společné alespoň ty základní věci anebo jsou úplně rozdílní a časem z toho budou problémy.


Co patří mezi hodnoty? Všechno, co je pro vás osobně důležité, co vám dává smysl, co dává vašemu životu nálepku "takto je to správně". Myslím, že pokud žijete podle svých hodnot a děláte, co milujete, tak to poznáte. Naopak ucítíte, když uděláte něco, co je pro vás osobně špatně. Už se vám někdy stalo, že jste někoho podvedli, lhali, kryli kamaráda - a i když jste mu chtěli pomoct, vnitřně jste cítili, že děláte špantou věc? Tak to bylo ono. Hodnoty máte ohledně svých vztahů, ohledně toho, jak chcete vychovávat děti, určují váš přístup k okolnímu světu. Můžu dát příklad toho, co lze považovat za moje hodnoty:

Subjektivní pravda a vztahy

7. května 2016 v 14:13 | Neri |  Sebeláska
Nedávno jsem psala o subjektivní a objektivní pravdě a o tom, jak je důležité si stát za svojí pravdou, kterou ovšem většina lidí nemůže chápat a sdílet. Což je v pořádku, každý jsme jiný. Nutná je tolerance. Nejlepším příkladem důležitosti subjektivní pravdy jsou právě partnerské vztahy. Nikdo jiný než my netuší, co je pro nás to pravé, ale vždy tady budou lidé, kteří si myslí, že to ví a to ještě lépe, než my. Ve vztazích se rozhodujeme na základě citů. Někdo do toho plete i rozum a intuici, ale v zásadě jsou vztahy citovou záležitostí. A naše city nikdo jiný nemůže chápat, protože je necítí. Pocity a intuice jsou natolik specifické a nepřenosné, že je nikomu nevysvětlíte. Můžete se o to pokoušet, předhazovat logické argumenty, ale vaše srdce nikdy nepřesvědčí rozum jiného člověka. Objektivní pravda neexistuje. Nejsou žádné dobré a špatné odpovědi. Součástí sebelásky je věřit svým odpovědím, ať už jsou jakékoli. Jinak se zrazujete a zradit se není sebeláska.

Ale lidé radí. Rodiče pro vás chtějí to nejlepší. Chtějí, abyste si vybrali vztah s někým, kdo splňuje jejich rozumové požadavky. A ty jsou takové, aby se váš partner zamlouval jim, nikoli vám, protože nejsou vy a neví, co je pro vás dobré. Možná, že by vám déle vydržel vztah, který rodiče vybrali. Možná, že by vám opravdu vybrali lépe, ale vy byste stejně nemohli být šťastní pokud byste žili v něčem, co jste si nevybrali a co neodráželo vaše aktuální potřeby. Duchovní komunita ví, že se na tomto světě pořád učíme. Někdy se zamilujeme do člověka, který nám ubližuje. Někdy je jich víc takových. Proč? Protože se musíme naučit, abychom si nenechali ubližovat. Najít svou hodnotu. Což by se nestalo, kdybychom si tím neprošli. Věc se má tak, že ten skvělý, hodný a milující partner by nás nepřitahoval, protože to zrovna není to, co potřebujeme. Rozum ve vztazích nikdy nefunguje. Intuice je na tom už o něco líp.

Přiznám se, že toto téma řeším proto, že s ním mám bohaté zkušenosti a pořád je to moje aktuální téma. To vás jistě nepřekvapí, protože téměř vše, o čem píši, vychází z mé osobní zkušenosti. A já měla za poslední tři roky příležitost vyslechnout spousty dobře míněných nevyžádaných rad, názorů a doporučení ohledně mého osobního života. Došlo to tak daleko, že mám chuť se stát poustevníkem a už nikdy s nikým nemluvit a především ne na toto téma. Rozmyslete si tedy dobře, co a jak budete komentovat, protože bych mohla být vzteklá a kousat. "Skvělých rad" už jsem vyslechla stovky, tak si je prosím ušetřete :-)


Čím bližší je vám nějaký člověk, tím bolestnější je jeho nepochopení a já mám tu pitomou vlastnost, že mám potřebu pochopení vyhledávat. Je to moje potřeba číslo jedna v tomto světě, takže se stále toužím obklopovat pouze lidmi, kteří mě chápou, ačkoli takoví lidé v zásadě neexistují. Tedy jsem neustále osamělá. Ve vztazích je to nejhorší. Nezáleží na tom, kolikrát nějakou věc řeknu, ostatní ji neustále zpochybňují jen proto, že to nemají stejně. S tím, jak jsem divná je celkem jasné, že NIKDO to nemá stejně, takže nikdo mě nechápe. A tak mi moje pojetí vztahů vymlouvají rodiče a přátelé a dokonce i muž, kterého miluji, což je naprosto skvělé. Se vší ironií. A tak píši články, výkřiky do tmy, které mají říct: Ano, jsem divná, ale tohle jsem prostě já, mám to takhle tak to prosím, PROSÍM, respektujte a přestaňte mi cpát svoje představy o vztazích. Proč? Protože zatímco pro vás je něco dokonalý vztah, pro mě je to noční můra. Proč? Protože jsme každý jiný! JÁ rozhodně nejsem TY.


MBTI idealisté - INFP

2. května 2016 v 11:29 | Neri |  Psychologie
Konečně jsem si mezi maturováním vyhradila chvíli času na sepsání dlouho plánovaného článku o tomto typu MBTI. Ano, trvalo mi to, na druhou stranu - můžete být rádi, že jsem INFJ, být INFP tento plán bych nejspíš nedodržela :-D

INFP jsou velcí idealisté. Nadpis článku skutečně není náhodný. Vždy vidí v lidech i situacích to nejlepší, vždy očekávají, že všechno bude dobré, jsou nezlomní optimisté a snílci. Udělají vše proto, aby napravili, co je rozbité a uvnitř mají velkou vášeň, odhodlání, které na první pohled nebývá vidět, neboť jsou introvertní, plaší a někdy působí i odměřeně. Ne, že by nebyli milí az dvořilí, jen si svůj svět nechávají pro sebe.

Někteří lidé mají problém poznat, jestli jsou INFJ nebo INFP, ale dle mého tady existuje mnoho rozdílů. Možná nejsou na první pohled patrné díky záměně jednoho písmenka (J a P), ale MBTI typy jsou komplexní osobnosti. Neskládají se pouze ze čtyř vlastností (písmen), neliší se jen v tom, jestli "soudí nebo prožívají". Kombinace vytváří naprosto specifickou osobnost, odlišnou od všech ostatních. Mimochodem, INFP jsou v populaci zastoupeni asi 4%. Někdy se mohou cítit nepochopeni, ale pokud najdou někoho svého typu, přináší jim to velkou spokojenost, nadšení, inspiraci. Touží po tom, aby mohli své nadoblačné vize a sny sdílet s někým dalším. Velmi důležité jsou pro ně jejich ideály, či zásady, ale ideály je přesnější slovo. Budou stát za tím, co je dobré, krásné, vznešené a ctnostné. Představte si rytíře jako byl Don Quijote nebo optimistického písničkáře a snílka, který se toulá krajem a skládá balady o krásných očích žen, hrdinských skutcích a zabíjení obrů, které ovšem vždy šťastně končí. A někdy i tak, že chudák nepochopený obr se stal přítelem rytíře, protože přece neublíží chudáčkovi obrovi! Co když má doma tři děti?


Abyste chápali, INFP nezáleží na odměnách ani se nebojí trestů. Udělá, co je správné, a na ničem jiném nezáleží. Co na tom, že cesta do pekla bývá dlážděná šlechetnými úmysly. To je jedna z věcí, ve které se liší od INFJ. INFJ je mimojiné velmi racionální. Uvědomuje si následky svých činů, netrpí přehnaným optimismem, někdy bývá i zahořklý. Má své nadoblačné vize, ale nevěří v jejich uskutečnění a to je mu neustálým zdrojem bolesti. INFJ vše naplánuje, zváží všechna pro a proti a teprve pak možná učiní nějaké kroky. INFP jde a vrhne se do všeho po hlavě s těmi nejlepšími úmysly a nezlomným přesvědčením, že to dobře dopadne. I když spadne na držku, zvedne se a jde dál, jako by nic. Pokud znáte tarot, připomeňte si kartu blázna. Klidně půjde až k propasti, pokud zrovna běží za motýlem. A když spadne, tak co, nějak to dopadne. Má v sobě dětskou důvěru a naivitu. "Tancuj, jako by tě nikdo neviděl. Zpívej, jako by tě nikdo neslyšel. Miluj, jako by tě nikdy nikdo nezranil a žij, jako bys žil v ráji." Tak trochu i žije ve své vlastní fantazii.

Jsou ve velkém spojení se svými emocemi, jsou kreativní, mají hodně nápadů a umí je dobře předávat ostatím, ať už slovně nebo písemně. Kde jsou INFJ napřed před svou dobou a neschopní se prosadit, INFP s tím nemají problém. Bývají často spisovatelé, básníci, herci, příp. komici. Vzpomínáte na pohádku o hodném obrovi? Může se stát, že budou pomáhat lidem. Bez rozmyslu se dají k mírovým sborům a budou snášet veškeré nepohodlí se svým pověstným optimismem. Nemají problém se naučit více jazyků, soucítit s lidmi a už bylo řečeno, že je pro ně důležitější žít svými ideály než se mít dobře. Ostatně, často jim k tomu "mít se dobře" stačí málo. Pár přátel a kytara. Jsou dost přizpůsobiví. Vyhýbají se konfliktům, mají rádi harmonii a krásu, ale nesnáší rutinu, pokud trvá příliš dlouho, proto dávají přednost novým myšlenkám, nápadům, zkouší nové věci (jejich perceiving - P vlastnost).

Mají rádi společnost lidí, rádi rozebírají věci zvláštní a neobvyklé, komunikují v metaforách a smybolech, jsou zvědaví a zajímají se o druhé, ale jako introverti kolem sebe nutně potřebují jen pár dobrých přátel. Nevadí jim naslouchat a jsou v tom opravdu dobří, ale svůj vlastní život tak snadno nesdílí. Mají komplexní vnitřní svět a příliš kontaktu s lidmi je vyčerpává. Někdy se potřebují stáhnout do ústranní, do své samoty a jen tak snít nebo přemýšlet. To mají s INFJ společné. Někdy se dokonce ve své samotě natolik uzavřou, že chvíli trvá, než se dokáží vrátit zpátky mezi lidi. Pak ale převáží jejich optimismus, kreativita, nadšení a znovu běží za svými sny, spolu s ostatními snílky, kterým samozřejmě pomohou na nohy pokud náhodou zakopnou.

Silné stránky: snění, kreativita, vymýšlení a zkoušení nových věcí, porozumění druhým, psané a mluvené slovo, diplomacie, schopnost vypadta navenek, jak chtějí, optimismus

Slabé stránky: dělá jim problémy racionalismus, logické myšlení, plánování, rutina, vykonávání jednotvárné práce


Pro anglicky rozumící INFP pár milých obrázků a hlášek: http://personalitygrowth.com/infp-memes-and-funny-pictures/; https://cz.pinterest.com/jacmcneil/infp/