Březen 2016

Ženy a randění a proč internet nepočítá s emancipací

31. března 2016 v 20:14 | Neri |  Mezilidské vztahy
Abych pravdu řekla, jsem dospělá. Nevím, jestli jste si všimli, ale skutečně tomu tak je. Také nejsem dokonalá, duchovní a zcela určitě nejsem svatá. Šance jsou, že kdybyste mě nechali vejít do kostela, shoří buď kostel nebo já. Jsem hříšná duše. Na druhou stranu, toto mohli čtenáři zcela snadno přehlédnout, neboť můj blog primárně slouží jako studnice článků o nadpřirozenu, vílách, jsou zde různá poučení, zamyšlení, moudré myšlenky a... své eskapády si nechávám pro sebe nebo je ventiluji u přátel, nikoli zde. Však víte, příšerně by to narušilo mou autoritu, kdybych přiznala, že jsem v některých věcech "normální" a hlavně zkažená. Velmi. Zkažená. Ale jelikož svá zamyšlení ráda sdílím zde, tentokrát se podíváme na téma naprosto neduchovní a to jest: Proč se od žen očekává, že budou čekat, až je někdo sbalí, zamiluje se do nich a ony budou přemýšlet jen nad tím, jak muže potěšit? Proč je tak nutné, aby všechny články o randění pro ženy připomínaly mějte i jiné koníčky, choďte ven s přáteli, nedělejte z něj střed svého světa. PROČ to my ženy ZATRACENĚ děláme?? Tedy, já to nedělám, ale mnohé ano a tak nějak se s tím počítá. Nutí mě to přemýšlet nad tím, jestli vážně existuje nějaká emancipace a kde tedy je.

Předem avizuji, že nejsem feministka a nemám nic proti tradičnímu rozdělení rolí, pokud oběma partnerům vyhovuje. Líbí se mi být ženou, nechat muže, aby za mě platili, vozili mě autem, chránili mě a nosili moje těžké věci. Oni se cítí užiteční a já se nemusím obtěžovat něčím, co pro mě opravdu je obtížné, neboť jsem malá a slabá a to je takyv pořádku. Proč bych měla být silná a schopná a samostatná do té míry, že si nenechám pomoct? Proč se vláčet s nákupem, když prostě JE těžký? Muži jsou přirozeně silnější. Ale samozřejmě se o sebe umím postarat plně sama, vždy jsem musela. Přesto, jsou věci, ve kterých bych asi byla označena za emancipovanou a divnou.

Na toto zamyšlení mě přivedly vody internetu a tím nemyslím český (kde je o spoustě věcí prd informací), ale zahraniční. Čekala bych, že tam naleznu větší množství článků... a ono ne. Nic. A proč? Protože jsem hledala téma, o které by se asi ženy neměly zajímat nebo nezajímají, jinak by o tom někdo něco napsal. Na druhou stranu, našeptávač tvrdil, že zájem bude. Pouze nejsou články. A já se ptám proč. Abych to upřesnila, byla jsem zvědavá. Zajímalo mě, jestli jsou i pro ženy nějaké tipy k randění, nějaké to "jak zaujmout muže a dostat ho na rande" (... a do postele, to už je pak detail, když šel na to rande, že? ;-) A ano, nejsem zrovna žena pro vztahy, pardon za ničení iluzí.) Problém je, že ač našeptávač tvrdil, že ženy hledají, tak zřejmě nenacházejí. Nejprve mě zaujaly titulky "jak přimět muže, aby se do vás zamiloval". A já si bláhově myslela, že lásku vynutit nejde. Asi na to mám jiný názor než jiné. Také nechápu, proč bych měla chtít hned, aby mě miloval, když ho zatraceně ani neznám. Lámání srdcí není moje oblíbená víkendová zábava, mám v sobě ještě trochu soucitu. A zde právě byly ony rady typu "nebuďte pořád dostupná". Nemám rádah raní her. Vážně ne. Ale víte, můj telefon je často zapomenutý někde v tašce a mám skutečné přátele a skutečnou práci, takže se vymlouvat nemusím. Když si žena chce v klidu sníst své jablko, tak celý svět počká, ne? Přijde mi smutné, že někdo opravdu tyto rady potřebuje. Naučí se ženy někdy dávat na první místo sebe? Snad ano, směřujeme tam. A ne, není to sobecké, je to nezbytné, pokud muž doma nemá mít uhoněnou, nešťastnou puťku, která dělá vše pro ostatní, ale na sebe nedbá a pak je opuštěna (vidíme to dnes a denně, je mi líto, že to musím říct, ale prostě to tak je).


Skutečná sebejistota

24. března 2016 v 11:10 | Neri |  Duchovní cesta
Skutečná sebejistota a sebeláska je taková, kterou neotřesou žádné vnější okolnosti. Věřit svojí intuici znamená, že jí věříte, i když vám to všichni vymlouvají. Věříte si, i když dostanete ránu, která vás srazí k zemi, do prachu, čumákem napřed a málem zabije. Ironie je, že to je důvod, proč tyhle rány dostáváme. Aby nás utvrdily v naší sebejistotě.

Myslíš to vážně?

Ptají se vyšší síly. A vy se zvednete.

ANO

Když je nám špatně, máme sklony se vzdávat. Říkat si, že se mýlíme, že to ostatní mají pravdu a my vlastně nevíme, co je pro nás nejlepší. Ale my to víme. A když to opravdu víme a dostaneme ránu... máme dvě možnosti. Vzít si poučení - a říct já si stejně VĚŘÍM. Nakonec, jak zastavíte někoho, kodo nic nezastaví? No nijak. Anebo můžete říct - já to vzdávám, zmýlil jsem se. Nejde to. Je snadné vás vychýlit z rovnováhy, jedno slovo, jeden neúspěch a... je to pryč. A věřte tomu, že budete padat tak dlouho, dokud se nenaučíte zvednout, jako by nic. Vaše sebedůvěra bude dostávat rány, dokud se nestane nezničitelnou. Tak to chodí. A není to hezké. Ale život vůbec není hezký a jednoduchý.

Modlili jste se? Chtěli jste sílu? Víru? Chtěli jste sebevědomí? Tak tady máte překážky, překonejte je.

Neříkám, že je špatné se zhroutit, když vás vnější okolnosti sráží na kolena. Neříkám, že je špatné brečet, vztekat se, mít chuť všechno vzdát. Je to vrcholně lidské. Je to zatraceně bolestivé. Je to smutné, že skrz bolest člověk nejvíc sílí. Síla není, že nebrečíte. Síla je, že brečíte a máte chuť umřít, ale stejně se zvednete a jdete dál. Máte chuť všechno vzdát, zahodit sebe, svou víru a dát svůj život do rukou ostatním, když vy ho zjevně nezvládáte. Ale neuděláte to, protože...

Protože už v sebe máte víru. Protože víte, co je pro vás nejlepší. A víte, že to víte.

Tak tehdy víte, že máte skutečnou sebejistotu a cokoli se stane, zase se zvednete a půjdete dál.

Sebeláska pomáhá, ale nestačí

21. března 2016 v 17:11 | Neri |  Mezilidské vztahy
Již před nějakou dobou, zhruba před měsícem, jsem psala o tom, že sebeláska je v zásadě nutná, pomáhá nám se srovnat sami se sebou a s tím, kým jsme. Je potřebné být spokojený s našim životním partnerem - sami se sebou. Ale nestačí to k tomu, abychom porazili osamělost. Připadá mi, že obraz duchovního člověka, hlavně ten předávaný východními filozofiemi, je určitým způsobem nebezpečný. Věci, které působí na první pohled krásně a duchovně jsou vlastně nedosažitelné a naše snaha jich dosáhnout povede pravděpodobněji k sebevraždě, ne štěstí. Představa, že se můžeme vzdát všech svých emocionálních a většiny fyzických potřeb, že se můžeme od všeho odpoutat, nechtít nic, co chceme, milovat celý svět, aniž bychom některé nenáviděli a bez jiných nemohli být, apod., je jistě krásný ideál. IDEÁLY NEEXISTUJÍ. Ohánějte se Buddhou a jinými osvícenými jak chcete, ale snaha vzdát se všeho a všech je nebezpečná. 99% lidí zničí, místo, aby je povznesla. Dokážete si jistě sami představit, co se stane, když se pokusíte nic nechtít, necítit, od všeho se odpoutat - pokud z toho uděláte střed svého života a cestu k osvícení, takový vnitřní boj s větrnými mlýny nemůže dopadnout dobře.

Sebeláska nestačí. Určité mezilidské vztahy a kontakty totiž všichni potřebujeme. Nemá proto smysl si vyčítat, pokud nedokážeme netoužit po společnosti jiných lidí. Ano, je dobré se obklopovat lidmi, kteří nás berou takové, jací jsme, kteří naši sebelásku a sebeúctu nijak neohrožují, a vyhýbat se těm ostatním, jde-li to. Ale není dobré zůstat sám. Připadá mi, že nikdy to nemůže být zdůrazněno příliš. Tentokrát jsem narazila na článek, který se opírá zase o pohled psychologů, zaujal mě a chci ho s vámi sdílet.


"Chceme někam patřit a k něčemu přispívat


To je jedna ze základních myšlenek individuální psychologie Alfreda Adlera. Podle něj každý člověk potřebuje zažívat úspěch, cítit zájem druhých, být prospěšný ve společnosti a v komunitě. Byla by chyba si myslet, že spokojenost zralého člověka na ostatních lidech nezávisí. Že zdravý člověk nepotřebuje oporu a potvrzení, a že kdo má dost sebelásky, nepotřebuje lásku druhých

Když někomu dovolíme, aby nás doopravdy poznal, když sobě dovolíme mít někoho rádi, vždycky riskujeme.

Stejně tak mohu věřit, že chybami se člověk učí, a taky je to pravda. Pokud ale budu jenom a jenom selhávat, po nějakém kratším či delším čase sebevědomí ztratím, byť bylo na začátku sebezdravější. Žijeme ve vztahovém světě a propojení s dalšími lidmi dává našim životům velký význam. Pokud nemáme schopnost nebo možnost propojení zažívat, obvykle se trápíme.

Johann Hari dokonce mluví o propojení jako o protikladu závislosti, ve smyslu závislosti například na drogách. Podle něj po drogách nesáhne člověk, který má zdravé vztahy s druhými lidmi. Cesta ven z drogové závislosti tedy vede přes znovunavázání blízkosti. Člověk sám to nezvládne bez léčivého prostředí."

Zdroj úryvku a celý článek zde: http://psychologie.cz/potrebujeme-ke-stesti-druhe/



Nikdy jsem nechtěla být "duchovní"

5. března 2016 v 23:15 | Neri |  Mé deníkové zápisky
Aktualizace: Později jsem nad tím více přemýšlela a došlo mi, že jsem se možná nevyjádřila úplně jasně. Problém není v tom, že by "duchovno" bylo až tak špatné. Hlavní zádrhel je v tom, že jsem udělala věc, kterou jsem si myslela, že nikdy neudělám. Zapomněla jsem se řídit svým vlastním kompasem. Trpěla jsem, hledala odpovědi a můj rozum je převzal. Přestala jsem naslouchat sobě, místo toho jsem svou hodnotu a chování řídila hodnotami jiných. Uvěřila jsem tomu, že bych měla být nějaká, aby se můj život zlepšil. A zapomněla, že ty skutečné odpovědi mám jen sama v sobě. Takže si teď dávám "duchovní dietu". Zádné články, karty, videa, nic. Budu žít podle SEBE a své intuice a morálky. Pakliže tedy ode mě čekáte něco moudrého nebo chytrého, jediné, co můžu říct, je: Nikdy nezapomínejte, že to pro vás pravé znáte jen vy, nikdo jiný. Že vaše hodnota se neodvíjí od toho, co nebo jak děláte a proč to děláte. Ne, svou hodnotu nejlépe uvidíte, když se na ni začnete dívat SVÝMA očima, ne očima jiných. A pokud se vám už z duchovna točí hlava, dejte si od něj minimálně pauzu.

Aby bylo jasno... tím, že píši tento blog a některé věci na něm, se nesnažím stát nějakým duchovním učitelem. Možná tak na někoho můžu působit, možná je to jen můj dojem, každopádně... když vidím témata, kterými se posledních pár let zabývám - a jsou to témata, která nebyla jen na mém blogu, ale celkově v mém životě, neboť píšu o tom, čím žiju - až se sama divím, jak jsem se dostala tam, kde jsem teď. Nikdy mě nezajímalo náboženství v tom smyslu, že bych směřovala k Bohu nebo osvícení, nezajímala jsem se o východní filozofie. NIKDY jsem nechtěla být duchovní. NIKDY jsem nechtěla být spirituální, skvělá, dokonalá a povznesená někam až na 5D. Ani to není v mé moci, i když jsem na krátko zažila, co to je, nemyslet jako normální člověk ale vyšší já. Bylo to krásné, to nepopírám, ale zmizelo to jako pára nad hrncem a já si uvědomila, kolik jsem toho neviděla a nechápala. Smířila jsem se se světem a se sebou, ale byla jsem moc vysoko na to, abych chápala starosti běžných lidí, jejich smutky, vztek, nevraživost navzájem. Připadalo mi to divné. A proto mi ten stav až tolik nechybí. Být odstřihnutá od okolí - jistě, tak, že se stejně cítíte perfektně a nikdy sami - byl nejspíš stav, ze kterého se není kam dál vyvíjet a proč tu být. Fuj, vyvíjet, vidíte, stále jsem prožraná tím duchovnem jako nějakou nemocí. A to se jen tak nezmění.

Takže ne, nechtěla jsem být duchovní. Vůbec netuším, jak jsem se dostala na tuhle cestu spirituality a seberozvoje. Netuším, kde po té cestě jsem získala pocit, že musím být dokonalá a vyřešit všechny své problémy. Asi ve chvíli, kdy jsem se někde dočetla, že to je jediný způsob jak být šťastná. Postupně, když jsem o tom četla stále dokola. Co jsem chtěla, když ne být duchovní? Chtěla jsem být šťastná. Chtěla jsem ty věci, které mi byly odpírány, chtěla jsem si plnit sny. Tajemství bylo tím, co slibovala naplnění snů a kdo by se nesnažil toho dosáhnout, když může? Najednou máte život ve svých rukou a než se nadějete, ta zodpovědnost vám místo nasazení křídel sváže ruce i nohy a připevní k závaží, abyste už nikdy nelétali. Ukazuji škaredou část toho všeho? Ano, ukazuji. Nebudu se tajit ani tím, co jiní zamlčují. Jsem upřímná, což je vlastně důsledek toho seberozvoje, ale tenhle bych neměnila. Přišel sám, dřív, než mi to mohl kdokoli nakázat.


Má cesta k andělům, vílám a magii byla velmi přirozená. Zajímalo mě to, bylo to fajn, žádné svazování, nákazy, problémy. Všechno v pořádku. Pak postupem času jsem se přes tohle dostala k jiným věcem. První bylo Tajemství. Pak další knihy. Články. Videa. Řečníci. Než jsem se nadála, byla jsem, jako jiní, v pauvičně různých protichůdných názorů na to, co je správné, co bych měla, neměla, atd. Dvojpaprsky (a co dělat, aby to vyšlo), zákon přitažlivosti, sebeláska, seberozvoj. Něco z toho má přirozený základ, který s články neměl nic společného, ale můj vlastní zmatek mě nutil hledat odpovědi a ty mě v konečném důsledku ještě víc zmátly a zavedly do neštěstí.

Chtěla jsem milujícího partnera, svůj dvojpaprsek. Chtěla jsem žít v krásném domě v přírodě. Chtěla jsem dost peněz, abych se nemusela bát a mohla si dopřávat věci, po kterých zatoužím. Chtěla jsem práci, která bude skvělá, kde budu šťastná. Nikdy jsem nechtěla být duchovní, to se stalo pouze prostředkem k dosažení materiálních věcí, vlastně, které jsou ale ták neduchovní. A tady máte ten paradox. Děláte to vše jen pro to, že chcete dosáhnout svého, splnit si sny, ale jádrem duchovna je v mnoha ohledech nechat být, nepřát si, netrápit se nedostatkem. Je to možná šlechetné, ale psychicky nemožné. Jak můžete opustit všechny své sny, když ony jsou jediným důvodem, proč jste nastoupili tuhle cestu? Proč na ní potom zůstávat? A to je to. Nezůstanu.

Netvrdím, že lze všechno jen tak odstřihnout. Jsou věci, které zapomenout nejde, zakořeněné zvyky, věci, které jsou přílišnou součástí mé existence. Můj původ, názory, mnoho z toho vychází. Nezanevřu nikdy na víly a anděly, nejspíš občas vytáhnu tarot nebo nějakou příjemnou meditaci, ale to je vše. Nechám si to, co bylo vždy dobré, co ke mně patřilo. Nemůžu přestat poslouchat svou intuici - a ani nechci. Nemůžu přestat milovat svůj dvojpaprsek. Nejde to. Nemůžu se stát ze dne na den obyčejným člověkem - a nestanu se jím. Jen už odmítám žít podle cizích pravidel, snažit se pitvat každou částečku své osobnosti a hledat, jak ji napravit. Pak se rozčilovat nad tím, že to vlastně dělat nemůžu, že se dost nemiluju. A milovat se musím, aby se vrátil ten, na kom mi záleží. Krom toho bych měla být vždy milá, přející, odpouštět, nemstít se, pozitivně myslet, být vděčná, ... Netvrdím, že je vše špatně, ale ten tlak, co na člověka vyvíjí všechna jeho očekávání, je nevydržitelný. Nesnesitelný. Dříve nebo později se pod ním každý zhroutí. Vina, sebenenávist, pocity selhání, ... Nepopírám věci, které jsem psala. Myšlenky, které jsem sdílela, byly dobré. Mnoho duchovních myšlenek je dobrých. Ale nedá se podle nich neustále žít a rozhodně ne podle tolika MOC. Nestydím se ani za poslední číslo magazínu, opravdu mi pomohlo z nejhoršího přepnout myšlení a rozhodnout se, že se nebudu udržovat v bolesti jen proto, že se bojím lepších věcí.

Jen už si nechci vyčítat, že nejsem dokonalá. Že nezvládám žít podle svých požadavků. Že si seru život a odháním toho, koho nejvíc potřebuji (ale vlastně potřebovat nesmím)- Bolí mě hlava z vnitřních rozporů, kterým se nemůžu vyhnout. Stejně vím, že nikdy dokonalá nebudu. A vzdávám to. Vzdávám snahy mít se ráda, věřit ve své sny, duchovně růst, abych si zasloužila jeho nebo cokoli, co jsem myslela, že mě není hodno. Tohle je cesta do pekel, ne k sebelásce. Jestli něco potřebuji, tak zbavit se potřeby být lepší. Nepřiznávala jsem to, ale byla ve mně a mučila mě. Teď se s ní musím vypořádat... a zase znova, seberozvojové automatické myšlenky, že musím něco napravit. Houby. Můžu být nedokonalá, neduchovní a můžu se třeba stavět na hlavu ze svých přízemních lidských vášní, pocitů, potřeb a chtění. Mám na to plné právo. Stejně jako všichni ostatní.



Spojení duší a proč je důležité jej dosáhnout

1. března 2016 v 21:40 | Neri |  Mezilidské vztahy
Pokud jste četli předchozí články, možná jste dospěli k názoru, že pakliže jsou vztahy dvojpaprsků tak složité, je lepší takový vztah vůbec nezažít. A kdo by se takovému názoru mohl divit, když je to samá nejistota, bolest, duchovní růst, zkrátka žádné pohodlí, kafíčko a cigárko. Samozřejmě, v zásadě se o spojení snažit vůbec nemusíte. Tím spíš, pokud jste svůj dvojpaprsek nepotkali. Jen žijte v klidu dál, nic se neděje, možná se ten druhý nikdy neobjeví a možná je to tak dobře. Jenomže co dělat, když ten druhý do našeho života přišel a teď je to složité, dramatické a zdá se, že je to na vás příliš? Proč se vlastně snažit, proč procházet vším tím špatným, když to dobré je v nedohlednu? Obzvlášť ve fázi uprchlík & pronásledovatel můžete mít pocit (a obzvlášť uprchlík jej má), že bude lepší zůstat sám nebo být s někým v "normálním" vztahu. Proč se tedy spojit se svým dvojpaprskem?

Hlavní důvod je veskrze duchovní, přecejen, spojení dvojpaprsků je především duchovní záležitost. Ačkoli nemusí znát důvod, proč na tento svět přišli, pravdou je, že mají své poslání - možná ne jednu konkrétní věc, možná jen mají být sami sebou, inspirovat ostatní, rozdávat radost, ale i takový úkol je nesmírně důležitý - a součástí poslání dvojpaprsků je i jejich vztah, jejich spojení. Každý sám jsou plně schopni plnit svůj úkol, ale dohromady se jejich možnosti násobí. Navzájem se přirozeně tak skvěle doplňují, že zvládnou i věci, které by sami nezvládli, anebo byly alespoň obtížnější. Dokáží se navzájem podporovat a inspirovat, přináší druhému nové pohledy na věc a hlavně spolu zažívají pocity štěstí a domova, které jim dodávají sílu nejen k jejich poslání, ale i každodennímu fungování, které může být pro mnoho duchovních lidí a bytostí na této Zemi obtížné.

Opomineme-li duchovní důvody, pak je nasnadě říci, že dvojpaprsky by spolu měly být už proto, že jakmile se oba rozhodnou být spolu a přestanou před sebou utíkat, dokáží mít ten nejideálnější vztah, jaký si lze jen představit. Jeden druhého natolik znají, chápou a milují, že spolu zůstanou za všech okolností. Jediné překážky, které mohou zabránit spojení dvojpaprsků, jsou ty vnitřní. Ty jsou často nejhorší, a tak i když žádný člověk nechce být sám - a osamocenost z absence dvojpaprsku se jen těžko léčí jinými způsoby - často se stává, že je jejich spojení oddalováno právě neochotou jednoho či druhého postavit se svým obavám, pracovat na sobě a vyjít druhému vstříc. Tím chci říct, že pro každého, kdo touží po celoživotním svazku s osobou, kterou bude za všech okolností milovat a ona jeho, pokud chce být přijímán takový, jaký je a cítit se doma a šťastný, naplněný vztah s dvojpaprskem je nejlepší způsob.

Jakmile se potkají dva, kteří jsou si souzeni, dříve nebo později přijdou na to, že žádný vztah se tomu jejich nemůže rovnat, že v nich neustále bude vnitřní touha po spojení, že kamkoli utečou, jakkoli daleko, utíkají jen sami před sebou, protože ten druhý je jimi. Utíkat před svým dvojpaprskem je jako utíkat sám před sebou a jelikož nikoho jiného než sebe nemáme, nezbývá nám, než pochopit, že musíme být sami sobě nejlepším přítelem, nikoli nepřítelem. A stejně je to s dvojpaprskem. Nechcete mít toho druhého za nepřítele, nechcete být odděleni. Bolí to. Žádný jiný vztah není tak blízký, silný a naplňující. Od chvíle, kdy se poznáte, začínáte pomalu chápat, že spojení není volbou, ale ani nutné, spíše nevyhnutelné. A jakékoli důvody proti jsou víc než cokoli jiného pouze výmluvami, jak se vyhnout něčemu, co se má stát. Pro dobro všech.