Sebeláska pomáhá, ale nestačí

21. března 2016 v 17:11 | Neri |  Mezilidské vztahy
Již před nějakou dobou, zhruba před měsícem, jsem psala o tom, že sebeláska je v zásadě nutná, pomáhá nám se srovnat sami se sebou a s tím, kým jsme. Je potřebné být spokojený s našim životním partnerem - sami se sebou. Ale nestačí to k tomu, abychom porazili osamělost. Připadá mi, že obraz duchovního člověka, hlavně ten předávaný východními filozofiemi, je určitým způsobem nebezpečný. Věci, které působí na první pohled krásně a duchovně jsou vlastně nedosažitelné a naše snaha jich dosáhnout povede pravděpodobněji k sebevraždě, ne štěstí. Představa, že se můžeme vzdát všech svých emocionálních a většiny fyzických potřeb, že se můžeme od všeho odpoutat, nechtít nic, co chceme, milovat celý svět, aniž bychom některé nenáviděli a bez jiných nemohli být, apod., je jistě krásný ideál. IDEÁLY NEEXISTUJÍ. Ohánějte se Buddhou a jinými osvícenými jak chcete, ale snaha vzdát se všeho a všech je nebezpečná. 99% lidí zničí, místo, aby je povznesla. Dokážete si jistě sami představit, co se stane, když se pokusíte nic nechtít, necítit, od všeho se odpoutat - pokud z toho uděláte střed svého života a cestu k osvícení, takový vnitřní boj s větrnými mlýny nemůže dopadnout dobře.

Sebeláska nestačí. Určité mezilidské vztahy a kontakty totiž všichni potřebujeme. Nemá proto smysl si vyčítat, pokud nedokážeme netoužit po společnosti jiných lidí. Ano, je dobré se obklopovat lidmi, kteří nás berou takové, jací jsme, kteří naši sebelásku a sebeúctu nijak neohrožují, a vyhýbat se těm ostatním, jde-li to. Ale není dobré zůstat sám. Připadá mi, že nikdy to nemůže být zdůrazněno příliš. Tentokrát jsem narazila na článek, který se opírá zase o pohled psychologů, zaujal mě a chci ho s vámi sdílet.


"Chceme někam patřit a k něčemu přispívat


To je jedna ze základních myšlenek individuální psychologie Alfreda Adlera. Podle něj každý člověk potřebuje zažívat úspěch, cítit zájem druhých, být prospěšný ve společnosti a v komunitě. Byla by chyba si myslet, že spokojenost zralého člověka na ostatních lidech nezávisí. Že zdravý člověk nepotřebuje oporu a potvrzení, a že kdo má dost sebelásky, nepotřebuje lásku druhých

Když někomu dovolíme, aby nás doopravdy poznal, když sobě dovolíme mít někoho rádi, vždycky riskujeme.

Stejně tak mohu věřit, že chybami se člověk učí, a taky je to pravda. Pokud ale budu jenom a jenom selhávat, po nějakém kratším či delším čase sebevědomí ztratím, byť bylo na začátku sebezdravější. Žijeme ve vztahovém světě a propojení s dalšími lidmi dává našim životům velký význam. Pokud nemáme schopnost nebo možnost propojení zažívat, obvykle se trápíme.

Johann Hari dokonce mluví o propojení jako o protikladu závislosti, ve smyslu závislosti například na drogách. Podle něj po drogách nesáhne člověk, který má zdravé vztahy s druhými lidmi. Cesta ven z drogové závislosti tedy vede přes znovunavázání blízkosti. Člověk sám to nezvládne bez léčivého prostředí."

Zdroj úryvku a celý článek zde: http://psychologie.cz/potrebujeme-ke-stesti-druhe/



Strach z blízkosti, vyhýbání se lásce a citové "zkamenění"

Často touha po nezávislosti na druhých nevychází jen z touhy po tom "být duchovní a povznesený", ale její primární příčinou (kterou si majitel této touhy nepřizná) je mnohem hlubší, a je to strach. Strach z blízkosti, bolesti, zklamání. Strach z toho, že není dost dobrý a lásky-hodný, že bude odmítnut. Je jednodušší se odvrátit od světa a jiných lidí a tvrdit, že se zabývá sám sebou, že to je sebeláska, zatímco pravá příčina jsou obavy z bolesti a vlastní nedostatečnosti. Mohla bych o tom vyprávět. Ne proto, že bych dokázala před láskou utéct a vyhnout se jí, ač párkrát jsem se utíkat snažila. Ne, je to strach, co se mi s chutí představil a dodnes mě občas navštěvuje a mučí, i když mám dojem, že jsem na tom se sebeláskou lépe, než předtím. Vždy se občas objeví myšlenka: "A co když prostě nejsi dost dobrá..." Vzdát to? Ano, přiznávám, že jsou chvíle, kdy se vzdávám a že ani čtení níže pro mě nebylo snadné. Stojí však za to si článek přečíst a sám sebe se zeptat... tak já ostatní nepotřebuji? Mně stačí sebeláska? Anebo se jen bojím?

"Pokud člověk opakovaně ztroskotává při navazování vztahů nebo ztratil schopnost se ve vztahu odevzdat a nalézat hlubší spojení s druhými, není schopen ani žít sám sebe. Bez Érotu se stává neživým. Uzavření se citovému a emocionálnímu životu vytváří v člověku tlak a napětí. Žití pod zvýšeným vnitřním tlakem, pod napětím, jej činí čím dál tím více citově nepřístupným. Svou duši můžeme rozvíjet a poznávat jen vztahem s vnějším světem na jedné straně a s bytostným Já na straně druhé. Bez Érotu je cesta uzavřena!

"Hrdina" našeho příběhu, náš "člověk výkonu" budí navenek zdání životaschopnosti, rozhodnosti vitality a síly. Je to on, kdo musí rozhodovat o tom, jak se bude odehrávat věcný život, působí jako ten, co to má "pod kontrolou". Zdání, že drží otěže života pevně ve svých rukou, které budí, je jen domnělé a pouze zakrývá slabost, kterou v sobě nosí. Uniká před svými city a emocemi, tedy i před skutečnými vztahy, protože se ukázalo, že když začne vnímat to, co cítí, dotýká se svých zranění, méněcennosti, slabosti, nedokonalosti a bezmoci a stává se z něj oběť. A tu on nést neumí. A protože si nelze selektivně naprogramovat, co budeme či nebudeme cítit (to si myslí jen naivky) vylije s vaničkou i dítě. Precedent pro zkamenění je na světě."

Zdroj úryvku a celý článek zde: http://psychologie.cz/requiem-za-lasku/

Pokud shrnu jednu z hlavních myšlenek článku, potlačování citů vede nejen ke zkamenění a otupělosti, ale také k nutnosti si nedostatek citů, blízkých vztahů a lásky kompenzovat jinak, třeba stále větší touhou po majetku, moci, závislostmi (třeba na alkoholu), bezohledností vůči světu kolem a dochází k stále většímu pádu do spirály sebezničení. Člověk si toto může uvědomit a snažit se své materiální touhy omezovat, popírat, potlačovat (a nenávidět se za ně), aniž by vnímal, že se za nimi kolikrát skrývá touha jiná - po láskyplném spojení s jinou bytostí. Cesta zmíněná výše může vyústit až do extrému, jakým je psychická choroba. Malý kamínek, ze kterého vznikla lavina.

"Nikdo z nás nedokáže trvale žít bez vnitřního spojení s druhými. Spojení já a ty se nedá beztrestně ze života vyloučit. Vynutí si k nám přístup skrze nevědomí a obrátí svět vzhůru nohama. Z vykořisťovatelů a pronásledujících se stávají pronásledovaní a utiskovaní."

"Před city, emocemi, konflikty, bolestí, zármutkem a utrpením, které láska do života přináší, se nelze ukrýt za učená slova, za ideologie, náboženství, myšlenky či za falešnou masku akademické vzdělanosti. Nikdy nic nám nepomůže schovat se před tím, co nosíme v sobě. Duše je nesmrtelná. Bezdotyková korektnost, do které se snažíme zahalit sama sebe a tento svět, vytváří sice lákavý obraz bezkonfliktní reality, která nenese v sobě žádné utrpení, ale ve skutečnosti vede ke vší životní prázdnotě a ke všem krutostem, které dělají svět světem.

Kdo vnitřně neuchopí tuto pravdu, ztratí se v nekonečném bludišti prázdného myšlení. Kdo pochopí hodnotu prožívání, vydá se na cestu poznání a nalézání sama sebe. Vztahy jsou právě tím, co nese lásku a učí nás být sami sebou."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama