Když už nechceš žít

21. února 2016 v 15:27 | Neri |  Sebeláska
"O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností." Robert Fulghum

Může se zdát, že největší tragédií je smrt. Dřevěná rakev, kovová urna, prach a ostatky, nic, co by z člověka zůstalo, krom vzpomínek v myslích jeho známých, rodiny a přátel, deska na hrobě a toť vše. Epitaf. Tato civilizace se naučila smrt považovat za tabu. Mluvíme o ní, píšeme o ní, bojíme se jí a litujeme těch, kteří už přešli na druhou stranu, přitom k politování jsme jen my - vyděšení, že jednou zemřeme. Smutní, že naši drazí odcházejí. Žijící s vědomím, že každý den může být posledním. Většinou si to neuvědomujeme a přitom je to jedna z nejdůležitějších životních pravd. Nemá smysl nic odkládat na zítřek.

Znám spoustu lidí, kteří chodí s hlavou v oblacích nebo někde při zemi, ale ignorují konečnost svého bytí. Mají ze smrti takový strach, že si radši nikdy nepřipouští, že by mohli zemřít. "Jiným se to stane, ale mně ne, mně se to stát nemůže." A pak přijde ten okamžik, uvědomění, smrtelná nemoc či úmrtí někoho blízkého a ona je tady, klepe na dveře držíc kosu a přesýpací hodiny. "Příště půjdeš ty." A znám také spoustu lidí, kteří tvrdí, že člověk udělá vše, aby si zachránil svůj život. Že je jako zvíře bez vlastní volby, klidně v extrémních situacích sežere krajana, zůstanou-li spolu na stejné lodi na oceánu bez jídla a vody, bez vidiny záchrany. To je dle mnohých morálně ospravedlnitelné. Podle mě ne. Znám i lidi, kteří nechtějí žít a spousta jiných věcí je pro ně cennější, než vlastní život. Takoví by se pravděpodobně nechali sežrat. Toliko k oné teorii přežití.





A tady se dostáváme k tomu, že život by měl být cenný, ale není, ne pro každého. Nejsou pro nás cenné životy "nepřátel" (ať už z jiných států nebo pouhých lidí, co nás něčím naštvali) a kolikrát ani naše vlastní. Proč? Proč se to děje, že si člověk svého života neváží, bez ohledu na biologický pud sebezáchovy? Proč někteří lidé mají i tento pud jen malý? Co takové sebepoškozování, dá se snad považovat za normální? Odpověď na tyto otázky není nutné dlouze hledat. Za všemi příčinami sebevražd, sebepoškozování, sebetrýznění a nechuti žít stojí jen jediné slovo a tím slovem je BOLEST. V malém množství nám bolest pomáhá, upozorňuje na to, že něco děláme špatně. Nebýt fyzické bolesti, nepoznali bychom nemoc, nedbali na svou fyzickou schránku, nebáli bychom se nože (říznu se, ale co, nebolí to…) ani jiných nebezpečí. Bolest existuje od toho, aby organismus chránila, je to právě projev onoho pudu sebezáchovy. Psychická bolest má o něco duchovnější význam. Ukazuje nám, co je v našem životě špatně, s čím bychom měli něco dělat. Problém nastává, když psychická bolest přetrvává a nedokážeme si s ní nijak poradit.

Velká a/nebo dlouhotrvající psychická bolest dohání lidi k sebevraždě. Pokud se motáte v začarovaném kruhu bolesti, snah se jí zbavit, neúspěchů, zoufalství a beznaděje, jediným východiskem, které zbývá, je smrt. Nedbáte na to, jestli zemřete dnes nebo zítra. Chcete ukončit svou bolest co nejdřív. Čím větší bolest, tím větší touha jí uniknout. Čím větší touha, tím větší bolest. Stupňování bolesti i zoufalství z ní vede k neodvratnému konci. Dříve či později začne být smutek budoucích pozůstalých méně významný, než vlastní potřeba ze života uniknout. Pohár přeteče. Přichází první pokus. A někdy i jen proto, abyste na svou bolest upozornili. Člověk, který cítí tak obrovskou bolest, si v ní připadá zcela sám, izolovaný. Něco v něm tedy začne chtít, aby nebyl tak sám. Možná, že když jiní mou bolest a její hloubku uvidí, začnou mě chápat, pomyslí si. Ale i toto, pokud přežije, nakonec vede ke zklamání.

Když už nechceš žít, sebevražda vypadá jako jediné možné východisko. A proto neodsuzujme ty, kteří podlehli, neboť nejsou slabí, naopak, museli být velmi silní, aby vydrželi tak dlouho. Někdy už nelze nijak pomoci. Někdy nás pud sebezáchovy donutí se zabít. Možná to zní paradoxně, ale je to právě pud sebezáchovy, kdo hledá řešení, jak uniknout bolesti. A je to náš rozum, kdo jej nachází. Ve skutečnosti jsou ta řešení dvě, stačí se jen rozhodnout. Buď pro smrt anebo pro život. A tím životem nemyslím to, jak bolestí umírající člověk žil doteď. Ne. Myslím tím naprostý opak stavu nerozhodnosti, ve které setrvává. Být nebo nebýt? Když nevíte, zvažujete. Když víte, buď se zabijete anebo víte, že chcete žít. Chtít žít je to jediné, co člověk potřebuje, aby se přestal trápit. A nejen chtít, ale i začít žít. Naplno. Bez váhání. Teď a tady. Že se to nedá? Dá. Vypadá to jako něco nepředstavitelného, jako naprosté sci-fi, když žijete v té bolesti. Nikdo to neví lépe než já. Ale jak vidíte, ještě jsem tady. A vím, že volba je to jediné, co může vše změnit. Volba zůstat.

Žít není jednoduché, nikdy nebylo a nebude. Žití vyžaduje velkou odvahu, motivaci, spoustu vývoje, učení, překonávání překážek a to i ve chvílích, kdy se ptáte, jestli to má ještě smysl. K životu potřebujete důvod a tak pokud ho nemáte, nejspíš se nikdy nerozhodnete a zůstanete na pokraji obou možností. Důvodem může být nějaká osoba, kterou nechcete opustit. Životní úkol, který si myslíte, že máte. Víra, že si dokážete splnit svůj sen. Můžete žít pro tyto věci. Někdy může stačit pouhá zvědavost, kam dál se vás příběh vyvine a jestli jej dokážete ovlivnit či změnit. Někdy začnete žít proto, že už pohár trpělivosti přetekl a už nedokážete nadále snášet všechnu tu bolest, které jste vystaveni. A tak když přijde deprese, naprosté znechucení světem, zahořklost, zoufalství, nenávist ke svému životu, atd., přichází i touha umřít. Není tady proto, aby způsobila tragédii a bolest dalším lidem. Je tady, aby vás donutila se konečně rozhodnout. Buď pro život anebo pro smrt. Protože když pohár přeteče, musíte s tím konečně něco udělat. A pochopíte, že nikdo jiný nemůže rozhodnout za vás. Takže se znovu ptám. Rozhodnete se pro život anebo pro smrt? Více možností nemáte.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama