Nikdy jsem nechtěla být "duchovní"

5. března 2016 v 23:15 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Aktualizace: Později jsem nad tím více přemýšlela a došlo mi, že jsem se možná nevyjádřila úplně jasně. Problém není v tom, že by "duchovno" bylo až tak špatné. Hlavní zádrhel je v tom, že jsem udělala věc, kterou jsem si myslela, že nikdy neudělám. Zapomněla jsem se řídit svým vlastním kompasem. Trpěla jsem, hledala odpovědi a můj rozum je převzal. Přestala jsem naslouchat sobě, místo toho jsem svou hodnotu a chování řídila hodnotami jiných. Uvěřila jsem tomu, že bych měla být nějaká, aby se můj život zlepšil. A zapomněla, že ty skutečné odpovědi mám jen sama v sobě. Takže si teď dávám "duchovní dietu". Zádné články, karty, videa, nic. Budu žít podle SEBE a své intuice a morálky. Pakliže tedy ode mě čekáte něco moudrého nebo chytrého, jediné, co můžu říct, je: Nikdy nezapomínejte, že to pro vás pravé znáte jen vy, nikdo jiný. Že vaše hodnota se neodvíjí od toho, co nebo jak děláte a proč to děláte. Ne, svou hodnotu nejlépe uvidíte, když se na ni začnete dívat SVÝMA očima, ne očima jiných. A pokud se vám už z duchovna točí hlava, dejte si od něj minimálně pauzu.

Aby bylo jasno... tím, že píši tento blog a některé věci na něm, se nesnažím stát nějakým duchovním učitelem. Možná tak na někoho můžu působit, možná je to jen můj dojem, každopádně... když vidím témata, kterými se posledních pár let zabývám - a jsou to témata, která nebyla jen na mém blogu, ale celkově v mém životě, neboť píšu o tom, čím žiju - až se sama divím, jak jsem se dostala tam, kde jsem teď. Nikdy mě nezajímalo náboženství v tom smyslu, že bych směřovala k Bohu nebo osvícení, nezajímala jsem se o východní filozofie. NIKDY jsem nechtěla být duchovní. NIKDY jsem nechtěla být spirituální, skvělá, dokonalá a povznesená někam až na 5D. Ani to není v mé moci, i když jsem na krátko zažila, co to je, nemyslet jako normální člověk ale vyšší já. Bylo to krásné, to nepopírám, ale zmizelo to jako pára nad hrncem a já si uvědomila, kolik jsem toho neviděla a nechápala. Smířila jsem se se světem a se sebou, ale byla jsem moc vysoko na to, abych chápala starosti běžných lidí, jejich smutky, vztek, nevraživost navzájem. Připadalo mi to divné. A proto mi ten stav až tolik nechybí. Být odstřihnutá od okolí - jistě, tak, že se stejně cítíte perfektně a nikdy sami - byl nejspíš stav, ze kterého se není kam dál vyvíjet a proč tu být. Fuj, vyvíjet, vidíte, stále jsem prožraná tím duchovnem jako nějakou nemocí. A to se jen tak nezmění.

Takže ne, nechtěla jsem být duchovní. Vůbec netuším, jak jsem se dostala na tuhle cestu spirituality a seberozvoje. Netuším, kde po té cestě jsem získala pocit, že musím být dokonalá a vyřešit všechny své problémy. Asi ve chvíli, kdy jsem se někde dočetla, že to je jediný způsob jak být šťastná. Postupně, když jsem o tom četla stále dokola. Co jsem chtěla, když ne být duchovní? Chtěla jsem být šťastná. Chtěla jsem ty věci, které mi byly odpírány, chtěla jsem si plnit sny. Tajemství bylo tím, co slibovala naplnění snů a kdo by se nesnažil toho dosáhnout, když může? Najednou máte život ve svých rukou a než se nadějete, ta zodpovědnost vám místo nasazení křídel sváže ruce i nohy a připevní k závaží, abyste už nikdy nelétali. Ukazuji škaredou část toho všeho? Ano, ukazuji. Nebudu se tajit ani tím, co jiní zamlčují. Jsem upřímná, což je vlastně důsledek toho seberozvoje, ale tenhle bych neměnila. Přišel sám, dřív, než mi to mohl kdokoli nakázat.


Má cesta k andělům, vílám a magii byla velmi přirozená. Zajímalo mě to, bylo to fajn, žádné svazování, nákazy, problémy. Všechno v pořádku. Pak postupem času jsem se přes tohle dostala k jiným věcem. První bylo Tajemství. Pak další knihy. Články. Videa. Řečníci. Než jsem se nadála, byla jsem, jako jiní, v pauvičně různých protichůdných názorů na to, co je správné, co bych měla, neměla, atd. Dvojpaprsky (a co dělat, aby to vyšlo), zákon přitažlivosti, sebeláska, seberozvoj. Něco z toho má přirozený základ, který s články neměl nic společného, ale můj vlastní zmatek mě nutil hledat odpovědi a ty mě v konečném důsledku ještě víc zmátly a zavedly do neštěstí.

Chtěla jsem milujícího partnera, svůj dvojpaprsek. Chtěla jsem žít v krásném domě v přírodě. Chtěla jsem dost peněz, abych se nemusela bát a mohla si dopřávat věci, po kterých zatoužím. Chtěla jsem práci, která bude skvělá, kde budu šťastná. Nikdy jsem nechtěla být duchovní, to se stalo pouze prostředkem k dosažení materiálních věcí, vlastně, které jsou ale ták neduchovní. A tady máte ten paradox. Děláte to vše jen pro to, že chcete dosáhnout svého, splnit si sny, ale jádrem duchovna je v mnoha ohledech nechat být, nepřát si, netrápit se nedostatkem. Je to možná šlechetné, ale psychicky nemožné. Jak můžete opustit všechny své sny, když ony jsou jediným důvodem, proč jste nastoupili tuhle cestu? Proč na ní potom zůstávat? A to je to. Nezůstanu.

Netvrdím, že lze všechno jen tak odstřihnout. Jsou věci, které zapomenout nejde, zakořeněné zvyky, věci, které jsou přílišnou součástí mé existence. Můj původ, názory, mnoho z toho vychází. Nezanevřu nikdy na víly a anděly, nejspíš občas vytáhnu tarot nebo nějakou příjemnou meditaci, ale to je vše. Nechám si to, co bylo vždy dobré, co ke mně patřilo. Nemůžu přestat poslouchat svou intuici - a ani nechci. Nemůžu přestat milovat svůj dvojpaprsek. Nejde to. Nemůžu se stát ze dne na den obyčejným člověkem - a nestanu se jím. Jen už odmítám žít podle cizích pravidel, snažit se pitvat každou částečku své osobnosti a hledat, jak ji napravit. Pak se rozčilovat nad tím, že to vlastně dělat nemůžu, že se dost nemiluju. A milovat se musím, aby se vrátil ten, na kom mi záleží. Krom toho bych měla být vždy milá, přející, odpouštět, nemstít se, pozitivně myslet, být vděčná, ... Netvrdím, že je vše špatně, ale ten tlak, co na člověka vyvíjí všechna jeho očekávání, je nevydržitelný. Nesnesitelný. Dříve nebo později se pod ním každý zhroutí. Vina, sebenenávist, pocity selhání, ... Nepopírám věci, které jsem psala. Myšlenky, které jsem sdílela, byly dobré. Mnoho duchovních myšlenek je dobrých. Ale nedá se podle nich neustále žít a rozhodně ne podle tolika MOC. Nestydím se ani za poslední číslo magazínu, opravdu mi pomohlo z nejhoršího přepnout myšlení a rozhodnout se, že se nebudu udržovat v bolesti jen proto, že se bojím lepších věcí.

Jen už si nechci vyčítat, že nejsem dokonalá. Že nezvládám žít podle svých požadavků. Že si seru život a odháním toho, koho nejvíc potřebuji (ale vlastně potřebovat nesmím)- Bolí mě hlava z vnitřních rozporů, kterým se nemůžu vyhnout. Stejně vím, že nikdy dokonalá nebudu. A vzdávám to. Vzdávám snahy mít se ráda, věřit ve své sny, duchovně růst, abych si zasloužila jeho nebo cokoli, co jsem myslela, že mě není hodno. Tohle je cesta do pekel, ne k sebelásce. Jestli něco potřebuji, tak zbavit se potřeby být lepší. Nepřiznávala jsem to, ale byla ve mně a mučila mě. Teď se s ní musím vypořádat... a zase znova, seberozvojové automatické myšlenky, že musím něco napravit. Houby. Můžu být nedokonalá, neduchovní a můžu se třeba stavět na hlavu ze svých přízemních lidských vášní, pocitů, potřeb a chtění. Mám na to plné právo. Stejně jako všichni ostatní.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vénya Luna Vénya Luna | 21. dubna 2016 v 18:52 | Reagovat

"Být duchovní" je hrozně zprofanovaná věc, jenž ve výsledku vytváří hrozný zmatek, protože každý si pod tím představuje něco jiného. Já si myslím, že nejdůležitější v životě je být živoucí. Prožívat vše, co k tobě přichází naplno, vnímat všechny situace, které tě učí novým věcem, měnit se, vyvíjet se (ale ne na sílu, prostě přirozeně) prostě BÝT naplno. To je podle mě "duchovní".
Myslím, že, jak si sama uvědomuješ, by ses měla vykašlat na zmíněné články, karty, videa, protože to s duchovnem nemá nic společného. Je to pořád jen nějaké bla bla bez praxe, jestli chápeš, jak to myslím. Naopak dávat na svou intuici,dovolit si být nedokonalá... To je známka velkého vývoje. Držím ti palce, abys na sobě (ne)pracovala :))

2 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 23. dubna 2016 v 22:27 | Reagovat

[1]: Tak já si vždycky vybírala články, co mě mohly v zásadě někam posunout, co mě zajímaly, atd., ne, že bych žrala všechny kecy, co kdo kde říká :-D A karty jsem používala jako jeden ze způsobů, jak se spojit se svou intuicí. Ale někdy jsem to všechno přeháněla. Aniž bych si to uvědomovala. Asi :-)

3 Vénya Luna Vénya Luna | 1. května 2016 v 13:45 | Reagovat

[2]:
Já vím jak to myslíš, a nemyslela jsem svůj komentář nijak špatně. Spíš mi šlo o to vyjádřit se v tom smyslu, že i "články co tě můžou v zásadě někam posunout", nebo "karty jako prostředek ke spojení se s intuicí" pořád nejsou nic praktického, prožívajícího a empirického, tedy dle mého názoru- ne duchovního. Je to samozřejmě jen můj názor, ale dle mě je prožití a žití = duchovno- skutečně zásadní aspekt všeho.

4 Nerisa Nerisa | E-mail | Web | 2. května 2016 v 10:46 | Reagovat

[3]: V pořádku. Já prostě pod duchovno řadím všechno, co je tak nějak mezi nebem a zemí, nelze to logicky, vědecky, racionálně uchopit a dokázat a přesto to existuje. Lze tomu říkat i ezoterika, ale zdá se mi, že to má dnes už takový pejorativní význam. "Nojo, nějaká ezoterika - falešné vykladačky a kecy o andělích". Přitom zrovna ti andělé jsou reálná věc. Tak tomu říkám duchovno :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama