Setkání na křižovatkách života

25. února 2016 v 23:17 | Neri |  Mezilidské vztahy
Možná, že patříte mezi ty romantické, duchovní a kdovíjaké všemožné duše, které touží po "dokonalém" partnerovi, který k vám bude přesně sedět a udělá vás konečně šťastnými. Odpustím si pro tentokrát své poznámky o tom, že šťastnými vás nikdo jiný neudělá a hledat v tom druhém řešení je k ničemu a půjdu rovnou k věci. Ačkoli i k tomu štěstí se ještě později dostaneme. Ano, dá se říct, že existuje dokonalý partner. Pro některé. A pro jiné ne. A ta dokonalost není v tom, že by neměl žádné chyby, ale že i přes jeho chyby s ním toužíte strávit zbytek života, cítíte se s ním naprosto skvěle a sami sebou a předchozí prázdné vztahy už vám připadají jen jako směšnou pohádkou z dětství. Obrazně řečeno. Ano, někdo, kdo se dokonale hodí k vám, může existovat. Ale jak zjistíte, jestli tam někde opravdu, ale OPRAVDU je a můžete ho potkat? Jak zjistíte, jestli nebudete čekat na něco, co se nikdy nestane? Dám vám dvě rady. Za prvé, pokud po něčem toužíte, vždy existuje možnost, že se vám to splní. Není tak úplně možné toužit po nemožném, nemožnými věci dělá jen naše mysl, strach, atd. Za druhé, čekat není k ničemu, protože tím se ke svému cíli nepřiblížíte ani o krok. Hledat? To také není úplně ideální. Protože…

Svůj dvojpaprsek potkáte jedině na cestě, někde tam venku, zatímco budete žít svůj život, následovat své sny, cíle, ideály a hledat sami sebe. A to je klíčové, protože váš dvojpaprsek je vlastně verze vás a vy jste jeho verzí. Jste zrcadla. V něčem stejná, v něčem odlišná, ale pořád jste duchovní dvojčata. Stejná duše. Jste to VY. A tady se dostáváme k obecným pravidlům těchto vztahů.


Zrcadlení

Nejprve byste měli mít v sobě to, co chcete najít v druhém. Vím, že to není vůbec potěšující zpráva. Vztahy s dvojpaprsky jsou plné paradoxů. Většinou váš příběh začíná nějak takto: Cítím se špatně, svůj život nemám moc v lásce, sebe už vůbec ne a nejhorší je velká osamělost, které se nedokážu zbavit. Chci najít partnera, který mě bude milovat (protože necítím lásku, nemyslím si ani, že si ji zasloužím - proto ji nemám). Někoho, kdo bude dokonalý (protože se nedokážu vyrovnat ani se svými chybami, natož chybami druhých, příp. žiju v iluzi, že opravdu najdu někoho bez chyb - nemožné). Někoho, kdo mě zachrání. Kdo mi ukáže, že mám cenu. Kdo mě vysvobodí z mého hrozného života a osamělosti. No a přesně to se nestane. Tato realita není pohádka, kde budete sedět ve věži, vyšívat a čekat, až někdo přijde, skolí draka a zachrání vás. Nikdy se nedočkáte.

Budete muset zahodit vyšívání (nebo ho sbalit do tašky, pokud vás opravdu baví) a utéct z věže sami. Je jedno, jestli draka zabijete, obejdete nebo osedláte, každopádně musíte pracovat sami na sobě. Jinak se to ani říct nedá. Musíte se vyvíjet, jít za tím, co milujete a hádejte co - ve chvíli, kdy to uděláte a ten druhý to udělá také, někde tam, na křižovatce svých snů, se setkáte. TAK to funguje.



Tři okolnosti setkání

Četla jsem hodně článků a příběhů na téma dvojpaprsků, plus mám ještě ukecanou intuici, takže mohu říci, co všechna tato setkání spojuje. Jsou to obvykle tři hlavní okolnosti.



1. Setkání s dvojpaprskem následuje po období velkého osobního růstu, vzestupu sebelásky, smíření se sama se sebou, se svými předchozími vztahy, s láskou, apod. Každý má jiný problém. Někdo nedokáže milovat sebe. Někdo žije v naprostém rozporu s láskou, protože byl zklamán v nějakém předchozím románku (promiňte, že to zlehčuji, ale u dvojpaprsků je to PŘED a PO; a je to opravdu tak nesrovnatelné, že vše PŘED jsou jen románky). Někdo ani nevěří, že by o něj kdokoli mohl stát. Často také setkání předchází uvědomění, co od vztahu chcete, jaký partner by vám vyhovoval. Můžete mít sny, kde se vám o vašem dvojpaprsku zdá. Přichází znamení. Potkáváte lidi, kteří mají něco z toho, co hledáte, ale pořád to nějak není ono. Učíte se, chybujete, začínáte chápat, začínáte se oceňovat, začínáte být spokojeni sami se sebou a pak náhle…

2. Vzdáte hledání a začnete se smiřovat s tím, že zůstanete napořád sami nebo v nevyhovujícím vztahu. Jedním z paradoxů, ironií, vztahů s dvojpaprsky je ten, že láska nepřichází, když za ní běháte. Vím naprosto přesně, jak je těžké přestat hledat, snažit se a věřit, když tolik toužíte najít toho pravého! Jenomže je to nezbytné. A nedá se to příliš vynutit, obvykle na to musíte přijít sami, shodou okolností, neúspěchů a zklamání. Takže hlavu vzhůru, s každým zklamáním se posouváte dopředu, aniž byste to věděli. Ano, dvojpaprsek přichází vždy, když to nejméně očekáváte. Když už vše vzdáte, přestanete hledat, řeknete si: Čert to vem, tak budu sám! Třeba se nikdy nesetkáme. Začnete se zabývat jinými věcmi, třeba novým koníčkem. Rozhodnete se, že je vám samotným dobře a s tou samotou budete nějak žít. Uleví se vám. A pak náhle…

3. Osudová náhoda. Něco, co byste nečekali. Ano, ve chvíli, kdy to nejméně čekáte, konečně potkáte člověka, kterého jste toužili potkat už tak dlouho! Je tady a vy ani nevíte jak. Nesnažili jste se. Nechali jste o být. Přišlo to samo. Náhodou. Jenomže to nebyla tak úplně náhoda. Jakkoli máme svůj život ve vlastních rukou, setkání s dvojpaprskem vypadá jako osud. Jistě, je to něco, po čem vaše duše touží, někdy, aniž byste si toho byli vědomi. Stane se to z vaší nejhlubší touhy, bez vašeho přičinění. Anebo ne? Jistě, že něco udělat musíte. Dostanete nějaký skvělý nápad. Máte chuť někam jít. Možná by stačilo udělat něco, malinkou věc jinak a nikdy byste svůj dvojpaprsek nepotkali. To je na tom to nejvtipnější, to nejosudovější. Kolikrát stačí taková hloupost, jako že zavřou váš oblíbený obchod z důvodu rekonstrukce, tak musíte jít jinam. Zrovna máte den blbec, takže vám někde vypadne peněženka. A pak se někdo u pokladny nabídne, že vám těch pět rohlíků zaplatí a vy nemůžete jinak, než říct si o číslo, abyste mu to později vrátili. Je to jen normální setkání, od kterého nic nečekáte. Normální? Za pár let si na to vzpomenete. A budete se smát. Jistě, zní to jako z amerického filmu, ale musíte chápat, že pokud jde o dvojpaprsky, VŠECHNO je možné. Ten řetězec dokonalých náhod uvidíte až později.



Můj příběh

Na něčem své myšlenky demonstrovat musím, použiju tedy příklad ze života. Bude to trochu delší a samozřejmě není nutné si číst, co budu dále psát. To podstatné pro vás už bylo řečeno. Pokud však potřebujete ujištění, vidět, že v tom nejste sami, cokoli, dám k dispozici, co potkalo mě. Pokusím se to vyložit zkratkovitě, i když to bude těžké vzhledem k tomu, kolik drobných náhod se nashromáždilo, aby všechno vyšlo, jak asi mělo :-)

Uvědomění, že toužím po někomu, kdo mě bude dokonale doplňovat, přišlo asi v mých devíti letech. Možná to bylo později, v desíti nebo jedenácti, už si to nepamatuji. Ale připadá mi, že jsem byla ještě naivní dítě. Tenkrát jsem poprvé intuitivně cítila, že tam někde je někdo, kdo ke mně patří, někdo, koho už znám z minulých životů. Můžete to mít jinak, můžete k tomu přijít jako starší a mít jen touhu druhého najít, ne vědomí, že tam je. Já jsem prostě originál, intuitivní osobnost k nepochopení. Každopádně, od té doby jsem tak nějak hledala. Nakolik aktivně, to je otázkou. Normálně jsem se zamilovávala do chlapců ve škole a přemýšlela, jestli by některý z nich mohl být ten pravý a jak to vlastně poznám? Ptala jsem se víl, kdy to přijde a jak, ale nemohly mi nic říct. Tak jsem pokukovala po těch hezkých klucích okolo a říkala si, nevadí, dokud se nepotkáme, zkusím žít normální život, někoho si najít, sbírat zkušenosti. Nemá smysl čekat, však on taky beztak nečeká. Možná o mně ani neví.

Přišly pokusy o vztah, spousta zklamání a kompletní zanevření na lásku. Ona byla pro mě největší zlo ve vesmíru, ta zlá síla, která mi ubližuje a nutí mě brečet po nocích v záchvatu bolesti z odmítnutí a samoty. Tak jsem přežívala a psala básně, které je možné stále najít na mém druhém blogu. K umění z utrpení. Můj život nebyl nikdy snadný, nesnášela jsem ho, nechtěla jsem tady žít, nikdy to tady pro mě nebyl domov, snad jen v přírodě. Deprese, pocit nesmyslnosti všeho, mí všední společníci. Chtěla jsem, aby mě někdo zachránil, ale už jsem nevěřila tomu, že se to stane. Naučila jsem se postarat se o sebe sama. Všechno zvládat. Být nezávislá, skoro feministka, skoro chlap. Poslední zamilovanost mě vyčerpávala, bojovala jsem sama se sebou, vyčítala si to, chtěla se těch "hnusných citů" zbavit. Jenomže jsem došla k uvědomění, že to nikam nevede. Dovolila jsem si prožít, co cítím, nevyčítat si to, nestydět se za to. Musela jsem prostě… přijmout lásku. Dovolit si být zamilovaná, hloupá a směšná. I když o mě ten druhý nestál a neměl o mých citech ani tušení. Tehdy asi přišel první zlom. Vtipné je, že se onen chlapec jmenoval stejně, jako můj první přítel (kterého jsem ale nemilovala) a stejně jako můj dvojpaprsek, ke kterému brzy dojdu :-)

Nejprve musím zmínit, jak jsem potkala svého někdejšího nejlepšího kamaráda, neboť to byla jedna z náhod, které později vedly k nevyhnutelnému. Jsem tak trochu nadšená hráčka pc her, hlavně fantasy, rpg a tak podobně. Shodou mnoha různých okolností během dospívání jsem se dostala k roleplayingu (něco jako improvizované divadlo, psaní příběhu s více lidmi, kolektivní spisovatelský počin, těžko vysvětlit, zkrátka - hrajete ve hře postavu a jednáte za ni, jako by to byla ona, ne vy). Byla jsem na jednom serveru (představte si to jako online divadlo, kde hrajete ten roleplaying) a už mě to tam přestávalo bavit, tak jsem začala hrát na jiném. Ani už nevím, proč jsem znovu šla na ten první, jen na jednu aukci, bez úmyslu tam více hrát a potkala tam náhodou právě svého budoucího nejlepšího kamaráda. Kvůli němu jsem nakonec u toho prvního zůstala, druhý server upadl v zapomnění a my se dlouho bavili. Hráli jsme pak jiné hry, otráveni ostatními hráči. Chápu, že pro ne-hráče je to zmatené a pokud jste to nepochopili, omlouvám se, snažila jsem se to co nejlépe vysvětlit.

Abych pokračovala, přišla další náhoda. Dostala jsem nápad. Přišel mi naprosto geniální, nadchl mě a nemohla jsem ho dostat z hlavy. A tak jsem se pustila do jeho realizace. Napadlo mě totiž vytvořit dvě herní postavy, sourozence, kteří budou naprostými opaky. Spořádaný, ctnostný a hodný rytíř. Prolhaná, zkažená, chaotická čarodějka, která s chutí porušuje zákony a vyžívá se v utrpení druhých. Mé nadšení z představy, kolik šílených (a zábavných) situací dokážeme s takovou dvojkou stvořit, bylo nakažlivé a povedlo se mi kamaráda přesvědčit, abychom se vrátili do hry. Co jsme s těmi postavami zažili, se stalo námětem na moji první knihu (k dispozici je pro zájemce na mém druhém blogu). Doteď mám z té doby nezapomenutelné vzpomínky. Právě v oné hře jsem narazila na svůj dvojpaprsek a stal se významnou součástí našeho příběhu. Ne, nevěděla jsem od začátku, že je to on. Nějaké náznaky byly, ale nebyla jsem si jistá. A pak přišlo samo od sebe období, kdy se moje vědomí posunulo do podivných nepochopitelných výšin, kdy jsem se začala z ničeho nic cítit celistvá a spokojená sama se sebou a kdy zároveň s tím pomalu přišlo uvědomění, že jsem konečně našla, co jsem už přestala hledat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama