Duben 2016

Závídíš jen proto, že jsi nikdy nebyl v mé kůži

7. dubna 2016 v 16:18 | Neri |  Moudra ze života
Dnes chci napsat (víc než) pár řádek o tématu, které už mi v hlavě vrtá delší dobu a dokonce jsem o něm napsala písničku Tired of being me (text je celý, melodie zatím ve vývoji). Tímto tématem je závist. Ano, ta velká emoce, která je považována za jeden z hlavních znaků všech Čechů. Však to znáte: "Bože, můj soused má tak hezkou krávu, proč já nemám takové krásné zvíře?" "Copak, chceš, abych tě obdaroval také takovým zvířetem?" "Ne, chci, aby ta jeho chcípla!" Já tedy naivně doufám, že až tak zlé to s námi není. Někteří závistivci ostatním to dobré přejí a chtějí to taky, někteří naopak samou závistí štěstí cizích hatí. Dokonce ani já se někdy té první formě závisti neubráním. Přeji ostatním to dobré, pokud se to přímo nekříží s mými zájmy (ano, jsem sobec, smůla), ale závist jako taková nakonec stejně nejvíc otráví toho, kdo jí trpí. Ano, téměř všichni někomu něco závidíme, vždy to, co sami nemáme, třeba hezký nos nebo nohy, ale nekončí to jen u fyzických atributů.


Dnes nechci psát o tom, jaké to je, něco někomu závidět. Chci to vzít z té druhé strany. Takový malý vzkaz pro ty, kteří závidí mně a přitom vůbec neví, jaké to je, být mnou. Kdyby to zažili, kdyby byli v mé kůži, ona by je všechna ta závist přešla. Už proto, že být mnou znamená být mnou se vším všudy, tedy i s mými prioritami. A ty zahrnují věci, které já závidím zase ostatním a sama je nemám. Jsem si jistá, že kdyby se kdokoli z lidí, kteří mi závidí, stal mnou na jeden den, začal by svůj (tedy můj) život okamžitě nenávidět a možná ještě víc, než ten původní (jeho). Protože být mnou znamená nenávidět svůj život, být depresivní, nešťastná a nikdy nemít, co nejvíc chci. A to nikdo zvenku nevidí. Navíc jsem si jistá, že nejsem jediná, kdo to tak má. Lidé závidí celebritám jejich slávu a peníze a nevidí, kolik jich páchá sebevraždy, bere drogy, apod. Peníze a sláva mají také svou stinnou stránku, stejně, jako všechno.

K prezentaci pár svých myšlenek na toto téma využiji i úryvky z mnou již zmiňované vlastní písničky, která je sice v angličtině, ale přidám i překlad, abych nediskriminovala jedince, kteří anglicky příliš neumí.


Prý mám svou pravdu a nedá se se mnou mluvit

6. dubna 2016 v 20:02 | Neri |  Sebeláska
Dnes chci psát o subjektivní a objektivní pravdě, mezilidských vztazích, soudech a toleranci a jak to všechno souvisí se sebeláskou. Využít chci zážitek ze svého vlastního života, který mě k tomuto zamyšlení inspiroval. Má se to tak:

Zatím ještě studuji, měsíc před maturitou, a jsem na dost malé škole, kde se neudrží žádné tajemství, všechno se roznese a navíc mám kamarádky a známe skrz téměř všechny ročníky. Vzhledem k tomu, že prváci, kde nikoho neznám, mají většinu hodin se druháky, se ke mně stejně dostane i to, co se děje u nich (aneb malá škola a spojování tříd). A tak se v jedné hodině druháků rozpovídal profesor informatiky o mně a o tom, co si o mně myslí a ke mně se to ještě toho dne začerstva doneslo. Ale tento článek není o drbech a jejich úskalích a benefitech. Co říkal a co si o tom myslím je právě to podstatné.

Dozvěděla jsem se, že prý mám svou hlavu a své názory (s tím tedy souhlasím) a že se se mnou nedá mluvit a když není po mém, je zle. Což ve mně evokuje dojem, že jsem žena, se kterou nejsou možné debaty, musí být po jejím (tedy nutí i ostatní, aby skákali, jak píská) a že jsem v zásadě panovačná a nedá se se mnou vyjít. Tohle navíc přišlo od učitele, který mě vůbec nezná, učil mě pouhý jeden rok, dvě hodiny týdně a v jeho hodinách jsem byla asi tak jediná, kdo se snažil být aktivní a dělat, co má - protože mi ho bylo líto, že ostatní jej ignorují a sedí na facebooku. Toliko k vděčnosti. Ne, že bych ji čekala.

Já si z názorů lidí, kteří mě neznají, příliš nedělám. Je mi docela jedno, co o mně kdo říká, protože buď je to pravda a nemám se za co stydět, anebo mě pomlouvá a lže a kdo tomu věří, je hlupák, který se ani nenamáhá mě poznat a soudí lidi, které nezná, jen dle mínění jiných lidí, které taky nezná. Pokud někoho neznám a nepřátelím se s ním, co je mi po tom, co si o mně myslí? Takže ano, i kdyby vykládal pan profesor, že mám druhou hlavu, nemusí mě to trápit a v zásadě netrápí. A co se týče mé aktivity v hodině, dělala jsem to, jak jsem řekla, z lítosti, nikoli, že bych očekávala vděčnost. Naučila jsem se pomáhat a být milá jen když chci a cítím to tak (asi jeden z důvodů, proč mě někteří lidé nemají rádi, já na přetvářku prostě kašlu) a nikdy v očekávání vděčnosti, protože pak je člověk akorát zklamaný.

Spíš mě zarazilo tak nějak celkově, že si o mně tohle může myslet a říkám si, že nejspíš není jediný. Přemýšlela jsem, čím to je, že na lidi působím tak nepřátelsky a nepřístupně, kolik je na tom, co říká, vlastně pravdy. A je to špatná věc? Jistě to tak zní, být panovačná je strašné, ale mít svou hlavu mi připadá v pořádku. Když jste kam vítr tam plášť, těžko uřídíte svůj život, natož pak jako šéfové ve vedoucích podnicích ostatní (a já hodlám podnikat, takže svou hlavu a schopnost prosadit se a vést ostatní opravdu potřebuji). Zřejmě chápu, proč tomu tak je, proč mě tak lidé vidí. A nesouvisí to ani tak s tím, jaká jsem nebo nejsem, jako s mnoha obecnějšími věcmi - subjektivní a objektivní pravdou, mezilidskými vztahy a sebeláskou. Konečně se doufám dostáváme k jádru pudla.