Nejčastější obavy, které musíme risknout

21. února 2016 v 15:22 | Neri |  Sebeláska
V minulém článku jsem psala, že je nutné své obavy přijmout a smířit se s tím, že se naplní. Nikdo netvrdí, že se naplnit musí a to vždy a stoprocentně, některé obavy opravdu nejsou racionální, ale jsou spíše důsledkem špatných zkušeností v dětství a špatného výkladu některých událostí. Je možné se pár obav zbavit, to nepopírám. Problém je, že když se zaměříte na boj se svými strachy, zabere vám to tolik času a energie, že na sny už nic nezbude. Dokud budete se svými sny smlouvat a klást jim podmínky (chci tě, ale jen pokud se zároveň nenaplní mé obavy), nesplní se. Je lehčí a rychlejší se strachu postavit tak, že ho přijmete jako součást svého snu. Přesto považuji za nutné popsat pár nejčastějších obav a strachů a ukázat je z více stránek, stejně, jako si musíte z více stránek prohlédnout své sny. Na všem zlém je něco dobrého, a naopak. Někdy se nehnete z místa, dokud na některém strachu trochu nezapracujete. Jen se tím nezdržujte zbytečně dlouho. Pokud to nefunguje, prostě běžte a riskněte to, strach ne-strach.


Strach, že se změním k horšímu

Jedním z nejčastějších důvodů, proč něco nechceme, je strach, že se staneme horším člověkem. Bojíme se, že budeme nafoukaní a bezohlední a nechceme takoví být. Bojíme se, že ztratíme sami sebe, to, kým nyní jsme. Bojíme se, že už to pak nebudeme my. A není divu. Pokud žijete celý život jako nešťastný člověk, jistě, že se budete muset hodně změnit, abyste začal/a žít jinak. Bez toho to nejde. Jaká ta změna bude? Doopravdy to nevíte. Můžete si slíbit, že nebudete bezohlední a nafoukaní, ale doopravdy to nevíte, že? Vždy tam budou ty obavy. Co když… Svěřujete svůj příští život do cizích rukou, do rukou vašeho budoucího já, které ještě neznáte. Je to děsivé a máte plné právo mít strach. Je to naprosto a zcela normální a pochopitelné. Téměř všichni se bojí negativní změny sebe sama. Někteří už mají pocit, že takovou změnu prodělali a nedokáží se s tím smířit. Tím horší je představa, že by mohlo být ještě hůř.

Možná dokonce tvoříte, píšete či malujete, podobně, jako někteří slavní umělci, kteří trpěli a ve své bolesti psali nádherná díla. Představa, že o svůj dar přijdete, že nebudete mít nadále o čem psát a co kreslit, je pochopitelně hrozná. A narovinu vám říkám, že se může naplnit. Můžu vás utěšovat tím, že vaše budoucí já se bez umění obejde, ale to váš strach ze ztráty talentu a identity nezmírní. Jednu věc však pro váš klid uvést můžu. V tomto životě neexistuje trvalé a naprosté štěstí, nekonečná extáze, ne. I když budete svůj život milovat a budete v něm šťastní, občas přijdou špatné dny. Někdy vám bude zle a budete smutní a nebudete tak pozitivní, jako obvykle. A tehdy zase budete moci tvořit. A pokud budete chtít, ten stav jistě dovedete navodit i sami - smutnou hudbou, vzpomínkou,… můžete se záměrně uvést zpátky do svého starého nastavení, na chvíli. Jen nezapomínejte, že je to jen dočasně, a vraťte se zpátky do oblak. Je v pořádku občas cítit negativní emoce. Je zdravé si je prožít a nepotlačovat. Ale není zdravé se v nich rochnit po zbytečně dlouhou dobu.




Strach z blízkosti

Specifická forma strachu, který brání především navazování hlubokých přátelství, partnerství a jiných mezilidských vztahů, je vztah z blízkosti. Bojíme se, že budeme opuštěni, že nám bude ublíženo, že se zkrátka stane něco hrozného, když si dovolíme někoho milovat. Bojíme se pouštět si lidi emocionálně k sobě. Kolikrát se tento strach velmi silně projevuje navenek, ale ten, kdo jej má, si ho vůbec neuvědomuje. Strach z blízkosti poznáte tak, že:

  • Nedokážete nikoho milovat, a pokud ano, tak jen velmi omezené množství lidí a trvá vám dlouho, než jim začnete věřit a mít je rádi.
  • I když je máte rádi, stejně si od nich držíte emoční odstup. Máte kolem sebe lidi, které máte rádi, ale co byste dělali, kdyby odešli? Bylo by vám to jedno, prostě byste se s tím smířili? Pokud není nikdo, kdo by vám opravdu velmi chyběl, máte strach z blízkosti.
  • Pokud máte pocit, že jste chladný, sobecký, bezohledný tvor, a přitom vám to vadí a nechcete být takoví, máte strach z blízkosti. Můžete si samozřejmě namlouvat, že je vám to jedno, že jste se smířili s tím, jak jste "špatní". Ale jste si jisti, že to není lež?
  • Chcete mít krásné a intimní vztahy, ale nejste jich schopni. Když s někým začnete chodit, ze začátku je to fajn, ale pak rychle na druhém hledáte chyby, ochladnete a už se s ním nechcete vídat. Máte strach z blízkosti.
  • Všichni partneři vám připadají otravní a říkáte si, že je vám lépe samotným. Přesto sami být nechcete. Čím více náklonnosti vám druhá strana projevuje, tím větší máte potřebu ji ignorovat, nestýkat se s ní, neodpovídat na zprávy, odmítáte fyzický kontakt, apod. Bojíte se. Blízkosti.
  • Bojíte se, že ve vztahu ztratíte sami sebe, že vás bude druhý ovládat, když mu budete příliš fyzicky i emočně blízko a proto si udržujete odstup nebo jste alergičtí na vyznání lásky, mluvení o budoucnosti. Potřebujete mít kontrolu. Děsí vás závazky. Máte strach z blízkosti.
  • Rovnou lidi odháníte tím, že jste cyničtí, nepříjemní, tajnůstkářští, nic osobního o sobě nikomu neříkáte a když už o sobě mluvíte, tak vždy negativně, až varovně. "Jsem nebezpečný. Nechceš mě lépe poznat." Krásně očividný… strach z blízkosti.

Jak jej překonat? Existují jen dva kroky. Uvědomit si, že máte problém. Rozhodnout se, že chcete vztahy i navzdory všem svým obavám a vědomě zvyšovat blízkost mezi sebou a ostatními. Začnete dělat věci, které vás doteď děsily, a vyhýbali jste se jim. Začnete svým blízkým psát a volat stejně často, jako oni vám. I když z toho ze začátku nebudete mít radost. Vídat se s nimi. Přijímat projevy náklonnosti a sami je vědomě a schválně dávat. Budete se bát, to víte, že budete. Bude vás děsit, že dostanete lásku a pak o ni přijdete, že vás lidé opustí, když vás lépe poznají anebo že ztratíte svou svobodu. Jediný způsob je vědomě risknout bolest. Milovat, i když si budete jisti, že vás zraní. Vystavit se schválně pro vás téměř neodvratitelné jistotě, že vám bude ublíženo. Překonat tento strach je možná ze všech strachů nejtěžší. Musíte nastavit své srdce - tu nejzranitelnější věc - ostatním k tomu, aby si do něj kopli. Není nic těžšího. A není nic nutnějšího, pokud opravdu chcete blízké a krásné vztahy. Je mi líto.



Strach z nesouhlasu a odsouzení okolí

Tento strach má vlastně dost blízko k předchozímu strachu z blízkosti. Může to být jeho opak anebo se tyto dva strachy mohou dokonce spojovat v jednom člověku. Buď kolem sebe máte lidi a bojíte se, že je ztratíte, tedy k nim máte blízký vztah a v tomto případě je pro vás nejhorší možnost, že o ně přijdete. Stokrát vám může člověk říct, že najdete další lidi, možná i lepší, takové, kteří budou zapadat do vašeho života, ale vy se bojíte o ty, které zrovna máte. Je jasné, že nemáte strach z blízkosti, naopak na ostatních lpíte (možná až nezdravě?). Je mi líto, ale moc se s tím dělat nedá. Můžete to jen risknout, doufat, že jsou praví přátelé a zůstanou. Pokud ne, byli to falešní přátelé. Budete tím nevyhnutelně zklamaní. Bude to bolet. Ale čas to zahojí a pak si najdete přátele nové. Nic víc se s tím dělat nedá.

Pokud strach z blízkosti máte a projevuje se tak, že vás lidé doopravdy neznají, že si je držíte sice u sebe, ale na délku paže a pořád nejste rozhodnuti, jestli je tedy ve svém životě chcete anebo ne… buď máte tak skvělou masku a hrajete tak dobrou roli, že milují tu masku (a tedy opět nejde o dobré přátele, nad jejichž ztrátou je nutno truchlit), anebo jsou vám tak oddaní, že se nenechali odstrašit vašim odmítavým chováním. Dobrá zpráva je, že ve druhém případě pravděpodobně neodejdou ani, když hodně změníte sebe a svůj život. Naopak to pro ně bude dobrá zpráva a budou rádi, že je vám lépe (a že se možná začnete lépe chovat i k nim, tak, jak si praví přátelé zaslouží).

Ať děláte cokoli, vždycky riskujete, že se to někomu nebude líbit. Není ve vaší moci se zavděčit všem. Někoho vždycky naštvete, smiřte se s tím. Budiž vám útěchou, že 10% lidí vás má rádo, 10% vás nesnáší a 80% jste úplně a naprosto ukradení.


Strach ze zklamání, a že o všechno přijdu

Mnoho lidí se bojí zažívat dobré věci už proto, že si zvyklo se cítit mizerně a nechtějí se cítit lépe. Nechtějí se cítit lépe ze strachu, že o ten dobrý pocit přijdou a pak jim bude ještě hůř. Je to obranný mechanismus. Radši nic nechtít, než se zranit. Princip kyselých hroznů - radši něco co nejvíc zkritizuji, aby mi nebylo tolik líto, že to nemám. Tento strach má dva důvody - myslím si, že si nezasloužím mít se dobře. Toto je velký problém sám o sobě, ve všem, čeho chce člověk dosáhnout. Je to něco, na čem je opravdu třeba pracovat. Přesvědčit se, že si zasloužím víc, než si teď myslím. Jde to, ale často pomalu. Je třeba vědomě hledat důkazy, že si zasloužím víc, než dostávám. Dobrá je na to metoda loveckého psa. Představit si svůj mozek jako loveckého psa a poslat ho na lov. Sdělit mu: Běž a hledej důkazy toho, že si zasloužím… že jsem… a že mám… (např. lásku; přitažlivý/přitažlivá; kolem sebe lidi, kteří mě oceňují).

Strach, že o vše přijdete proto, že jste si to nikdy nezasloužili, je velmi nepříjemná věc. Je to očekávání spravedlivého trestu a není z toho jiného východiska, než postupně přijímat do života lepší a lepší věci, dokud neuvěříte, že si je opravdu zasloužíte. A pak je tady ještě špatná zkušenost, druhý zabiják víry. Špatná zkušenost nás učí, že vše dobré je po zásluze potrestáno, že vše se nakonec ještě víc pokazí a že pokud něco dostaneme, tak jen proto, aby nám to bylo odebráno. Může to souviset s přesvědčením, že nějaká vyšší moc (osud, Bůh, Universum,…) je proti nám a proto se nám dějí špatné věci. Většinou za tím stojí fakt, že svou moc odevzdáváme do cizích rukou, z neúspěchů viníme ostatní, nikoli sebe, neumíme se poučit a jsme přesvědčeni, že minulost se vždy musí opakovat, i když to tak není. Vše může být jinak, než to bylo dřív. Je třeba si to uvědomit.

Zklamání přichází, když věci nejsou takové, jak jsme si vysnili. Zklamání se nedá zabránit, je to příšerný a bolestivý boj sám se sebou, snažit se nic nechtít a o ničem nesnít, abychom nebyli zklamáni. Předcházet zklamání je v konečném důsledku horší, než jej zažívat. Možná si to teď neuvědomujete, ale mluvím z vlastní zkušenosti. Zklamání se občas vyhnout nedá. Přijměte jej jako součást života.



Strach ze ztráty smyslu

Někdy se bojíme jen toho, že když dostaneme to, co chceme, tak už nebude v životě kam dál jít. Je to oprávněná obava, neboť cesta je nakonec to, co nám přináší radost a cíl je jen počátek nové cesty. Nemějte strach, v každém cíli najdete novou cestu, novou věc, za kterou budete moci jít. Vždy budete něco chtít, je v lidské přirozenosti pořád po něčem toužit. Vždy budete zkoumat a posouvat své hranice. Člověk, který nemá už žádné cíle, sny a přání nemá důvod zůstávat v životě a proto už mu vlastně nezbývá než zemřít. Může to znít děsivě, ale není to takové, jak si myslíte. Pravděpodobně do toho bodu nikdy nedojdete, a pokud ano a naplníte svůj čas zde, nezažijete žádnou nudu a prázdnotu (ta je vždy důsledkem jiných věcí). Rovnou opustíte tento svět. Beze snahy, přirozeně. Ale jak říkám, na 99% se to nestane a až do smrti bude co nového se učit, zkoušet a za čím jít.


Strach, že nebudu mít důvod zlepšovat svůj život

Nevím, jak tento strach jednoduše pojmenovat, ale je také velmi silný. Máme strach, že když budeme šťastní tady a teď, aniž bychom k tomu potřebovali další věci, nikdy se o ty věci vlastně nepokusíme. Nespokojenost je motivace, takže máme strach, že přijdeme o motivaci měnit svůj život. Řekneme si: Dobrá, teď nesnáším svou práci, manžel mi leze na nervy, jsem na mizině a moje zdraví, škoda mluvit. To mám být opravdu přes to všechno šťastná? To je hloupé, bláznivé a nelogické. A i kdyby nebylo, pokud budu šťastná, budu dál dělat tu práci, dál se hádat s manželem, dál budu nemocná a budu se tomu usmívat. Jestli tohle není definice šílenství, tak už nevím.

Ano, je to šílené. Bohužel, i kdybychom se celý život hnali za svými sny, nikdy nebudeme šťastní, pokud se pro to nerozhodneme. Cíl nás šťastnými trvale neudělá, možná tak na pár minut. Cesta je to, na čem záleží. Ale nebojte se, nezůstanete na místě, ani když budete šťastní. Naopak, padne mnoho překážek (nedostatek energie, pesimismus, pocit, že to nemá smysl,…), které vám doteď bránily jít vpřed. Být šťastný jde ruku v ruce s hledáním dalších a dalších věcí, které vás dělají šťastnými, takže se budete dívat po lepších pracovních příležitostech, budete se snažit zlepšovat své vztahy (naučíte se vidět víc kladů i na lidech kolem a méně se hádat) a budete umět odejít od toho, co vám neslouží. Šťastný člověk má menší tendenci zůstávat u nepříjemných věcí z logických důvodů. Nechce ztrácet energii na rozčilování se. A pokud byste přece jen zůstali na místě, ona ta nespokojenost zase začne vystrkovat růžky. Negativních emocí se nedá nikdy zbavit natrvalo. Důvody proč se mít ještě lépe se vždy najdou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama